XII - Zachránkyní
"Eh... Beru zpět," ohradil se Raphael a zblízka si zeď prohlížel. "Já nevím jak vy," řekl nejistě Michelangelo. "Ale mně se zdá, že ta zeď... mizí?" Automaticky jsme se podívali na novou zeď, ale ta tam stále byla. "Jak to myslíš?" zeptal se Leonardo podezíravě. "Tak,... že ta zeď... je pryč," ukázal Michelangelo směrem na stěnu, o kterou jsem si poranila hlavu.
"Aha - ty jsi myslel tuhle?" zasmála jsem se.
Ovšem na nic jsme nečekali a vyhrnuli se novým průchodem. V momentě, kdy jsme před sebou měli volnou chodbu, jsme tryskem vyrazili napřed, i když jsme mohli běžet jen jeden za druhým. Neodvážili jsme se zastavit, ani jsme moc nevěděli proč; ale zastavili jsme se až na dobře známém rozcestí.
Tento podivný zážitek zůstal nevysvětlen. Jisté bylo, že tento úkaz se už nikdy neopakoval, ale jak to bylo možné, to nikdo z nás nevěděl a ani se to nedozvěděl. Našemu mistrovi jsme o mizejících stěnách nepověděli, jelikož se nás neptal; jen nás drobně pokáral, že jdeme pozdě.
Přišlo mi podivné jen zůstávat zalezlá v katakombách. Už mě prostě nebavilo procházet se na těch samých místech, bloumat po chodbách nebo potkávat Oči. Mimoto jsem si na ně už poměrně dobře dokázala zvyknout, stejně jsem se ale lekla, když mě zaskočily nepřipravenou. Moji přátelé to určitě vycítili, a byla bych ráda, kdyby i pochopili. Nechtěla jsem jim to říkat, znělo by to příliš neuctivě. A tak jsem se dál užírala nudou.
Rozhodla jsem se alespoň počkat na noc, abych se mohla zatoulat někam do postranní uličky a tam sledovat měsíc a hvězdy. Milovala jsem hvězdy, když zářily na černočerné obloze jako perly a z té výšky na mě pomrkávají, ozářeny měsícem, který býval označován jako jedno z ok Hora, egyptského boha. Dlouho jsem je už neviděla. Copak to šlo vydržet?
Ale zase mě hryzalo svědomí, že bych jen tak zmizela. Přece se nemůžu chovat jako zloděj nebo slídič!
"V noci půjdu ven," oznámila jsem Donatellovi, který byl zrovna nejblíž. Bylo chmurné, deštivé odpoledne a nikdo nevěděl, jak se zabavit, takže žádná z želv nevydržela u své činnosti příliš dlouho. "Proč a kam?" zeptal se podezřívavě a odvrátil oči od Michelangela, který se spokojeně válel na pohovce. Zřejmě byl jediný, kdo se dokázal povalovat na pohovce celé hodiny, i když se občas nespokojeně zavrtěl a chvíli se díval na ostatní. Když viděl, že nic zajímavého nedělají, opět se obrátil na druhý bok. "Nikam daleko," ujistila jsem ho rychle. Náhle mi bylo ještě hůř, protože jsem si teď připadala podivně cizí, jako zrádce. "Jen se chci zase jednou podívat na nebe." Chvíli nic neříkal a pak krátce přikývl, to mě však neuspokojilo. Přišlo mi to od něj příliš jedovaté, a v tu chvíli jsem myslela, že když půjdu pryč, stejně jako kdybych to od nich neměla dovolené. Ale pocit osamělosti a nudy převládl.
Když přišel večer, ještě jsem chvíli nervózně ležela na posteli. Nepřikrývala jsem se, bylo příliš horko - a to jsem byla v podzemí. Co jim mám říct, když mě některý z nich uvidí? Ale co, uklidňovala jsem se a zavládl ve mně vnitřní klid a úsměv. Mám to přece dovolené, nebo ne? Nebo ne...? - Neptej se tak hloupě, to zní, jako kdyby to byl opak... jenže opak by pak znamenal něco, co se nestalo... Chytila jsem se za hlavu a třásla s ní, aby se uklidnila. Neplácej nesmysly, domlouvala jsem jí, a radši vstaň a běž, jestli chceš chytit západ slunce. A tak jsem přehodila nohy přes postel, otevřela dveře a tiše se plížila kolem pokojů, abych nikoho nerušila. Bylo mi jasné, že ještě ani jedna z želv nespí, ale mí přátelé byli nevyzpytatelní. Opatrnost byla tedy žádoucí a nezbytná.
Žádný zvuk mě nevyrušil. Vklouzla jsem do kanálů tiše jako myška. Chodby mě v tuto denní dobu děsily, připomínaly nekonečné bludiště, a právě to podivné, hlasité ticho, jak tlačilo do ušních bubínků, mě rušilo. Za chvíli přešlo v takový ten mechanický bzukot, který jsem opravdu nesnášela. Celkem zbytečně jsem si zacpala uši, bylo mi ale jasné, že to ticho bude slyšet i dál. A také že bylo. Neozvalo se nic, zato objevilo. A to přímo přede mnou.
Zíraly na mě jako já na ně. Vypadaly klidně a vyrovnaně, neplál v nich zuřivý zelený oheň zlosti. Jen stály a dívaly se dopředu. Roztřeseně jsem je pozdravila; nebyla jsem si jistá, jestli na mém snu přece jen není něco pravdy. "Já - já se omlouvám, jestli jsem něco provedla..." začala jsem tiše. Oči se na mě překvapeně podívaly; nemusely mluvit, abych jim porozuměla. Bylo víc než jasné, že vědí, že se jim chci omluvit za to, že jsem jim mávala před očima svými katary.
"No tak tedy..." Teď už jsem plácla úplný nesmysl. Přemýšlela jsem, jestli nemám nechat tenhle neurčitým směrem se ubírající rozhovor nedokončený, ale pak jsem si to rozmyslela. "Jestli vám někdy něco provedu, tak se předem omlouvám, tak to myslím, ano?" ujistila jsem se. Oči se přivřely, chtěly mi říci, že souhlasí. Stále ale vypadaly zmateně, a já věděla, proč. "Můžete... můžete mě pustit?" ukázala jsem roztřeseně někam za ně. Oči se však nepohnuly. Vyskočila mi v hlavě otázka, kam že asi jdu takhle pozdě. Určitě to chtějí vědět, pomyslela jsem si. Nevím, proč bych jim to neměla říkat. Takže: "Ehm... víte, já chci chytit západ slunce a dívat se venku na hvězdy," vysvětlovala jsem s podvědomím, že si právě připadám jako úplný pitomec. Proč jsem jim to vůbec říkala? Stvoření však pokývlo hlavou, tedy vlastně oči se hýbaly zdola nahoru. "Tak... nashledanou," kývla jsem mírným pohybem rukou. Oči zamrkaly, zmizely a uvolnily mi cestu.
Kráčela jsem rychle, s tím strašným pocitem, který má každý, kdo právě prožil pěkný trapas, nebo si to alespoň myslel. Bůhví, jestli mi rozuměly. A i kdyby, co jsou vůbec zač? Druhý hlas v hlavě mi však říkal: "Klid, vždyť ti neubližují, buď ráda, že máš někoho, komu se můžeš svěřit..." A tak jsem na to přestala myslet a pokračovala v cestě.
Voda byla klidná a nešplouchala. Stěny tady nebyly tak slizké a vypadaly mnohem lépe než jinde. Hřál mě pocit, že už za chvíli se budu dívat na nádherné divadlo, které pro mě přichystala Matka Příroda.
Vyšplhala jsem po žebříku - ale uprostřed cesty mezi druhou a třetí příčkou mě přepadl divný pocit. Něco mi zabraňovalo pokračovat - připadalo mi, že jestli udělám ještě jeden krok kupředu, asi se zhroutím. Ale proč? To jsem nevěděla, ale přišlo mi to pramálo důležité. Raději jsem slezla dolů a nahoru se dostala po jiném žebříku.
Stihla jsem to na poslední chvíli. Nebe již bylo rudé jako krev, červánky se ani nehnuly a obrovský pomeranč už pomalu klesal na úroveň horizontu. Sedla jsem si na dřevěnou bednu, kdoví od čeho, ale byla poměrně měkká, takže jsem se obávala, jestli nepraskne, to se však nestalo. Pomalu jsem se uklidňovala a dívala se na překrásné těleso, jako kdyby na mě pomrkávalo, jako kdyby mi dávalo dobrou noc. Klesalo, klesalo a klesalo, až úplně zmizelo a poslední paprsky už jen dohrávaly tesknou melodii zbývajícího světla. Nakonec zůstaly jen červánky, purpurové nebe a mně pocit zastavení veškerého plynutí času. Cítila jsem slzy na tváři, a přesto jsem nyní byla tak šťastná, jak jsem jen mohla. Ani mě nenapadlo si je utírat. Bylo to dobré znamení, znamení toho, že se mi vrátil kus duše. Ten moment byl nezapomenutelný. Seděla jsem tam, na bedně, v zapadlé uličce, samotná, a přesto naplněna pocitem nezměrného štěstí.
Náhle jsem však ucítila závan větru. Otevřela jsem oči - a spatřila malého kluka, asi devítiletého, s bonďatými vlasy, jak co nejrychleji utíká ke mně. Tvář měl zřivenou hrůzou. Úplně mě nutil do domněnky, že ho někdo pronásleduje. A ta domněnka byla správná.
Vycítila jsem nejen jeho přítomnost. Zřejmě si ten klučina zprvu ani tolik nevšímal mě jako toho, že je ve slepé uličce; začal totiž plakat a přecházel sem a tam. Už jsem zahlédla stíny.
Bleskurychle jsem se k němu připllížila. Strašlivě se mě lekl, uskočil a zády narazil do zdi; já jsem však věděla, že nemám čas ho uklidňovat, a zasyčela jsem mu do ucha tak tiše, jak to jen šlo: "Schovej se za ty popelnice a buď zticha!" A ukázala jsem za mohutné popelnice s papíry, dost velké, aby za nimi nebyl vidět. Okamžitě mě uposlechl, a jakmile jsem ho ztratila z očí, vyčkala jsem, až přijdou pronásledovatelé, a zaujala co nejmajestátnější postavení.
Přiběhli asi za minutu, takže jsem měla čas se rozmyslet, co udělám. Bylo jich celkem šest, což byla obrovská přesila, a ještě žádnému z nich nebylo méně než patnáct let. Jakmile mě zahlédli, jak proti nim stojím se založenýma rukama, zastavili se. Někteří začali uznale hvízdat; dopálilo mě to tak, že jsem musela zarýt si nehty do dlaně, abych neřekla nějakou nevhodnou poznámku.
"Nazdar, kočko," pozdravil mě potměšile nejvyšší kluk v partě. Měl dlouhé, zdvihnuté růžové vlasy, takže vypadal jako mimozemšťan ze žvýkačkové planety, roztrhané džíny, nemohla jsem poznat, jestli úmyslně, nebo omylem, krátké žluté tričko a přes něj černou vestu. Působil skutečně pouličním dojmem. "Nevidělas tu někoho utíkat?" "Ano," prohlásila jsem mrazivě. "Vás."
"A ještě někoho?"
"Ovšemže. Běhává tady spousta krys a taky pavouků."
"Nech toho a radši nám to řekni. My víme, že běžel sem, a utýct nikam nemoh."
"Smím se zeptat, o kom mluvíte?"
Kluk se podíval po ostatních s krutým úsměvem na rtech. "Asi si nemůže vzpomenout," zasmál se ironicky. "Harvey, připomeň jí to laskavě."
No bezva. Takže tu nejlepší část západu slunce nestihnu. Dopředu vykročil rozložitý, asi sedmnáctiletý tlouštík s ohromným, modrým tričkem a s řetězem místo pásku, který měl zřejmě přidržovat mohutné, hnědé kalhoty, špinavé až až. "Tak hele, kotě, radil bych ti, aby -" začal hrozivě. Ale já ho nenechala domluvit, beztak se mi z něj zvedal žaludek. Mohutným úderem jsem ho rychle poslala tam, odkud přišel. A byla jsem na to pyšná, pokud toto měl být můj první souboj... ovšem jestli nebyl...
Tlusťoch vrávoral až ke svým kumpánům, tučný obličej měl zkřivený bolestí, a zastavil se, teprve když narazil zády o jiného kluka. V tu chvíli se Harveymu objevil ve tváři výraz posedlé zběsilosti. "Nějak moc si zahráváš," vrčel teenager s růžovými vlasy. Bylo na něm vidět, že je překvapený, že to nečekal, a já jsem mu to neměla za zlé. Ostatně, ještě zřejmě netušili, že mluví s ninjou.
A bylo načase jim to ukázat. Na ruku mi vklouzl drápovitý katar, jehož ostny trčely nazdařbůh do prostoru přímo k bandě rváčů, elegantně a s kopem jsem se zatočila ve vzduchu jako královna a druhou, levou ruku jsem nechala pouze sevřenou v tzv. dračí pěst, jak to nazýval Raphael. Vždycky se mi totiž šermovalo lépe s pravou rukou, a využívat ruce jako zbraně, to mi šlo s oběma. Nasadila jsem zuřivý výraz, který jasně svědčil o tom, že se chci rvát. Jako tygr, jako medvědice, která chrání svá mláďata vlastním tělem. Vlastním tělem... ne... proboha, ne... nemysli na to... to sem teď nepatří... Musela jsem mrknout, abych zahnala pochmurné vzpomínky.
Parta okamžitě začala neuspořádaně couvat. Prokrvené obličeje se jim teď změnily na bílé rychleji než světlo na semaforu, některým dokonce s řinkotem padaly zbraně na zem. Jediná slova, na které se zmohli, byla: "Mizíme! A fofrem!"
Zbyla po nich jen hromada zvednutého prachu v uličce, několik trubek a kyjů na zemi a strach, který zaplňoval celou místnost. Smutně jsem se zadívala na oblohu. Slunce už bylo dávno pryč, zmizely i ty překrásné, jemné červánky. Zůstalo po nich jen tmavé, obrovské nebe.
V tu chvíli jsem úplně zapomněla na svého chráněnce. Krčil se tam vzadu za popelnicemi, napětím snad ani nedýchal, a snažila jsem se nepředstavovat si, co by mu tak mohli udělat, kdyby ho chytili. Ale teď se mi i přes mou vůli drala na povrch otázka: proč ho asi honili? Mám se ho na to zeptat? Ne, raději ne. Je bělejší než já, pomyslela jsem si, bude lepší nechat ho běžet.
"Běž, jsou pryč," řekla jsem mu, když jsem k němu přišla. "Mů - můžu?" zeptal se neuvěřitelně roztřeseně. "Jsou pryč. Můžeš jít," opakovala jsem zřetelněji. "Tak,... děkuju," hlesl sotva zřetelně chlapec a pomalu zamířil z uličky. Udržoval si ode mě značnou vzdálenost, dokud neměl jistotu, že už ho nedohoním, kdybych ho chtěla pronásledovat, a teprve pak se dal do běhu. Od té chvíle jsem ho už nikdy neviděla.