Svobodné noviny na internetu

V úvaze „2. 7. – Mezinárodní den UFO a absolutní pravda o UFO“ z 28. 5. 2011 jsem zmínil celoživotní dílo veleváženého Marcela Grüna, který je dlouholetým ředitelem pražského planetária s hvězdárnou. Odborníkem, který komentuje desítky filmových dokumentů, nejen České televize, kde často vystupuje. Je prvotřídním expertem na kosmické otázky a v základní otázce života ve vesmíru a o UFO a ufonech, ET – mimozemšťanech. Také vede kosmickou kancelář. Už MUDr. Ludvík Souček popsal, jak taková skutečná kosmická kancelář vypadá v postavě pana redaktora Zajíčka, jak ufon (z Arkturu) řídí kancelář na popírání existence ufonů. V Praze!

Marcel Grün, kolega MUDr. Ludvíka Součka, záhadolog, který dělá ihned v záhadách jasno s inženýrskou jasnou logikou, napsal jeden ze zásadních, stěžejních děl o ufonech a UFO. V jeho práci „Mýtus nebo skutečnost – Mimozemské civilizace, vydané komunistickým nakladatelstvím Socialistické akademie ČSSR (jejíž budova stála, plná filmujících a fotografujících estébáků, naproti velvyslanectví USA v Praze) v roce 1987.

Je fantastické, že jedním dechem ufony popírá a jejich pozorovatele posílá do blázince, avšak druhým dechem předkládá dotazník, aby jemu a druhému velkému „Američanovi“ a znalci kosmonautiky, Ing. Karlu Pacnerovi, posílali informace a vyplnili předložený dotazník. Učinil jsem tak i já a předkládám výsledek. Tedy neustálé upozornění na výsledek. Zde znova, a to na 3 publikace. Dvě jednoznačné: „Analýzu 17. 11. 1989“ Miroslava Dolejšího a knihu „Mimozemšťané za vládou USA“ M. W. Coopera z 23. 5. 1989, která popisuje přesně to, co Miroslav Dolejší, ale přidává rovinu ufonů a co zde dělají.

A originál vyjádření Marcela Grüna, jak ufoni nejsou, a pokud jste je viděli či se setkali s jejich dílem (jako ufoni, ET, mimozemšťané za vládou USA…a podobně či pozorování řádění Mojžíšova komanda po výsadku z UFO před asi 3 500 lety na hoře v poušti, jak dokládá Bible), máte inženýrům (lidských duší!) Pacnerovi a Grünovi napsat. Tedy: fakta na stůl a hezké čtení…

28. 6. 2011

Miroslav Müller

Přílohy:

Marcel GRÜN

HOSTÉ NA PLANETĚ ZEMI

„Podivuhodnou kulturu na Velikonočních ostrovech musely vytvořit mimozemské civilizace." Jde celkem o 621 sochu růz­ných velikostí (jen některé mají zmiňované maxirozměry), na které podle Dänikena nemohl stačit lidský důvtip a pracovitost. Vědecké studie a zkoušky v terénu prokazují, že vytesání jedné sochy může trvat deseti mužům asi rok.

Až do nedávna poukazovali Dänikenovi stoupenci na legen­du, podle níž sochy samy kráčely, a přisuzovali tento „zázrak" mimozemšťanům. Tento argument vyvrátil v roce 1985 ing. Pa­vel Pavel ze Strakonic, který se zúčastnil expedice Thora Heyerdahla na Velikonoční ostrovy a přímo na místě předvedl, že pouhých devět domorodců může se sochou snadno manipulo­vat: socha se vztyčí, lany se uvede do rytmického kývavého po­hybu a pozorovateli se zdá, že socha kymácivě jde. „Jako když stěhujete těžkou skříň," říká s úsměvem ing. Pavel.

Pokud sochy vznikly v jediném období asi 70 let - což nemusí být zcela přesné - stačilo asi 130 mužů stavět ročně kolem 10 soch. Odborníci odhadují, že tehdy na ostrovech žilo asi 3 000 lidí; tedy dost jak na výrobu soch, tak na dopravu z lomů na sta­noviště. Mimochodem: „klobouky", které mají některé sochy na hlavě, nejsou samozřejmě zobrazením kosmických přílb, nýbrž nejspíše symbolicky znázorňují tehdy obvyklý mužský účes.

Pravdu nemá Däniken ani tehdy, když tvrdí, že baalbecká te­rasa je „obrovská plošina z kamenných desek, určená pro starty raket dávných kosmonautů". Nejen, že zkresluje skutečnou hmotnost kamenných bloků (udává 2 000 tun místo 700 tun), ale nechce vědět o tom, že existují například autentické reliéfy z Egypta, zobrazující dopravu nákladu o hmotnosti snad až 900 tun někdy kolem roku 1250 př. n. 1. Především však zapomíná, že ani naše soudobá kosmická technika - jakkoliv nedokonalá proti mezihvězdným výpravám - nepotřebuje podobné monstrózní stavby.

Podle Dänikena a Součka se v indickém Dillí zachoval podiv­ný sloup z nerezavějící oceli (láht), jehož složení je prý záhadou. Odborníci na metalurgii však jednoznačně prokázali, z čeho sloup je (z hrud železa) i jaká byla technika jeho výroby (tedy z hrud železa vyrobených přímou redukcí při nízké teplotě; na některých místech povrchu jsou stopy nárazů kladiv). A to vše již dávno před tím, než vyšlo první vydání Vzpomínek na bu­doucnost.

„Vzdělaní Mayové vytvořili nadmíru rozvinutou kulturu. Znali délku oběhu Venuše kolem Slunce s 585 dny. Zanechali nám i časové kalkulace až do 64 miliónů let. Rovnici oběhu Ve­nuše může pochopitelně snadno vyřešit elektronický počítač - lze však velmi těžko pochopit, že pochází od obyvatelů džun­gle, …“ soudí nejen Däniken, ale i jeho český překladatel a ko­mentátor Ludvík Souček. Mayové skutečně používali tři kalen­dářní systémy (což ovšem lze těžko považovat za pokrok, spíše nedokonalost): sluneční haab o 365 dnech, měsíční tzolkin o 260 dnech a kalendář o 585 (nebo 584) dnech. Také Souček poznamenává, že je roven oběhu Venuše kolem Slunce - každý žák znalý Keplerových zákonů však snadno odhalí, že to je myl­né tvrzení: Venuše musí oběhnout kolem Slunce za kratší dobu než Země a ne naopak! 584 dnů je ve skutečnosti průměrná hodnota periodicity Venuše při pozorování ze Země; ostatně to píše o stránku dál i Souček sám. Skutečný oběh Venuše kolem Slunce trvá 225 dní. Na této školácké chybě je založena celá slavná hypotéza: „Kalendář o 584 dnech, který by byl naprosto logický u Venušanů (H), avšak poněkud výstřední pro pozem­skou chronologii, vedl k nespočetným více či méně chytrým úvahám o možnosti vesmírné návštěvy" (Zkráceně podle Nebes­ké detektivky, senzace a záhady L. Součka, Albatros 1971). Po­dobně málo přesvědčivé je tvrzení Dänikena, že egyptský kalen­dář podle Síria svědčí pro návštěvu z hvězd.

Nezbývá než podotknout, že ke zjištění Venušina kalendáře není vůbec zapotřebí elektronika, nýbrž stačí systematická pozo­rování pouhým okem.

Obdobně je tomu s výkladem mayského reliéfu z hrobky v mexické Palenque. Odborníkům je již dávno z kontextu zna­lostí o indiánské kultuře té doby jasné, o jaký druh vyobrazení šlo. Däniken zkresluje reliéf plošným překreslením a hledá ve všech ozdobách podobu současné kosmické lodi, radiotechniky apod. Když vysvětluje pověsti o Quetzalcoatlovi, domnívá se, že báje popisující odplutí svrhnutého toltézského knížete ve směru východu Jitřenky popisuje kosmonauta, který po splnění úkolů usedá do kosmické lodi a odlétá na Venuši!

Vůbec rád vidí v dobových kresbách zobrazování kosmonau­tů a kosmických lodí podle nejnovějšího soudobého modelu - rozuměj čtenáři modelu šedesátých let. Raketoplán neznal, a te­dy ho nemohl „najít" mezi starými obrázky a reliéfy. Zato kres­ba tanečníka v rituální masce na skále v Tasili musí být zcela ur­čitě kosmonautem…

Podivné obrazce na peruánské planině Nazca jsou podle Dä­nikena přistávací dráhy mimozemšťanů. Nehledě na skutečnost, že podkladový materiál je nevhodný už jen pro chůzi, natož pro kosmickou techniku (příliš měkký), a že ani dnešní nedokonalé rakety nepotřebují podobné pomůcky, podařilo se prokázat, že linie představují směry východu a západu Slunce v různých roč­ních dobách. Což opět není dílo cizích bytostí, nýbrž jakási jiho­americká obdoba známé evropské observatoře z doby kamenné ve Stonehenge.

Symbol zobrazený na skále v Pisco musel být podle Dänikena navigační pomůckou, protože je dobře viditelný z letadla. My máme techniku letů do vesmíru jistě mnohem méně dokonalou než hosté z hvězd, avšak něco podobného nepotřebujeme. Etnograf a cestovatel dr. Václav Šolc poznamenal před časem: „Pan Däniken je podvodník, který však velmi chytře uměl pracovat s polopravdami. Slavný trojzubec v zálivu Pisco je obraz kaktu­su, a nikoliv znamení pro mimozemské civilizace. Rozjezdová dráha pro návštěvníky z jiných planet je s největší pravděpo­dobností obrovský kalendář. Je totiž vidět nejen z letadla, ale rovněž i z okolních svahů. Takových kreseb najdete v Andách spousty. Jde většinou o kresby lidí, kaktusů a zvířat."

Příběh map Piriho Reise je ukázkou Dänikenova mistrovství v mixování cizích myšlenek a jejich interpretací. Na mapách je přímo zapsáno, kdy byly nakresleny (počátkem 16. století) a po­dle jakých podkladů (čtyř různých map portugalských moře- plavců a Kryštofa Kolumba). Senzační podrobnosti ani přesný obrys ledové Antarktidy na mapě vůbec nejsou: jižní země je označena jako pusté území, kde je prý velmi horko. Ani kosmic­ká loď s nejmodernější technikou nemůže „vidět za roh" - a tak z výšky geostacionární umělé družice nad Alexandrií (tj. z výšky téměř 38 000 km) nelze pozorovat oblast pólu.

Jonathan Swift popsal v satirickém románu o cestách Gulliverových, že Mars má dva měsíčky. Bylo to 150 let před jejich ob­jevením! Byl snad v kontaktu s mimozemšťany, nebo měl k dis­pozici neznámé pozůstatky mimozemské kultury? Již mnozí učenci před ním vycházeli z toho, že když u Země je jeden Mě­síc, u Jupiteru čtyři, tak u Marsu bude dvojice přirozených dru­žic tak, aby vyplnila počet v předpokládané geometrické řadě (v té době ještě kvetly ideje o harmonii čísel). Swift správně usou­dil, že když tyto měsíce do té doby ještě nikdo neobjevil, budou malé a blízko své mateřské planety. Keplerovy zákony znal - ci­tuje je a za jejich pomoci odhadl docela dobře oběžné doby mě­síčků.

Däniken se také drží představy, že oba měsíce, Phobos i Deimos, musejí být umělého původu. Opírá se při tom o výklad Josifa S. Šklovského, který byl kdysi předložen jako námět k za­myšlení nad možnostmi nebeské mechaniky. Z přesných pozem­ních pozorování se podařilo zjistit, že Phobos nemůže být dutý, a Mariner 9 vyslal fotografie, na nichž je Phobos vidět jako obrovská skála - těleso podobné planetce.

Ne vždy si však můžeme pro vysvětlení zaletět. Častěji zůstá­váme z principiálních důvodů odkázáni jen na popisy jevů - a toho lze snadno zneužít.

***

Návod, jak pozorovat UFO

Vše, co by podle odborníků měla ideální zpráva o pozorování

UFO obsahovat, shrnul v roce 1984 v Mladé Frontě známý pub­licista Karel Pacner do následujících bodů:

1.   Přesný čas, datum a popis místa pozorování. Je užitečné si po návratu domů překontrolovat chod svých hodinek podle sig­nálu (telefon, rozhlas apod.).

2.    Směr letu - nejlépe podle světových stran nebo alespoň po­dle blízkých obcí a kopců.

3.    Výšku nad obzorem ve stupních (0° je obzor, 90° nadhlav­ník) nebo alespoň hrubý odhad. Pokud jsou vidět hvězdy, je výhodné zakreslit zhruba dráhu mezi nimi.

4.    Jasnost objektu - nejlépe srovnáním s hvězdami, Měsícem nebo alespoň se světly pouličního osvětlení.

5.    Úhlové rozměry objektu ve stupních; stejnou užitečnost má i srovnání „velké jako šířka dlaně natažené ruky" apod.

6.    Podrobný popis jevu, pokud možno neovlivněný pozdějšími diskusemi, nebo dokonce četbou o UFO.

Hlavním pravidlem musí být: nic si nevymýšlet ani nedomý­šlet. Protože u nás neexistuje žádné středisko pro studium UFO, můžete svá pozorování poslat do redakce Mladé Fronty nebo k rukám autora této publikace, Hvězdárna a planetárium hl. m. Prahy. Nečekejte však, že na každou zprávu dostanete obratem odpověď, i když uvedete zpáteční adresu; mnohdy trvá měsíce, než lze zjistit, o jaký objekt šlo.

A nenechte se odradit výrokem spisovatele Arthura C. Clar­ka: „Jev létajících talířů nám nic neříká o inteligenci někde ve vesmíru, ale zato dokazuje, jak je vzácná na Zemi."