Svobodné noviny na internetu

Pohled na OH – František Růžička

7. 3. 2014

Ohlédneme-li se za konáním Olympijských her (dále OH) z úhlu ryze politického, musíme nejspíše začít rokem 1936, kdy se konaly v Berlíně (XI.) a byly zneužity k propagaci nacistické ideologie. Československa se dotýkaly především tím, že bylo na mapě zakresleno bez sudetoněmeckých území.

Hry další (XII., Tokio, 1940) byly pro válečnou politiku Japonska přeloženy do Helsinek, ale pro vypuknutí války se neuskutečnily. Rovněž tak OH XIII. (Londýn, 1944). Tam se uskutečnily až v roce 1948 jako XIV.

Lze uvést, že od dalších her (XV., Helsinky, 1952), kdy se poprvé zúčastnili sportovci SSSR, začal na sportovním poli převládat boj politických supervelmocí.

OH 1956 v Melbourne (XVI.) poznamenal politický spor o kontrolu nad Suezským průplavem a krvavé potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku. Účast odmítl Egypt, Irák a Libanon, dále pak Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko.

Na OH 1960 v Římě (XVII.) byl zaznamenán velký nástup sportovců černé Afriky. Nesmazatelně se zapsali maratónec Abebe Bikila z Etiopie a „černá gazela“ Wilma Rudolphová, sprinterka USA.

OH 1964 v Tokiu (XVIII.) se připravovaly s napětím, neboť Japonsko bylo stále považováno za válečného agresora. Poprvé se zde hrála kopaná, zářila Věra Čáslavská a byla vyloučena JAR kvůli politice apartheidu.

OH 1968 v Mexiku (XIX.) byly poznamenány ještě před zahájením masakrem mexické armády proti demonstrujícím studentům. V průběhu her pak podporou sportovců Československa kvůli srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy po předchozích úvahách o nepřipuštění sportovců SSSR a dalších „bratrských“ zemí do dějiště her.

Přidělení dalších OH (XX., Mnichov, 1972) bylo kritizováno ze strany Izraele (antisemitismus a holocaust). Tragédii vyvolali palestinští teroristé, kteří obsadili pokoje s izraelskými sportovci. Při následném zásahu policie zemřeli všichni rukojmí. Hry byly přerušeny, místo konání opustila výprava Egypta a některých dalších států islámského světa.

XXI. OH (Montreal, 1976): účast odvolaly těsně před zahájením národní výbory Afriky na protest proti účasti Nového Zélandu s požadavkem na jeho vyloučení za sportovní kontakty s jihoafrickým apartheidem. Tím se ale Mezinárodní olympijský výbor ani nezabýval. Dalším důležitým aspektem totiž bylo řešení účasti Číny a Tchaj-wanu. Nakonec nejel žádný z nich.

XXII. OH (Moskva, 1980) předcházel podpis 33 států v Helsinkách na Závěrečném aktu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Sovětská politika se však prohřešila vojenskou intervencí v Afghánistánu v roce 1979 a MOV byl požádán o přeložení her. Nestalo se. Nastala však aktivita USA k bojkotu, jehož výsledem bylo odvolání 67 států. Některé státy se zúčastnily s tím, že se nepoužijí státní vlajky a hymny.

XXIII. OH (Los Angeles, 1984) poznamenal rostoucí gigantismus her a těžce se hledal jejich organizátor. Nakonec se skupina podnikatelů zavázala, že uspořádají hry ve vlastní režii. Toho se chopil „socialistický tábor“ a znovu bylo na bojkot zaděláno. Mluvčím se stal předseda ČOV Antonín Himl. Následující dobu poznamenalo úmrtí soudruha Brežněva a další vývoj v SSSR se smrtí soudruha Andropova. Naši sportovci měli velký zájem na účasti, neboť dosahovali dobrých výsledků na mezinárodním poli. Z Moskvy ale znovu „přišel mráz“. Po poradě komunistických představitelů bylo rozhodnuto o bojkotu her v okamžiku, kdy již byl oheň zapálený v Řecku přenesený do New Yorku. Pouze Rumuni se odhodlali neposlechnout. Rozhodčí a funkcionáři však směli vycestovat. Vše v zájmu olympijských ideálů a bezpečnosti sportovců ze zemí socialistického tábora. Netřeba uvádět, že pro sportovce samotné to byla veliká ztráta: své přípravě věnovali kus svého života.

Sám předseda MOV Antonio Samaranch byl celou situací velice znechucen. V Mexiku pak byla na zasedání MOV koncem roku (1984) přijata deklarace zavazující národní výbory zříci se bojkotu OH z politických důvodů. Naštěstí to přijali i zástupci SSSR. Tím se podařilo eliminovat bojkot XXIV. OH 1988 v jihokorejském Soulu. Nezúčastnila se však Severní Korea, dále Kuba, Etiopie, Madagaskar a Nikaragua.

XXV. OH v roce 1992 se uskutečnily ve španělské Barceloně a ZOH (XVI.) ve francouzském Albertville. Od tohoto časového mezníku nastala změna, nadále se hry konaly střídavě. V roce 1994 se konaly ZOH (XVII.) v norském Lillehammeru a LOH (XXVI.) v americké Atlantě v roce 1996.

Nemohu vynechat rok 1998 (XVIII. ZOH v japonském Naganu), odkud naši hokejisté přivezli zlatou medaili a Praha zažila bouřlivé ovace na Staroměstském náměstí s provoláváním „Hašek na Hrad“.

Další výraznější odpor vzbudily až OH 2008, přidělené Pekingu, když se uvádělo, že Čína hry zneužije k propagaci svého komunistického režimu, který potlačuje lidská práva, utlačuje tibetskou menšinu a staví se za násilnosti v Súdánu. MOV však tyto podněty neřešil.

Nerad bych dal podnět nevole k tomu, že jsem se nezmínil o základní myšlence konání novodobých her, kterou formuloval Pierre de Coubertin. Vystoupil s ní veřejně v roce 1892 a již v roce 1896 se započalo s počítáním I. OH v Athénách. Na přelomu století (1900) se II. OH konaly v Paříži. V roce 1906 se konaly tzv. neoficiální opět v Řecku (nejsou číslovány). V roce 1916 byly VI. OH (Berlín) zrušeny kvůli světové válce (ta se začala číslovat jako první až později, po vypuknutí té druhé!). Na stadionu v Antverpách (VII., OH, 1920) se poprvé objevila olympijská vlajka s pěti barevnými kruhy světadílů, věnovaná městem. Od roku 1924 se pak začaly konat zimní OH (I. Chamomix, Francie). V závěrečném výčtu nelze nepřipomenout vzor antických her ve starém Řecku, v Olympii na poloostrově Peloponés. Jejich zakladatelem byl dle pověsti sám Hérakles.

A jsme v současnosti, takže se můžeme vrátit k části obsahu z předchozího článku „Geroj“. Proti přidělení XXII. ZOH do Soči protestovala již v roce 2008 vláda Gruzie a později přidala požadavek na odnětí z důvodu, že Rusko okupuje dřívější gruzínská území Abcházie a Jižní Osetie. Žádný z národních výborů se k bojkotu nepřipojil.

Jako přílohu přidávám několik fotografií z olympijského komplexu v Pekingu s tím, že po zhlédnutí na vlastní oči se právem mohu domnívat, že všechno je „trochu“ jinak, než nás informují naše uvědomělé sdělovací prostředky i s mluvčím a dopisovatelem panem Etzlerem.

Zcela na závěr uvádím své přiznání, že jsem s netrpělivostí čekal, jaké zprávy nám z dějiště ZOH v Soči přinese novinářka Petra Procházková (LN), která je známá svou neláskou k SSSR i careviči Putinovi. Nezklamala… Novináři v Rusku nesmějí zpochybňovat roli Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce, posmívat se prezidentovi V. Putinovi a kritizovat olympiádu. Toho se ujal PEN klub s požadavkem zajistit všem občanům svobodu slova. V obsahu článku je pak především paralela k situaci roku 1936, kterou jsem uvedl na začátku článku. Uvádí se polemika, že stejně jako kdysi lehký atlet Hans Otto Wollke (zlato v Berlíně, 1936) posloužil nacismu, tak nyní fenomenální patnáctiletá krasobruslařka Julija Lipnická slouží Kremlu k propagaci režimu putinovské ideologie Velkoruska. Údajně: „Když létá nad ledem, bere s sebou tam nahoru i Putinovu popularitu.“

Dále bez komentáře. Rád bych zůstal u sportovního dění.

František Růžička, České Budějovice