Svobodné noviny na internetu

Chvástáme se, že jsme nejchytřejší, nejdůležitější tvorové na této planetě. Umíme mluvit, učit se navzájem. Také cílevědomě pracovat a přetvářet přírodu k obrazu svému tak, abychom se na ní lépe měli. Bez nás by jistě strádala a neměla ten konec potravinového řetězce, se kterým se po tisíciletí mořila až do dnešní podoby. Zkrátka: my jsme lidé, a kdo je víc? Politici! Nemusejí nic a vše je jim dovoleno. I odpuštěno!

Je to hezké pozlátko na skutečné povaze lidstva, která není tak kladná a jednoduchá. Předně dosud nevíme, kdo jsme, odkud jsme přišli, kdo nás sem přivedl, kam nás chce dovést, k jakému účelu jsme určeni a k čemu máme sloužit. Pokud by vládla absolutní svoboda pro každého, byla by podmíněna heslem džungle: „Sežer, nebo budeš sežrán!“ Všichni by byli svobodní, ale všichni by se museli bát. Dodnes je však slovo „svoboda“ neustále heslem pro osvobození od regulí, které říkají, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ta dnešní je zredukována na svobodu v okrádání těch druhých, kteří jsou tak hloupí, že poctivě pracují. I název se jí pozměnil na „neviditelnou ruku trhu“ a pravidla džungle na kapitalismus. V tom prosperují nejlépe ti, kteří se nebojí hrábnout do cizí kapsy a rozdělit tím společnost na chudé a bohaté.

Není to ovšem způsob soužití jediný. Našli se i tací, kteří se pokusili změnit společnost, kde „všechno je něčí“ a nic tvoje. Na táboritskou společnost, kde „všechno je všech“ (a také ne tvoje!) a všem se dostává přiměřená část podle potřeb i zásluh. Tedy socialismus. V poslední době, kdy značnou část práce dělají stroje, vyvstala i myšlenka, dovedená do takové absurdity, že každý občan společnosti by měl dostávat tzv. nepodmíněný příjem -  bez jakýchkoli zásluh a pracovat by se mělo jen jako zábava pro workoholiky. Což je ovšem neskutečná fantazie. Ti, kdož pamatují socialismus, vědí, že skutečnost je taková, že „člověk je od přírody líný a chtěl by vládnout“. Že ač je člověk v podstatě tvor stádní, vždy se najdou jedinci, kteří zase budou parazitovat na ostatních a žít v blahobytu z jejich práce. To proto, že slušný a pracovitý člověk soudí ostatní podle sebe a považuje je za stejně slušné. Což oni zpravidla nejsou…

Ti vědí, že v jednotě je síla, a sdružují se do spolků, jejichž jménem pak prosazují svoje soukromé požadavky. Tedy požadavky těch, kteří se proboxovali do vedení oněch spolků, či politických stran a pracující občan skončil zase na dolní straně společenských nůžek, s úlohou: „maul halten, und weiter machen!“ (držet hubu a dál dřít!). Neujaly se proto ani kádě na společný majetek v Táboře, politika stejných žaludků, ba ani kibucy. Jistý čas však fungoval socialismus, jako předforma komunismu, ale jen do té doby, než to hybatelům dnešního světa začalo bránit ve vykořisťování posledních, dosud ne zcela vyrabovaných částí světa.

Vrátili proto dějiny světa zpět na úroveň kapitalismu a rozšířili jej do globálních rozměrů. Jenomže paběrek není plná úroda a i kapitalistům, u nichž chamtivost je ctnost, leze už skutečnost „z tlustých do tenkých“. I v moři, kde dříve stačilo hrábnout sítí do vody pro káď plnou ryb, se dnes vytáhne jen nějaký zbytek atomové ponorky nebo barel s radioaktivním odpadem. Rabování moří a jejich znečišťování už dosáhlo kritické hodnoty a jejich sebeobnovování je ohroženo.

Ani nezaslouženě dobré životní podmínky pro člověka se neosvědčily. U Kadáfího, který si mohl dovolit za petrodolary zvednout životní úroveň svých lidí, se stalo najednou novým pravidlem, že není „in“ nežít do třiceti let bez práce a z podpory. Člověk je zkrátka nádoba hříchu a pracuje, jen když je k tomu tvrdě donucen. Snad právě to je ten „dědičný hřích“, na který ani křest nestačí. Zatím se však nenašel společenský pořádek, který by dokázal trvale změnit tyto zděděné neblahé vlastnosti člověka tak, aby byl důstojným završením potravinového řetězce bez nutnosti onoho pravidla: „Sežer, nebo budeš sežrán!“

To všechno se teď nasypalo na jednu hromadu. Politika státu se ustálila na „demokracii“, která vůbec demokracií není. Přímá demokracie v měřítku státu není možná a ta zastupitelská je zase závislá na kvalitě zastupitelů a skončí nebo již skončil, stejně jako všechny ostatní pokusy, prakticky tunelováním a totalitou. V rámci boje proti korupci bují ta nejhorší korupce. Ty „čisté mezi politiky“ aby „se svíčkou v pravé poledne hledal“. Současní vrcholoví politici, které si „volíme“ a platíme, „se za naše peníze perou o naše peníze“ do svých kapes, místo aby se starali o naše blaho. Dokonce odmítají sdělit nejen své platy, ale i řadu skutečností, které si vyžádala ÚOOZ pro svá vyšetřování s poukazem, že by tím mohlo dojít k porušení „dělby moci“ (Němcová). Politici se považují za šlechtu, jíž se nikdo na prsty dívat nesmí?

Pan kdysi „čistý“ si jako svůj první úkol v nové funkci vytknul „zabezpečení vysloužilých premiérů“. Boj proti korupci mu však asi zabral tolik služebního času, že se raději pojistil zaměstnáním své budoucí nové ženy (bude-li jej jako obyčejného poslance ještě chtít) na místě, kde si jako odměny za její „koňskou dřinu“ mohl poslat pár milionů jako malou domů. Střet zájmů v úřadě mu jaksi od začátku nevadil, ba ani jeho přímým spolupracovníkům na podobné akce zvyklým.

Není asi třeba opakovaně vypočítávat kauzy, jako například předražené vojenské zakázky, dálnice, výprodej republikového majetku a prodej slepic, snášejících zlatá vejce (Telefonica, ČS pošta, prakticky všechny větší banky, pivovary, sklářský průmysl a jiné), likvidaci tradičních českých podniků (zbrojní průmysl, POLDI, ČKD, Praga, dnes už prakticky i TATRA a jiné) s velmi negativním dopadem na zaměstnanost. Tato oligarchistická „demokracie“ nás stála stovky miliard a o další jsme zadluženi jako věno našim dětem. To všechno proto, že národ pokorných oveček mlčí a brblá jenom pod fousy nebo v hospodě. Politici si mezitím „šijí“ ústavu a zákony tak, aby byli nepostižitelní a chráněni totální imunitou proti jakémukoli trestu. Kdo se jednou probojoval, prokroužkoval, nebo prouplatil mezi oligarchy, je za vodou. Je na něm, zda se milostivě uvolí vzdát se dobrovolně svých osobních výhod za nějakou trafiku. Lid, který jej volil, už do toho nemá co mluvit.

Přitom zastupitelská demokracie by mohla být docela dobrým nástrojem vlády lidu. To by ovšem nesměl být parlament de facto společností s. r. o. To není pomluva. Zastupitel má mít konkrétně určeno, koho zastupuje, a být jím za to přímo placen. Jemu také musí být skládány účty. To se sice děje, ale poslanci lidu zastupují stát (tedy státem vydržované strany), stát je platí z našich peněz, ale jemu skládají účty v parlamentních klubech. Ty jim často diktují, jak mají hlasovat. Je to vláda lidu, nebo zákulisních hybatelů státem? Proč stát platí stranám za to, kolik občanů je volilo, aniž by byli jejich platícími členy. Jenom proto, že neměli výběr ani možnost vyjádřit, že nevolí žádnou z nich. Vždyť politické strany jsou jen spolky lidí s podobnými zájmy, jako třeba zahrádkáři! Nebo je to jinak? Jsou strany nástroji na ovládání lidu jako třeba církve? S dnešní ústavou ano.

Změnit ústavu však je věc nelehká. Musí se k tomu uvolit současná garnitura současných vládců, což jde přímo proti jejím zájmům. Návrhů bylo mnoho, některé dokonce i v těchto novinách, ale bez odezvy (SN 3/13). Ostatní média takové snahy cenzurují jako nevhodné. Přitom skrytá naštvanost obyvatelstva nebezpečně stoupá a občas i propukne. Vláda však raději pořídí těžkooděnce, než by stejným úsilím a prostředky udělala něco pro lid. Spolu se současnými, ne právě příznivými přírodními podmínkami to nemůže dobře dopadnout. Dovolil bych si proto pokusit se o uklidnění situace laickou analýzou skutečného stavu návrhem snad přijatelných podmínek pro vládní a občanskou stranu, které by poskytly čas a možnosti k trvalejšímu řešení. Omlouvám se předem za použitý, poněkud nelichotivý soud o člověku samém, ale je nutné vycházet z reálu. Zdůrazňuji, že je to můj osobní názor, vzniklý na základě vyhodnocení většinou internetových údajů a že v žádném případě netvrdím, že musí být správný. V závorkách jsou údaje, které se blíží těm v Bibli.

Řadový občan našeho a nejen našeho státu má v genech spíše pudy domestikovaného tvora (gójim), pěstovaného jako jeden z řadových článků potravinového řetězce, nikoli jeho vrchol. Snad nedopatřením či záměrem kohosi (had v ráji) mu byla vložena původně asi neplánovaná schopnost sebeuvědomění, takže ten prostý pud sebezáchovy a zachování rodu byl doplněn schopností komunikace řečí a později i obrazem a písmem. Vzájemnou výměnou zkušeností prudce stoupla jeho operativnost. Člověk již nemusel být tolik závislý na „vůdci stáda“ a začal si svůj život do jisté míry organizovat sám. Někteří jednotlivci sice i v této situaci zůstali věrni pohodlnosti života ve stádu, jemuž začali vládnout ti ambicióznější, cítící se dobře jen nad ostatními, předstírajíce, že bez nich by to nešlo. Ale byli a jsou i tací, kterým postačí jít ve stopách stáda a živit se sběrem toho, co už stádu bylo málo a zůstalo ležet na zemi.

U té první skupiny pak dochází (a zejména u nás) k dalšímu dělení podle společenských nůžek. Kromě oné skupiny s neochotou vládnout si sami, a doufající, že někdo bude vládnout za ně a pro ně, skutečně existuje mezičlánek těch, kteří sami sebe prohlašují za vyvolené vládnout, vědouce, že to přináší nemalé výhody. Ve skutečnosti to jsou často jen loutky, kolaborující s loutkáři, vodícími je na provázcích, jsouce sami skryti v pozadí. Tak se formuje otevřeně vládnoucí oligarchie, která bez ohledu na sliby současně panujícího společenského řádu vypluje vždy jako olej nad vodu, obsadí klíčové posty a vládne v rámci pokynů hybatelů k obrazu svému. Přijde-li nějaká revoluce, zamíchají se mezi jimi postižené a obratnými, léty vylepšovanými sliby se ve vzniklé volební míchanici opět protlačí na vedoucí místa. Snad jen s malou rošádou nebo obměnou příliš nenáviděných. Ale i ti po dočasném ústupu do ústraní se opět vrátí jako Santa Klaus.

Lidé jsou nepoučitelní a jejich apatie k vládnutí sami sobě je nekonečná. Milují bič nad sebou a možnost si na něj stěžovat. I do války, nebo plynových komor jdou na přání či příkaz některého z oligarchů a pak dodatečně fňukají, jak to bylo strašné. To je také jeden ze stádních pudů potravinového řetězce, který v člověku zůstal. I úspěšný honák krav ví, že ve stádu existuje jedna, kterou ostatní poslouchají a že stačí ovládat jen ji. Obratný manipulátor, znalý těchto skutečností má pak relativně snadnou cestu k ovládnutí současného lidstva. Přitom i přes prokazatelné současné přelidnění by tato Země dokázala uživit své obyvatele. Horší už to ovšem je s důsledky jejich existence jako následky jejich činnosti i životních potřeb.

Dnešní člověk si v tomto směru žije nad poměry a plýtvá téměř vším, čeho se dotkne. Sice by se uživil, ale neměl by dost energie a udusil by se odpadky. Kapitalistický styl života je orientován na zisk, bez ohledu na důsledky. Občan je nucen ke krátkodobému užívání věcí, které si nakoupil a jejich obnově za nové, reklamou nebo novými možnostmi doporučované, aby výrobci měli odbyt. Mobilní telefony jsou obměňovány za dva až tři roky, i když mnohé by mohly sloužit i deset let. Domácí spotřebiče, jako pračky nebo televizory, jsou neustále inovovány, buď proto, že často mají záměrně vmontován poruchový prvek, který nutí k výměně, nebo jsou změněny tak zásadně podmínky užívání, jako u televize přechodem na digitální a zrušením analogového přenosu, aby si spotřebitel musel pořídit novou. Jenom odložené mobily by prý zaplnily Václavské náměstí do čtvrtého patra.

Člověk by musel žít zcela jinak. Jinak hospodařit s energiemi a přírodními zdroji, zejména s vodou. Navíc by musel s poslušností jako v Koránu přijmout optimální styl života, což už není reálné. Odstranit napříč lidstvem osobní ambice jednotlivců není v podstatě možné. Na to hybatelé spoléhají a uplatňují heslo „rozděl a panuj!“. Rozdělí lidstvo podle náboženství nebo politických stran a vládnou. Když lidé prohlédnou, že spadli do jejich pasti, udělají reformu nebo revoluci, vymění mouřeníny, kteří splnili úlohu, prohodí si funkce a život jde dál. Nanejvýš rozpustí Sněmovnu, vyplatí si odchodné, nebo se dají zvolit znova. Bez ohledu na známou skutečnost, že se „stejnými slečnami se nový lusthaus udělat nedá“. V praxi to uvidíte teď v předvolební kampani a za pár týdnů po volbách.

Ani to pravidlo „dvakrát a dost“ se neuplatňuje, takže opět vystrkuje růžky pan Kraus, který zasedal už v Národním shromáždění a možná bude zase kandidovat. Také komunisté se již začínají dožadovat „promlčení“ svého členství. Tedy jako plošný pardon (je podivné, že je Václav Klaus do své amnestie nezahrnul), což by asi nebylo to pravé. I přesto, že v KSČ byla také řada slušných lidí, kteří pro to Kainovo znamení byli možná nespravedlivě diskriminováni. Protože ti, kteří lidem škodili, to už dávno dělají znova. Viz Prognostický ústav, jehož lidé vlastně vládnou bez přestávky řádky let. Jen Valtr Komárek, který měl podle mne rozumnou vizi, musel být odstaven, aby se toho lidé nechytli.

Nicméně se lidé tu a tam bouří, ale obratní manipulátoři to zatím zvládají. Barack Obama již projevuje známky opotřebení a toho, že byl do funkce vmanipulován nikoli pro schopnosti, ale pro ochotu plnit pokyny hybatelů. Stejně asi dopadne Miloš Zeman se svou bublinou moci, z níž nejspíše vykrystalizuje snaha stát se doživotním vládcem nejen v Čechách. Nezničí-li něco současný svět, bude muset nastoupit úplně jiná garnitura vládců, kteří budou muset vládnout skutečně ve prospěch lidu. Snad ve stylu proroctví Georgijských kamenů, na kterých jiní hybatelé zřejmě vyslovili svůj plán. Kupodivu pozitivní. A také se neujal. Takže lidstvo má své sebezničení zřejmě ve svých genech a současní hybatelé jsou jiní, než ti, kteří pomník nechali postavit (snad The Age of Reason).

Dosavadní úvahy o hybatelích se mi ale identifikovat nepovedlo. I přesto, že mám asi jako všichni občas dojem, jako by za mnou někdo stál a rozhodoval za mne. Nejspíše to bude asi lidský mozek, který kromě své obrovské paměti má své schopnosti zjevně využity snad jen na 10 až 25%. Použití jeho zbytku neznáme a neuvědomělá činnost může být jednou z nich. Několikrát se mi stalo, že v situaci, kdy bylo třeba okamžité rozhodnutí, jsem vyhrkl dosud neuvážené, ale optimální řešení, které vytvořilo asi mé podvědomí či výsledek toho, co bych dlouho počítal. To je ten pocit někoho za zády, nebo „anděla strážného“ či „Velkého bratra“. O posmrtném životě a ovlivňování zemřelými předky raději neuvažuji, protože kam by se ty miliardy zemřelých duší vešly?

Poněkud mě to ale zviklává v názoru, že žádná vyšší moc v pozadí neexistuje. Nebo že je jich víc a my neznáme žádnou z nich. Archeologové vykopávají stále starší důkazy o vyspělých civilizacích, jako byla shambala a další. Kolik jich bylo, proč zanikly a čím si škodily, to se dnes už těžko dovíme, nicméně by to bylo užitečnější, než hledat, čím se můžeme vyhubit dnes, neboť kdo nezná svoji historii, musí si ji prožít znovu, byť byla sebedrastičtější. Vyhnout se možným chybám lidstva by bylo jen prospěšné, stejně jako využití nám dosud neznámých technologií.

Nemohu zbavit dojmu, že na tom křesťanském systému (Nebe, Peklo, Ráj) něco je a že to tak funguje. Z hlediska rychlosti cestování je velmi reálná jen základna na Měsíci, či Marsu. Ale také podzemní základna, o níž se často spekuluje. Měly by do toho vnést světlo kruhy v obilí, u kterých dosud snad nikdo nezkoumal, z jakého planetárního prostoru byly v době vzniku viditelné. Pokud by neměly společný bod ozáření, vypadalo by to na akci z podzemí, o jehož existenci toho moc nevíme. Existuje však jedna, snad bláznivá teorie, že by tam mohly existovat civilizace, které se k nám dostaly třeba na Sitchinově Nibiru, přeživší let vesmírem v jejím podzemí a tam u nás existovat dál. Což je ta teorie existence „Pekla“. Nebe na Měsíci by klidně být mohlo, jeho systém ukazovat se k Zemi stále stejnou stranou a výsledky měření, že je nejspíš dutý, tomu odpovídají. Tedy jako první Nebe. Bible zná Nebí sedm.

A třebaže mám jisté pochybnosti o Einsteinově speciální teorii relativity, vrátila se mi po zhlédnutí zrychlených záběrů dějů na zemském povrchu jedna bláznivina. Že může existovat různé vnímání rychlosti plynutí času a že jako jepičí život proběhne pro nás za jeden den, může náš život být podobným dnem v jiném paralelním světě a pak už úvahy o návštěvách ze vzdálených planet nemusí být tak nereálné. Je to vlastně jen další dimenze vnímání.

To už se ovšem dostáváme do oblasti „co by, kdyby“. Bylo by asi mnohem užitečnější, soustředit se na optimální soužití člověka s přírodou. Asi tak, jak se o to pokusil Thomas Paine v Age of Reasons, který jsem dosud nestihl celý prostudovat. Není mu totiž věnováno tolik pozornosti, jako například vývoji vojenských prostředků, se kterými je možné vést válku od stolu účastníka jako v počítačových hrách, se kterými formují duše našich dětí. Prostředky k dokonalému zabíjení na dálku nejsou tím nejlepším způsobem utrácení peněz lidí, kteří chtějí žít a pracovat v klidu a míru. Ještě mnoho neznámého je ve zmíněné otázce, proč jsme tady a kam máme jako lidstvo dojít. Ne, jak se máme vyhubit.

My lidé jsme tedy stavebními i demoličními prvky života na této Zemi. Můžeme ji zachránit, když vymýtíme rakovinné prvky chamtivosti některých pravicových jedinců a nezodpovědné klouzání do lenošení levice. Doplňme heslo, že „bude-li každý z nás z křemene, bude celý národ z kvádru“ o „nebudou-li chamtiví jednotlivci moci být bez práce „nej“, bude všem lidem „hej!“.

To je ale čistá utopie. Příroda sama se přiklání k tomu, že další druhy tvorů (delfíni, kosatky, opice) se učí lovit velice promyšleným způsobem ve smečce či týmu a začínají se více podobat nám, lidem, ačkoli nemluví, jako my, ani nepíší či nekreslí. Realita se začíná nebezpečně blížit satanismu (právu silnějšího a bezohlednějšího) a hodnoty lidsky orientovanému soužití pouhé utopii. To už ovšem není můj svět. Naštěstí nemám ani šanci se jej dožít.

9. 9. 2013

Ing. Vladimír Veselý