I.Svátost manželství.

(Úvahy podle Anselma Grüna)

Výklad pojmů:

ANO – to slovo říci jen jednomu/jedné. Říci nejdříve sám sobě! Já se beru takový, jaký jsem. Pak je to start k onomu ANO vůči tomu druhému. Také vzniká prostor pro druhé (pro Boha, pro děti, pro přátele..) ANO je svorníkem mezi tím, co je v nás rozdílné, protikladné. Jsme schopni být přijati Bohem – a přijmout i jiné, další…

Manželský svazek – to nejsou OKOVY, ale POUTO! Spojovat má před rozpadem. I sami jsme v sobě rozdvojeni, valí se na nás úkoly, jsme na roztrhání… Láska = pouto spojuje v jednotu s druhým. Pouto, ne okovy!

Svatební zvyky různé, nemají rušit vztah, spíše hledat důvod toho či onoho; někde strom porazí (končí něco starého, aby udělalo místo novému; nebo je strom zasazen-nový počátek).Nutné je opustit rodný dům, odpoutat se od matky…  (pak se mám vrátit s tím druhým, dětmi – obohacení!).

Svátost

Místo setkání s Kristem 

Církev uzavírá manželství skrze svátost. Svátost je viditelné znamení neviditelné milosti. Svátostí se posilňuje, posvěcuje a pečetí vztah zalíbení 2 lidí v blízkosti boží. Je zde naděje, že tento svazek nebude zničen, zlomen. Díky tomu, že Bůh žehná – je vztah 2 lidí láskyplnější, milosrdnější i něžnější,. Protože nás Ježíš miluje, miluje i 2 lidi v jejich lásce. Ježíš chléb proměňuje ve své Tělo, on proměňuje lásku těchto 2 lidí. Láska lidská je křehká, ohrožena falešnými představami, nedorozuměními. Dokážeme Ježíše pozvat? : Ježíši, přijď k nám, buď s námi! Nauč nás milovat, vždyť jsi řekl: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život.

Dotek

Viditelné znamení je podaná ruka! Je to i slovo, kterým se dotýkám srdce toho druhého. Jde i o slovo lásky, slovo Ježíšovo, kterým se nás dotýká! V něžném dotýkání obou manželů se předává boží láska. Že tento dotek vyvrcholí v pohlavním spojení je přece v plánu Božím. Jistě – na manžele shlíží Boží láska – i v té nejintimnější chvíli; nechce rušit, naopak – dává prožít „nadpřirozenou krásu“. Boží jednota používá manželskou dvojici k uzavření oné rány rozdělení, které bohužel došlo hříchem či rozchodem člověka s Bohem.

Láska

To, co vidíme, je upozorněním na neviditelné – božské. Pro manžele je prožívaná svátost NADĚJÍ, že se překonají i často přehnané nároky, které  vycházejí z vysněných ideálů. Očekávat absolutní lásku, věrnost – tu může darovat jen Bůh! Jestli tohle očekává člověk od člověka, pak bude neustále zklamaný! Láska toho druhého je vždy OMEZENÁ náladami, zklamáními, zraněními. Lidsky vzato: tohle člověk dát nemůže. Ale chápu-li tuto lásku jako znamení lásky Boží, pak ji i ocením a raduji se z ní! Lidská láska je křehká, nemám ji nikdy jistou, nemohu si ji ani vynutit. Je-li láska manželů otevřená lásce Boží, pak nemá výčitky, že ho ten druhý málo miluje. Vede k radosti, když se láska i manželství STAVÍ na Něm, na Bohu. Pak ani nezevšední, i když toho druhého známe (a to si po čase myslíme). Přesto nás ten druhý vždy znovu a znovu překvapí. Tělo partnera už známe; ale pokud je v manželství tím viditelným znamením tělo – pak dívá-li se na mne láskyplný Bůh očima partnera, pak láska zůstává ŽIVÁ.

Bible o manželství

Stvořeni jako muž a žena (Mat. 19,3-12)

„Stvořitel učinil na začátku lidi jako muže a ženu“. Muž a žena jsou jeden pro druhého stvořeni. Spolu tvoří OBRAZ Boží. Bůh, který je LÁSKA, se v tomto světě nejlépe odráží ve vztahu muže a ženy.

Opustit rodiče

„Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk.“ Aby se manželství ZDAŘILO, je tohle nutné splnit. Pryč s pupeční šňůrou. Pak se syn/dcera vrátí s partnerem/partnerkou i dětmi jako samostatná  rodina. Tohle vede k obohacení všech! Neopustí-li syn či

dcera otce či matku, stane se novomanžel/ka KONKURENTEM rodičů a nedostanou tak šanci stát se sebou samým!

Být jedno tělo

„..a ti dva budou jeden člověk. Už tedy nejsou dva, ale jeden.“ Toto je CÍL manželství. Je zde touha po jednotě. Jinak to vede k neustálému boji mezi pohlavími. Muž ze strachu ženu ponižuje, žena si zase chce muže podmanit. Cílem je navzájem se OBOHATIT. Vrcholem je pohlavní spojení. V této chvíli dochází k „rozlomení samoty a k návratu do božské jednoty“ i díky vrcholnému prožitku (odměna!). V šumění lastury slyším sílu moře; v dechu milujících šumí celá příroda. Máš být vykoupen ze své samoty a setkat se s pomocnicí/pomocníkem v Bohu. Milující objímá více než tělo; stává se pomocníkem a svědkem Boží jednoty.

Nerozlučitelnost manželství

„Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Tím snad chce Ježíš snoubencům nahnat strach? Je důležité si předem uvědomit, že není správné si ponechat otevřená „zadní vrátka“. Když to nevyjde, tak se rozejdeme! Těžkosti mají ty dva naopak SPOJIT, ve dvou se to lépe táhne! Požehná-li Bůh mému manželství, pak po celý život mohu žít v trvalém spojení ve věrnosti; to vše totiž nestojí na lidské, ale Boží vůli! Důvěřujeme jeho pomoci a ochraně!

Svatba v Káně

Když se Bůh stal člověkem, uzavřel tak mimořádným způsobem s lidstvem sňatek. V manželství se zas mimořádným způsobem spojuje muž se ženou. Láska náš život proměňuje. Život bez chuti se má také proměňovat. Jako voda ve víno. Láskou manželskou dostává život novou chuť. Také mše sv. – eucharistie  - byla chápána jako svatební hostina. Mnoho manželů se bojí životního vyprázdnění, okouzlení zmizí, vše zevšední. Kde je přítomen Bůh, tam je i láska vždy znovu a znovu proměňována.

Manželství –znamení  lásky Krista k církvi. (Ef 5,28-29)

„Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla.“ Pro tajemství ve svátosti se užívá slůvka sacramentum. Když se manželství povede, říká se u našich německých sousedů: je to svátost=sacramentum. Když se nepovede, pak je to sakramentské……

V manželské lásce je milostí Boží přítomna láska Kristova.

Partner jako tajemství

Pavel říká, že se Kristus obětoval pro svou církev. Ta je jeho tajemným tělem, svou smrtí+utrpením ji posvětil. V manželství nemá být řeč o nároku muže na ženu, o manželských povinnostech, spíše o pozorném a uctivém postoji ke druhému. Muž má svou ženu povzbuzovat, aby poznala svou důstojnost; nemá být ovládána. Má ji chránit, aby se cítila dobře se svým mužem. O ženě se říká, že má svého muže ctít. Jde o úctu k tajemství toho druhého. V manželství lze dennodenně zakoušet obětující lásku Kristovu. Manželství je svátostí všedního dne – nejen při svatebním obřadu.

Něco ze života: onehdy se mne někdo ptal (jako bych měl všechno vědět?!?!?), jak to bude vypadat v nebi. A proč se tam lidé nebudou množit, proč jim tam Bůh vezme rozkoš plodit? Nevím, jaké to tam bude! Má to být překvapení. Že to asi bude úplně jiné, to je asi pravda. Protože, proč by se tam ještě lidé měli množit, když jich tam bude tolik spaseno, že se tam nebudou ani ženit, ani vdávat, protože tam bude sám Bůh pro všechny radostí a vrcholným štěstím…. A já, kněz, se ptám, proč se na zemi lidé žení a vdávají? Snad, aby byli šťastní! No, to mi nebude stačit štěstí, které mi tam dá Bůh? To by to začalo jako při pádu prvních lidí znovu: jim tam nestačilo, že byli nesmrtelní, obklopeni dobrem a láskou a tím měli být šťastni – oni chtěli být JAKO Bůh. Stalo se: poznali, že je dobro i zlo (to doposud neznali, vždyť nic zlého neprožili ani neudělali). Byli najednou „jako Bůh“ jen s tím rozdílem, že zjistili: JSME NAZÍ – tedy žádný Bůh se z nás nestal! Zůstali jsme lidmi, navíc jsme vyfasovali trest: Smrt, únavu, bolest.  PROTO RADÍM: žijte naplno s Bohem svou lásku na zemi! V nebi to bude jiné! Křtem jsme se stali dětmi božími, toto jsme si nemuseli utrhnout, ukrást! To nám daroval sám Bůh! pf

II. Obřad svátosti manželství

„Matriční katolíci“, tzn. jen pokřtění a nic víc, mají přesvědčení, že svatba v kostele má slavnostnější ráz než na úřadě. Jindy je snoubencům jasné, že cesta ve dvou není a nebude snadná a proto: Proč si nepřijít pro požehnání Boží? Proto je užitečné, aby snoubenci měli možnost modlit se spolu tak zvanou modlitbou snoubenců; TEXT: Nebeský Otče, máme se navzájem rádi. Připravujeme se, abychom si udělili svátost manželství. Děkujeme ti, že jsi nás jednoho pro druhého stvořil a dal nám, abychom se našli. Dej nám, ať vzájemně a pravdivě poznáváme své přednosti a oceňujeme je, ale ať poznáme i své nedostatky a vyrovnáme se s nimi. Ať se zodpovědně rozhodneme, zda se chceme jeden druhému darovat a jeden druhého přijímat po celý život. Dej nám dar sebeovládání, ať dojdeme k manželství v čistotě.

Otázky před manželským slibem

Obřad je jednoduchý: otázky, slib, předání prstenů, přímluvy, požehnání. Proč otázky? A proč přede všemi i odpovědi? Jsou důležité! Vše má být od obou vědomé a dobrovolné! Je dobré si předem uvědomit, proč si toho druhého beru za celoživotního partnera. Ženich třeba řekne: Jsem rád, že jsem svou milou poznal, díky ní vím, jak je láska krásná. A nevěsta? Nechci do manželství bez Božího požehnání! Právě ten či onen kostel je jednomu z obou milý (zašli tam při randění), či z důvodu, že zde byl jeden z nich pokřtěn apod. Také je dobré představit svědky svatby, proč právě oni byli vybráni. TOHLE VŠE KE SLŮVKU: VĚDOMÉ!

Dobrovolné zas znamená, že NIC a NIKDO nás ke sňatku nenutí! Např: katolická rodina nevěsty nutí dceru, aby měla svatbu v kostele; ženicha, že si musí jejich dceru vzít, protože s ní čeká dítě… Ženich  může vyhrožovat i sebevraždou, když si ho dívka nevezme… Takže: ani strach, ani nátlak, ani lest zde nesmí být! (Tohle není kec, jako kněz jsem tohle zažil…..)    

Manželský slib

 Před vlastním slibem se oddávající zeptá (ať takhle, či jinak): Bůh vás spojí jako muže a ženu. On je věrný. Bude stát při vás, aby s vámi dokončil, co ve vás s vámi začal! Pak vyzve, aby si oba podali ruce; Potvrďte nyní své rozhodnutí slavným slibem: Ženich: Já N., odevzdávám se tobě N. a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu i věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu vše dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen. Totéž pak říká i nevěsta. Nebojte se, kněz to říká napřed a jako „napovídá“! Jsou i jiné texty (dohoda je možná při rozhovoru s knězem).

Přijetí slibu jménem církve

Na slib kněz odpovídá: Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš slib, který jste před církví vyjádřili a naplní vás svým požehnáním. Pak obváže jejich ruce štolou a říká: Co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje! Podané ruce jsou více než právní čin, ale i odevzdání a přijetí. Od této chvíle drží jeden nad druhým ochrannou ruku a nad oběma sám Bůh! Co je to štola? Je znakem úřední moci, znamením nesmrtelnosti, obrazem i břemenem. Snoubenci jsou pravomocně oddáni, štola je i nadějí jejich věčné lásky, je i výzvou: nesme břemena vzájemně atd. Je dobré se ráno přežehnat znamením kříže…

Žehnání prstenů

Děje se to těmito slovy kněze: Ve tvém jménu, Pane, žehná církev tyto prsteny; sešli na ně své požehnání, aby byli znamením dokonalé věrnosti: Ať tvoji služebníci N. a N. ustavičně plní tvou vůli a žijí spolu ve svornosti a vzájemné lásce až do smrti. Skrze Krista, našeho Pána. Prsten je starý symbol; kruh jako celistvost člověka; má zaoblit, co je nedokonalé v nás; nemá konce a je obrazem věčnosti; je i nadějí, že takovou bude i láska těch dvou! Má i ochránit před zlou mocí. Je symbolem spojení, věrnosti!

Předání prstenů

Ženich při navlékání prstenu říká: N., Tento prsten je znamení věrnosti a lásky. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.  Totéž říká i nevěsta. Bůh je sám sobě láskou a tak koloběh lásky bude zajištěn. Proto je důležité říkat ona slova: Ve jménu O.i S. i D.sv.!   Pozn. Jeden muzikant, který nikdy nechyběl při svatbě někoho z kapely, stál vždy při obřadu bokem k celému dění a neviděl, jak se prsteny navlékají. Tak se stalo, že při vlastní svatbě místo aby navlékl prsten své nastávající, tak si ho na svůj prst navlékl sám!  

Přímluvy

To je nyní chvíle pro příbuzné, přátele a známé! Mohou se aktivně projevit a způsobů je několik: 1.odpovídají po každé prosbě: Prosíme tě vyslyš nás; nebo: 2. si připraví vlastní přímluvy a autoři je i nahlas přednesou; či: 3. po prosbě v tichu každý řekne myšlenkou např. Amen; Ať se to stane; Ano!  Lze i při každé přímluvě zapálit svíčku (čajovku) se slovy: Zapaluji tuto svíčku za všechny, kteří na společné cestě trpí.. apod. To dodává efekt!!

Požehnání novomanželům

S rukama vztaženýma nad manžely kněz říká: Bože všemohoucí, ty jsi vše stvořil a všemu dal svůj řád a k svému obrazu jsi učinil člověka jako muže a ženu; v ženě jsi dal muži nerozlučnou pomocnici, takže už nejsou dva, ale jedno tělo a jedna duše, a učíš nás, že co jsi spojil, člověk nemá právo rozloučit. Bože svatý, ty jsi spojení muže a ženy posvětil a učinil z něho veliké tajemství, neboť manželství je obrazem jednoty tvého Krista a církve. Bože, z tvé vůle se žena od počátku stvoření spojuje s mužem a ty jejich společenství naplňuješ svým požehnáním, o něž je nepřipravil ani prvotní hřích ani vody potopy. Shlédni milostivě na své služebníky N. a N., kteří své životy spojují v manželství a prosí o tvou ochranu a požehnání. Vlij do jejich duše milost svého svatého Ducha a naplň jejich srdce svou láskou, aby navždy zůstali věrni svému vzájemnému slibu. Své služebnici N. dej lásku a mírnost, ať žije podle příkladu svatých žen, o kterých čteme v knize Písma. Svému služebníkovi N. dej, ať má ke své ženě důvěru a úctu, ať ji vždycky miluje jako Kristus miluje svou církev. A oba ať nikdy nezapomenou, žes je společně povolal do svého království. Upevni je ve víře, ať jsou věrní tobě i sobě navzájem, ať žijí podle evangelia a vydávají všem svědectví o Kristu. Dej, ať dobře vychovají své děti a dočkají se na nich radostí. Dej, ať spolu žijí šťastně; dopřej jim dlouhá léta a nakonec život věčný. Skrze Krista, našeho Pána.

Požehnání manželům

Vztaženýma rukama nad hlavami novomanželů předává Bůh skrze svého služebníka kněze svou lásku.

Svatební svíce

Někde bývá zvykem, že si ženich s nevěstou přinesou svatební svíci. Mohou se na ni dnes přidat i symboly, které jsou oběma blízké (např. ryba, srdce, noty, kytara, květina…); zapálí se od velikonoční svíce – paškálu.

Kdykoliv je pak „tichá domácnost“, hodí se tato svíce, aby ji jeden z obou manželů zapálil a tím dal tomu druhému najevo, že by byl rád, kdyby zase mohlo být vše jako dřív.

Svatební obřad – a/ve mši svaté;  b/ při bohoslužbě slova;

Vždy se snoubenci shromáždí před kostelem, ženich Ž. jde s maminkou (nebo s osobou matku zastupující); jde po její pravé straně. Za touto dvojicí jdou oba svědci. Pak následují ve dvojicích všichni hosté, ti se po příchodu Ž. k oltáři rozestoupí a vytvoří „špalír“, kudy jako poslední dvojice – otec s nevěstou N. projdou k oltáři; otec jde po pravé straně nevěsty. Kněz pak poděkuje rodičům za výchovu jejich dětí, které začínají svou společnou cestu. Rodiče i hosté zaujmou místo v lavicích, Ž. a N. se spolu se svědky postaví před připravená křesla; po písni začínají všichni obřad znamením kříže. Následuje obřad pokání (prosíme Boha o odpuštění poklesků),následuje čtení s evangeliem. Snoubenci si mohou sami navrhnout texty z Bible po poradě s oddávajícím. Snad nejznámějším textem je velepíseň lásky 1Kor 13.kapitola. Text má vyjadřovat nekonečnou lásku Boží k nám, podmínky šťastného manželství, důstojnost lidského těla atd. Kněz nabídne možnosti, které by snoubencům byly nejbližší. I promluva by měla být osobní, vždyť oddávající při setkáních (poučení) oba aktéry poznává. Po ní začíná vlastní obřad – viz nahoře!

- b/ po obřadu se končí modlitbou Páně (Otčenášem), pozdravením pokoje (Ž. a N. se políbí) a závěrečnou modlitbou s požehnáním, kdy si Ž. a N. kleknou na klekátko. Pak přejdou spolu se svědky na připravené na místo, kde podepíší svatební protokoly. Pak se vrátí před křesla, kde mohou od přítomných přijmout blahopřání. Za doprovodu varhan si novomanžel svou novomanželku odvádí domů – a má ji po své pravé straně.  

– a/ obřad ve mši pokračuje přípravou darů; chléb a víno mohou Ž. a N. též sami přinést knězi k oltáři. Chléb i víno jsou obrazem lidské lásky, kterou chce Bůh taktéž proměňovat! Je vhodné po předchozí svátosti smíření (sv. zpovědi),aby přistoupili Ž. a N. ke sv.přijímání. I zde se říká modlitba Páně, i zde se přítomní po výzvě kněze pozdraví pozdravením pokoje (Ž. a N. se políbí). Po přijetí Těla i Krve Páně, závěrečné modlitbě, se taktéž podepíší do protokolů a vše končí jako u bohoslužby slova.

III. Umění žít jako pár

Řada manželských párů má na svou svatbu jen matné vzpomínky, jiní si svatbu natočí a snad i občas přehrají. Zde je dobré si uvědomit, že muž, i žena se mohou spolu radovat skutečně ze všeho, co jim společný život dá, že ve dvou se to lépe táhne v dobách těžkých i zlých. Žena by měla mít vždy domov čistý, těšit se na příchod muže; ten zas nepodléhá kousavým poznámkám jiných: Prosím tě, co chceš doma dělat? To jsi pod pantoflem? Naopak, má se domů těšit, nemusí vždy kupovat květiny, stačí po cestě jen fialku či jetelový kvítek utrhnout a pak vložit ženě do rukou; existují i malé vázičky… Když se narodí dítě, tak ať si ho otec i vykoupe, žena ať se nebojí, že by mu svýma velkýma rukama ublížil; osobní tělesný kontakt je důležitý! Oba budou pozorovat, jak se jejich dítě mění: jednou „jde“ do té, jindy do oné rodiny. Oba ať nezapomínají, že jejich dítě má něco z obou! A že je to možné i obdivovat, případně se pokusit eliminovat negativní vlastnost ať svou, či toho druhého. Obdobně jako při řízení auta: nejprve se musím naučit dopravní značky (to je u křesťana desatero Božích přikázání) a pak i ovládat vozidlo (u manželů jsem to já sám, ne ten druhý)!  

Budovat dům manželství na pevném základě

V horském kázání končí Ježíš slovy: Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil svůj dům na skále (Mt 7,24). Konkrétně se v témže kázání praví: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni; jakou měrou měříte, takovou se naměří vám (Mt 7,1-2). Prožívat dobré manželství není možné, když svého partnera neustále posuzujeme. Např: „Nemáš zas náladu; Zas děláš ty své ksichty!“ Takto stanovím druhému, podle které se má řídit….Další formou je vyčítání; „viník“ se snaží vysvětlovat, proč se chová právě takto – a tak stále dokola… To je nebezpečné!

Naše slabosti jako základ

Protože často nepřijímáme svého partnera takového, jaký je, chceme ho mít, jak to chceme my. Obdobně nám nedochází, že neodpovídáme ani my sami vlastním ideálům. Základem vztahu nejsou jen naše silné stránky, ale i naše slabosti. Nesnadným úkolem je nejen snášet, ale postupně s pomocí Boží slabosti druhého odbourávat. Dokud trvá láska, je toto možné! Ale s pomocí Boží, ne pouze svou vlastní! Prožívat realitu, zbavovat se iluzí. Tou může být představa, že v manželství musím vždy být šťastným. Zátěž, kterou překonáme, se může stát zdrojem nového štěstí. Berme tyto situace jako stálý trénink na společné cestě našeho manželství!

Jiná iluze spočívá v přesvědčení, že bychom v manželství měli stále cítit blízkost druhého. Umění toto zvládnout se dá naučit: jeden si rád čte, tak má své místečko; jiný se více modlí, pouští si CD atd. Dejme druhému čas a prostor k samotě, pak se jistě zase rádi sejdeme! Láska se projevuje různě – někdy jen věrností, spolehlivostí. Ne pouze smyslovými prožitky!

Láska činí zranitelným

Jan Zlatoústý vyložil obraz domu na skále jinak: „Nikdo tě nemůže zranit kromě tebe samého“. Dům na skále nepoškodí bouře, potopy. Nezraňují tě lidé, nýbrž představy, které sis o nich udělal. Rozhádaní manželé se stále jen zraňují a vidí vlastní rány. Kdo druhého miluje, nemůže se zraněním vyhnout. Ale když opravdu miluji, poznám, že ten druhý je zraněný! Toto vede k sebepoznání! Když navíc o tomto zranění dokáži v klidu s druhým promluvit, otevřou vzájemná zranění cestu jednoho druhému. Jde-li však o úmyslné ponížení, pak chci toho druhého trestat za vlastní prohřešek. Sám sebe tím nevidím správně. Žiji v iluzi. V manželství prožijeme bouřlivé vášně, nálady, emoce, hádky i konflikty. Nechme napovrch vyplout naše očekávání, falešné představy, společně si je prohlédněme. Pak manželství bude stát na pevné skále, bude domem v příboji, kde najdou i jiní domov.

Znamení pokoje

Anselm Grün jistě nejen mne, ale i vás, šokuje použitím biblické zprávy o POTOPĚ ve vztahu pro klidné, krásné prožití manželství! Když si partneři tzv. nevyříkají – ale bez emocí – co je skrytě žere, štve na tom druhém, pak postačí někdy jen malá kapka a „sud potlačovaných nevyřknutých rozporů přeteče“ a vše vyvolá záplavu!

Chráněný prostor

Archa Noemova nám může ukázat z této potopy cestu. V této arše se mohu ukrýt před zraněními, emocemi, vášněmi.. Musí takovou archu mít jak ON, tak i ONA, prostor klidu a ticha. Právě zde, v sobě, najdu i hlas Boží, hlas svého tvůrce. Jeho (božím) zrakem se mohu podívat sám na sebe. Podívat se na sebe láskou boží, jeho trpělivostí. A tím se naučím i vžívat se do situace druhého. Je to cesta pochopení.

Útočiště s jistými pravidly

Noe vzal do archy svou ženu, 3 syny a jejich ženy a všechny druhy tvorů. Zde, uprostřed chaosu, byl pevný řád. V manželství musí platit jasná pravidla, po dobu, „než voda – emoce opadnou. Archa spočinula na hoře Ararat; později jsou vidět i další vrcholky. Tím mohou být společně prožité cíle, společné chvíle, kdy nám bylo dobře. Z podvědomí vystoupí první políbení, místo poznání, dovolená… Po 40 dnech voda opadá;  nutno čekat – ČAS je nejlepší lékař! Noe vypouští krkavce, symbol inteligence. Proto je dobré po čase zapojit ROZUM, nehodnotit, CHÁPAT. Když pochopím, CO bylo příčinou hádek, nedorozumění, mám napůl vyhráno.

Holubice lásky

Olivová ratolest je symbolem duchovní síly, vnitřního světla. Olivový olej hoří, dává světlo i teplo, radost ze života. Má i hojivý účinek. Na ránu se nejdříve nalévalo víno (dezinfekce), olej pak jako hojivý prvek. Když v sobě ponechám delší dobu hněv, žárlivost, žiji stále více ve tmě. Tím, že zraním partnera, zraňuji i sebe. Láska druhého může ozářit mou vnitřní temnotu a uzdravit. Dovolme mu to! Jak důležitá je zde svátost smíření, sv. zpověď – ale upřímná! Zjistím tak svůj podíl na nedorozumění. Pokora, se kterou přistupuji ke sv.smíření, mne posílí. To není projev slabosti. Slabostí naopak je zůstat neomylným, pyšným!

Odolnost lásky

Lásku nelze zničit ani těžkými konflikty. Silná jako smrt je láska (Pís.8,6) Jako smrt všechno bere, tak láska vše dává a vrací. Láska je jako strom, který zapouští hluboké kořeny, bouře ho nevyvrátí. Manželé, kteří prošli mnohými hádkami,spoléhají na sílu lásky, nemusí se bát, že láska vyschne.

Olej na tvoje rány

Slova vmetená do tváře, zraňují. Nemá smysl řešit stará zranění. Rozhodující je, že se nechám uzdravovat láskou svou i láskou partnera. Rána se léčí, i když jizva zůstane. Je rozdíl mezi odpuštěním a zapomněním. Odpustit mám, i když nemohu zapomenout. Díky tomu, že jsem nezapomněl na svou zkušenost z minulosti, mohu se poučit a vyvarovat se nového konfliktu. Historie se neopakuje, opakují se naše chyby, omyly. Holubice, která se už nevrátila, je náznakem, že i naše okolí se může radovat z našeho usmiřování. Mně někteří manželé řekli, že na hádkách je nejhezčí usmiřování!

Objevovat pramen lásky a radosti

List Filipanům (Flp 4,4-9) a Janovo evangelium (Jan 15,9-17) se hodí pro cestu v manželství. Pojmy radost a láska zde převažují. Člověk pesimista se smutkem, nespokojeností nechává stahovat ke dnu. Manželé naopak se mají s Bohem stále rozhodovat pro radost a lásku z každého dne.

Blízkost partnera

Pán je blízko (říká sv.Pavel); blízko je i můj partner. A to, i když je ode mne vzdálen např.pro povinnosti. Láska překonává hranice. O nic nemějte starost. Nemít úzkostlivou starost, která bere radost a krade lásku. Zda je mi partner věrný, zda na mne myslí; nemít strach, důvěřovat.

Naše pravda

Přemýšlejte o všem, co  je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, co je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.     Ve Filipech si mysleli, že všechny problémy lze vyřešit modlitbou a zbož-ností. Manželství potřebuje i lidské hodnoty: být pravdivý a zároveň svému partnerovi nevnucovat pravdu svou; nic nepředstírat, partner o mně smí vědět vše! Platí to i o našich slabostech.

Naše důstojnost

Šlechetnost se úzce dotýká lidské důstojnosti. Mám respektovat důstojnost svého partnera. Nesnižovat ho; cítit se svobodným, nemusím se stále s ním srovnávat.

Láskyhodný

To znamená být čistý, srozumitelný, nic neskrývat, nic nepředstírat. Dávat se takový, jaký jsem. Milovat bez postranních úmyslů, nevyužívat sobecky a vážit si všeho, co je v druhém hodné lásky. Jistě je toho dost!

Radost ze života

Ctnost, že svůj život můžeme sami určovat a řídit; svou vnitřní silou dávat smysl společnému životu; to vede k radosti a korunou je boží požehnání!

Láska všedního života

V evangeliu sv.Jana se mluví o tom, že Ježíš nejdřív miloval nás. Manželé poznali lásku dávno před tím, než vstoupili do manželství. Milovali nás rodiče, sourozenci, prarodiče. Lásku mohou dávat, protože ji předtím už sami dostali. Ale počátkem lásky je Bůh=Láska. Dodržujeme-li přikázání, zůstáváme v lásce, která se osvědčuje každý den. Jde o konkrétní lásku, v níž se mohu na druhého spolehnout; lásku, která dělá, co se dělat má.

Odevzdání

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Být i ochoten za druhého zemřít, obětovat se. Necítit se být „obětním beránkem! Ani netrpět pocitem, že mohu za utrpení druhého. Stále se odevzdávat  druhému. Vrcholem pak je sexuální spojení. Když někdo tímto spojením začne svůj vztah a chce vždy každý problém řešit tímhle způsobem, tak to vede k degradaci tohoto nejsilnějšího pudu.

Otevřenost

Ježíš nás nazývá přáteli, protože nám zjevil všechno: co slyšel od Otce, jak s Ním žije ve spojení. Proto si manželé mají říkat vše: radosti, slabosti, též

i vlastnosti, které nás samotné obtěžují. Lépe je druhému říci více, než méně. Lidé dnes závidí druhým vše! I to, že se manželé milují; snaží se mezi ně zasít nedůvěru: Víte, že váš milovaný se bavil na firemním večírku s jistou dámou? – Ale to víte, že vím! – Jak to? – Vždyť mi předtím říkal, že ho určitě zase bude „obtěžovat“! Taková otevřenost boří i iluze o druhém. Je dobré si udělat čas na společný rozhovor. K tomu může pomoci tzv. MLUVÍCÍ KÁMEN. Pokud ho drží jen z manželů v ruce, může mluvit a ten druhý naslouchá. Pak ho může předat partnerovi a oplatit mu naslouchání!

Na závěr

Přemýšlet o podstatě manželství, o svatebním obřadu, může být užitečné nejen pro snoubence, ale i manžele, kteří spolu již delší dobu žijí (právě k 25,50,60-ti letým výročím svatby. Takže, prohlédnout si svatební fotky, video, připomenout si texty, slova z kázání apod. Pak se tento rozhovor stane důvodem k poděkování za společný život, společnou cestu. Také si znovu obnovit manželský slib. Zapalte i „svatební svíci“ (tu si můžeme pořídit i později), najděme si „mluvící kámen“. U Boha vše začíná a u něho má i vše končit, protože PRAMEN LÁSKY JE V BOHU.

Malé přirovnání na závěr: Když chci vyjet autem do silničního provozu, musím znát DVĚ věci: znát dopravní předpisy a umět ovládat vozidlo. Není možné hledat páčku na stěrače při jízdě, když náhle začne pršet; stejně tak přemýšlet, co je to za kruh, který znamená zákaz jízdy v protisměru. Totéž platí pro manželství: dodržovat DESATERO božích rad a umět OVLÁDAT sám sebe (nechtít ovládat místo sebe svého partnera!

A když se narodí DĚŤÁTKO: otec ať na své dítě nežárlí-je z poloviny i jeho;  matka ať klidně nechá chlapskýma rukama i dítě vykoupat, neublíží mu; ať otec přinese byť jen mrňavou květinku, kterou utrhne na cestě domů, doma ať pochválí svou ženu za vyprané záclony apod.; žena ať vytváří příjemný domov, kam se muž rád vrací (a odolá „siláckým řečem“ kamarádů, které už doma NIC nečeká a proto sedí v hospodě); nejhorší v lásce je sobectví! Já si chci užít, je mi jedno, co ten druhý…..

P.S. (P. Peter Fořt – 45 let knězem…)

Jistě je z mé strany nesmírná drzost, že „upravuji text tak moudrého muže, jakým se Anselm Grün. Snad mi to odpustí. Protože se jmenuji Fořt, tedy k zelenému lesu mám blízko, přeji všem NADĚJI, která se vyjadřuje ve mši barvou ZELENOU, tedy GRÜN. Ať vaše láska nezešedne, zůstává vždy zelená. K tomu vám žehnej všemohoucí Bůh Otec, Syn i Duch svatý. Amen.