Jdi na obsah Jdi na menu
 


Básníkova volba – Doc. Dr. Marie Řehořková

3. 7. 2013

Dne 19. prosince 1919 vydává internacionalista, žijící ve Francii, Henri Barbusse (1873–1935) v l‘Humanité provolání pod zolovským názvem: „Žalujeme!“ Émile Zola (1840–1902) i Henri Barbusse viděli podstatu lidství v civilizačních chorobách. Barbusse pranýřoval v provolání intervenci proti diktatuře proletariátu v Rusku. Volal: „Odmítněte být na straně utiskovatelů a divochů! Zachraňte lidskou pravdu, zachraňujíce pravdu ruskou!“ Jdeme-li po cestě zla, žádná naše jednotlivá volba nemůže být dobrá.

Vydávat diktaturu proletariátu kdekoliv, v Rusku, Německu, Československu, za lidskou pravdu je přinejmenším totéž, jako vidět v prodeji drog či v prostituci normální pracovní profesi. Je to nejen scestné, ale i velmi nebezpečné: pro jedince i pro společnost. Už Komenský říkal, že celé národy zahubily neřesti a nečestná práce. Diktatura proletariátu je plod vadného chápání společenských procesů, chápání nenávisti jako principu přestavby světa, chápání majetku jako výsledku loupení a nespravedlivého přivlastňování hodnot materiálních i duchovních. Hodnoty nikdy nevznikly loupením, krádeží, ale vždy jen prací jedinců i celých pospolitostí.

Společenské procesy jsou složité, poněvadž jsou tvořeny variabilitou přírodních podmínek a podmínek lidské existence, která sama o sobě je také složitá. Každý z nás je výslednicí minulosti, tradic a zvyků v oblasti celé kultury a zároveň je spolutvůrcem současnosti, jako základny pro budoucí čas. Domnívat se, že revolucí či válkou lze zjednat výchozí stav pro setrvale uspořádané poměry mezi lidmi, znamená popírat princip vývoje. Princip vývoje je základem vesmírného řádu, jemuž podléhá i lidstvo.

Marxova iluze o síle, trvalosti a oprávněnosti tzv. proletářské revoluce je nebezpečně scestná, neboť zabíjí sociální a vlastně jakoukoliv reformu. Byla v pozadí dvou významných vražd – knížete Stolypina (1912) a arcivévody Ferdinanda ďEste (1914). První byl autorem pozemkové reformy v Rusku, druhý, o němž byl diplomat Sforza přesvědčen, že mohl zachránit Rakousko, měl připravenu národnostní reformu. Radikální reforma odstraňuje špatné a zachovává dobré. Je největší nepřítelkyní revoluce. Proto reformátoři zpravidla přicházejí o život.

Podmínky pro revoluci jsou připravovány dlouhodobě. Vzpomeňme jen Havlíčkových Obrazů z Rusi (1843)! Havlíček v nich postihuje ekonomickou prosperitu carského Ruska a zároveň i to, že vše cizokrajné, jiné než ruské, bylo mezi šlechtou prezentováno jako pokrok. Tradice a zvykovost prohlašovány za zaostalost. Proces odnárodnění ruské šlechty a značné části ruské inteligence připravoval půdu budoucím revolucím. Ve Velké říjnové socialistické revoluci šlo pak o uplatnění myšlenek Karla Marxe, který nikdy v Rusku nebyl, ruskou kulturu ani jazyk neznal. Bez předchozího odnárodnění, které dokonce mělo i organizační bázi, Svaz svobodomyslných na Rusi, by se třídní boj a diktatura proletariátu neprosadily. Hrůzy občanské války v letech 1918–1921 i další krutosti, popsané Solženicynem až po současný rozvrat Ruska, plynou z nesourodosti marxismu s tím, co se na Rusi vyvíjelo po tisíciletí docela jinak. Nejinak je tomu i v Číně. Nákaza marxismem je smrtelným nebezpečím těchto velkých východních kultur.

Internacionalisté, včetně Barbusse, chápali třídní boj s diktaturu proletariátu jako významný krok na cestě k mezinárodní říši. Odtud pak ona obhajoba „ruské pravdy“, kterou Barbusse žádá ve jménu lidské pravdy. Barbusse byl tzv. levý intelektuál. Nejen ve Francii, ale i v ostatních státech stáli za diktaturou proletariátu v Rusku především leví intelektuálové, v naprosté většině internacionalisté. V Československu za ně mluvili především básníci, ale nejen oni. V jejich řadách byli i lékaři (Vrbenský), právníci (Sekanina) a další příslušníci inteligence (prof. Nejedlý). Za zvláště významné v tomto směru musíme pokládat editorské a básnické dílo S. K. Neumanna (1875–1947). Prozřetelnost mu nedopřála dočkat se toho, oč celý život usiloval: diktatury proletariátu v Československu. V jeho edicích Kmene a Června vycházejí Leninova díla (Stát a revoluce, 1920), jsou pořizovány překlady z němčiny o novém umění v Rusku (Neu Kunst in Rusland, 1921).

Internacionalista Neumann v roce 1920 píše:

„Loužičko česká, k tobě nepatřím
otče
otče můj
proč jsi se počeštil?
Z jiné jsem krve a z jiného těsta
klecí mi shnilá ta země.“

Neumann byl navýsost nespokojený s levicí v dělnickém hnutí a s jejím vedením (Bohumírem Šmeralem). Podle něho je nerozhodná vedení levice balast, který je nutno odstranit:

„Třetí internacionála se tu pěkně ztenčí
v odznak a rudou pásku
český komunista
před válkou občanskou varovný zdvihne prsť.“

Co chtěli tito představitelé intelektuální levice v Československu? Občanskou válku a následnou diktaturu proletariátu, jako v Rusku. Vše, co tomu stálo v cestě, bylo špatné, zaostalé, zralé k likvidaci. Vítali důsledky deflace, stávky, nezaměstnanost – jako důležité momenty rozvratu „staré“ společnosti. Nejen současnost, ale i minulost, tradice, jim stojí v cestě, a proto se s ní nemilosrdně vypořádávají:

„Svatý Václave
ty nejsi náš
my nejsme tvoje plémě!
Lenine
vévodo země“,

volá v roce 1921 Konstantin Biebl.

Internacionalisté napadali ze všech stran strom národa, který chtěli přesadit do internacionálního sadu. Jenže strom bez kořenů neporoste nikde, ani v internacionálním sadě. Lidstvo nelze sjednotit na bázi odkulturnění, ale právě naopak! Na bázi maximálního rozvoje bytostných sil národních, které po staletí rozkvétaly v národních kulturách. Předpokladem tohoto sjednocení je vzájemná úcta. I toto pochopil již ve svém věku J. A. Komenský.

A právě zde, u poznání nacionality jako základny pro zdravou, nikoli chorobnou internacionalitu, končí 48letá životní dráha básníka Františka Halase. Dva roky před svou smrtí, v roce 1947, píše: „Poznali jsme, co je to láska k zemi, ale nezapomínejme, že nad nacionalitou je internacionalita, která je úběžníkem všech nových společenských sil.“ Internacionalita je střecha nad nacionalitou, střecha nad vzduchoprázdnem nemá smysl.

František Halas se narodil v Brně-Husovicích dne 3. října 1901. Matka Leopoldina a otec František pracovali v brněnské textilce Kemce jako textilní dělníci. Narození dítěte je finančně zaskočilo. Neměli na svatbu, takže František byl na svatbě svých rodičů již jako čtyřletý, 15. října 1905. Manželství netrvalo dlouho, matka umírá po dlouhém utrpení na tuberkulózu počátkem roku 1909. Ovdovělý František Halas st. odchází z Kemky blíže svému rodišti, do Löw-Beerovy textilky ve Svitávce. Finančně si nepolepšil. I zde byly mzdy dělníků velice nízké. Po roce se žení podruhé a chlapec, budoucí básník, trvale začíná žít s babičkou z matčiny strany, v Brně-Husovicích. Vzpomínku na život s babičkou nám zanechal přítel Halasův, básník Jaroslav Seifert:

„Do Brna jsem přijel z chudých žižkovských činžáků, kde jsem viděl a zažil všelijakou bídu, ale tak chudý byt, jaký měl František Halas na brněnském předměstí (Husovice, Smetanova ul., nyní Hálkova 8), jsem ani na Žižkově neviděl. Bydlil se stařičkou babičkou, patřící nepochybně k jedné z jeho Starých žen (Halasova báseň z roku 1935). V jediné místnosti, kam se ovšem vešlo rovnou z chodby, nebyl žádný nábytek. Ve zdi byly dvě větší skoby na šaty. Na jedné byly všechny šaty babiččiny a na druhé všechna roucha jejího vnuka. Babička spala na dvou bednách, na kterých byl chudý a proležený slamník a Halas spal na podobném slamníku na zemi.“

Pojďme ke kořenům této bídy. Od 18. století byly české země průmyslovým centrem Rakouského mocnářství. V řadě odvětví dosahovaly evropské špičky: v pivovarnictví, cukrovarnictví, sklářství a také v soukenictví, v textilním průmyslu. Brno mělo v textilním průmyslu tradici. Už za napoleonských válek se „proslavil“ fabrikant Mundi (majitel textilky v Brně na Radlase) prodejem kvalitního a levného sukna Napoleonově armádě. Poněvadž Rakousko a Francie byly ve válečném stavu, musel tento, internacionálně ve válce vydělávající fabrikant volit cestu pro svůj obchod přes Turecko. (Připomíná to obchody jiného internacionalisty, Vasila Zaharova, za 1. světové války, které popisuje zevrubně H. G. Wells). I majitelé Kemky a Löw-Beerovy textilky mohli prodávat levně, neboť levně vyráběli. Nešlo jen o nízké platy dělníků, ale i o nízké náklady na vybavení provozů. Špatné pracovní prostředí se jistě podepsalo i na předčasném odchodu Leopoldiny Halasové.

Bída revolucionizuje, ponižování z bídy ještě více. František Halas st. bojoval celý svůj život v dělnickém hnutí za lepší podmínky své i ostatních dělníků. A syn mu stojí po boku. Jako 30letý, 4. února 1931, píše Vlastimilu Vokolkovi: „Mám tátu, je to skvělý chlap, ale už půl roku je bez práce, a matku (druhá Halasova žena), která vydělávala 70 Kč, vyhodili teď taky.“

František Halas se zásluhou svého učitele na měšťanské škole v Husovicích, Karla Mrázka, dostává do učení u knihkupce Píši, v Brně, na České ulici. Zde se učí od července 1916 do července 1919. Horlivě čte vše, co mu přijde do ruky, a okukuje brněnské spisovatele, kteří k Píšům docházejí. Zdeněk Kalista později píše, že nemohl uvěřit, že Halas nemá jiného vzdělání, než jaké mívá knihkupecký učeň. „Hovořil tak, že ani literáti, kterým literatura je tím, čím rybě voda, nemohli se mu vyrovnat“. Vzpomeňme na slova učitele národů, Komenského: „Jsou takoví, kteří sami došli dále, než jiní pod vedením učitelů. Neboť člověku je dána i lampa, i knot, i křesadlo.“ Halas tohoto vybavení Prozřetelností plně využil. Pečlivě na sobě celoživotně pracoval.

Uvážíme-li životní podmínky Františka Halase, nemůžeme se divit, že jako 21letý prohlašuje: „U kolébky proletáře stojí kletba, pak přichází nebezpečný smích. Jednoduchá pravda, doposud nepochopená.“ V tom posledním se mladý Halas mýlí. Pochopena byla a je , a nejen pochopena, ale i všestranně využita: stratégy psychologické války. Bída byla a je pro ně hnacím motorem přestavby světa, který chtějí ovládat. Marxův iluzionismus se jim náramně hodil, vždyť i lidové přísloví praví: „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.“

Nedivme se tedy mladému Halasovi, vyučenému knihkupci, že si přečetl Komunistický manifest a pod jeho dojmem prohlašuje: „Otevřeně a hrdě přiznáváme, že násilí je nám v tomto boji (za spravedlivý společenský řád) svatým prostředkem, jehož použijeme. Což není náš cíl tolik krásným, abychom z cesty k němu neodhodili každou svévolnou překážku? Jisto, že je! Chvalme násilí, tehdy dobré a prospěšné, je-li idea takové velikosti v jeho pozadí!“ (1922)

Marxův iluzionismus sliboval nebe na zemi, jen zespolečenštit výrobní prostředky! Bez třídního boje a diktatury proletariátu to ovšem nejde. Toto nezbytné zlo bude vykoupeno budoucím blahem pro všechny. Takovéto sny revolucionizují především mladé, kteří věří, že právě oni změní svět natrvalo k lepšímu, ukáží starší generaci, že to jde! Proto stratégové psychologické války vždy znovu využívají ke svým záměrům ideálů mládí. Hus umírá mladý, Robespièrre také, „Svět patří nám“ zpívali mladí po r. 1948 v Československu a především mladí vyšli na Letenskou pláň a Václavské náměstí v roce 1989.

Halas, mladý ve 20. a 30. letech, plně žije iluzí Karla Marxe. Je však přemýšlivý a obdařený citem. A hrdý. První básnickou sbírku vydává v r. 1927, ve svých 26 letech (Sepie). Je pravdou, že vstup do literatury mu umožňují Mahen, Longen, Václavek. Ale to nesnižuje jeho talent. Ten plně postihuje náš přední kritik, F. X. Šalda. Uveďme Šaldovo hodnocení druhé básnické sbírky Halasovy, Kohout plaší smrt (1930): „Básnický profil Halasův se zde krystalizuje, roste z větší hloubky, vydírá se z vlastních kořenů, které jsou uzlovité, temné, hlubokého ponoru.“ Možno říci, že jde o jakousi lyrickou zpověď básníka, kterého život nehladil. A nedivme se, že v ní převládá samota lidského srdce, marnost života a světa. Takto se projevuje u Halase první fáze odklonu od Marxova iluzionismu, který je postaven na sounáležitosti v nenávisti. Ano, raději samota, než sounáležitost v nenávisti! Básníkova volba nebyla snadná. Musel ji však provést.

Je příznačné, že v téže době píše také tyto řádky: „Mám několik kamarádů, kteří jsou katolíci a znamenitě se s nimi snáším. Nic to neubírá mému komunismu. Zůstává stejně horoucí a pevný. Pojí nás jedno - společná řeč krásy - jinak si nerozumíme. Dostalo se jim něčeho, co já absolutně postrádám - náboženské výchovy a daru víry“ (13. 3. 1931).

Třetí Halasova básnická sbírka, Tvář, „uzavírá dlouhé, vykvašené, bolestivé procesy nitra“ (F. X. Šalda, 1932). Halasovo nitro těžce, ale neústupně, až sveřepě, směřuje k lásce, „která si najde účinnější projev než verš, aby mohla zbavit svět plísně a vší“ (F. H., 1932). Halas dostává za Tvář státní cenu, kterou dal celou stávkovému výboru pro dělníky, ačkoliv sám byl zcela bez prostředků. (Nic takového nikdy nelze očekávat od Neumannů, Bieblů a ostatních internacionalistů. Těm je „dělnická masa“ pouze prostředkem k uskutečnění diktatury proletariátu a světového státu. Nouzi sami nepoznali.)

V roce 1933, v roce otevřeného nástupu diktatury lumpenproletariátu v Německu, vydává Halas další sbírku, Hořec. Pro Bedřicha Václavka je v ní málo boje, a proto píše: „Mezi bojem a tichými verši Halasovými je velké rozpětí a Halas to cítí a vinu smývá jeseninovským vědomím o tom, že přijde nový svět a on bude odplaven se starým. Jenže Jesenin byl sedlák, vykořeněný svým příklonem k revoluci ze živné země, kdežto Halas je proletář, kterého o rovnováhu připravil příklon k zjemnělému kulturnímu životu. Je to tedy Jesenin, postavený na hlavu“ (B. V., 1933).

Díky, Bedřichu Václavku, za toto přirovnání dvou básníků. Tentokrát jste měl šťastnější ruku, než při volbě Knittlova románu k překladu do češtiny! (Jedná se o román Via mala, Cesta zla.) Vyhmátl jste v něm slovanskou citlivost a zranitelnost šílenstvím revoluce a bídy následné i předcházející. Právě zde, v této citlivosti, musíme vidět i svébytnost Halasova komunismu. Je to komunismus, založený na schopnosti vnímat druhého člověka, cítit s ním v dobrém i ve zlém. Tento komunismus je opakem komunismu Marxova. Správně to postihuje T. G. Masaryk, neboť říká, že Marx komunismu velmi ublížil, naplnil jej žlučí, tj. nenávistí.

Psychologická válka je válka s pojmy, především s těmi, které se vztahují ke společenské podstatě člověka, s pojmy, jako je pravda, láska, sounáležitost. Zajisté je sounáležitost v lásce zcela jiná než sounáležitost v nenávisti. Marxismus uznává kolektivismus na bázi třídního vědomí, tzn. na bázi třídní nenávisti. A právě touto cestou Halas jít namůže a ani nechce. První, kdo toto pochopil, byl S. K. Neumann. S Halasem se rozešel.

Halasova láska roste a prohlubuje se s krajním ohrožením vlasti, spolu s vírou v Boha, k níž v dětství nebyl veden a jíž se musel také sám dobrat. Své osobní cítění prožívá na pozadí událostí, jež otřásají Evropou:

„ Na knoflík vředů zapjata jsou těla
za hadry hesel duše zahnívá
rozetou z vředů Evropo jsi celá
ty zmije zrádlivá.“

V roce 1938 je volba provedena: za lásku, za vlast, za kořeny, jimiž souvisíme s minulostí i budoucností. Je to Torzo naděje. V něm volá:

„Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Myslete na chorál
malověrní
Myslete na chorál.“

(Praze, 1938)

Halas v objevených kořenech nachází víru v řád, odpradávna zvaný Bohem, Prozřetelností:

„Ne, Pane, nejsem hoden Tvé přízně
já po léta žil jak zvěř
a Tvoje rány ohnivé
mně nesvítily ale věř
že nacházím-li jméno Tvé
pak ne ze strachu před trestem
já prosím vroucně za jiné
jen neopouštěj tuto zem.“

(z básně Prosba)

Halas pochopil, že v lásce musíme jít také od blízkého ke vzdálenějšímu, od rodného kraje k celé vlasti a pak dále a dále, kam dohlédneme jen srdcem. Neboť správně vidíme jen a jen srdcem. V lásce je dovršeno naše lidství.

František Halas umírá 27. října 1949. Dne 5. listopadu byl pohřben na hřbitově v Kunštátu na Moravě. Zde tedy odpočívá básník, který složitou cestou objevil význam národa, národních tradic a těsně se k nim přimknul v dobách nejtěžších, v čase 2. světové války. Za války napsal překrásné básně, které patří Boženě Němcové. Po válce pak, v předtuše odchodu, oslavil kraj svých předků v poémě „Já se tam vrátím“ (1947):

„Ty můj kraji, ty mé bezpečí, ty má zatvrzelosti, ty má věčnosti. Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech dávno pohřbených tkalcovských dědů a báb a je přísadou mé krve. Ty můj kraji! Jsi tam, kde Vysočina nabírá dech a pole skládají slib chudoby. (…) Všechny cesty vedou do Kunštátu, do Zboňku a do Rozseče. Hranečníky zarazilo dětství. Toho skřípání kol na cestách křižujících se v mém srdci! Ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím!“

(Úryvek z poémy)

 Doc. Dr. Marie Řehořková

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky za výbornou úvahu - jejíž pravdivost potvrzuje pozoruhodná a "neznámá" kniha "Mýlil jsem se?"

(Muller, 17. 7. 2013 17:53)

Vážená paní docentko, velké myšlenky jako zde Vámi uvedená " Psychologická válka je válka s pojmy, především s těmi, které se vztahují ke společenské podstatě člověka, s pojmy, jako je pravda, láska, sounáležitost." - se objevují v závěru let vlády komunismu doby po smrti L.I.Brežněva kupodivu ve výborné západní knize "Mýlil jsem se? / Habe ich mich geirrt?" autora Erich von Däniken - např. obrázek obálky je zde na: http://www.databazeknih.cz/knihy/mylil-jsem-se-59191
která v rozsáhlém úvodu E.von Dänikena se soustřeďuje na návštěvu vojenského střediska USA na kontrolu kosmického prostoru Země, ale i každého vojenského objektu jako jsou ponorky... všude a v reálném čase. Kdy obě velmoci SSSR-USA učinily řadu technických a společenských prolnutí, které později výborně popsal v Analýze 17.11.1989 Miroslav Dolejší. Přesvědčení národovci USA i Ruska odepsali třeštění marxistů a připravili v době 1989 -1990 lepší technický svět. Jenže kšeftaři se zabalili do třeštění "vítězství pravdy a lásky" myslíce na kšeft, a tak Vaše věta : Psychologická válka je válka s pojmy, především s těmi, které se vztahují ke společenské podstatě člověka, s pojmy, jako je pravda, láska, sounáležitost." je už nově rozvíjena v Dänikenově knize psané práívě někdy okolo 1985... Vřele doporučuji pročíst a promyslet, protože každý, poznaje licoměrnost marxistů jako formy kšeftu s rétorikou "beztřídní společnosti" jde jako Däniken ke kořenům a Vy z Halase vybíráte
„Ne, Pane, nejsem hoden Tvé přízně
já po léta žil jak zvěř
a Tvoje rány ohnivé
mně nesvítily ale věř
že nacházím-li jméno Tvé
pak ne ze strachu před trestem
já prosím vroucně za jiné
jen neopouštěj tuto zem.“
Opravdu podobně uvažuje i E.von Däniken - česky vyšlo 1994....a inspirovalo mne připsat to k Halasovi... 17.7.2013

Snowden odhaluje dokumenty UFO -

(Muller, 17. 7. 2013 18:15)

14.07.2013 18:09 Venezuelský azyl udělen, Snowden odhaluje dokumenty UFO
Více zde: http://www.exopolitika.cz/news/venezuelsky-azyl-udelen-snowden-odhaluje-dokumenty-ufo-/

Na stejné téma jako E.von Däniken, který byl pozván vidět na vlastní oči NĚKDY 1984, jak se sledování dělá, publikoval dtto už i pan Snowden.... Kdo sleduje okolní vesmír i povrch planety Země musí na fenomén UFO narazit - více EXOPOLITIKA....