2 Petrův 3:9 Pán neotálí splnit svá zaslíbení

Jan Amos Komenský



Kdokoli se k němu utíká v jakýchkoli souženích a nebezpečích, bývá zachráněn a zachován.



Pevná věž je Hospodinovo jméno. (Př 18,10)

Hospodin je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, nikdy nic mnou neotřese. (Ž 62,3.7; 89,27)



Šlechetné a zbožné matroně, paní D. C., v Kristu Pánu mně vzácné milé matce.

Byl jsem vámi požádán, mně zvláště a důvěrně milá paní matko, abych před odchodem z vlasti vám něco napsal pro potěšení a na památku. Nahlédl jsem do bible, která je a má býti základem všeho našeho potěšení. Pojednou jsem připadl na tato slova: Pevná věž je jméno Hospodinovo, k ní se uchýlí spravedlivý a bude zachráněn. Tato překrásná věta hned zaujala mé srdce svou jadrností, že jsem při ní zůstal, dále nešel, ale počal jsem rozjímat i s pomocí jiných míst Písma svatého o tom, jakou věží, a jak pevnou, je jméno Hospodinovo, jak se do ní utéci, a jak je bezpečen, kdo se do ní uchýlí. Tak se mi tento spisek rozrostl pod perem. Soudím, že může být k mnohému potěšení jak mně samému, tak neméně i vám, a to kvůli vašemu nejmilejšímu manželovi a mému milému otci v Kristu, který byl kromě jiných vypovězen z vlasti; jakým právem, ukáže svým časem Bůh, spravedlivý rozeznavatel všeho.

Vyrozumějte tedy, milá matko, a posilňte se ve víře, že kdekoli je váš milý manžel, Bůh o něj pečuje, chová jej jako na svém hradě v bezpečí a dochová jej k vašemu mnohému potěšení; tomu se těšte. Neboť toto Boží zaslíbení, jako i všecka jiná, je nezměnitelné: „Poněvadž si mne, dí Bůh, zamiloval a Hospodina vyvolil za svůj příbytek, nepřiblíží se k jeho stánku žádná pohroma, vysvobodím jej a vyvýším, neboť poznal mé jméno. Bude mne vzývat a já jej vyslyším. Budu s ním v soužení, zachráním a oslavím jej. Mnohými dny jej zahrnu do sytosti a ukáži mu své spasení“ (Žalm 91,9-10 + 14-16).

To, co zde sobě i vám připomínám pro potěšení, jsou sama Boží slova, která se nemohou změnit ani zemdlít, i kdyby se hory pohybovaly a pahrbky ustupovaly ze svého místa (Izaiáš 54,10), dokonce i kdyby pomíjelo nebe i země (Matouš 24,35). To mějte pro sebe za potěšení a pokládejte za doporučené svým modlitbám jak svého milého vypovězence, tak i mne psance, všechno to je milé pro Krista.

A Bůh, který ještě nikdy nenechal v zahanbení nikoho z těch, kteří v něho doufali (Sirach 2,10), nechť promění naši nesvobodu v bezpečí, žal v radost, hanbu v triumf, aby se otevřela naše ústa proti našim nepřátelům (1. Samuelova 2,1) a byla plná smíchu a náš jazyk plný jásotu (Žalm 126,2). Amen.

Datum při mém odchodu dne 10. října roku 1622.

V. d. syn N. N.



PRVNÍ KAPITOLA

O tom, že ve světě je plno nástrah a nebezpečí, a že ubohý je člověk, který proti nim nemá bezpečné útočiště.

Svatý muž Job ve 14. kapitole své knihy řekl, že člověk narozený z ženy je krátkého věku a plný namáhání. To se zcela shoduje s každodenní zkušeností. Neboť kdokoli jsme se zrodili na svět, zase se odtud ztrácíme, a to tak rychle, že sotva se tu stačíme ohlédnout, již zase mizíme. A ačkoli má někdo kratší a jiný delší život podle toho, jak byl komu určen cíl tajným ředitelem všech věcí, je zde napsáno, že jej nelze překročit, minout ani odsunout, protože je neviditelný, a když k němu nevidouce přicházíme, býváme podraženi a vzati pryč.

Ale sama ta krátkost a nejistota života by ještě byla snesitelná, kdyby v té krátkosti bylo něco potěšitelného a bezpečného; avšak není, nýbrž všude je plno zjevných i tajných osidel, léček, nástrah a nebezpečenství, takže je ten náš krátký život pln starostí, strachu a namáhání. Shora, zdola, ze stran i zevnitř nás samých na nás létají velice nebezpečné střely, kterým se musíme pracně vyhýbat. A přece býváme tu a tam bolestně zasaženi.

Shora nás Pán Bůh častuje svými ranami, jimiž jsou hlad, mor, meč, hrom, oheň, přívaly a povodně, krupobití, zemětřesení a jiné nesčíslné pokuty nebo události, které na nás sesílá.

Zdola jsou našimi pokušiteli a katany ďáblové, kteří na nás ustavičné číhají, hledíce vždycky něco nastražiti na tělo nebo na duši.

Vůkol nás jsou oheň, voda, vzduch, země, dříví, kamení, zvěř, dobytek, stavení, kde bydlíme; neboť k tomu všemu se může nesčíslným způsobem přidat neštěstí, když nám to či ono přebývá nebo se nedostává, nebo když se to po nás vrhá, kácí a podobně. Ovšem i lidé kolem nás vzbuzují strach, někteří nepoctivýma rukama, jiní závistivýma očima, jiní lživým jazykem, jiní vražedným srdcem; a když Bůh dopustí, těžce škodí.

Konečně nejsme bezpečni ani sami před sebou pro rozličné vášně a žádosti, které v sobě tajíme, jako je radost, zármutek, naděje, strach, láska, nenávist, hněv, pomstychtivost, chtivost majetku, ctižádost a podobně. Ty se jen zřídkakdy dají udržet v náležité mírnosti, ale zmítají lidmi natolik, že nejčastěji odtud povstává všemu lidskému pokolení záhuba na těle i na duši.

Je tedy naprosto pravda, že člověk je plný namáhání, nepokoje, nástrah a nebezpečenství. A jistě je pravda i to, že nemá-li kdo bezpečné útočiště nebo bezpečnou skrýši, kam by mohl ustupovat před létajícími střelami božskými, ďábelskými, lidskými, svými vlastními i všelijak náhodnými, je ubohý a nešťastný člověk.

Ukazují to příklady; když Kain nevěděl, kam by utekl před vnitřním trapičem, zlým svědomím, zoufal si; podobně Achitofel, Jidáš a jiní. Poněvadž si bezbožníci v prvním světě a potom v Sodomě neopatřili včas útočiště, žalostně zahynuli, když přišla potopa a oheň, kdežto Noé a Lot zůstali zachováni.

Farao s Egypťany bídně utonul v moři na těch místech, kde jiní přešli snadno moře suchou nohou, poněvadž si nevzal ponaučení z toho, na čem záleželo.

Nevěstka Raab zůstala při dobytí Jericha uchráněna, kdežto všichni ostatní obyvatelé byli bídně pobiti, poněvadž si neopatřili to, co ona. Když v celé kananejské zemi docházelo k vyplenění, gabaonitští se tomu vyhnuli, všichni ostatní byli vyhubeni.

Krátce, kdo se vždy nezaopatří, když mu odněkud vyvstává nebezpečí, neohradí se proti němu a nevyhne se letící střele, ten jistě pochybí. Neboť kdyby ho chybilo jedno, druhé, třetí neštěstí, posléze ho vždy některé zasáhne, a to bývá obyčejně nenadále.



DRUHÁ KAPITOLA

O tom, že si lidé volí lecjaká omylná útočiště.

Ale jak lidi zavádí nedbalost a neopatrnost, tak na druhé straně (a téměř více) přílišná pečlivost a omylná opatrnost. Ta spočívá v tom, že si lidé proti přicházejícím pohromám na ochranu a obranu volí a chystají něco takového, co je před nimi uhájit a ubránit nemůže. Například si proti hladu budují skladiště potravin; proti chudobě skladiště peněz, klenotů a zboží; proti meči a válce vysoké hrady a města, dobře opevněná zdmi a valy, k tomu skladiště zbraní a střeliva, vozy, koně a silná vojska; proti moru a smrti slavné lékaře a četné lékárny, proti ohni kamenná stavení a podzemní sklepy, proti povodni a zemětřesení vysoké, na skalách postavené domy; proti vichru procesí a zvonění; proti ďáblu a jeho útokům růžence, křížky, Agnus Dei (svěcený amulet s podobou beránka), a rozličná zažehnávání, proti lidské vzteklosti útěk do cizích zemí nebo skrývání na tajných místech, a lichocení, pochlebování, a konečně kupování si bezpečnosti a co by se ještě navíc mohlo jmenovat. Ale že to všechno je úplně marné a zavádějící, je možno dokázat ze svatých Písem i ze zkušenosti.

Že proti hladu nestačí bohaté špižírny, dotvrdil Pán Bůh, když hrozil židovskému lidu, že je bude hubit hladem, nebudou-li ho poslouchat, ačkoli země, do níž je uvedl, byla nadmíru úrodná (5. Mojžíšova 28). A v knize Moudrosti (16,26) se praví, že člověka živí nikoli hojnost úrody, ale Slovo Boží. To potvrzuje Kristus Pán (Matouš 4,4). A potvrzuje to příklad jeruzalémských, kteří za svého posledního obležení měli obilnice naplněné obilím tak, že se všechno množství lidu mohlo uživit po tři léta; ale poněvadž Bůh se rozhodl kromě jiných ran je vyhubit i hladem, nic jim nepomohly zásoby. Sami zapálili své obilnice (buď z neopatrnosti nebo jedni druhým navzdory, poněvadž Bůh mezi ně poslal ducha nesvornosti), a jednoho dne všechno shořelo (Josef Flavius). Nespokojení Izraelité měli na poušti hojnost masa a přece umírali, i když je měli v ústech (4. Mojžíšova 11,33). A vůbec vídáme, že bohatí umírají i při hojných špižírnách.

Proti chudobě jsou nejistým a velmi mylným opatřením peníze a majetek; neboť jediný nešťastný den může všechno odejmout. Zajisté může přijít zloděj, lupič, nepřítel, oheň, voda, a náhle bude podvráceno to, nač se boháč spoléhal. Příklad toho je ukázán na Jobovi, bohatém Krézovi i jiných. Neboť nic není na světě nestálejšího než majetek. Přechází z rukou do rukou. Kdo dnes má, může zítra nemít!

Proto svatý Jakub (5,1-3) vhodně promlouvá k boháčům:

„Nuže, boháči, plačte a bědujte, vaše zásoby shnily, vaše šatstvo je prožráno moly, vaše zlato a stříbro zrezavělo.”

Že ve válce jsou marnými útočišti vysoké hrady a opevněná města, dokazují Babylon a Jeruzalém. První měl mramorové zdi, jimž ve světě nebylo rovných, a sto měděných bran, a byl pokládán za nejnedobytnéjší město. Druhý spočíval na vysokých skalnatých pahrbcích, takže při jeho posledním obležení mohli Židé Římany popouzet, že i kdyby byli třeba jako orlice, které nosí na korouhvích, nebojí se jich. Avšak naděje babylonských i jeruzalémských, založená na opevnění, selhala. Tamti byli přemoženi Cyrem, když hodovali v největším bezpečí (Daniel 5), a tito Titem, když ho nejvíc dráždili; a na statisíce lidí bylo strašlivě pobito. Hle, jak je pravdivé, co řekl Bůh idumejskému národu, spoléhajícímu na svá vysoká opevnění: „I kdyby sis založil hnízdo vysoko jako orlice, kdybys je umístil i mezi hvězdy, i odtud tě strhnu, dí Hospodin“ (Abdiáš 4). Že zbroj, meč, lučiště, koně a vojska nevysvobozují ani neskýtají vítězství, o tom svědčí David (Žalm 33,16-17).

Že proti moru a smrti neplatí žádné lékárny, žádné léky, ukazuje zkušenost. I král Aza, jenž skládal naději do lékařů, se zklamal (2. Paralipomenon 16,12). Zkušenost dosvědčuje, že proti ohni a větru, přívalům a povodním nestačí to, čeho se lidé chytají. Ačkoli proti ďáblu a jeho dílu žádné vnější prostředky (neřku-li pověrečné titěrnosti) naprosto nic neplatí, přece on tím vším lidi mámí, šálí, vodí podle své vůle za sebou, dotlačuje k všelijakému neštěstí na těle i na duši a naposledy přivede větší díl nešťastných lidí do jámy věčného zatracení.

Proti zlobě nepřátel stejně tak nic nepomůže ukrývání se na horách, jeskyních nebo roklích, neboť nepřátelé umějí hledat i ve skrýších (1. Královská 23,23). A Pán Bůh praví, že koho on vydává do rukou nepřátel, ten i kdyby se do země zakopal anebo na dně moře skryl, bude i odtud vytažen (Amos 9,2). Židé za antiochenského pronásledování utekli na poušť, ale i tam byli stíháni, dopadeni a pobiti (2. Machabejské 2,29). Daniel, spatřený oknem ve skrytém pokoji protivníky a špehy, byl udán u dvora a uvržen do lví jámy (Daniel 6,10-16).

Co je platno utíkati před nepřáteli do cizí země? Když unikne nebezpečí mezi domácími, může se s ním potkat mezi cizími. Když David prchal před Saulovým tyranstvím mezi Filištíny, málem že nebyl zahuben od nich samotných a sotva se odtud vymanil, i když dost neobvyklým způsobem (1. Samuelova 21,10). Když David opět prchal před oním tyranem, uchýlil se k obyvatelům Cejly. Avšak ačkoliv jim předtím prokazoval veliké dobrodiní tím, že je vysvobodil od nepřátel, byl by jimi vydán do rukou Saulových, kdyby ho Hospodin nevaroval (1. Samuelova 23,12). Hle, tak to dopadá, když se utíká k cizím a svěřuje se jim život. A když se skrýval u zifejských, ačkoli byli téže národnosti a náboženství a znali jeho nevinu, přece jimi byl vyzrazen Saulovi a téměř dopaden. Avšak Bůh ho zvláštním způsobem zachránil (1. Samuelova 23,19n+26,1n).

Hledat bezpečí před nepřáteli úplatami nebo lichocením nebo slibovat si od nich bezpečí pro jejich sliby, chlácholení a přívětivé chování není nic než sebeklam, protože lidským synům nelze důvěřovat. Kain mluvil k Abelovi, jakoby se již nehněval, vyvedl jej na pole a zabil (l. Mojžíšova 4,3-8). Abner a Amaza věřili Joábovi a během předstíraného přátelství jím byli zabiti (1. Královská 2,5). Oniáš, slavný kněz a svatý muž, byl lahodnými slovy a sliby vylákán Andronikem ze skrýše, kam se uchýlil pro záchranu života, a zabit (3. Machabejské 4,34).

Mít útěchu ve svých vlastních, které má člověk okolo sebe a svěřuje se jim, a spoléhat se na jejich mlčenlivost a věrnost je také klamné. Zakusil to David, jenž si naříkal, že ho zradil ten, se kterým žil v přátelství, kterému se se vším svěřoval, a jenž jídal jeho chléb (Žalm 41,10). To potkalo i Krista Pána, že byl zrazen vlastním učedníkem. Bůh sám, jenž lidské nestálosti a nevěře nejlépe rozumí, dává prorokem výstrahu: „Nevěř bližnímu, nespoléhej na přítele, dej si pozor na tu, jež uléhá po tvém boku“ (Micheáš 7,5). Ti, jimž se člověk svěří, vyzradí ho a způsobí mu těžkosti často ne ze zloby, ale neopatrným slovem nebo činem; naprosto ničím se nelze zabezpečit.

Ovšem chtít spoléhat na ochranu vyšších, pokládaných za zastánce, i to je marné. „Nedoufejte v knížata, v lidské syny, v nichž není vysvobození,“ říká David (Žalm 146,3); neboť, když je nejhůře, nic nepomáhají, někdy nechtějí, někdy nemohou. Svatý Pavel měl u císařského dvora vzácné osoby ze svých posluchačů (Filipenským 4,22); avšak, když po něm šla inkvizice, nikdo se ho neujal, všichni jej opustili (2. Timoteovi 4,16). Micheáš byl falešným prorokem Sedechiášem svévolně políčkován a ještě k tomu Achabem nevinně uvržen do žaláře. Ačkoli se na to díval judský král Jozafat, pán sice jinak zbožný, mlčel k tomu bezpráví, protože si při Achabově dvoru nechtěl způsobit nepříjemnosti (1. Královská 22,13-28).

Zbožní služebníci církve mají zvláště na to štěstí, že když se dostávají do úzkých, nikdo se o ně nezasazuje a nezastává se jich ani tajně, neřku-li zjevně, i kdyby mohl. Bývalo a je málo Abdiášů, kteří by v čas pronásledování skrývali a opatrovali na padesát proroků (1. Královská 18,4). Více je těch, kteří, jak praví Jakub (2,16), říkají: „Jděte, bratří, v pokoji, ohřejte se a najezte; a mezitím jim nedají žádné zaopatření.“ Jsou totiž takoví, že si sice přejí, aby byli zachováni ti, kdo trpí protivenství, ale tak, aby s tím neměli nic společného. A i kdyby byli takoví, kteří by si přáli je ukrýt nebo se nevinných zastat, není se vždy nač spoléhat. Když kněz Abimelech ukrýval Davida na útěku, hned se našel Doég, který to vyslídil, a onen zbožný muž na to doplatil (1. Samuelova 22,9n). Jonata, královský syn, se zastával nevinného Davida před otcem, ale Davidovi tím nijak neprospěl a sobě přivodil nenávist (1. Samuelova 20,1n).

Úhrnem, všecka lidská útočiště, která si lidé připravují v sobě navzájem nebo v čemkoli jiném, jsou marná a omylná, protože „běh nezáleží na rychlých, ani boj na udatných, ani živobytí na moudrých, ani bohatství na obezřetných, ani přízeň na učených, ale děje se tak všem podle času a okolností. Neboť jako ryby bývají loveny sítí, tak jsou tajné sítě na syny lidské, do nichž bývají chyceni“, jak praví Šalamoun (Kazatel 9,11-12).

Není tedy, pravíš, naprosto žádné rady proti těm našim bědám? Není žádného vyhnutí, žádného zabezpečení? Ještě jest jeden prostředek, a ten je dostačující pro únik před všemi osidly smrti. O tom následující.



TŘETÍ KAPITOLA

O tom, že jest jediné bezpečné a dokonalé útočiště v trápení: Bůh sám.

„Hospodin jest útočiště v čase soužení,“ říká David (Žalm 9,10) a „Hospodin síla má, skála má, hrad můj, štít můj, mé útočiště“ (Žalm 18,2). A Šalamoun říká: „Pevná věž (nebo hrad, bašta) jest jméno Hospodinovo, k ní se uteče spravedlivý a bude zachován“ (Přísloví 18,10). A tak všude v Písmu se hlásá, že jenom u Boha je bezpečí a kdo se k němu uteče, toho žádné neštěstí nemůže dosáhnout. Proto není třeba to obšírně dokazovat, ale raději rozvážit, co a kde je ten hrad, bašta, věž, skála, štít Boží, kam se má uchýlit spravedlivý, a jak se tam má skrýt.

Utéci se k Bohu znamená utéci se do té skrýše nebo do toho hradu a paláce, v němž Bůh bydlí, utéci se před jeho tvář, pod jeho křídla. Kde tedy Bůh bydlí? Z Písem vyrozumíváme, že Bůh má čtvero rozdílných příbytků, v kterých bydlí jako ve svém paláci: srdce věřícího člověka, církev, nebe a sebe samého.

Že je Božím příbytkem srdce vyvoleného člověka, o tom mluví Pán Bůh sám takto: „Ačkoli já bydlím na výsosti v místě svatém, přebývám i s tím, kdo má zkroušené srdce a poníženého ducha“ (Izaiáš 57,15). A Kristus Pán praví: „Miluje-li mne kdo, přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). A svatý Pavel říká každému z věřících: „Zdali nevíte, že jste chrám Boží a duch Boží ve vás přebývá“ (1. Korintským 3,16)?

Že má Bůh církev, rozprostřenou na zemi, za svůj stánek, o tom slyšel svatý Jan z nebe znějící hlas: „Hle, stánek Boží s lidmi, a bydliti bude s nimi, a oni budou lid jeho, a on sám, jejich Bůh, bude s nimi“ (Zjevení 21,3). A lidu izraelskému řekl Pán Bůh: „Vzdělám příbytek svůj uprostřed vás a procházeti se budu mezi vámi“ (3. Mojžíšova 26,11). Proto i chrámy, postavené lidskýma rukama, se nazývají Boží příbytky (Žalm 74,7 a 84,2).

Nebe se ovšem nazývá i příbytkem Nejvyššího (1. Královské 43), stolicí Boží (Izaiáš 66,1), chrámem Božím (Žalm 18,7), palácem Božím (Žalm 104,3) a trůnem Božím (Žalm 103,19); tam přebývá (Žalm 2,4), odtud pozoruje všecky syny lidské (Žalm 33,13), vysílá svým (věrným) pomoc (Žalm 57,4) a odtud projevuje svůj hněv proti každé bezbožnosti (Římanům 1,19).

Posléze se nám ukazuje ještě jeden, největší a nejširší příbytek Boží. Tím jest jeho věčnost a neskonalost, v níž on přebýval u sebe samého, dříve než bylo jak srdce, církev i nebe; stále tam přebývá a ještě svým Božstvím vyplňuje nebe, zemi, podsvětí a všecko všudy. O tom svědčí tato Písma: „Důstojný a vyvýšený je ten, jenž přebývá na věčnosti a jehož jméno je Svatý“ (Izaiáš 57,15); „Nebe je mým trůnem a země podnoží mých nohou“ (Izaiáš 66,1), „Kam bych zašel od ducha tvého (říká David) a kam bych utekl před tvou tváři? Kdybych vstoupil na nebesa, tam jsi ty, kdybych sestoupil do propasti, hle, jsi tam přítomen, kdybych zaletěl za nejzazší moře, i tam by mne obklíčila tvá pravice“ (Žalm 139,7).

Náš Pán Bůh má tedy čtvero rozdílné bydlení: ve zbožném srdci a v církvi přebývá svou milostí, v nebi svou slávou a všude mocí svého Božství. Zbožné srdce je Boží hrad, církev je Boží hrad, nebe je Boží hrad, věčnost a všude rozlitá jeho moc je Boží hrad.

Který tedy je hrad z těch čtyř, kam se má uchýlit spravedlivý, aby byl ochráněn?

Ke kterémukoli z těch čtyř míst se obrátí, všude najde Boha, všemohoucího ochránce svých (věrných). Tak David měl Boha ve svém srdci (Žalm 139,23), uchyloval se ke svatyni (Žalm 28,2), pozdvihoval oči k nebi (Žalm 123) a odtud očekával ochranu a pomoc (Žalm 121).

Avšak, když Bůh velí utíkat před vichřicemi k sobě do svého příbytku, míní vlastně svou všudypřítomnou všemohoucnost. Neboť nikdo nemůže utéci do svého srdce před vnějšími nebezpečenstvími, aby se tam schoval. Nic neprospívá ani útěk do svatyně a chrámu, jako onomu Joábovi, který byl přece jen zabit u oltáře Hospodina, kam se utekl pro zachování života (1. Královská 2,28); ani Židům v Jeruzalémě, kteří se spoléhali na chrám, v přesvědčení, že nebudou přemoženi (Jeremiáš 7,4), avšak byli přemoženi a zničeni. A do nebe nám naprosto nelze v těle utéci. Všemohoucí, všude rozlitá Boží moc je tedy ten nedobytný hrad, věž, bašta, skála, k níž kdo se uteče, bude zachráněn.

Tento hrad má zajisté nepřístupnou hradbu, je osazen nesčíslnými vojsky a opatřen hroznou střelbou, dosahující na všechny strany až do končin světa. Proto je v něm nevypravitelně bezpečno. Hradba toho hradu, pro niž není ani možné se přiblížit žádnému z nepřátel, je čtverá. Je totiž obklopen 1. vodami bez břehu a dna, 2. vysokými valy, 3. hlubokými příkopy a 4. ohnivými zdmi.

Široké a hluboké vody, uprostřed nichž leží tento hrad, je Božská neviditelnost, o níž říká David: „Oblak a mrákota je vůkol něho“ (Žalm 97,2); „propastí jako rouchem se přioděl“ (Žalm 104,3). A v knize Job je napsáno: „Bůh je vyšší nad nebesa, co mu učiníš? Hlubší než peklo, jak mu porozumíš“ (11,8)? A svatý Pavel jasně praví: „Boha žádný z lidí neviděl ani vidět nemůže“ (1. Timoteovi 6,16). A proto nepřátelům, kteří chtějí stíhati Boha nebo někoho, kdo se uchýlil do jeho neviditelné skrýše, se dělá před očima mlha, oči jim chabnou, slepnou, nemohou vidět, co hledají, ani trefit, kam směřují. Tak se stalo bezbožným sodomským, když hledali Lotův dům (1. Mojžíšova 19,11), a syrským, když chtěli zajmout Elizea (2. Královská 6,18). A tak se děje všem, kdo chystají spiknutí proti Bohu, že se míjejí cíle, protože nevidí, koho hledají, ani kudy by se k němu dostali.

Vysoké valy a náspy toho hradu je Boží všemohoucnost. Nikdo je nemůže přelézt a dobýt. Jako okolo Jeruzaléma jsou hory (Žalm 125), tak Hospodin je vůkol svého lidu. Kdo by chtěl dobýt a zničit město, opatřené vysokými a příkrými valy, musel by je nejprve rozstřílet a rozmetat. Tak kdo by se chtěl zmocnit těch, kteří se skrývají u Boha, musel by nejdříve zničit Boží všemohoucnost, aby je nemohla bránit.

Příkopy hradu jsou osudy nebo určení Boží, přes něž On k sobě a ke svým nepustí nikoho blíže, než vyměřil. O tom říká David: „Tvoje soudy je hlubokost nesmírná“ (Žalm 36,7). Pro hloubku úradků Božích tedy nemůže žádný nepřítel za Boží ohradu.

Konečně je okolo tohoto hradu ohnivá zeď: to je Hospodinův hněv (Zachariáš 2,5). Užívá jí, když se nepřátelé přece jen chtějí do hradu protlačit a přes jeho zákaz prosadit svou vůli. Neboť jako kdyby někdo chtěl lézt přes ohnivou zeď, nejenže nic nepořídí, ale uhoří, tak Boží hněv svým šleháním odhání a hubí nepřátele. Jak se tedy mohou dostat nepřátelé ke hradu, který je neviditelný a navíc ohražený všemohoucí Boží mocí, nezměnitelnými úradky a planoucím hněvem?

Ale pro naši ještě větší bezpečnost je osazen nepřemožitelnou stráží, vojsky svatých andělů. O tom praví Písmo: „Vozů Božích je dvacet tisíc, mnoho tisíc andělů, a Pán mezi nimi ve své svatyni“ (Žalm 68,18); a Daniel viděl, že mu sloužily tisíce tisíců a desettisíckrát sto tisíců stálo před ním (Daniel 7,10). A všichni ti jeho služebníci jsou plápolající oheň (Žalm 104,4), mocní v síle a rychle vykonávající jeho rozkazy (Žalm 103,20). Každý z nich může zničiti i největší nepřátelské vojsko (2. Královská 19,35). A ti všichni nejenže stojí k službě svému Pánu a Stvořiteli, ale hlídají celý neviditelný hrad Boží; rozkládají tábor kolem všech, kteří náležejí pod ochranu Nejvyššího a střeží je (Žalm 34,8). Jaká může být v nebi větší bezpečnost?

Nadto, aby nepřátelé ani blíž nemohli nebo aby při jejich urputném dotírání byli sami ničeni, má Pán Bůh svůj hrad opatřený velice hroznou střelbou. Jsou to rozličné prudké rány, jimiž střílí na své nepřátele, jak a kdy to uzná za potřebné ke zkrocení jejich vzteku: například hrom, blesky, vichr, ledové nebo kamenné krupobití, povodeň a zátopy, zemětřesení a podvraty, divou zvěř, hady a jedovatý hmyz, sucho a mokro, horko a zimu, náhlé a prudké nemoci, hlízy a pryskýře, náhlou smrt a bezpočet jiných.



ČTVRTÁ KAPITOLA

O tom, co je to utéci před nebezpečím k Bohu a skrývat se u něho, a koho on přijímá na svůj hrad.

Porozuměli jsme, co je pevný Boží hrad, v němž přebývá bezpečí. Je potřebí také znát, jak a kudy se na ten hrad vchází. Neboť co by bylo platno vědět, že někde je takové bezpečné útočiště a nevědět, kde je hledat, kudy a jak se do něho dostat. Vždyť jsou tisíce tisíců lidí, kteří jej nenacházejí a ani nevědí jak, i když o něm něco slýchají.

Utéci se na Boží hrad znamená tělo i duši a všecko všudy poručit a odevzdat samému Bohu, svému Stvořiteli, aby podle svého dobrého uvážení hájil a bránil, jak nejlépe ví a umí, před zahynutím a všemožnými zlými událostmi; a spolehnout se s plnou důvěrou, že cokoli se bude dít, bude to jen svatá Boží vůle, jemu k slávě a člověku k dobrému.

Takto jistě hledal David útočiště u Boha, když se svěřoval jemu samému: „Hospodine, Bože můj, k tobě pozdvihuji své oči, smiluj se nade mnou“ (Žalm 123); „Hospodine, Bože můj, v tebe doufám, vysvoboď mne, vytrhni mne od mých protivníků“ (Žalm 7,2); „Hospodine, Bože můj, v tebe naději skládám, buď štítem vůkol mne“ (Žalm 3,4); „Hospodine, nepřítel stíhá duši mou, ale já v tebe skládám naději, vytrhni mne, u tebe se skrývám“ (Žalm 143,3.9); „Hospodine, doufám v množství tvého milosrdenství, proveď mne ve své spravedlnosti před těmi, kdo po mně slídí, spravuj přede mnou mou cestu, zastři mne vůkol jako štítem svou přízní“ (Žalm 5,8.9.13); „Bože můj, v sevření srdce svého k tobě volám, uveď mne na skálu bezpečnosti, buď mi útočištěm a pevnou věží před tváří nepřítele, ať se uchráním v skrýši tvých křídel“ (Žalm 61). Žalmy jsou plny takových modliteb.

Kdo se tak obrací ve svém jakémkoli soužení k Bohu a horlivě se svěřuje do ochrany jemu samému, přijímá ho Pán Bůh pod křídla své všemohoucnosti, přikrývá jej svým stínem a vůkol jej ohražuje svou přízní jako štítem. A o něm se již může říci, že přebývá s Bohem na skále bezpečnosti, v tom nedobytném a neviditelném hradu.

Přijímá však Pán Bůh na svůj hrad každého, kdo ho o to žádá? Saulův příklad ukazuje, že ne. On se v úzkosti před Filištíny násilím dotíral k Bohu a hledal všestrannou ochranu, avšak nenalezl ji (1. Samuelova 28). Byl dostižen nepřáteli a zahynul v zoufalství (1. Samuelova 31). Proč to asi bylo? Což může Bůh oslyšet ty, kdo nevědí, kam se podít ve svých nesnázích a tak běží k němu a volají po ochraně? Odpověď: Daniel svědčí o Bohu, že je hojný v milosrdenství a vždycky hotový k pomoci (Žalm 130,7-8), a všichni svatí to v radosti zakoušejí Pánu Bohu k slávě; ale to, že zavírá bránu svého hradu před Saulem a jemu podobnými a nechce jim poskytnout útočiště, to si způsobili oni sami. Zvláště je to proto, že když dříve, dokud byli bezpečni, nedbali Boha, nedbá Bůh zase na ně v jejich nesnázích. Poněvadž oni v čase štěstí mu nepřáli místo v příbytku svých srdcí, nic jim Pán Bůh nekřivdí, když je v čase neštěstí také nepustí do svého příbytku.

Proto, kdo chce mít u Boha jisté útočiště před neštěstím, přijď kdy přijď, ten musí být v ustavičném spojení s Bohem a stále pilně dbát, aby ničím nezmarnil jeho přízeň. To jest, musí: 1. milovat Boha celým srdcem a mít v něm samém své potěšení; 2. zakládat všecko na něm samém, 3. k němu se vždycky modlit a jemu se odevzdávat, 4. činit i nechávat všecko jemu na vůli. V srdci toho, kdo si tak počíná, Bůh přebývá svou milostí jako v centru. A když v něm přebývá milost Boží, tedy jej všemohoucnost Boží obchází a vůkol zastírá. A poněvadž jej obkličuje Boží všemohoucnost, tedy zde v tomto obklíčení přebývá jako v paláci s Bohem a Bůh s ním. A kde je Bůh, tam je pokoj, bezpečí, sláva i vojska andělů, i když to všechno je pro tělo nespatřitelné.



PÁTÁ KAPITOLA

O tom, jaká je bezpečnost na hradu jména Hospodinova.

Ať je tedy člověk, jenž dokonale spočívá nadějí v Bohu, v ohrazeném městě nebo na poušti, mezi přáteli nebo nepřáteli, na svobodě nebo v žaláři a poutech, ve vodě, v ohni nebo třeba v propasti, všude je mu Hospodin sluncem a pavézou (Žalm 84,12), štítem vůkol něho (Žalm 3,4) a strážcem, jenž nedřímá (Žalm 121,4), ale chrání jej jako zřítelenici svého oka (Žalm 17,8); chová jej v skrýši své tváře jako ve stanu (Žalm 31,21) a jako v ohrazeném městě (Žalm 3,22) a střeží ho, aby nebyl vydán do libovůle svých nepřátel (Žalm 41,3), rozprostírá nad ním své milosrdenství (Žalm 36,11), pěstuje ho a nosí (Izaiáš 46,3) a drží ho za ruku, aby neklesl (Žalm 66,9) a aby se neporanil, kdyby upadl (Žalm 37,24). Provází jej svým světlem (Žalm 43,3) a přikazuje svým andělům ho chránit na všech cestách (Žalm 91,11) a vojensky kolem něho tábořit (Žalm 34,8). Přichází-li soužení, přikrývá jej stínem svých křídel (Žalm 17,8 a 63,8); a když pokušení, podpírá jej svou pravicí, aby nebyl obluzen (Žalm 37,17 a 141,4). Bůh jej skrývá před úklady nepřátel (Žalm 64,3); když naň vysílají své střely, on působí, aby se lámaly, než doletí, nebo je obrací nazpět (Žalm 58,8 a 11,2-3). Když má jíti vodou, Hospodin je s ním, aby ho proud nezachvátil a hlubina nepohltila; když ohněm, aby neuhořel (Izaiáš 43,2); nebo, kdyby naň dolehlo nějaké protivenství, aby ho vychvátil a způsobil mu ulehčení (Žalm 66,12). Přicházíli tma zármutku a tesknoty, on mu svítí světlem svého obličeje (Žalm 112,4 a 4,7). Zkrátka, kdo sedí v skrýši Nejvyššího a odpočívá v jeho stínu, toho on přikrývá svými brky, aby ho nelapilo žádné osidlo, nazasáhla žádná létající střela, k jeho stánku se nepřiblížila žádná rána, i kdyby po pravici a po levici padalo na tisíce jiných (Žalm 91,7). Neboť Hospodin činí vůli těch, kteří se ho bojí a střeží všechny, kdo jej milují (Žalm 145,19). To zbožní znají a v Bohu si bezpečně počínají a říkají, jak ukazuje příklad Davidův: „Já jsem ulehl a spal jsem a zas procitl, neboť mne chránil Hospodin. Nebudu se báti mnoha tisíců lidí, kteří se vůkol kladou proti mně“ (Žalm 3,6-7). „Hospodin je se mnou, nebudu se báti; co mi může učinit člověk? Hospodin je se mnou, proto uvidím pád těch, kteří mne mají v nenávisti“ (Žalm 118,6.7 a 56,5.12); „I kdyby proti mně tábořili, mé srdce se nepoleká“ (Žalm 27,3); „I kdyby se s námi země podvracela a hory padaly doprostřed moře“ (Žalm 46,3), ano, i kdyby se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebojím se zlého, neboť ty, Hospodine, jsi se mnou“ (Žalm 23,4). Přečti si, jak jest uprostřed nedostatku a nebezpečenství statečný Abakuk (3,17-19). Blahoslavený je tedy člověk, jenž skládá naději v Hospodina.

I když to všechno je jisté z těchto potěšujících Písem, která jsme si připomenuli, nebude bez užitku vybrat a krátce připomenout některý z příkladů Písma svatého, poněvadž vysvětlují věci tím jasněji a důvěru nemálo posilují.

Všimněme si nejprve Noema. Ten, když viděl, že se všechen svět porušuje, a bál se, že to nepovede k dobrému konci, oddal se tím horlivěji službě Bohu. A i když mu proto bezbožníci žlořečili, spolehl se na Boha. Proto byl on i jeho nejbližší Bohem uchráněn a zachován, když všechen svět zahynul (1. Mojžíšova 6,7).

Otec věřících Abraham činil poslušně všecko, co jen Bůh poručil, proti vlastnímu rozumu. Proto mu Bůh řekl: „Neboj se, Abrahame, já budu tvůj štít a tvá převeliká odměna“ (1. Mojžíšova 15,1). A stalo se tak. Kolikrát mu hrozilo nebezpečí pro jeho manželku, kolikrát od hladu, kolikrát od nepřátel, odevšad jej vyvedl Pán Bůh, jeho štít.

Když byl Lot v Sodomě uprostřed bezbožníků, měl stálý ohled a zřetel na Boha. Proto, když se podvracelo pět měst, on byl anděly vychvácen a zachráněn (1. Mojžíšova 19).

Zbožného Jákoba si umínil zabít vraždychtivý Ezau (1. Mojžíšova 27,41); ale on se spolehl na Boha a Bůh ho uchránil. Nejprve jej doprovodil s houfy andělů do cizí země (1. Mojžíšova 28); potom, když se vracel a ze strachu se úpěnlivě svěřoval do Boží ochrany (1. Mojžíšova 32,11), Bůh oblomil srdce Ezaua tak, že když se s ním shledal, nevěděl, co má dělat a tak plakal a líbal jej (tamtéž). Předtím se na Jákoba chystal rozhněvaný Lában, ale toho Pán Bůh zděsil ve snu a zabránil mu uškodit (l. Mojžíšova 31).

Zbožný Josef byl nenáviděn bratry, kteří mu ukládali o život, byl prodán do cizí země, tam byl lákán ke hříchu, osočen a dostal se do těžkého žaláře; ale poněvadž se ve všem pokořoval před Bohem, Bůh všecky úklady proti němu rušil, až jej podivuhodně přivedl i k nejvyšší slávě.

Izraelité byli v Egyptě těžce trápeni; ale poněvadž volali k Bohu, přijal je Bůh pod svou ochranu, vyslal své rány jako střely, zdeptal Egypt a slavně je odtud vyvedl. A zde bylo zřejmé, jaký je rozdíl mezi tím, kdo přebývá ve skrýši Nejvyššího a kdo nepřebývá: ve vší egyptské zemi byly vody změněny v krev a prach země ve štěnice, dobytek mřel, hmyz, vředy, krupobití, kobylky, tma přikryly všechen Egypt a všichni prvorozenci zemřeli. Domů Izraelitů se nedotkla žádná rána, zůstali zdrávi a měli stále světlo. Když je farao pronásledoval se svými vojsky, tentýž oblačný sloup byl těmto mlhou, oněm světlem. Totéž moře se oněm rozestoupilo, aby mohli přejít, tyto pak překvapilo a zatopilo. Tak umí Hospodin vyvést z ohnivé pece, jak se nazývá egyptská poroba (5. Mojžíšova 4,20) i provést propastí toho, koho chová pod svými brky.

Izraelitům na poušti se nedostávalo potravy, nápoje ani šatů. Náleželi pod Boží opatrování, a aby netrpěli nedostatkem, musila jim vydávat skála vodu, vítr přinášet ptactvo k jídlu a jejich obuv musela vydržet čtyřicet let (5. Mojžíšova 29,5). Když vedli boje proti svým nepřátelům, jeden z nich honil tisíc a dva deset tisíc (5. Mojžšíšova 32,30), protože jejich skála, Hospodin byl s nimi a bojoval za ně, sesílal na nepřátely strach a zmatení smyslů, často i svou střelbu shůry, hřímání, vítr a kamenné krupobití (Jozue 10, 11), takže tito neměli jinou práci než pronásledovat, zabíjet a kořistit.

Proti Mojžišovi, nejtiššímu z lidí (4. Mojžíšova 12,3) vzbouřili Dátan, Abiron a Chóre všechen lid, takže byl ve velikém nebezpečí; avšak Bůh o něj pečoval a nedopustil, aby jej postihlo zlé. Podtrhl pod buřiči zemi, a když padli zaživa do propasti, zavřel ji zase k bázni jiným, aby se už nemohli pokoušet o muže Božího (4. Mojžíšova 16).

Balám, kolikrát otevřel ústa, když chtěl zlořečit lidu Božímu, tolikrát pronášel proti své vůli jen dobrořečení a požehnání (4. Mojžíšova 23). Hle, Bůh je tak mocný, že bezbožní nemohou podle libosti ani jazyk otírat o ty, které on při sobě chová.

Izraelští zvědové v Jerichu se dostali do těžkého nebezpečí a musili být schováni v pazdeří místo za nedobytnou zdí; takže, ačkoli je hledali, nenašli, protože seděli v Hospodinově stínu (Jozue 2).

Gedeon se pustil se třemi sty muži do hrozných madiánských vojsk, všecko poplenil a sám neutrpěl nejmenší škodu, protože Bůh se svými neviditelnými vojsky byl při něm (Soudců 7).

Avšak nejjasnějším zrcadlem toho, co to je míti Hospodina za útočiště, hrad, skálu, roh, skrýši a stín, jest David, jenž se spolehl na Hospodinovu péči hned od mladosti (Žalm 71,6), chodil vždycky ve stínu Božím, a ačkoli jej potkávaly, stíhaly a obkličovaly nesnáze a nebezpečenství, přece procházel nadějně všudy. Již v dětství se naň sápali lvi, medvědi a jiná divá zvěř, avšak samy ty šelmy hynuly od jeho slabé ruky, než by on mohl zahynout (l. Samuelova 17,34). To působila jemu přítomná všemohoucnost Boží. Když jej chtěl zabít hrozný Goliáš, byl sám zabit mocí Boha, v jehož jménu proti němu David šel (1. Samuelova 17,45). A co všechno k jeho záhubě neobmýšlel Saul? Jednou jej sám chtěl probodnouti kopím, ale nemohl se strefit (1. Samuelova 18,11 a 19,10). Jindy poručil svým služebníkům, aby ho zavraždili, ale o to se žádný nesměl pokusit, protože hrůza z Hospodina byla vůkol něho (1. Samuelova 19,1). Jindy zas jej přikázal uškrtit na loži, ale on Božím působením nebyl doma nalezen (tamže, v. 16). Potom za ním poslal jednou i podruhé své náhončí do Ráma, ale namísto toho, aby naň vztáhli ruce, upadli do prorockého vytržení, a potom i sám Saul, takže zapomněli, proč přišli, a věnovali se něčemu jinému (1. Samuelova 19,20-24). Když proti němu popouzel svého syna Jonatana, stal se mu tento Božím řízením nejlepším přítelem (1. Královská 19). Když jej stíhal na poušti, jednak objevil jeskyni, kde seděl David, avšak nespatřil ho (1. Samuelova 24,4); jednak, když ho již měl dostat do rukou, poslal mu Pán Bůh zlou novinu a obrátil ho nazpět (1. Samuelova 23,26); když ho konečně dostal, proti svému úmyslu se s ním smířil a propustil ho (l. Samuelova 24,17 a 26,21). Když posléze David neměl před Saulem v izraelské zemi bezpečného místa, Pán Bůh způsobil, že sousední pohané jej při sobě měli rádi a podporovali jej, ačkoli i oni měli před ním strach z Hospodina (1. Samuelova 27,4). Když se mu potom zpronevěřili nejtajnější rádci a chytře směřovali k jeho záhubě, Bůh to všechno tajně rušil (Žalm 33,10). Zkrátka, čím více se proti němu lidé stavěli, tím více on rostl, a nepřátelé, kteří na něj dotírali, se rozráželi jako o skálu (Žalm 59,17 a 118,11).

Eliáš, horlivý Boží služebník, také zakusil, co to je spoléhat na Boha. Neboť když v čase hladu všichni ostatní trpěli nouzí, on měl dostatečné zaopatření. Za prvé mu na poušť musili jednak krkavci nosit maso a chléb (1. Královská 17,6), jednak andělé (1. Královská 19,5), za druhé jej musila mimo jiné jako třetího snad přes dvě léta živit hrstka mouky (tamže 17,14), a za třetí byl zachován čtyřicet dní bez pokrmu (tamže 19,8). Tak na něm Pán Bůh ukázal, jak rozmanitými prostředky umí své věrné zachovávati v čase hladu a že podobně činí všem, kdo se ho bojí, jak dosvědčuje v žalmu (33,19). Když chtěla Jezabel Eliáše zabít, odňal jí Pán Bůh rozum, takže ho sama na to upozornila (l. Královská 19,2). A když ho chtěli zajmout královští žoldnéři, byla z hradu Božího vypálena ohnivá střela a po dvakrát byli pobiti (2. Královská 1,10.12).

Když se Elizeovi posmívala nezbedná cháska, vyběhly z Boží obory dvě medvědice a zadávily je (2.Královská 2,23-24). Když ho chtěli zajmout syrští vojáci, byli raněni slepotou, takže ho ani nepoznali, ani se nemohli upamatovati, kde jsou; a Elizeus byl obklopen ohnivými vojsky andělů (2. Královská 6,17-18). Ani jedovatý pokrm mu neuškodil; dvacet bochníčků stačilo k nasycení sta osob; olej v nádobkách se zázračně množil (2. Královská 4,43.4). A tak se ukázalo, že když někdo přebývá se Všemohoucím, musí se při všelijakých událostech vyskytnout prostředky k jeho záchraně.

Když měl být Jonáš uvržen do moře, odporučil se Bohu. Hospodin hned poslal rybu a dal jej zaživa pozřít. Ta jej dopravila přes stopadesát mil ke břehu a musila jej bez úhony vyzvrátit na břeh (Jonáš, 1 a 2). To je zřejmým příkladem, že i hlubina musí být hradem Bohu a těm, kdo jsou s ním.

Krále Ezechiáše oblehl v Jeruzalémě asyrský král Senacherib silnými vojsky. Ezechiáš se proto utekl k Bohu jako na hrad, aby u něho hledal ochranu. Byl tedy vyslán jeden z Božích strážců, anděl, který za noc pobil stoosmdesát tisíc asyrských vojáků, a tak soužené vysvobodil (2. Královská 19). Později zasáhla Ezechiáše smrt smrtelným šípem, takže byl již v jejím jícnu; avšak když se obrátil k Hospodinu a žádal s pláčem, aby byl zachován, byla smrt na Boží rozkaz zase odvolána (2. Královská 22,19).

Když Joziáš viděl nastávající hrozný Boží hněv, utekl se k Bohu a byly odloženy pomsty, aby se nedostavily za jeho života (2. Královská 22,19).

Proti Jeremiášovi byly strojeny úklady a Hospodin je zjevoval (Jeremiáš 11,18). „Neboj se,“ řekl mu Pán Bůh, „ať bojují proti sobě, vždyť stejně nic nesvedou; neboť já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval“ (Jeremiáš 15,20). Posléze, když při dobytí města padali všichni pod mečem, on byl zachován a ctěn Kaldejci (Jeremiáš 39,11). A spolu s ním byl podivuhodně zachován mouřenín Ebedmelech, kterému také poručil Pán Bůh říci: „Vychvátil jsem tě, abys nepadl pod mečem, protože jsi složil ve mně naději“ (tamže 39,18). Hle, meč nemůže zasáhnout ty, kteří jsou v Hospodinově ochraně.

Kolikrát byl v nebezpečí Daniel? A přece vždycky všudy unikl. Když byl uvržen k sežrání lvům, zavřel anděl, připojený k ochraně Danielovi, ústa šelmám, takže se na něj nemohly vrhnout, ačkoli byly hladové (Daniel 6,22).

Jeho druzi, tři mládenci, byli uvrženi do ohnivé pece; ale přlítomná Boží všemohoucnost zbavila oheň žáru, takže se na nich nesežehl ani vlas. Naopak plamen vyrazil na ty, kteří je tam vhodili (Daniel 3,21).

O tom, jak Mardocheus a všechen Boží lid v perské zemi byl podivuhodně zachráněn před Amanovými lstivými úklady a jak byli nejvíce oslaveni, když jim nastávala nejhroznější záhuba, může se číst v příběhu Ester.

Zvláště podivuhodná a zázračná byla záchrana Božího lidu od Ptolemea Filopatra, když byli na základě královských mandátů pronásledováni, zajati a odsouzeni k hrozné smrti; ale když úpěnlivě volali k Bohu, Bůh zmátl nepřátelům všechny jejich úmysly, na krále seslal jednak spánek, jednak obluzení mysli, takže rozkazoval sám proti sobě, nevěda, co mluví. Posléze nepřátele zděsili andělé, a šelmy, poštvané proti Židům, se obrátily proti nim. Židé pak byli obdarováni životem a slávou. O tom vypravuje 1. Kniha Machabejská, nazvaná Vůbec třetí.

Také v Novém zákoně je mnoho ušlechtilých příkladů. Když Josef s mudrci bezpečně spali a nevěděli o úkladech, Bůh bděl místo nich, střežil je a Herodes byl přelstěn (Matouš 2,16).

Pán Ježíš, ačkoli byl se svými apoštoly chud, nebyl přece jen opuštěn. Našli se takoví, kteří mu byli k službě svým majetkem (Lukáš 8,3); někdy mu i ryby musily přinášet potřebné peníze (Matouš 17,27). Kolikrát mu byly nastrojeny léčky, tolikrát ho minuly. Kdokoli z ubohých lidí se k němu uchýlil jako k útočišti chudých, nikdo nebyl odehnán, jak ukazují evangelní příběhy.

Petr na pokyn Páně chodil po vodě a neutopil se; pouze když se polekal větru a začal pochybovat, počal také tonout, avšak byl zachráněn (Matouš 14,28).

Když byli apoštolové vsazeni biskupy do žaláře, anděl v noci otevřel dveře a vyvedl je ven; a strážci o tom nic nevěděli (Skutky 5,19). Podobně provedl Petra dvojí stráží a železnou branou (Skutky 12,7).

Když Saul pronásledoval církev, porazil jej Kristus bleskem z nebe a zvolal: „Proč se mi protivíš“ (Skutky 9,4)? Hle, tak Bůh pokládá za jedno sebe a ty, které chová pod křídly, a chrání je, jak i řekl: „Kdo se dotýká vás, dotýká se zřítelnice mého oka“ (Zachariáš 2,8). Kdo by tomu mohl věřit, kdyby tak nemluvil Bůh?

Svatý Pavel také měl co vyprávět o Boží ochraně. Býval často v žaláři, o hladu a žízni, v zimě, nahotě, v nebezpečí od svých i cizích, na řekách, na cestách. Třikrát tonul v moři, jednou byl kamenován, a i když byl několikrát v sevření smrti, byl z ní pokaždé podivuhodně vytržen (2. Korintským 11,23), takže říkal: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Zarmoucení nebo úzkost? Pronásledování? Hlad nebo nahota? Nebezpečí nebo meč? My v tom všem udatně vítězíme“ (Římanům 8,35).

Svatý Jan byl nejprve smažen v oleji, potom poslán na pustý ostrov. Pán byl všude s ním, neuškodil mu ani olej, ani oheň, ani poušť, neboť přebýval v Bohu a Bůh v něm (1. Janova 4,16 a 5,20).

Zkrátka, když pohlížíme do starých věků, nalezneme to, co již dříve zjistil Sirach, že žádný, kdo se spolehl na Boha, nikdy nebyl zahanben, žádný, kdo zůstával v bázni před ním, nebyl opuštěn, a žádný, kdo jej vzýval, nebyl zamítnut; a že podivuhodný je Pán Bůh v jednání s lidskými syny (Žalm 66,5).



ŠESTÁ KAPITOLA

O tom, zdali se obyvatelům Hospodinovo hradu stává také něco špatného, a proč se tak děje.

I když to všechno je pravdivé a nematoucí, je třeba to vysvětlit rozumu, poněvadž má proti tomu námitky. Rozum říká: Jestliže je Bůh s námi, proč na nás přichází tak mnoho zlého (Soudců 6,13)? Proč i ti nejzbožnéjší nejen propadají rozličným úzkostem, ale mívají i hrozné a žalostné konce? Což jim jejich naděje, složená v Bohu, nic neprospívá? Vždyť je zcela zřejmé, že totéž postihuje spravedlivého jako bezbožného, dobrého jako hříšníka (Kazatel 9,2). Odpověď: Jiný jest úsudek lidský a jiný Boží. Jedno je Božím slovem potvrzeno a zůstane to navěky nezměnitelné, že kdo doufá v Boha, nebude zahanben (Žalm 22,6; 25,3; 31,2.18.25; 84,13; 91,14; 147,11; Přísloví 29,25; Izaiáš 40,31; Jeremiáš 39,18; Římanům 5,5). A proto, co se tomu zdá odporovat, to se jen zdá a vpravdě to tak není.

Hleďme tedy, jak nám o tom Bůh velí smýšlet: zejména, že bezpečnost nás, kteří jsme se svěřili a svěřujeme křídlům Hospodinovým, není v tom, že by se nám nic zlého nemělo přihodit, ale že se nemůže nic stát proti vůli Boží (Matouš 10,29-30; Ezechiel 9,6). Ne, že bychom nikdy neměli jít vodou nebo ohněm, ale že nás nemá proud podrazit, hlubina pozřít a oheň pohltit (Izaiáš 43,2; Žalm 69,16). Ani že bychom nikdy neměli upadat do bahna těžkostí, ale že v něm nemáme utonout (Žalm 69,3.15). Ani že bychom proti sobě neměli mít nepřátele, ale že jejich vztek nemůže uskutečnit, co chce (Izaiáš 10,24; 37,29; 51,12). Ne že by se vždycky kvůli nám dály divy, ale že Bůh své věrné střeží i tajně (Žalm 97,10); a že ruší úsilí nepřátel, třeba my ani nikdo jiný si to nemyslí (Žalm 140,9; Jeremiáš 11,19); a to jak kdy chce. Ne že by také vždycky hned odvracel nastalé nebezpečí, ale dopouští, aby vykonalo, co uložil, a tak aby nepřátelům byla nastražena jáma (Žalm 94,13). Ne že bychom nikdy nebyli rozháněni, ale že v rozehnání nehyneme a opět býváme shromážděni (Žalm 147,2). Ne že bychom se nebáli smrti a zániku, ale že jako ovce vydáni na smrt přece vítězíme (Římanům 8,36-37), vysvobozováni mocí Boží. Říkáme tak s apoštoly: Umíráme a hle, jsme živi (2. Korintským 6,9). Ne že bychom se nikdy neměli dostat nepřátelům do rukou, ale že na svědectví Boží moci býváme podivuhodně vytrženi (Žalm 22,21-22; 107,2); neboť on obměkčuje mysl nepřátel, aby nás v zajetí netrápili tak, jak jsme se obávali (Žalm 106,46). Konečně ne že bychom nikdy nebyli vydáni násilné smrti, ale že ona nemůže přijít dříve a jinak, než jak to vyměřil ten, jenž nás chová ve svém opatrování (Job 2,6; Žalm 39,5).

Zkrátka, ne že bychom měli moc si vybírat a vyměřovat, co na nás má nebo nemá přijít, ale že máme moc očekávat od Pána milosrdenství a doufati v dobré věci (Sirach 2,8-9), i kdyby to bylo nad náš rozum (Efezským 3,20).

Ale rozum se ještě táže: Pročpak to Pán Bůh dopouští, aby takové zlé události i potupná smrt potkávaly ty, kdo mu důvěřují? Odpověď: Nechť se o tom nemluví, že zbožní si často zaviňují své postižení zlem tím, že opouštějí svou výhodu, to je hrad Boží ochrany; když lehkovážně opouštějí své úkoly a pouštějí se do jiných, nebo když se přestávají modlit a chválit Boha. Jakýpak div, že všelijak doplatí na to, že nezůstali ve své skrýši? Když tohle pominu, ukáži z Písem, že to, aby zbožní žili i na Božím hradě ve strachu, někdy i přílišném, je v zájmu jich samých i Pána Boha i bezbožných lidí.

Zbožní toho jistě mají zapotřebí, aby byli trestáni, poněvadž se tím jejich víra, láska, trpělivost, horlivost a všecky jiné ctnosti přetavují jako ve výhni a znamenitě brousí jako v brusírně. Zlatník je na zlato laskavý, ale vkládá je do ohně, protože si je jist, že mu tím vůbec neuškodí, ale že bude čistší. A proč by Pán Bůh nečinil stejně svému zlatu, svým vyvoleným? Zlato se zkouší ohněm (Sirach 2,5) a vzácní lidé pokořováním.

Pán Bůh z toho má také užitek, když ohrožuje nějaké nebezpečí nás, kdo bydlíme v jeho hradu. Když jsme postihováni jakýmikoli hrůzami, vzýváme jej vroucněji (Izaiáš 26,16) a když nás zase vysvobodí, obdivujeme se jeho moudrosti a chválíme jej, což bychom jinak nečinili. Neboť to je všechen jeho příjem z nás, modlitby a chvály, které na nás musí dobývat, jak umí.

Konečně i bezbožným tím také Pán Bůh dokazuje svou lásku, když před jejich očima dá trápit zbožné proto, aby se ve svědomí mohli kát a soudit, poněvadž když se začíná od takových, jak musí skončit ti, kteří nejsou povolni Božímu evangeliu (1. Petrova 4,17)?

Není proč se divit, že na své věrné dopouští mimo jiná trápení i potupnou smrt. Neboť poněvadž jest uloženo posléze všem umřít (Židům 9,27), nemůže to minout ani zbožné lidi. Co tedy na tom již záleží, odnímá-li Bůh sám život (tedy smrtí přirozenou), nebo jej poroučí odejmout někým jiným? Vždyť když se to děje rukou nepřátel pravdy, je to pocta nebeského Otce jeho ctitelům, aby tím, že pro něho trpí, mohli mít tím slavnější odplatu v nebi; neboť jinak by podle jeho určení v tentýž čas musili ze světa, a to bez koruny slávy. Neboť poněvadž jest spravedlivé u Boha, aby utiskovaným bylo dáno odpočinutí (2. Tessalonicenským 1,6-7), je také spravedlivé, aby těm, kdo trpí více, bylo dáno více slávy. Proč tedy má někdo zamítat, co by mu chtěl Pán Bůh přát před jinými?



ZÁVĚR

Zůstává tedy přece jen, že na hradě Hospodinově jest bezpečné přebývání, a že se zbožný člověk s Davidem ničeho nemá bát, i kdyby se proti němu řadila vojska nepřátel i smrt se všemi bolestmi, i kdyby se země podvracela a všecky brány pekel se zdvíhaly. On má doufat ve stínu křídel Hospodinových a šťasten ve svém Bohu vždycky říkat: Veleslaven budiž Hospodin, Bůh izraelský, od věků až na věky.

Amen i Amen.