Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Průchod časem, aneb, kam zmizela víc, jak hodina

Prosincové volno jsme trávili, jak jinak, než pobytem v přírodě. Holly si to nadšeně užívala a my také. Jak padlo časné odpoledne, vyráželi jsme na pořádné prochajdy, které vždy končily v Lese psích duší a v našich Lurdech. Pro ty, co jsou zde prvně, obě místa na sebe navazují.

Tak to bylo i 24. prosince. Tentokrát jsem vyrazila s Holly sama. Mladí šli s detektorem, ale normálně po cestě, já a Holly jsme to vzaly po rozměklém poli. Cesta totiž byla částěčně pod vodou, a tak bylo v podstatě jedno, kudy se budem brodit. Já i mladí jsme vyrazili z domova ve 14.00. Po poli mi cesta trvá asi 15 minut, ale tentokrát to bylo podstatně déle. Každý krok byl přicucnutí holin k ornici a už po pár desítkách metrů, jsem měla pocit, jak každá má noha váží tunu. Holly nadšeně lítala okolo mne, jestli budem hledat korunky nebo házet aportek.  Byla trochu zklamaná, že ani jedno. A tak jen běhala a běhala.

Po dlouhé době, musely jsme spolu trochu změnit směr přímý na nepřímý, pole bylo částečně pod vodou, jsem se doklopýtala k jámě, kde mizí, co se do ní hodí, víc po kliknutí na odkaz. Odtud jsem viděla mladé, jak jdou již také po poli a zvolna míří na cestu. Holly se k nim chtěla rozběhnout, což jsem jí zakázala, nemám ráda, když se moc vzdaluje. Posedy jsou všude. Holly je tedy viděla, což je důležité pro další pokračování. Mávala jsem na ně, ale oni nic, přestože koukali mým směrem. Od jámy do Lesa psích duší, je to ještě pár set metrů.  S mladými jsem tam měla sraz. Z místa, kde se nacházeli, jsme to měli všichni stejně daleko. Ještě trvalo, než jsem se doplácala do LPD, na okraji pozemku jsem nějaký čas pucovala holínky, abych ten mírný kopeček k lavičce vůbec zdolala. Na chvíli jsem usedla. Mladí tu musí být každou chvíli. Ale nešli. 

Zapálila jsem svíčičku všem pejskům - stromečkům a vyřídila jim pozdravy od jejich páníčků.

 Poté jsem vytáhla oba míčky, misku a petku s vodou. Míčky nosím dva, protože Holly stále špatně pouští aport, tak, když vidí, že další míček letí, ochotně pustí. Krásně se tak utahá a moc jí to baví. Většinou takto lítá asi 15 minut, pak jí dám pauzu. Míčky létali, Holly byla nadšením bez sebe a mladí stále nikde. Při pauze, kdy Holly, pěkně stahaná,

sama odpočívala v leže a já se kochala výhledem na lavičce, bylo překrásné počasí. Mladí konečně dorazili. Neviděli prý nás a jdou rovnou k lavičce. Bylo mi to divné, ale zas ne tolik. Začínala jsem cosi tušit.Když si Holly odpočinula, daly jsme další dvě série s míčky s meziodpočinkem. Znovu jsem jí nechala vydechnout s tím, že už půjdeme domů, protože je určitě hrůza hodin.

Jen mi bylo trochu divné, jak sluníčko je stále na jihu, mělo by být už na jihozápadě. Přesto jsem radši vyrazila k domovu, cesta polem bude dlouhá.

Když jsem obě dorazily domů, divil se můj muž, proč jsme tak brzy zpátky, přece jsme tím bahnem nemohly za ten krátký čas snad ani dojít do lesa. Nedalo mi to a šla jsem se podívat, kolik je vlastně hodin. Bylo 15.00.

O pár dní později, opět bylo počasí přímo jarní, se stala další, zajímavá věc. Tentokrát jsme jeli autem, abychom nemuseli přes bahno.

Dědaauto, manžel a mladí, zůstali na kraji LPD, já a Holly, jsme šly k lavičce, aby se Holly řádně vylítala. Zatímco si páníček dával různé klacky do auta na zátop, Holly lítala za míčky a já čekala, až trochu ovadne a budu si moci sednout. Mezitím jsem si "povídala" s dubem, kterému říkáme rytíř Jan.

V tom se to stalo. Holly právě dorazila s míčkem a já chtěla udělat fotečku. V tom okamžiku byla tma. Na fotce je to i vidět, Olympus si zapnul hned blesk.

Holly se podívala na dub a zježila se po celém hřbetě. Tma trvala asi minutu dvě. Uklidnila se a tma zmizela. Hodila jsem míček, Holly ho přinesla, koukla k dubu a zježila se znovu. Pak málem i já. Za dubem stál statný daněk s pěkným parožím a zíral. Ani se nehnul. Bylo to, až přízračné. Stál tam i předtím? Proč ale ta tma? Holly naštěstí není pes pronásledovací, takže mé ujištění, že to chce klid a budem dál aportovat, o daňka ztratila zájem. A tak míčky dál létaly, až na malou přestávku a daněk stál nehnutě a nespustil z nás oko. Celé to trvalo asi  půl hodiny.

Pojednou jsem měla pocit, že mám jít pryč, protože je to pro mne bezpečné. Pocity se mají poslechnout, tak jsme docela kvapně místo opustily a šly zpět k autu. Tam už čekal páníček, prý zrovna pro nás chtěl jít. Proč? Stačilo zavolat. Přesto ho tam cosi hnalo. Škoda, že jsem se bála daňka provokovat fotoaparátem, měla jsem to risknout. Nevím proč, ale při pohledu na něj se mi vybavil příběh Robina Hooda a lesního ducha, co se zjevoval v podobě jelena. A nejlepší na konec. Když jsme vše vypravovala, nikdo ze zbylých tří členů rodiny tmu nepostřehl. Byla jsem snad zase v jiném čase? Podívejte se na na foto slunce.

Jakou roli, hraje v celém případu ona zmiňovaná jáma? V jejím okolí jsme už před lety časem evidentně prošli, jak se můžete dočíst.

 Autor: Eva

                                                                      foto: Eva archív