Svobodné noviny na internetu

Lidská moudrost nás často nabádá: „Zastav se a ohlédni!“ Lze toho využít pro poznání kladné i záporné, ale také toho bezmezně zneužít. Můžeme se ve vzpomínkách vrátit k loňské dovolené, maturitnímu večírku, první lásce, školním výletům, bolestem i strastem ve svém životě, možná – i do doby prenatální, nebo doby minulých životů, pokud někdo tuto cestu vyznává.

Lze se ale také vrátit k datům historickým. Třeba až do doby vzniku našeho letopočtu, který jakožto „kulturní evropská“ civilizace počítáme od narození Ježíše Krista. Ten již v tehdejší době (podle Evangelia sv. Lukáše 21,8) nabádal na mnoho stovek i několik tisíc let dopředu. „Mějte se na pozoru, abyste se nedali svést. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat – já jsem to, a nastal čas. Nechoďte za nimi…“ Prostě a jasně zhodnoceno: jejich svědectví budou falešná!

Po celé další věky stále ubíhajícího času slunce hřálo, měsíc prosvětloval noc, třpyt hvězd lákal k vesmírným dálkám… Další hvězdy se rodily, jiné zanikaly. Pozemská hvězda Proroka Mohameda (Muhammad ibn Abdilláh ibn Abdimuttalib) se zrodila 25. dubna 571 v Mekce a zhasla 8. června  602 v Medině (dnešní Saúdská Arábie). V její záři žil a se svým vojskem pochodoval o pár desítek let později přes kontinenty emír Músá bin Nusajr, který zemřel roku 716, tedy před 1300 roky. Jeho historie je velice zajímavá, snad mu pomáhali i mocní džínové, dostal se vlastně i do sbírky pohádek „Tisíc a jedna noc“. Připomeneme si jen, že byl velice zdatným vojevůdcem, kterému postupně nestačila ani severní Afrika, obsadil Sicílii a pustil se i do křesťanské Evropy (Španělsko, Francie, Švýcarsko, Nizozemsko, Belgie, Německo). Zastavil jej až franský vládce Karel. Stručně ale nutno dodat, že jeho potomci a následovníci se na evropském kontinentu udrželi po následná století…

Můžeme si připomenout další významná data ohrožení Evropy. A. D. 732 bitva u Tours; 1571 námořní bitva u Lepante; naposledy pak 1683 bitva o Vídeň, kdy 11 tisíc vojáků a 5 tisíc dobrovolníků se bránilo značné přesile 138 tisíc Turků. 12. září 1683 pak přišla na pomoc křesťanská armáda o síle 70 tisíc bojovníků z Polska, českých a německých zemí.

A přistáváme v nové době, v současnosti, bez toho, že budeme probírat sociálně politické kotrmelce, ve kterých se právě na počátku 21. století nachází celý kontinent zvaný Evropa. V roce 2003 se premiérem Turecka stal Recep Tayyip Erdoğan, který začal radikálně měnit dosavadní poklidný vývoj země. Nastartoval rychlý hospodářský růst se záměrem přiblížit se EU, zrušil se trest smrti, byla projevena snaha usmířit se s kurdskými rebely. V médiích i ve školách se zase začalo hovořit v kurdštině, vrací se staré názvy a jeví se snaha k ukončení dlouhodobě trvajícího konfliktu. Lídři EU (Merkelová, Sarkozy) si však členství Turecka v EU nepřejí.

S posunem doby do začátku roku 2016 nastává paradoxně právě ta zmíněná cesta zpátky. Turecký parlament zbavil čtvrtinu svých poslanců imunity, a to především zastupitelům prokurdské opozice. S kurdskými teroristy se od předchozího roku znovu vede válka. Podle komentářů Turecko rázně vykročilo směrem k diktatuře. Z pohledu Evropy se však zájmy obracejí, neboť EU Turky potřebuje k řešení migrační krize, která nabrala na síle téměř nekontrolovatelné. Jednání následují další jednání, bankovní převody tečou proudem. Pan prezident si totiž klade své vlastní požadavky.

Poslední události máme jistě ještě dobře v paměti. I tady je ale potřebné ohlédnout se trochu zpět.

Turecká armáda nejenže patří mezi nejsilnější na světě, ale má svá specifika, pro nás možná zcela nepochopitelná. Dejme tomu, může to být jisté trauma z rozpadu tak obrovské a silné Osmanské říše. Svým způsobem tato armáda podle odborníků představovala vždy stát ve státě po stránce mocenské i ekonomické. Je proto nutné připomenout konflikty (puče) z let 1960, 1971, 1980, 1997… A vracíme se k tomu poslednímu v nedávné době… Po něm přichází vlna opatření, podobných z let naší normalizace po listopadové rezoluci z roku 1969. A je tedy snaha dostat armádu zcela pod kontrolu státu.

Pro turecké občany byl jejich prezident při posledním puči ztělesněním demokracie, jak uvedla expertka na Balkán, Blízký Východ a Turecko Margarita Troševová, která zde řadu let žila. Ve svém rozhovoru pro LN uvedla mnoho zajímavého, není však záměrem opisování, proto jen několik navozujících a souvisejících údajů.

● Puč byl viditelným projevem mnohaletého a tvrdého mocenského boje o podobu tureckého státu.

● Kemalisté jsou hlavní Erdoganovi nepřátelé, kteří chtějí chránit dědictví zakladatele sekularizovaného státu ‒ Mustafy Kemala Atatürka.

● Na armádu má ale stále velký vliv Fehullah Gülen (bývalý prezidentův spojenec), žijící dnes v Pensylvánii (USA), s ním by ale nastalo poislámštění tureckého veřejného prostoru.

● Pokud by došlo ke svržení Erdogana, s velkou pravděpodobností by vypukla občanská válka.

● Mnoho Turků však prezidenta nesnáší, třeba kvůli tvrdému postupu proti demonstrantům.

Neméně zajímavé jsou i další postřehy:

● Erdogan je zbožný muslim. Za ním však stojí velký kus práce, pokud jde o modernizaci státu, a stojí i za jeho demokratizací, s čímž nemusí mnozí lidé souhlasit.

● Velké nedorozumění je v našem pohledu na Kurdy. Jde o čtyři jazykové skupiny, které si navzájem nerozumí a nedomluví se.

● Turecko bombarduje pozice jednotek Strany kurdských pracujících (PKK), jejichž bývalý vůdce byl odsouzen k trestu smrti. Na druhé straně pešmergové a jejich lídr (prezident iráckého Kurdistánu) jsou největším spojencem Turecka.

● Všeobecně mají už Turci dost vleklého konfliktu, který si již vyžádal přes 40 tisíc lidských životů.  V letech 2012-13 začal mírový proces s Kurdy, svého území by se ale Turci zcela určitě nevzdali.

● Pokud jde o vnímání „Islámského státu“, je to u nás otázka zčásti hysterická. Je to regionální realita, která má naprosto racionální geopolitické důvody – brání totiž příliš úzkému spojenectví Iráku, Iránu a Sýrie. Proto také „spojenectví“ s Ruskem.

Věřím, že vnímavý čtenář pochopí, jaké souvislosti jsem chtěl těmito řádky přiblížit. Je totiž mnoho dalších statí, které podávají zcela jiný úhel pohledu.

● Od roku 1952, kdy se Turecko stalo členem Severoatlantického aktu, se bezesporu mnohé změnilo. Poslední zprávy uvádějí, že prezident při jednání s Moskvou ujistil, že obě země posílí spolupráci na poli obrany. Snad by chtěl zakoupit i ruský raketový systém S-400. Američané dokonce uvažují o přesunu jaderného arzenálu na rumunské území.

● V Evropě je podle současného odhadu na 10 mil. Turků, z toho v Německu asi 4 mil. a Rakousku půl milionu. Ejhle, jaký to pozůstatek od osmého století našeho letopočtu! Velice kritické hlasy proti podpoře těchto přesídlenců se již ozvaly v Bavorsku a Rakušané budou kontrolovat porušení zákona o dvojím občanství.

● Závěrem lze konstatovat, že turecký prezident se v dalším období bude snažit, vyždímat z bohatých dlaní EU, co jen bude možné. A působení islamismu a tureckého krajního nacionalismu v diaspoře zcela jistě bude velkým bezpečnostním rizikem.

***

Ten, kdo sleduje toto dění prostřednictvím zpravodajství sdělovacích prostředků, brzy musí dojít k poznání, že Turecko je tvrdým oříškem nejen pro paní Merkelovou a jiné evropské politiky, ale i pro teoretické politology, natož pro tiskové zpravodaje a už vůbec nemluvě o pohledu laického turisty.

Nicméně je potřebné uvědomit si dopad několika vybraných souvislostí:

● Turecko je členem NATO, disponuje značným armádním arzenálem a je velice důležitým hráčem v boji proti Islámskému státu.

● V této armádě probíhá rozsáhlá čistka, byly již zatčeny tisíce vojáků včetně důstojníků.

● Stejná čistka probíhá i v justici a dalších státních organizacích i průmyslových firmách. Odejít muselo přes 80 tisíc zaměstnanců. Za mřížemi skončilo přes 35 tisíc osob.

● Jsou hlídány hranice, aby odpůrci nemohli uprchnout do zahraničí; stále se uvažuje o obnovení trestu smrti.

● Přes 80 % investic v Turecku pochází ze Západu, polovina exportu míří do EU. Cílem prezidenta prý je nezávislá zahraniční politika.

● Rozsáhlý rozhovor s významným komentátorem (Burak Bekdil) na téma turecké politiky přinesl týdeník ECHO, ve kterém říká, že Erdoganův islamismus přijímá 75 % Turků.

● Velice poučné je snad srovnání, že muslim nejí vepřové a nepije alkohol, zatímco islamista chce, aby vepřové nejedl a alkohol nepil NIKDO.

● Politolog Jefim Fištejn v jednom svém rozhovoru nadhodil dvacet let starou myšlenku, že blízkou budoucností je střet civilizací. Islamisté vedou nekonečný džihád proti Západu. Saúdská Arábie, že jako gesto solidarity postaví v Evropě přes 200 nových mešit. Vůbec evropská veřejnost se chová stejně smířeně s osudem jako ti nešťastníci, kterým stínají hlavy.

● Náš prezident M. Zeman zase ve svém rozhovoru nastínil, že existuje mapa islámského chalifátu a jejich výbojů do roku 2020, kde je zakresleno, jak chtějí zabrat půlku Evropy, půlku Afriky včetně Etiopie, celou Střední Asii a ve střední Evropě anektovat Rakousko a Maďarsko.

● Benjamin Kuras dokumentuje, že na světě je dnes přes 2 mld. muslimů, roční přírůstek činí 1,84 %.

■ Ve státech EU pak – Dánsko, VB, Řecko, Švédsko těsně pod 5 %; Německo, Nizozemsko nad 5 %; Rakousko, Belgie 6 %; Francie 9 %; Bulharsko 13 %... Nepomiňme: Černá Hora 18 %, Rusko 19 %, Makedonie 34 %, Bosna a Hercegovina 60 %, Albánie 80 %, Kosovo 90 %.

■ Při osídlení 1-4 % postupně vytvářejí tlak na domorodou společnost, aby tolerovala jejich zvyklosti, vytvářejí vlastní čtvrti, zavádějí islámské tradice, zvyklosti a zákony.

■ Jakmile dosahují 4 %, přecházejí do útoků na domácí kulturu, napadají ji jako degenerovanou, nemorální a vulgární.

■ Německu se zřejmě na třetí pokus během sta let konečně podaří zničit Evropu.

● Otázka zní: Kdy budou bílí menšinou, a nastane genocida evropských národů?

■ Zcela záměrně zakončuji tuto stať údajem senátora Tomáše Jirsy z Hluboké: „Z 1,2 milionu registrovaných migrantů v Německu jich pracuje 30 tisíc, tedy 2,5 %. Ostatní žijí ze sociálních dávek. Kolik k tomu ještě patří neregistrovaných, není uváděno…“

■ No a podle posledních odvysílaných zpráv rozhlasem je v Německu více než 500 osob připravovaných uskutečnit další teroristické činy. Toť údaj zpravodajské služby!!!

■ Snad turecký pan prezident dostatečně jasně varoval prohlášením, že se jeho země nepotřebuje za každou cenu stát součástí EU a může se připojit k bloku Rusko- Čína, jehož členy jsou i Tádžikistán, Kazachstán, Kyrgyzstán a Uzbekistán… Alláh s námi!

Co děláme? Čekáme! Takže máme jistě dostatek času na to, abychom se vrátili ke kořenům základů křesťanské kultury. Nebude to CESTA ZPÁTKY.

Poutník František