Svobodné noviny na internetu

Touha každého národa po vlastním sebeurčení je zcela přirozená. Kdo by ostatně nechtěl mluvit ve své vlasti mateřským jazykem? Kulturní svébytnost, jazyková odlišnost, specifické rysy národní mentality jsou potvrzením přirozenosti této touhy po vlastním sebeurčení. Nejen v lidské společnosti, ale i mezi rostlinami a živočichy existuje rozmanitost druhů a v rámci nich přerozmanistost jedinců.

Lidská společnost, čítající dnes více jak pět miliard jedinců, je rozmanitá rasově, národnostně i individuálně. Již v 17. věku J. A. Komenský viděl v této rozmanitosti vznešenost a krásu lidské přirozenosti. Uniformita v říši rostlin, živočichů i v lidské společnosti je nemožná, i představy o ní neodpovídají zdravému lidskému myšlení. Totéž platí o řízení lidské společnosti z jednoho centra, i když je dnes z technického hlediska proveditelné.

Na naší překrásné planetě Zemi máme cca 32 velkých jazykových kultur. Nám vlastní je indoevropská jazyková kultura se 14 jazykovými větvemi. Mezi nimi má své nezastupitelné místo slovanská jazyková kultura. V ní pak rozlišujeme západní jazykovou kulturu, k níž patří jazyk český a slovenský, vedle polštiny, lužické srbštiny, kašubštiny a kdysi též jazyka Polabských Slovanů. Východní skupinu slovanských jazyků přestavuje běloruština, ruština a ukrajinština. Jižní skupinu slovanských jazyků tvoří bulharština, makedonština, slovinština a srbochorvatština.

Český a slovenský jazyk patří tedy k západní skupině slovanských jazyků a spolu s ostatními slovanskými jazyky přísluší k indoevropské jazykové kultuře. K ní patří i germánské jazyky, jazyky románské, íránské a indické jazyky, arménština, albánština a řečtina. Jedním v 18 živých jazyků indických je romština, jazyk Romů. Romové, jako etnická menšina, žijí mezi Slovany, Germány i Romány a jejich odlišnost a z ní plynoucí problémy mohou být dokladem síly, jakou má svébytnost a rozmanitost v lidském rodu.

Jazyk je symbolem národní svébytnosti. Symbolem české svébytnosti je český jazyk, symbolem slovenské svébytnosti je slovenský jazyk. Slovenský jazyk se vyvinul z nářečí středoslovenského teprve v polovině 19. století a od prvopočátku byl vytěsňován expanzivní maďarštinou, jazykem, který není indoevropský. Maďarština patří k uralské jazykové skupině, v níž rozlišujeme ugrofinskou větev (z evropských národů k ní patří vedle Maďarů ještě Finové) a větev samodijskou (v Evropě není zastoupena).

Jazyková blízkost, srozumitelnost češtiny a slovenštiny, svědčí o kulturní blízkosti obou národů v nejširším slova smyslu. Hodnotová měřítka, etické i estetické normy obou národů jsou si velmi blízké. Přehrady, které bychom chtěli vidět, museli bychom si přát a vytvářet je. Čechové a Slováci, žijící vedle sebe v soustátí rakouském až do roku 1918, k sobě na bázi jazykového a hodnotového systému cílevědomě tíhli. Vzpomeňme alespoň Jana Kollára (1793-1852), autora velkého eposu „Slávy dcera“ (1824), který se celoživotně zasazoval o výchově všestranně aktivního člověka. Aktivitu chápal jako uvědomělé prosazování slovanského vlastenectví. V jeho pojetí bylo slovanství řádově vyšším pojmem, zahrnovalo jak slovenské, tak české národní vědomí.

Utváření novodobých národů bylo složitým a dlouhotrvajícím procesem, který nepostupoval ve všech zemích Evropy stejně rychle. Ty národnosti, které nežily pod cizí nadvládou (Francouzi, Angličané, Němci) se vyhraňovaly rychleji než národy porobené. České země a Slovensko byly v postavení porobeném a Češi i Slováci museli o svou národní svébytnost houževnatě usilovat.

Centralismus mnohonárodnostní rakouské říše byl stále více v rozporu s rodícím se kapitalismem, který vytvářel předpoklady pro upevňování národních pospolitostí. S rozvojem průmyslu, obchodu a komunikací mizely přehrady, které za feudalismu oddělovaly jednotlivá panství a města. Postupně se vytvářel jednotný hospodářský trh a utužovala se pospolitost lidí, mluvících stejným jazykem a podílejících se na tvorbě a užitku společných kulturních hodnot.

V českém a slovenském národním obrození se stalo úsilí na kulturní frontě, zvláště v oblasti literární, jazykovědné a dějepisné, centrem národního sebeurčení. Právo na národní svébytnost bylo nutné obhájit položením základů české a slovenské vědy, českého a slovenského umění a také položením základů výchovy lidu – osvěty. Pojmu osvěta poprvé použil již zmíněný básník Jan Kollár. Podle něho se měla osvěta starat o vzdělanostní pokrok a mravní obrodu jednotlivců, národa, celé společnosti a konečně celého lidstva. Tento systémový přístup ke vzdělání je moderním přístupem a v Kollárově době nebyl uplatňován ani ve vědě.

V Čechách se stává v 80. letech 18. století centrem vědeckého bádání „Královská česká společnost nauk“ se sídlem v Praze, na Slovensku vznikají v té době obdobné společnosti v Banské Bystrici, Bratislavě a Trnavě. O jejich vznik se zasloužil další slovenský vzdělanec – Adam František Kollár (1720-1783). V Čechách je to období jazykovědného úsilí Josefa Dobrovského (1753-1829), historika Martina Pelcla, lékaře Jiřího Procházky, fyzika a matematika Jana Tesánka. Zde má naše novodobá věda své kořeny.

Jak z české strany, ta ze slovenské strany je voláno po kulturním i politickém sjednocení Slovanstva a v praxi to také vzdělanci dokazovali vzájemným poznáváním jazyků a kultury národů slovanských. Jako příklad uveďme Jungmannův „Slovník česko-německý“, základní jazykové dílo, které ustálilo podobu spisovné češtiny a doplnilo slovní zásobu českého jazyka mnoha výrazy, přejatými z jiných slovanských jazyků, zvláště pak z ruštiny. Slovenský vědec Pavel Josef Šafařík ve svém životním díle „Slovanské starožitnosti“ dokázal starobylost Slovanů a jejich rovnocennost s ostatními národy v Evropě, zvláště pak s národy germánskými. Již v roce 1820 navrhl vybudovat na Slovensku obdobné kulturní centrum, jaké měla česká společnost v Praze. Podle chorvatské Matice mluví o Matici slovenské. Šafaříkův návrh byl realizován v roce 1863, bohužel již po jeho smrti.

Rozvoj kulturního života na Slovensku narážel v období národního obrození na mnohem větší potíže, než tomu bylo v Čechách. Především tu nebyl jednotný slovenský jazyk, nářeční rozdíly byly mezi jednotlivými slovenskými kraji značné. První pokus o zpracování mluvnické stavby slovenštiny učinil na sklonku 18. století Antonín Bernolák, a to na podkladě západoslovenského nářečí. Jeho pokus neměl širší odezvu. Novodobý slovenský jazyk je spjat se jménem Ludovíta Štúra (1815-1856), Jozefa Miloslava Urbana a Michala Miloslava Hodži. Tato štúrovská generace povznesla na spisovný jazyk středoslovenské nářečí. Tak se Slováci plně vyhranili v národní pospolitost, jejímž důležitým znakem se stal i samostatný spisovný jazyk.

Idea slovenské vzájemnosti, kterou zformuloval Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík, František Ladislav Čelakovský a František Palacký, patří ke kulturnímu dědictví obou našich národů. Stala se živnou půdou pro bohatou lidovou tvořivost, nezůstala jen v rovině vědecké a umělecké. Pro lidovou tvořivost mají slovanské národy výrazné dispozice, založené na citu, fantazii a netradičním nazírání na svět. Připomeňme si jen zpěvnost českého a slovenského lidu. Dovedl vyzpívat vše, co prožíval: od narození až po hrob. Proto již v roce 1868 vznikla Jednota zpěváckých spolků českoslovanských, která pořádala již v roce 1904 první hudební festival – za účasti 85 spolků z Čech, Moravy a Slovenska.

Cizí mocnosti sice napomohly po 1. světové válce ke vzniku samostatné Československé republiky. Tento akt byl však jen přirozeným vyústěním dlouhodobého vývoje obou národů a jejich společné snahy žít a vyvíjet se pospolu. Těžké by bývalo bylo tomuto završení dlouhodobého vývoje zabránit. Slovenský národ se ubránil maďarizaci, český národ germanizaci. A byly to i obranné jednoty národní, které tomu významně napomohly. Neměly by proto upadnout v zapomnění.

Vedle Pošumavské obranné jednoty národní, Severočeské obranné jednoty národní, Národní jednoty pro východní Moravu, Matice opavské, Národní jednoty slezské to byla i Československá jednota, založená roku 1896. Působila na Slovensku, ve Slezsku a v Dolních Rakousích. Na počátku našeho století [= dvacátého – pozn. SN] se soustředila téměř výhradně na vztahy Čechů, Moravanů a Slováků. Posilovala a různými formami upevňovala tyto vztahy, např. výměnou dětí a mládeže. Známá byla setkání v Luhačovicích. Z podnětu Československé jednoty byla v Praze, kavárně Louvre, zřízena roku 1907 slovenská čítárna. Nejen v Praze, ale i v jiných českých a moravských městech byly pořádány „slovenské večery“. Tato jednota také rozvíjela turistiku na Slovensko a pořádala výstavy slovenského lidového umění. Po roce 1918 nezanikla a dále pokračovala ve své činnosti pod názvem Československá jednota.

Československá jednota spolupracovala se slovenským ženským spolkem Živenou, zal. 1869. Tento spolek se velice zasloužil o rozvoj lidové výtvarné tvorby a o její propagaci za hranicemi Slovenska. Po likvidaci Matice slovenské v roce 1875 maďarskými vládními úřady byla Živena to jediné, co Slovákům zůstalo, spolu a nadějí, že bude lépe. Význam Živeny vyzdvihl Svetozár Hurban Vajanský slovy: „Je svetielkom, keď lampy zhasly, krbom, keď vatry boly zadusené.“ Krutost maďarských pánů je stručně vyjádřena v jejich rčení: „Tót-ember, nem ember.“ (Slovák není člověk.) Prorok pangermanismu Schonerer to vyjádřil ještě „obrazněji“ slovy: „Mluví se pořád o rovnosti Němců a Slovanů. Je to, jako bychom srovnávali lva se vší jen proto, že jsou oba zvířata.“

Češi i Slováci k sobě inklinovali i proto, že byli jako Slované ohrožováni a ponižováni. V samostatném Československu se brzy ukázalo, že soužití obou slovanských národů je oběma ku prospěchu. Ekonomický i kulturní rozvoj předválečného Československa ukázal, že jde o národy schopné, pracovité a mírotvorné. Rozbití tohoto státu po roce 1989 je v rozporu s prospěchem Čechů i Slováků.

Co říci závěrem? V dějinách jsou doby příznivé a doby nepříznivé jedincům i národům. Národy ovšem přežijí své vlády, ale pouze pod jednou podmínkou: Musí milovat svoji zemi, svůj mateřský jazyk, svou historii, kulturu svého vlastního projevu. Jen to, co z národa vyrůstá, může jej reprezentovat před národy druhými a zjednávat mu v očích těch druhých hodnotu, cenu. Tak jako jabloň je bohatá jen svými plody, i národ je bohatý jen plody své vlastní práce, tvorby a úsilí. Mezinárodní měnový fond či Světová banka národu nepomůže.

Místní kultura, představovaná po staletí církví, národní školou a spolky, je postupně vytěsněna médii. Proces vytěsňování začal po 2. světové válce a mezi rokem 1948 až 1968 byl představován byrokratizací státní osvěty. Měla-li být z lidu vzešlá a lidu sloužící osvěta nositelkou státní ideologie marxismu, musela být centrálně řízena a zbyrokratizována. Po roce 1989 byla pak vytěsněna televizí, rozhlasem a filmem. Tato média plně sloužila státní ideologii – marxismu, především jeho premise třídního boje. Hermeticky uzavřená společnost, zbavená životnosti místní kultury, se plně po sametové revoluci 1989 otevřela pseudohodnotám cizí provenience.

Národ, zbavený kořenů vlastní kultury, je v nebezpečí kulturního úpadku a fyzické likvidace, jakéhosi harakiri. Neúcta k mateřskému jazyku, útok na národní buditele, ponižování všeho krásného, co v našich národech vzniklo, je toho příznakem.

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, č. 63, 19. 9. 1993, str. 1 a 5)

 Popisky:

1. Tvůrci spisovné slovenštiny (zleva): Ludovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban, Michal Miloslav Hodža.

2. Představitelé národního obrození: Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík, František Palacký.

***

DOVĚTEK REDAKCE:

Zákon o zániku Československa schválilo Federální shromáždění ČSFR dne 25. 11. 1992. Společný stát Čechů a Slováků zanikl k 31. 12. 1992. O průběhu hlasování viz přiložený dokument.

HLASOVÁNÍ O ZÁNIKU ČESKOSLOVENSKA

Federální shromáždění ČSFR; datum: 25. 11. 1992

5. společná schůze; čas: 13:21:43 hod.

Zákon o zániku ČSFR jako celek

Návrh byl přijat: PRO - 184, PROTI - 30, ZDRŽELO SE - 55, NEHLASOVALO - 20, PŘÍTOMNO - 288, JE TŘEBA - 180

PRO - SDĽ: Tvaroška Rudolf, Nižňanský Štefan; ODS-KDS: Michálek Přemysl, Bartošík Jan, Benda Václav, Borovička Martin, Faldýn Miroslav, Hajník Mojmír, Houška František, Hrubá Dagmar, Huml Ondřej, Ivanovský Michal, Jančáry Julius, Jílek Jiří, Jurečka Jaroslav, Karlovský Jiří, Kašpar Ivan, Klaus Václav, Klimecký Jaromír, Kocourek Martin, Kopřiva Tomáš, Kovář Jiří, Lacina Jiří, Liška Jiří, Malý Michal, Musil Oldřich, Najbrt Jiří, Němec Igor, Petrová Jana, Pillmann František, Pištora Ivan, Pleva Petr, Pospíšil Jiří, Reček Petr, Richter Miroslav, Rybková Marcela, Sláma Věroslav, Spilka Petr, Stránský Jiří, Suchánek Jaroslav, Šedivý Filip, Toman Ivo, Tyl Miroslav, Verner Jaroslav, Vidím Jan, Voleník Lubomír, Zahradil Jan, Zeman Vladimír, Žalud Stanislav, Balík Pavel, Bernášek Jaroslav, Čermák Augustin, Devátý Stanislav, Dyba Karel, Fiala Luděk, Frejová Michaela, Gandalovič Petr, Hofírek Pavel, Hruška Milan, Kalina Kamil, Kádner Tomáš, Kocourek Jan, Kočárník Ivan, Korger Jan, Kučera Miloslav, Lastovecká Dagmar, Macek Miroslav, Malina Zdeněk, Mlčák Jaroslav, Novák František, Novák Karel, Padevět Michal, Peřich Václav, Rambousek Jan, Ruml Jan, Schneider Jiří, Soldát Miloslav, Starý Jan, Stome Karol, Štěpánek Petr, Švrček Zdeněk, Tošovský Michal, Vodička Jindřich, Záhorský Vladimír, Zoufal Jiří, Zvěřina Jaroslav; KDU-ČSL: Borák Josef, Cuhra Jaroslav, Foltýn Ivan, Krist Jan, Lux Josef, Orel Jaroslav, Smělík Zdeněk, Čupr František, Holáň Vilém, Jajtner Pavel, Koutský Jaroslav, Šmíd Pavel, Šustr Pavel; HZDS: Bulík Peter, Daniel Andrej, Daniš Ivan, Filkus Rudolf, Gajdošová Anna, Garaj Rudolf, Hofbauer Roman, Karaba Karol, Kontra Martin, Koša Jozef, Kováč Michal, Máthé Igor, Melocik Karol, Mitrová Eva, Moravčík Jozef, Porubský Peter, Rehák Milan, Rýška Peter, Slobodník Dušan, Šimko Július, Šucha Vladimír, Urban Igor, Veverka Jozef, Baco Peter, Bellušová Edita, Belohorská Irena, Bindas Tibor, Cuper Ján, Čič Milan, Danko Ján, Dolgoš Ľubomír, Haramčák Imrich, Hlavatá Júlia, Homola Vladimír, Chalúpek Pavol, Javorský Ľubomír, Kováč Roman, Kováč Roman ml., Král Ábel, Kučera Matúš, Mattoš Pavol, Mercel Peter, Minka Július, Mjartan Ivan, Nemec Rudolf, Obštníková Jozefína, Panko Jozef, Rajčan Miloslav, Smilka Ján, Smolec Ján, Straka Anton, Šablicová Otília, Šimko Eduard, Vrábel Jozef, Zamiška Ľubomír, Zelenay Roman; LSU: Čejka Jiří, Dufala Emil, Hyková Blanka, Rodr Zdeněk, Veselka Jan; ČSSD: Komárek Valtr, Žanda Josef; NEORGANIZOVANÍ: Houf František, Konopáč Jiří, Martínková Alena, Mráček Karel; SNS: Mihálik Ján, Michalec Miroslav, Moric Víťazoslav, Socha Peter, Šedovič Jozef, Švec Peter, Gondáš Ivan, Haťapka Kamil, Hrivik Pavol, Krivda Peter, Mihálik Marcel, Oaulov Štefan, Pavúková Oľga, Repaský Ján, Spišák Emil; SDSS: Bystrický Ľubor, Delinga Pavol, Klein Jozef

PROTI - SDĽ: Ján Ján, Kováč Marián, Olej Jozef, Pavlechová Viera; KDH: Čarnogurský Ivan, Klokner Jozef, Kubičár Pavol, Pradová Gabriela, Rajnič Alojz, Rakús Alojz, Šimko Ivan; LEVÝ BLOK: Čada Václav, Entlerová Hana, Sviták Ivan, Svoboda Jiří, Švejda Jiří, Tolar Vladimír, Valenčík Radim, Vondruška Josef; ČSSD: Chán Emanuel, Svoboda Václav, Jičínský Zdeněk; SPR-RSČ: Kobliha Václav, Svoboda René, Trnkócy Branislav, Havlík René, Krejsa Josef, Malíř Dalibor, Mozga Pavel, Válka Petr

ZDRŽELI SE HLASOVÁNÍ - SDĽ: Buzalka Vladimír, Cinkota Dušan, Grohmann Stanislav, Stank Jozef, Šidík Mikuláš, Bohunický Peter, Borguľa Michal, Gajdošíková Ľudmila, Kováčik Juraj, Lenský Igor, Murgaš Jozef, Orosz Ladislav, Popesko Peter, Štefanovič Milan; KDH: Anderko Anton, Bobovnický Július, Mikloško Jozef, Gaľa Milan, Hajdák Jozef; MKDMESWS: Andrássy Ferenc, Bartakovics István, Gawlik Stanislav, Pázmány Péter, Bajnok István, Bábik Péter, Boros Zoltán, Sárközy Klára; LEVÝ BLOK: Dordová Halina, Filip Vojtěch, Hába Zdeněk,Indruch Lotar, Jedinák Zdeněk, Kincl Jiří, Kopsa Jiří, Kůta Josef, Kvapilová Jaroslava, Mečl Josef, Čech Vítězslav, Gongol Jaroslav, Grebeníček Miroslav, Kremláčková Božena, Masopust Zdeněk, Novák Jan, Ransdorf Miloslav, Vildová Marie; LSU: Daněk Josef, Fikr Zdeněk, Mucha Aleš; ČSSD: Kobes Karel, Kuča Jaromír, Šilhán Věněk, Zeman Miloš, Fišera Ivan, Novák Pavel; SDSS: Beniač Peter

NEHLASOVALI - SDĽ: Adamčíková Margita, Benčík Michal, Klvač Jaroslav; KDH: Bošnák Jozef; MKDMESWS: Batta István; LEVÝ BLOK: Adamec Ladislav, Klanica Zdeněk, Kostya Libor, Maštálka Jiří, Měrák Pavel; LSU: Kondelík František, Dvořák Ladislav, Kristková Marie; ČSSD: Horák Jiří, Stránský Zdeněk, Dostál Pavel, Hošek Stanislav; SPR-RSČ: Lhotka Jaroslav, Sládek Miroslav

NEPŘÍTOMNI - MKDMESWS: Mihályi László, Duray Miklós, Hornyák János; ODS-KDS: Korger Jan; HZDS: Kniebúgl Jozef; LEVÝ BLOK: Pludek Alexej, Novotný Ivo, Vodehnal Jan; LSU: Kostrhun Jan; ČSSD: Kučera Petr; SDSS: Moravčík Vladimír