*Rendenovy vzpomínky
Uběhlo už mnoho dnů od doby kdy se s Erenem rozloučil. A už dlouhou dobu tápal ve tmě samoty a vzpomínek. Nenapadlo ho, že mu Eren tolik přiroste k srdci. Byli spolu jen pár dní! Šel dál k západu a nerozeznával den od noci, dopoledne od soumraku, krásné od ošklivého ani dobré od špatného. Cítil, že mu Eren chybí víc, než čekal. Pokračoval, utopený ve vzpomínkách na dětství a na všechno krásné, co prožil. Ale moc toho nebylo. Snad jen ty poslední dny….
Ze snění se probral, až když došel na břeh řeky protékající špinavým, starým městem. Už když ho viděl z dálky, věděl, že toto místo v žádném případě nenavštíví – alespoň ne dobrovolně -, a tak se jen usadil na břehu a znovu se ponořil do minulosti. Kdysi si slíbil, že nebude na minulost myslet, ale teď se mu vzpomínky vybavovaly i proti jeho vůli. Přemýšlel, co udělal špatně. Proč museli všichni umřít.
Vzpomínal na matku. Elfku. Zemřela, když do jejich vesnice vtrhli melinaři. Zemřela, aby ho zachránila. Vzpomínal na otce. Člověka. Na něj si pamatoval jen málo. Zemřel, když mu bylo pět let. A vzpomínal i na tu dívku, se kterou bydlel. Byla neuvěřitelně krásná, i když jen o rok mladší než on. Měl ji rád jako sestru, ale taky se na ni pamatoval jen v záblescích.
Zavřel oči a nechal se pohltit vírem vzpomínek.
Otec ležel na posteli, matka klečela vedle něj a plakala. Nemohla už nic udělat, nic, aby zabránila smrti svého muže, nic pro jeho uzdravení. Vůbec nic. Jen plakala a plakala.
Ta krásná dívka, co ji měl tak rád. Snažila se vyprostit ze sevření silné mužské paže, avšak marně. Nic a nikdo jí nemohl pomoct. Muž ji vyvlekl ven z domu, zatímco on jen přihlížel schovaný pod postelí a v očích ho pálily slzy. Odvedli mu člověka, kterého měl nejradši. Člověka, kterého považoval za sourozence, tak si byli blízcí. Potom vzali i matku a podřízli jí hrdlo. Všude byla krev a on jen tiše vzlykal.
Vytrhl se z minulosti. Cítil, jak mu po tváři teče slza. Honem ji setřel otrhaným rukávem košile, zvedl se a vydal se dál. Hory už byly na dohled, jen několik dní cesty. Dodalo mu to odvahu, odhodlání. Postupoval podél řeky, počítaje kameny u břehu, aby se zbavil té hrozné vzpomínky. Tohle byl důvod, proč nechtěl vzpomínat, důvod, proč tvrdil, že jediné co je důležité je přítomnost, důvod, proč opustil domov.
Slunce se schovalo za hory a na nebi poletovaly narudlé mraky, ale on šel stále dál a dál. Počítání ho dávno omrzelo a teď jen tak koukal do nebe, pustil uzdu své fantazii a hledal mezi oblaky tvary a podoby. Snažil se zůstat vzhůru. Byl už hrozně unavený, sotva dokázal klást nohu před nohu, ale za žádnou cenu nechtěl usnout. Věděl, že se musí do hor dostat co nejdřív, smutek ho však tížil a nedovoloval mu jít tak rychle, jak by si býval přál. Toužil opět slyšet Erena. Cítit jeho přítomnost. Být s ním. On mu v dobách jejich společné cesty nahrazoval celou rodinu. On byl tím, kdo uzavíral minulost za pevné, neprostupné dveře.
Najednou se mu vybavila písnička, kterou mu zpívala matka, když byl smutný.
Když tě něco trápí, vzpomeň na ty, co v srdci máš.
Těmto lidem přátelé, těmto lidem přátelé rád říkáš.
Ti tě nikdy neopustí, při tobě budou stát.
A ty je na oplátku, a ty je na oplátku máš rád.
Když už v úzkých jsi, samota tě tíží,
Vzpomeň na rodinu, vzpomeň na rodinu, to ti neublíží.
Vždy někoho máš, komu svěřit se tvá duše může.
A když s tebou nikdo není, a když s tebou nikdo není, anděl ti pomůže.
Spousty štěstí a lásky pořád v srdci máš.
Však ty tuhle písničku, však ty tuhle písničku už moc dobře znáš
a rád ji dál předáš.
Musel se usmát. Když tuhle písničku uslyšel, vždy se usmál. Řídil se podle ní, když zemřel tatínek, i když mu zabili mámu a odvlekli sestru. Měl ji rád, protože věděl, že ji maminka vymyslela jen pro něj, když za ní poprvé přišel, aby jí vylil srdíčko. Posadila si ho na klín a zpívala mu ji. Nikdy ji nezapomněla, pokaždé ji zpívala úplně stejně, ale přesto jinak. Jednou povzbudivě, jindy smutně a někdy vesele, ale i když ji zpívala smutně, zvedla mu náladu.
Anděl…. Někdy to bývala sestřička, jindy máma. Teď to byl Eren. Jeho anděl….
V těchto myšlenkách šel po proudu řeky celou noc a pořád se usmíval a pořád si zpíval „Když tě něco trápí, vzpomeň na ty, co v srdci máš….“