Svobodné noviny na internetu

Přední český spisovatel Julius Zeyer (1841-1901) v básnickém zpracování života Marie Panny říká: „Soud odsoudil jediného Spravedlivého, který od počátků lidstva žil a jaký se do konce lidstva nenarodí. Soud zavraždil Jeho, sebe, ale odsoudil a navždy všechno lidské souzení.“ (Zahrada mariánská, str. 127)

Kdo je vinen utrpením člověka? To je otázka, která vyvstává vždy znova, s novou generací a s další epochou lidstva. Na počátku 17. století volá William Shakespeare: „Kdo má moc ublížit, a přece se jí vzdává, kdo nikdy nedělá, co stále hrozí v něm“ a upozorňuje nás tak na dvojakost lidské povahy. Povahy, schopné konat dobro i zlo. Neustálým rozhodováním mezi obojím se tříbí náš charakter, smysl pro pravdu a spravedlnost. Není výjimkou, že člověk moudrý a ušlechtilý má potomky nemoudré a bez ušlechtilosti. Vzpomeňme jen synů Otce vlasti – Karla IV.!

J. J. Rousseau uvalil veškeré zlo na společnost. To ona – podle něho – kazí člověka, dělá ho zlým, krutým a koneckonců nešťastným. Později totéž udělal i Marx. Volal po přerozdělení statků, neboť majetek vinil z veškerého zla na této zemi. Rousseau ani Marx nerozuměli lidské povaze tak jako Shakespeare. Také Komenský chápal nápravu věcí veřejných jako důsledek autoregulace, sebeovládání. Neboť člověk „věci veřejné – rei publicae“ po tisíciletí tvoří. Podléhají tedy jeho tvořivým schopnostem a ty pak výchově a sebevýchově.

Schopnost autoregulace, sebeovládání, je u člověka důležitá. V rodině i v širší společnosti. Kdo se neovládá, je nebezpečný druhým, a to tím více, čím výše ve společnosti stojí. Jako příklad si uveďme Nerona či Jindřicha VIII. a jeho šest nešťastných žen. Proto Angličan Shakespeare cení tak vysoko schopnost se ovládat a uznává ji za předpoklad vlády nad druhými: „Jen ten má právo být dědicem všech krás nebe a hospodařit zde s poklady přírody, jen ten je pánem a vlastníkem sama sebe, ostatní nejsou než správci své podoby.“

Krutost a násilí se zpravidla pojí s chtivostí. Není znakem síly, ale slabosti – duchovní slabosti člověka. Proto také všechna světová náboženství vyžadují na člověku sebeovládání, sebevýchovu. Mojžíšovo Desatero, základ morálky starozákonní i novozákonní, to potvrzuje. Desatero není snadné dodržovat. V jeho obtížnosti tkví také kořen přemnohých lidských protestů. Snad právě proto T. G. Masaryk, náš nejlepší znalec Marxova iluzionismu, vidí v protestantismu předstupeň marxismu.

Náboženství kultivuje člověka, opracovává jeho pudový základ, který máme společný s tvory nižšími. Je pro člověka nezastupitelné, má-li být bytostí společenskou a nejen biologickou jednotkou. Chápeme je jako nejstarší projev kultury. Člověk je utvářel a ono utvářelo člověka – jako tvora společenského. Chápat náboženství jako opium či podraz na člověka, jako výmysl k ujařmení člověka člověkem, je materialistický primitivismus. Jeho východiskem je prospěch, založený na nezkultivovaném pudu sebezáchovy.

V kultivaci člověka jde nejdále křesťanství. Povyšuje lásku nad spravedlnost z rukou člověka, nad lidskou spravedlnost. Křesťan věří ve vyšší, boží spravedlnost. Pokud se k tomu nedopracuje, nemá ujasněnu Kristovu oběť. I člověk vystupuje nejvýše ─ vzdává se sám sebe.

Nižší tvorové nemají rozum, cit ani vůli. Proto nejsou schopni autoregulace. Platí u nich „oko za oko, zub za zub“. Krutost je znakem zvířecím. Člověk, který se jí oddá, padne na úroveň nižšího tvora. Jestliže pak někdo klamem a lstí vede druhého ke krutosti a tvrdí o ní, že je nutná, aby svět byl lepší, těžce se proviňuje na samé podstatě lidství. Společenské neduhy nelze léčit válkami a revolucemi, které jsou samy o sobě zlem nejvyšším. Zlo je jimi ve společnosti zmnoženo, nikoli odstraněno.

Marxova teorie třídního boje a proletářské revoluce nebyla rozhodně lékem na společenské neduhy, ani materiálního, ani duchovního rázu. Proletářské revoluce stavěly na nejhorších lidských vlastnostech, na uvolnění pudů, na krutosti a násilí. Co jiného byla občanská válka v Rusku (1918-1921) či později ve Španělsku, než vraždy bez soudu, bez možnosti se odvolat, obhájit? Spravedlnosti se nelze domoci rozvratem osobnosti a rozvratem společnosti. Shakespeare to věděl, a proto psal: „Čin může nejsladší věc zvrátit v nejhrubší, hnijící lilie čpí hůř než lopuší.“

Svoboda ke zločinu není svobodou k životu, ale ke smrti. Dnes málokdo ví, kdo to byl Urickij, jehož podpisem končily v roce 1918 dlouhé seznamy Petrohraďanů, předurčených k smrti bez soudu, pro „buržoazní“ původ?! A nebyla to jen ruská města, ale i venkov, který podlehl této svobodě ke zločinu, dle Marxova učení o třídním nepříteli a diktatuře proletariátu! Ušetřeni nebyli ani přímí potomci Lva Nikolajeviče Tolstého. Ten se hrůzovlády po „velké“ říjnové revoluci nedožil. Nedožil se toho, že lidumilnému knížeti Obolenskému, zeti L. N., zbyly oči jen pro pláč a knížeti Vjasenskému nezbyly ani oči, neboť mu je mužici vypíchli.

Ruský sedlák žil staletí a tisíciletí podle pravoslaví, ctil Boha i jeho představitele na zemi, báťušku cara. Za války a revoluce byl vystaven všem hrůzám rozvratu země a pilné agitaci maximalistů (bolševiků). Ti se rozjeli po zemi s vodkou a Marxovým učením o ohlupování lidí kněžími. Výsledek byl jednoznačný: šok ze ztráty tradičních hodnot, integrovaných v náboženském přesvědčení.

Alexis de Tocqueville píše roku 1831 v analýze americké demokracie následující: „Doposud se nenašel ve Spojených státech nikdo, kdo by se odvážil vyslovit zásadu »V zájmu společnosti je dovoleno všechno«, bezbožnou zásadu, která byla vynalezena ve století svobody (19. století), aby ospravedlňovala budoucí tyrany.“ Přesně toto se stalo v Rusku za „velké“ revoluce, a aby tato zásada mohla být všeobecně praktikována, musel být člověk zbaven kultury svého náboženství. V zájmu diktatury proletariátu bylo dovoleno vše.

Pro nás, žijící 80 let po velké revoluci, je zajímavý i názor H. W. Steeda, anglického novináře a diplomata, dobrého znalce společenských procesů před 1. světovou válkou. Ve svém memoárovém díle píše: „Jestliže ruské rolnictvo jednou svrhne »diktaturu proletariátu«, kterou zavedli Lenin a Trockij ve jménu svého proroka Marxe, svět se stane možná svědkem masakru, proti němuž carské pogromy budou bezvýznamné.“ Steed byl přesvědčen, že proti ruskému křesťanství se postavil „prudký židovský fanatismus, který byl spojencem protiruských sil před válkou a v prvních letech války. Pominul teprve tehdy, až přišlo k moci bolševictví, z velké části židovské“. (Cit. dílo, str. 282)

S pádem pravoslaví padl celý morální a intelektuální stav ruského národa. Pod pojmem „morální“ je nutno chápat nejen zvyklosti srdce, ale i představy, které jsou lidem vlastní, názory, které jsou mezi lidmi běžné, i souhrn idejí, z nichž se rodí duševní zvyklosti. Tento pojem má obecnou platnost, platí pro Spojené státy stejně jako pro Rusko. Rus byl zbaven ve „velké“ revoluci své přirozenosti, neboť „síla všech náboženství (a tedy i pravoslavného) pramení z člověka samotného, protože se váže na jeden ze základních principů lidské přirozenosti. Náboženství je zvláštní formou naděje, a je právě tak přirozené pro lidské srdce, jako naděje sama. Jen v důsledku nějakého rozumového poblouznění a morálního násilí, jehož se dopouštějí na své přirozenosti, se lidé odvracejí od náboženské víry. Nevíra je tedy náhoda, jedině víra je trvalý stav lidstva“. (Tocqueville, str. 218-225)

„Despotismus se může obejít bez víry, ale ne svoboda,“ říká dále Tocqueville. „Jak by mohla společnost ujít záhubě, kdyby se neutužovala vazba morální, kdykoliv se uvolňuje vazba politická?“ Jakmile pravoslaví ztratilo svou vládu nad duší člověka, byla stržena nejviditelnější přehrada, která oddělovala dobro od zla. Člověk ztratil měřítko pro své jednání. Byl kdy ubožejší než v těchto dobách „svobody ke zločinu“? Posuďme podle svědectví pozorovatele, Francouze Roberta Vauchera.

„Stará kněžna Urusova dělala po celý život všechno možné, aby zlepšila postavení svých sedláků. Zaměnila doškové střechy za střechy konstrukce železné, aby voda neprosakovala do chalup. Její dcera, paní Scheinová, choť velitele Scheina, který zahynul udatnou smrtí za lodi Světlanka za vojny rusko-japonské (1904), zbudovala na svém panství vzornou nemocnici a tři školy, z těch jednu dívčí, kterou sama vydržovala. Založila ve vesnici lidovou knihovnu, přístupnou zdarma, aby se vzdělání šířilo mezi sedláky, pak jesle, nedělní školu pro dospělé atd. Když se však postavila proti drancování a ničení za velké revoluce, stala se „nepřítelkyní lidu“. Když se ubírala na mši do zámecké kaple, volali na ni: „Není Boha, vidíš, kácíme stromy v parku a nikdo nás netrestá. Teď jsme pány my!“ S křikem a láním, pískajíce truchlivou Marseillaisu ruské svobody, kterou bývalí vojáci naučili své soudruhy, zůstavši na vsi, zapálili zámek kněžny a její dcery. Před tímto činem proslovil muž bolševickou řeč, v níž vyzval lid, aby konal spravedlnost.“ (Vaucher, cit. dílo, str. 88)

Co vše může být svobodou a lidskou spravedlností! „Když mužici kradli ikony a rozbíjeli kříže, vytloukli především oči velikému Kristu v malovaném okně, volajíce: Nesmí nás vidět, brání nám dělat to, co chceme, je to buržoust, nepřítel svobody.“ Lidská povaha se dá snadno uvést do zkázy. Člověka, toto velké dítě, můžeme snadno přimět k tomu, aby si ublížilo. Často nezná ani příčinu, ani důsledek svého činu. „S jednotností stále rostoucí,“ říká dále Vaucher, „volají po návratu cara, suveréna, kterého by mohli vidět a představovati si.“ (Tamtéž, str. 95)

„Choť hraběte Sergeje Tolstého, bratra Lva Nikolajeviče, čtyřiaosmdesátiletá dáma, která na svém tulském panství strávila svůj život konáním dobra, byla nucena prchnouti, aby nebyla zavražděna opilými sedláky, kteří plenili její panství. „Seděla jsem ve svém pokoji klidně vyšívajíc,“ vypravovala Vaucherovi jiná oběť revoluce, „když pojednou asi deset vesničanek, selek, které jsem osobně znala a s kterými jsem byla v nejlepších stycích, přihnalo se jako bouřka: „Ach Bože, co se to děje, Marie Ivanovno!“ volaly. „Strašlivé věci.“ A aniž jsem měla kdy tázati se po vysvětlení, ženy jako ďáblem posedlé, začaly všechno přehrabovati, soustrastně křičíce. Jedna z nich vylévá samovar a mizí s ním, druhá strhne záclony, třetí vyhrabuje zásuvku. Než jsem mohla protestovat, můj pokoj byl prázdný.“ (Tamtéž, str. 78)

Jaký smutek vane z těchto slov! Obdobný, jako ze slov Alberta Schweitzera, když mluví o degeneraci zdravých kmenů v rovníkové Africe prostřednictvím alkoholu, kterým platili bílí obchodníci domorodcům za mahagonové dřevo. Člověk by si přál, aby se nikdy noha bělocha nedotkla černého kontinentu a Marxova iluze o nebi na zemi neopustila londýnské Soho.

Nejen tělesný, ale i duševní stav člověka je vždy ohrožen tím, co je mu cizí, vzdálené. Lékař Viktor Heiser ve své zajímavé knize „Odyssea amerického lékaře“ se věnoval nebezpečím, která na zdravý organismus číhají v cizím, klimaticky mu vzdáleném prostředí. Nejen tělu, ale i duchu chybí protilátky, těžko se brání tomu, co je mu vzdálené. Rusům zcela chyběly obranné látky proti učení, které bylo založeno na sounáležitosti v nenávisti. Zajisté by se byl s tímto učením lépe vypořádal americký lid, neboť měl za sebou problém otroctví. Ruský lid žil družně, byl důvěřivý až k dětinskosti, vnímavý k přírodě i druhému člověku. Co pro tuto společnost znamenalo pravoslavné náboženství, to snad nejlépe pochopil K. H. Borovský a pro nás zaznamenal ve „Svátku pravoslavnosti“.

Lidské slabosti se pojí i s velkými oběťmi. Líčí nám to ve svých literárních pracích Tolstoj, Dostojevskij, Čechov a další významní umělci 19. století. Za revoluce i po ní opět k nám v tomto slova smyslu promlouvají představitelé ruského slovesného umění. Vzpomeňme alespoň jednoho z nich – Borise Pasternaka (1890-1960). Neemigroval, žil stále v Rusku, za revoluce, občanské války, za válečného komunismu i za NEPu, za 2. světové války i po ní, až do roku 1960. Poslyšme, co vkládá do úst strýci Mikulášovi ve svém románu Doktor Živago.

„Jak jsem již řekl, musíme být věrni Ježíši Kristu. Nyní ti řeknu, jakým způsobem. Je opravdu nepochopitelné, že je možné být ateistou, nevědět, zda Bůh existuje a proč existuje, a přece věřit, že historie tak, jak ji známe my, začala s Kristem a evangelium je jejím základem. Co je historie? Jsou to dějiny systematického úsilí o rozřešení tajemství smrti s úmyslem zvítězit nad ní. To je důvod, proč člověk objevuje elektromagnetické vlny, důvod, proč skládá symfonie. Avšak tímto směrem není možno kráčet bez víry. Není možno uskutečnit takové objevy bez duchovní přípravy. A základní principy takové přípravy se nacházejí v evangeliu. Které jsou to principy? Na prvním místě: milovat svého bližního, to je nejvyšší forma životní energie. Sotva toto naplní lidské srdce, nejde to jinak, než že překypuje a stravuje se. Za druhé: dva ideály moderního člověka, bez nichž je nemyslitelný: idea svobodné osobnosti a život chápaný jako oběť.“

Najdeme něco podobného v německé literatuře? Ne. V tom je specifikum ruské duše. Život chápaný jako oběť nenajdeme ostatně ani ve francouzské kultuře, která je ruské bližší. Takovými jedinci, jako je Pasternak, Rusko překonalo marxismus a stojí jako rovné s tím nejlepším na Západě, s Wellsovou ideou vzájemné služby a Schweitzerovou úctou k životu. Lidský rod je v dobru a štěstí jednotný, rozděluje jej pouze zlo.

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 5. 11. 1995, str. 10-12)