Svobodné noviny na internetu

Když si někdo nevidí do huby…

… je třeba mu připomenout jeho dosavadní „hříchy“. Přesně tak je tomu i v případě jedné mladé (nikoli již nejmladší) a zatím málo zkušené (nebo hodně natvrdlé) političky TOP 09. Dva roky od jejího instalování do funkce předsedkyně této levičácké pidistraničky, která nadšeně tleská všemu, co přichází z Bruselu (připomíná to komunisty po Únoru 1948, kteří zase nekriticky vítali vše, co nám „servírovala“ Moskva v čele se soudruhem J. V. Stalinem), je zřejmé, že to nebyla dobrá volba. Pekarová-Adamová totiž svou přílišnou „vstřícností“ myšlence, vyjádřené heslem „více Bruselu“, spíše naší zemi i své straně škodí, než prospívá.

Ještě donedávna se „knížecí strana“ TOP 09 vyhraňovala vůči KSČM. Nejen proti dobrovolné podpoře Babišovy vlády formou „toleranční dohody“, nýbrž i proti „krvavé“ historii předchůdkyně této strany – KSČ. V tomto směru nelze v zásadě nic namítat. Až na malý „detail“: součástí komunisty ovládané „Národní fronty“ byla i Čs. strana lidová (ČSL), předchůdkyně polistopadové KDU-ČSL, strany J. Luxe. Členy ČSL byli i mnozí dnešní lidovci, ale i ti „překabátění“, kteří si v r. 1999 založili svou „odpadlickou“ partaj – TOP 09. Členem ČSL byl od r. 1986 také bývalý předseda této strany (a předtím i šéf KDU-ČSL) M. Kalousek. Totéž platí o velké části politiků KDU-ČSL od 90. let 20. století až dodnes: týká se to nejen J. Luxe, ale i někdejšího advokáta M. Výborného, jehož nejstarší syn Marek je poslancem za dnešní KDU-ČSL.

Ale protože většina „topáků“ má v sobě více sebereflexe než ta „černoprdelnická“ šmíra z KDU-ČSL, která zahřívá svými zadky křesla v Poslanecké sněmovně a v Senátu, útoky politiků TOP 09 se v poslední době zaměřují spíše proti Rusku. Skvělou „munici“ těmto bojovníkům za „prozápadní orientaci“ naší země dodává soudruh M. Koudelka a jeho „pracovití“ hoši z BIS, kteří po sedmi letech konečně „odhalili“ ty správné pachatele výbuchů v muničních skladech ve Vrběticích – dva agenty GRU.

A opět shodou velkých náhod: titíž muži jsou totožní s domnělými pachateli pokusu o otrávení bývalého ruského agenta S. Skripala a jeho dcery „novičokem“. Příliš mnoho náhod, než aby to náhody mohly být. Je to jako v „béčkovém“ špionážním filmu. Má to pouze jednu vadu na kráse: zapadlá vesnička na jižním Valašsku je pro tento „přifouknutý“ příběh příliš provinční, než aby se to tam hodilo. (Tento kraj velmi dobře znám, protože můj otec pocházel z vesnice Bohuslavice nad Vláří, která s Vrběticemi sousedí.) Scenáristé budou muset pro příště trochu víc popřemýšlet nad tím, aby ty reálie byly aspoň přiměřené: sláma z těch bot čouhá až přespříliš, aby to nepůsobilo rušivě a nápadně.

Z politiků TOP 09 si počíná zatím nejvíce bojovně, agresivně a nevypočitatelně právě současná předsedkyně M. Pekarová-Adamová. (Strana má ovšem i jiné poslance a vrcholové politiky, např. nedávno kooptovaného poslance J. Jakoba, ale ti dostávají prostor k vyjádření pro média velice omezený. Možná je to tím, že jsou chytřejší než paní předsedkyně.) M. Pekarová-Adamová si zvykla „střílet od pasu“ a rozdávat rány napravo i nalevo v mylném domnění, že jedině tak se zapíše do dějin. Svými výroky se tam zapíše docela určitě – o tom není pochyb. Horší to je s politickými činy, kterých se u této političky jaksi nedostává.

Zdá se totiž, že předsedkyni TOP 09 (se špatným vzděláním a nepatrnými životními zkušenostmi) nikdo z jejích kolegů nevysvětlil, že je lépe si fakta raději několikrát ověřit, než s nimi dotyčná osoba předstoupí před novináře. Ti bývají stejně hloupí a nevzdělaní, jako je tato předsedkyně. Výsledkem pak bývá efekt zveličení (hyperboly), pro který je typické označení: udělat z komára velblouda.

[Nejnověji se dozvídám z článku M. Koreckého (iDNES.cz, 23. 5. 2021, 12:00), který je původní profesí učitel-češtinář, že ani přemoudřelý „příští ministr zdravotnictví“ V. Válek, neumí česky: dělá chyby ve shodě podmětu s přísudkem. Jeho památný výrok zní: „Aby ty opatření byly plánovaná.“ A to je prosím vysokoškolský profesor! Pak se nedivme, že naše děti neznají vůbec nic! Zkrátka: další „ministr“, který neumí česky! No – to bude ta „pobabišovská“ vláda pěkné panoptikum! Český premiér ze Slovenska, A. Babiš, bude vedle těchto „exotů“ vypadat jako skvělý znalec češtiny! Máme se tedy na co těšit. K tomu ještě moje poznámka ‒ jako bývalého středoškolského učitele češtiny: nepustil bych k maturitě ani „Ing.“ M. Pekarovou-Adamovou, ani „prof. MUDr.“ V. Válka.)

●●●

Kandidátů na obvinění z „vlastizrady“ by se našlo víc…

Přesně to se totiž podařilo M. Pekarové-Adamové, když v úterý dne 4. 5. 2021 označila ministra vnitra J. Hamáčka za „vlastizrádce typu Biľaka a Indry“. Kdybych chtěl parafrázovat název známého díla spisovatele M. Kundery, nazval bych toto lehkomyslné pohrávání si se slovíčky ze strany předsedkyně TOP 09 jako „nesnesitelnou lehkost nezávazného plácání“. Nic jiného to totiž nebylo. Někdo, kdo se dívá na svět ještě kritičtěji než já, by to označil za docela obyčejný „slovní průjem“. (Po použití WC si nezapomeňte umýt ruce!)

Dokonce i bezkonkurenčně hloupý předseda KDU-ČSL, M. Jurečka, který se potýká s ještě většími problémy s českým pravopisem než M. Pekarová-Adamová (ta neví, kde se píší interpunkční čárky ve větě jednoduché a v souvětí), se vyjadřoval k tématu „vlastizrady“ daleko opatrněji. Ostatně – divím se J. Hamáčkovi, že na tuto političku TOP 09 nepodal žalobu na ochranu osobnosti, případně za pomluvu úřední osoby. Mohla kvůli tomu dostat doživotní „stopku“ účasti ve veřejném životě. Potřebovala by tuto lekci jako prase drbání…

─────

Vrátím se ještě k onomu označení za „vlastizrádce“. Vzhledem k tomu, že jsem jako student prožil události roku 1968 i nástup tzv. normalizace na vlastní kůži, dodnes mám v živé paměti fakta a jména z té doby: postavy „světlé“ i ty „temné“. A vzpomínám si i na to, že „nálepku“ vlastizrádců dostali v srpnu 1968, bezprostředně po vojenské invazi z 21. 8. 1968, jak otevřeně prosovětští kolaboranti (Kapek, Indra, Biľak, Kolder, Švestka – známí signatáři „zvacího dopisu“), tak i méně výrazní „alpinisté“ lezoucí do zadku soudruha L. I. Brežněva. A nezapomněl jsem ani na dobu postupného „utahování šroubů“ po srpnu 1968, kdy v čele KSČ sice stále ještě zůstávali „muži roku 1968“ (Dubček, Černík, Svoboda), ale už bylo jasné, jak to s tím pokračováním „polednové politiky“ nakonec dopadne.

Informace nám byly tehdy „dávkovány“ postupně: něco na způsob „kauzy Vrbětice“, aby toho nebylo najednou moc. O některých věcech se pouze šuškalo v nejvyšších kruzích vládnoucí KSČ: také tam panoval velký strach a nejistota. Něco podobného zažívali komunističtí politici v době po zatčení R. Slánského: nikdo nevěděl hodiny ani dne, kdy si pro něho přijdou soudruzi v kožených kabátech (= od StB). Hovořilo se tehdy o tom, že „nepřátelé socialismu“ prý budou internováni na Sibiři (a někteří pro výstrahu popraveni), že namísto našich novin, které připravují čeští novináři, budou vycházet jen do češtiny přeložené sovětské noviny (totéž se mělo týkat i Čs. rozhlasu a Čs. televize) apod.

Ale protože nejen v lidském životě, ale i v životě celé společnosti se nic nejí tak horké, jak se to původně uvaří, i náš tehdejší dramatický a nezáviděníhodný vývoj skončil kompromisem: bez poprav, ale s kriminály pro ty, kteří hlasitě nesouhlasili s okupací ze strany bývalých osvoboditelů z roku 1945, s masovými čistkami v KSČ, v úřadech a ve školách, ale i v ozbrojených složkách, kde bylo členství v KSČ nutnou podmínkou pro přijetí. Namísto „sekerníků“ A. Indry, V. Biľaka a A. Kapka (to byl známý postrach všech pražských komunistů) dosadila Moskva do čela KSČ Slováka G. Husáka: jednak proto, aby ponížila odbojné a nevděčné Čechy, jednak proto, aby demonstrovala před celým světem, že dokáže vzít na milost a následně vyzvednout na piedestal moci jednoho z bývalých politických vězňů.

[Někdejší předseda slovenského Sboru pověřenců (= autonomní vlády) G. Husák (1913-1991) byl zatčen na základě obvinění z tzv. buržoazního nacionalismu v r. 1950. Souzen byl spolu s dalšími obviněnými „nacionalisty“ teprve v r. 1954. Bylo to již po Stalinově a Gottwaldově smrti, čímž Husák unikl trestu oběšení na šibenici. Ve vězení strávil celkem 10 let, ale nezatrpknul a zůstal až do konce života zarytým („věřícím“) komunistou. Pocházel z přísně katolické rodiny; zlí jazykové tvrdí, že se do lůna církve vrátil na smrtelném loži, aby odčinil své celoživotní ideové pomýlení. Politickou i lidskou osamělost „léčil“ alkoholem. Navzdory všem peripetiím osobního života i politické kariéry zůstal až do úplného konce „pragmatikem“. Události „sametové revoluce“ 1989 dokázal vnímat realisticky. Byl to právě on, kdo se z nejvyšších představitelů KSČ zasloužil o pokojné předání moci (bez použití násilí) do rukou předem připravené garnitury z řad signatářů Charty 77.]

─────

Kdyby předsedkyně TOP 09 věděla o naší nedávné minulosti o trochu víc, než zatím předvedla (její označení Protektorátu za „autonomní“ je doopravdy úsměvné a politicky diskvalifikující pro výkon jakékoliv veřejné funkce), nikdy by J. Hamáčka nemohla za „vlastizrádce“ označit. Nanejvýš tak za „nadbíhače“ ruským zájmům (tím je ostatně i M. Zeman a jeho „hradní partička“), ale „vlastizrada“ vypadá úplně jinak. Vlastizrádci v naší dávné a nedávné minulosti obvykle otevírali městské brány nepřátelským vojskům, nebo je přímo „navigovali“ místním terénem k cíli.

Ač to bude možná vypadat jako protimluv, k vlastizrádcům nepatřili ani mnozí zasloužilí kolaboranti, např. někteří „vlajkaři“ končili v německých věznicích a koncentrácích, protože jejich „fašismus“ nevyhovoval představám nacistů. Přesto právě tito lidé posloužili v poválečném období komunistické propagandě – jako „vlastizrádci“. Měli bychom si dát dobrý pozor na to, abychom se v podmínkách demokratického režimu nedopouštěli stejných chyb.

●●●

Není pragovák jako „pragovák“!

Asi bych měl začít vysvětlením, jež bude určeno zejména mladším čtenářům, kteří znají události roku 1968 jen z doslechu – od svých rodičů či prarodičů, případně od jiných pamětníků. Ti ten pojem dobře znají: automobilka „Praga“ v Praze-Vysočanech kromě výroby osobních a nákladních automobilů (legendou se stal náklaďák Praga V3S), motocyklů nebo letadel vstoupila do dějin také jednou politickou akcí svých zaměstnanců v dramatickém roce 1968. Byl to známý „Dopis 99 pragováků“.

V době, kdy probíhala složitá jednání nejvyšších představitelů komunistických stran zemí, sdružených ve vojenském paktu Varšavská smlouva, vzrůstalo napětí v celé společnosti. Vojenské řešení, jak zastavit „obrodný proces“, který hrozil, že se rozšíří i do okolních zemí, „satelitů“ SSSR, viselo ve vzduchu a stávalo se týden od týdne reálnější. V této atmosféře se začaly mobilizovat ty nejkonzervativnější skupiny členů KSČ, které chtěly Dubčekovy reformy násilně zastavit a požádat o přímou vojenskou pomoc Sovětský svaz (SSSR).

Jednou z takových akcí, jež byly organizovány „zdola“, z členské základny tehdy téměř dvoumilionové KSČ, byl i onen „Dopis 99 pragováků“, pracovníků n. p. Praga v Praze-Vysočanech. Jak se naši občané dozvěděli dodatečně po jeho zveřejnění, byly skutečným podnětem k jeho napsání a následnému zveřejnění obavy „o další osudy socialismu v ČSSR“. Na samém počátku však bylo zveřejnění manifestu „Dva tisíce slov“ (autorem byl spisovatel L. Vaculík) a podpisová akce, která na to navazovala.

Byli to právě konzervativci typu „99 pragováků“, kdo označili tento dokument za „kontrarevoluční výzvu“. Po nich to pak opakovali sovětští straničtí a státní činitelé.  Realita byla nicméně méně „divoká“, než jak to líčila tehdejší prokremelská propaganda. Reformní část vedení KSČ hodlala dotáhnout realizaci „obrodného procesu“ v KSČ i ve společnosti do zdárného konce, a proto naplánovala jeho projednání na mimořádném, XIV., sjezdu KSČ. Původně se měl konat až 9. 9. 1968, avšak kvůli vojenské invazi z 21. 8. 1968 byl svolán na 22. 8. 1968 do Vysočan, do jedné z hal ČKD Praha.

„Dopis 99 pragováků“ vznikl dne 18. 7. 1968. Původně byl určen výhradně nejvyššímu vedení KSČ. Nakonec nebyl publikován u nás doma, ale v ústředním deníku KSSS „Pravda“ dne 30. 7. 1968.  Sovětští soudruzi tento dopis pražských komunistů chápali jako potvrzení toho, že v ČSSR došlo ke „kontrarevoluci“. Proto se tento dokument stal jednou (nikoli však jedinou) ze záminek k provedení vojenské invaze v noci z 20. na 21. 8. 1968.

Třebaže ústřední deník KSČ, „Rudé právo“ (RP), neměl původně v úmyslu „Dopis 99 pragováků“ vůbec zveřejnit, protože tento tiskový orgán stál pevně na pozicích A. Dubčeka a jeho reformistického křídla uvnitř KSČ, přesto nakonec reagovat musel. Nebylo totiž myslitelné, aby na tento text, zveřejněný v Moskvě, RP nijak nereagovalo. O den později, dne 31. 7. 1968, přinesl tento deník na str. 2 krátký, „vysvětlující“ článek pod titulkem: „Jak to bylo s dopisem z n. p. Praga?“. V článku se tvrdilo, že se jedná o iniciativu asi stovky zaměstnanců tohoto podniku, a to v době, kdy většina pracovníků byla na celostátní dovolené (od 22. 7. 1968) a o tomto dopise prý nic nevěděla. Akce byla v tomto článku vylíčena jako typická politická hra za zády těch ostatních.

S odstupem 53 let, které od těchto událostí uplynuly, je vcelku lhostejné, jak to do detailu tehdy bylo. Ve skutečnosti se jednalo jen o jeden z mnoha kamínků do mozaiky, z nichž se skládal obraz této pohnuté doby. Ostatně – výsledek dobře známe: byla jím vojenská invaze z 21. 8. 1968. Pragováci v tom všem sehráli jen nepatrnou roli, jakousi „iniciační“: stali se jednou z nátlakových skupin vůči Dubčekovu vedení KSČ před rozhodujícími jednáními předsedů „bratrských“ komunistických stran v Čierné nad Tisou (29. 7. – 1. 8. 1968) a v Bratislavě (3. 8. 1968).

─────

Situaci „pragováků“ z roku 1968 tak trochu připomněly akce některých politiků TOP 09 v roce 2020 (O. Kolář, M. Pekarová-Adamová). Jistá podobnost s rokem 1968 tady sice je, ale každému realistickému pozorovateli musí být zřejmé, že NATO k nám svá vojska nepošle. Nanejvýš přes naše území projíždějí. (Již poněkolikáté v posledních letech míří vojenské konvoje z amerických základen v Německu na spojenecká cvičení do některé ze sousedních zemí.) Podobnost může být snad jen v tom, že o této události, dopisu předsedkyně TOP 09 do ústředí NATO, naše média cudně mlčela, aby si nepohněvala ty mocné nahoře.

O dopisech funkcionářů TOP 09 do Bruselu, v nichž žádají o „pomoc“, přinesly informaci „Prvnízprávy.cz“ (20. 5. 2020, 8:30) pod titulkem Dopis předsedkyně TOP 09 do NATO potvrzuje spolupráci s ČT 09. „Dopis“ zveřejňujeme jako přílohu tohoto článku, aby mohl každý čtenář sám posoudit, zda se jedná o bezprecedentní projev servility, nebo již otevřeného nadbíhání politikům cizích zemí, byť „spojeneckých“.

Příliš se to totiž neliší od toho, co autorka tohoto dopisu sama kritizuje na jiných politicích, i když ze zbabělosti si netroufá uvést jejich jména. (V případě J. Hamáčka o rok později tímto strachem netrpěla. Proč asi? Co se za ten rok změnilo, že se z ní stala „odvážná školačka“?) Nicméně i přesto všechno bych si počínání předsedkyně TOP 09 netroufl označit za „vlastizradu“, nýbrž jen za odporný projev „vlezdop*delismu“ některých našich politiků z „druhého suterénu“.

Pro M. Pekarovou-Adamovou, která tak ráda zapomíná na své minulé politické „hříchy“, je to v každém případě pořádná ostuda – k těm dalším, které si táhne za sebou. Jak s tím chce uspět v politice a dokonce se stát ministryní („zbytečných záležitostí“), to zůstává pro mě (a nejen pro mě) velkou záhadou? Opravdu si její „loutkovodiči“ myslí, že s tím může u politicky vyspělého českého národa uspět? Já si to nemyslím. Ale počkejme si na podzimní volby! Volič je suverén, který si do toho nenechá kecat od nikoho!

●●●

A ještě pár slov o J. Stoltenbergovi…

Aby byla jasné, na koho se to M. Pekarová-Adamová svým dopisem se žádostí o „pomoc“ obrátila, neuškodí připomenout něco ze životopisu tohoto Seveřana. Pokud byste se zeptali některého z mladších občanů nebo žáků základních škol, nejspíš jeho jméno nebude znát nikdo. Je to natolik nevýrazná figura, že sotva dokáže někoho zaujmout. Zkrátka: obyčejný úředník, jakých jsou v Bruselu stovky!

Jens Stoltenberg (*1959) je norský ekonom a politik, bývalý ministerský předseda Norska a rovněž předseda Norské strany práce. V mládí to býval ultralevičák s pravděpodobnými kontakty na sovětskou tajnou službu KGB. Svou politickou kariéru začínal jako mládežnický funkcionář na počátku 90. let 20. století, kdy se rodila nová „architektura“ vztahů v Evropě a ve světě po pádu „železné opony“ a po rozpadu SSSR a zániku bipolárního světa. 

J. Stoltenberg je typický „politik z povolání“, jaké známe i z českého prostředí. (Podobných „nýmandů“ a politických „vyžírek“ máme i u nás stovky.) Stoltenberg prošel některými norskými ministerstvy, až se z něho nakonec stal ministerský předseda. (Podle hesla: Kdo si počká, ten se dočká.) Od r. 2014 stojí v čele NATO. I z české politické perspektivy je málo pochopitelné, jak někdo s takovou levičáckou minulostí mohl absolvovat jakoukoli bezpečnostní prověrku. Je to podobné jako v případě celoživotních levicových extremistů, kteří se dlouhá léta střídali ve vedení EU (J. Fischer, J. Solana, J. M. Barroso aj.).

A na závěr snad jen toto konstatování, které plně koresponduje s poznatkem, že předsedkyně levičácké TOP 09 se obrací o „pomoc“ na ultralevicového šéfa NATO. (Nedivme se proto tomu, že tato „obranná“ aliance je zcela impotentní, naprosto nezpůsobilá ubránit kohokoliv. Kdyby netvořili základ aliančních vojsk příslušníci armády USA, kteří stále ještě zůstávají v „okupovaném“ Německu, byla by Evropa zcela bezbranná – jak vůči Rusku, tak i vůči jiným případným agresorům.)

Shrňme si to: J. Stoltenberg je vysloužilý levicový politik, osoba zcela nedůvěryhodná a nekompetentní. Toho jsou si Rusové dobře vědomi, a proto rádi provokují. A J. Stoltenberg – jako šéf NATO – se nad tím musí „pohoršovat“. Co mu taky jiného zbývá? Možná je to jen takové divadýlko, dohodnuté předem jen tak naoko, aby se něco dělo. Jinak by v té Evropě byla nuda. Proto Rusové tohoto pána v nažehleném obleku a s kravatou (připomíná někdejšího viceprezidenta USA A. Gora) neberou nijak vážně a dávají mu to najevo svým ostentativním přehlížením. M. Pekarová-Adamová se, bohužel, vloni neobrátila o „pomoc“ na toho správného „hrdinu“. Příště bude muset hledat lépe. O jednom „hrdinovi“ bych věděl: jmenuje se Rambo.

Když se tato poslankyně TOP 09 stala dne 24. 11. 2019 na stranickém sjezdu novou předsedkyní, reagoval na to jeden čtenář na internetu těmito slovy: „Pojedou do řiti i s touhle pokérovanou dylinou.“ Stranický kolega D. Feri, z něhož se pár měsíců před podzimními volbami stal nový český G. Casanova, by to své předsedkyni mohl přetlumočit do jejího „politického“ jazyka, kterému bude lépe rozumět. Hlavně nic nepsat, soudruzi, protože v tom paní předsedkyně není pevná v kramflecích. Vůbec nejlepší by bylo: nic nepsat a nic neříkat. Pak by se z M. Pekarové-Adamové (nebo z každé zvlášť) mohla stát filozofka jako z „politologa“ D. Kroupy, „socioložka“ jako z historičky J. Šiklové nebo „historička“ jako z právníka P. Pitharta. Není totiž nad odbornost!

●●●

Není dopis jako „dopis“…

Jsou dopisy, které si zaslouží, aby byly zveřejněny v nezkráceném znění – jako dokument o hlouposti a morálním selhání jistých jedinců, kteří se vehementně cpou do horních pater politiky, ačkoliv o to nikdo z občanů nestojí. Jedním z takových dokumentů je i „Dopis předsedkyně TOP 09 generálnímu tajemníkovi NATO J. Stoltenbergovi“.

Tento dopis byl iniciován domnělým strachem tří komunálních politiků hl. města Prahy (O. Kolář, Z. Hřib, P. Novotný) z údajného „ruského agenta s ricinem“, který je prý měl zlikvidovat – na rozkaz Moskvy. Následně se ukázalo, že šlo o zpravodajskou hru, na kterou pracovníci BIS (pod vedením neschopného M. Koudelky) nalítli jako malí kluci. Hanba mluvit! Dnes, kdy tato zpravodajská hra pokračuje podivnou špionážní historkou o agentech GRU v muničních skladech ve Vrběticích v r. 2014, můžeme konstatovat, že obě tyto „kauzy“ pocházejí z téhož dezinformačního soudku: jeho stopy vedou nikoli do Moskvy, ale přesně opačným směrem.

Někdy stačí k rozluštění „záhady“ málo: chvíli počkat, než aktéři ukážou všechny karty, které měli schované v rukávu. Přesně to se před několika týdny stalo. Teď už víme, na čem jsme a s kým máme tu čest. V tomto kontextu budeme pak lépe rozumět i níže publikovanému dopisu předsedkyně TOP 09 M. Pekarové-Adamové. Servilních politiků jsme tady měli před rokem 1989 i po něm dost a dost. Někdy se tato servilita mění dokonce v devótnost, jakou nám při loňské návštěvě amerického státního tajemníka M. Pompea předvedli někteří politici ODS (M. Baxa, „Tchajwanec“ M. Vystrčil aj.). Odtud vede přímá cesta k národní zradě. Na to bychom si měli dát dobrý pozor! Příjemné čtení!

[O návštěvě M. Pompea u příležitosti 75. výročí osvobození Plzně vojáky USA viz článek: Od devótnosti k směšnosti bývá jen krok… (SN č. 10/2020, vloženo 21. 10. 2020, ZDE).]

23. 5. 2021

‒RJ ‒

─────

Příloha:

Vážený pane generální tajemníku,

dovolte mi, abych Vám touto cestou poděkovala za slova podpory v časech, které více než kdy jindy zkouší pevnost charakterů v naší zemi, jež se před třiceti lety zbavila okovů bezpodmínečné poslušnosti k Sovětskému svazu. Považuji za naprosto nepřijatelné, abychom se hlasitě neozvali ve chvíli, kdy je v naší zemi ze strany Ruské federace oficiálně vyhrožováno demokraticky zvoleným politikům pouze za to, že mají jiný politický názor. Bezprecedentní mlčení čelních představitelů českého státu v této otázce je pak cynickým obrázkem servility k autoritářskému režimu v Kremlu. O to více si vážím Vašeho postoje, který jste v rozhovoru pro Českou televizi vyjádřil veřejně a který mnozí občané přivítali.

Současná doba nám opakovaně ukazuje, že hodnoty, na nichž vyrostla v 90. letech demokratická Česká republika, nejsou tak samozřejmé, jak jsme si možná ještě nedávno mysleli. Podpora demokracie, svobody slova a aktivní občanské společnosti jsou totiž pro některé cizí mocnosti zásadní překážkou k tomu, aby zde efektivně prosazovaly své zájmy a krok po kroku znovu získávaly vliv. Neměli bychom tedy podceňovat jejich snahu udělat vše proto, aby nás oslabily a tohoto cíle dosáhly.

I proto považujeme za klíčové aktivně podporovat naše členství v Severoatlantické alianci. Rozpočet na obranu se nesmí stát nejjednodušší obětí škrtů v době, kdy se ekonomika propadá do recese. Zároveň si uvědomujeme, že Severoatlantická aliance má také svůj politický a hodnotový rozměr. Musíme proto být připraveni na nové nevojenské výzvy, které jsou možná nenápadnější, ale o to nebezpečnější. Hybridní formy války včetně kybernetických útoků na kritickou infrastrukturu, jsou zásadní bezpečnostní hrozby, které se staly fenoménem doby a na které musíme adekvátně reagovat. A to i přesto, že proti nám stojí plíživá východní propaganda, které svými kroky a prohlášeními aktivně pomáhá i nemalá část tuzemských politiků.

Je pravděpodobné, že máme před sebou boj o samou existenci liberální demokracie. Boj, který by nám ještě před dvacet lety přišel nemyslitelný. A pokud v něm selžeme, čeká nás opět doba temna, se kterou má již naše země velmi bolestné zkušenosti.

Vážený pane generální tajemníku, ještě jednou mi dovolte Vám poděkovat, že se k celé záležitosti nestavíte zády a že Vám není lhostejná.

 
Markéta Pekarová Adamová

předsedkyně strany TOP 09

(prvnizpravy.cz, 20. 5. 2020, 8:30)

Seznam vyobrazení:

1. M. Pekarová-Adamová. (Ten „náhubek“ jí sluší, nemyslíte?)
2. J. Stoltenberg, generální tajemník NATO