Jak jsem poprvé navštívil veterináře

Tak už je to tady! Chtějí mě dát prohlídnout od pana veterináře! Štěňata, je tohle vůbec normální? Vždyť jsem skoro úplně zdravej pejsek, až na ty problémy s kůží, ale to používají takový smradlavý fujtajbl, říkají tomu šampón. Mají ten šampón z lékárny, protože jim v útulku nařídili, aby se o mě dobře starali. Musím dostávat kvalitní granulky a taky se každý týden vykoupat v tomhle šampónu. A já koupání tak nesnášim, brrrr.                                                                                           Ale vrátím se zpátky k tématu... Teda štěňata, já měl nahnáno. No, věřili byste mi? První návštěva pana doktora. Mého pana doktora. V útulku mě sice taky prohlíželi, ale tady to bude něco úplně jiného, určitě. Jakej asi pan doktor je? Jestlipak je hodný? Nebude to bolet? Dá mi něco dobrého?                                    „Tak pokud nejde o transplantaci srdce, tak přijďe v ordinační hodiny.“ řekl tatínkovi pan doktor do telefonu na otázku, jestli se mnou mohou přijít na preventivní prohlídku. Tatínek to řekl mamince a maminka mě. A šlo se.                                                  Dělal jsem jakobych nevěděl co bude. Očůrával jsem rohy a nenápadně jsem se snažil to co nejvíc oddálit. No, divil jsem se, jakou mají se mnou trpělivost. Vůbec jim to nevadilo a dokonce mě i pochválili, když jsem se vykakal a sebrali můj výtvor do zeleného sáčku – to asi na památku.                                              A tak jsem se těšil, že pana doktora nestihneme, když najednou jsme stáli u schodů a bylo tam spousta pejsků, kočiček a jiných zvířátek. Maminka mě vzala do náručí, ale já se chtěl kamarádit a všechno si očuchat. Nenechala mě. Držela mě v náručí, hladila a šeptala mi, abych se nebál, že si mě pan doktor jen zapíše a prohlídne a půjdeme domů.                                                           Když vešel pejsek před námi do ordinace pana doktora začal jsem mít nahnáno. Všichni psíci přede mnou se hrozně klepali, když měli jít dovnitř. Co když je tam nějaké psí strašidlo? Co když pan doktor je ošklivej a bude na mě zlej? „Kník, kník“ pronesl jsem zkroušeně. „Neboj se, Jeníčku, bude to dobrý.“ utěšovala mě maminka a když vyšel pejsek, co šel před námi rozevřela dveře a podržela je tatínkovi, aby mohl s berlema projít.                       Pan doktor se mi ani trošičku nezamlouval. Začal jsem couvat ke dveřím, ale maminka mě chytla a postavila na takový obrovský a vysoký černý stůl. Začal jsem se klepat. Ne že by mi byla zima, ale měl jsem hrozný strach z toho obrovského člověka v bílém plášti. Maminka mě hladila a snažila se mě uklidnit.                 Táta zatím diktoval něco sestřičce, která mi vypisovala očkovací průkaz. „Teď už je z útulku oočkovaný, pane doktore.“ řekla maminka. „Jdeme jen na preventivní prohlídku.“ Pan doktor promluvil klidným a veselým hlasem: „A jak že se jmenuje ten uličník?“ „Jenda.“ ozvala se sestřička od stolu. „Tak se na Tebe Jendo podíváme.“ pronesl pan doktor s úsměvem a já už se skoro přestával bát, jen kdyby mě dali na zem. Mám děsnej strach z vejšek.                                                                                             Pan doktor mě prohlížel a asi jsem se mu zdál taky zdravý, ale nelíbila se mu moje kůže a tak se ptal, čím nám ji doporučili tety z útulku ošetřovat. Když jim táta řekl název šampónu, pan doktor se zamyslel a povídá: „Vyzkouším dát Jendovi injekci proti parazitům. Je možné, že tyhle obtíže jsou spíš jejich práce a na to by Vám šampón moc nepomohl.“                                     Pak vyndal injekci. Maminka mě pevně chytla a pak jsem ucítil malé píchnutí. „Kník.“ pronesl jsem dotčeně. „Tak Jendo, a máš to za sebou.“ usmál se pan doktor a dal mi piškotek. Byla to sice dobrota, ale tehdy jsem ji měl docela poprvé a ještě jsem ani netušil jak ji udržet v tlamičce. Piškotek mi padal a já s ním zápasil, až mi ho maminka musela ročtvrtit. Pak jsem ho snědl.                                                                                                    Pan doktor dal mamince a tatínkovi prášek na odčervení, aby mě netrápili červíci a přidal ještě pár důležitých rad. Pak mě pohladil a my jsme mohli vyrazit k domovu.