Jdi na obsah Jdi na menu
 


Babišovy pohádky pro děti a dospělé – PhDr. Rostislav Janošík

6. 8. 2017

Ještě dříve, než se z pohádek stalo vypravování a posléze i četba pro děti, byl to útvar ústní lidové slovesnosti, určený dospělým posluchačům. S nimi jim naslouchaly i děti. Dnes už děti většinou neposlouchají pohádky ani nečtou knihy. Jenom zírají na displeje svých tabletů, notebooků či počítačů a bezmyšlenkovitě konzumují všechno, co internet dává i bere zároveň.

A protože se pokrok zastavit nedá, zdatně toho využívají i někteří politici. Pokusil se o to i předpokládaný vítěz podzimních parlamentních voleb – slovenský oligarcha A. Babiš, který by se rád stal českým premiérem, aby nám všem ukázal, zač je toho v Čechách „uherský loket“.

Na českou mládež se svého času zaměřil po srpnové okupaci 1968 promoskevský kolaborant G. Husák. Rozhodl se tehdy vsadit na mladou generaci, nezatíženou minulostí a naslouchající jeho plánům na vybudování „reálného socialismu“. Neboli: toho, co z komunistické utopie nakonec zbylo.

Podobnou cestou se v těchto dnech vydal Husákův politický pohrobek – A. Babiš. Své povídání o „světlé budoucnosti“ českého polistopadového kapitalismu (bez přívlastků), pro nějž V. Havel používal označení „mafiánský“, majitel ANOfertu věnoval dětem. Udělal to oklikou – přes jejich rodiče, kterým svou knížku utopických vizí rozdává na předvolebních akcích (dokonce i na svatbě). Kdo by si ji nevzal, když je to zadarmo, že ano?

Má to však i odvrácenou stránku: Toho, co je zadarmo, si většina lidí neváží. V případě knížky ji nejspíš jen prolistují a stejně ji číst nebudou. Také proto, že dnes už se moc nečte. Dospělí, pracující v Babišově kapitalismu „s nelidskou tváří“, na to nemají čas.

A jejich děti? Ty nečtou vůbec, nanejvýš surfují po internetu a „zabíjejí čas“ na sociálních sítích. Možná si prohlédnou akorát ty obrázky. A knížku pak odloží někam stranou, aby nepřekážela. Jak nespravedlivé! To myslím vážně, protože z vlastní zkušenosti vím, kolik úsilí a práce je se zrodem jakékoli knížky spojeno.

Zkrátka: Babišova knížka vizí „příštího Česka“ již stačila během posledních několika týdnů udělat na české politické scéně pořádný rozruch. Minimálně tím, že s něčím podobným zatím od Listopadu 1989 nikdo nepřišel. Předvolební brožurky různých politických stran či „literární pokusy“ typu P. Bělobrádka do toho zahrnout nelze. (Výjimku, která si zaslouží ocenění, představuje kniha M. Kalouska o obětech nacistické perzekuce z řad kněží.) A solidní literární dílo se na politickou objednávku, jak známo, stvořit nedá. Chce to rozhodně víc času, než je k dispozici. A nový J. Dietl se zatím nenarodil…

●●●

zlinsky-mrakodrap--21.budova-.jpg

Není podnikatel jako podnikatel aneb O čem se v Babišově knížce nedočtete?

Jako klukovi, který pochází ze Zlína (v letech 1949-1989 Gottwaldova, pak opět Zlína), se mi v dětství dostávaly do rukou nejrůznější knížky, které se vztahovaly k podnikatelské rodině Baťově. Vesměs se jednalo o publikace, jež po roce 1948 musely zmizet z veřejných knihoven, ale lidé je stále doma měli – jako upomínku na „zašlou slávu“ kapitalistického Zlína, kde také jeden podnikatel, předchůdce „velkouzenáře“ A. Babiše, uskutečňoval v praxi svůj experiment, kterak se dá řídit město a obuvnická fabrika jako „firma“ (slovy A. Babiše).

Dlužno dodat, že tehdy to fungovalo, protože před T. Baťou (1876-1932) nikdo nic lepšího nevymyslel. Tehdejší „vykořisťovatel“ Baťa ovšem nebyl vykořisťovatelem typu A. Babiše. Toho, jenž se nestydí odírat dělníky tím neohavnějším způsobem, který patří do dřevních dob kapitalismu A. Smitha či K. Marxe: platí jim méně, než je oficiální minimální mzda a oni „drží hubu a krok“ a na jeho nestydaté praktiky dobrovolně přistupují.

Řekněme celou pravdu: Nejsou to čeští dělníci, kteří by Babiše dávno poslali tam, kam i císař pán chodíval pěšky, ale ti zahraniční, možná pracující „načerno“ (nebo „nažluto“?). Případným porušováním zákona ve firmách bývalého člena Sobotkovy vlády se měly dávno zabývat příslušné státní orgány. Ty však nedělaly nic, protože (po „babišovsku“) každého si lze koupit, jen ta cena bývá rozdílná.

tomas-bata.jpgA ještě něčím se prvorepublikový kapitalista T. Baťa lišil od polistopadového „rozmnožitele kapitálu“ A. Babiše: své dělníky nazýval „spolupracovníky“ (nikoli StB, o níž by Babiš mohl z vlastní zkušenosti poutavě vyprávět, kdyby to uměl), organizoval dělnické „Svátky práce“ (Babiš se jim raději vyhýbá) a nebál se kráčet (bez ochranky, která Babiše hlídána každém kroku, aby ho nějaký mafián neodstřelil) v čele prvomájového průvodu.

Baťa byl totiž nejen majitelem nemovitostí, ale také snaživým investorem, který si troufl přestavět provinční město Zlín s několika tisícovkami obyvatel na regionální centrum s odvážnými, experimentátorskými stavbami věhlasných architektů: domácích (J. Kotěra, F. Gahura, V. Karfík) i zahraničních (Le Corbusier). To všechno dělal T. Baťa nejen jako „šéf“ obuvnického koncernu, který generace polistopadových „svazáků“ dokázala přivést k bankrotu, ale i jako starosta města Zlína.

batova-vila-ve-zline2.jpg

Stejně jako mnozí jeho vrstevníci, také T. Baťa si poctivě „odpracoval“ své místo v politice – jako politik komunální. Teprve odtud vedla cesta „nahoru“ – do vlády a do parlamentu. (Podobnou cestou si prošli i Baťovi „ředitelé“: H. Vavrečka a D. Čipera.) To všechno na rozdíl od politiků dnešní doby, kteří si zvykli na to, že si své místo v politice buď koupili, pokud na to měli dost peněz, nebo se nechali „katapultovat“ do čela existujících stran, či si takové strany rovnou založili (jako Babiš).

Ano, tím vším se „zlý kapitalista“ Baťa lišil od „lidumila“ A. Babiše, který rozdává dětem vlastnoručně „vytočenou“ zmrzlinu. Upřímně pochybuji o tom, že by si velkopodnikatel světového jména T. Baťa či jeho nevlastní bratr J. A. Baťa (1898-1965) sedli k jednomu stolu s rádoby podnikatelem A. Babišem. Ten by nejspíš skončil u stolu pro služebnictvo.

j.-a.-bata.jpgTo, co měli a mají Baťové a Babiš společného, jsou pouze ony miliardy korun. Zatímco Baťové (Tomáš i Jan Antonín) je vydělali (a následně investovali do rozvoje firmy i města Zlína) poctivým způsobem, u Babiše je jejich původ obestřen rouškou tajemství.

A tak jako spolu neměli Baťové a Babiš po stránce podnikání společného vůbec nic, podobně je tomu i s tou knihou J. A. Bati, která vyšla v roce 1937 a dostala pozoruhodný, „vizionářský“ název: „Budujme stát pro 40,000.000 lidí“ (dodržuji dobový způsob psaní číslic). Tuto „vizi“ si Babiš od Bati „vypůjčil“ pro svou předvolební propagační knížku, aby s ním mohl „ohromovat“ voliče. Pouze ty nevědomé, kteří se ohromit nechají…

─────

budujme-stat.jpg

Knihu J. A. Bati měli ve své knihovně i moji rodiče. Ještě jako kluk jsem ji přečetl několikrát. Jaksi mi to všechno nešlo dohromady s tím komunistickým marasmem, v němž jsme museli po Druhé světové válce žít. Autor knihy, J. A. Baťa, byl již v r. 1947, rok před komunistickým převratem, odsouzen v nepřítomnosti (žil totiž v Brazílii) k mnohaletému vězení, a to za údajnou kolaboraci s nacisty. Ta měla ospravedlnit konfiskaci majetku, včetně „baťovky“, poválečné znárodněné firmy „Baťa, národní podnik“.

To, co si dodnes z této Baťovy knihy pamatuji, je návrh na vytvoření jakési „dopravní páteře“ tehdejší, předmnichovské Československé republiky: dálnice (autostrády), moderní železnice a vodní cesty, která měla vzniknout splavněním hlavních českých a moravských řek a jejich propojením s Odrou a Dunajem.

Z dnešního pohledu to není jistě nic nového, protože už to zčásti máme, i když ne všechno. Tehdy, dva roky před začátkem Druhé světové války (1939-1945), to byla novinka. V době, kdy se Evropa a svět připravovaly na novou válku, tentokrát proti Hitlerovi a jeho fašistickým spojencům, na něco takového nebylo dost peněz, protože ty šly přednostně na budování pohraničního opevnění a na zbrojení.

Autostrády (dálnice) v době vydání Baťovy knihy tehdy budoval na západ od našich hranic „lidový“ Vůdce – A. Hitler. My jsme se museli spokojit s tím, co do té doby naši předkové vytvořili. Soustavu železničních tratí, jednu z nejhustších v Evropě, nechali systematicky budovat rakouští císařové Ferdinand a František Josef.  Slouží dodnes, avšak nedá se na ní jezdit vyšší rychlostí než 160 kilometrů za hodinu – dokonce ani po „modernizaci“ v rámci „budování“ tzv. železničních koridorů.

Také první pokus (či spíše teoretický propočet) o propojení Vltavy a Dunaje přes česko-rakouskou hranici gerstner-frantisek-josef-01.jpguskutečnil v počátcích průmyslové revoluce český průkopník železniční dopravy – F. J. Gerstner (1756-1832). Jednalo se především o technické problémy (soustava plavebních komor) a neúměrně vysoké finanční náklady, které tento ambiciózní projekt splavnění řek ve střední Evropě na příštích 200 let odsunuly kamsi do vzdálené budoucnosti. Určitě až za Babišův „vizionářský“ rok 2035.

Ani v té době nebude naše republika tak bohatá, aby si tento megalomanský projekt mohla dovolit realizovat. To spíš bude na Letné vztyčena nová „Fronta na maso“ v popředí s postavou A. Babiše-Spasitele.

Dodnes mám před očima mapku ČSR z oné Baťovy knihy: na nejzápadnějším konci republiky leží město Aš a na jejím nejvýchodnějším cípu je obec Jasina na Podkarpatské Rusi (nikoli Zakarpatské Ukrajině, jak se dnes mylně uvádí). To byla vize J. A. Bati: dopravní spojení během několika hodin, bez zbytečného přestupování na železničních uzlech – jako do té doby.

A jaká je realita těchto dnů? Dodnes má Zlín původní nádraží z roku 1899, kdy byla vybudována jednokolejná železniční trať z Otrokovic do Vizovic. Ani po více než 100 letech jsme se neposunuli o jediný metr dál…

J. A. Baťovi se podařilo ještě před začátkem Druhé světové války realizovat několik staveb plánované železnice z Vizovic do Púchova na Slovensku. Přitom mu přirozeně šlo zčásti i o obchodní zájmy jeho firmy: o přímé železniční spojení bez zajížděk (na Slovensko se dalo jet po „starých“ tratích buď přes Staré Město a Uh. Brod Vlárským průsmykem, nebo přes Přerov a Vsetín Lyským průsmykem). Železniční trať, která spojovala Vsetín s Bylnicí, se stavěla až ve 20. letech 20. století. Baťovi šlo o co nejkratší spojení Zlína se závodem ve slovenských Baťovanech (dnes Partizánske).

mapa-csr.jpg

Stejně tak byly ještě před válkou rozestavěny první úseky zamýšlené autostrády napříč republikou – od západu na východ. Světová válka všechny přípravné práce na dlouhou dobu přerušila. Po jejím skončení nastaly u nás úplně jiné poměry. Myšlenka dálnice z Prahy do Bratislavy se vynořila znovu – až v době politického „tání“, kdy byli vládnoucí komunisté ochotnější naslouchat i tomu, co předtím odmítali. Orientace poválečné čs. ekonomiky na těžký průmysl byla neodmyslitelně spjata se železnicí, s její elektrifikací. Automobilová doprava, osobní i nákladní, byla proto ještě dlouhou dobu na „vedlejší koleji“.

Vše se paradoxně změnilo až s nástupem tzv. normalizace. Došlo nejen k nárůstu bytové výstavby, ale i k vybudování dálnice Praha-Brno-Bratislava. Zatímco projekt autostrády se podařilo ještě do konce komunistického režimu realizovat téměř beze zbytku a začít s výstavbou dalších dálničních úseků, paprsčitě napojených na Prahu, z myšlenky propojení českých a moravských řek zůstalo dodnes jen torzo. Tím je „Baťův kanál“, sloužící zatím výhradně jako turistická zajímavost Zlínského kraje.

Válka přerušila jak zmíněné dopravní stavby, tak i další. Například plánovanou výstavbu známého zlínského sídliště „Jižní Svahy“, které bylo vyprojektováno ještě za Baťovy éry. Rovněž tento architektonický počin byl realizován v pozměněné podobě až v letech husákovské normalizace, kdy již v údolí řeky Dřevnice nebylo kde stavět. Proto přišel ke slovu starý, polozapomenutý projekt Baťových architektů. (Z původně zamýšleného „zahradního města“ v stylu cihlových staveb se nakonec stalo „socialistické“ panelákové sídliště.)

zlin--jizni-svahy---sidliste.jpg

                                                                     ─────           

Nic z toho, co zde uvádím, se čtenáři Babišovy knížky o tom, jak má vypadat „Česko“ v roce 2035, z pochopitelných důvodů nemají šanci dozvědět. Odkud by to taky oni skuteční autoři Babišovy „vize“ mohli vědět, že ano? Babiš nebo ti, kteří mu to poradili, si pouze „vypůjčili“ lákavý provorepublikový titul světově uznávaného byznysmena a ten „okopírovali“, včetně nezvyklého formátu knihy J. A. Bati.

Už tím se totiž v té době odlišovala od všech ostatních knih, které tehdy vycházely: byla nikoli na „stojato“, nýbrž „na ležato“. U knih pro dospělé je to formát používaný jen zřídkakdy. Jeho výhodou je to, že je vhodnější pro „panoramatické“ ilustrace či fotografie: na dvojstránce se pak dá zobrazit téměř cokoli, včetně mapy.

Ještě jeden dost podstatný rozdíl tady mezi Baťou a Babišem je. Babiš sní o světě, v němž budou žít jeho děti (z druhého manželství), aniž by bylo zřejmě, jak k tomu on sám hodlá přispět. Baťa to vzal zpříma, jak byl zvyklý. Začal svou vizi uskutečňovat konkrétními činy ihned – bez zbytečného časového odkladu. On nesnil o světě, který tady bude za 18 let – jako Babiš.

Svědectvím této Baťovy aktivity jsou některé dodnes osaměle stojící stavby mostů či železničních viaduktů v místech, kudy jednou měla vést plánovaná autostráda napříč ČSR či trasa železnice, spojující Zlín se Slovenskem.

Naproti tomu Babišovy nemovitosti v Průhonicích, které si tento slovenský oligarcha nechal postavit za své „nahospodařené“ miliardysaga-jana-bati.jpg, se s něčím takovým srovnávat nedají. Zájem „veřejný“ proti zájmu „soukromému“ jednoho z mnoha polistopadových zbohatlíků je v tomto případě do očí bijící. Připomínat tomuto typu „podnikatelů“ slovo „filantropie“ by bylo zcela zbytečné: nikdy o něm neslyšeli.

Babiš se ohání J. A. Baťou, ale nikde se nezmiňuje (jako typický komunista) o tom, že české soudy, které má „pod palcem“ jeho ministr R. Pelikán, nedávno zamítly nárok Baťových dědiců, kteří žijí v Brazílii, na vrácení zkonfiskovaného majetku či vyplacení náhrady za něj.

Pověstné ticho po pěšině doprovázejí falešné fráze bývalých komunistů (Babiš, Zeman, Čuba) o tom, jací byli Baťové vynikající podnikatelé. Od těchto osob jsou to jen další nestydaté lži a komunistická přetvářka. Nebožtík T. Baťa se musí obracet ve svém hrobě na Lesním hřbitově ve Zlíně. (Bližší informace mohou zájemci získat o J. A. Baťovi a jeho rodině v knize M. Ivanova, jejíž obálku zde otiskujeme.)

─────

Zlín má dlouhou historii, sahající až do 13. století. První písemná zmínka o tomto středověkém městečku v majetku královny-vdovy Alžběty (Elišky) Rejčky, pochází z roku 1322; v prosinci letošního roku tomu bude 695 let. Zlín je také jedním z mála měst v této republice, jež má k dispozici moderní zpracování dějin po roce 1945, nezatížené komunistickou ideologií (viz PDF – ZDE). Něčím takovým se nemůže pochlubit ani Praha. Ta má ovšem jinou kuriozitu, kterou také nikde jinde nemají – slovenskou primátorku. No řekněte: kdo to má (řečeno s J. Paroubkem)?

Baťův název knihy „Budujme stát pro 40,000.000 lidí“ vychází z prvorepublikového ducha demokratismu a humanismu T. G. Masaryka, podobně jako známé „Budování státu“ od novináře F. Peroutky. To Babiš přichází z úplně jiného světa, ne-li podsvětí.

On nepřišel do Čech, aby něco budoval, ale aby „dobyl“ český stát. Kvůli svému nezvládnutému egu – bez hranic. To není žádný nový „Prezident-Budovatel“, jako byl E. Beneš, ale obyčejný dobyvatel, jakých zažila česká kotlina a zejména levobřežní Morava ve svých dějinách mnoho: od Hunů, přes Franky, Maďary, Mongoly, Kumány, Turky a Uhry – až po Hitlera, jenž potřeboval pro své soukmenovce nový „Lebensraum“, a Brežněvovy tanky, které nás údajně přijely „osvobodit“ od kontrarevoluce.

Babiš je jen dalším z řady uherských nájezdníků, kteří k nám přicházeli (lépe: vpadali) od východu, aby kradli, drancovali, vypalovali vesnice a zabíjeli jejich obyvatele. Svědectví o těchto hrůzách podávají středověké kroniky i lidové pověsti: není to vyprávění pro útlocitné současníky.

Na rozdíl od nich Babiš vtrhl do našich poklidných vod, aby je prý „oživil“ a „pročistil“, aby „dobyl“ český stát. Skromnější cíl si opravdu vybrat nemohl. Neštěstí nežijeme ve středověku a s podobnými „dobyvateli“ už máme své zkušenosti. Nekončívalo to obvykle dobře – hlavně pro ty dobyvatele. Pokud nebyli rovnou zabiti, raději se už nevraceli…

A jaké z toho plyne historické „poučení“? Jestliže sem takoví nájezdníci vpadnou, je nutno zatlačit je zpátky. Pokud by chtěli něco slibovat a „koupit“ si nás, jednoduše s nimi nejednat a nekupčit. A pokud by navíc ještě vyhrožovali, pak je třeba jim dát pořádnou lekci slušného chování, aby jednou provždy dali pokoj. Jinou možnost ani nemáme.

●●●

o-cem-snim-kdyz-nahodou-spim.jpg

Babišova vize pro rok 2035 aneb Chceme tady žít teď, nikoli až za 18 let!

S velkým mediálním humbukem se pár týdnů před odchodem A. Babiše z vlády objevila jeho kniha. Vlastně byla představena již na únorovém IV. sněmu hnutí ANO 2011. Jsem přesvědčen o tom, že ji nenapsal předseda tohoto politického uskupení, nýbrž jeho tým spolupracovníků, kteří marketingově „zaštiťují“ všechna jeho veřejná vystoupení – včetně těch na sociálních sítích.

Babiš sám není schopen dát kloudnou větu dohromady (bez pravopisných a dalších chyb), natož ji pronést jako rétor. Proto jsou všechny jeho pokusy o veřejná vystoupení, zejména v televizi (v živém vysílání), jedna velká tragédie. Z toho důvodu považuji za nemožné, aby někdo jako on byl schopen dát dohromady knihu, kterou sám neskromně označil za „vizi“.

Knihu jsem nečetl a ani to nehodlám udělat, protože to považuji za ztrátu času. Přesto zareaguji alespoň na ty informace, které se z tohoto Babišova „veledíla“ dostaly do sdělovacích prostředků. Někteří naši novináři, jak jsou zvyklí ještě z dob tzv. normalizace, raději v předstihu pustili některé údaje do tisku. Pro jistotu. Co kdyby Babiš volby přece jen vyhrál?

Ti skuteční autoři Babišova marketingového předvolebního projektu sice krátkodobě šokovali veřejnost, ale už dnes je zřejmé, že úspěch „knihy“ nebude tak velký, jak si původně slibovali. Vlastně bude velmi malý, skoro zanedbatelný.

Kniha má na první pohled nezvyklý název: „O čem sním, když náhodou spím“. Zjevná nadsázka se příliš nepodařila. Ani Babiš, další z těch, „kteří dřou jako koně“ (znáte ten výrok?), není nadčlověk a musí spát – jako ostatní lidé. Dokonce i slavný vojevůdce Napoleon prý spal jen dvě hodiny denně, ale spát musel. Daleko poutavější a pro knihu příznačnější je nadtitulek: „Vize 2035 pro Českou republiku, pro naše děti“.

Nejsem si jist, zda taková vize je vůbec k něčemu dobrá, protože není jisté, zda Babiš (letos má 62 let) bude v té době ještě naživu. Pravděpodobně bude už po smrti – jako jeho vrstevníci. A jeho děti? Kde těm bude konec? Dost pochybuji o tom, že tady zůstanou. Spíš budou utrácet otcovy miliardy v jistých exotických končinách. O daňových rájích ani nemluvě. Na vlastenectví naší nejmladší generace nevěřím. Jistě nejsem sám, kdo je tak skeptický.

Všechno to vypadá jako dobře promyšlený předvolební tah. Jen to někdo (kdo asi?) nedomyslel. Asi to taky nebude rodilý Čech (podobně jako Babiš), protože Češi myslí trochu jinak. Vyloučit ovšem nelze nic. Ani to, že si Babiš nechá v IKEM vyměnit všechny „náhradní součástky“ a roku 2035 se v plném zdraví dožije. Na rozdíl od nás ostatních, kteří už v té době budeme odpočívat někde na hřbitově. Za ty jeho miliardy se z něho může stát nový „nesmrtelný“ V. I. Lenin – včetně toho mauzolea.

A o čemže to vlastně slovenský oligarcha A. Babiš sní, když náhodou spí? Jen malou ukázku z dosud uveřejněných „perel“. ČR roku 2035 bude prý takováto:

1. Bude mít dálnice jako ve sci-fi filmu: spočítají, kde máte natankovat; upozorní na kolony a námrazu; bude-li mít řidič zpoždění, sama „dálnice“ na to upozorní rodinu nebo hotel.

2. Špičkoví odborníci z praxe budou učit motivované děti.

3. Učitelé budou mít platy byznysmenů.

4. Lidé budou žít na venkově, kam povedou vysokorychlostní tratě a ještě rychlejší internet, který bude zdarma.

5. Stát bude plně digitalizovaný (příkladem je Estonsko). V souvislosti s tím dojde ke snížení úřední zátěže pro podnikatele: také komunikace mezi státem a podnikateli bude výhradně elektronická.

6. Státní zaměstnanci budou dostávat hvězdičky – jako ohodnocení jejich aktivity a vstřícnosti. Ti úředníci, kteří jich nasbírají málo nebo žádné, nedostanou prémie.

7. Ve zdravotnictví se bude uplatňovat „léčba na dálku“ (telemedicína). Lidé budou mít speciální náramky: lékař na dálku vyhodnotí data a pošle doporučení pacientům.

8. Dojde ke „zjednodušení“ demokracie: Poslanecká sněmovna bude mít jen 101 poslanců, bude zrušen Senát a kraje. Dojde i ke změně volebního systému na většinový (jednokolová volba); počet ministerstev se sníží na 11, později bude ještě nižší. (Myšlenku „redukované“ demokracie Babiš po vydání knihy ve vyjádřeních pro sdělovací prostředky dále doplnil v tomto smyslu: chce zavést přímou volbu starostů a hejtmanů, zrušit zastupitelstva a přímo kontrolovat představitele moci voliči. Tyto návrhy u politiků vyvolaly doslova pozdvižení a byly ohodnoceny jako přímý útok na demokracii a právní stát.)

9. Je třeba zastavit dluhové pasti (exekuce kvůli zanedbatelným dluhům).

10. V oblasti kultury budeme mít u nás světové koncertní sály; v nových galeriích se budou konat prestižní výstavy.

11. Při realizaci projektu na vytvoření kanálu Dunaj-Odra-Labe dojde je splavnění Vltavy od Týna nad Vltavou až do Mělníka.

12. Češi budou muset zvládnout angličtinu a vzdělávat se po celý život; školné na vysokých školách se platit nebude.

─────

babis-kniha.jpg

Pokud A. Babiš myslí svou vizi vážně, nikoli jako laciný předvolební trik na oblbnutí lidí s nižším IQ, pak je třeba doplnit ke každému z uvedených bodů jeho „vize Česka v roce 2035“ následující:

Ad 1) Buďme skromní! Stačilo by, kdyby naše dálnice, zejména opravovaná D1, nebyly jako tankodrom a dalo se po nich normálně jezdit, aniž by si řidiči ničili svá auta. Je nutno také zajistit, aby se netvořily kolony. (Tomu nedokáží zabránit ani v Německu.) Dokud nebude dokončena rekonstrukce D1 a nebude vytvořena paralelní trasa z Prahy na Moravu v severní polovině republiky, je to iluze. Do té doby by řidiči neměli platit dálniční poplatky. Jen tak na okraj: Jak to ta „dálnice“ bude dělat, aby mohla každé auto a lidi v něm „šmírovat“ jako komunistická StB?

Ad 2) Špičkoví odborníci jsou jistě fajn, ale kde je vzít? Mezitím totiž všichni utečou do ciziny. Kdo by je tady platil a z čeho? Vždyť bezmála 28 roků po „revoluci“ máme pořád jen třetinové platy v porovnání s vyspělým Západem! A kde vezmeme ty „motivované“ děti, když ty dnešní se učit nechtějí? Další pohádka – nic víc.

Ad 3) Je to jako u předchozího bodu. Aby mohly být platy na této úrovni, musel by HDP u nás vypadat trochu jinak. Z mladých lidí, včetně absolventů pedagogických fakult, nechce učit skoro nikdo, protože z platu učitele neuživí rodinu. Starší učitelé, kteří tvoří hlavní oporu našeho školství, zůstávají ve školách zejména proto, že se chtějí v klidu dožít důchodu. Začínat v jiném oboru, byť s vyšším platem, se jim už nevyplatí. Do důchodu by se již nestihli vypracovat do nějaké významnější pozice, aby se jim to rentovalo. Změny ve školství jsou „běh na dlouhou trať“: potrvá to nikoli 18 let (do roku 2035), jak si naplánoval A. Babiš, ale dlouhé desítky let. Konec je v nedohlednu a výsledek není zaručený…

Ad 4) Život na „venkově“ (pro Pražáky je venkov všechno kromě Prahy), tedy v blízkosti velkých měst, je především problém Prahy. Hlavní město každodenně trápí přeprava tisíců osob do práce a zase zpátky domů – do satelitních městeček na okraji Prahy a v přilehlé části okresů Praha-západ, Praha-východ a Středočeského kraje. Většina těchto městeček vlastní železniční spojení nemá, a proto lidé musí jezdit auty nebo autobusy MHD. Navíc: naše vlaky jezdí stále po železničních svršcích, které byly vybudovány v 19. století – za císaře Franze Josefa I. Maximální rychlost na nich je 160 km/h. Vysokorychlostní tratě, jako mají ve Francii nebo v Japonsku, u nás budou nejdříve okolo roku 2050. – Lidé, žijící dnes na vesnicích, mají úplně jiné starosti, než jsou vysokorychlostní tratě či rychlý internet. V některých menších obcích už dnes nemají obyvatelé ani obchod, ani hospodu. Proto musí pro nákupy, ale i kvůli návštěvě lékaře či vyřizování na úřadech jezdit do nejbližšího města. Někdy jsou to desítky kilometrů. To vše díky EET a Babišovi. To je realita dneška. Jak to jde dohromady s onou Babišovou „vizí“, je jasné jako facka. Musí to vidět i slepý. – Naše vesnice se nerozvíjejí, ale naopak stárnou, vylidňují se a vymírají. Mladí lidé se stěhují za lepším životem do měst, kde mohou sehnat aspoň práci. Na vesnicích zůstávají již jen starousedlíci – na dožití. Až umřou, nikdo neví, co se s našimi vesnicemi stane, protože tam nejsou a zřejmě ani v budoucnu nebudou pracovní příležitosti. Kdo by pro těch pár stovek místních zakládal podniky, že ano? Co by tedy tyto mladé lidi na vesnici drželo? Dokonce i pro sociální dávky si obyvatelé z vesnic musí jezdit do nejbližšího města. A internet zdarma? I to přece musí někdo zaplatit! Kdo asi? Určitě ne Babiš, ale občané, daňoví poplatníci. Takže: nula od nuly pojde! To je celé. Další pohádka končí…

Ad 5) Digitalizuje se všechno (a díky tomu dochází k únikům nejrůznějších, dokonce i utajovaných informací), ale je to k ničemu, protože informační systémy nejsou navzájem propojeny, nejsou kompatibilní. Jen to stojí obrovské peníze a svádí to ke korupci. Za čtyři roky fungování Sobotkovy vlády se neudělalo skoro nic. A za těch dalších „Babišových“18 let na tom nebudeme o moc líp. Češi mají rádi klid a nechce se jim nikam spěchat. Bude to trvat desítky let. – A snížení úřední zátěže podnikatelů? To je jen další populistický žvást. Vláda dělala a dělá pravý opak: navýšila počty úředníků a byrokratickou zátěž dále rozmnožila. Všechno jsou to pouze předvolební sliby – bez reálného základu. Co se týká elektronizace, vláda nedělá nic, a proto žádné výsledky mít nemůže. Jak prosté!

Ad 6) Jedním z hmatatelných a nezpochybnitelných výsledků Sobotkovy vlády je nárůst počtu státních úředníků. Nějaké „hvězdičky“ (připomíná to „puntíky“ soudružek učitelek z mateřské školy za komunistického režimu) na tom mnoho nezmění. Bohužel – ani služební zákon žádné zlepšení nepřinesl.

Ad 7) „Telemedicína“ je sladká hudba budoucnosti – hodně vzdálené. Nejprve bude nutno vyřešit personální otázky, aby lékaři a zdravotní sestry neodcházeli za vyššími výdělky do zahraničí. Pak možná přijde na řadu i ona „telemedicína“. Přesto o tom dost pochybuji. Nedostatek peněz ve zdravotnictví zatím nikdo za celých 28 let polistopadového režimu nevyřešil. Stěží se to podaří za dalších 18 roků díky Babišovi…

Ad 8) Babišův „recept“ na zjednodušení demokracie je prostý: demokracie je zbytečná, protože překáží jeho byznysu. Nejlepší by bylo, kdyby byl jeden Babiš (coby diktátor) v čele státu – bez parlamentu a 6 tisíc místních, „malých“ Babišů v čele obcí – bez veřejné kontroly. Ti by se spolu vždycky nějak domluvili – ve prospěch Babiše. To by byla „demokracie“ à la Babiš a šlapala by jako dobře namazaný hodinový strojek. Má to pouze malý háček: už by to nebyla demokracie, ale fašistická diktatura. ‒ A ten „Sen o poctivé politice“, jak se příslušná kapitola Babišovy knihy nazývá, by zůstal i nadále snem – bez možnosti uskutečnění. Jenom v pohádkách (od B. Němcové a dalších klasiků, nikoli těch Babišových) přijíždějí princové na bílém koni, aby osvobodili princezny z moci sedmihlavého draka. U Babiše je tomu jinak: tou sedmihlavou saní je on sám.

Ad 9) Dodnes se nepodařilo objasnit, kdo se podílel na vytvoření tzv. justiční a exekuční mafie. Nejspíš to byly tehdy vládnoucí strany: ODS a ČSSD ‒ každá svým dílem. Dnes se k tomu alibisticky nehlásí. Nikdo si s tím totiž neví rady, protože obě mafie se dávno vymkly kontrole a dělají si, nezávisle na státu, co chtějí. A k tomu ještě přibyla tzv. prokurátorská mafie v čele s L. Bradáčovou a olomouckými státními zástupci, kteří si hrají na jediné spravedlivé v tomto státě. Zkrátka: další spolek k pohledání. Jako by těch mafií už nebylo dost. – Kdysi dávno, ve 30. letech 20. století vystupovala odvážně proti exekucím, jež ožebračovaly ty nejchudší obyvatele masarykovské ČSR, dřívější, předmnichovská KSČ. Její dnešní pokračovatelka, KSČM, nemá už s levicí, a tudíž ani se zájmy těch neprivilegovaných občanů, nic společného. Její funkcionáři jen o tom žvaní, ale pro obyčejné lidi nedělají nic. Současná vládní koalice slibovala v otázce exekucí alespoň zlepšení neutěšeného stavu. Ani za čtyři roky se jí problémy kolem exekucí vyřešit nepodařilo. Zdá se tedy, že tento stav všem vyhovuje. Na chudé prý musí být přísnost a bič v podobě exekucí, aby si moc nevyskakovali a nemohli se bránit svévoli vládnoucích byrokratů z Prahy a z Bruselu.

Ad 10) Už vidím Babiše s celou jeho rodinou, jak se zatajeným dechem sledují koncert vážné hudby nebo jak si prohlížejí obrazy v nějaké galerii. Je to zase jenom obyčejné fantazírování. Kulturní domy, postavené za komunistického režimu, chátrají, protože na jejich provoz či udržování budov, aby nespadly lidem na hlavu, nejsou peníze. Multikina ani soukromé galerie po snoby nás nespasí. Základ naší kultury byl vždy na úrovni obcí a měst, nikoli velkoměst. To stále platí. A pak už je pouze „kultura“ papučová čili televizní. Ta je, zdá se, nejrozšířenější a neplatí se za ni žádné vstupné (kromě koncesionářských poplatků), na něž stejně lidem nezbývají peníze.

Ad 11) Přihlásit se k něčemu, co bude ještě další desítky let nereálné, protože naše ekonomika nato nebude mít finanční prostředky, je velice laciný populismus. Dva populisté, Zeman a Babiš, sní o stejné utopii, kterou si za 700 let (od doby Karla IV.) nikdo netroufl uskutečnit. Ani průkopníci průmyslové revoluce z 1. poloviny 19. století si s tím neporadili. Duo politických diletantů, Zeman a Babiš, s tím sotva co nadělá…

Ad 12) Pro Čechy není problém naučit se angličtině či jinému jazyku. Zato pro Babiše existuje zásadní problém: naučit se pořádně česky. Jeho lektorka, o níž často mluví, ho zatím mnoho nenaučila. Na vině může být to, že „starého psa novým kouskům nenaučíš“, jak tvrdí jedno české přísloví. U Babiše to, zdá se, platí dvojnásob. – Také „kat českého národa“ R. Heydrich počítal se schopností Čechů osvojit si němčinu. Podle jeho řešení „české otázky“ mělo dojít k poněmčení vybrané části společnosti během sedmi let. Ostatní Češi, neschopní germanizace či neochotní na ni přistoupit, měli být deportováni na Sibiř, nebo fyzicky likvidováni. – A co takhle: kurzy agrofertštiny pro začátečníky? Zájemců by se jistě našlo dost. Hlavně těch, kterým zachutnaly Babišovy koblihy a jejichž IQ se blíží hodnotě 80.

●●●

babisova-kniha.jpg

Když dva dělají totéž…

…může být výsledek zcela odlišný, ba protikladný. To se ostatně stalo i u Babišovy „vize Česka“ v roce 2035. V případě J. A. Bati můžeme skutečně o vizi jako takové hovořit. Nebylo jeho vinou, že po Druhé světové válce komunisté s jeho firmou i jeho „vizí“ osvobozeného Československa naložili jinak, než popsal ve své knize z roku 1937.

Slovenský oligarcha A. Babiš vykreslil svět budoucnosti pro své děti, aniž zvážil dostatečně, zda je jeho „vize“ reálná. Bohužel – není. Jeho marketingový předvolební projekt se s realitou zcela minul. Proto se z této „vize“ stala jen fantasmagorie a megalomanské třeštění. U člověka, který o životě obyčejných lidí v této zemi neví zhola nic, to jistě nepřekvapuje. Ani nemůže. Babišova knížka, byť výtvarně zdařilá, je jinak bezcenný blábol. Škoda papíru!

Nám, obyčejným občanům, kteří 28 „porevolučních“ let stále marně čekáme, že se kvalita našeho života výrazně zlepší, by stačila prostá vize roku 2018. Taková, v níž lidé budou slušně žít, nikoli živořit a obracet v ruce každou korunu. Jenže: tuto vizi nám zázračně zbohatlý uherský magnát Babiš předložit nedokáže.

Daleko snadněji se fantazíruje o „světlých zítřcích“, kterých se nikdo z nás nedožije. Takové nám už kdysi dávno, před mnoha desetiletími, slibovali komunisté. Ani oni je však nedokázali vybudovat. S exkomunistou A. Babišem se jich proto jen stěží dočkáme. Dříve přijde konec světa…

31. 7. 2017

PhDr. Rostislav Janošík

Seznam vyobrazení:

  1. Baťův zlínský „mrakodrap“ – 21. budova od architekta V. Karfíka, dnes sídlo Krajského úřadu ve Zlíně.
  2. T. Baťa (1876-1932).
  3. Baťova vila ve Zlíně.
  4. J. A. Baťa (1898-1965).
  5. Kniha J. A. Bati „Budujme stát pro 40,000.000 lidí“.
  6. F. J. Gerstner (1756-1832).
  7. Mapa ČSR z Baťovy knihy.
  8. Sídliště „Jižní Svahy“ ve Zlíně.
  9. Obálka knihy M. Ivanova „Sága Jana Bati“.
  10.  Kniha „O čem sním, když náhodou spím“.
  11.  A. Babiš představuje svou knihu na IV. sněmu hnutí ANO 2011.
  12.  Výtisky Babišovy knihy.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář