Myšlenky zločince 1. díl
12. 3. 2014
Kdy se ze mě, z Tebe, z nás, stal pokrytecký, svatouškovský, odsuzující blbec? Není to náhodou tím, že jsme pochopili něco špatně? Něco, co si myslíme tak a onak, poukazujeme přitom na naše životní zkušenosti a dovolíme si odkazovat i na písmo, nebo raději bych napsal vymlouvat se na Písmo a obhajovat se jím?
Bože, kolik lidí jsem odsoudil tím, že jsem odsoudil jejich hříchy! A obhajoval jsem se tím, že nesoudím člověka, ale jen jeho hříchy a dokonce jsem si dovolil říkat: " Neboj, mám Tě stále rád, jenom jsem byl povinný Ti říci, že odsuzuji Tvoje hříchy." Jaké to sobectví!!
Neboť: " Vidíš li třísku v oku svého bližního, jak to, že nevidíš trám v tom svém?"
" Kdo je bez viny, hoď první kamenem." Kdo z Vás to dělá? A kdo z Vás to udělal?
Kdo Ti dal právo stavět se nad Boha?
Genesis 1:27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. ([:: Gn 5:3; > Mt 19:4]) Na tento text odkazuje spousta křesťanů, a co je nejhorší, poukazují na něj hlavně kazatelé, obzvláště při kázání o homosexualitě, a tím již překrucují ryzost písma. Ona právě hned ta první věta by jim měla zavřít tlampače. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem!!!
Bůh stvořil člověka, aby byl Jeho obrazem… vidíš tu nějaké ale? Vidíš tu nějaké výjimky? Stvořil jej, aby byl obrazem Božím. Obrazem, nikoli opakem. Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho…
Bůh nedělá chyby a věděl všechno co se stalo, co se má stát… Tak jak pak to, že nevěděl, že Eva s Adamem zhřeší? Hlavně nechtějte říkat, že satan byl tak lstivý, že obelhal vševědoucího Boha, protože to by odporovalo logice toho, co jsem napsal o vědění. Bůh znal dopředu cestu člověka, kterého neutvářel kvůli svému rozmaru, ale proto, že chtěl stvořit DOKONALOST.
A tuto dokonalost nám dal. Někdy mám pocit, že se té dokonalosti chceme jenom zbavit, odehnat ji pryč od nás samotných. Jakým právem se chceme zbavit Boží tváře, dokonalosti, kterou nám dal? Nikoli propůjčil, ale dal.
Křesťané jsou v šoku z mých názorů, dost často musí dlouhou dobu trávit moje slova. Někteří to přijímají, ale velká většina je těch, kteří odvrátí svoji tvář. Vůbec si neuvědomují, že odvracejí tvář od reality, a tím i od Boha.
Jak se vůbec došlo k tomu, že homosexualita je hřích. Mnozí kazatelé hlásají toto:
Homosexualita je v Písmu prvně zmíněna nikoli v Mojžíšově zákoně, nýbrž v příběhu Sodomy, hned v první biblické knize Genesis (19,1-13). Podle tohoto příběhu chtěli sodomští muži znásilnit hosty (anděly), kteří vstoupili do Lotova domu.
Použitá slova „vyveď je k nám, ať je poznáme!“ (5. verš I volali na Lota, a řekli jemu: Kde jsou ti muži, kteříž přišli k tobě v noci? Vyveď je k nám, ať je poznáme) nepochybně svědčí o záměru mít s těmito muži homosexuální styk – nemělo-li jít přímo o znásilnění
Je to dokonalé překroucení písma, a nikdo z křesťanů si to neuvědomuje. Všichni hlásají lásku, nikoli jejich, ale lásku Boží. Slyšíte to sobectví? Hlásají lásku Boží, ale nejsou sami schopni lásky k cizímu člověku, a obávám se, že nejsou schopni milovat pravou realitu - přijímat každého jednoho se vším, jaký skutečně je. Alibismus z vět, jako - neodsuzuji tebe, ale hřích, který máš - je urputným hnusným alibismem, se kterým se setkávám nejen u křesťanů, ale i u ostatních lidí. Jejich alibistická věta je - co na to řeknou lidé? I oni nejsou schopni lásky ke každému.
Výchova rodičů, která se přenáší z generace na generaci, chování jedinců, které je přenositelné taktéž, ovlivňuje názory nás všech. Ty jsou pak pokroucené - není to můj názor, nýbrž názor těch druhých. Člověk se musí oprostit od názorů, výchovy a musí nahlédnout sám do sebe, do svého vědomí, do svého srdce. Musí se ptát sám sebe, nikoli "Je to tak správné", ale "Chci to? Přijímám to?" Mnozí se ale ptají, jak se mají oprostit od toho, co znají. Člověk musí chtít hledat, naslouchat a musí se naučit milovat. Protože láska nezná nenávist, soud, sobectví, láska je smířlivá a přijímá .
A s tím souvisí lež. Mnozí se bojí říci pravdu právě proto, že se bojí soudů, odsouzení, nenávisti. Tady nejde jen o to, že jsem jiný, tady jde o výsměch, kterého se bojím, o vyřazení ze společnosti, kterého se bojím.
Jděte na to tak, jak to dělal onen Kristus, jehož slova si zle vysvětlilo spousty křesťanů - Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.(Řím 15,7). Ne, že přijmu na oko člověka ,ale to, co dělá, nepřijímám, neboť v tom případě jste člověka nepřijali, přijali jste jen jeho schránku, jeho tělo.
Zpět k onomu překrucování slova poznat.
Mnozí křesťané již zpochybňují, že slovo „poznat“ má sexuální význam. Upozorňují, že z mnoha výskytů v Písmu lze tento sexuální význam doložit jen v deseti případech. Proto dané slovo chápou stejně, jako ho dnes chápeme my. Sodomští muži považovali Lotovy hosty za vyzvědače a chtěli jen zjistit, co jsou zač, nebo je zlynčovat či vyhnat z města. Mnozí kazatelé avšak dosud překrucují slovo písma nadále ve svém přesvědčení. A mnozí narazili. Jeden nejmenovaný kazatel měl tři syny. Byl vynikající v oblasti výchovy dětí, byl vynikajícím otcem, ale zarputilým kazatelem přesně toho, co ho učili a naučili ve škole při studiích písma. Přesně na osmnácté narozeniny přišel nejstarší syn, a řekl mu, že je gay. Veškerý křik, nenávist, odsuzování a zatracení, veškeré kázání svým ovečkám bylo pošlapáno jeho vlastním synem. Synovi dal ultimátum - v mém domě nebudeš nic takového provozovat, říkat a dělat. Syn odešel. Nepochopený, odsouzený, zmlácený na duši a stal se z něj prostitut.
Když bylo následující rok prostřednímu synu osmnáct let, zazvonil kdosi u domovních dveří. Byla to policie. Vešli dovnitř a oznámili celé rodině, že nejstarší syn je mrtev, protože spáchal sebevraždu. Do rukou kazatele vložili dopis, který mladík napsal na rozloučenou. Stála v něm jedna jediná věta: přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.
Prostřední syn se otočil se slzami v očích k otci a řekl mu: " Je mi líto, že Ti to musím říct, tatínku, ale já jsem také gay." Nečekal na otcova slova. Odešel do svého pokoje, sbalil si pár věcí a odešel z domu. V ten den otec a kazatel v jedné osobě přišel o dva syny. V domě bylo tabu mluvit o jeho nejstarších synech, ani manželka a zároveň matka, ani nejmladší syn, nesměli vyslovit jméno jednoho nebo druhého. Nesměli se zúčastnit pohřbu. Matka nesměla pohřbít svého syna! Dokážete si to představit?
Pohřeb provedli naštěstí členové sboru onoho kazatele. Byli tam všichni! Jenom otec a kazatel v jedné osobě ne, ani jeho manželka a matka mrtvého syna. Ti o tom neměli ani tušení. Všichni členové mlčeli.
Po dvou letech bylo nejmladšímu osmnáct let. Chlapec byl nádherný, milý a hodný. Jenom byste u něj neobjevili úsměv. Jeho modré oči byli tak smutné, že se Vám chtělo plakat, jen jste se do nich zadívali. Nemuseli jste vědět nic z toho, co se stalo v té rodině, a stejně by jste chtěli plakat. Byla neděle, pravidelné shromáždění, kde otec kázal o smilstvu, hříchu. Byl obratný v řeči, obratný v tom, jak si alibisticky vysvětlit sobě i druhým hřích homosexuality, smilstva a hříchu jako takového. Z chlapcových očí najednou kápla slza. Potom druhá, třetí a pak už se nedali spočítat. Otec hřímal svoje odsuzování všeho možného. A co slovo to několik bolestných slz v chlapcových očích.
Chlapec nevydal ani hlásku, jen tiše seděl a plakal. Jeho tvář byla jakoby vytesaná z kamene, a leskla se sluncem, které prostupovalo oknem. Tu se pojednou začali všichni otáčet k chlapci. Napřed jeden, potom druhý, třetí a všichni do jednoho užasle hleděli na chlapce. Slunce, které prostupovalo oním oknem, bylo bílé, ale celé to okno bylo několika barev. Nikde nebylo čistě průzračné. Byla to nádherná barevná vitráž, která znázorňovala Krista, jak se sklání k hříšné ženě, kterou obvinili z cizoložství.
Zatímco chlapec stále plakal, otec dál hlásal svoji nenávist k hříchu. Tu syn povstal ozářen jasným světlem. Konečně si muž za kazatelnou uvědomil, že jej nikdo neposlouchá a ztichl. Z první lavice vstala žena, která byla ještě nedávno silná, krásná. Byla to matka chlapce. Strhaná a unavená tvář, šedivé vlasy nahradili nádhernou barvu kaštanů. Pohublá postava nebyla schopná elánu života. Její ruce se chvěly. A chvěl se i její prázdný pohled.
V celém sále jakoby se zastavil život. Neslyšeli jste absolutně nic. To ticho proříznul velmi silný a nádherný hlas stojícího chlapce.
" JÁ JSEM! "
V otci za kazatelnou se zastavilo srdce.
Po půl minutě absolutního ticha tentýž hlas pokračoval:
" JSEM JAKÝ JSEM ."
Jakoby do srdce otce kdosi vrazil nůž.
Chlapec potřetí otevřel ústa.
" JSEM TADY, ABYCH ODPUSTIL SVÉMU OTCI, KTERÝ MI ZABIL DVA BRATRY."
V ten okamžik se otevřeli dveře do sálu a vstoupili dva policisté. Oba přistoupili ke kazatelně. Jeden si stoupl za kazatele a druhý před něj.
"Pane, jste obviněn z vraždy svých synů …" Ta slova byla tím posledním, co kdy uslyšeli všichni věřící i nevěřící přítomni bohoslužby.
Ten den ráno přišel prostřední syn domů s tím, že se chce vrátit a chce odpuštění. Matka a bráška ještě spali a tak otec vyzval chlapce k tomu, aby se šli projít. Během hovoru došli k prázdnému domu. Otec se pochlubil, že ten dům nedávno koupil pro farnost, že se půjdou podívat dovnitř s tím, že bude potřebovat synovu pomoc.
Chlapec to vzal jako odpuštění a nenechal se dvakrát pobídnout. Vstoupil do domu a procházel si dům. Moc se mu líbil a jeho srdce se naplnilo štěstím z toho, že otec nakonec odpustil a přijal jej takového jaký je. Pak došel do velkého pokoje, kde stál jeho otec. V pokoji nebyl strop. Místo stropu bylo proťato čtyřmi trámy. Chlapci se to zalíbilo natolik, že se otočil k otci a chtěl mu říct, jak by to nejraději nechal tak, jak to je, aby bylo vidět na trámoví střechy. Než stačil říci cokoli, otec mu přitiskl k obličeji kapesník napuštěný éterem. Dvakrát zalapal po vzduchu. Pak se mu podlomili nohy. Svalil se k zemi.
Otec jej upravil a kolem hlavy mu přetáhl provaz se smyčkou. Pak si chlapce přehodil na ramena a šel k připravenému stolu. Vylezl na něj i s chlapcem, tam jej posadil. Přehodil jeden konec lana přes trám a chlapce vytáhl vzhůru.
Po chvilce se odebral do svého domu a uvítal se s rodinou. Žena se mu svěřila, že se jí zdál sen o druhém synovi, ale při pohledu na manžela neměla odvahu pokračovat. Neměla tušení, že její muž, vážený kazatel v tomto městě, se dopustil vražd dvou jejich synů.
Neměla tušení, že její manžel, se kterým sdílela lože a celý svůj život, zabil prvního syna a potom i druhého, napsal oba dopisy na rozloučenou, a neměla tušení, že oběma vraždám byl přítomný i jejich nejmladší syn, aniž by to tušil otec. Ano, ten nejmladší syn skutečně skrze okno viděl obě vraždy , ale strach mu nedovolil nic udělat, nebo zasáhnout. Byl zmatený z toho, jak otec hlásal lásku a v srdci měl nenávist. Byl strachy bez sebe, protože věděl… U smrti svého druhého bratra našel odvahu. Zavolal na policii a řekl jim, kdy, kde a kdo.
A tak zatím co vítal v chrámu svatém své ovečky, rozjela se rychlá akce policie.
Když otce odváděli uličkou mezi sedadly s pouty na rukou, stoupl si nejmladší syn přímo proti otci. Policisté s němým úžasem sledovali chlapcovu tvář, zalitou slzami. A tiše, se skromností sobě vlastní ten chlapec řekl otci do očí:
" JÁ JSEM. To ti řekl náš Pán. A já jsem, ti říkám i já. Odpouštím ti, neboť vím, že matka nikdy již nebude schopná odpustit Tobě. Postarám se o ní a věřím, že bude šťastná. Odpouštím ti, ale musím Ti říci ještě jednou. Ježíš nepřišel pro to, aby zachraňoval ty, kteří už ví. Ježíš přišel léčit nemocné a zbídačené vlastními otci, jako byli moji bratři a jaká je i má matka.
Otče, dosáhl jsi jediného. I JÁ JSEM GAY".
Tento příběh se skutečně stal. Otec byl odsouzen na doživotí, avšak jeho největším trestem bylo to, že za ním na návštěvu chodila jak manželka tak i syn. Oba s ním nepromluvili ani slovo. Žena tam chodila s tím, aby manžel věděl, že je mu nadále ženou v dobrém i ve zlém. A nejmladší syn za otcem chodil proto, aby věděl, že mu skutečně odpustil. A otec den po dni s vědomím, že se nechal zmanipulovat výklady písma "přesvědčených" kazatelů, že kázal celý svůj život jen nenávist, počal studovat bibli a prohlédl. Nikdy se už nezbavil pocitu viny, přesto se každý den modlil. Po letech se stal kazatelem ve vězení. Nehlásal o skryté nenávisti a neodpuštění, naopak jeho slovo bylo o lásce a přijímání člověka jako takového, se vším, co se v člověku ukrývá.
Ten příběh jsem neuvedl proto, abych odradil od písma a od víry, ale proto, abych upozornil na nebezpečí, v čem se nový křesťan neustále může nacházet. Ve falešnosti, překroucené pravdy, nelásky skryté za slovy Láska. O tom, jak se obchází nejdůležitější slova v Písmu a zapomíná se na to, že všichni pisatelé Písma jako takového, byli jen lidé, kteří vyrůstali v jiné době, v jiné kultuře. A ti lidé byli ovlivněni lidmi, a tento vliv se přesouval z generace na generaci. Člověk si musí uvědomit, že není svobodný, pokud se nechá ovlivnit přesvědčením druhých. Není a nemůže být svobodný, protože pravda je nám servírována jen tím, jak nás vychovávají rodiče, učitelé učí a ovlivňují úředníci a zákony.
A odtud již není daleko k myšlenkám zločince, hříšníka, neboť hříšník je skutečně zločinec. Zločinec ovlivněn svojí minulostí.
Pomalu se potápíte do obrovského písečného jezera, do bezedné nádrže? Kéž bys se mohl schovat pod obrovský kámen tak, aby Tě už nikdo nenašel? Nikdo mi nerozumí, nikdo v tomto domě nedokáže přijmou můj názor? Cítím, jak se na mě nejen Boží oči dívají s lítostí? Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem jiný, bylo by to tak ponižující, přátelé by mě nenáviděli a má rodina ? ….Nenávidí všechno, co si jenom mohou pojmenovat slovem hřích, odlišnost, nenormální. Děsí mě, že tak mluví, protože tak mluví i o mě, o bezdomovcích, gayích, cikánech a všech ostatních, kteří se jen trochu vymykají pravidlům? Nikdy jsem si nevybral hřích, ale jsem prostě jiný? Znáš tyto pocity?
