Zvláštní dny
28.říjen 2010
Dnešek je pro Artura asi celkem bezvýznamný den (na tom ještě zapracuji a udělám z něj vlastence jak se patří ;-)), ale přeci jenom s sebou přinesl něco, co by pro Artura význam mít mohlo. A to, že bylo tak pěkně a doma nebylo - pro změnu - do čeho píchnout, tak jsem po 4 letech vyrazila na kolo. Byl to celkem zážitek, ale budu směle pokračovat dál a doufám, že se v nejblížší době můj už tak freestyleový jezdecký styl á la pytel brambor změní na něco podobného jízdě na koni. A k tomu by mi mohlo pomoct právě to kolo a pár cvičení z chytrých knížek o ježdění.
Ale proč to všechno píši... Občas se člověku dějí až neuvěřitelné věci, které prostě nemohou být pouhou náhodou. Přemýšlím, proč mě kola mého kovového oře zrovna dnes dovezla na Kobylisskou střelnici. Každopádně jsem nebyla sama a co je dobré vidět, že ani mé generaci není lhostejná naše země...
14. listopad 2010
Po našich výpravách jsem se rozhodla, že bude neděle oddychová. Proto jsem sedlo sice vyndala z auta, ale rozhodla se ho jen namazat a nechat ho oschnout zatímco s Árčím půjdem do kruhovky. Vesele jsem mazala a vyprávěla Arturovi, co bylo ve škole, když zavětřil a vydal se naproti blížícímu se pánovi. Pán když mě viděl, nejdřív zastavil, ale pak se přecejen přiblížil, pozdravila jsem, jako všechny kolemjdoucí. Odpověděl a trochu ostýchavě mi sdělil, že Árčímu každý den nosí dobroty, když je tam tak sám, že se mu líbí a jestli je můj. Odpověděla jsem, že jeho šťastným majitelem jsem opravdu já a ať mu dobroty klidně dá. Vytáhl sáček s pečlivě nakrájenými kostičkami chleba a podal mi ho, ať mu je dám já, poděkovala jsem, Árčí chleba zblajzl, pán se usmál a rozloučil se a odešel.
Už hodněkrát se mi stalo, že jsme s kolemjdoucími nezůstali jen u pozdravu, ale z nějakého důvodu mě toto setkání oslovilo a pánova slova se mi vryla do paměti.
30. březen 2011
Tak dneska bylo v plánu ježdění (začali jsme pocitvě jezdit a trénovat, tak jsem chtěla pokračovat), ale Ajtulák měl zřejmě jiné plány a nechtěl se nechat chytit. Teda, ne že by úplně nechtěl, ale ta neochota z něj vyzařovala až běda. Využila jsem situace, ostatní koně zavřela do boxů a rozhodla se s Árčím zopakovat trošku komunikace. Myslím, že nám to dost prospělo-trošku větší plocha a jistota, že mi nemá kam utéct, kterou jsem v kruhovce na Ranči postrádala...
Po práci jsem vzala Artura k autu, abych ho rychle přečistila a nakrmila. Během čištění se u nás zastavila slečna, tak mého věku a začaly jsme se bavit. Artur samozřejmě využil snížení mé pozornosti a začal vymýšlet ptákoviny. Částečně ho omlouvalo, že se vyrojili komáři, tak jsem čištění zkrátila na minimum a vedla ho zpět do stáje. Se slečnou se velmi pěkně povídalo, vzala jsem jí autem k jejím kolejím a dohodly jsme se, že někdy vyrazíme s Árčím na společnou procházku a popovídáme víc. Tak už se s Arturem těšíme :-)
6. duben 2011
Byli jsme s Árčím u auta a připravovali se na další vyjížďku. Spíš na takovou zahřívací po týdenní pauze. Procházel pán ze sousedství, se kterým jsem se dala do řeči první den po našem příchodu do nové stáje. Artur se mu velice líbil a jako jeden z mála lidí znal plemeno Bashkira a kupodivu v Árčím objevil i vliv Araba. Pán i říkla, že svého času míval také koně a že s nimi chodil do lesa stahovat dříví, ale že už to nějaký pátek je. Každopádně jsme se shodli, že láska ke koním a cit pro ně se prostě nezapomíná.
Dnes odpověděl na pozdrav,zastavil se a chvilku koukal. Pak šel do lesa nasbírat trochu dříví a při cestě zpět se znovu na chvilku zastavil a pak mi povídá: "Víte slečno, ten koník vás má hrozně rád. On je vám úplně oddaný, já to na něm vidím. Vždyť on z vás nespustí oči." Podobná slova mě prostě vždycky dojmou a tak jsem znovu zápasila se slzami radosti. Tohle člověka vždycky potěší. Poděkovala jsem mu a ve stručnosti vylíčila Arturův příběh. Nevím, jestli měl pán podobné zkušenosti, ale opět jako jeden z mála pochopil můj vztah k Árčímu a odkud pramení to naše přátelství.
Během našich vyjížděk jsme potkali mnoho lidí... A zdá se mi, že čím dál víc těch hodných. Často potkáváme děti, které si chtějí Árčího hladit a i rodiče se nakonec osmělí. Poptají se na jméno a věk a jestli je pravda, že koně... Se staršími lidmi jsme si taky měli co říct, mnoho jich pamatuje, když měli doma koně na práci v lese nebo na poli nebo povypráví o svém současném mazlíčkovi nebo zavzpomínají na toho, o kterého nedávno přišli. Takhle jsme se zapovídali s jedním pánem u zahrádkářské kolonie v sousedním údolí. S paní nedávno přišli o pejska a rozhodovali se, zda pořídit nového. Byl pro ně výjimečný a bojí se, že ten další by "nebyl dost dobrý". Podařilo se mi ho přesvědčit, že když si pořídí úplně jiného pejska bude jistě dost dobrý. Ale sama moc dobře vím, že to tak lehké nemůže být.
7. července
Dnes jsme se byli loučit s okolím - stěhujeme se zpět do Hradce. Vyrazili jsme na vyjížďku až za stadion a lesní cestu, ale brzy jsme dorazili na veliké rozcestí a tak jsme se vrátili - něco taky prozkoumáme zítra. Na cestě zpět jsme se zastavili v údolí-byla tam překrásná travička, tak jsem povolila sedlo, sundala uzdečku a nechala Árčího pást. Zapadalo slunko a Árčí se blýskal jak naleštěná měď - udělala jsem pár fotek a zanedlouho jsme byli 3 fotografové. Jeden tatínek s dcerou na kolech, který se mě zeptal, odkud jedu, že jsme vystrojení jako honáci krav-ujistila jsem ho, že jsme jenom z kopce, že z Oklahomi je to kousek z ruky... :-) Druhý, mladší pán, s prošedivělým beaglem, se přišel zeptat, jestli si nějaké fotky může udělat. Mně právě došla pamět v mobilu, tak jsem mu řekla, že budu jen ráda, když něco nafotí. Brzo mu taky došla karta, tak jsme se dali do řeči. Beaglí dáma (14let) se uložila do stínu a odpočívala. Probrali jsme toho spoustu, měli jsme hodně společnou řeč-on svého čtyřnohého kamaráda měl taky od jeho narození...
8. července
Podle mapy měla být asi 7km od stáje dlouhatánská lesní cesta - vypadala nádherně a zlákala mě na možnost cvalu. Ještě jsem vyhledala cestu tam, abychom nejeli dvakrát po stejné trase. Árčí šlapal parádně, v klusu se několikrát i krásně sbalil, nacválal na první pobídku a byl ochotný a ovladatelný. Potkali jsme lesáky, a Árčí si neodpustil scénku, ve které hlavního bubáka zpodobňoval traktor táhnoucí kládu. Pán traktor zastavil a zhasl a navrhl mi, ať s Árčím jdu blíž ke kládám, aby viděl, že to není žádný strašák. Vysvětlila jsem mu, že se traktoru určitě nebojí, ale je možné, že ho trochu znejistily klády v pohybu. Vše jsme si prohlédli, poděkovali a vyrazili dál. Oba po svých, protože zelená turistická trasa je štěrková...
Konečně jsme se s nadšením napojili na žlutou. Za zatáčkou nás čekal takový krpál, jaký jsem dlouho neviděla. Ještě navíc byl kvůli odtoku vody vystlán kulatinou. Zkusili jsme pár prvních kroků a Árčí je zvládl celkem s přehledem, tak jsme se pustili vzhůru. Naštěstí šlo jen o několik metrů a za chvíli jsme zase šlapali po hlíně.
Po cestě jsme potkali starší pár na vycházce. Paní Artura pochválila a podotkla, že má barvu jako čokoláda :-) Za rohem nás čekalo řekvapení. Cestu jsme sice našli, ale nebyla to cesta-byl to vykácený pruh lesa pod vysokým napětím, zarostlý kopřivama a ostružinama až běda a prostředkem vedla stezička pro srny. Ale krokem se to celkem dalo projít...
Tak to bylo naše rozloučení-tak snad zas někdy... Ahoj Brno z koňského hřbetu!