Prezident na jihu – František Růžička
Jak již bylo avizováno v předchozím článku (Pane prezidente), vracím se k podrobnějšímu průběhu jeho pondělní (17/2) odpolední návštěvy v jihočeské metropoli. Populární jihočeská dechovka Babouci vyhrávala pro lepší náladu již hodinu před příjezdem do „mediálního“ sálu Malé scény (dříve D 111) KD Metropol. Zde se totiž konají obvyklé akce před objektivy televizních kamer, zvědavými novináři a nepříliš početným obecenstvem. Pro jistotu, aby se to nezvrtlo do nechtěných mezí. Dodejme předem – vše proběhlo v naprostém klidu a s úsměvem pána Hradu.
Jakmile muzikanti dopili Budvar a složili své nádobíčko, zruční pořadatelé nainstalovali stůl se třemi židlemi, čilé hostesky jej potáhly bílým ubrusem a naservírovaly dvě misky (úsporně malé) hroznového vína a nalily tři sklenky občerstvujícího moku. Tím bylo naprosto zřejmé, že pana prezidenta budou doprovázet nejspíše i místní bossové. Kdo jiný než pan zemský hejtman Jiří Zimola, který přednesl krajskou zdravici, a po něm za statutární město i pan metropolitní primátor Juro Thoma.
Poté už bylo všechno v režii a rukou „Páně“. Nejprve vyzval stojící ve dveřích, aby se posadili na volná místa (bylo jich ještě dost) s odůvodněním, že při stání brzy bolí nohy. A koho bolí nohy, stává se agresivním a to není dobré pro diskusi. Již K. Čapek říkal, že kdo stojí – káže. Naproti tomu W. Churchill řekl, že kdo sedí, tak si povídá. A jste to právě vy, kdož budou otázkami určovat toto setkání a besedu. Dále uvedl: „Jižní Čechy jsou krajem mého srdce a rád se sem vracím. Před krátkým časem jsem byl na Šumavě, abych jí pomohl. Již v roce 1992 jsem za tento kraj kandidoval při volbách do Federálního shromáždění (SL)… Rád prý na to vzpomíná a provokativně vyzval: Kdo si troufne položit první otázku?
Jako by mi tím pan prezident nabídl přípitek na usmířenou. Zcela netradičně pro běžnou debatu s občany jsem uvedl, že právě při zmíněných volbách (jako kandidát za Československou stranu podnikatelů, živnostníků a rolníků) jsem seděl na mítinku v sále Gerbera vedle pana Zemana a měl z něj obavu, protože již tehdy byl znám jako velmi dobrý řečník… Ještě před naším Listopadem jsem v listopadu 1989 z Říma (kanonizace sv. Anežky) přivezl balíček Svědectví Pavla Tigrida (čtvrtletník pro politiku a kulturu), ve kterém byl přetištěný jeho článek. Viditelně v tu chvíli pan prezident svraštil čelo a hluboce vzpomínal. Doplnil jsem, že se jednalo o článek, který vyšel v Technickém magazínu (89/8, prognostik Miloš Zeman, Prognostika až moc reálná). „Co byste k obsahu tehdejšího článku mohl uvést dneska?“ (Svědomí jako předmět doličný jsem měl v ruce.)
„Měl jsem problémy, byl jsem 3x vyhozený z práce… Jako prognostik jsem stav v hospodářství přirovnával k běhu maratónce, kterému již všichni utekli, ale on si stále myslí, že je první… Dějiny sice kráčí kupředu, ale i dnes se budeme potýkat s kritikou a mnohými problémy, úcta ve společnosti zcela zmizela…“
Další diskutující uvedl, že sám má cukrovku, trpí neuropatii a dobře zná, jaké to představuje zdravotní problémy. Vyjádřil svou podporu, ale neví, zda pan prezident četl jeho dopis, nějaká pracovnice mu napsala, že ano… Pan prezident pak tradičním bonmotem k otázce: „Kdy bude lépe“ opakoval: „Už bylo.“ Dál se zabýval otázkou „devalvace koruny“ (počin ČNB), o které se vláda dozvěděla až za hodinu po vyhlášení. Každý tím zchudnul o 6 % na svých úsporách. Pozná to ale až v okamžiku, kdy si bude chtít za své peníze něco nakoupit.
Závažná kritika zazněla z úst dalšího odvážlivce. Ten připomněl jmenovce pana Zemana, nejvyššího státního zástupce s heslem „Nikdo není nepostižitelný“. Bohužel, v Jihočeském kraji všichni perfektně kryjí trestnou činnost, vrchní kraje lžou… Co jiného mohl pan prezident říct, než z této šlamastyky diplomaticky vybruslit sdělením, že obsazení všech stupňů zastoupení se řeší volbami. Je potřebné zvolit si takové zástupce, kteří nás budou zastupovat a budou mít naši důvěru. A mít možnost také je odvolat. Je to ale složitější. Jeho vláda podala 2500 trestních oznámení. Jednu třetinu policie odložila, v další třetině nebylo trestní řízení zahájeno, poslední třetina skončila u soudu s osvobozujícím rozsudkem (zmíněn případ Chvalovský; verdikty o chybném podnikatelském záměru, nikoliv spáchání trestného činu). Když za „někým“ půjdete s 20 miliony, je to něco jiného, než když za „někým“ půjdete s pětistovkou. To budete nejspíše sám obviněn z korupce. Proto také soustavně navrhuje zákon o prokázání původu nabytého majetku.
První odvážná žena mu vyznala své sympatie a poznamenala, kéž by vše ladilo tak jako v kapele, která zde hrála. Jako věřící se vrátila k církevním restitucím s dotazem, zda od vyplácených náhrad bylo odečteno zhodnocení majetku u vracených nemovitostí. Odpovědí bylo ujištění, že se vzájemně vynuloval poměr mezi zhodnocením a znehodnocením. Cena pozemků však měla značný vzestup, proto je potřebné, aby církev nabytého majetku použila ve smyslu své nauky – pomoci bližním. Tím značně pomůže státu. Jde o zakládání hospiců, provoz škol a charitativních zařízení, která by nemusel financovat stát. Například umírání na dnešní LDN není projevem vyspělé kultury. Neopomněl připomenout ponaučení, že snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý vejde do království nebeského. Vedle toho ale zmínil i krádeže z doby privatizace V. Klause (loďstvo, Viktor Kožený). Tím i otázku nejen hmotné újmy, ale i újmy nehmotné!
Další žena připomněla výročí vstupu do EU a položila otázku, jaké hodnocení by mohl uvést prezident republiky. Ten se zeptal hejtmana a primátora na výši rozpočtů kraje a města. Uvedl, že z EU čerpáme 180 mld. Kč s tím, že kdybychom nebyli lemplové, můžeme čerpat dvojnásobek. Lze předpokládat, že do roku 2020 budeme mít stále přínos, než začneme být čistými plátci. Je nutné respektovat pokračující integraci, která má svůj přínos. Zejména obranná politika, volný pohyb osob, práce a následně i společná měnová unie. Na rozdíl od nesmyslů předepisování úsporných žárovek, stěhování z Bruselu do Štrasburku a podobně. A opět přišel bonmot: Je to jako se ženou, občas ji nesnášíte, ale přece ji máte rád…
Po krátkém potlesku se pan prezident rozloučil, podpírán svými ochránci a věrnou pomocnicí – frajerskou hůlkou, se vrátil ke své limuzíně a jako vždy se usadil na přední sedadlo vedle řidiče. Další cesta kolony vedla k budově radnice, kde proběhlo setkání s představiteli města a přizvanými poslanci.
Vedle zápisu do Pamětní knihy nutno uvést několik zásadních (snad i skandálních) poznatků. Pan primátor Mgr. Thoma nadnesl problém města v nepřipravenosti projekční přípravy pro zásadní investiční záměry, neboť se neustále střídají ministři a výkupy pozemků váznou! Bravo, pane primátore. Teď už by to chtělo, jen aby se konečně vyměnilo vedení zdejší radnice. Na té přípravě jste měl sám začít pracovat již jako náměstek. Jako občané z Pražského předměstí máme v živé paměti, že jste žádný ze vznesených požadavků nedokázal vyřešit. To samé pak jako primátor i s vaší pobočnicí ve funkci náměstkyně. Ostudné, jak jsme již mnohokráte prezentovali. Dopravní systém města je v patologickém stavu. Dokonce jsou známy připomínky na Vaše arogantní vystupování při projednávání v Praze.
Pozadu nezůstal ani pan poslanec Dr. Jan Zahradník (dřívější hejtman), který žádal o podporu Šumavy. Pane poslanče, i na vás padá stejná kritika. Nejen dlouhodobě nevyřešená otázka NP Šumava, ale zejména komunikační průtah křížem krážem Jihočeským krajem. Netřeba snad ani rozvádět hraniční trasu od Příbrami do Strakonic, spojení z Tábora přes Třeboň do Gmündu, z metropole přes tragická Nažidla (na místě 19 mrtvých) do Rakouska, či „jenom“ z Budějovic do Brna, Písku, Plzně, Strakonic. Investiční perlu století D3 je už přímo ostudné připomínat. Stále někde něco vázne. Stále někde něco vadí. Nejspíše ty nabubřelé žáby na prameni…
Až nám z toho v krku vyschlo, tak kvapem do Masných krámů, kde pan ředitel národního podniku Budvar sám natočil pár žejdlíků a šéfkuchař připravil chutné občerstvení jako párečky a tlačenku. Tak na zdraví! Ale spíše na zdravou politiku – s jinými politiky. Závěrečná večeře se konala v hotelu Zvon s místními podnikateli. Tak ještě dobrou chuť. Aby ale nezhořkla, když si vzpomenete, že naši dědáčkové usilovali o právo pivovarečné především proto, aby z toho měla celá obec finanční přínos. Kdo však ho má z Budvaru? Národ, hokejisté nebo šenkýři???
Není od věci se ještě zastavit i u církevních restitucí. Právě dnešní LN (sobota 22/2) rozebírají požadavek Řádu redemptoristů, který má „zálusk“ na komplex barokního paláce miliardáře Davida Berana pod Pražským hradem. Soud se bude zabývat určením vlastnictví v dědickém řízení. Za úřadování miláčka národa Standy Grosse totiž (neoprávněný) převod schvalovala vláda premiéra Miloše Zemana. V jakém světle se nám tedy nyní jeví projev prezidentského kandidáta, který navrhoval, aby se o církevních restitucích rozhodovalo v referendu. Lidovém? Nebo nelidovém? Postkomunistickém? Kdo ví?! Třeba s věkem přichází i moudrost. Pan prezident totiž před nedávnem prohlásil: „Díky Bohu a lékařům jsem opět zdráv…“ Tak ať mu zdravíčko i spravedlivý a osvícenecký záměr ještě vydrží.
23. 2. 2014
František Růžička, České Budějovice
Hudba před DK Metropol
Uvítání panem hejtmanem Zimolou
Pohodáři, evidentní spokojenost
Kéž by PRAVDA zvítězila!
