Kréta - jaro 2015
Foto je ZDE (.. ještě je proberu a popíšu...)
30.3.2015 pondělí
Ve 12:00 startujem z TU do do WRO. Na „parking przy kargu“ jsme 14:30 (akční cena za parkovné na 8 dní 50zl). Chasník nás veze dodávkou k odbavení. Poprvé jedem s rancem jen na palubu. Nemáme tudíž vařič, zapalovač, kudlu, kolíky k plachtě. Bez problémů jsme odbaveni (tyčky k plachtě prošly) a v 16:40 letíme do Chánie (letenka 2700kč/os). Posouvá se čas o hodinu vpřed a ve 20:40 jsme v Chanii. U nás jsme vyjížděli za aprílového počasí, sněh. přeháňky a vichřice. Tady je 16 st. a svítí měsíc. Ve 21 bus do centra (2:30e/os) a pěšky na pláž. Už tu stojí pod jediným stromem stan a jsou opřená kola. Kousek od nich rozděláváme plachtu a jdem spát. Trochu fouká.
31.3.2015 úterý
Ve čtyry Jíťa vyskakuje – začíná pršet. V sekundě balíme a jdem na busák. Tady hnípem na sedačkách v teple pod střechou. Hlídá nás ochranka busáku. Venku chvílema leje. V 6:30 odjezd směr Vrises (3:70/os). Leje furt, přesně podle předpovědi. Hned z busu lezem do Inky, kupujem sirky, kudlu. Koukám, že tu maj i šroubovací bomby. Sou sice za 4:30 ale příště s tím budu počítat a vezmu vařič. Jdem do kafírny, která slouží jako busová zastávka a prodej lístků. Po vzoru místních povalečů si dáváme kafe a radujem se z tepla a sucha. Je tu wifi, tak se mi podařilo hnedle provést check in na zpáteční let krzevá mobil a androidí aplikaci ryanair. Snad to bude fungovat, místo letenky budu ukazovat jen kod v mobilu. Bus směr Sfákia by jel ve 14.30. Jen co přestane lejt zkusíme stopa. V 9 jdu koupit vařič a bombu. Nejlevnější vařič je za 6:50. To je fakt málo, ale váží půl kila. Leje furt, pokus o opuštění kafírny končí návratem a dalším kafem. Udělali jsme si kavárenský rekord – 3 hoďky v kafírně o dvou kafích. Ale syn majitele nás natáh, za neskafé chtěl 2e. To ti místňáci určitě neplatili. No rekord holt není zadarmo.
V 11 přestává a je vidět modro. Vyrážíme. Na křižovatce na konci Vrises nás bere místňák až na konec Imbros. Povídáme, doporučuje nám nějakou rokli nad městem Frangokastelo. Příště. Taky říká, že tu byla nejhorší zima za 10 let. Dole furt lilo. Hory jsou i teď od 1500m výš skoro souvisle pod sněhem. Necháváme se vyhodit v prudké zatáčce za Imbros. Je tu cesta dolíkem na kopec – z 800 do 1000m na cca 3km. Cesta je vymletá a všude polámané stromy, důsledek dešťů. Jsme na hřebínku. Je tu chladno, obří cisterna s čerstvou vodou (nabíráme) a stádo zvědavých ovcí. Cestou jsme potkali 16 kozích hlav. Z toho usuzujem, že je tu domorodci mordují, když potřebujou maso.
Nádherný pohled na zasněžené vrcholy Lefka Ori, včelíny, sluníčko, borovice, skály. Připadáme si jak někde v Tibetu. Vaříme kafe na novém vařiči a lezem serpentinami do rokle Sfakiano. Cesta končí u dalších včelínů a terénem se spouštíme ke kapličce, kerou vidíme pod sebou. Zjišťuju, že s bolavým kolenem to nebude žádná sláva, ztrácím stabilitu. Jsme u kapličky. Krásné místo, voda, kamenný příbytek pastevců, rovné travnaté plácky. I tady fouká a je chladno, slunce se schovává za mraky. Jsou tu značky - modré tečky v bílém kruhu. Přišly někde shůry, asi z osady Kali Laki. Jdem po nich dnem rokle až na dohled moře. Pak po staré kalderini na hranu rokle a po cestách dolů na asfaltku. Po ní 2km do Sfákie. Je hic na kraťasy. Ve Sfákii vše spí, nebo se připravuje na sezonu. Krámy zavřený. Funguje jen pekárna. Kupujem velkej chleba za 2e, pulitr kořalky pak v mini marketu asi za 3e. O sýru, vínu a a olivách si můžem nechat zdát. Další úsek vede 2km úmorně po asfaltce vysoko nad mořem a konečně odbočka na pláž Gliko Nero. Usedáme na skále na sluníčku a ochutnáváme kořku a chléb. Pláž pod námi je už ve stínu. Potom se tam po zajímavé stezce dopotácíme. Kupodivu tu již stojí stan. Obývaj ho mlaďoši. On němec, ona rumunka. Zabíráme flek kousek od nich. Je teplo, nefouká, měsíc v úplňku, krása.
1.4.2015 středa
Se světlem vstáváme a jdem dál . U kapličky Timios Stavros snídáme. Svítí sluníčko a je frišno. Loutro nadohled. Jsme tam asi v 10. Vše zavřené, chuť na pivo si nechávám zajít. Kolem pevnosti jdem na Marmara Beach. Za Likosem ztrácíme stezku a lezem zbytečně vysoko svahem. Musíme se vrátit zas až k moři a vystoupat o kus dál. Utahaní sebou praštíme na mramorové skály u moře. Dost fouká a jsou vlny. Přesto se trochu okoupem a válíme se na sluníčku. Potom pokračujem do rokle Aradena. Kus za pramenem odbočujeme doleva na Agios Ioanis. Odbočka je dobře označená, ale pěšina je sotva vidět. Značky vybledlé, cesta zarostlá. Ve vrchní části je pěšina zcela zavalená popadanými stromypo dešťích. Jsme tu teď zjara určitě první průzkumníci. Musíme to oblézat po skalách zprava. Dostáváme se na náhorní plošinu s výhledy na zasněžené hory. Po pláni dojdem na asfaltku. Ta záhy končí, odbočujem vpravo a hned zase vlevo. Míjíme dvě kamenné cisterny, úly a cesta vede k velkým zděným stájím pro ovce a kozy. Taky je tu používaná betonová cisterna. Berem vodu. Od chlívů na nás štěkaj psi, naštěstí po nás nejdou. Plošina ke pokryta řídkým sosnovým hájem, zídkami. Všude kozy. Je tu hezky, ale chladno. výška cca 600m. Cestu na vyhlídku s převaděči kříží kalderini z Ag. Ioanis k Seloudii a dolů k moři. Na hraně planiny je vpravo pod cypřiši nádherné místo na táboření. Kupodivu zde fučí trochu méně. Jako ochranu před větrem spojujem pláštěnky a stavíme přístřešek. Docela to funguje. Nad mořem, které máme hluboko pod sebou je souvislá bariera temných mraků. Nad horami svítí slunce. Popíjíme rakiji, večeříme pohanku se špekem. Zima nás zahání do péřáků.
2.4.2015 čtvrtek
Jasno a chladno, měsíc v úplňku celou noc ozařoval krajinu. Fantastickýmí ostrými serpentinami vystavěných z kamenů na vysokých podpůrných zdech sestupujem téměř kolmou skalní stěnou k moři. Teplota stoupá a když se naše cesta spojí s pobřežní E4 už je hic. Docházíme na pláž s kostelíkem Ag. Pavlos. Předpolední pauza., ošuchání v moři, které je tak rozbouřené, že se do něj neodvažujem vlízt, opalovačka. Pokračujem do Ag. Roumeli. Poslední část v otevřené krajině na přímém slunci nás úplně odvařuje. Dopotácíme se k říčce na kraji vsi a hned do ní skáčem. Na břehu už tábořej nějaký mlaďoši a v centru tábořiště trůní velká kopule osídlená nějakými hípísáky patrně už delší dobu.Vybíráme nejlepčí místo pro přístřešek, ale v tom nejhezčím fleku nějakej kretén oloupal sosnám větve a všude je nakapaná smůla. Stěhujem se jinam. Potom výlet do vsi. Zas předsezona, vše zavřeno. Já se těch oliv a vína nedožiju. Jíťa se de válet k moři, já na průzkum na kraj Samarie. U vstupu potkávám skupinu turistů. U pasu se jim houpou mokrý sandále. Ptám se, esli je cesta pod vodou. Říkaj, že ne, ale že se musí mnohokrát brodit. Z potoka je veletok. Běží zpátky do vsi a znovu šmejdím, esli nějakej krám neotevřeli. Mrtvo. Musím si dodat odvahy a někde se zeptat esli by mi prodali víno. Vybírám si poslední penzion na své trase. Seděj tam místňáci a odpočívaj po úklidu svého podniku. Jdu tam a povidám, esli by se dalo koupit sam krasí or raki. Pán je hodnej a pošle paní ať mi nadojí do petky nějaký víno. Hurá. Aby řeč nestála, ptám se, jaká je předpověď. Možná pršení, ale hlavně povidá, že tu žije celý život a nezažil takovou zimu jako letos. Prý u moře 90 dní téměř v kuse lilo. Mám 0,7l petflašku vína za 2e. Radostně se vracím na základnu. Ještě se znova koupu v potoce a potom idyla u móře při zapadajícím slunku s vínem, sýrem a uherákem. Rozhodujem se, že zkusíme projít Samárii na Omalos a sejít roklí Irini do Sougie.
3.4.2015 pátek
Brzo ráno vstupujem do rokle. Je to tu velmi pěkné. Rozvodněná říčka nejprv v hlubokém úzkém zářezu a potom první klasický brod asi po kolena (Jíťa skoro po pás). Berem klacky do rukou a bosi překonáváme. Brr to studí a tlačí do nohou. Po 150m další brod. Taky to jde. Po 100 m další. Možná by to šlo, ale neodvažujem se, hlavně s vidinou co bude dál. Vždyť se to tam někde zúžuje na 2m a musí to teď být plný vody. Asi to nemá cenu. Měl jsem se na to včera líp vyptat, ale ta moje angličtina stačí tak na nákup vína a kdy jede vlak. Vracíme se. I tak jsme tu strávili dvě hodiny a ušli kilometr. U kapličky ve vsi snídáme a jdem na pobřežní E4. Tenhle úsek do Sougie je na dva dny a je nejnáročnější – převýšení, krkolomné stezky. To do toho nastupujem dost pozdě. Je skoro 11 a chcem spát na vrcholku za pláží Seldoni v kapličce Profitis Ilias. Hned za kozím plotem Ag. Roumeli nacházíme dva tlustý netknutý krajíce chleba. Berem sebou. Zatím jsme nic nekoupili a zásoby se tenčí. Lezem do stráně a když se otočíme, pronásleduje nás grupa nějakejch dalších turistů s rancema. Asi po 1:30 odpočíváme na prvním z hřebenů, který je třeba překonat a parta nás předchází. Vypadaj jak nějaký výlet skautů s vedoucími. Jsou to němci. Obtížně se potácíme ko kozích stezkách na pláž Domata (ach to koleno). Helmuti už se tam povalujou, asi jsou to ti, které jsem potkal u Samarie. Vůdce dovádí ve vlnách, kam my se neodvažujem a pak cvičí kliky na jedný ruce – asi to je hitlerjugend a ne skauti. Válíme se taky na černém horkém písku a lezem na kraj vln. Potom jdem dál na pláž se včelíny – Seldoni. Je to nekonečný úsek nahoru dolu přes 2h. Čas ubíhá a bojim, že západ slunce na vrcholu nestihnem. No rychlejc to nejde. Konečně v 17:30 pláž. Na příchodu krásná travnatá terasa. Aha, tak tady bude hitlerjugend stanovat. Jdem okolo domečku za plotem, musí tu být voda. Minule jsme ji tu dostali od včelařů. Dneska je domek osídlen řeckým dědečkem s náplastí na čele. Ptám se na nera. Zve nás dál, ať se posadíme a z beliku nám nandává vodu do flašek. Jíťa říká, že si uděláme kafe, taháme vařič a povidáme, že kafe i pro něj. Mává rukou a tahá džezvu, že udělá kafe on nám. Tak se nebráníme. Má to hned a dobrý. Domluva jen řecky, takže marnost. Dorážejí helmuti též pro vodu. Je vidět, že fírer je zkušený turista po E4 a má to vychytaný. Mejem hrnky a loučíme se s hodným dědečkem. Ten se tady chudák asi nezastaví, každej potřebuje vodu.
Máváme helmutům a nyní nejkrásnější kouse E4. Je to 0.5km do velké kozí jeskyně v ústí rokle Tripiti. Poskakování skalním městečkem bezprostředně v úrovni vln - nádhera. Dědeček povidal, že ke kapličce to je hodinu, možná víc. Nabuzeni kafem chytáme druhý dech a radostně lezem poslední převýšení z nuly do 400m. Teď už vím, že to stihnem v pohodě do západu slunce. A jsme tu. Je jasno a naštěstí moc nefouká. Usidlujem se na prahu kaple. Popíjíme zbytek kořalky skrz nalezený chléb. Střecha stavby slouží jako sběrač vody do cisterny. Po deštivé zimě je plná čerstvé vody. Vaříme pohanku a čaj. Na jedné straně úplněk, na druhé zapadající slunce, za zády zasněžené vrcholy, před námi moře a Afrika. Steleme si v kapličce. Co víc si můžem přát.
4.4.2015 sobota
Užíváme si východu slunce na vrcholu a potom sestup. Zase nekonečné sestupy a výstupy, naštěstí pod stromy, v závěru i příjemná traverzovka ale na přímém slunci. Je 14.00 a jsme v Sougii. Konečně otevřený krámek! Dvě piva, víno, kořalka, olivy, sýr, chleba, splněný sen. Jen ceny nejsou jako v Ince. Padáme na pláž, koupel v moři, které konečně nebouří, studené pivo. Potom se přemisťujem na konec pláže. Romantické místo pro naháče. Válí se tu jen dvě němkyně. Občas se projde nějaký turista. Nalézáme krásné místo na opalování a spaní pod obrovským balvanem, ohraženo kameny. Válíme se do večera. Konečně olivy, sýr, víno. Dopíjím se maličko rakijí a pomalu ztrácím vědomí.
5.4.2015 neděle
Spim jak zabitej, nad ránem mě budí Jíťa. Zase kape. Potácíme se po pláži a hledáme úkryt. S tímhle jsme nepočítali, plachtu nerozvinuli. Nakonec zalézáme do betonovejch rour naskládanejch kousek od cesty. Skoro se rozednívá, kohouti kokrhaj, je zataženo, znovu sladce usínám. Pršelo jen 10min. Budí mě Jíťa. Je skoro osm. Kolem choděj lidi. Dvě turistky na pláži kousek od nás právě dobalily stan a nevěřícně zíraj , jak lezem z rour. Tak je zdravim. Bolí mě hlava. Kousek za rourama objevuji krásný zelený pažit sloužící v sezoně asi jako kemp a na kraji pod stromem použitelný opuštěný stan. Škoda, že jsme si ho nevšimli. Jdem posnídat na včerejší flek. Je zataženo, žádnej hic.
Dneska máme čas. Čeká nás průchod roklí Irini cca 11km trasa, z toho 4 úvodní km asfaltka. Hned za Sougií nás berou němečtí turisté a ušetří nám 2km asfaltu. Snadno docházíme další 2km asfaltky na začátek stezky roklí. Potkáváme při tom nefalšované řecké skauty. Hned v ústí rokle je hospoda a roste tu svatojánský chléb. Tak ho poprvé v životě ochutnávám. Jinak jsme sebrali dva citrony v Ag. Roumeli, pomeranč jsme ještě neměli. Jdeme krásnou zelenou roklí s potokem, která jakoby vůbec nepatřila na Krétu. Vápencové hory, zelené platany, vstavače, bramboříky. Potkáváme spoustu jednodenních turistů. S jedněmi svačíme v polovině rokle. Je to angličan a dánkou. Bydlí v Chanii. Piknikoviště jsou co 2km. Každý km je značen plechovou číslicí na prkně. Jsou tu i kohoutky s vodou, ale nefungují. Vodu berem z potoka filtujem. Podle mapy to teče z vesnice. Myslel jsem, že cesta bude v poho dnem kaňonu, ale jsou tu asi 4 závaly. Poslední vypadá regulerně jako v Tatrách. Velehosrký terén, obří balvany, převýšení snad 100m. Chvílemi prosvítá sluníčko. Na jednom obzvlášť pěkném místě se koupu v tůni. Pak se zatáhne.
Za obrovskou zděnou cisternou rokle končí, údolí se otvírá, je tu budka pro sezónní výběrčí (vstup 2e). Hned v úrovni budky odbočuje cesta doprava – postranní rokle ústící na planině Omalos. 150m touto cestou je zrenovovaná pastevecká bouda. Je otevřená, stůl, krb, hrozný bordel. Všude závěje myších bobků. A nejsou to myší bobky, u stropu visí tři netopýři a tyhle kupy dokázali nasrat. No hooodně dlouho je tady asi nikdo nerušil. Aly my bychom tu rádi spali. Jsou sice teprv 4, ale co kdyby zas pršelo. Větvemi vymetáme bobky, zatápím v krbu. Komín ústí přímo do větví borovice. Aspoň ty nejbližší likviduju. Netopýry sundáváme a vynášíme ven. Vůbec se jim to nelíbí, ale na druhou stranu se nechtěj probudit. V krbu praská dřevo a hned je útulnějc. Jíťa suší boty a fusekle (šlápla do potoka). Já běžím dál roklí na průzkum, abych věděl jak daleko bude zítra na silnici a bus. Je to jen asi 1km a je to tu pěkné. Zavřetý bufet, parkoviště, zelená travička. Mnohem hezčí než kamenný příbítek v sevřené rokli. Běžím zpět. Botky už jsou dosušeny, stěhujem se na trávník. Vaříme zbylý polívky, popíjíme rakiji, dojídáme uherák a sýr. Jdem se podívat na silnici, kde asi staví bus. Ale do centra vsi to je asi 1km tak tam dojdem až ráno. Pro jistotu stavíme přístřešek a v 20:00 zaléháme. Nad ránem zase deštík.
6.4.2015 pondělí
Vstáváme v 6.30 a balíme mokrý plachty. Naštěstí už neprší, je zataženo, chladno. Jdem do centra. Ale to tvoří benzinka, kde pravděpodobně stopnem bus. Jezdí v 7 ze Sougie. Tady by mohl být v 7.30. Je skoro 7:45. Z benzinky vylejzá rozespalá holka. Ptám se esli jezdí bus. Že asi za 5 min bude tu. My ale dál zkoušíme stopovat, takže těsně před jeho příjezdem nás bere kluk z holkou do Chanie. On izraelec, ona bulharka, žijou v Německu. Vracej se z výletu na letadlo dom. Takovej je dneska svět. Naše generace byla úplně v prdeli. Na předměstí Chanie se stavujem v pekárně posnídat kafe a burek. Vykládají nás přímo v centru u busáku. Kvůli nám si zajeli. Máme štěstí na hodný lidi. Snídáme znovu na busáku. Maj tu skvělej výběr a mírný ceny. Potom ranec do úschovky (8h za 2e). Letos již velkoprostorové skříňky, kam by se ty rance vešly snad tři. Řekové mají naštěstí pravoslavný Velikonoce až za tejden. Jinak by tu bylo mrtvo. Vyjasňuje se a máme celej den na Chanii (trochu moc). Plantáme ulicemi. Na tržnici si dáváme jídlo (rybu a plněné baklažány). Prožíráme peníze, které jsme ušetřili za busy. Pak se koupem na konci plážového parku (teda Jíťa). Válíme se na navigaci. Poslední nakupy v Ince (chalva, olivy, kozí a ovčí sýr). Poslední vynikající kebap za 2:20 a pivo z Inky za 1:20. Vzhůru pro ranec a v 18:00 na letisko . Letí to ve 20:40. Odbavení mobilem funguje. Zbytek rakije přeléváme do plastové nádobky od nějakých bobulí a zavíráme do igelitu. Stejně to zkoumaj a nepomáhá ani Jítino tvrzení, že to jsou žaludeční kapky. Letí to do koše. Let zpátky je očistec. Rozcapený polský rodinky nechávaj dovádět svý šproty po letadle jako by byli doma na dvorku. Dupou, skáčou a povykujou přesně u našeho sedadla. Vidím, že nejenom mě to sere. Nakonec je Jíťa k úlevě všech usměrní, ale to už dem na přistání. Přivoláváme bose z parkingu a okolo 23:00 startujem auto domů. Vše funguje, zaleháváme v 1:20.