Svobodné noviny na internetu

Čunek vede marný boj, jen to ještě neví…

Ve Zlínském kraji, kde se budou na podzim konat krajské a senátní volby, které zásadním způsobem „překreslí“ politickou mapu zdejšího regionu, se již mnoho měsíců vede nevybíravá, na místní poměry zbytečně urputná bitva o projekt nové nemocnice ve Zlíně-Malenovicích.

Ptáte-li se, proč má tato zbrusu nová nemocnice na nejvyšší možné technologické úrovni a se špičkovým lékařským a zdravotnickým personálem stát právě uprostřed exhalacemi zamořené průmyslové aglomerace mezi Zlínem a Otrokovicemi, odpověď je prostá: Protože si to usmyslel jeden krajský hejtman, který sice nemá vysokoškolské vzdělání, jak by se v éře 21. století slušelo a patřilo, zato má tolik drzosti, podivných nápadů a rozumu na rozdávání, že by mu to mohl leckdo závidět.

Racionalitu v tomto rozhodnutí, které zlínský hejtman ze Vsetína umanutě prosazuje, jako by šlo o život (o ten jeho politický jde zcela určitě), raději nehledejme. U „diktátorů“ rozhoduje spíš momentální hnutí mysli než vědecky podložené argumenty. Zkrátka: pan hejtman potřebuje, aby ta nemocnice za 8 miliard Kč byla postavena a aby se nacházela právě v onom zdravotně nevhodném prostředí mezi Malenovicemi a Otrokovicemi. A basta!

Urputnost, s níž lidovecký „trafikant“ J. Čunek, který díky své špatné pověsti této straně dlouhodobě škodí a táhne ji ke dnu, je až dojemná. Jde totiž především o velké „prachy“, z nichž nepochybně něco ukápne i do jisté stranické pokladny. Dovedete si představit, kolik lidí je na tom slíbeném „balíku peněz“ existenčně závislých? Kolik stranických sekretariátů a dobře placených úředníků se z toho bude muset financovat, až ta nejmenovaná, beznadějně profláknutá a „prohnilá“ partaj vypadne z Poslanecké sněmovny a brzy i ze Senátu? Budoucnost této strany to sice již nezachrání, protože ta stejně skončí v propadlišti dějin, ale je třeba zajistit obživu pro těch pár „kámošů“, kteří zůstali straně věrni. Jejich služby se přece musí nějak ocenit, není-liž pravda?

Proto J. Čunek, navzdory tomu, že bude v politice také brzy končit, bojuje za projekt zlínské nemocnice tak urputně, že i leckterý boxer by jeho atakům podlehl. Ale protože není dobrým politikem, a to navzdory tomu, že se politikou „živí“ mnoho let (to není nijak v rozporu, protože takových břídilů je naše politika plná), chybí mu to, co každý zkušený politik musí v sobě mít jako jistou „navigaci“: smysl pro realitu, odhad příštího vývoje, intuici a empatii. Do tohoto výčtu by se hodila i pokora, ale tu většina politiků nepěstuje, protože by jim bránila v realizaci jejich smělých plánů.

Nedivme se proto J. Čunkovi, že se tak křečovitě drží své vybájené vize o nové krajské nemocnici ve Zlíně-Malenovicích. Jestlipak mu některý z lékařů, jeho „kámošů“, ale i těch z opačného tábora, řekl, že to místo je prostě nevhodné a že starý Tomáš Baťa tu svou nemocnici umístil zcela správně a logicky právě do oázy zeleně a klidu, stranou dopravního ruchu. Zkrátka: Baťa měl nejspíš jiné „rádce“, než má dnes J. Čunek. V tom to nejspíš bude.

Taky tomu nerozumíte – jako já? Nic si z toho nedělejte! Dnes žijeme v úplně jiném světě, než v jakém se kdysi pohyboval zakladatel zlínského obuvnického impéria T. Baťa st. Zásada dneška zní: „Prachy na prvním místě.“ Je to jako známé heslo amerického prezidenta D. Trumpa, jehož první manželka Ivana Zelníčková pocházela ze Zlína (dříve Gottwaldova). Jeho heslo zní: „America first.“ Čunkovo heslo je jen maličko obměněné: „Prachy moje a mých kámošů na prvním místě!“

Už rozumíte tomu, o co jde v kauze zlínské nemocnice? To je dobře! Aspoň se budete lépe orientovat i v následujícím textu, který vám hodlám předložit.

●●●

Nikdy jsem nepřestal být „Zlíňákem“, i když občas pobývám ve Strání

Letos již počtrnácté trávím část roku ve svém rodném kraji, v němž jsem prožil velký kus života. Od smrti rodičů totiž jako někdejší „Zlíňák“ nepobývám v bývalém městě T. Bati, nýbrž na své chalupě ve Strání na Uherskobrodsku, a to k nelibosti poslance O. Benešíka (KDU-ČSL) a jeho „kámošů“, kterým jsem v r. 2018 zkřížil jejich plány s podvodnými oslavami 700. výročí údajné nejstarší písemné zmínky o této obci. Kdyby O. Benešík a jeho „melody boys“ tušili, že jsem historik, který se navíc zabývá středověkými dějinami zlínského regionu, mohli si toto trapné dobrodružství odpustit a ušetřit si mnohé nepříjemnosti, které je čekají.

O tomto bezprecedentním politicko-kriminálním skandálu píšu opakovaně na internetu již dva roky. Proto, aby se zodpovědní politici ze Zlínského kraje chytili konečně za nos a uvědomili si, k jaké „prasárně“ až dosud zbaběle mlčeli. A neprozradím jistě žádné tajemství, když budu konstatovat, že vydatným pomocníkem O. Benešíka, který je zároveň zastupitelem Zlínského kraje, v „zametání“ této kauzy pod koberec byl z titulu své funkce také hejtman J. Čunek (KDU-ČSL). Upozornila mě na to sama Policie ČR (územní pracoviště v Uherském Hradišti), která případ tohoto podvodu formálně prošetřovala na základě mého článku, zveřejněného na internetu. Kauza není dodnes uzavřena. Je totiž stále dost času, protože promlčecí doba uplyne až za rok.

Tuto smutnou a nekonečně trapnou záležitost připomínám proto, aby si obyvatelé Zlínského kraje uvědomili, o čem se mimo jiné bude také hlasovat letos na podzim ve volbách. Pouze připomenu, že po tomto skandálu jsou všichni zastupitelé za KDU-ČSL nevolitelní, jelikož až do dnešního dne kryli trestnou činnost svého stranického kolegy O. Benešíka. Naštěstí i na takové situace pamatuje náš trestní zákoník.

Co se týká politicky protřelého (lépe: provařeného) J. Čunka, tomu jistě brzy zlomí vaz nejen nerealistický projekt krajské nemocnice ve Zlíně-Malenovicích, ale i zákulisní čachry ohledně jím prosazovaného projektu, a to ve spojení s osobou policejně vyšetřovaného šéfa tzv. antimonopolního úřadu – jeho „kámoše“ P. Rafaje. Rafaj, Čunek i Benešík patří podle mého nejhlubšího přesvědčení do vězení, a to na hodně dlouhou dobu.

●●●

Barevná fotka s T. Baťou v kroji to nezachrání…

V těchto dnech jsem dostal do své schránky na dopisy nejnovější číslo měsíčníku „Magazín 21“ (srpen 2020). Upoutala mě hned titulní stránka, na níž je barevná fotografie T. Bati ml. (1914-2008) spolu s jeho dcerou a zároveň vnučkou T. Bati seniora ‒ Monicou Pignal Bata. Na téže titulní stránce nechybí ani to nejdůležitější, co dnes J. Čunek potřebuje, totiž vyjádření souhlasu této Baťovy vnučky s jeho fantasmagorickým projektem zlínské nemocnice: „Baťa by novou nemocnici podporoval.“  O tom, že prohlášení jakési „cizinky“, jejíž vztah ke Zlínu je spíše virtuální nebo symbolický a nemá ve skutečnosti žádnou váhu, budu psát v následujících řádcích. Jsou to jen slova do větru. Za víc to nestojí.

Napíšu to rovnou a bez obalu: Fotografie, na níž je zachycen T. Baťa junior s vnučkou T. Bati seniora, je docela obyčejný, prvotřídní, barevný kýč. Baťa i jeho dcera jsou na tom snímku oblečeni do jakéhosi kroje a mají na stole před sebou dva talíře s typickými koláčky, jaké se pečou v celém zlínském regionu. Pekla je i moje malenovická babička a od ní se to naučila i moje maminka. Bývala to doopravdy velká dobrota. Moje babička z otcovy strany zase pekla „pagáče“ – s povidly i bez náplně. Do těsta přidávala domácí podmáslí a také trochu másla, aby se tento upečený výrobek z domácích surovin, od tří kraviček, o které se babička starala, jen „rozsýpal“. S těmi „gumovými“ výrobky od Babiše se to nedá srovnávat.

[Co se týká údajného zlínského kroje, již místní etnograf a folklorista F. Bartoš, rodák z Mladcové, si na konci 19. století stěžoval na to, že zdejší obyvatelé kroj nenosí a tradice příliš nedodržují. Baťa ve zlínském kroji na přelomu 20. a 21. století, to je doopravdy kuriozita k pohledání a legrace k popukání! Nelze to vůbec brát vážně. Kdopak se to snaží oblbovat Zlíňáky? Že by další znalec folklóru – J. Čunek? Znal jsem vsetínskou etnografku Evu Urbachovou. Z doby, kdy jsem pracoval v tamějším muzeu. Ta těmto věcem rozuměla, i když ani ona neměla dokončenou vysokou školu. Přesto byla uznávanou odbornicí a lidé si jí vážili. S Čunkem bych to nesrovnával. Ona nedokončila vysokou školu kvůli těhotenství a výchově dětí, které pak přišly na svět. Život je už prostě takový. Paní Eva nedávno zemřela. Vážil jsem si jí, i když i ona si zadala s komunistickým režimem, protože mu jako vedoucí pracovnice v onom muzeu sloužila – na rozdíl ode mne, který tam byl jako politicky nepohodlná osoba pouze trpěn, byť s plnou vysokoškolskou kvalifikací. Omlouvám se čtenářům za tuto osobní vzpomínku. Nějak se mi to samo vybavilo, a to v souvislosti se vsetínským „patriotem“ J. Čunkem.]

Ale abych nezamluvil to podstatné, co bych rád čtenářům sdělil: Celá pravda o Baťovi juniorovi je poněkud jiná a méně barevná, než je ta zveřejněná archivní fotka. Tento potomek Bati seniora si na velkého zlínského „patriota“ začal hrát až po roce 1989, kdy poprvé po komunistickém převratu do Zlína zavítal. Osud Zlína i celé rodinné firmy, která se vinou historických peripetií již nikdy do rukou potomků T. Bati st. ani J. A. Bati nevrátila, „Tomíkovi“, jak se mu říkalo, příliš na srdci neležel. Třebaže neměl nárok na dědictví, mohl hned po r. 1989 využít revolučního nadšení, v němž se zprvu dalo tolerovat leccos, a také autority, která se jménem zakladatelů firmy souvisela.

Baťa junior však neudělal nic, aby odvrátil postupný zánik firmy v podmínkách nového režimu: její „vytunelování“, rozparcelování a utlumení výroby. Mohl bývalý n. p. Svit koupit, nebo se nějakým způsobem zapojit do pokračování další, byť omezené výroby. Bohužel – nic z toho neudělal. Pouze občas do Zlína přijel, aby si užíval někdejší slávy svých předků. Trochu málo na tak věhlasného „světového podnikatele“, který desítky let budoval své vlastní, nikoli společné „baťovské“, obuvnické impérium (spolu s příbuznými z Brazílie). Nelžeme si kapsy! „Tomík“ Baťa nebyl až takový „grand“ a „lidumil“, za jakého se rád vydával.

Dodnes mám před očima proměny, které se v bývalé „Baťovce“ odehrály po r. 1989, kdy se do čela továrny „Svit“ dostali svazáci, odchovaní „kovanými“ soudruhy z Gottwaldova (pokračovateli Indry, Jakeše a Hegenbarta), jak tu tradiční firmu, která zaměstnávala desetitisíce lidí z celého regionu, přivedli postupně „na buben“. Pokaždé, když jsem v té době (v 1. polovině 90. let 20. století) navštívil své rodiče, kteří ve Svitu dlouhá léta pracovali a jako důchodci ve Zlíně žili, smutně a zklamaně mně referovali o všem, co se v té „jejich“ fabrice zase odehrálo.

Jen rodilí Zlíňáci si toho moc nevšímali a nechali si šanci na záchranu tohoto „rodinného stříbra“ proklouznout mezi prsty. To nebyla smůla, ale ledabylost lidí, kteří ke svému městu neměli nikdy ten správný vztah. A také Baťa junior k tomu mlčel a ani prstem nehnul. K čemu jsou nám potom barevné fotky, na nichž se tento pán se svou dcerou předvádí jako velký zlínský „patriot“? Vždyť je to celé k smíchu! Nemyslíte?

─────

Jako historik, který se zabývá dějinami Zlína a tohoto regionu celý život, od dob středoškolského studia až dodnes, se nestačím podivovat nad naivitou některých dnešních obyvatel Zlína. Nad tím, jaké nesmysly a evidentní lži jsou tito lidé ochotni konzumovat od osoby, jež přivandrovala do Zlína z někdejší komunistické bašty Vsetína. (Připomínám, že odtud pochází také jiný politický „gigant“ a „výkvět“ komunistické morálky – expremiér M. Topolánek.)

Rozdíl mezi Zlínem (dříve Gottwaldovem) a Vsetínem byl za minulého režimu prostý: zatímco soudruzi z Gottwaldova si v r. 1973 troufli odstranit pomník T. G. Masaryka, který stával u tzv. Masarykových škol, pouze v noci, aby je nikdo neviděl a nemohl pachatele identifikovat (i komunisté měli po celou dobu trvání svého režimu strach, že jim to jednou někdo spočítá), provedli totéž soudruzi ve Vsetíně (1975) za bílého dne. Kdo tu dobu pamatuje, ten jistě tuší, proč tomu tak bylo. Těm mladším občanům to stejně nevysvětlím, protože by absurditu té doby stěží pochopili.

Proč se vracím k této tragikomické události z nejhoršího období tzv. normalizace? Proto, aby si obyvatelé Zlína uvědomili, odkud J. Čunek pochází a jaká atmosféra doživotně poznamenala jeho pohnutý osobní a politický život. Jako osoba, pronásledovaná komunistickým režimem, mohu konstatovat pouze jediné: Lidem, jako je J. Čunek nebo O. Benešík, bych nikdy nepodal ruku ani bych si s nimi nesedl k jednomu stolu. Mám pro ně výhradně jen pohrdání.

A ještě něco: Po čtyřech letech Čunkova „bačování“ v čele Zlínského kraje je zřejmé, že se do této zodpovědné funkce dostal omylem a že svou roli nezvládl. Příští hejtman musí být skutečná, autentická osobnost, nikoli snadno manipulovatelná politická figurka. Měl by rovněž pocházet ze Zlína, a nikoli z Horní Dolní (ani ze Suché Lozi).

●●●

Baťova vnučka by neměla věřit všemu, co jí kdo „nakuká“!

Výše zmíněný „Magazín 21“ si J. Čunek a partička jeho „kámošů“, s nimiž ovládá budovu Krajského úřadu ve Zlíně, který sídlí v původní Baťově „Jedenadvacítce“, založili proto, aby měli dostatečně hlasitou „hlásnou troubu“ – oproti původnímu časopisu „Okno do kraje“.

Graficky je sice tento nový časopis na dobré úrovni, ale po stránce obsahové a politické vyváženosti je to podobné jako u Babišových médií a u České televize. Nejvíce místa je tam totiž vyhrazeno osobě J. Čunka a jeho „roztleskávačům“. Obávám se, že v příštích dějinách Zlína, až je někdo napíše, tam o J. Čunkovi nebude ani jeden řádek. Je příliš marginální politickou figurkou, aby si to zasloužil.

V záhlaví zmíněného časopisu je pozoruhodné sdělení, s nímž se setkáváme jen málokdy: „Jediný oficiální zpravodaj Zlínského kraje“. Mohu potvrdit, že v tomto regionu vychází více podobných periodik. Takto jednostranně informující je ovšem pouze „Magazín 21“, který si pro sebe vydává za peníze daňových poplatníků ona „provařená“ partička podporovatelů J. Čunka, která bude v podzimních volbách za pár týdnů končit.

Rozhovor s paní M. Pignal Bata (to jméno mně připomíná naše potrhlé feministky, které se jmenují např. Jana Novák Skočdopolová) byl původně zveřejněn ve Zlínském deníku, odkud ho převzal „Magazín 21“. Abych byl upřímný, příliš informací jsem se z tohoto rozhovoru nedozvěděl.

O rodině T. Bati ml. pouze to, že její členové jsou různě zaangažováni v Nadaci Tomáše Bati či ve správní radě Univerzity Tomáše Bati. Je tam také zmínka o továrně v Dolním Němčí a o společnosti Baťovy lesy a statky, s. r. o., v Loučce u Valašského Meziříčí. To jsou fakticky jediné dvě firmy, které T. Baťa ml. získal po r. 1989, a to na základě jednání s představiteli polistopadového režimu (místopředsedou federální vlády V. Komárkem), poté, kdy v závěru roku 1989 Zlín navštívil – již po „sametové revoluci“.

V rozhovoru není ani zmínka o nikom z příbuzných J. A. Bati, který byl jediným zákonným dědicem původní firmy, než byla znárodněna. V době, kdy skončila Druhá světová válka a ještě před vydáním znárodňovacích dekretů prezidenta E. Beneše, byli jedinými právoplatnými majiteli Baťova koncernu: Marie Baťová, matka T. Bati ml., jakož i J. A. Baťa, Tomášův strýc. Tomáši Baťovi ml. nikdy nárok na toto dědictví nevznikl, tudíž ani právo restituovat tento majetek. To je třeba konstatovat, aby nevznikaly „mýty“ o tom, že má na něco nárok. Nikdy žádný neměl.

Poté, kdy byla v r. 1945 firma Baťa zestátněna, stal se jejím národním správcem komunistický funkcionář JUDr. Ivan Holý, později zatčený za údajnou protistátní činnost a souzený v procesu s R. Slánským. Skutečný majitel obuvnické továrny ve Zlíně, J. A. Baťa (1898-1965), který v r. 1939 odešel do exilu v Brazílii, byl v r. 1947 československými soudy kvůli domnělé spolupráci s nacisty odsouzen v nepřítomnosti do vězení (dostal 15 let) a jeho majetek byl konfiskován.

Jak známo, na Baťově odsouzení měl eminentní zájem prezident E. Beneš, který zlínskému továrníkovi nemohl zapomenout, že se za války dost hlasitě nepřihlásil k němu a k jím vedenému zahraničnímu odboji. Přitom již v době soudního procesu byl shromážděn dostatek důkazů o tom, že firma Baťa na počátku války podporovala osoby židovského původu, pomáhala jim s odchodem do ciziny, aby nemusely nastoupit do koncentračních táborů. Baťa dělal aspoň něco, kdežto většina obyvatel Protektorátu jen pasivně přihlížela a čekala, jak válka dopadne.

Ostatně – pořádnou hroudu másla na hlavě měl i samotný E. Beneš, jehož kapitulace před západními mocnostmi zavinila všechna válečná utrpení obyvatel bývalé ČSR. Beneš je ten poslední, komu náleželo právo kohokoliv kritizovat, neřku-li někoho soudit. (On sám měl být postaven před válečný soud, jak navrhovali někteří zástupci čs. generality.) Nemluvě o tom, že již v době, kdy utíkal na Západ, vzniklo podezření, že mu v tom pomáhala sovětská tajná služba – NKVD.

Mrzí mě, že si paní M. Pignal Bata na nic z této pohnuté historie obuvnického rodu Baťů ve svém rozhovoru nevzpomněla. Že by o tom nevěděla, nebo se to pouze někomu nehodilo do jeho politických plánů? Kdoví? K čemu jsou pak takové rozhovory, když se v nich vzpomíná selektivně pouze na to, co se od této „zapomnětlivé“ Baťovy vnučky očekává? Není to sice již dáma nejmladší, ale nevěřím tomu, že by měla tak špatnou paměť. Spíš někdo potřebuje, aby si na jisté věci „nevzpomněla“. Že ano, hejtmane Čunku?

Jsem toho názoru, že je nezbytné, abych některá fakta z rozhovoru Baťovy vnučky doplnil nebo uvedl na pravou míru. T. Baťa ml. neměl žádný právní nárok na dědictví po svém otci: dědičkou byla M. Baťová a spolu s ní J. A. Baťa. Proto po r. 1989 nezískal T. Baťa ml. žádnou část původní rodinné firmy – jako restituční nárok. Podle tvrzení pamětníků, kteří byli u jednání s ním, měl údajně zájem o síť obchodů s obuví, ale v tom mu polistopadoví vládci nevyhověli. Jako „kompenzaci“ (byl to spíše dar než zákonný nárok) dostal malou továrnu v Dolním Němčí (dnes patří firmě Stival). Jak paní M. Pignal Bata přiznává, lesy na Vsetínsku a Valašskomeziříčsku koupila již dříve „babička“, tedy Marie Baťová, nikoli její otec T. Baťa ml.

─────

Budou-li mít čtenáři tohoto článku zájem dozvědět se další informace o historii Zlína (nejen o Baťovi, ale i o dalších firmách), mohou se s nimi seznámit (včetně dobových fotografií) v monografii, na jejímž vzniku jsem se podílel s několika spoluautory: „Zlín v proměnách času“ (nakladatelství Ateliér Regulus, Zlín 2001). Publikace byla původně připravena v r. 1998 ke dvěma důležitým jubileím v dějinách Zlína: 675. výročí nejstarší písemné zmínky a 600. výročí udělení městských práv. Kniha vyšla až s několikaletým zpožděním.

Druhá publikace, která se věnuje slavné obuvnické rodině Baťů ze Zlína, pochází z pera autora literatury faktu Miroslava Ivanova (1929-1999). Má název: „Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše“. Vydalo ji nakladatelství „Lípa“ ve Vizovicích v r. 1998.

[Rád bych připomněl, že rodina Baťova nebyla jediná, která se ve zlínském regionu věnovala výrobě bot. Neméně slavnou tradici založil i podnikatel Jan Pivečka (1919-2004) ze Slavičína, který v r. 1948 emigroval, ale po r. 1989 se vrátil zpátky do své původní vlasti – na rozdíl od T. Bati ml. Pivečkova rodina se s Baťovými znala a udržovala s nimi přátelské styky.]

─────

O tom, jak torzovité jsou znalosti vnučky T. Bati seniora, nejlépe svědčí, že zcela opomněla tzv. Baťovy ředitele, kteří celou firmu (včetně poboček v zahraničí a sítě prodejen v tuzemsku i po celém světě) fakticky řídili až do skončení války. Patřil k nim například Dominik Čipera, jenž byl zároveň i starostou Zlína (podobně jako kdysi T. Baťa), stejně jako Hugo Vavrečka, dědeček pozdějšího prezidenta V. Havla.

Popisek: Na snímku z počátku 40. let 20. století je zachycen Hugo Vavrečka spolu s vnuky Ivanem (vlevo) a Václavem (uprostřed) Havlovými. Fotografie byla pořízena někde v okolí samoty Havlov u obce Žďárec na Tišnovsku, kde měla rodina Ing. Václava Havla st. své letní sídlo. – Ing. Hugo Vavrečka (1880-1952) působil nejprve jako novinář a diplomat. V r. 1932 nastoupil do firmy Baťa ve Zlíně a zpočátku se zabýval přípravou projektů J. A. Bati: autostrády napříč ČSR (od Chebu po Jasinu na Podkarpatské Rusi) a také projektem propojení řek Dunaj-Odra-Labe. V r. 1938 se Vavrečka stal ministrem propagandy ve vládě slovenského agrárníka M. Hodži; v úřednické vládě gen. J. Syrového byl pak ministrem bez portfeje. Za války patřil k úzké skupině tzv. Baťových ředitelů, kteří de facto firmu řídili za nepřítomného J. A. Baťu, který pobýval v exilu v Brazílii. Po válce byl Vavrečka vyšetřován a souzen za údajnou kolaboraci s Němci: v r. 1948 byl sice odsouzen do vězení, ale trest nemusel nastoupit. V r. 1952 umírá v nemocnici v Brně.

─────

Doplním to ještě o dvě „pikantérie“, za něž mě možná mnoho nepříliš informovaných „uctívačů“ T. Bati ml. nepochválí. Jako výkonného ředitele Nadace Tomáše Bati uvádí jeho vnučka pana Pavla Veleva. K tomu dodávám jako pamětník poměrů ve Zlíně (Gottwaldově) před rokem 1989 toto: bulharská rodina Velevů patřila za komunistického režimu k velmi uvědomělým soudruhům a blízkým spolupracovníkům tehdejších komunistických ředitelů n. p. Svit Gottwaldov. Komunisté, jak si dobře pamatuji, nemohli tomu „zlému vydřiduchovi“ Baťovi přijít na jméno. Jde o zajímavou „otočku“ rodinného příslušníka pánů/soudruhů Velevů. Opravdu to Baťově vnučce nikdo neřekl?

Druhou „pikantérií“ je fakt, že rektorát Univerzity Tomáše Bati sídlí v budově, která se před rokem 1989 stavěla jako nový sekretariát OV KSČ. Poté, kdy padl starý režim, našla nové „uplatnění“. Tenkrát si obyvatelé Zlína (Gottwaldova) z této stavby utahovali. Říkali jí: „komunistický kostel“. (Také komunisté ve své politické hantýrce používali toto pojmenování.)

Obě tyto informace uvádím jen pro úplnost, aby si Baťova vnučka z Kanady doplnila chybějící fakta: Baťa, jako symbol boje proti komunismu, má po sobě pojmenovanou univerzitu, která sídlí v budově bývalého OV KSČ! To nevymyslíš!

●●●

A ještě něco o „Tomíkovi“ Baťovi…

Neodpustím si ještě pár dalších poznámek. Kniha „Zlín v proměnách času“ (s ukázkou se mohou čtenáři seznámit kliknutím na odkaz na konci tohoto článku) má na začátku předmluvu od T. Bati ml. s faksimile jeho vlastnoručního podpisu. Já sám jsem tehdy podklady k této publikaci připravoval „na dálku“ z Prahy, a to prostřednictvím zlínských spolupracovníků, zejména fotografa R. Klimeše, jenž knihu doprovodil desítkami velmi zdařilých fotografií.

Podle Klimešova tvrzení se Baťa o knize údajně vyjádřil pochvalně. Možná i proto, že je v ní pár vět, které se velmi tvrdě vymezují vůči komunistickému režimu, což v ideologicky poplatných publikacích Z. Pokludy a dalších služebníků komunistického režimu nenajdeme: před rokem 1989 ani po něm.

Co se týká T. Bati ml., problém jeho osoby a této knihy spočívá v tom, že se v ní o něm píše jedině v souvislosti s událostmi roku 1989, kdy znovu do Zlína přijel. Pochvalné pasáže jsou tam naopak o jiných osobách. T. Baťa ml. o Zlín žádné zásluhy neměl, a to na rozdíl od jeho otce a strýce.

O „Tomíkovi“ Baťovi jsem žádnou chválu nikdy neslyšel ani od pamětníků, s nimiž jsem o něm hovořil. Většina z nich ho vnímala spíš jako „odrodilce“, který Zlín opustil a prožil celý život v cizině, v Kanadě, kde si vybudoval své „obuvnické království“. Pokud je mi známo, T. Baťa ml. nikdy ke Zlínu žádný vřelý vztah neměl. A to jeho navštěvování Zlína, počínaje rokem 1989, byla jen taková mediální póza. Zkrátka: užíval si posledních odlesků zašlé slávy svých příbuzných, protože jméno Baťa stále ještě ve světě něco znamená. I když dnes již zdaleka ne tolik, co dříve…

Rodinné vztahy obou rodin Baťových nebyly a nejsou dodnes dobré. Příbuzní J. A. Bati, kteří žijí v Brazílii, tvrdí o T. Baťovi ml., že je to zrádce, který komunistům „napráskal“ svého strýce, a tím jeho potomky připravil o nárok na majetek. K usmíření obou rodin ani k vypořádání majetkových poměrů nikdy nedošlo, i když potomci J. A. Bati prohlašují, že jejich otec „Tomíkovi“ vyplatil odškodné ve výši 50 milionů Kčs. Je to smutný příběh, který svědčí o velice špatných charakterových vlastnostech T. Bati ml. Ostatně – jeho falešný úsměv na titulní stránce časopisu „Magazín 21“ to jen potvrzuje.

T. Baťu juniora můžeme proto označit jak za „mediálního“ podnikatele světového jména, tak i trochu za „podvodníka“, jenž doufal, že by po r. 1989 mohl dostat v rámci restitucí to, na co ve skutečnosti žádný nárok neměl. Navzdory příznivé době mu to nicméně nevyšlo. I na české „podvodníčky“ to zřejmě bylo silné „kafe“. Zdá se, že se „inspiroval“ V. Havlem a jeho kamarády, kteří měli při „porcování komunistického medvěda“ větší štěstí než on.

●●●

Dva citáty z rozhovoru s M. Pignal Bata

Z celého rozhovoru, který poskytla paní Monica Pignal Bata Zlínskému deníku, mne zaujaly pouze dvě pasáže, které si dovolím ocitovat a následně okomentovat. Víc nemá smysl se tímto nepříliš zdařilým rozhovorem (na číši objednávku) zabývat. Je zcela bezcenný.

První citát zní: „Myslím, že celá rodina uznává, že skutečně kořeny jejich rodiny jsou ve Zlíně.“

Druhý citát: „Otec a dědeček měli spoustu věcí společných a jednou z nich je určitě to, že se vždy dívali spíše do budoucnosti, než aby nečinně stáli nebo se ohlíželi do minulosti. Jsem přesvědčená, že by podporovali stavbu nové nemocnice, která odpovídá potřebám obce. (…) Pokud jde o název nové nemocnice, rodina Baťova se nebude zlobit, pokud nepoužijete jejich jméno. Možná by bylo dobré požádat občany města Zlína o jejich nápady, anebo dokonce vyhlásit soutěž o nalezení vhodného jména.“

K prvnímu citátu jen stručně: Není důležité, co rodina Bati juniora uznává. Kořeny této rodiny i firmy tkví ve Zlíně. Je to prostý historický fakt, na němž sotva co změní názor jakékoli osoby. Jedná se o vskutku naivní odpověď!

Co se týká druhého citátu: Paní Monica nemůže vědět o názorech svého dědečka na zlínskou nemocnici vůbec nic. S výjimkou toho, co jí „nakukal“ její otec. Narodila se totiž v r. 1955, kdežto T. Baťa senior zemřel v r. 1932. Jediné, s čím lze souhlasit, je návrh na vypsání ankety či soutěže na nové pojmenování nemocnice. Bohužel – ani Baťovu vnučku nenapadlo, že jediným legitimním postupem v případě stavby nové nemocnice může být vypsání krajského referenda. Nikoli referenda jen v rámci města Zlína, ale celého Zlínského kraje, protože nemocnice má sloužit obyvatelům celého regionu. Znovu se potvrzuje, že paní Monica toho moc neví ani o fungování demokratického státu. Zná jen poměry v „Čunkově království“ ve Zlíně, což je žalostně málo.

●●●

Tuší vůbec ta paní z Kanady, která bije…?

Zdá se, že Baťova vnučka vyvolávala ducha svého zemřelého dědečka, když tak dobře ví, že by projekt nové zlínské nemocnice podporoval. Tato nepříliš informovaná a poněkud naivní dáma v nejlepších letech dokonce hovoří o tom, že souhlasí s tím, že nová nemocnice již nemusí nést jméno T. Bati.

Jak na to přišla? Kdopak jí tu myšlenku vnukl? Že by opět duch jejího dědečka? Spíš bych to tipoval na J. Čunka nebo na nějakého jeho pobočníka, který jí to tlumočil. Z rozhovoru totiž není zřejmé, zda paní Monica hovoří česky nebo jen anglicky, případně francouzsky, jak bývá u frankofonních Kanaďanů zvykem. Její otec česky uměl, ale v jejím případě je to velká neznámá.

Přesto se domnívám, že její dědeček T. Baťa senior by ji za tyto neuvážené výroky nepochválil. Nejenže by stěží souhlasil s umístěním nemocnice do oblasti s vysokou koncentrací průmyslových exhalací a poblíž rušné dopravní tepny z Otrokovic do Zlína, ale patrně by mu bylo proti mysli také vypuštění jeho jména z názvu nemocnice. Opět se potvrzuje, že paní Monica názory svého dědečka „znala“ pouze zprostředkovaně a selektivně – díky svému otci.

─────

Jako historikovi, jenž o dějinách Zlína i celého regionu dnešního Zlínského kraje něco ví, mně v rozhovoru Baťovy vnučky z Kanady přece jen cosi chybělo. Především to je historicko-kulturní kontext. Baťova továrna přece dávala práci lidem z Valašska i z moravského Slovácka. Autobusy denně svážely stovky zaměstnanců z nejrůznějších obcí, které byly často vzdáleny desítky kilometrů. (Tato praxe zůstala zachována i za komunistického režimu.)

Architektem „zahradního města“ Zlína nebyl jen F. L. Gahura, o němž se paní Monica zmiňuje v souvislosti s Památníkem T. Bati. Zapomněla vzpomenout i dalších známých architektů, kteří Zlínu vtiskli jeho „cihlovou“ tvář, např. J. Kotěry nebo V. Karfíka, podle jehož návrhu vznikla ona dominanta Zlína, zvaná „Jedenadvacítka“. Také za minulého režimu se této budově říkalo „mrakodrap“. Těm americkým mrakodrapům byl ten zlínský sice podobný, ale mraků se nedotýkal. V každém případě se jednalo o úctyhodný architektonický počin v „americkém“ městě Zlíně – ještě před Druhou světovou válkou.

Pojetí zlínské architektury, která byla na svou dobu vskutku avantgardní, odpovídalo koncepci „zahradního města“ s všudypřítomnou zelení, s obytnými zónami, ale i okrsky škol a s nimi souvisejících prostranství, nebo sportovních stadionů. I dnes by tento zlínský „experiment“ mohl sloužit tvůrcům panelákových sídlišť jako pozoruhodná inspirace. Ani po letech totiž nejsme dál, než byli v meziválečném období obyvatelé Baťova Zlína.

(Při tom vzpomínání na Baťu a Zlín jsem si dodatečně uvědomil, že některá jména v rozhovoru paní Monicy přece jen zaznít měla: cestovatele M. Zikmunda, architektky E. Jiřičné nebo ekonoma M. Zeleného.)

●●●

Paní Monico, je mi líto, ale o Zlíně toho moc nevíte!

Po přečtení dotyčného rozhovoru jsem dospěl k závěru, že Baťova vnučka, paní Monica Pignal Bata, nemá úplné, ale hlavně pravdivé informace, a to jak o městě Zlíně, tak i o projektu nové nemocnice ve Zlíně-Malenovicích. Jestlipak jí zlínští hostitelé, kteří ji v době jejích návštěv v rodišti jejího otce „opečovávají“, ukázali aspoň místo, kde má tato tak opěvovaná nemocnice stát? Upřímně o tom pochybuji.

Z toho, co jsem z rozhovoru (mezi řádky) vyrozuměl, má tato paní z Kanady většinu informací zprostředkovaných, a tudíž někým pořádně „přefiltrovaných“, případně „rozředěných“. A některá fakta jí její zlínští „dobrodinci“ raději nesdělili vůbec. Pro jistotu, aby toho nevěděla  příliš moc.

Bohužel – celá pravda o Baťovi juniorovi je poněkud jiná, než se nám kdosi pokouší namluvit. Na mladší čtenáře to může zapůsobit: paní Monica je dobře udržovaná šedesátnice, takže možná i na ni. Akorát s tou pamětí už to není to, co to dříve bývalo. Proto se spíš začínám klonit k názoru, že její otec, T. Baťa junior, jí řekl pouze to, co chtěl, aby věděla. A ona nepátrala dál, což měla. Proto ta celková nevědomost. Její otec si totiž, jak si pamětníci dobře vzpomínají, na velkého zlínského „patriota“ začal hrát až po roce 1989.

Pokud jsem si dobře všiml – a já poměry ve Zlíně sleduji „na dálku“ desítky let, třebaže bydlím v Praze ‒, Baťa junior neměl nijak přátelské vztahy ani s cestovatelem M. Zikmundem (*1919), ani s etnografem a folkloristou K. Pavlištíkem (1934-2019), s nímž jsem se znal od dob středoškolského studia na zlínské „dvanáctiletce“. Obzvláště Karel P., který se již od r. 1945 věnoval folklóru jak na Slovácku (pocházel z Uh. Brodu), tak i na Valašsku, by ocenil ten kroj, v němž se Baťa se svou dcerou nechal vyfotografovat.

Abych to vysvětlil: Jak cestovatel M. Zikmund, tak i jeho přítel K. Pavlištík prožívali v normalizačním Gottwaldově velmi krušné časy, které je neobyčejně sblížily. S Karlem P. (na tzv. Vysočanském sjezdu KSČ v srpnu 1968 byl zvolen členem ÚV KSČ) po vojenské invazi z 21. 8. 1968 komunisté nemilosrdně „zametli“. Poslali ho rovnou k lopatě. Když jsem ho po letech, během nichž jsem studoval v Praze na vysoké škole, opět potkal ve Zlíně (bylo to na Lešetíně), málem jsem ho tenkrát nepoznal. Právě totiž vylézal z jakéhosi náklaďáku a téměř jsme do sebe narazili. Když jsme se oba z toho šoku vzpamatovali, muž ve vatovaném kabátě a holínkách mě oslovil: „To koukáš?! Ano, jsem to já! Soudruzi z OV KSČ mi to zařídili tak, že teď za odměnu jezdím s hovnocucem.“ Tuto příhodu uvádím pro celkové dokreslení atmosféry té doby.

Jestlipak paní Monice Pignal o těch časech její otec něco řekl? Také v tomto případě o tom mám vážné pochybnosti. Vyrůstala totiž ve „skleníku“ a vůbec netušila, co se v tom „socialistickém“ Československu, které připravilo Baťovu rodinu o majetek i o dobré jméno, v letech 1948-1989 ve skutečnosti odehrávalo. Baťa byl v Kanadě v pohodě. Toho to věru netrápilo!

Zmiňuji-li se o M. Zikmundovi, který vloni oslavil 100. jubileum, a o nedávno zesnulém K. Pavlištíkovi, právě této dvojici patří hlavní zásluha o to, že v 90. letech 20. století došlo k jakési „renesanci“ tradice, která se v poválečném Zlíně (pozdějším Gottwaldově) začala rodit poté, kdy se toto město nadlouho distancovalo od „zlých kapitalistů“ – rodiny Baťovy.

Mladí cestovatelé J. Hanzelka a M. Zikmund se po návratu ze své první zahraniční výpravy do zemí Afriky a Jižní Ameriky usadili právě ve Zlíně (tehdy již Gottwaldově): na Nivách si nechali postavit na svou dobu luxusně vybavené vily a věnovali se zpracovávání výsledků svých cest, a to formou knih i série dokumentárních filmů, jež vznikaly v někdejších Baťových filmových ateliérech na Kudlově. Tam ještě před válkou začínali dva později slavní režiséři – J. Kádár a E. Klos (kdo by neznal jejich „oscarový“ film „Obchod na korze“?) či K. Zeman; později zde působila také tvůrkyně animovaných filmů H. Týrlová nebo režisér filmů pro děti a mládež J. Pinkava.

●●●

Baťa junior a Zlín? Pouze nepravdivý, mediálně přifouknutý „mýtus“!

Všechno nasvědčuje tomu, že potomci T. Bati juniora se rozhodli, že budou dobrovolně (nebo jim za to někdo slíbil slušnou “sumičku“?) dělat stafáž jistým zlínským politikům, kteří brzy skončí v propadlišti dějin, jakož i několika akademickým hodnostářům, kteří by rádi ze Zlína (díky Baťovu jménu, jež stále představuje dobrou reklamu) udělali úspěšné univerzitní město.

Bývaly doby, kdy bych jako zlínský patriot podobný postup schvaloval a podporoval. Ty doby jsou však nenávratně pryč. Již delší dobu totiž vím, jak bídná je úroveň našeho vysokého školství, a to napříč celou republikou. Podle mého hlubokého přesvědčení je polovina našich vysokých škol zralá na odebrání akreditace. (Stranou ponechávám vysoké procento bývalých komunistů, kteří se stále drží na našich vysokých školách. Je to veliká ostuda, která trvale snižuje kredit naší země.)

To všechno, co se odehrává okolo rodiny T. Bati juniora (při ignorování zákonných nároků potomků strýce J. A. Bati, kteří žijí v Brazílii), je jen jakýsi podivný pokus o vytvoření další z Potěmkinových vesnic u nás. Ta „reálně-socialistická“, která si kladla za cíl potvrdit, že tzv. socialistická výroba není založena na vykořisťování pracujících, jehož se měl údajně před rokem 1945 dopouštět jak T. Baťa senior, tak i jeho nástupci ve vedení zlínské obuvnické firmy, se nakonec rozpadla jako domeček z karet.

Tento pokus, inspirovaný bůhvíkým (možná ani J. Čunek neví, kdo za tou „kulišárnou“ stojí, pokud to ovšem nebyli „loutkovodiči“ lidovců z USA), je navýsost pokrytecký. Nic nám přece nebrání, abychom se upřímně a bez postranních úmyslů hlásili k odkazu T. Bati (1876-1932) a také J. A. Bati (1898-1965). Není však žádného důvodu, aby se na tom posmrtně „přiživoval“ ten nejméně zdárný kanadský podnikatel téhož jména – T. J. Baťa (1914-2008). Jeho potomci by se ke Zlínu ani hlásit raději neměli, protože jejich otec v něm prožil pouze svá učednická a studentská léta. Od r. 1942 byl již občanem Kanady. Autentickým „Zlíňákem“ se ve skutečnosti nikdy nestal. A jeho děti na tom nic nezmění ani nezachrání.

Jak to jen říci, aby to bylo výstižné a abych nezapomněl na nic důležitého? Slávy T. Bati juniora by nejspíš nebylo, kdyby jeho otec a strýc nevybudovali zlínskou firmu a její zahraniční pobočky. S tím už se dalo úspěšně podnikat hodně dlouho. A T. Baťa junior si toho byl dobře vědom. V jeho případě vstoupil do hry ještě jeden fenoném: Kdyby totiž nebylo tak početné české a slovenské komunity v nejrůznějších státech světa, dnes už by díky obrovské konkurenci sotva kdo firmu „Baťa“ znal.

„Tomíkův“ otec a strýc se již před Druhou světovou válkou proslavili po celém světě heslem: „Baťa obouvá svět.“ To již dnes neplatí. Ostatně – přiznala to ve svém rozhovoru i Baťova vnučka – paní Monica Pignal Bata: nejraději prý nosí tenisky, nikoli kožené boty od firmy „Baťa“.

Co k tomu všemu dodat? Zbavme se zbytečných iluzí! Bude se nám žít lépe. (Nikoli líp.)

12. 8. 2020

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámka:

1. Odkaz na ukázku z knihy „Zlín v proměnách času“:

https://www.i-sn.cz/file/39/zlin---dejiny-1945-1990.pdf