Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Holly Půlnoční měsíc - výcvik s detektorem kovů

Protože mne zaujaly schopnosti naší Holly, která završila již 11 měsíců věku, napadlo mne, zda bych je mohla víc využívat. Holly je nejen úžasný aportér, má skvělý čich, který umí využívat, tuto schopnost neustále rozvíjíme, ale také jí zajímají předměty uložené kdysi dávno v zemi. proč, to nevím. Navíc, její chuť do práce je nezdolná.  A tak vznikla myšlenka, využít pomoci psa při hledání.

O detektoringu už na Hačmoru pár článků máme, hledám ztracenou minulost už poměrně hodně let. Pro ty, co o tomto krásném sportu nic nevědí a žijí v představách, jak detektoráři ničí krajinu a památky, tak bych chtěla podotknout, že to tak není. Pochopitelně i mezi námi se najdou magoři, ale k těm rozhodně nepatřím. Naopak, jako slušný detektorář se snažím odnést i veškerý nepořádek, když je to v mých silách.

Myšlenka se tedy zrodila, ale jak to Holly vysvětlit? Učit na pach barevného kovu? Kov totiž je pro psa cítit, i když jiné pachy dlouho neudrží.  Tohle jsem zamítla okamžitě. Naučím jí na zvuk detektoru přímo v reálu. Tak pochopí, co hledám, a protože miluje každou hru, udělá si spojitost sama. Používám analogový detektor, pro laiky, nemám displej. Sama se orientuji jen tónem. Tak vím, jaký asi předmět vyndám, jak bude velký a jak hluboko zhruba bude.

Vyrazily jsme obě tedy na pole hned za domem, které bylo již mockrát profilcováno nejrůznějšími kolegy. O kus dál je pás, kde byla navezena kdysi dávno struska a tomuto kusu se všichni vyhýbáme, protože je to pro přístroje velmi matoucí. Ale nebudu přebíhat.

Naladila jsem detík na nejnižší citlivost, nejdu přece hledat, ale učit psa. Jak hluboce jsem se v tu chvíli mýlila. Požitek - míček byl v kapse a Holly celá natěšená, co za novou hru panička vymyslela. Nejnižší citlivost proto, abych nemusela příliš hrábnout do země. Na poprvé nám stačí i zátka od piva, jde přece o tón. A ten se asi po sto metrech ozval. Detektor byl nastavený na všechny kovy, můj plán byl, přepnout ho přímo na místě nálezu, kdy vyloučím železo. První tón byl skutečně jakýsi železný odpad, takže se Holly dozvěděla, že tohle ne. Pak přišel další signál, přepla jsem detík a ten mi ohlásil, že se jedná o barvu. Povel jsem zvolila - Korunka. Holly viděla mé nadšení, celou dobu totiž ze mne nespustila svůj upřený pohled. Takovýto nález je asi na jedno malé hrábnutí. Než jsem stačila hrábnout, psí packa hrábla sama. Byl to knoflík, ale pro náš výcvik ideální předmět. Dozvěděla se, že je to kORUNKA aby bylo klíčové slovo. Pečlivě jí očuchala a když viděla mou radost, asi hned pochopila, že hledám něco v zemi. Odběhla o kus dál a vyhrabala ze země porcelánou zátku. Tu jsem přejela detíkem se slovy, to není korunka.  V psí hlavince to mocně šrotovalo. Co tedy vlastně hledáme? Další signál, opět jsem přepla na barvu, aby slyšela tón. Také jsem projevila velkou radost. Okamžitě předmět, byl to nějaký malý pant, vyhrábla ze země. Moc jsem jí pochválila. Zkontrolovala kapsu s míčkem, opět zapřemýšlela a začala čichat po okolí. Pak to přišlo. Holly označila místo hrábnutím. Došla jsem s detíkem a mávla nad místem. To už jsem nechala detík odladěný. Ozvala se hezká barva. Moc jsem jí pochválila a psí ručičky se daly do práce. Holly našla svou první minci, ano byla to opravdu mincička totáčová, dvacetník. Moje nadšení jí tak rozveselilo, že lítala okolo a dál hledala. To už jsem nastavila větší citlivost na detíku, protože předchozí mince byla asi 10 cm pod povrchem. Viděla, jak kORUNKA mne nadchla, tak hledala dál a ejhle, opět, dost daleko ode mne označila další místo. Tahle KORUNKA byla sice nožička ze starého budíku, ale tón byl ten správný, tak jsme předmět vyndaly ze země. Mezitím jsme se dostaly do struskového pásma, kde Holly opět označila místo. Bylo na ní vidět, jak jí nová hra zajímá a baví. Tam padlo malé závaží. I tahleKORUNKA mne potěšila. Aby toho ten den nebylo mnoho, po půl hodině jsme šly domů a konečně se dočkala míčku.

Podařilo se mi získat hodinu díky mému muži, zůstal v krámku a druhý den jsme šly zkusit opět štěstí. Holly si moc dobře pamatovala, co po ní chci a jak slyšela, že detík se zapíná, začala zkoumat zeminu. Najednou označila místo, mávla jsem nad ním detíkem, tón byl nádherný, tak začalo opatrné hrabání. KORUNKA mi vzala dech. Byla to nádherná svátoska, na takovou jsem ještě nenatrefila. Dokonce má i očko. Holly skákala okolo mne, nos strkala do kapsy, jestli už bude požitek míček, ale ještě nebyl. Je tak vášnivá aportérka, že by se přestala soustředit na práci, tak jsem byla podle lakotná. Nicméně jí opět hra hledání úžasně bavila, takže jsme během té hodiny měly nejen svátostku, ale i 5 minciček z 19. století. Není to žádný poklad, sběratel by je hodil do smetí, pobyt v zemi totiž dělá své, a sběratelská hodnota, taky žádný zázrak i kdyby byly v nejvyšší kvalitě, ale nás detektoráře potěší každý nález. Odměna pro Holly létala vzduchem.

Po několika dnech jsme opět vyrazily. Hollyina úspěšnost označení nálezu je až neskutečná.

Vím, že pár kolegů detektorářů - pejskařů mi líčilo, jak jejich pes se aktivně zapojoval, tak proč tuhle zábavu nepoužít k výcviku.

Když jsem dopsala tento článek, na chviličku jsme šly zase trénovat, Holly se ujistila, jestli je míček v kapse a vyrazila na průzkum. Poměrně rychle označila místo, kde čekala další KORUNKA. Tentokrát to byl 3 krejcar r. 1800. Na zopakování cviku to stačilo, zbytek prochajdy byl jen o míčku.

A jeden vzkaz pro ty, co dělí ovčouny na pracáky a exterieráky, tak Holly je exteriérák - blondýna.

 Autor Eva

Foto Eva

Foto 3 krejcaru Alena