"Vím, komu jsem uvěřil. A jsem si jist, že on je schopen zachovat to, co jsem mu svěřil, až do onoho dne" (2 Tm 1,12).

To jsou slova umírajícího muže. Apoštol Pavel je adresoval svému žáku, mladému Timoteovi, který se učil sloužit v církvi. Ve stejném dopise dále Pavel ujišťuje Timotea vážnými slovy: “Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval“ (4,6-7).

Ačkoli Pavel adresoval svá slova Timoteovi, jeho poselství platí každému Božímu služebníkovi, který čelí velkému trápení. Podívejme se na okolnosti: Pod tíhou vlastních nesnesitelných soužení - na samém prahu smrti - byl Pavel plně přesvědčen o Boží lásce k němu. A víc než to, byl přesvědčen o Boží schopnosti „chránit, co mu svěřil“ navzdory všem důkazům o opaku.

Milovaní, Pavlova rada je určena všem, kteří jsou denně zmítáni satanskými silami, zapojeni do tuhého duchovního boje a kteří vzdorují těžkostem jako dobří bojovníci. Jak mohl Pavel tak přesvědčeně mluvit o Boží věrnosti během každé své zkoušky? Jak vlastně Bůh způsobil, že se u Pavla zrodila taková víra?

Pavel nikde nejmenuje ony věci, které "mu (Bohu) svěřil, až do onoho dne“. Můžeme si jen domýšlet, co to bylo. Přesto i my musíme stejně jako Pavel být plně přesvědčeni o Boží věrnosti, že bude chránit, co jsme mu svěřili. Skutečně, abychom mohli čelit svým trápením ve dnech zkoušek, musíme být plně přesvědčeni o Pánu v několika oblastech:

Pavel napsal církvi v Římě:

„Jsem jist, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny, ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,38-39).

Před tímto jasným vyznáním Pavel nejdříve položil otázku: „Kdo nás oddělí od lásky Kristovy? Snad soužení, nebo úzkost, pronásledování, nebo hlad, bída, nebezpečí, nebo meč? … V tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval“ (8,35,37).

Z Pavlovy otázky je zřejmé, že rozpoznal satanův záměr v těchto posledních dnech: ztěžovat Božímu lidu chození v jeho veliké lásce. Bohužel jsme dnes v církvi k této zákeřné práci nepřítele většinou slepí. Mnozí žijí v naprosté nevědomosti, že jim nepřítel úspěšně brání v poznávání a prožívání Boží lásky.

Chápejte mě prosím správně: My se nemáme nepřítele bát, ale když si nedáme pozor na satanovy rafinované útoky proti naší víře, nebudeme moci žít vítězný život. Pavel věděl, jak důležité je odhalit záměry zlého. Pouze když rozpoznáme jeho útoky na naši víru, budeme moci říct spolu s Pavlem: „Jsem přesvědčen, že nic - žádná lež, klam či obvinění - mě nemůžou oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši.“

Musíme vědět, že satan se rozhodl v těchto posledních dnech ukončit každou službu řízenou Duchem svatým a ponížit každé Duchem svatým vedené Boží dítě. Nezaměřuje se jen na ty za kazatelnou, ale na každého věřícího, jehož víra je proti jeho království temnoty účinná.

Boží spravedliví vždy procházeli mnohým trápením. Židům 11 to potvrzuje. A nyní, praví Písmo, je satan rozzuřený na církev, protože ví, že se mu krátí čas: „Sestoupil k nám ďábel plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá" (Zj 12,12).

Návrat Pána Ježíše je velmi blízko. A tak s velkým hněvem přišel nepřítel našich duší, aby se pokusil obelhat každého Božího vyvoleného. Právě teď legie agresivních Satanových poslů dělá, co může, aby zastrašili a zničili každého Božího vyvoleného. Pavel potvrzuje prudkost útoků ve svém vlastním životě, když říká: „...satan nám vždy zabránil“ (1Te 2,18).

V minulém století popsal T. Austin-Sparks satanovu bojovou strategii v posledních časech. Tento Boží služebník viděl "mnoho věcí omezených, přiškrcených, paralyzovaných satanem; množství křesťanů neschopných práce, neschopných plnit své poslání… kvůli satanovým překážkám."

Jako před ním Pavel, Austin-Sparks varuje Boží lid, aby si uvědomil ďáblovy útoky. Naléhá na věřící - prosme Boha, aby sesadil satana z jeho vysoké pozice „Žalobce bratří“.

Věřím, že takové prosby jsou v srdci každého věřícího, který zakusil satanovo obtěžování. Tito svatí na vlastní kůži zažili zuřivost nepřítele proti všem, kteří řídí své životy svatým povoláním Kristovým.

Kdo je přímluvce? Jednoduše řečeno, je to někdo, kdo na sebe na modlitbách bere potřeby a břemena druhých. Takový služebník se nikdy nepřestane přimlouvat za Kristovu církev nebo za ty, které mu Pán položí na srdce.

V každé době Bůh umístil přímluvce do přední linie bitev proti satanovu knížectví a jeho silám. Dnes tyto duchovní vojáky najdeme v každém národě. Proto se jim říká „modlitební bojovníci“. Mnoho z těch, kdo psali do našeho sboru, popisovali intenzivní duchovní boje ve svých životech.

91-letý přímluvce napsal: „Cítil jsem se vyhořelý, sloužil jsem Bohu tak dlouho a všechno na mě doléhalo. Mé tělo je slabé po letech utrpení. Všechny potřeby a zkoušky ostatních jsem měl stále před sebou… Od svých 4 let jsem miloval druhé a modlil se za ně. Celé ty roky jsem byl přímluvce… Znovu dobývám území, které se mi satan snažil sebrat, modlitbou v Duchu… A tak získávám novou sílu.“

Po celá život bral tento svatý vážně Judovo povzbuzení: “Ale vy, milovaní, budujte svůj život na přesvaté víře, modlete se v Duchu svatém, uchovejte se v lásce Boží a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu“ (Jud 20-21). Poselství pro duchovní bojovníky je jasné: Budujte se ve víře, uchovejte se v Boží lásce.

Je naprosto nemožné budovat svůj život v přesvaté víře lidskými silami nebo schopnostmi. Bez Svatého ducha jednoduše nejsme schopni setrvat ve vědomí a jistotě Boží lásky k nám. Pro síly temnot nejsme rovnocenným soupeřem. Dokonce ani pozvednout štít víry na uhašení pekelných ohnivých střel nedokážeme prostě proto, že jsme se tak v mysli rozhodli. Potřebujeme Božího Ducha, aby nás posiloval ve všech věcech.

V těchto dnech zkoušek nestačí učit se nazpaměť biblické verše. Znal jsem muže, jehož znalost Písma byla tak široká, že se mu říkalo „chodící Bible“. Dokázal z Bible citovat celé knihy. Ale během velkého trápení, které prožil, opustil víru. Jak Pavel potvrzuje: „Litera zabíjí, ale Duch dává život“ (2K 3,6).

Naneštěstí příliš mnoho křesťanů, kteří tvrdí, že jsou naplněni Duchem svatým, se k němu ve svých trápeních prostě neobrací. Znají jen málo o jeho pokoji a útěše, a přitom je jeho pravým posláním nám tyto věci poskytnout. Tito věřící se nenaučili být plně závislí na Duchu, možná proto, že nikdy nebyli plně přesvědčeni o tom, že ho potřebují.

Nic nemůže být vzdálenější pravdě. Duch svatý je sám nedílnou součástí Boha a je třeba ho uctívat, stejně jako poslouchat.

Během dvaceti dvou let vedení sboru jsem vypozoroval důležitou roli Ducha svatého v našich životech. Než začnu sloužit zraněnému věřícímu, vždy nejprve prosím Ducha svatého, aby rozbil všechna satanova protivenství. Každý Ježíšův následovník musí rozpoznat ďáblovy snahy zabránit mu v poznávání Božích slibů. Jedině pak se s tím člověkem mohu modlit, aby Duch svatý otevřel jeho srdce, aby mohl přijmout Boží lásku.

Mohu být schopen citovat spoustu oddílů z Písma, které se týkají situace takového člověka. Mohu s ním láskyplně a soucitně sdílet jeho bolest, mohu dělat všechno pro pozvednutí jeho ducha. Ale on sám musí poznat jistotu lásky a pokoje, kterou může nabídnout jenom Duch svatý.

Každý, kdo kdy miloval Pána Ježíše, musel volat k Duchu svatému o ujištění, aby mohl být plně přesvědčen. Totéž platí zvláště pro Boží církev v bojích posledních dnů. Každý svatý musí od Ducha svatého vědět, že se na něj Bůh nezlobí, že ho Pán neopustil a že se Ježíše dotýkají všechny jeho pocity, bolesti a zranění.

„Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Žd 11,6).

Přicházejí období, kdy mnozí těžce zápasí o zachování víry. Všichni si přejeme naplnění Božích zaslíbení, nejen pro vlastní pohodlí a požehnání, ale abychom ho mohli potěšit. Chceme víru, která by Bohu přinášela slávu.

A proto jsme často ustaraní, když naše modlitby nejsou vyslyšeny. Začínáme pochybovat o vlastní víře a uvažujeme: „To je má víra v Pána tak slabá? Jsem ve víře váhavý? Proč se nebe zdá být mým modlitbám zavřené? Zakolísal jsem v něčem? Nejsem dost zapálený? Je někde v mém srdci schovaný zlý kořen nevěry?“

Pořád se snažíme tak moc věřit, tak moc potěšit Boha opravdovou vírou, že své víře ubližujeme odsuzováním. Teď, po více než šedesáti letech služby Bohu, vám chci říct, co pro mě znamená pravá víra:

• Znamená pevně se držet Božích zaslíbení, i když nemáme žádný fyzický důkaz, že jeho sliby budou vyplněny.

• Znamená důvěřovat Duchu svatému, že zachová mou duši v pokoji, přesvědčenou, že Bůh všechny věci obrátí pro mé dobro.

• Znamená spočívat v tomto Pavlově vyznání: „Víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ (Ř 8,28).

Tak často se na první pohled zdá, že se naše okolnosti vyvíjejí špatně. A zatím v každém okamžiku našeho trápení pracuje realita věčnosti. Bůh vede všechno ke svému plánu pro nás.

Víme, že se tak vedlo i praotci Josefovi. Tento muž zakoušel desetiletí nekonečných utrpení, vypadalo to, že nezažije nic než tragédii. Až nakonec „došlo na (Boží) slovo“ (Žalm 105:19). Nicméně až do toho okamžiku „ho řeč Hospodinova protříbila“ (stejný verš).

Můžeš říct spolu s Josefem a apoštolem Pavlem, že „všechno napomáhá dobrému“? Má tvá duše pokoj, že Pán bude nějak v Boží prozřetelnosti uskutečňovat svůj plán pro tvůj prospěch?

Věříš, že někde ve tvé bolesti - ve tvém nekončícím utrpení, ztrátě tvých ušlechtilých snů, nadějí a záměrů - že tě Bůh během toho všeho vede hlouběji do sebe samého? Že tě ve své nekonečné lásce vede k odměně, aby se ti jí dostalo jak ve tvém pozemském životě, tak na věčnosti?

Bůh nám říká v listu Židům: „Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna.“ A autor této knihy napomíná: „Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno“ (Židům 10:36).

Bůh ve svém slově nikdy neslibuje víc, než může vykonat. To je něco, co Abraham pochopil hned na úplném začátku své víry. Pavel o Abrahamovi řekl: „Nepropadl pochybnostem o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil“ (Ř 4,20-21).

Svou vírou Abraham „vzdal Bohu čest".

Když jde v našich životech všechno dobře, je pro nás snadné dosvědčit: „Bůh může udělat cokoli!“ Snadno můžeme přesvědčovat ostatní, že Bůh vyslyší jejich modlitby. Můžeme sebejistě prohlašovat, že Bůh vždycky drží slovo.

Ale když se všechno kolem nás spikne, aby Boží sliby naplněny nebyly - když všechny fyzické důkazy vypadají spíš jako Boží hněv, než jako jeho odměna - Duch svatý v nás povstává s pravými slovy útěchy:

„Vydrž! Důvěřuj mu! Nejsi oddělen od Boží lásky. Pracuje v každou hodinu tvé situace. Tak nekolísej ani neváhej. Raději povstaň a bojuj dobrý boj víry.“

Rozloučím se s vámi mocným poselstvím od apoštola Pavla. Připomíná nám Boží nekonečnou věrnost za všech okolností, v každém okamžiku našeho trápení:

„Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem si jist, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny, ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit id lásky Boží, která jen v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,35-39).

Amen!

www.worldchallenge.org/cs/node/6684