Svobodné noviny na internetu

Motto: „Nacismus a komunismus jsou dvojčata téže zrůdné matky.“ (Dr. J. Šárka)

Namísto disidentů funkcionáři předlistopadového SSM

Tentokrát svůj článek začnu citací z projevu, který dne 17. 11. 2022 pronesl před památníkem událostí z roku 1989 na Národní třídě v Praze někdejší vysokoškolský student a dnešní představitel občanské iniciativy D.O.S.T. – Michal Semín.

Na rozdíl od něho, jenž byl v té době čerstvě vyloučen ze studia za tzv. podvracení režimu, jsou dnešní propagátoři „jediné správné pravdy“ à la Česká televize (ČT) či Rakušanovo Ministerstvo vnitra (= pravdy) ČR vydáváni za organizátory událostí z r. 1989 nikoli předlistopadoví disidenti, nýbrž režimní funkcionáři SSM (např. M. Pajerová, M. Mejstřík, P. Žáček). Semín na toto téma říká: „Mejstřík, Pajerová, Žáček a další nebyli žádní disidenti, tedy otevření odpůrci tehdejšího režimu, ale funkcionáři vysokoškolského SSM.“ (pravyprostor.net, 22. 11. 2022)

K tomu si dovolím doplnit: ČT se nám z improvizovaného „venkovního“ studia poblíž zmíněného památníku snažila vsugerovat, že těmi správnými bojovníky proti komunismu z roku 1989 byli signatáři Charty 77: P. Šustrová a D. Kroupa. Dokonce i mezi těmito dvěma „chartisty“ je podstatný rozdíl: P. Šustrová byla souzena v procesu s P. Uhlem a nějakou dobu strávila ve vězení, Kroupa o svém „disidentství“ sám a rád hovoří. Přesto: souzen ani vězněn nebyl. O to víc se tlačí do sdělovacích prostředků, jako by chtěl všechny občany přesvědčovat o tom, že bez něho osobně by k politické změně v r. 1989 nedošlo. Jak podivné a prostoduché chování!

Kromě těchto domnělých zásluh, o které by se měli hlásit osoby mnohem zasloužilejší, než je vcelku nevýznamný D. Kroupa, tento domýšlivý „disident“ o sobě tvrdí (a nechává rozhlašovat i prostřednictvím ČT), že je politolog, ačkoli vystudoval obor filozofie, dokonce až po změně režimu. Na rozdíl od něho byla P. Šustrová ze studia vyloučena. Byl-li tedy někdo z těch dvou skutečným, nefalšovaným, disidentem, byla to právě ona. Je sice skromná, ale v tomto případě to není na místě. Skromný by naopak měl být D. Kroupa.

ČT24 dala dne 17. 11. 2022 příležitost promluvit do televizní kamery jak M. Pajerové, tak i P. Žáčkovi, dvěma z přímých aktérů událostí ze 17. 11. 1989. Zatímco M. Pajerová byla pozvána do onoho „venkovního“ studia ČT, P. Žáček se týž den předváděl – coby „historik“, kterým není (je to podobný případ jako D. Kroupa) – na jakési vědecké konferenci. Spolu s ním tam byl i nový ředitel ÚSTR – L. Kudrna. Během těch několika minut, kdy P. Žáček hovořil s redaktorem ČT24, tento málo informovaný pracovník televize jej představil jako „historika“ a někdejšího představitele studentského hnutí, jež organizovalo akci k 17. 11. 1989. Ani slovo nepadlo o SSM, což byla svazácká organizace z doby před rokem 1989, jedna z opor husákovského normalizačního režimu.

O generaci mladší redaktor ČT24 samozřejmě nic nevěděl o tom, jak to tehdy bylo. A P. Žáček raději cudně mlčel, aby vypadal aspoň na pár minut pro nezasvěcené televizní diváky jako ten, který „má zásluhy“ o naši přítomnost. Žádné nemá. Já je mám daleko větší než on, protože jsem patřil k těm, kteří se nebáli proti komunistickému režimu aktivně vystoupit. Nejen P. Žáček, ale i mnozí další členové Fialovy vlády (potažmo celé vládní a parlamentní koalice) se řídí známým heslem: Lepší drzé čelo nežli poplužní dvůr. 

ČT si i nadále „mele“ tu svou, a to nejen prostřednictvím svých propagandu šířících redaktorů a moderátorů, jak tomu svému natřásání před kamerou vzletně říkají, tak i formou titulků na dolní liště televizní obrazovky. Všemi těmito prostředky nás televize, údajně „veřejnoprávní“, dál balamutí o tom, co se týká dvou lhářů, kteří se ustavičně tlačí před televizní kamery a mikrofony. Tím prvním je „politolog“ Daniel Kroupa, tím druhým „historik“ P. Žáček.

(To, co uvádím, se týká i Kroupova synáčka Mikuláše, jenž si udělal „byznys“ z dokumentace vzpomínek pamětníků na období Druhé světové války a komunistického režimu v rámci projektu „Paměť národa“. Proti samotné činnosti nelze nic namítat. Ta je navýsost potřebná a prospěšná. Stát by na této dokumentaci neměl šetřit, protože je doslova „pět minut před dvanáctou“, než všichni ti pamětníci umřou. Chtělo by to však nějakou důvěryhodnější osobu v pozici šéfa organizace „Post Bellum“.)

─────

Zatímco ČT svévolně zcenzurovala jméno hlavního řečníka ze shromáždění na Albertově, o událostech ze 17. 11. 1989 vypravuje bývalý agent StB…

Ano, to nevymyslíš! Přesně takový je stav v dnešní „veřejnoprávní“ ČT. Chce to silný žaludek a zcela „vymytý mozek“, jinak se to televizní vysílání konzumovat nedá. Zkrátka: kdybych to neviděl a neslyšel, neuvěřil bych tomu. To totiž není žádný vtip, nýbrž potvrzení faktického stavu: pádu ČT, která se od každodenní válečné propagandy dostala až do „bažiny“ soustavného lhaní a překrucování reality, jaké si dobře pamatuji z časů komunistického režimu.

ČT dnes lže podobně systematicky a nestydatě, jako když před rokem 1989 tisklo „Rudé právo“, ústřední deník vládnoucí KSČ. Tehdy to bylo většinou černobílé, dnes to máme v pestrých barvách. Efekt je však stejný. Lež může totiž oklamat jen jednou. Když se lže od rána do půlnoci, začnou to diváci ignorovat: vypnou zvuk a dívají se jen na obrázky.

V rámci tohoto vysílání jsme mohli zhlédnout vyprávění jak M. Pajerové, tak i disidentky z bolševické rodiny – H. Kordové-Marvanové. ČT dala prostor i provařenému žvanilovi a vyhlášenému propagandistovi s holou (a zřejmě i prázdnou) palicí – Romanu Mácovi.

Poměry v ČT se den ode dne zhoršují a nemají již dávno nic společného s demokracií. Nedivím se proto tomu, že levičáckým redaktorům ČT vadila byť jen filmová připomínka postavy JUDr. Josefa Šárky, nefalšovaného „pravičáka“, který nejenže přežil německý koncentrák, ale dožil se i změny režimu v roce 1989, a tudíž se mohl přihlásit o svůj podíl na politických změnách z konce roku 1989.

─────

Vrátím se ještě k oné „scénce“ s agentem StB. Před televizní kameru si moderátor P. Navrátil pozval jednoho mimořádně ukecaného člověka. (Již dlouho jsem neviděl a neslyšel něco tak odpudivého.) Jméno této osoby jsem se dozvěděl z dolní lišty televizní obrazovky. Byl to jakýsi Ota Klempíř. Po nějaké době jeho sebestředného plácání jsme se my, televizní diváci, mohli dozvědět to podstatné: Jednalo se o hudebníka, který shodou okolností seděl se svými kumpány právě dne 17. 11. 1989 v kavárně „Slavia“ naproti Národnímu divadlu, a to ve chvíli, kdy policajti mlátili obušky protestující studenty na Národní třídě. Dotyčná hudební skupina se jmenovala: J. A. R.

Jen pro úplnost uvádím, že tento spolupracovník StB se jmenuje Oto Klempíř (nar. 20. 5. 1963) a v evidenci StB figuroval jako TS-agent pod číslem 40236 a s krycím jménem „Olda“. Inu, není nad to, když víme, s kým máme tu čest! To, co provedl P. Navrátil, je na okamžitý vyhazov z televize!

─────

„Hanba kolaborantské vládě!“ „Rakušan fašista“

Tak zněl vzkaz Fialově vládě od našich občanů, kteří se zúčastnili slavnostního pokládání věnců a kytic květů u památníku 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze. Dopoledne se k tomuto památníku dostavilo jen pár politiků. První byl A. Babiš s některými svými „věrnými“, později i další politici, např. Jurečka, Pekarová, Černochová, zástupci Pirátů a STAN. Premiér P. Fiala přišel v 11.00 hod. výhradně v doprovodu členů ODS (až za nimi postávali ti ostatní „koaliční“ předsedové, aby se neřeklo, že Fiala je „diktátor“). Jak už se stalo zvykem, své přítomnosti využil P. Fiala k obvyklé sebechvále. Poté, kdy odvyprávěl své naučené fráze, nezapomněl ani na Ukrajinu. Je přece „ukrajinským“ premiérem, a tak prostě nemohl o této východoevropské zemi mlčet!

Aby byla odvedena pozornost od celkově trapného dojmu z těchto „oslav“, které většina občanů ignorovala (dopoledne pršelo, více lidí přišlo až odpoledne a navečer), zneužili někteří „kámoši“ vládní koalice protestního průvodu „vrabelovců“ k budově České televize. Známý Fialův „podržtaška“ a Bakalův novinářský poskok R. Bartoníček („Aktuálně.cz“) provokoval s fotoaparátem účastníky průvodu, až málem dostal „přes hubu“. ČT pak z toho udělala aféru, kterou začala vyšetřovat Policie ČR. Podobně se činil jiný provokatér, známý romský aktivista R. Samko. Tito lidé měli zřejmě za úkol odvést pozornost od neúspěchu P. Fialy na akcích k 17. 11. 1989. Bylo to celkové fiasko. Pozoruhodné na tom je to, že protestní průvod k budově ČT se uskutečnil navzdory deštivému počasí. To už tady dlouho nebylo. Naposledy v listopadu a v prosinci 1989.

─────

Komu vadil a vadí JUDr. Josef Šárka?

Jméno JUDr. Josefa Šárky nejspíš bude znát jen malé procento těch, kteří se zajímají o historii protinacistického a zároveň i protikomunistického odboje. A jaký je důvod toho, proč jsem se rozhodl jeho jméno připomenout? Je to prosté. Dne 17. 11. 2022 odvysílala ČT24 v rámci svého běžného zpravodajství také pár archivních záběrů z demonstrace studentů na Albertově dne 17. 11. 1989. Jak potvrzuje fotografie z archivu ČTK, kráčí JUDr. J. Šárka, jako jeden z bývalých studentů, kteří byli německými nacisty dne 17. 11. 1939 zatčeni a později deportováni do koncentračního tábora Oranienburg-Sachsenhausen, v čele průvodu s československou vlajkou. Byl to totiž právě on, kdo zahajoval tuto demonstraci svým krátkým projevem. Až po něm promluvili další, např. funkcionářka SSM M. Pajerová.

JUDr. Josef Šárka tehdy, dne 17. 11. 1989, řekl: „Mladí přátelé, studenti! Dovolte, abych zahájil vaši manifestaci jako bývalý přítel Jana Opletala a bývalý vězeň koncentračního tábora Sachsenhausen. Jan Opletal byl čestný člověk a takoví jsme byli i my, vězni 17. listopadu 1939. Byli jsme vězněni za nacismu. Mnozí z nás byli vězněni po roce 1948 a četní šikanováni po roce 1969, kdy naše skupina byla rozpuštěna. V koncentračním táboře jsme přijali heslo, že naše společnost musí být svobodná i demokratická a sociálně spravedlivá. Řiďte se jím! Měli jsme i heslo: Cestou nenásilí podle velkých učitelů morálky: Sokrates, Kristus, Gándhí. Řiďte se jím! Ale měli jsme i heslo: „Tvrdě do tvrdého.“ Mladí přátelé, nebojte se! Jděte do toho!“

A nyní k onomu důvodu, proč jsem se rozhodl jméno J. Šárky připomenout, zejména příslušníkům mladé generace, k níž také on dne 17. 11. 1989 hovořil: ČT totiž letos k tomuto výročí ukázala postavu J. Šárky u mikrofonu (jednalo se o pohled zezadu) a dokonce se u tohoto záběru objevilo na dolní liště televizní obrazovky i jeho jméno. To jsem zaznamenal v jedné z odpoledních zpravodajských relací. Ve večerním zpravodajství, zřejmě již po cenzurním zásahu kohosi, tyto záběry znovu odvysílány nebyly. Jak se dalo předpokládat, komusi se ta připomínka zástupce tehdejších studentů z roku 1939 nehodila do krámu, a proto to „zařídil“ tak, aby se jeho postava na obrazovce znovu neobjevila.

Pokusím se být objektivní. I já sám jsem se s jeho jménem setkal až mnoho let po roce 1989, a to pouze díky tomu, že se do redakce SN dostávaly ze všech koutů republiky nejrůznější informace o minulosti i přítomnosti. A bylo logické, že se časem objevily i ty o JUDr. J. Šárkovi. Vzpomínám si na to, že bezprostředně po 17. 11. 1989 se ve sdělovacích prostředcích uvádělo pouze to, že studentskou demonstraci zahajoval prof. M. Katětov.

O jméně J. Šárky se dlouhá léta povinně mlčelo, a když se náhodou objevily záběry, kterak na shromáždění studentů na Albertově hovoří, z ČT jsme se dozvídali, že se jedná o M. Katětova, i když to nebyla pravda. Přitom již tehdejší účastníci z řad funkcionářů SSM, kteří akci pořádali, museli vědět, že tomu tak není. Zkrátka: bývalý rektor UK ruského původu M. Katětov nevadil, kdežto český antinacista a antikomunista J. Šárka vadil. Komu? No samozřejmě – bývalým komunistům a jejich odchovancům – normalizačním svazákům z vysokoškolského SSM.

O J. Šárkovi jsme v tištěných SN psali několikrát, Naposledy to bylo v článku našeho dlouholetého spolupracovníka Mgr. J. Skácela (SN č. 4/2009, příloha Národní obzory, str. I.). Článek má příznačný titulek: O vězni 17. 11. 1939, který zahajoval manifestaci 17. 11. 1989. Dotyčný článek byl ve skutečnosti jakýmsi opožděným nekrologem tohoto bývalého studenta z r. 1939. JUDr. J. Šárka totiž zemřel rok předtím – dne 20. 5. 2008.

Autor článku vzpomíná na setkání s J. Šárkou na jedné z manifestací na podporu zachování společného státu Čechů a Slováků v roce 1992. Jak J. Skácel připomíná, J. Šárka poskytl v předchozích letech SN dva rozhovory. Oba jsem si vyhledal v redakčním archivu a nabízím z nich čtenářům některé jeho myšlenky. Z nich J. Skácel vybral tyto Šárkovy citáty: „Je třeba neztrácet historickou paměť a připomenout naši slavnou minulost. Zvláště pak mládeži, která zklamaná současnou situací je nepolitická a ze strachu o ztrátu zaměstnání se neangažuje.“ A ještě jeden citát: „Naší době chybí osobnosti, jako byl Švehla, Rašín a Kramář, jichž si nejvíce vážím.“

V roce 2004 zveřejnily SN rozhovor s JUDr. J. Šárkou, který s ním vedl náš další dlouholetý spolupracovník – Mgr. J. Kopal. Rozhovor byl opatřen redakčním titulkem: „Historie odsoudí Gottwalda i Havlovu éru.“ Pozornost si zaslouží celá, nezkrácená verze Šárkova hodnocení režimů, které on sám prožil: „Srovnám-li všechny režimy, které jsem prožil, nejlepší byl režim První republiky s Masarykem a Švehlou. K Benešovi mám výhrady, zejména proti jeho mylnému hodnocení SSSR a Stalina. Myslím, že historici odsoudí léta stalinského komunismu za Gottwalda a léta Havlova ‚liberalismu‘. Škody posledním jmenovaným způsobené nemůže ani ČSSD napravit.“ (SN č. 3/2004, str. 3) Zmínka o ČSSD si zaslouží vysvětlení: v té době byla hlavní vládní stranou právě ČSSD pod vedením V. Špidly (a později S. Grosse).

Z druhého rozhovoru, který v r. 2006 s J. Šárkou uskutečnili J. Skácel spolu s J. Kopalem, jsou některé myšlenky dodnes aktuální. Jedná se např. o Šárkovu odpověď na otázku, jak si představoval vývoj po 17. 11. 1989. Jeho odpověď možná po těch 16 letech někoho překvapí, ale je spíše potvrzením toho, jak hodně jsme se za těch 33 let vzdálili od ideálů onoho „Listopadu 1989“. Ostatně ‒ nejlepším svědectvím tohoto tristního stavu je fakt, že ze všech prezidentských kandidátů je jediný, kdo nějak souvisí s politickými změnami, jež byly tehdy „odstartovány“, bývalý politický vězeň komunistického režimu J. Bašta (SPD), kterého znevýhodňuje právě fakt, že vstoupil do této „kontroverzní“ strany. (Původně byl členem Zemanovy ČSSD.)

Na výše položenou otázku J. Šárka odpověděl takto: „Nepředstavoval jsem si takový vývoj. Když jsem to (= demonstraci studentů na Albertově dne 17. 11. 1989) zahajoval, říkal jsem, že máme bojovat za svobodu, demokracii a spravedlivý sociální řád. Dnes není ani svoboda, ani demokracie, ani spravedlivý sociální řád. Jaká může být svoboda, když je zde diktatura několika bohatých osobností, které se dostaly pochybnými způsoby ke svému majetku? Nemůže být svoboda, kde jsou tak křiklavé rozdíly.“ A ještě jedna důležitá myšlenka z tohoto rozhovoru: „Za nejdůležitější považuji, aby se konečně dostali čestní lidé do politiky.“ (SN č. 2/2006, příloha „Národní obzory“, str. III.)

─────

Součástí celostránkového rozhovoru z roku 2004 byl i životopis J. Šárky. Stojí za to jej znovu (pouze s drobnými doplňky a textovými úpravami) publikovat. Jako vzpomínku na jednoho z těch, bez nichž by český národ nepřežil a nedočkal se dneška:

JUDr. Josef ŠÁRKA se narodil dne 6. 8. 1918 v Nové Vsi u Kamenice nad Lipou jako syn chudého malorolníka. Aby mohl studovat na reálném gymnáziu v Jindřichově Hradci, na to si musel nejdříve vydělat kondicemi a prací vychovatele. Přesto studium na této škole úspěšně absolvoval: maturoval s vyznamenáním v roce 1938. – Ještě rok předtím (1937) vstoupil do agrárního „Dorostu“. V té době založil studentský časopis „Jeřáby“, okolo kterého vznikl literární kroužek, z něhož vzešla řada známých herců a básníků. Samotný J. Šárka v té době psal básně pod vlivem, ruralismu básníka J. Čarka. Jmenovaný časopis byl na začátku německé okupace (15. 3. 1939) zakázán. – Svá vysokoškolská studia J. Šárka zahájil v mimořádně složité době. V roce 1938 vstoupil do Hlávkovy koleje, určené pro nemajetné studenty, kteří vykazovali výborný prospěch. Již od začátku okupace se zapojil do studentského hnutí odporu a zúčastnil se v r. 1939 protiněmeckých demonstrací. Ocitl se mezi 1200 studenty, které okupanti dne 17. 11. 1939 zatkli a následně poslali do koncentračních táborů. Až do května 1942 byl vězněn v táboře Oranienburg-Sachsenhausen. Po propuštění se zapojil do domácího protinacistického hnutí odporu a koncem války i do partyzánského hnutí. – Podobně jako většina jeho spoluvězňů z řad deportovaných studentů své studium dokončil až po válce, v r. 1946, a to při zaměstnání. Stal se držitelem Čs. válečného kříže 1939. Po válce byl členem předsednictva Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS). – Působení J. Šárky po r. 1948, kdy se k moci dostali komunisté, bylo složité a rozporuplné. Tehdejší režim mu dovolil – jako bývalému vězni koncentračního tábora – působit v 50. letech 20. století na Vysoké škole ekonomické v Praze a od r. 1961 na nově vzniklé vysoké škole pro zahraniční studenty – Univerzitě 17. listopadu. Tady zůstal až do r. 1971, kdy odešel do důchodu. Navzdory své nezpochybnitelné minulosti nepatřil J. Šárka k prominentům režimu. Přesto se nebál vystupovat kriticky vůči věcem, s nimiž nesouhlasil. Například v r. 1954, kdy působil na KNV v Praze, byl propuštěn ze zaměstnání proto, že odmítl hlasovat pro rezoluci, v níž se tvrdilo, že je u nás svoboda. Jako odchovanec masarykovské ČSR věděl, co skutečná svoboda znamená. Riskoval také tím, že i nadále, ilegálně, pokračoval v činnosti organizace „17. 11. 1939“ a agrárního „Dorostu“. Svými kritickými názory se netajil ani v pozdějších letech. Tvrdil například to, že proti komunismu se nedá bojovat usneseními, jak to činila Charta 77, nýbrž naopak: přípravou povstání. Přesto Chartu 77 podepsal, byť patřil ke kritikům V. Havla. Před jeho druhým zvolením ho vyzval, aby již nekandidoval. Když tak V. Havel přesto učinil, požadoval po něm, aby ze svého úřadu odstoupil. – Jako přímý účastník událostí ze 17. 11. 1989 byl přítomen na oné „historické“ demonstraci na Albertově, kde se stal prvním řečníkem. Poté, kdy zástupci studentů označili „sametovou revoluci“ z r. 1989 za „ukradenou“, J. Šárka ji v deníku „Lidová demokracie“ pojmenoval jako „zrazenou“. Kritické postoje si Šárka uchoval i v následujících letech: v r. 1992 se zasazoval o zachování společného státu Čechů a Slováků a v r. 1997, kdy byla přijata tzv. česko-německá deklarace, se účastnil jako řečník na demonstracích na Staroměstském náměstí: na nich vyjadřoval svůj nesouhlas s postupem naší vlády při jednání se SRN. Svá politická stanoviska vyjadřoval i formou novinových článků, v nichž kritizoval OF, ODS i V. Havla. – Co se týká politického angažmá, J. Šárka se již v r. 1989 stal čestným předsedou SPR-RSČ, avšak záhy se názorově rozešel s předsedou M. Sládkem. Po vystoupení z této strany se angažoval v opoziční, protisládkovské „Straně národní a republikánské jednoty“ (SNRJ). Později vstoupil do strany „Důchodci za životní jistoty“ (DŽJ). ‒ Publikační činnost J. Šárky zahrnovala kromě článků s ekonomickou tématikou také vysokoškolská skripta. Šárka je rovněž autorem memoárů, v nichž vzpomíná na dobu První republiky, německou okupaci i vládu Národní fronty až do roku 1989. Tyto paměti mají název: „Tvrdě do tvrdého“. (Dosud nebyly vydány a zůstávají v rukopise.) JUDr. J. Šárka zemřel dne 20. 5. 2008.

─────

A ještě pár vět k osobě již zmíněného prof. Miroslava Katětova (17. 3. 1918 – 15. 12. 1995):

Narodil se v Čembaru v Rusku. Jeho otec vstoupil do československých legií. Od r. 1923 žil i se svou rodinou v Československu. Syn Miroslav Katětov vystudoval matematiku. V roce 1953 se stal profesorem. V letech 1952-53 byl děkanem Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze a následně (1954-58) rektorem univerzity. Členem KSČ byl v letech 1945-1970. Po vyhození z této strany se i on ocitl mimo oficiální struktury. Překvapivě se znovu objevil na politické scéně až v roce 1989 (jaká náhoda!), a to v čele „Kruhu nezávislé inteligence“. Z tohoto titulu se proto zúčastnil i demonstrace studentů dne 17. 11. 1989 na Albertově.

[Nelze vyloučit, že jeho nové angažmá souviselo s činností KGB nebo GRU u nás za minulého režimu. Zatímco jiní příslušníci z řad ruských exulantů byli pronásledováni a po válce vězněni v Gulagu, Katětov mohl úspěšně pokračovat ve své akademické kariéře. To jistě nebylo běžné, rozhodně ne v ruskojazyčné komunitě, která u nás žila. Wikipedie u hesla M. Katětov uvádí, dokonce ještě ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, že byl „hlavním řečníkem“ na demonstraci na Albertově. Ve skutečnosti tím, kdo tuto akci zahajoval, byl JUDr. J. Šárka. Tomu se říká: permanentní manipulace.]

─────

Podobně jako J. Šárka se zmíněné demonstrace zúčastnil i politický vězeň komunistického režimu a dlouholetý spolupracovník tištěných SN – Bohuslav Hubálek (1933-2017). Ten v průvodu dokonce nesl svůj, vlastnoručně zhotovený, plakát s tímto nápisem: „SVOBODU PRAVDIVÉHO SLOVA!“ Z jeho strany to byl odvážný čin, kvůli němuž ho mnoho lidí později nenávidělo – včetně politiků OF, ODS, ODA i KDU-ČSL, kteří v 90. letech 20. století zahřívali dobře placená křesílka v Poslanecké sněmovně. Samozřejmě: ani tato fotografie nebyla nikdy – kromě SN – oficiálními sdělovacími prostředky zveřejněna. Ti, kteří se po r. 1989 prodrali k moci, většinou podobnou fotografií nedisponují. Jsou to jen žvanilové, kteří by se rádi stali „disidenty“, ačkoliv jimi nikdy nebyli. Fotografii zveřejňujeme jako důkaz toho, že i na tomto studentském shromáždění se vyskytovali stateční lidé, bojující za svobodu a demokracii, která je bez svobody slova nemyslitelná.

12. 12. 2022

‒ RJ ‒

Seznam vyobrazení:

1. Památník 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze.
2. JUDr. Josef Šárka (1918-2008).
3. J. Šárka kráčí v čele studentského průvodu 17. 11. 1989 s vlajkou v ruce.
4. B. Hubálek v průvodu 17. 11. 1989 s transparentem: „Svobodu pravdivého slova!“

Životopis B. Hubálka najdou čtenáři v článku, na nějž uvádím tento odkaz:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2019/vyroky-poslance-p.-zacka--ustr-a-kpv--2.-cast-.html

─────

Příloha:

17. listopad – víte vůbec, koho popravili?

V pondělí si připomeneme 69 let od popravy devíti českých studentů nacistickými okupanty. Víme dnes, co tito muži ve své době znamenali, jaké postoje zastávali a k čemu se hlásili? Obecně dnes máme větší povědomí o tragicky zesnulém Janu Opletalovi, nikoli o devíti zmíněných mužích, které bychom mohli směle označit za tehdejší studentskou elitu.

17. listopad se i letos ponese mimo jiné ve znamení demonstrací a jiných politických prezentací radikálních politických skupin. V litvínovském Janově se mají sejít příznivci Dělnické strany a Národního odporu, aby protestovali proti „pozitivní diskriminaci a policejnímu násilí“. Není nejmenšího důvodu nedomnívat se, že se tito novodobí „disidenti“ vidí ve světle někdejšího „studentského odporu“ (jak z roku 1939, tak z roku 1989). Je nabíledni, že takové převracení historie řadu lidí uráží, zvláště když v den, který je nazýván „Dnem boje studentů za svobodu“ budou pochodovat lidé, z nichž se mnozí účastnili loňské „Křišťálové noci“.

Stejně jako můžeme obviňovat Dělnickou stranu a Národní odpor z „krádeže dějin“, je namístě zeptat se, zda si odkaz studentů, popravených 17. listopadu 1939, příliš neupravují k obrazu svému i někteří tzv. demokraté. Když se totiž na skupinu devíti mladíků podíváme blíže, můžeme konstatovat jedno: nikdo z nich by si dnes nepodal ruku s pohrobky Hitlera a lidmi, kteří se halí do vlasteneckých frází, a přitom čile spolupracují často s přímými následovníky těch, proti kterým studenti v roce 1939 bojovali, zato minimálně osm z nich by stejně tak ruku nepodalo „masarykovcům“, „levicovým pisálkům“ (řečeno tehdejším stylem) a mnohým dnešním „liberálním demokratům“.

Osm z devíti popravených studentů se za První republiky čile hlásilo k organizacím a politickým stranám, které by dnes byly označeny za „radikálně pravicové“, „antisystémové“, „neliberální“, „protidemokratické“: jmenovitě například Vlajka (prvorepubliková se od kolaborantské zásadně liší), Národní sjednocení, Mladá Národní demokracie. Odmítali německý nacismus, k čemuž je často vedl ostrý československý nacionalismus a z něho plynoucí antiněmectví, ale stejně tak byli silně kritičtí k prvorepublikovému parlamentnímu systému, vymezovali se vůči čelným představitelům prvorepublikové kultury, ovlivněným levicovými myšlenkami (V+W, Karel Čapek, Jiří Wolker) a v době Španělské občanské války vystupovali s verbální a tištěnou podporou pravicové opozici, vedené generálem Frankem.

─────

KDO BYLI TITO MUŽI?

● Václav ŠAFRÁNEK (11. 12. 1920 Praha – 17. 11. 1939 Praha)

Již během středoškolských studií se angažoval ve studentských organizacích a byl předsedou Sociální studentské akce ve Velké Praze. Byl výrazně orientován.  Jeho mottem bylo: „Vlast, národ, práce.“ Na střední škole se též věnoval publicistické činnosti a vedl školní časopis Hlas mladých.

V době Mnichovské krize se dobrovolně přihlásil do armády, od léta 1939 byl spojkou odbojové organizace Obrana národa. Na podzim 1939 začal studovat inženýrské stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze a stal se zapisovatelem Svazu českého studentstva v Čechách. Na vysoké škole studoval jen zhruba šest týdnů svého života.

─────

● Jan ČERNÝ (20. 11. 1914 Žamberk – 17. 11. 1939 Praha)

Studoval v Praze medicínu na Univerzitě Karlově. Již od studentských let se politicky angažoval: nejprve v řadách agrárníků, poté byl členem Vlajky. V letech 1937-1939 byl předsedou Spolku československých mediků. Po Mnichovu 1938 vystupoval proti levicově zaměřeným vedoucím představitelům Ústředního svazu československého studentstva a byl zodpovědný za rozmnožování a distribuci letáků, které v té době v Praze vydávala Mládež Vlajky. V únoru 1939 byl ze své funkce ve Spolku česko-slovenských mediků odvolán. Den po Opletalově pohřbu důrazně intervenoval za propuštění českých studentů, kteří byli během nepokojů po pohřbu zadrženi německou policií. V noci z 16. 11. na 17. 11. 1939 byl zatčen Gestapem a 17. 11. 1939 bez soudu popraven v Ruzyňských kasárnách. In memoriam mu byl udělen titul MUDr.

─────

● Jan WEINERT (18. 12. 1914 Praha – 17. 11. 1939 Praha)

Byl středoškolský pedagog a studentský funkcionář, který byl popraven 17. 11. 1939. Vystudoval gymnázium v pražské Libni a poté bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1937 začal vyučovat na pražských středních školách (Atheneum, anglické gymnázium, reálné gymnázium v Praze XIV.). Během svých studií se začal angažovat ve studentských organizacích. Mezi lety 1936 a 1937 působil jako jednatel Svazu československého studentstva v Praze a v letech 1937-38 byl jeho předsedou. V září 1939 se stal předsedou Svazu českého studentstva v Čechách.

V politice byl nacionalisticky orientován a v době 1. republiky byl členem N8rodního sjednocení. V roce 1938 byl funkcionářem Mladé generace Národního sjednocení, později působil i v mládežnických organizacích Mladá Národní jednota a Mladé Národní souručenství.

Dne 26. 10. 1939 přednesl odvážný projev o 28. říjnu, ve kterém mimo jiné prohlásil německou okupaci a Protektorát Čechy a Morava za dočasnou záležitost. 15. 11. 1939 intervenoval na policejním ředitelství ve prospěch studentů zadržených po pohřbu Jana Opletala. Ve večerních hodinách 16. 11. 1939 byl zatčen Gestapem během schůze Svazu českého studentstva v Čechách, jež se konala v ústředí Národního studentského svazu v Hopenštokově ulici a kterou Weinert řídil. Následujícího dne (17. 11. 1939) byl bez soudu popraven v Ruzyňských kasárnách.

─────

● František SKORKOVSKÝ (1. 3. 1909 Terst – 17. 11. 1939 Praha)

Byl to studentský funkcionář, popravený 17. 11. 1939. Narodil se v italském Terstu, jeho matka byla Italka. Vystudoval italské gymnázium a Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1937 byl předsedou tělovýchovné jednoty Ústředního svazu československého studentstva. Angažoval se i v mezinárodní studentské organizaci Confederation Internationale des Étudians, kde zastával funkci předsedy jedné z komisí, a často se účastnil různých mezinárodních studentských setkání. V roce 1939 působil jako předseda zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě.

Do roku 1937 působil ve studentském odboru Národního sjednocení, avšak byl z ní kvůli jednomu svému hlasování vyloučen. Poté se stal členem Klubu národně-socialistických akademiků. Zajímal se o dění v Itálii a byl zaměstnán u italské pojišťovny Riunione Adriatica.

V listopadu 1939 se podílel na přípravě Opletalova pohřbu. 17. 11. 1939 byl v časných ranních hodinách zatčen Gestapem a téhož dne popraven v Ruzyňských kasárnách.

─────

● Doc. PhDr. Josef MATOUŠEK (13. 1. 1906 Hořice – 17. 11. 1939 Praha)

Český historik a vysokoškolský pedagog popravený 17. 11. 1939. Byl synem někdejšího národně-demokratického ministra průmyslu, obchodu a živností Josefa Matouška. Vystudoval Vančurovo gymnázium na Smíchově a poté historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl žákem Josefa Šusty. V roce 1931 začal pracovat v Archivu země České. Badatelsky se zajímal zejména o 15. a 16. století a české dějiny 19. století.

Politicky byl činný v Československé národní demokracii a poté v Národním sjednocení. Kritizoval Benešovu politiku a požadoval lepší vztahy s tehdejším Polskem a Itálií. V mnoha svých názorech se shodoval s Karlem Kramářem. Během Mnichovské krize jednoznačně podporoval obranu země a byl spoluautorem Manifestu českých historiků, který byl adresován historikům francouzským.

Po německé okupaci se stal členem Národního souručenství a Českého svazu pro spolupráci s Němci, který však na rozdíl od kolaborantské Česko-německé společnosti odmítal proněmecký aktivismus. V listopadu 1939 se podílel na přípravě Opletalova pohřbu. 16, 11. 1939 vymohl studentům audienci u prezidenta Háchy, ke které však vzhledem k následujícím událostem již nedošlo. 17. 11. 1939 byl okolo čtvrté hodiny ráno zatčen Gestapem v bytě svých rodičů a téhož dne bez soudu popraven v Ruzyňských kasárnách. Popraven byl jako první z popravených toho dne.

─────

● Bedřich KOULA (1. 3. 1913 Praha – 17. 11. 1939 Praha)

Český student a studentský funkcionář popravený 17. 11. 1939. Narodil se v Praze, kde vystudoval gymnázium. V letech 1932-34 studoval v Paříži na École libre des sciences politiques, kde získal titul Dipl. soc. sol., který mu byl slavnostně odevzdán 4. července 1934. Od roku 1933 byl zapsán na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde mu v době popravy zbývala již poslední zkouška. Krátkou dobu studoval práva i na Sorbonně.

V roce 1934 se jako mluvčí českých nacionalistických studentů aktivně účastnil insigniády. Před Mnichovským diktátem byl mluvčím studentského odboru Národního sjednocení. Působil též jako funkcionář Všehrdu. V roce 1939 byl zvolen jednatelem Svazu českého studentstva v Čechách.

Ve večerních hodinách 16. 11. 1939 byl zatčen Gestapem během schůze v ústředí Národního studentského svazu v Hopenštokově ulici a následujícího dne bez soudu popraven v Ruzyňských kasárnách. Byl popraven jako poslední z popravených toho dne. In memoriam mu byl udělen titul JUDr.

─────

● Jaroslav KLÍMA (18. 5. 1913 Praha – 17. 11. 1939 Praha)

Český student a studentský funkcionář popravený 17. 11. 1939. Vystudoval gymnázium v Křemencově ulici. Poté nastoupil na studium práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1937. Již ve svých studentských letech se začal politicky angažovat v řadách české nacionalistické mládeže. V roce 1934, v době insigniády, patřil mezi mluvčí českých studentů, byl aktivním členem Mladé generace Československé národní demokracie a posléze mládeže Národního sjednocení. Po ukončení vysokoškolských studií nastoupil vojenskou službu. Jako důstojník se v roce 1938 zúčastnil obou mobilizací. Od podzimu 1939 byl předsedou Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě.

─────

● Josef ADAMEC (18. 12. 1909 Praha – 17. 11. 1939 Praha)

Česká student a studentský funkcionář popravený 17. 11. 1939. Vystudoval gymnázium v pražské Libni a poté začal studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Během insigniády (Čapkem a levicovými spisovateli označované za „fašistickou provokaci“) byl jedním z mluvčích českých studentů. V letech 1935-1936 byl místopředsedou Ústředního svazu československého studentstva; 1937-1939 působil v jeho dozorčí radě.

Působil nejprve v mládeži Národního sjednocení, později se stal členem Klubu národně-socialistických akademiků. Za Druhé republiky byl členem N8rodního hnutí pracujíc í mládeže a od září 1939 jednatelem Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě. 17. 11. 1939 byl v časných ranních hodinách zatčen Gestapem a téhož dne bez soudu popraven v Ruzyňských kasárnách. In memoriam mu byl udělen titul JUDr.

─────

● Marek FRAUWIRTH (8. 11. 1911 Zakopane – 17. 11. 1939 Praha)

Byl slovenský Žid a pracovník slovenského konzulátu v Praze, který byl popraven 17. 11. 1939. Narodil se v židovské rodině v polském Zakopaném. Rodiče se v jeho mládí usadili na Slovensku, ačkoliv původně plánovali cestu jižněji.

V letech 1935-1939 studoval Frauwirth na Vysoké škole obchodní. Jako jediný z popravených nenáležel k české nacionální opozici v prvorepublikovém a druhorepublikovém studentském hnutí. Naopak byl členem Jednoty nemajetných a pokrokových studentů a Společnosti přátel demokratického Španělska. V jarním semestru 1939 svá studia sice úspěšně dokončil, ale na podzim téhož roku navštěvoval tutéž školu, aby si rozšířil své jazykové znalosti o holandštinu a arabštinu. Byl též nediplomatickým pracovníkem slovenského konzulátu v Praze, kde vydával falešné pasy Židům, aby mohli odcestovat přes Bělehrad ze země.

Dne 17. 11. 1939 byl v časných ranních hodinách zatčen Gestapem a téhož dne bez soudu popraven v Ruzyňských kasárnách.

Autor článku: Ondřej Šlechta

(Převzato z tištěných SN č. 4/2008, příloha „Národní obzory“, str. II.)

─────

P. S.

Proč byli vyznamenáni až 83 let po popravě?

Dne 28. 10. 2022 uděloval prezident republiky M. Zeman během dvou po sobě jdoucích prezidentských obdobích již naposledy vysoká státní vyznamenání zasloužilým osobnostem našich dějin i vynikajícím současníkům. K velkým překvapením patřilo vedle ocenění genmjr. J. Mašína staršího (a naopak odmítnutí vyznamenat jeho syny a další členy jejich protikomunistické odbojové skupiny) rovněž udělení medaile „Za hrdinství“ in memoriam všem devíti funkcionářům studentských organizací, které Němci popravili dne 17. 11. 1939 jako reakci na pohřeb studenta medicíny J. Opletala, jenž se symbolicky stal protestem proti nacistické okupaci.

Jak prozradil samotný M. Zeman, návrh na vyznamenání právě těchto popravených osob podal poslanec za SPD J. Kobza a pan prezident jeho návrhu vyhověl. Zajímalo by mě, zda si autor návrhu někdy položil tuto otázku: Proč za celých 83 let od popravy dotyčných funkcionářů studentských organizací někdo již dávno nepodal podobný návrh? Za vlády KSČ to bylo pochopitelné, protože se jednalo vesměs o pravicově orientované lidi, kteří začali Němcům vadit teprve v okamžiku, kdy se postavili na viditelný odpor proti nim. Velkou záhadou nicméně zůstává, proč s tímto návrhem nepřišel nikdo z polistopadových politiků. Za celých 33 let se neobjevil nikdo takový. Proč asi? A proč s tím kdosi vyrukoval právě teď?

Není to poprvé, kdy M. Zeman ochotně vyhověl jednomu z návrhů, který vzešel z jemu blízkého tábora „národovců“, k nimž se SPD počítá. Zbývá se ptát: Co bránilo tomu, aby k vyznamenání výše uvedených osob nedošlo dříve? Neodbytně se totiž vnucuje ještě jiná otázka: Zasloužilo si těch devět popravených, aby byli vyznamenáni? A nebylo to jenom kvůli tomu, že „los“ trestajících okupantů padl právě na ně? Nemělo by být stejné vyznamenání uděleno také oněm 1200 studentů, kteří byli po 17. 11. 1939 deportováni do nacistických koncentráků – včetně výše zmíněného J. Šárky nebo bývalého předsedy ČSBS J. Čermína?

Možná není od věci připomenout, že před několika lety M. Zeman odmítl vyznamenat J. Bradyho, příbuzného exministra D. Hermana, s poukazem na to, že nelze vyznamenat každého, kdo byl vězněn v nacistických koncentrácích a komu se podařilo přežít holocaust. Měli bychom se nad tím vším řádně zamyslet. Evidentně tu není něco v pořádku.

12. 12. 2022

‒ RJ ‒