XXVII - Nezapomenutelná
Krev se mi vpíjela do šatů. Znak se rozmazával, jak jsem se marně snažila zastavit krvácení, i když to bylo více než marné. "Dej mi ji," požádal Leonardo a podepřel Miaowinu hlavičku dlaní zespodu, jako by už očekával, že mu ji dám. To mě rozzlobilo. "Ne!" otočila jsem se prudce opačným směrem. Naskytl se mi výhled na překrásnou podívanou. Slunce vycházelo... "Nemůžeš pro ni už nic udělat," přesvědčoval mě a aby ukázal, že se odbýt nenechá, přešel mi opět do zorného pole. Dívala jsem se na něj divoce, nelítostně. Nehodlala jsem dát svou kočku z ruky. "Dej mi ji." Nejdřív jsem se znovu odvrátila a učinila pár kroků směrem k výtahu. Leonardo se mě už ale nepokusil předejít. Zůstal tam, kde stál, a čekal.
Nemělo smysl neustále přecházet z místa na místo a čekat na šťastnou náhodu, jako například že se Miaow probudí, seskočí na zem a odběhne. Nemělo smysl promluvit jediné slovo. Nakonec jsem mu mrtvé tělíčko podala. Pokud byste měli představivost na hodně vysoké úrovni, mohlo to vypadat, jako když kočka usnula a na chvíli zadržela dech. Na dlouhou chvíli.
Jejím místem posledního odpočinku se stalo místo, kde jsme vídávali Oči. Byl to dlouhý úsek holé zdi, který se protínal s uličkou světle zelené barvy. Netekla tam žádná voda, jelikož toto místo zřejmě kdosi používal jako dočasné skladiště a pak na něj zapomněl nebo už mu připadalo zbytečné. Zatímco Leonardo držel Miaow a já nepřítomně hleděla na mistra Třísku, jak stojí opodál a přemýšlí, Donatello vyvrtával díru přímo do stěny. Aby byla moje kočička navždy chráněná před hrůzami, které ji tu čekaly. Aby už nikdy nepadla do rány krutých lidských rukou. Aby se už nikdy nestala varováním.
Po třech týdnech už stěna nabyla svého původního vzhledu, jen s tím rozdílem, že na místě, za kterým se skrývala asi čtyřicet centimetrů dlouhá dutina, zdobilo jednotvárné zelené dlaždice cosi zvláštního - malá tabulka s nápisem "Oči zůstanou zrcadlem, které odráží tvoji duši." Tento hrob jsem navštěvovala zpočátku každý den, dokud se mi nezačal sám od sebe ztrácet a pak už jsem ho nikdy nevyhledávala.
"Jessico?" ozvalo se odněkud z dálky. Procitla jsem ze vzpomínek a urychleně pátrala po mluvčím. Zdálo se, že je jím Raphael. "Nechceš si dát souboj?" Nevěděla jsem, co říci, a tak jsem se jen automaticky zvedla a zamířila k němu. "Nemám zbraň," upozornila jsem ho cestou. "Mohla byste to dnes zkusit s kusarigamou," podával mi sensei, který zachytil slovo "souboj" a přišel blíže, aby se podíval, zajímavou zbraň, jež připomínala kosu s krátkou čepelí připevněnou na řetězu. "Je to jedna z těch posledních, které nám tu zbyly na tréninky." Vzala jsem si ji do ruky, avšak po chvíli ji měl mistr Tříska opět u sebe. "Promiňte, sensei, ale ráda bych si procvičila jen souboj beze zbraně. Nesmím si zvykat na to, že nemám nic v záloze, protože by mě to mohlo vyvést z rovnováhy, kdybych stála proti někomu ozbrojenému," odůvodnila jsem mu, proč si troufám nevyužít jeho nabídky. Okamžik se na mě díval a pak prohlásil: "To je moudré rozhodnutí. Přesto trvám na tom, že si budete muset časem opatřit svou vlastní zbraň a potřebné nástroje. Správný bojovník nikdy necestuje nevybaven." "Souhlasím," poklonila jsem se uctivě, aby bylo jasné, že mě to napadlo taky.
Mistr se posadil stranou a sledoval, jak Raphael tasí své dýky. Odjakživa se mi líbily, bohužel ale sehnat nějaké bylo příliš komplikované. Zaujala jsem takovou pozici, abych si chránila důležité části těla a přitom abych se mohla dobře odrazit. Opatrně jsem se přibližovala, ovšem Raphael si zjevně nepotrpěl na dlouhodobé vyčkávání potřebného momentu a hledání patřičného místa pro útok a vyrazil přímo proti mně. Jen taktak jsem stačila uhnout, aby mi nevrazil saie do krku, a když mě míjel, podařilo se mi chytit ho za zápěstí a zkroutit mu jej tak, aby dýka, kterou v ní držel, ohrožovala jeho vlastní předloktí.
Bohužel jsem udělala osudovou chybu - druhou ruku měl stále volnou. Vzápětí se zastavil a dostala jsem takovou ránu, až jsem se málem neudržela na nohou a sklouzla asi dva metry dozadu. Jakmile jsem zaregistrovala, že se chystá vyzkoušet ostrost svých zbraní, v poslední chvíli se ostrá špička dýky zabodla do zdi, jelikož mi sklouzla po tváři a projela vzduchem, a Raphael se tak příliš předklonil dopředu. Silným výkopem jsem ho přirazila ke stěně a vyrvala mu druhou sai z ruky. Teď to byl Raphael, kdo neměl zbraň - na to, aby se pokoušel vytáhnout ji ze zdi, bylo příliš málo času. Přesto dokázal pětkrát zastavit švihnutí pouhou dlaní - a nakonec nás zastavil až senseiův povel. Já jsem vyvázla z pohmožděnými rameny a hrudníkem a také mi Raphael způsobil pořádnou bouli. Bolest z ní vyzařovala do celého těla. Můj protivník měl zase nechtěný škrábanec na lopatce - přece jen saie mají tří hroty a ne jen jeden. Krom toho jsme si navzájem vyrazili dech a teď bylo mnohem obtížnější opět dosáhnout pravidelného dýchání.
"Raphaeli - nedej se natolik ovládnout silou, kterou dáváš do své zbraně, a dávej pozor, abys udržel správný rozestup nohou, jinak se na nich neudržíš. Jessico - snaž se odhadovat soupeřovy úmysly a neustále ho měj pod dohledem," poučil nás mistr Tříska a lehce kolem nás prošel.
"Páni," ocenil nás Michelangelo, který se zčistajasna objevil na gauči. "Zrovna dneska nemáme absolutně žádné věci na práci, a vy se tady řežete jako dva tygři." "Že nemáme nic na práci?" odsekla jsem. "Ninja má vždycky nějaké povinnosti!" "Jediné Mikeyho povinnosti jsou válet se, ládovat do sebe chipsy a kritizovat..." neodpustil si Raphael a šel vytáhnout svou zbraň ze stěny. Přesto, přese všechno, jsem stále myslela na Miaow.