*Vědma
Eren s Rendenem už skoro spali, když se před nimi objevila silueta postavy. Eren vytáhl dýku a vyskočil, zatímco Renden chňapl po svém dřevěném meči a namířil na postavu, sbírajíce se ze země, oslepený tmou a přicházejícím spánkem. Zívl.
„Tak malí a sami v lese….“, zamumlala tajemná postava v černém hávu pošitém korálky z hlíny, vrtíce nechápavě hlavou.
„Kdo jsi?“, vypálil Eren otázku, odhodlanějším hlasem než se sám cítil.
Postava si strhla plášť a odhalila hnědofialové dlouhé vlasy, zeleně zářící oči a rudé rozevláté šaty. „Vědma tetka Etutka!“
„Proč se ti zdá divné, že tu jsme sami?“, ujal se slova Eren, zatímco si Renden se zájmem prohlížel vědmino oblečení.
„Protože jste malí!“
„Jsme skoro dospělí!“, ohradil se Eren.
„Ale jste malí.“, trvala na svém Etutka. „Tak, co tu vlastně děláte?“
Eren se nedůvěřivě, netrpělivě podíval na Rendena. Je bezpečné věřit jí? Renden vycítil jeho otázku a lehce přikývl. Renden jí podal vzkazy.
Vědma se na ně dlouho dívala. „Víte co to znamená?“
Renden nasadil svůj milý úsměv. „Ne, ale jsme tu, abychom to zjistili.“
„Bude to dlouhá a nebezpečná cesta.“, zašeptala žena zasvěceně.
„Ty o tom něco víš?“, převzal zase slovo Eren, ze strachu, že by jeho společník mohl svým milým, přátelským chováním něco zkazit.
„Ani ne. Jen trochu.“
„Víš?“, zeptal se znovu Eren. Začínala mu docházet trpělivost i milá slova.
„Budete v nastávající válce důležití.“
Oba chlapci si vyměnili nechápavé výrazy. V jejich myslích odehrávaly souboj nadšenost z jejich úlohy s logikou světa, který znali.
„Co to znamená?“
„Moc se vyptáváte. Nevím to a ani nemám právo to říct. Dozvíte se to, až přijde čas.“, vrátila jim pergameny a se samolibým smíchem zmizela.
Chlapci se znovu zavrtali do přikrývek. Věděli, že neusnou, ale mohli se o to alespoň pokusit. Tohle setkání jim nasadilo do hlavy spousty otázek bez odpovědí.
Zatímco se Eren svými myšlenkami probíral v duchu, Renden o tom horlivě diskutoval sám se sebou.
K ránu chlapce probudil zpěv ptáků. Sebrali si věci a pokračovali v cestě. Renden, zaneprázdněný vykládáním svého snu Erenovi, který ho stejně nevnímal, na Etutku úplně zapomněl, ale elf o ní přemýšlel pořád. Nechápal význam jejích slov, ale věděl, že bude důležitou osobou.
Celý den šli po proudu Anken.
Večer už mezi stromy spatřili několik světel, patřících hlavnímu městu Collefat, vzdálenému den cesty od nich. Utábořili se na břehu řeky, najedli se a jako pokaždé, když měli chvíli přestávku, trénovali boj. Za těch pár dní, co spolu cestovali, se oba hodně zlepšili, ale na Erenovi šel pokrok vidět víc. Zanedlouho se dokázali vyhnout téměř všem ranám a stali se rovnocennými soupeři.
Bude mi chybět…., pomyslel si Eren, když se po boji jako obvykle posadil k říčce a uvědomil si, že na tomto místě se mají ráno rozloučit. Lehl si na zem vedle dávno spícího přítele a usnul zvláštním spánkem s ještě zvláštnějším snem.