XIII - Kostky a strážci
Další mojí zálibou se stalo kreslení. Často jsem zničehonic popadla první kopyto tužky, na které jsem narazila, a šílenou rychlostí začala kreslit, co mi zrovna přišlo na vědomí. Nejraději jsem vyobrazovala něco čarovného, tajemného a mámivého. Například dívku na okraji útesu za soumraku. Nebo stín postavy ve světle zapadajícího slunce. Nikdy jsem obrázek nevybarvovala, a také jsem nikdy nekreslila nic, co by nebylo ve tmě. Tmu jsem měla v oblibě, byla to má ochrana.
Jednou mě napadlo, že bych mohla zobrazit Oči a část jejich těla. Ne, řekl mi náhle hlas v hlavě. Oči chtějí zůstat utajeny, nemají rády urážky. Zapomněla jsi, jak tě tehdy málem zabily? Nepřeháněj, ozval se druhý hlas. Ale, namítl první hlas, co když namaluješ něco, co se pak stane skutečným?
Houby s octem, řekla jsem si a pevně zaťala pěsti. Buď se konečně rozhodneš, nebo tady ten papír zůstane a ukradne ti ho Miaow. A já se rozhodla pro malování. Koneckonců, je spousta malířů, kteří si vytváří něco neznámého podle vlastní fantazie, například mořské panny, nekonečno nebo třeba toho podivného horského tvora, na jehož jméno si já zaboha nemůžu vzpomenout, je to stvoření složeno údajně z několika různých zvířat. Viděla jsem ho v jedné knize, ale bůhvíjak se to jmenovalo... Ťukla jsem se do hlavy, abych se vzpamatovala. Tohle není chvíle na velmi vzdálené vzpomínky... ach... ne, přestaň, nenuť mě znovu si vzpomenout...
Jenže jsem neměla jak začít. Upřeně jsem zírala do středu papíru s tupým výrazem a ruka mi ochabovala, takže jsem matně cítila, jak mi tužka padá z ruky. Zachytila jsem ji, ale pak už jsem polohu dlaně nezměnila. Hlavou se mi honily divoké myšlenky.
Udělala jsem pár tahů a zase jsem je hned smazala. Připadaly mi moc fantazijní, i když naprosto přesně vystihovaly pohrdavý, magický pohled, který mě i nadále strašil ve snech. Něco mi bránilo Oči namalovat, i když by to bylo poměrně snadné. Nakonec jsem papíry jen beznadějně složila s vědomím, že Oči jsou prostě něco, co se namalovat nedá, a sklíčeně jsem je nesla zpět do svého pokoje, aby znovu odpočívaly v malé přihrádce.
Ovšem když jsem procházela obývacím pokojem, stalo se něco neočekávaného. Zasouvací dveře na druhém konci místnosti se jaksi nezvykle otevřely. Nezvykle? Přišlo mi, že nebyly otevřeny tak, jak se má. Rozpoznávat časté od nečastého, jak jsme na to zvyklí, říkával mistr Tříska...
Ukázalo se, že za podivným způsobem otevírání zasouvacích dveří může skutečnost, že Michelangelo má obě ruce zaměstnané obrovskou lepenkovou krabicí s předměty všeho druhu, byly však vidět pouze jejich části. Proto také zřejmě musel odstrčit polovinu dveří nártem; rozhodně to tak vypadalo, jelikož jednu nohu měl vytočenou směrem ke dveřím.
Každopádně jsem si okamžitě začala lámat hlavu, co že v té krabici má. Jako první ma napadlo, že se mu někde podařilo sehnat pizzu. Ale tohle nevypadalo jako krabice od pizzy; prvním důkazem toho bylo, že bedna byla zřejmě tak neuvěřitelně těžká, že ji Michelangelo po prvním kroku dovnitř upustil a na zem se okamžitě vysypaly korálky, figurky, obrázky, kusy mokrého, páchnoucího oblečení, napůl shnilá jablka, která zapáchala hůř než kněz chránící se česnekem proti upírům, ještě zachovalé skleněné lahvičky, špejle od lízátek, papírky, nálepky a dokonce jedny rozbité dioptrické brýle, kterým chyběla jedna nožička a šroubek, jenž drží pohromadě sklíčko a obroučky.
Zírala jsem na tu hromadu jako na boží dopuštění, musela jsem nad tím sprásknout ruce. Michelangelo se automaticky zdvihl ze země a rychle začal uklízet tu spoušť zpátky do krabice.
"Panebože, co to má být?!" zeptala jsem se úplně vystrašeně. "Tohle?" podíval se na mě nevinně Michelangelo s výrazem člověka, který se dívá na televizi a někdo se ho zeptá, jestli nechce jít do kina. Pak se ale zjevně vzchopil; možná že si snad konečně uvědomil, co to vlastně přinesl, možná že ho vyděsil můj překvapený výraz, ale v každém případě položil podivnou kořist na stůl a prohlásil: "Našel jsem ty věci, když jsem šel hledat Dona; už dlouho se tady totiž neukázal. No a některé z nich byly poměrně zajímavé, tak mě napadlo, že..."
Dál už mluvit nemusel. Opět jsem se nevěřícně podívala na hromadu prapodivných věcí. V životě by mě nenapadlo tahat je až do domu; vždyť v nich musí žít mikrobů jako blech v psím útulku, a jestli jsou tam například skleněné střepy, může z toho vzniknout smrtelně vážná infekce. Když jsem se ale podívala na předměty v krabici blíž, zjistila jsem, že tak špinavé nejsou. Naopak, některé z nich přímo zářily, samozřejmě kromě jablek, oblečení a brýlí. Řekla jsem si, že to možná nebyl tak špatný nápad; a možná se dokážu i zabavit, když nemám nic jiného na práci (při této myšlence jsem se opět pochmurně zadívala na papíry, které mi až do té chvíle bezvládně visely v dlani).
Pak jsem se ale zeptala: "A to jsi tyhle - ehm - věci našel všechny pohromadě?" "Jsem snad popelář, abych to odvážel na zakázku?" pohoršil se s úsměvem Michelangelo. "Ne, většinou jich bylo pár rozházených v jedné chodbě, a z té jsem pak viděl na další."
Začala jsem se mimoděk přehrabovat ve figurkách s pocitem, že si připadám jako nějaký vědec, který hledá ve zkamenělině správnou kost. Potřebovala jsem najít ten chybějící díl, něco, co by tu mělo být, něco, co by mi pomohlo... Jak se mi jenom tahle myšlenka mohla dostat do hlavy? zlobila jsem se sama na sebe. Chtěla jsem přestat, ale ruka jako kdyby mě neposlouchala. Vždyť jsem se zase tak nenudila...
Mezi figurkami byli malí vojáčci na hraní, duchové z Kinder vajíčka, kteří světélkují, když je nasvítíte (ti mě zvlášť zaujali, i když některým chyběla hlava nebo vodítko se psem), jedna gumová koupací kachnička, kterou když jsem prohlížela, vyrojila se mi vzpomínka na velký závod kachniček, které obepluly svět. Dokonce mě napadlo, jaké by to bylo být takovou kachničkou, ale rychle jsem tuto myšlenku zaplašila. Za prvé proto, že to byla naprosto absurdní myšlenka, být koupací kachničkou s velkým zobákem a bez nohou, a za druhé, protože jsem si vzpomněla, že prý zamrzly v Arktidě. Přeběhl mi z toho takový mráz po zádech, až jsem upustila papíry na zem a už jsem je nikdy neviděla. Možná to mohlo být způsobeno tím, že v pelíšku mé milované kočičky přibyly jakési bílé, zmuchlané kuličky.
A pak tu byla nádherná ručně malovaná zvířátka, velmi podobná těm skutečným: žirafy, levharti, tučňáci, tygři, psi, slepice, koně, dinosauři, želvy či veverky. Věděla jsem, že se chovám dětinsky, ale začala jsem si mezi nimi vybírat ty nejhezčí. Zalíbil se mi nádherný aligátor, deinonychus, tygr, ovce a čarovný drak s rudýma, žhnoucíma očima. "Můžu si je vzít?" zeptala jsem se opatrně Michelangela. Připadala jsem si skutečně jako malé dítě, nevěděla jsem, že se mi líbí skutečně tak, jak se mi líbili. "Co já vím, moji nejsou," pokrčil bezradně rameny Michelangelo tónem, který naznačoval, že považuje tento rozhovor za skončený.
Nacpala jsem si zvířátka do kapes a okamžitě jsem vyrazila zpět do svého pokoje. Opravdu se mi líbila, zvlášť ten drak s uhrančivým pohledem. Někoho mi připomínal, ale nevěděla jsem, koho...
V pokoji jsem si okamžitě figurky rozestavila do různých míst. Moje dětinské chování bylo nepochybně známkou toho, že ta zvířátka pro mě něco znamenají. A hned jsem jim také dala jména a funkce. Proč funkce? Neměla jsem žádné hračky ani talismany, a i obyčejná neživá zvířátka dokážou divy, to dokáže cokoli, třeba i malý umolousaný papírek, pouze když v něj věříte. Tak mě to učil Leonardo.
Aligátorovi jsem dala jméno Krossa. Byla to spojenina krokodýla a Barbarossy, a navíc mi ten asi deset centimetrů dlouhý tvoreček připadal jako samička. Když jsem se mu (jí) podívala do očí, připadlo mi, že jsou podivně živé. Co to asi znamená, říkala jsem si? Že by to nebyly jenom hračky? Ale ne, přemýšlej, hračky přece nemají duši. Nebo že by...?
Postavila jsem si Krossu na poličku čelem ke mně, aby mohla sledovat pokoj, a udělala z ní hlídače. Krokodýl nebo aligátor pro mě znamenali mrštnost, jedovatou povahu a agresivitu. Takže ideální ke hlídání, lepší než hlídací pes. V tu chvíli mě napadla legrační myšlenka, jak by to asi vypadalo, kdyby si někdo pořídil krokodýla jakožto hlídače a na branku přibil cedulku s jeho obrázkem: POZOR, TADY HLÍDÁM JÁ. Musela jsem se tomu uchechtnout, ale pak mi úsměv bolestivě zmrzl. Dodnes nevím proč.
Poté jsem se podívala na zbývající figurky. Největší podobnost s Krossou měl zřejmě deinonychus, který měl na sobě občasné černé pruhy, na nohách tolik známé dlouhé drápy, kvůli kterým patřil mezi srpodrápé dinosaury, dlouhý ocas a zuby zahnuté dozadu. Měl jasné a bystré žluté oči. Sice by měl být správně alespoň trochu opeřen, ale takto mi připadal jako daleko schopnější lovec. Ale jaké jméno se hodí k dinosaurovi?
Nejdřív jsem si ho zblízka prohlédla. Nepřipadal mi jako samička, měl postavení vůdce a cosi mi napovídalo, že tohle stvoření vajíčka mít nemůže. To bych prostě musela vycítit, říkala jsem si pro sebe a zároveň to odvrhovala. Jak se to zatraceně chováš, Jessico? Nejsi žádný jasnovidec.
Dlouho jsem přemýšlela o vhodném jménu. Nejlepší mi připadalo jméno Rasscan, protože písmena R a S odpovídala jeho vzezření obličeje a svalnatém těle. Byl to rychlý lovec.
Přišlo mi vynikající dát mu za vlastnosti děsivý vzhled, kterým straší ostatní; na nic jiného se taky nehodil. Až budu potřebovat někoho, s kým bych mohla dvě hodiny sedět a lekat se jeho stínu, tak Rasscana zavolám. Když tu někdo bude ve tmě, dinosaurovy matné obrysy ho vyděsí k smrti. Dobré na probuzení, pousmála jsem se. Takže, Rasscane, budeš budič, který je skutečně zaručený.
Otočila jsem se k dalším zvířatům. Bylo by dobré postupovat podle podobnosti posledního zvířete, aby to bylo zajímavější. Takže které, váhala jsem, se nejvíc hodí k dinosaurovi? Možná jsem měla nejdřív vzít a pojmenovat deinonycha a ne krokodýla, ale co, je to jedno.
Ale zapomněla jsem na draka. Ovšem, drak, zaradovala jsem se. Opatrně jsem ho vzala a kochala se jeho nádhernými, rudými šupinami, které zářily jako věčný oheň, jako havran černá křídla mu divoce trčela z hřbetu a byly na nich vidět i žilky, nervová soustava. Na prstech měl drak zahnuté drápy, stejně jako deinonychus, ale mnohem větší. Koneckonců to byla nejrozměrnější figurka, kterou jsem tu měla; byla nejméně třicet centimetrů dlouhá a deset vysoká.
Okamžitě mě napadlo jméno Leng. Úžasné, vhodné jméno pro draka... ale spíš pro nějakého vodního než ohnivého. Lepší by bylo Čchen, ano, to bude nejlepší. A navíc, když jsem si to jméno pro sebe řekla, znělo to, jako když drak prská oheň a lidé kašlou a dusí se. Pfuj... to bych nechtěla zažít. Že to není dračice, tím jsem si jistá nebyla, ale draci jsou zuřivější jako samci. Je to Čchen a basta.
Jako tak významné zvíře jsem se rozhodla učinit ho svým rádcem. Postavila jsem si ho na čestné místo, aby vyčníval nade všechny, na svůj noční stolek čelem ke mně, až budu ležet v posteli. Aby na mě Čchen viděl a ty jeho rudé oči aby mi nedaly pokoj, aby mě hlídaly.
Jediná spojitost mezi tygrem a drakem byl název jistého filmu, Tygr a drak. Byla to krásná, pruhovaná, majestátná šelma. Zjevně to byl tygr bengálský, měl takovou barvu a nebyl tak světlý jako ussurijský. Ale na sto procent jsem věděla, že je to tygr a ne třeba panter. Naskytla se otázka: je to kocourek nebo kočička? Pak jsem si vzpomněla na Miaow. Tak ať má kamarádku.
Tygr se změnil v tygřici Mainu. Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to zkušená bojovnice a budoucí matka, že čeká tři tygřátka a to ji změnilo v klidnou a vyrovnanou kočku, i přes její mohutné tlapy a ostré zuby. Jako takovou jsem ji chtěla udělat svým mazlíčkem, který mě vždycky bude těšit společně s Miaow. Dala jsem si ji pod polštář, ale tak, abych ji nezalehla a neublížila jí, aby se koťátka mohla co nejdříve narodit. Blázne, říkal mi hlas, ale já si toho nevšímala.
Zbývala už jen ovce. Čím déle jsem se na ni dívala, tím větší jsem měla pocit, že se dívám na nějakého myslitele či filosofa. Nedokážu ten pocit jinak popsat. Přitom ovce většinou bývají hloupé... nebo si to lidé jen myslí?
Byl to beránek, hodně chundelatý, s krásnýma, též žlutýma očima. Přitom jsem si náhle vzpomněla... Západ slunce, jak mráčky - beránky - nehlučně plují kolem žhnoucí koule, inspirovány drobnými červánky, které mají divokou, a přece tak klidnou povahu... že by to bylo tou barvou? Jsou to přece jen mraky... a plynou stejně rychle a stejně pomalu a stejně tak neúprosně, jako...
A tak se z nepojmenovaného, nedůležitého beránka stal Chronos, strážce Času.
Nejdřív jsem chtěla tyhle malé totemy ukázat ostatním, ale pak mi to přišlo skutečně příliš dětinské. Ale co třeba začít s něčím nepodstatným a pak změnit téma řeči? Ano, to bude nejlepší. Takže do toho. Vstala jsem z okraje postele, kam jsem se musela natáhnout, abych mohla Chrona postavit na polici, a zamířila ke dveřím.
Původně jsem chtěla navštívit jednotlivé pokoje, ale už když jsem byla na chodbě, viděla jsem, že všechny čtyři želvy jsou dole a dělají s rukama jakési podivné, drobné pohyby. Z té dálky jsem přesně nerozeznala, o co se jedná, a o to víc mi to přišlo podivnější; vypadalo to trochu jako šití. Ale copak je někdo učil šít? A proč by to teď dělali?
Opatrně jsem sešla dolů. Zřejmě si mě ani nevšimli, byli plně zaměstnáni nějakými barevnými skleněnými korálky ve tvaru krychlí. "Co to děláte?" zeptala jsem se zmateně a ukázala ty šmodrchanice, kterými měli omotány paže až k loktům. Odpověděl mi Raphael. Vypadal velice nevrle a naštvaně. "Snažíme se to nějak logicky uspořádat," odvětil úsečně a opět sklonil hlavu. Bezradně jsem se podívala na Leonarda, který však měl bystrý, nadšený výraz. "Mistr Tříska nám řekl, ať zkusíme ty korálky poskládat tak, aby byli vždycky stejnými barevnými stranami k sobě, a upevňují se pomocí těchhle dírek," ukázal na jednu z krychliček.
Musela jsem se podívat blíž, abych spatřila maličké dírky. Byla vždy jedna na každé hraně krychle. Určitě se ty korálky k sobě připevňují jehlou a nití, řekla jsem si, když jsem viděla, co Leonardo drží v ruce. "A taky musíš každou nit protáhnout jednou dírkou jenom jednou, a to všemi dírkami," dodal Donatello a vrátil se ke svým krychličkám. Všimla jsem si, že tři krychličky z devíti má už pospojované.
"Ať je to jak chce, já s tím prostě nehnu," postěžoval si zlostně Michelangelo a snažil se teď vysvobodit z pletence nitek. "Smím to zkusit?" zeptala jsem se zvědavě. "Jestli to zvládneš, tak prý podle Třísky dovedeš uvažovat líp než on," zabručel, smetl si z prstů poslední nitku a hodil ten chuchvalec na stůl.
Byla to ohromná legrace. Želví ninjové zřejmě nemohli pochopit, jak mě to může tak bavit (snad kromě Leonarda), jelikož jsem každých deset minut radostně zavýskla. Našla jsem totiž způsob, jak dosáhnout cíle. Určila jsem si pořadí, kterým jsem protahovala nitky dírkami (vždy se s určitou logikou měnilo), ale velice složité bylo spojování krychle s tou další. Bylo to něco jako kreslení domečku jedním tahem, ale stejně mi to nešlo lépe než jim. Každou chvíli jsem musela steh vypárat a začít znovu uvažovat, jakým způsobem by to šlo dál; a navíc bylo naprosto nemožné určit stálé pořadí stehů.
První krychličku jsem s jednou spojila za patnáct minut, druhou za dvacet, třetí za třináct. Za hodinu a půl jsem už měla šest krychlí pospojovaných, a ve chvíli, kdy jsem šla na sedmou, Leonardo oznámil, že svou práci má hotovou. V ruce držel za nitku nádhernou, barevnou krychli.
"Chytráku," postěžoval si Raphael a bezradně se zadíval na svou napůl nedokončenou krychli. Prsty měl popíchané od jehly a tvářil se skutečně nerudně. Takže jsem se raději neodvážila se Leonarda zastat.
Vzápětí se k nám připojil náš mistr. Přišel zčistajasna, jako dým ze svíčky. Už jsem zase u těch čarovných, meditačních nástrojů, takže nebudu odbočovat: sensei si mlčky převzal od Leonarda krychli, chvíli ji prohlížel a zkoumal, dokonce popotahoval za nitky, přičemž se Leonardovi objevoval ve tváři polekaný výraz, ostatně to bylo oprávněné, vždyť na tom překrásném díle pracoval nejméně dvě hodiny, ale nic snad nebylo poškozeno nebo neupraveno. "Výborně, můj synu," pochválil ho mistr Tříska spokojeně. "Nevidím žádnou chybu." Leonardo se zatvářil spokojeně.
Časem jsme ale svoje skleněné krychličky dotvořili všichni. Já jsem tu svou dokončila jako třetí, jelikož Donatello se na poslední chvíli vzchopil a šílenou rychlostí se mu nějak podařilo mě překonat, když jsem upevňovala osmou kostku, což jsem považovala za nadlidský výkon. Nadlidský? Spíš nad síly všech, vždyť Donatello nebyl člověk. Ale stejně, začala jsem později než on. Nezní to jako pýcha? Ne, spíš jako omluva. Dokazovalo to, že nejsem o nic lepší a o nic horší než mí přátelé, a to bylo něco, čeho jsem si velice vážila.