VÝLET BANÁT 3.6. – 12.6.2016
Fotky jsou ZDE
VÝLET DO BANÁTU 3.6. – 12.6.2016
3.6.2016 pátek
Nabírám Zajdu, Potapa a Žlababu, autem do PA. Pivo v nádražce a 16:49 vlak do BUD. Sekera 30min. Cesta klidně plyne za podpory piv, sekera se sráží na 17 min, takže na pořízení jízdenky a přestup v Keleti máme místo 20 min krásné 3.
Vlak do Aradu stojí na stejném nástupišti. Kluci blokují soupravu a já vybíhám k automatu na lístky. Vyťukám kod a „použijte jiný automat“. Jdu k druhému a „použijte jiný automat“. Lapám prvního nádražáka, zkouší to on a „použijte jiný automat“. Jde k úplně jiné mašině na prodej jízdenek, provede asi pět kroků, dáváme kod a jízdenka se tiskne. Sprintuju k vlaku do Aradu, kluci opouštěj dveře, kerý blokovali, aby to neodjelo a nasraný nádražáci to odpískaj.
Šinem si to do Aradu. Vedle v kupé zní čeština. A ejhle Kačka, Káťa, Zuzka, Dája, Michal. Jedou na týden do Gerniku značkovat trasy, pomáhat na poli, píct chleba – akce Brontosaurus. Neuvěřitelný Žlababa nás s nimi hbitě seznamuje, holky přijdou ať Potap zahraje na kytaru, podává se víno s kolou, Zajda se zamiluje do Zuzky, kerá má doma taky Zajdu.
4.6.2016 sobota
Večírek příjemně plyne až na hranice do cca 2:00. Přicházej Maďaři a odvádějí si Žlababu, Jede na občanku s ustřiženým rohem a papírem z úřadu, že mění bydliště. To se orgánům nelíbí, berou nám nového kamaráda a posaděj do vlaku zpět do BUD. To sme si ho moc neužili. Na rumunské straně nám policajt při kontrole dokladů zahraje na kytaru a konec zábavy, smutně se ploužíme do Aradu.
Měníme prachy ve směnárně a kupujem přískok do Temešváru. Holky už v tom vlaku seděj (maj lístek z Čech) a nám paní nechce dát bilety do stejnýho, neb už má jet a cesta na peron trvá dlouho, protože nádraží je v rekonstrukci. Máme tedy na vlak za hodinu a jdem mávat holkám. Nádražák ale vrhne dotaz: Temešvár? Ukáže na vlak, kerej je za dvěma plotama oddělujícíma perony a zavelí: JUMP! Ploty maj skoro 2m a nevíme jak je s rancema přeskočit. Jsou tam ale sloupky, po kerejch se dá přelízt, což činíme. Nádražák počká, až akci dokončíme a potom to v klidu odmává. Vezeme se tedy s děvčaty dál.
Temešvár. Loučení. Holky jdou na bus do Moldova Nouva, my hledáme odjezdiště do Baile Herculane. Doptali jsme se, jdem vybrat leie do ATM BCR (je to kus asi 1km od Timisoara Nord) a čekáme na bus, Jede v 8:30. Nakládáme rance, hrnem se platit a ejhle, chce místenky. Nemáme. Rance ven a adié. Prej někde na zona Maria se místenky prodávaj. No ale jak zjistit co a kde?
Ploužíme se na busák za řekou. Naše krasavice zrovna odjížděj a nám to má jet ve 12:00. Zamáváme a jdem si lehnout na lavičky k řece. Po půl hoďce nás buděj policajti, tady se spát nesmí. Ale je tu človíček co mluví česky (dělal 9 let u nás), vede nás na Piaca Maria na jinej busák, cestou vše domluví phonem. Jsme tam, kupujem bilety na 10:30, jdem s človíčkem na kafe a dáváme mu pár lei na pivo. Zázraky se dějí. Sedáme do busu a usínáme vysílením.
Jedem mokrou krajinou, občas leje, na loukách stojí voda. Za cca 2hod jsme na křižovatce u nádraží BH. Hned za mostem je růžovej motorest, kde se za 70lei za všechny ubytujem. Schazujem rance a jdem na bus (2lei/os) do centra (asi 4km). V hospodě si dáváme smažák a pivo a pokračujem krz zchátralé secesní lázně proti proudu řeky Černá. Navštěvujem jeskyni a pak nás bere stop. Ušetříme 3km chůze a jsme tam.
Volá sa to „Sedm pramenů“. Dva betonové bazénky přímo u silnice nad řekou, volně přístupné (hafo lidí), teplota 40-50 st. Chrochtáme si v lázni, Potap jde pro pivo. Pak leje, ale v horké lázni to nevadí. Po dešti jdem do bufetu na další bére a mici a pěšky zpět do centra na langoše.
Hned za rohem hraje v jiným bufetu živá muzika. Je to nářez – mladej kluk s kamennou tváří vyluzuje balkánský rytmus na elektrohousle, připrcávaj klávesy a kytara, blonďatá krasavice zpívá jednolitý monotonní balkanfolk. Dlouho se to poslouchat nedá. Jdem na mhd a jedem na cimru. Unaveni usínáme asi v 10.
5.6.2016 neděle
Jdem pešo na Domogled. U paneláků chceme v bufetu koupit pivo a ejhle – jsou volby a prohibice. Tak aspoň kafe. Jdu pro pivo do krámu, cukaj se, ale když slibuju, že ho vemem na výlet do hor, prodaj mi je. Skrz cikánskou čtvrť do údolíčka směr hory. Málem nás tam sežere pes, cikáni ho zaháněj. Prudce vzhůru skalami a bukovým pralesem. Počasí krásné, ale honěj se mraky.
Konečně vršek 1105m. Kocháme se, letecký pohledy na lázně v údolí, bariera mraků se přibližuje, za dalším vrškem na sestupu začne pršet, pak lejt, pak průtrž, bouře. Cestička se mění v koryto, voda se žene do údolí. Ve zdraví to za podpory hůlek přežíváme. Jen jsme promoklí na kost.
No ale jsme na asfaltce, leze sluníčko a osycháme. Docházíme zpět k panelákům, dáváme si mici v hospodě a hurá do našeho motelu. Vyzvedáváme rance z úschov, dáváme si kafa a hajdy na nádraží.
Už je vedro, pijem víno z dvoulitrového kanystru, volby nevolby, pozorujem cvrkot. Do měst se vracejí zmoklí bikeři, pán co hraje na píšťalku a motá se tu svatý muž v kutně. Smrdí jak rasův pytel a za poustevnu mu slouží vestibul nádraží, kerej tím pádem smrdí stejně jak on.
Posouváme se dvě stanice do Jablanice. Potřebujem dál do Lápušnice a Šumice. Nic nejede. Jdem a stopujem. Dojdem do Jablanice k hospodě. Prohibice už skončila, což je na osazenstvu vidět. Okamžitě zapadáme ( … vína už je jen pulitr… ). Pak stopujem dál a máme kliku. V Petnic zastavuje auto a bere nás na odb. Lápušnice. Cpem mu 20lei a veze nás dalších 9km na kopec do Šumice. Takže zase klika.
Sedáme hned u pošty, kde bydlej Veverkovi. Krám už neprovozujou, tak dopíjíme víno. Paní Vev přivádí pana Veverku. Přináší krabici fotografií a máme krásný výlet do historie. Do veselejších časů, kdy obec měla 500 obyv., vlastní kapelu a kdy to zde žilo. Nyní sedíme na začátku protáhlé návsi, kde je obydlený jen každý 4. dům a jako pěst na oko zde působí zbrusu nové oplocené EU dětské hřiště. V obci je 45 obyvatel, z toho 30 vdov, věkový průměr 70 let, asi se tam budou chodit houpat. No Potěmkinova vesnice.
Jdem se podívat ke kuturáku – volební místnosti. Vyzvedáváme zde paní, co provozuje krám, kupujem 2l pivo. Najednou se ocitáme u chalupy na lavičce, pijem s místními čujku, Tylšovku a pivo, Potap tluče do kytary. Halekáme zde asi do 23, pak se nalitej domáhám vstupu do volební místnosti, že tam budem spát. Policajt mě vyhazuje, že tam počítaj hlasy.
Případ řeší Jenda Kalinů, kerej nás bere ke svý mámě a uléháme vedle krávy na seno. Spíme jak budulínci.
6.6.2016 pondělí
Ráno nám maminka vaří vodu na kafe a čaj, Jenda ještě chrní. Je to hodnej kluk ale rozved se a trochu pije. Loučíme se, snídáme na dětským hřišti, kupujem nudle na večer do kotlíku a opouštíme Šumici po modré.
Je mlhavo, v noci pršelo. Blátem podle vedení, po hřebínku doleva a po 5km jsme v Putně. Krám je zavřenej ale daří se přivolat paní. Kupujem buřty na večer a pivo na hned. Projdem vsí až ke mlýnu U Kalinů. Venku sedí babička jak z pohádky. Vnouček Rudolf, kerej nás před 10ti lety mlýnem prováděl už je velkej kluk a pracuje v Gerniku. Babička vypráví, že z lesů, kam se chystáme, přišli pře časem dva vyřízený turisti po dvou dnech bloudění, ať si dáme pozor a za mostem se dáme doprava na hřeben, nebo dondem údolím až do Oršovy.
Jdem proti proudu potoka 2km a za mostem furt dál, páč modrá neodbočuje, ale taky se ztratila. Na chybu přijdem pohledem do GPS. Takže kilák zpět a najít odb. co o ní dobrá žena vyprávěla. Není to lehké, bo z modré na stromě nic nezbylo, ale intuice nezklamala, je to v jediném místě, kde je svah pozvolnější, další modrá už je vidět a probíjíme se k hřebeni. Začíná bejt hic.
Konečně hřebenovka, louky. Potapovi lupnul krk u kytary jak ji měl přivázanou na ranci. Už to bylo jednou spravovaný, je to ve stejným místě. Od teď nese mrtvou kytaru, je smutnej.
Ženou se mračna, začíná pršet, na obzoru salaš. V pláštěnkách k ní docupitáme a zalejzáme dovnitř. Čerstvě opraveno, nová střecha, nikdo nikde. Liják bubnuje do plechu. Přistavenej kotlík je za 5 min plnej vody. Děláme si ledovou kávu.
Po dešti pokračujem dál. Nějak nám ta trasa neubejvá. Asi to bude tím, že mapa není padesátka ale má měřítko 1:100000. Všechno je 2x tak daleko.
Uháníme z plných sil, ale náhle štěkot a bystrozraký Potap vidí stádo ovcí. Přibližuje se šest velkejch štěkajících bestií. S respektem couváme. Konečně se vynořil bača a vysvobozuje nás. To se nám stane ještě 2x.
Míjíme salaše. Některé se rozpadají, některé žijí. Pastviny se střídají s lesy. Vpravo se objevuje Velká Svině 1200m pod kterou bysme chtěli spát. Je to ale nesmírně daleko. Pohled jako z Černý na Sněžku. Lesů přibývá, cesta křižuje po hřebeni mezi vývraty a polomy.
Pak stoupáme na vysoký holý krásný hřebínek s náhle před sebou vidíme sopku. A není to sopka ale odval antracitového povrchového dolu. Tak todle v mapě není. Všude černo, uhlí, hlušina, na obzoru parkoviště tatrovek, bagrů a obytný kontejnery. Před nimi dělňasi vyhlížející kdo že se jim to potácí pracovištěm. Jdem k nim.
Je 20:00, ptaj se odkud – kam, zvou nás dovnitř a esli prej nemáme hlad. Máme hlad! – podle zásad nalehko.com a bezjidla.com s sebou takovou zbytečnost jako jídlo nenesem. Šup vajíčka na pánvičku, kilo domácího sejra na talíř, špek z Karansebeše na prkýnko, rajčata do mísy a čujku do krku. Nakrájet chleba a blahobyt. Povidaj, že tu sou 7 dní, pak 2 dny doma a furt dokola. Antracit hned melou a vozej k těm komínům na obzoru spálit v elektrárně. Turisti? – ne žádný tady nikdy nešli. Asi jsme první putovači po modré.
Před devátou nás propouští. Jdem po cestě na křižovatku v sedýlku a je tu zděná salaš. Bohužel zprasená od dobytka. Stavíme stan, je zima. No nám bude teplo, neboť Žlababu odvál osud i s Potapovym stanem a budem se tři tulit ve stanu pro dva. Kupodivu to jde docela dobře. Ujito 29km.
7.6.2016 úterý
Budíček v sedm. Jdem přes sedlo k vysílači a u lesa je salaš. Ptáme se na kaš nebo brynzu. Zrovna to vařej v kotli. Pán bere ze zdi kouli urdy, kus ukrojí, posaďte se, rajče, chleba voda. Luxusní snídaně. Bezjidla.com funguje!
Na rozcestí stojej maringotky dřevorubců a od nich stoupá cesta vzhůru na Velkou Svini. Spojuje se tu modrá se zelenou od Bígru. Batohy necháváme v salaši a jdem 2km na vrchol. Nejdřív po lesní cestě do bahniště, kde probíhá těžba a pak po pěšince prudce vzhůru. Značka potom traverzuje vlevo pod vrcholovými skalami a ztrácí se nám. Takže kolmo po stromech, skalách, kopřivami na vršek.
Vrchol 1225m dobit, je tu česká vlaječka, takže už sem letos někdo došel. Hledáme cestu dol, ale nic, zase horolezecký sešup a potom přímo lesima k salaši, páč do bahniska od lakatošů se nám znovu nechce.
S rancema pak po lesní svážnici dolů do údolí. Někde máme odbočit vlevo, což zase o kilák přecházíme a musíme se vracet. Stoupáme na boční hřeben a asi ve 13 děláme oheň a konečně pečem buřty z krámu v Putně. Je to pozoruhodná nesoudržná hmota, z které teče chemopren a tuhne na prstech. Ale mě to chutná, páč to chutí buřtovně. Potom stoupáme k nějaký hoře a za ní se dostáváme na krásný travnatý hřebínek. Pod námi opuštěná salaš. Je tu signál, Zajda zkouší naše značkařky, kerý snad jdou proti nám a ejhle, z jejich souřadnic zjišťujem, že jsou vzd. čarou 5,7 km před námi. No ale po cestě asi osm.
Jdem tedy dál, zas dolů kolem salaše a do hlubokého bukového údolíčka s potoky. Samozřejmě zas ztrácíme značku, bloudíme po proudu, korytem, bordelem a listím, abychom se zas vraceli a podle GPS trefili cestu přes potok na hřeben. Konečně zase modrá a normální cesta. Dostáváme se na hřebenovou svážnici. Jsou tu sem tam salaše a cesta konečně ubíhá.
A máme je! Skoro po třech hodinách trmácení se na kopečku válej naše krasavice napruděný na svého vedoucího Michala. Že už je to nebaví, že je komanduje a ble ble ble. Pijem medovinu a potom kráčíme směrem, odkud přišli a kde maj skovaný rance. Spaly někde na trase, už toho maj dost a doufaj, že pro ně dojede Martin – brontosauří koordinátor z Gerniku a do večera budou ve sprše. Cestou si i my vyrobíme sem tam značku na strom a dostáváme se už i s jejich rancema na místo, kde spaly.
Ušli jsme asi další 4km. Martin nikde, pochybuju, že se sem dá nějak jednoduše dostat z Gerniku autem. Budem tu spát. Jdu ke studánce pod nedaleké opuštěné salaše pro vodu. Taky jsem si tam našel novou lžíci, moje zůstala v Šumici u Kalinů. Kluci stavěj trojnožku. Do kotlíku hážem co kdo má a zahušťujem inst. polívkama. Vzniká vynikající těstovinová směs. Každej dostává stejným dílem. Zapíjíme slivovicej a Tylšovkou. Okolo jedoucí Rumuni nám pučili sekeru, dříví dost, je dost chladno, ale bezvětří a hvězdy. Navrhuju stan, aspoň kvůli rose, ale budem spát venku a čučet na hvězdy. Celou noc je mi zima, spadla rosa a vše je mokrý. Ujito 27km.
8.6.2016 středa
Ráno rozděláváme ohník a vaříme vlasový nudle se salámem a grilovacím kořením. Vzniká obrovskej chuchvalec, ale je to poživatelný. Pak putujem směr Rovensko. Je to ještě asi 12km. To bychom včera v žadnym připadku nedošli.
Na okraji vsi jdem do prvního stavení vlevo. Potkali jsme totiž cestou pána na motorce, co hledal zaběhlý krávy a tohle je jeho dům. Prodávaj sejry a čujku. Ochutnáváme obojí a už jsem zas nalitej. Sejra kupujem s sebou a požíráme na kryté verandě u krámu na návsi. Je asi 13h a krám zavřenej. Nedaří se nám najít obsluhu. Všichni jsou někde na polích.
Martin pro nás z Gerniku přijede. Pěšky to je ještě 15 km. No kdybychom třeba ve 4 vyrazili, jsme v osm tam. Místo toho podřimujem na slunci a čekáme. Asi ve tři přijde paní a tak fasujem piva a nanuky. Martin přijíždí asi v půl šestý. Jediná sjízdná cesta vede na sever a jediná sjízdná do Gerniku vede od jihu od Dunaje. Tak se stalo, že místo v osm pěšky jsme v Gerniku ve 22:30 autem. Martin kvůli 15km našeho pěšího putování kroutil 6h volantem a ujel 340km. Todle vědět, jdu pěšky, to je efektivita! Skoro za tmy navštěvujem vodopády Bígar u řeky Minis (Izvorul Bigar, Poneasca).
Konečně Gernik, padáme pod kůlnu na hrbolatou zem. Ujito 12km.
9.6.2016 čtvrtek
Časné ráno pod kůlnou. Zvláštní věc. Zahřmělo a zem se zachvěla. Je 5:05 a právě jsme byli svědky ozajstného zemětřesení! To jsem ještě nezažil. Později se dozvídáme, že za Dunajem v Srbsku bylo docela citelný.
V 7:30 jdu do pekárny pro chleba. Zavřeno. Pekař tu prej byl v sedm a jel rozvážet. Tak čekám a pozoruju 4kolkáře. Bydlej vedle a mejou svý zasraný plechovky. Lítaj tady po Banátskejch lesích. U nás se to nesmí, ale i v Rumunsku maj stejnej zákon! Tady na to ale každej sere (u nás taky).
V 8:30 přichází paní a otvírá kvelb. Žádnej chleba tu není a pekař přijede až po desátý a kdo ví, esli mu něco zbyde. Takže zase bez chleba. Je tu Zajda a peláší s krojsantama k snídani zpět k holkám na základnu. Koupil je v hospodě.
Potap je dole v cívkárně lepit kytaru. Jdu mu naproti, taky si kupujem v hospodě krojs a ještě cestou Timišoaru a jdem snídat zpátky do brontosauří základny. Budem něco pomáhat, abychom si zasloužili další noc na dvorku české základny. Holky jdou na pole a část zase značkovat. Naše práce je uklídit bordel pod kůlnou. Kameny za plot a cihly srovnat ke zdi.
Pak vaříme těstoviny, co jsme dostali od holek. Odpo nás mají vyzvednout Kubíčkovi na práci. Jdem se okoupat k mlýnkům „U Petra“ a cestou Kubíčky potkáváme. Vyzvednou nás ve čtyry a budem sekat vojtěšku. U mlýnků idyla, než sem zas přijedou ty kokoti na 4kárách a posvátné místo zprasej.
Jdem zpět, abychom stihli vojtěšku. Loudám se vzádu, na kopci je signál, volám domů. Pak, už za barákama, na mě halekaj lidičky, ať jim du pomoct nakládat seno. Povidám „od toho sem tady“ a hrnu se k nim. Ještě volám Potapovi, že už mě domorodci zapřáhli. Nakládáme fůru a vezem to na dvůr k Nejedlejm, č.p.194. Skládáme do stodoly. Fasuju triko po synoj aby seno nekousalo. Ozazenstvo: babka asi 78let, děda 82let, zeťák Štefan asi 65. Tvrděj, že beze mne by to už nezvládli, ať tam s nimi zůstanu nafurt. Jsou na to sami, děti ve světě.
Babča jde vařit, my popijem čujku a pivo a zpět pro druhou fůru a šup do stodoly. Máme to pod střechou a byla to docela hoňka. Omejvám se v lavoru. Pozvání ke stolu, nedělní oběd (vlastně večeře). Výborná polívka, pečený bandury a mísa řízků. To vše vyčarováno za hodinu a půl. Čujka, pivo, vyprávění o všem možném. Na světě je krásně a v Banátu obzvlášť! Triko co sem nafasoval, si mám nechat. Dostávám lahvičku čujky, skáčem do Zetoru a Štefan mne vysazuje u Brontosaurů.
Kuci se zrovna vracej stejně nadšený. V ruce hroudu sýra a pytel vynikajících palačinek. Sekali, jeden nahraboval, druhej odhazoval. Přesekli dvě zmije. Dostali špek a chleba na startu a potom hustou polívku s klobásou a horu palačinek. Čujku taky popili, motaj se jako já.
Potapova kytara ještě schne, půjčujem jinou a dem do hospody, neb tam mají být naše krasavice. A je to tak. Pijem Temešvár, Potap řeže do kytary. Je dost chladno, holky jsou na základnu, my ještě pár piv a písniček uvnitř a jdem taky.
Berem sebou haldu piv a víno, nafasovali jsme na to přepravku. Na dvorku se postupně sleze celé stádečko Brontosaurů, polaři i značkaři. Holky krásně zpívaj a se chichotaj, jak už to tak u žen bývá. Halekáme až do dvou.
10.6.2016 pátek
Jdem na nákup. Tentokrát pro nás vyštrachaj dva chleby. Naše krasavice nám mezi tím mizej na pole. Loučíme se se zbytkem, děkujem Martinovi za azyl a v 9:30 razíme přes kopečky směr Sopotu Nou.
Doplazíme se tam asi v jednu. V prvním krámu nám nechtěj otevřít, ale v dalším ano. Takže pivo a něco na zub. Potom jdem k Neře. Za mostem za soutokem uléháme do trávy, já se koupu, kluci hned usínaj, Potap má sračku. Válíme se necelou hodinu, straší bouřka, tak jdem dál po proudu Nery. Krásné údolí, sem tam lesík, jinak louky a usedlosti. V jedné z posledních si jdem říct o vajíčka a špek na večeři. No chvíli trvá, než to dohodnem, ale kokodák a malování kolečka zabere, slanina je slanina jako u nás. Platíme 10lei a pokračujem.
Na okraji poslední velké louky před kaňonem rozbíjíme tábor. Jdu ještě po proudu, až se dostanu na úroveň Lacului Dracului. Tady by se muselo brodit a je dost vody. Zítra půjdem přes most a po druhém břehu.
Vracím se, ve statku si říkám o vodu. Taky tu maj ceduli, že prodávaj čujku. Litr za 13lei. Stavíme trojnožku, smažíme jajce na špeku. Popíjíme čujku od Nejedlejch. Krásně motá.
Schyluje se k dešti. Rychle stavíme stan a zalejzáme. Spalo se blbě, Potap se rozvaloval. Ujito 18,5km.
11.6.2016 sobota
Mlhavé ráno. Balíme mokrej stan a přes houpací most do kaňonu. Na odbočce na hřebínku čekáme na Zajdu. Šel ofotit Lacului Dracului. Pak kloužem dolů po blátě a šutrech. Po dešti to je docela masakr. Cesta nahoru dolů stráněmi nad Nerou. Mezi tím atraktivní úseky – stezka vysekaná do skal a tunely nad řekou. Moc pěkné, ale jde to pomalu. I tady v hloubce kaňonu by se našlo pár pěkných míst na tábořiště.
Po poledni jsme u brodu. Vypadá to divoce, ale i přes nadstav je vody max. nad kolena. Koupem se a oddychujem. Dělá se hic.
Už po rovné cestě kráčíme k opuštěné velkohájovně. Neposečená louka, kde se o prázdninách kempuje. Robíme ohník na dvorku, pečem slaninu, zapíjíme slivovicej. Potap jen leží, furt sračka.
Za další hodinu docházíme na křižovatku se silnicí. Hafo aut a turistů. Vyrážíme se Zajdou proti proudu směr Cascadele Bausnitei. Je to ale daleko a po 2km otáčíme a vracíme se k Potapovi, kerej čekal na tur. odpočívátku.
Následuje úsek s mnoha tunely a mnoha turisty. V jednom si štrejchnu lebkou o strop a krve jak z prasete. Vypadám prej jak z horovýho filmu. Držím si na hlavě šátek, je celej od krve. Naštěstí se to zastavuje, ale protijdoucí túristi si mě s hrůzou prohlížej. Konečně se těsně před Sasca Romana dostáváme k Neře. Odmořuju si hlavu, peru tričko od krve a zas vypadám trochu normálnějc.
Houpací most a jsme ve vsi. Jdem směr centrum a najednou muzika duc duc, hafo aut a kol. Na kopečku nad vsí se pořádá velkolepý bike race „Cheile Nerei“.
Kotle s gulášem, mici, klobásy, pivo. I Potap zapomíná na dietu a krmí se klobáskami, zajídáme gulášem. Je zde trochu draho (pivo 5lei) ale stejně si dáme 4. Je vyhlašování a kapela ve stylu Dire Strights se chystá na večerní produkci. Tu my ale již nezažijem.
Jdem na stopa do Sasca Montana. Hned nám stavěj nějaký bikeři a vysazujou nás u bufetu v této vsi. Potap chce platit 60lei za odvoz do 12km vzdálené Ciuchici, ale naštěstí se nám ho daří zpacifikovat a po chvilce jsme tam stopem zdarma s dalšími bikery.
Jdem do centra a je tu krásnej velkomagazin a krytá nálevna. Je asi půl devátý. Tak zas pivo. Ptám se domorodců na „tujka de vanzare“, Jeden mě vede přes celou ves, abychom zjistili, že prodejce čujku nemá. Cestou zpět však ještě jedna zastávka, ochutnávka (… no už jsem dost nalitej) a nákup 2l čujky za 30lei.
Vracíme se před krám, další pivo a čujka – dárek od domorodců umně maskován v lahvi od piva. Dál už to znám jen z vyprávění: na dotaz co tam děláme a kam jdeme jsem prej furt vykřikoval že jdem „Pežos trei kilometri intersekcija. Myine, šase ora, bus speciále čékija“.
Nakonec se střízlivějšímu Potapovi daří nás odsud asi v 11 vykopat a hodný Rumun, nalitej, že sotva stojí na nohách, s námi ukrutnou rychlostí uhání ty „trei kilometri na intersekciju“. Zde padáme do louky a usínáme. V noci ale kapky, tak nad ránem stavíme stan. Ujito 17,5km.
12.6.2016 neděle
Budiček v 5:30. Balíme a čekáme. V 6:15 přijíždí „bus speciále čékija“. Je to dopravce pan Hrůza, kerej každej víkend pendluje do Čech a zpět a s nímž jsme si domluvili netem a phonem, že nás tu nabere.
Cesta poklidně plyne. V Temešváru dokupujem pivo, kolu, klobásu, chléb a dárky dom a už ve 16:00 vylejzáme v Brně u hlaváku.
Takže teď už rozumím sloganu „Když do Banátu, tak z Hrůzou“. Je to nejrychlejší a nejpohodlnější. Cena zpáteční 2800 stejná jak složitá kombinace vlaků a busů a cca o 6 hod rychlejší.
Hned chytáme rychlík do Pardubic. Auto je na svém místě a v osm večer jsme v Trutnově.