Svobodné noviny na internetu

Není náhodou, že obě revoluce – francouzská i ruská – bývají nazývány velkými. Velké bylo utrpení milionů Francouzů a ještě větší bylo utrpení milionů Rusů, současníků revoluce i jejich potomků. Je-li revoluce vskutku velký vyměšovací proces, jak se domnívá H. G. Wells, pak je zajisté záhodno vědět, co v těchto velkých monarchiích bylo chorobné a nemohlo být vstřebáno budoucností.

Tak jako v lidském organismu jsou nemoci jeho vnitřní záležitostí, ale popud k jejich projevu přicházívá zvenčí – únava, nachlazení, nevhodná strava, tak je to i s národy, velkými tělesy společenskými.

Popudem k projevení se neduhu francouzské společnosti 18. století bylo fantazírování ženevského sirotka (matka zemřela při porodu, otec ho opustil) – Jeana Jacquese Rousseaua (1712-1778). Neduhy ruské společnosti posloužily k uplatnění myšlenek Karla Marxe, rodáka z Trevíru, žijícího v Londýně. Poslyšme, co říká Ralph Korngold, muž, který se narodil v Amsterodamu, s matkou vdovou odešel do Düsseldorfu a odtud sám, v 17 letech, do USA: „Rousseauův vztah k francouzské revoluci je podobný Marxovu vztahu k ruské revoluci a Marxův vliv na Lenina je možno porovnat s Rousseauovým vlivem na Robespierra.“

K. Havlíček Borovský se svých „Obrazech z Rus“ (1843) se vyjádřil v tom smyslu, že jedinci i národy přijímají od druhých snadněji to špatné, než to dobré. „Pro každý národ,“ říká Havlíček, „je nejpoučnější a nejpůvabnější taková kniha, která by mu podrobnostmi vykládala, kdy a jaké cizácké živly buď obchodem, buď vojnou, buď cestováním, buď v knihách atd. do jeho domácího života stekly a změny v něm způsobily, buď k horšímu, anebo k lepšímu.“ Na jiném místě konstatuje, že „mezi Slovany rabstvo nikdy nebylo, jako až podnes u Srbů bývali Slované vespolek vždy všichni rovni, jenom zasloužilé a rozumnější poslouchali, nazývajíce je staršími.Teprve od jiných národů naučili jsme se znáti, co jest to otroctví, a sice z jedné strany od Tatranů, z druhé od Němců.“

Francouzský sedlák v 18. století ani řemeslník nečetli nic od Rousseaua. Návrat k přírodě byl u nich zbytečný, neboť ji nikdy neopustili, žili s přírodou v souladu. Ani ruský kupec a mužik na tom nebyli jinak. Marx byl pro ně neznámý a zcela nepotřebný. Rousseaua a Marxe nečetl národ, ale jedinci, národu velmi vzdálení. Duchovní svět francouzské šlechty nám přiblíží její představy o štěstí a lásce. Tyto představy se rozplývaly v nudě. Nuda zachvacuje francouzskou šlechtickou společnost 18. století, stává se její metlou, nezhojitelnou nemocí. Příkladem tohoto stavu byl Ludvík XV.: nuda byla zlým géniem tohoto krále. „A k této nudě se pojí u krále náklonnost k smrti, o níž se rád baví a na kterou se rád dívá,“ píše jeho současník, abbé Galiani. „Tento král vládne bez zájmu, bez přesvědčení, bez nadšení, nudí se a zívá.“

V takové společnosti se uvolňují mravní pouta, uvolňuje se manželství a nevěra, která byla za Ludvíka XIII. kratochvílí, za Ludvíka XIV. módou, se stává za Ludvíka XV. povinností. Láska pozbývá mravní hloubky, je povrchní a čistě fyzická. Abbé Galiani říká, že „ženy nemilují srdcem, ale hlavou“. Destrukce osobnosti se pak projevuje v přesycenosti požitky a v blazeovanosti rozkoší a vede k virtuozitě ve svůdnictví a k machiavelismu lásky. Jen zde se mohl zrodit, žít a uplatnit Marquis de Sade. Je přirozeným článkem ve vývoji psychické a citové perverze, v němž předchází Manon Lescaut, Chevalier de Faublas a romány Grébillonovy. Ženy nejsou schopné citu, jsou udýchané věčnou honbou za rozkoší, znavené zcela nepřirozeným způsobem života, kdy den se mění v noc a noc v den.

A do této společnosti přichází sirotek Rousseau, vyvržený na okraj lidské společnosti, se svým návratem k přírodě a s divokou snahou zvrátit chod této společnosti. Znuděná šlechta, především její ženská část, hltá jeho Novou Héloisu, Společenskou smlouvu a O původu nerovnosti mezi lidmi. S těmito spisy přijímá francouzská šlechta svůj úděl dříve, než byl vykonán gilotinou. Citová vyprahlost šlechty zkypřila půdu pro události konce 18. století. Rousseau na ni odpovídá „šíleností, zdivočením, arogancí, osamělostí, pýchou a revoltou“, proto byl učitelem Robespierra a bardem revoluce.

Francouzský národ nebyl ovšem zdaleka jen šlechta a pařížský lumpenproletariát. Dokázal to velkými povstáními proti revoluci, z nichž nejkrutěji bylo potrestáno povstání ve Vendée. Zde bylo zavřeno do kostela 564 osob, z toho 109 dětí předškolního věku, a všichni byli upáleni. Revoluční oddíly Cordelierovy si přišly na své. Francouzská revoluce byla protináboženská, protikatolická. V roce 1993, v září, se zúčastnil pietního aktu ve Vendée Alexander Solženicyn. Řekl při něm: „Každá revoluce rozpoutává u lidí instinkty nejprimitivnějšího barbarství, temné síly závisti, hrabivosti a nenávisti. Revoluce ničí organický charakter společnosti a ruinuje přirozený běh života, uvádí vniveč nejlepší složky populace a uvolňuje cestu těm nejhorším.“

Zvláště důležité je Solženicynovo konstatování: „Je nemoudré doufat, že revoluce může obrodit lidskou společnost.“ Solženicyn revoluci odsuzuje a jediné, v co věří, je evoluce, postupná náprava toho, co je nežádoucí. Chválit revoluci je totéž, jako chválit nemoc, smrt. Válku se odvažuje chválit málokdo, revoluci však ano. Každý, kdo si s chválou revoluce zahrává, zahrává si s ohněm. A je buď nezkušený, naivní jako dítě, nebo je to žhář, odhodlaný ke všemu.

Francouzská revoluce se vplížila do společnosti rozmařilé šlechty, znuděné životem, plně se projevila krvavým terorem jakobínů a pařížského lumpenproletariáru (sankylotů) a skončila Napoleonovou vojenskou expanzí po Evropě i mimo ni.

Podívejme se nyní na předrevoluční Rusko. Zde započal revoluci dávno a dávno před jejím vyvrcholením ve 20. století sám car Petr Veliký (1672-1725). Dejme slovo našemu milému Karlu Havlíčkovi: „Petr Veliký byl rázný, energický charakter, a takoví lidé mají při všem, co si provést umínili, ten obyčej, že po muše na obličeji někomu sedící kamenem házejí, a tak někdy sice muchu zabijí, vždycky však při tom příteli svému hlavu roztlukou. Petr pozoroval mnohé nedostatky ve své říši, ale způsob, jakým si umínil je odstraniti, byl tak škodný, že vlastně pražádné blaho pro zem z jeho proměn nevykvetlo, nýbrž jenom mocnost její proti ostatním vládám vzrostla.“

Ano, Petr Veliký začal revoluci svým nerozumným napodobováním novot z cizích zemí, pokračovala v ní německá princezna, pozdější carevna Kateřina, od pochlebníků též zvaná Veliká (1729-1796) a ukončil ji plebejec Lenin, za pomoci válečného rozvratu země a Marxova učení o třídní nenávisti. Marx se svými sympatiemi k revoluci neskrýval, mluvil o ní jako o „umění“.

Profesor petrohradské akademie Michail Petrovič Pogodin (1800-1875) volá uprostřed 19. století: „Ó Rusko, čeho bys nemělo? Čeho bys ještě potřebovalo? Chvála tobě, Bože, chvála tobě!“ V téže době píše „inostraněc“ K. H. Borovský: „Celý obchod se vším, co k němu náleží, jako je loďařství, vozovnictví, způsoby a obyčeje kupecké i samo zboží a hotovení jeho nese na sebe tak čistě národní ráz a takovou původnost, že se pouze na Rusi vyvinouti a zříditi mohl tak, jak jest.“ Už tato slova nás opravňují vyvrátit mínění o staletém utrpení a bídě na Rusi, jako předpokladu Velké říjnové socialistické revoluce. Poslyšme však Havlíčka dále: „Obchodní svazky rozličných krajů ruských mezi sebou a výměna plodů zavedena jest tam mnohem lépe než kde jinde v Němcích, a v Moskvě se mohou kupř. koupiti dary krajanů na sta mil vzdálených tak čerstvé a tak laciné, jako by za humny rostly.“

Co k tomu dodat? Snad jen to, že „kupečestvo“ nejen kupovalo a prodávalo, ale i vyrábělo, a to za podmínek mnohem lidštějších, než jaké byly v té době v Anglii, s výjimkou experimentu Roberta Owena. Dejme slovo opět Havlíčkovi: „Stav dělníků jest velmi výhodný a panuje chvalitebná řevnivost jednotlivých kupců mezi sebou, aby se jejich dělníci lépe měli než ostatních.“ Toto je vpravdě slovanská „konkurence“, kterou bychom stěží našli u národů jiných.

Ruská šlechta 19. století ovšem rozvíjela „dědictví“ po Petru a Kateřině v tom slova smyslu, že se zcela odnárodnila, až na světlé výjimky, které i zde potvrzovaly pravidlo. Ruský jazyk, krásný a bohatý, byl ve šlechtických domech vytěsněn němčinou, francouzštinou (té dávala kupodivu rodilá Němka Kateřina přednost) a angličtinou. Cizími vychovateli šlechtické mládeže se to na Rusi jen hemžilo. O jejich pedagogické i mravní úrovni nemusíme být na pochybách: byla velmi nízká. Co vtiskli mladému šlechtickému pokolení, je nabíledni. Neúctu k rodnému jazyku, ke zvykům a mravům Rusi. Jedním slovem: šlo o odnárodnění. Havlíčkovi se „jazyk nejpřirozenější známkou národnosti zdá“. Od dob Petra [Velikého] povstali na Rusích mužové narození, velmi dobře narození, přede všemi výborně narození a vysoko přede všemi výborně narození! „Nedivím se tak tomu,“ říká Havlíček, „že takové titule Němci vymysleli, nýbrž více tomu, že se na světě našli následovníci jejich příkladu.“

Havlíček zdaleka nebyl proti styku rozmanitých národů, je však proti vytěsňování jednoho jazyka druhým a jedněch mravů mravy jinými. Havlíček si uvědomuje, že „častým přibýváním cizinců do země a hojným cestováním našinců do cizích zemí zvětšuje se vždy obor vědomostí, osvěta, neboť všichni lidé všechno vědí. Tím také narůstá, pokud národ národu nepřekáží, nejkrásnější ze všech občanských ctností – snášenlivost“. Dobře si uvědomuje, jakou roli sehrává kvalita „inostranců“ na Rusi a že této prapodivné kvalitě se ruská šlechta nesmyslně obdivuje a ji napodobuje: „Lehkovážní poběhlíci a poběhlice, kteří kromě toho, že nejsou Rusové, pražádné jiné zásluhy nemají. Od takových lidí kromě cizího jazyka se děti praničemu, alespoň ničemu dobrému, naučiti nemohou.“ Nebylo by radno, abys, milý Havlíčku, z hrobu vstal a kvalitu lektorů cizích jazyků v naší vlasti dnes poměřoval!

Největší pedagog Rusi 19. století Konstantin Dmitrijevič Ušinskij ne nadarmo tak vysoko cení výchovu v národním, tj. ruském jazyku! Věděl daleko lépe než „inostraněc“ Havlíček, co jeho národu škodí a co mu prospívá. Zajisté věděl i to, že „mnohé francouzské romány neměly by se propouštěti, a jisto jest, že se již ve Francouzích a v Belgii s takovým literárním neřádem hlavně na odbyt v Rusích spekuluje.“

Jak je to vše staronové! Od 70. let jsou Polsko a Jugoslávie zavaleny obdobným literárním neřádem a navíc médii, hollywoodskými filmy nejnižší úrovně, české a slovenské země pak toto potkává plnou měrou po sametové revoluci. I ten Marquis de Sade si přišel na své. Úplné žně mají u nás taková vydavatelství, jako je Harlequin a jeho „knížky lásky“. Všechny slovanské země jsou vydány všanc této cizí pseudokultuře, která ničí mravní úroveň mladé generace a ještě se nabaluje, neboť vše, včetně reklamy, je u nás pro ně buď zcela zadarmo, nebo za pakatel! Znehodnocení měny, likvidace přírodního bohatství (lesů především), vše jim nahrává! „Moderní národy hledají odbytiště pro svou kulturu, stejně jako pro své hospodářské výrobky,“ říká už v roce 1923 Albert Schweitzer. Tato výměna kulturních hodnot by zajisté nebyla na škodu v případě, že by šlo o výměnu plnohodnotnou. Naše země dnes, Polsko a Jugoslávie již o 20 let dříve, jsou zavalovány tím nejhorším, jakousi „kulturní močůvkou“, jak říká Solženicyn, která proudila dříve pod železnou oponou, dnes volně.

Vraťme se však k oběma revolucím. Dá se konstatovat, že obě velké revoluce byly připravovány dlouhodobě, neschopností optimalizovat mocenský systém. Ortega y Gasset mluví o skandální zaostalosti „morálních věd“, tj. věd o člověku a lidské společnosti. Tyto vědy zaostávají za přírodními vědami a projevují se v katastrofálním úpadku filozofie. Tento úpadek můžeme dokumentovat slovy německého filozofa, současníka francouzské revoluce: „Tato krev není krev, tato smrt není smrtí! Ať dělá Francie nebo revoluce cokoliv, je to dobré!“ (J. G. Fichte, 1762-1814) Karel Marx (1818-1883) a Friedrich Nietzsche (1844-1900) tento úpadek ještě prohloubili.

Carské Rusko bylo – i přes odnárodnění šlechty – pro filozofii třídní nenávisti a filozofii kladiva přece jen tvrdým oříškem. Ohromná země s velkým přírodním i lidským bohatstvím, soběstačná i po stránce náboženské, jak si toho povšiml ve Svátku Pravoslavnosti už kdysi Havlíček, nemohla být rozrušena naráz. Bylo k tomu potřebí dvou válek (rusko-japonské i 1. světové války) a dvou revolucí (1905 a 1917). Bez rozrušení země 1. světovou válkou by v Rusku nemohl být nastolen režim, založený na třídní nenávisti. V březnu 1917 skončilo abdikací cara Mikuláše II. 304leté panování dynastie Romanovců. Její předek, Petr Veliký, opustil ruské tradice, zhlédl se v cizích mravech a napomohl tak pádu svých potomků. Dokonala jej filozofie, zrozená v Německu.

Trpké zkušenosti Alexandra Solženicyna ho opravňují vyslovit závěr k této úvaze: „Žádná revoluce nemůže obohatit zemi třeba za použití sebešikovnějších metod. Společenský výsledek, který si tak horlivě přejeme, může být dosažen moudrým způsobem, normální evolucí, s menšími ztrátami a bez všeobecného barbarství.“ To platí pro každou revoluci, tedy i tu sametovou.

Prozřetelnost dala včelám med, květům vůni a barvu, ptactvu zpěv a člověku dobrou vůli a lásku. To dvojí pak chrání člověka před scestnými ideologiemi. Dne 10. srpna 1793 napsal Christoph Martin Wieland: „Smutný příklad Francie poskytuje dost zřetelný důkaz, že ústava sama o sobě nenese vinu na neštěstí státu. Monarchie ani demokracie nenesou vinu za smutnou situaci ve Francii, ale hluboká zkaženost všech stavů a tříd. Lidé mohou být šťastnější jen tím, že budou rozumnější a mravnější.“

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 3. 4. 1994, str. 10-12)