Svobodné noviny na internetu

Motto: „Vždy s dělnickou třídou, často se sociální demokracií, zřídka s marxismem.“ (T. G. Masaryk)

Masaryk = sociální demokracie?

Naše nejstarší politická strana, sociální demokracie (ČSSD), se v těchto dnech dožívá v plném zdraví rekordně vysokého věku – 135 let. Je to strana nikoli „papírová“, na jedno použití (jako některé ze stran současné vládní koalice), nýbrž politický subjekt, která má jak svou historii, tak i jistou budoucnost. A to na rozdíl od jiných stran, jež se ocitly ve stadiu těsně před klinickou smrtí.

Pokud budou tento článek číst příslušníci naší nejmladší generace, asi nebudou rozumět tomu, proč jsem zvolil výše uvedený citát T. G. M., ani tomu, o čem se v něm píše. Proč? Vždyť dělnická třída za poslední dvě desetiletí téměř zmizela a o historii sociální demokracie toho lidé mnoho nevědí, přičemž naše sdělovací prostředky to příliš nezajímá. A marxismus, z něhož za minulého režimu museli všichni vysokoškoláci skládat zkoušky? Ten už se dnes „nenosí“, takže se s ním mohou blíže seznámit jen vážní zájemci o historii nebo filozofii na humanitně zaměřených vysokých školách.

Co s tím vším měl společného T. G. Masaryk, první prezident Československé republiky? Od roku 1907 byl poslancem rakouské říšské rady za venkovský volební okres Rožnov pod Radhoštěm (odtud pochází premiér P. Nečas). Byl to kdysi chudý kraj, ovládaný klerikály. Proti nim Masaryk kandidoval a taky zvítězil. Tenkrát se říkalo, že bída jde ruku v ruce s náboženským tmářstvím. Antiklerikalismus provázel Masaryka i v pozdějších letech – jako prezidenta ČSR.

Když už jsem zmínil tuto skutečnost, rád bych upozornil na to, že Masaryk byl nejen vynikající vědec, filozof, člověk, který na rozdíl od dnešních politiků věděl, co je to „filozofie dějin“, ale i svědomitý a neobyčejně pracovitý poslanec. Jeho fundovaná vystoupení v tehdejším rakouském parlamentu by se měla stát povinnou četbou pro naše dnešní „volené zástupce lidu“. Pak by možná pochopili, proč se politici v hodnocení občanů ocitají až na posledních příčkách pomyslného žebříčku profesí.

Ano, T. G. Masaryk, ač intelektuál a člověk mimořádně vzdělaný, měl blízko k dělníkům (říkalo se, že byl „prvním dělnickým prezidentem“ – ještě před K. Gottwaldem) i k sociálně demokratické straně. (Masaryk sice nebyl členem sociální demokracie, ale jeho manželka Charlotta Garrigue-Masaryková ano.) Tato strana se od roku 1878 stala hlavní politickou představitelkou neprivilegovaných vrstev obyvatelstva Rakouska-Uherska, a to vedle stran dalších, jež se podílely na práci ve prospěch tehdy nejpočetnější složky společnosti – průmyslového proletariátu: strany mladočeské a národně socialistické („národní dělníci“). Jen pro zajímavost: v roce 1890 tvořili dělníci a nádeníci 70 % obyvatelstva; od vzniku ČSR až do konce komunistického režimu se počet dělníků pohyboval od 50 do 60 procent veškeré populace. Tehdy byla sociální demokracie skutečnou stranou dělnickou – na rozdíl od všelijakých „dělnických“ stran dneška, které s dělníky nemají nic společného.

Za poslední dvě polistopadové dekády se naše společnost zásadně proměnila, a to jak svým sociálním složením, žebříčkem „hodnot“, tak i představami o pojmech, jež se přestaly používat. Nejlepším potvrzením tohoto konstatování je fakt, že když dnes vyslovíme pojem „proletariát“ nebo „proletář“, nebudou mladí lidé většinou vědět, o čem je řeč. A použijeme-li někdejší motto Rudého práva „Proletáři všech zemí, spojte se!“, jen některým z nás se vybaví podobná hláška herce Jiřího Kodeta z filmu „Pelíšky“. Zdá se vám, že přeháním a že tak tragické to není? Bohužel, je! A je to možná ještě horší…

7. 4. 1878 – Břevnovský sjezd

Počátky organizovaného hnutí českého dělnictva spadají do 60. let 19. století. Významnými pomocníky na cestě ke vzniku socialisticky orientované politické strany dělnictva se staly časopisy Dělnické listy (1872), Budoucnost (1974) a Organisace (1878). V nich se projevil rozhodující vliv dvou mladých, nadějných dělnických vůdců – Josefa Boleslava Pecky-Strahovského (1849-1897) a Ladislava Zápotockého-Budečského (1852-1916).

V roce 1874 se oba zúčastnili ustavujícího celorakouského sjezdu Sociálně demokratické strany v Neudörflu. O dva roky později již patřili k organizátorům Českoslovanského dělnického sjezdu v Praze, který však byl policií rozehnán. Snaha o ustavení zvláštní organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské sociálně demokratické strany byla nakonec korunována úspěchem.  V podmínkách přísné konspirace se Peckovi a Zápotockému podařilo, aniž to tehdy policie vůbec tušila, svolat tajně do Prahy ustavující sjezd Sociálně demokratické strany českoslovanské v Rakousku.

Sjezd se konal dne 7. dubna 1878 v hostinci U Kaštanu v Břevnově u Prahy. Zúčastnilo se ho 15 delegátů v čele s J. B. Peckou a L. Zápotockým. Jednání byl přítomen i F. Schwarz, zástupce celorakouského vedení sociální demokracie. Nově ustavená českoslovanská sociální demokracie se stala nedílnou součástí jednotné, internacionální sociálně demokratické strany v Rakousku. Členem kontrolní komise ve Vídni byl zvolen 28letý tkalcovský dělník J. Hybeš. Program strany byl následně otištěn dne 15. 4. 1878 v měsíčníku „Organisace“. Pecka i Zápotocký se stali placenými funkcionáři strany, redaktory dvou stranických časopisů – „Budoucnost“ a „Dělnické listy“.

Když se policie dozvěděla o uspořádání ustavujícího sjezdu, snažila se zjistit, co se na jaře 1878 v Břevnově stalo. Nakonec se jí podařilo při čtvrté domovní prohlídce u J. B. Pecky v Ječné ulici čp. 548, kde sídlila redakce „Dělnických listů“, objevit zápis o průběhu břevnovského sjezdu, pořízený samotným Peckou. Na všechny účastníky sjezdu byla podána žaloba u pražského trestního soudu. Soudní přelíčení probíhalo ve dnech 24.-25. 1. 1879. Všichni obžalovaní dostali trest tuhého vězení v délce 2-4 měsíců.

O dalším vývoji sociálně demokratické strany u nás se zájemci mohou dočíst v mých starších článcích, uveřejněných v tištěných SN. (Pozn. 1)

ČSSD – strana pro 21. století?

Sociálně demokratická strana (dnešní Česká strana sociálně demokratická) existuje – u nás s přestávkou let 1948-1989 – nepřetržitě 135 let. Bez nadsázky lze říci, že historie této strany se kryje s dějinami moderního, postupně se emancipujícího českého národa v 19. a 20. století. Stačí připomenout tato jména: Petr Cingr, Jan Prokeš, Josef Hybeš, Josef Krapka-Náchodský, František Tomášek, František Soukup, Vlastimil Tusar, Vojta Beneš, Zdeněk Peška, Vojtěch Dundr, Bohumil Laušman aj. Co jméno, to výrazná postava z dějin sociální demokracie. Lidé stateční, pracovití, bytostní demokraté, kteří navzdory nepřízni doby (někteří skončili v nacistickém nebo komunistickém vězení kvůli svým politickým názorům) posouvali společnost kupředu.

Jsou však i jména, jež si připomínáme spíše jako výstrahu či varování. Jména těch sociálních demokratů, kteří kolaborovali s komunisty a souhlasili se splynutím obou stran na tzv. slučovacím sjezdu (1948): Zdeněk Fierlinger, Evžen Erban, Ludmila Jankovcová aj. Někteří bývalí sociální demokraté podepsali spolupráci se Státní bezpečností a jiní si zase v období tzv. normalizace zahráli na „disidenty“…

U nás i jinde ve světě vznikla komunistická strana (KSČ) odštěpením od sociální demokracie. Přetahovanou o voličstvo (politologové tomu učeně říkají „elektorát“) skončila po Únoru 1948 již zmíněným slučovacím sjezdem, po němž sociální demokracie splynula s KSČ a samostatně pokračovala ve své činnosti pouze v exilu. Po listopadu 1989 byla strana obnovena a v práci začínala v podstatě „od píky“ – vedle jiných posttotatlitních stran (ODS, ODA, OH) a původních stran Národní fronty (KSČ, ČSS, ČSL).

Logicky se předpokládalo, že se KSČ „vrátí z vandru“, na který se vydala v r. 1921, zpět do lůna strany, z níž vzešla, nebo se alespoň přejmenuje (= zbaví se přívlastku „komunistická“) a trochu zdemokratizuje. Nic z toho se však nestalo. KSČM, nástupkyně předlistopadové KSČ, pokračuje od r. 1990 téměř s totožnou členskou základnou až do dnešních dnů. Žádná sebereflexe, žádné omluvy za totalitní zneužívání moci… Je to smutný, ale pravdivý obraz dnešní „opoziční“ strany, která by ráda spolupracovala s ČSSD.

Navzdory propagandistickým frázím zůstává KSČM reliktem „starých časů“, stranou neostalinistů. Její funkcionáři se nejen na půdě parlamentu, ale i mimo něj nestydí veřejně hlásit k masovým vrahům – K. Gottwaldovi a J. V. Stalinovi. O koketování s učením a praxí Mao Ce-tunga, Fidela Castra (potažmo Hugo Cháveze) či Kim Ir-sena (a jeho rodinného klanu) ani nemluvě. Je to ostuda naší vnitropolitické scény a potvrzení absolutního selhání všech našich politických představitelů po listopadu 1989.

Na zatím posledním sjezdu ČSSD, který se konal v březnu 2013 v Ostravě, zvítězil zdravý rozum a tzv. Bohumínské usnesení, zakazující spolupráci ČSSD s extremistickými stranami a hnutími (včetně KSČM), nebylo zrušeno. Zatím. Zásadní posun však nenastal, protože chybí odvaha řešit problémy radikálním řezem. Současné vedení strany v čele s B. Sobotkou nositelem potřebných změn není a ani do budoucna nebude. ČSSD potřebuje nové tváře i nové myšlenky!

Mediální tanečky kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, kde došlo v tomto týdnu k odvolání ředitele D. Hermana, potvrzují, že namlouvání mezi ČSSD a KSČM pokračuje. Kdo zná historii, ten dobře ví (možná to tuší i někdejší student marxismus-leninismu L. Zaorálek), že komunisté vždy sociálním demokratům škodili – a škodí i dnes. Vedení ČSSD příliš spoléhá na své příští volební vítězství, které se ovšem může stát vítězstvím Pyrrhovým. Spojenectví s komunisty nikdy a nikde na světě nepřineslo nic dobrého. Nejnovějším příkladem je současný Kypr, kde katastrofální ekonomickou situaci zavinili právě komunisté! Na to bychom neměli zapomínat.

Zůstane ČSSD v příštích letech hegemonem na „levici“, podobně jako ODS na „pravici“? Představitelé obou stran se domnívají, že se jim to podaří. Realita může být za pár měsíců zcela jiná, protože veřejnost je politickým divadýlkem znechucena natolik, že po příštích volbách může být politická mapa od základu překreslena – v neprospěch těchto stran. ODS by se pak nejspíš do parlamentu ani nedostala a ČSSD by „spadla“ pod 10 procent jako v dobách, kdy vedení obnovené strany převzal od J. Horáka dnešní prezident republiky Miloš Zeman.

Politické strany vznikají, „žijí“ a zanikají. V případě naší „jubilantky“, ČSSD, se zdá, že tato strana má ještě několik let před sebou. Ovšem za předpokladu, že její vedení nepodlehne vábení KSČM a nezačne s ní spolupracovat na vládní úrovni. To by pak mohl přijít tzv. slučovací sjezd č. 2 i nový „Vítězný únor“ – podobný tomu z roku 1948. Historie se prý nikdy neopakuje. Ale kdoví…?

Neochota všech polistopadových politických garnitur vyrovnat se s komunistickou minulostí spíše naznačuje, že návrat „světlých zítřků“ není vyloučen. Zvláště ne tehdy, kdy „pravicovou“ politiku představují bývalí členové a funkcionáři KSČ a SSM. Před takovými „pravičáky“ nás chraň Pán Bůh a všichni svatí!

12. 4. 2013

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. Viz článek Vznik strany českého dělnictva, SN č. 4/1998, str. 7 (jeho text je připojen na konci této stati); dále článek: Josef Boleslav Pecka-Strahovský, spoluzakladatel sociálně demokratické strany, SN č. 3/2009, str. 5, 7.

Popisky k obrázkům:

1. Hostinec U Kaštanu v Praze-Břevnově (současný stav objektu).

2. Pamětní deska založení ČSSD (tamtéž).

3. Josef Boleslav Pecka (1849-1897).

4. Ladislav Zápotocký (1852-1916).

5. Místo založení Čs. soc. demokracie v Břevnově (historická fotografie z 19. století).

*** 

Před 120 byla založena Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická

VZNIK STRANY ČESKÉHO DĚLNICTVA

Počátky organizovaného hnutí českých dělníků spadají do 60. let 19. století, kdy vznikaly odborové a vzdělávací spolky továrního dělnictva. V r. 1868 bylo ustaveno svépomocné družstvo Oul, vedené F. L. Chleborádem, a byl založen časopis Dělník. Proletariát se účastnil rovněž masových táborů lidu za české státoprávní požadavky na přelomu 60. a 70. let 19. století. Aktivitu dělnictva pak podchytila mladočeská strana, pod jejíž patronací začaly v r. 1872 vycházet Dělnické listy, redigované J. Barákem. Záhy v nich převládl vliv skupiny marxisticky orientovaných sociálních demokratů okolo J. B. Pecky.

Tato skupina usilovala o vytvoření samostatné české dělnické politické strany. V r. 1874 se její zástupci zúčastnili ustavujícího celorakouského sjezdu sociální demokracie v Neudörflu. Dělnické listy se od té doby staly českým tiskovým orgánem této strany. Ideové střety mezi stoupenci marxismu a jejich nacionálními odpůrci nakonec vedly ke vzniku nového časopisu - Budoucnost, který plnil úlohu tiskového orgánu strany od r. 1875.

Zásluhou J. B. Pecky a L. Zápotockého, kteří zastupovali české sociální demokraty na sjezdu ve Vídni (1875), byly v následujícím období podniknuty kroky k ustavení organizace sociálních demokratů české národnosti. Českoslovanský dělnický sjezd, svolaný do Prahy na 28. 9. 1876, byl sice policií rozehnán a následující měsíce museli čeští sociální demokraté čelit perzekuci ze strany rakouských úřadů, přesto se však původní záměr posléze podařilo uskutečnit.

Dne 7. dubna 1878 byl v hostinci U Kaštanu v Břevnově u Prahy uspořádán ustavující sjezd Sociálně demokratické strany českoslovanské v Rakousku. Zúčastnilo se ho 14 delegátů v čele s J. B. Peckou a L. Zápotockým, za přítomnosti zástupce celorakouského výkonného výboru F. Schwarze. Na sjezdu byl přijat pozměněný gothajský program německé soc. dem. z r. 1875, dále bylo zvoleno pětičlenné vedení strany a za tiskové orgány byly prohlášeny Dělnické listy a Budoucnost.

V prvních letech po břevnovském sjezdu procházelo celorakouské soc. dem. hnutí vnitřní ideovou krizí a muselo se bránit tvrdé perzekuci ze strany státní moci. Až v 90. letech 19. století získala strana rozhodující vliv v řadách dělnictva a podporu části inteligence. V r. 1893 se Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická organizačně osamostatnila ve vztahu k celorakouské soc. dem. a v r. 1897 se stala jednou ze šesti národních soc. dem. stran Předlitavska, jež byly vzájemně spojeny ve volné federaci. Strana se postavila do čela zápasu za všeobecné hlasovací právo a za osmihodinovou pracovní dobu.

V témže roce (1897) vytvořila i svou samostatnou českou odborovou ústřednu - Odborové sdružení českoslovanské, které bylo před první světovou válkou nejpočetnější odborovou organizací u nás vůbec. Strana tehdy vydávala tři deníky: Právo lidu v Praze, Rovnost v Brně a Dělnické listy ve Vídni, stejně jako časopis Akademie. Měla svou osvětovou a vzdělávací instituci, Dělnickou akademii (1896), jakož i tělovýchovnou organizaci - Dělnické tělocvičné jednoty (DTJ, 1897).

Od r. 1897 byla naše sociální demokracie zastoupena v rakouské říšské radě. V letech 1905-1907 se postavila do popředí druhé etapy zápasu za všeobecné hlasovací právo a po jeho dosažení zaznamenala významný volební úspěch v prvních všeobecných volbách v květnu 1907. Blízko k této straně měl nejen T. G. Masaryk, nýbrž i představitelé tehdejší pokrokářské levice (F. Soukup, F. V. Krejčí, F. Tomášek, F. Modráček aj.).

Představitelé soc. dem. strany se aktivně podíleli i na politických změnách, jež vyústily ve vznik samostatné Československé republiky. Strana byla G. Habrmanem zastoupena při ženevských jednáních zástupců domácího a zahraničního odboje koncem října 1918, její čelný činitel F. Soukup byl jedním z „mužů 28. října“. Po vyhlášení ČSR (28. 10. 1918) byl předsedou Revolučního národního shromáždění zvolen soc. demokrat F. Tomášek (1918-1920), který byl později předsedou Poslanecké sněmovny (1920-1925). Obdobně jiný soc. demokrat, F. Soukup, zastával nejprve funkci místopředsedy (1920 až 1929) a posléze předsedy Senátu (1929 až 1939).

Československá sociálně demokratická strana dělnická, jež v prosinci 1918 vznikla sloučením Českoslovanské soc. dem. se slovenskou soc. dem., byla v období první republiky tzv. státotvornou stranou, jež měla významné zastoupení nejen v parlamentě, nýbrž i ve vládě. V letech 1919-1920 zastával funkci předsedy vlády tzv. rudo-zelené koalice V. Tusar. Ministerské funkce dále vykonávali tito představitelé strany: G. Habrman, A. Hampl, L. Winter, F. Soukup, I. Markovič, I. Dérer, A. Meissner, R. Bechyně, J. Nečas, A. Srba aj.; po druhé světové válce to byli: Z. Fierlinger (předseda vlády), V. Majer, B. Laušman, L. Jankovcová, F. Tymeš, E. Erban aj.

Na počátku 20. let došlo k rozkolu uvnitř strany. Ten vedl nejprve k ustavení Čs. soc. dem. strany dělnické - levice (září 1920) a nakonec v květnu 1921 k úplnému organizačnímu osamostatnění Komunistické strany Československa. Konsolidace zbytku Čs. soc. dem. strany, vedené od r. 1924 A. Hamplem, byla dovršena na XIV. sjezdu v r. 1930, na němž byl odmítnut marxismus jako ideové východisko.

Po Mnichovu (1938) vystoupila strana ze Socialistické dělnické internacionály a byla reorganizována v Národní stranu práce. Řada funkcionářů skončila v německých žalářích a koncentračních táborech nebo na popravišti za protinacistickou odbojovou činnost. Důležité místo zaujímali soc. demokraté také v londýnské exilové vládě v letech druhé světové války (R. Bechyně, J. Nečas, F. Němec, J. Bečko, B. Laušman, V. Majer).

Po osvobození naší vlasti v r. 1945 byla strana obnovena pod názvem Čs. sociální demokracie. Nová etapa ideového soupeření, tentokrát mezi stoupenci spolupráce s KSČ (Z. Fierlinger) a jejich odpůrci (I. Dérer, V. Beneš, A. Meissner, V. Majer) sice skončila nahrazením Z. Fierlingera „umírněným“ B. Laušmanem, jednalo se však o vítězství dočasné. Nejednotný postoj představitelů strany ve dnech únorové vládní krize v r. 1948 umožnil nástup levicových, prokomunistických sil v čele se Z. Fierlingerem, které připravily likvidaci Čs. soc. demokracie a její sloučení s KSČ (27. 6. 1948). Do této strany nicméně přešla jen část původní členské základny, zbytek bývalých sociálních demokratů se náhle ocitl v „ilegalitě“.

Strana jako taková oficiálně přestala existovat a svou činnost mohla nadále vyvíjet pouze v zahraničí, kam odešli někteří její dřívější funkcionáři (V. Majer, B. Laušman). Mnozí činitelé někdejší soc. dem. strany se po Únoru 1948 stali objektem politické perzekuce: v procesu s Dr. M. Horákovou byl v r. 1950 souzen např. senátor a dřívější generální tajemník strany V. Dundr a prof. Dr. Z. Peška; v r. 1953 byl StB unesen z emigrace bývalý předseda strany B. Laušman a odsouzen k 17 letům vězení. Kratší dobu byl v 50. letech vězněn také Dr. I. Dérer.

V letech 1950-1964 byl žalářován i syn bývalého ministra a předsedy londýnské exilové vlády - Z. Bechyně. S jeho jménem je spjat pokus o obnovení činnosti Čs. soc. demokracie v r. 1968. Na podporu obnovení strany tehdy vystoupili např.: prof. V. Černý, V. Havel, J. Procházka, A. Radok, J. Seifert, I. Sviták, J. Škvorecký, V. Voska aj. „Muži roku 1968“ však měli na věc poněkud jiný názor: existenci jakékoli politické opozice kategoricky odmítali a pro své ideové protivníky chystali dokonce koncentrační tábory.

Novou kapitolou v dějinách Čs. strany sociálně demokratické (ČSSD) se stalo až období po listopadu 1989. Činnost strany byla obnovena a jejím prvním předsedou se stal představitel exilu - prof. J. Horák. Přestože se ČSSD dostala do parlamentu (FS ČSFR, ČNR), její význam začal vzrůstat teprve po nástupu nového stranického vedení v čele s Ing. M. Zemanem v r. 1993.

Pod Zemanovým předsednictvím zaujala ČSSD důležité místo v našem polistopadovém politickém systému - jako nejsilnější opoziční strana v obou komorách Parlamentu ČR. Je považována za předpokládaného vítěze nadcházejících mimořádných parlamentních voleb, jež se mají uskutečnit v červnu letošního roku.

30. 5. 1998

PhDr. Rostislav Janošík

Foto: archiv autora