Materiál pro pamětníky: Odpovědi pro práci jedné studentky M,S.

Mohl byste se nám krátce představit? (jméno, věk, rok narození)

Monsignore Peter Fořt, 76 let; 1945;

Odkud pocházíte?

Narozen na konci 2. světové války v Mar. Lázních, vyrůstal v rodinném domku v Drmoulu u Mar. Lázní;

Jaké bylo vaše dětství

Otec i matka pracovali, výchovu měla proto na starosti babička „Muni“. To bylo mé první slůvko, mělo znít: Mutti – mami. To jsem se naučil později, a tak zkomolené muni zůstalo babičce. Babička nás připravila pro život úžasným způsobem k praktičnosti, nápaditosti, k improvizaci a k zachovávání tajemství v rodině podle zásady (co se doma uvaří, to se i sní); byli jsme vychováni takto: tohle si říkáme jenom doma.

V jaké rodině jste vyrůstal?

V krásné křesťanské rodině; otec Václav (Jihočech), matka Maria (Němka), babička (matka matky Elisabeth Němka), bratr Pavel; spolu s bráškou jsme měli němčinu zadarmo (jako děti se velmi rychle učí);

Jak jste vnímal život v minulém režimu, ovlivnilo vás to nějak?

Věděli jsme moc dobře, CO se kolem nás v tzv. socializmu skutečně dělo; poslouchali jsme Deutschland Funk v němčině, v češtině i BBC z Anglie, Hlas Ameriky z USA a také, pokud to netušili – ale byli jsme u hranic, tak to šlo – Svobodnou Evropu. Díky němčině a katolické výchově jsme jako rodina byli bráni jako „nespolehliví“. Ale to nám bylo jedno, nebyli jsme chtiví být vpředu! To jsme přenechali jiným, kteří toho pak i litovali.

Jak jste vnímal víru v období dospívání?

Jako něco samozřejmého, byl jsem na ni hrdý, což mi i mnozí záviděli! Nikdy jsem se za víru v Boha nestyděl.

Musela se vaše rodina potýkat s potížemi, které věřící a katolíci měli?

Jistě! Třebas jsem nesměl být přijat do Plané u Mar. Lázních na Jedenáctiletou střední školu, o to se postarala soudružka učitelka na Škole v ML – jih jménem Špilarová, která mne ani nikdy neučila! Ale soudruh ředitel školy Poledne, jehož bratr vedoucí StB, se po 1989 nad ML v lese oběsil, nebyl schopen se této stranické veličině v učitelském sboru, postavit. Zvláštní byl rozhovor s třídním učitelem s. Vágnerem, také kovaným soudruhem, který mne měl rád, protože jsem chodil do jeho kabinetu, promítal ve škole filmy. Jednou přišel a omlouval se v 8. třídě, že nám musí položit nějaké otázky: Začal Danou Arbesovou (podle abecedy). K mému překvapení odpovídala na vše NE. Za chvíli došlo na písmeno F. „Tak Petře, jsi věřící? ANO. Je to pravda? ANO. Ještě mi řekni, že chodíš do kostela? ANO. No, a ještě mi řekni, že ke všemu ještě  ministruješ? ANO. Učitel zíral – ale zachoval se gentlemansky: Petře, děkuji ti za upřímnost! Vážím si tě“. Já nemohl lhát, vždyť to mí spolužáci o mně vše dobře věděli! Na gympl jsem se přeci jen dostal, a to oklikou. Byl to rok, kdy se zaváděla tzv. 9. třída základní. Tu jsem absolvoval již v Plané, poté složil rozdílové zkoušky (při tom mi pomohl prof. Franěk) a šel pak přímo do 10. třídy jedenáctiletky. Maturitu jsem složil v roce 1962 (němčina a ruština za 1; matika a čeština za 3.).

Jak jste se dostal k víře, čím vás „dostala“?

U mne to bylo jaksi samozřejmé. Věřila babička, matka, otec, příbuzní z otcovy strany. Rozhovory v důvěře s rodiči vedly k upřímnému rozhovoru v modlitbě s Bohem. Nic zvláštního jsem v tom neviděl; bylo to jaksi samozřejmé. A hlavní byla OSOBNÍ zkušenost s Pánem. Když se mu se vším jako dítě svěříte,  ve zkouškách pocítíte jeho vedení, tak se člověk NEMUSÍ a ani nemůže  bát! Něco jiného je mít obavu, zda a jak Bůh v té či oné těžké situaci zareaguje. Kdo  má strach, má slabou víru! To byla má zkušenost!

V kolika letech jste se rozhodl pro kněžkou dráhu? Proč?

Už jako ministrant jsem v naší ložnici měl svůj oltářík se základním  vybavením, které jsem si sám v dílně vyrobil. To se o mně vědělo, PROTO mne nechtěli pustit na gympl: „Bude z něho farář, tak to tedy ne!“ I tatínek, ač mne měl rád, nechtěl, abych šel do kněžského semináře. Myslel na pokračování rodu Fořtů. Tak se pokoušel mne po maturitě získat pro studium geodézie, později v Praze Dejvicích na stavební fakultě (architekturu), kde jsem i složil úspěšně přijímací zkoušky. Nebyl jsem přijat. Otec byl spravedlivý a rovný člověk; vzal mne do vlaku a jel na příslušnou fakultu, kde se dožadoval důvodu, PROČ jsem nebyl přijat i když jsem zkoušky zvládl. Dlouho jsme spolu seděli na chodbě, až se objevil jeden profesor s šedými deskami, kde na vrchní straně stálo: Příbuzní v Záp. Německu. Otec poděkoval se slovy: „To mi stačí! Sbohem!“ Pak jsme na zpáteční cestě zastavili v Plzni, kde jsem úspěšně složil přijímací zkoušky na Strojní fakultě. Zde jsem i nastoupil, absolvoval 2 semestry, a zároveň zažádal o přestup z fakulty strojní na teologickou v Litoměřicích. To byla asi přímo provokace. Na pohovory si mne v Plzni povolávali proděkanové, rektor. Musel jsem tedy studium po složení všech zkoušek přerušit. Na radu pana doktora zvěrolékaře z Velké Hleďsebe, který mi řekl: „Petře, ukaž komoušům, že se práce nebojíš; jdi do dolů!“ Dál než v Chebu jsem nikdy nebyl. Jel jsem tedy do Sokolova, zastavil se na faře (která už dnes nestojí) a zazvonil. Ukázala se hlava pana děkana Bubeníka: „Co chcete? Nejsem osobní oddělení…“ Zajel jsem do Svatavy a přihlásil se jako brigádník u povrchového dolu Medard. Tam jsem pobyl celý rok. Pak teprve jsem byl přijat od října na CMBF v Litoměřicích. Zadarmo to nebylo! Už tehdy mne StB muselo mít v hledáčku, protože po podpisu jako brigádník, mne na osobní oddělení zavolali znovu, že prý mají nové formuláře, že už je vše vyplněné, stačí jen podepsat. Nechtěl jsem vypadat jako blb, nepřečetl si nový formulář a podepsal! V říjnu 1964 jsem zjistil, že změna ve formuláři byla zdrcující: byl jsem veden jako TRVALÝ pracovník, na kterého se vztahuje 3-měsíční výpovědní lhůta – a já tedy nemohl včas nastoupit do 1. semestru v Litoměřicích. Opět jako tolikrát, zasáhl Bůh! Pomohl mi závodní lékař, který mne znal ze sokolovského kostela. Kdy mne našel plačícího v místním kostele sv. Jakuba, dozvěděl se ode mne o tom podvodu ze strany žen v osobním oddělení. „Neboj se, Petře; dobře to dopadne!“ A také, že ano! Zavolali si mne na osobní, dali propouštěcí doklady, a já měl volnou cestu ke studiu bohosloví. Až při primičním obědě, kde jsem s panem doktorem u stolu hodil řeč, jsem se vlastně dozvěděl, JAK to on zařídil! Bylo to skoro jako zpovědní tajemství a překvapující. Mohu jen říci: měl na ony dámy páky; byl lékařem a věděl toho moc…          

Litujete toho? Ani na okamžik! NIKDY! Není krásnějšího povolání=poslání; s pomocí Boží VŽDY!  

Kdy jste byl vysvěcen a jak na tento den vzpomínáte?

Fakultu jsem ukončil v roce 1969, rok po vpádu Sovětské armády. Musel jsem nastoupit 2-letou presenční službu v Janovicích n/Úhlavou. Přijímač byl tvrdý, byl jsem veden jako „farář“. Krátce nato jsme založili první skupinu Trubadůři a vyhrávali jednu soutěž za druhou; i tu poslední – celoarmádní – ASUT v Kroměříži. Hráli jsme i v rozhlase v Č.Budějovicích, naše písničky (mimo jiné i spirituály) se dlouho držely v tamní hitparádě. Po roce jsem zůstal z této skupiny sám. Jméno tu bylo, pracně jsem sehnal 3  vojáky k sobě a tak jsme pokračovali v zcela jiném žánru: byly to tzv. „písně lidodemo“. Byly perfektně secvičené a tak jsme jako skupina doputovali přes všechny soutěže opět až k vrcholu. Ten se v roce 1972 konal v Olomouci. I zde jsme vyhráli s pomocí Boží!     

Jaké byli vaše začátky jako kněze?

Svěcen jsem byl 16.12.1972 v pražské katedrále Otcem biskupem Františkem Tomáškem. Byl pro mne vždy OTCEM; měl jsem k němu přístup vždycky, pomáhal mi, jak jen mohl. K 01.01.1973 jsem nastoupil jako kaplan na Svaté Hoře u Příbrami (na Silvestra jsem u brány zazvonil ve 23:50! „Kde jste?“ ptal se děkan Adler. „Mám dekret k 1. lednu, tak jsem tady!). Věděl jsem, kdo je pan děkan; snažil jsem se s ním vyjít. Byl státotvorný. Já zůstal svůj; kariéru jsem nehledal; tak co…. Ale byla to tvrdá „škola“! Nelituji!   

Měl jste nějakého duchovního rádce?

Zde na Sv. Hoře jím  byl P. Karel Bříza, velký muzikant, byl i mým zpovědníkem. Rozuměli jsme si. Hudbu též nade vše miluji. Když P. Adler tohoto hodného kněze na hodinu ze Sv. Hory vyhodil (byl zde veden jako varhaník a směl mít svou mši sv. vždy v 6:00 ráno), nečekalo u zdejší brány 40 zájemců – nepřišel ANI JEDEN! A tak jsem musel coby kaplan nastoupit i jako varhaník! Pěkná fuška! Ale díky Bohu, Panně Marii i sv. Petru jsem to zvládl.   

V jakém „typu“ kněžského života jste se pohyboval (oficiální/podzemní)?

Byl jsem veden jako diecézní kněz; tedy se státním souhlasem. 

Kde byl Ježíš ve vašem životě?

Ježíš Kristus je a zůstává Veleknězem Nového Zákona. Každý kněz BEZ NĚHO nemůže být pravým knězem!

Jak byste to definoval?

Bez něho, bez jeho požehnání, bez spojení s jeho církví, kterou stále vede a v níž žije, NENÍ možné autenticky působit, žít, být! On je HLAVA tajemného Těla Církve, my jeho údy. Být jím vyvolen, veden a doprovázen je  nádherné, dobrodružné, fantastické!

Co znamenalo být knězem podzemní církve/oficiální/Fokolare?

V podzemní církvi jsem nepůsobil, proto se k tomu nemohu vyjadřovat. Jistě to vyžadovalo odvahu a statečnost, ale tu museli dokazovat, i když jinak, i kněží ve veřejné pastoraci. Jak se s tím kdo popral, je samozřejmě jiná otázka. Já jsem mohl vstoupit k řádu sv. Norberta – k premonstrátům a to tepelským. Důvodem by jistě  byl můj osobní vztah k Blahoslavenému Hroznatovi (díky 4 kněžím: P. Kolandovi, Mons. Škachovi, P. Zettlovi a panu převorovi – pozdějšímu opatovi Heřmanovi Tylovi, faráři v M. Lázních). Tomu jsem na jeho pozvání do řádu řekl: „Otče převore, mám vás moc rád, ale já neřád – do řádu?“ Nato mi on řekl: „Ale Petře, já tě dobře znám!“ Asi jsem ho zklamal, když jsem se bránil takto: „Kdybych šel do řádu, tak k benediktýnům – a to kvůli chorálu (což je vlastní zpěv církve a jehož prefektem jsem byl v semináři). Ale to nepovažuji za dostatečný důvod.“ Přesto mi vystrojil primici 17.12.1972 v kostele Nanebevzatí Panny Marie! Bylo to nádherné!      

Jaký byl běžný život ve farnosti?

Spočíval ve službě farníkům (mše sv., zpovídání, přípravy na křty a svatby, přisluhování svátostmi, konání pohřbů, poutí pouze v rámci kostelů,  návštěvy nemocných, účast po křtinách či svatbách na pohoštění, kde vždy bylo místo pro osobní rozhovory; pro svůj vztah k humoru byl tento zdrojem sympatií. Humorem se dalo i za „totáče“ MNOHO říci!  

Kdo zajišťoval opravy kostela či fary?

Do roku 1989 to musel být vždy kněz. Po tomto roce byli postupně ustanovování stavební technici s různými schopnostmi. Financování záleželo do r. 1989 na velkorysosti státu, který VŠE financoval. Do far si museli kněží „ukládat své vlastní prostředky – ať finance, či vlastní prací a šikovností. Hodně pomáhali i věřící, kteří se nad knězem i slitovali a to na vlastní nebezpečí!  

Jak vzpomínáte na vaše nejbližší přátele?

Vždy jsem si jejich přátelství moc vážil. Bůh vždy poslal toho pravého pomocníka, přítele v pravý čas! Jen se za to musel člověk předem modlit!

Čeho si na nich vážíte?

Statečnosti; odvahy; lásky k pravdě a odmítání zla – ať má jakoukoliv podobu! Pozornost i ohleduplnost.

Jaká byla spolupráce s ostatními kněžími?

Vždy dobrá. S každým samozřejmě jiná; byli jsme a jsme na jedné Kristově lodi. Vždy jsem ke každému přistupoval z pozice služby. Když jsem viděl nezájem, musel jsem to respektovat, i když to zabolelo. 

Nepanovala mezi vámi určitá soutěživost a lehká závist? (počet věřících,…)

Pokud měl někdo větší úspěch, měl také více práce! Spíše bych řekl: něco se dalo „kopírovat“, něco šlo jen obdivovat, protože na to sám člověk neměl……

Jaká byla práce a komunikace s vašimi farníky/laiky?

Přímá, adresná, konkrétní.

Věnoval jste se evangelizaci? Jak byste vysvětlil tento pojem laikovi?

Dříve jsem se více věnoval každému, kdo projevil zájem; hledal jsem cestu, jak se scházet, abych neuvedl do problému jeho, někdy i sebe. Vždy je to věc zájmu. ODMÍTÁM způsob cesty jehovistů, které vyhodíte dveřmi, a oni k vám vlezou oknem a nedají si NIC vysvětlit. Užitečné jsou i ty rozhovory, kdy máte před sebou člověka s jiným názorem, ale ochotného naslouchat. Pokud to neumí, měl bych ho to naučit já!   

V čem spočívala?

Vycházela vždy z jisté skutečnosti, zážitku; šlo o to, navázat na prožitek, zhodnotit jej, pojmenovat a hledat smysl. To často vedlo k radosti!

Byli vaše činnosti, pastorace úspěšné?

Ne vždy. Dáte tomu čas, máte i nějaké společné plány, přijde zkouška ať v té či oné podobě a pak dochází ke zklamání; ale mám vždy naději, že to, co bylo jednou zaseto, může přinést úrodu.

 Jak byli lidé v době normalizace otevřeni Bohu?

Obava a strach vždy svazuje. Pokud se opravdu otevřu Bohu, pak tohoto člověka vede přece i Bůh! Někdy se může stát, že pro přílišnou horlivost se Bohu začnu „plést do řemesla“.

Byli jste pronásledováni?

Nebezpeční byli pracovníci StB, skrytí a nenápadní spolupracovníci (ale ti se vždy prozradili, když se moc vyptávali; nejhorší je ale, když vás pronásleduje špatné svědomí! Pokud se někdo ukázal jako nebezpečný, pak bylo přece nejjednodušší se mu vyhnout…….  

Jak probíhala vyšetřování?

Ti pánové se chtěli chovat vstřícně, že mohou pomoci, že nám rozumí; při tom se snažili nenápadně klást otázky a člověk musel dávat pozor, aby někomu neublížil. Důležité bylo dát najevo, že mám povinnosti; humor mi často pomohl; a hlavně to byla střelná modlitba: Přijď Duchu svatý. Stalo se mi několikrát, že jsem dostal i křeč do ůst a já nebyl schopen nic říci.   

 Jak často docházelo k výslechům?

Vždy, když se objevila nějaká aktivita, která se soudruhům nelíbila – např. podpisové akce proti potratům.  

 Byli jste zatýkáni?

Ne. Díky Bohu ne.  Zase jsem nebyl tak důležitý v jejich zájmu.

 Jaké byli sankce?

Za aktivity, které církevní tajemník nazval malérem, průšvihem, jsem to pocítil na snížení kněžského platu.

Víte, kdo na vás donášel?

Nevím, po pravdě mne to chvíli zajímalo, ale pak jsem si řekl, že je to věcí toho druhého. Ať Bůh posoudí!

Byla persekuována  i vaše rodina?

Bratr měl skoro každý den na talíři, že má bratra knězem, tak ze školství (Cheb) odešel a ujal se u počítačů ve Stříbře, musel jezdit vlakem daleko, ale udělal si nástavbu a do penze pracoval v kanceláři Státního Statku v Trstěnicích. Tam se nikdo nehrnul a byl „za větrem“. Podle hesla: moudřejší ustoupí, hloupější postoupí.        

Jak se to na ni podepsalo?

Utvrdilo to každého, že naše cesta je ta pravá. Do duše nikdo, kromě Boha, nevidí.

Pochyboval jste někdy o vašem rozhodnutí, vaší práci?  Co vám pomohlo přetrvat krizi?

Jistě se některé věci dali dělat jinak, ale nezbývá, než se poučit. Víra v Boha byla vždy tou silou, která mne přivedla buď k pokračování, nebo k rozumné změně. Důležité bylo: hlavně nezmalomyslnět; Bůh má řešení; 3x jsem pocítil MOC přímluvy sv. apoštola Judy Tadeáše!

Fungovala v podzemní církvi ekumena?

Jistě. Ta fungovala i v oficiální. Mohl jsem např. pomoci evangelickému pastorovi Tydlitátovi v Hořovicích, stejně i faráři církve husitské Mevaldovi z Hostomic.  

Co vám dokázalo udělat radost (každodenní maličkosti)?

Jakákoliv manuální práce (práce se dřevem – oprava různého nábytku, věcí i v kostelích, v kaplích), pěstování ovoce, péče o 10ks králíků, o malé stádo ovcí s beranem, o slepice, o sušení sena, pěstování zeleniny apod.

S čím jste naopak bojoval?

S myxomatózou u králíků, s hloupostí a zabedněností totalitního myšlení, s ryze materialistickým pohledem na život, s malou odolností mladých manželství, se stereotypem ve zpovědích, s pokrytectvím….

Účastnil jste se voleb?

Vždy. Volil jsem vždy lidovce; on zase nebyl takový výběr; rozhodně v současné době odmítám názory nacionalistů (AfD v Německu, SPD u nás; že komunisté konečně vypadli z parlamentu je dobré)

 Bojkotoval jste nějak volby?

Ne.

Účastnil jste se nějakých protistátních akcí (např. koncerty, besedy)?

Byl jsem v úzkém kontaktu s Ondrou Vaculíkem (byl kostelníkem v obci Mrtník u Hořovic), synem Ludvíka Vaculíka; dostával jsem samizdaty a předával vybraným jedincům

Nebál jste se?

Inu, vždy to mohlo na člověka prasknout; nic jsem nepřeháněl; díky mateřštině (němčině), jsem byl vždy v obraze, co se týkalo politické situace; dobrá byla parta na veterině ve Rpetech (taková oáza v době totality).         

Co bylo vaší motivací se akcí účastnit?

Sám jsem se akcí nezúčastnil; má úloha spočívala v rovině přímluv a proseb i při veřejných bohoslužbách; vždyť šlo o budoucnost národa (na přímluvu sv. Václava, Vojtěcha, Anežky České apod.)

Co drželo vaši naději vytrvat? (citát, verš, píseň,…)

Např. píseň: Učiň, mne Pane, nástrojem…

Zúčastnil jste se poutě na Velehrad roku 1985? Jaké byly vaše pocity, vzpomínky?

Ne. Konali jsme autobusy zájezdy v době 10-leté duchovní obnovy k Patronům českého národa  

Na jaké křesťanské události, které proběhly v době normalizace, vzpomínáte nejvíce/nejraději?

Právě na jmenované poutě, dále na obnovené poutě na hradě Točník;

Jak jste prožíval události, které předcházely nástupu normalizace? (konec 60.let- 1968, 1969)

V této době jsem studoval na CMBF v Litoměřicích. Na příjezd okupační armády jsem osobně doplatil, neboť jsem pro znalost němčiny měl pokračovat v teologickém studiu v rakouském Innsbrucku. To se neuskutečnilo.

Co vám komunismus vzal (a možná i dal?)

O prázdninách v roce 1968 jsem byl v Západním Německu u přátel z teologické fakulty ve Würzburgu. Mohl jsem dokončit 9. a 10. semestr na Teologické fakultě v Německu (byl jsem u p. arcibiskupa v Essenu se svým strýcem); v Německu bych býval nezůstal, protože bych „utekl“ z misijní země Československa“. Proto bych býval šel do misií (Afrika?). To nedávalo smysl – má země mne potřebuje též a tak jsem se vrátil, což otec nepochopil, Byl pevně přesvědčen, že se už nevrátím.  

Jaký byl váš vztah s církevním tajemníkem?

To byla kapitola sama pro sebe. Na Svaté Hoře jím byl dobrý chlap; nějak svou práci nezvládl ve svém svědomí a vzal si život. Krajským církevním tajemníkem pro pražský kraj byl podpl. StB Stanislav Semínko. Býval hostem děkana Adlera; nás kaplany lanařil, ale vždy jsme i za pomoci kostelníka Dominika Fialy z toho vybruslili. Ale jeho předchozí profese dávala tušit, co to bylo za člověka. Před ním na této funkci byl ředitel pražských sběrných surovin, jméno už jsem zapomněl. Ale i tohle byla síla: celá katolická církev patřila do šrotu, pak nás hlídal skutečný odborník na svobodu a demokracii – náčelník StB! VÝSMĚCH! Ale ještě do třetice: posledním mým círk.tajemníkem byl jistý Stanislav Novák z Berouna – Litni. Původně tuto činnost prováděl na Sokolovsku. Byl to slušný chlap. Kvůli zdraví své ženy šel do zdravějšího prostředí do Litně. Nebyl zdráv, vyhledával chlad našich far. Nevím, že by někomu ublížil; proto jsme ho v jeho vážné nemoci doma navštívili, (bylo nás pět). Řekl jsem mu tehdy: „Promiňte, ale my se za vás, pane tajemníku modlíme; za uzdravení.“ On měl najednou slzy v očích. To nám stačilo. Vím, že nás často varoval (jak sám říkal: před blbci, co udávají) a tak se předešlo aspoň trochu horšímu. Resumé: Byli zlí komunisté, byli i slušní! Mezi církevními tajemníky byli sv…ně, ale i slušní lidé!      

Jak se změnila role církve po nástupu normalizace?

Došlo k odluce církve od státu, což byl problém: samofinancování! Restituce měly vše spravedlivě vyřešit. Tento problém jsem popsal v tubusu na věži olovského kostela sv. arch. Michaela. Václav Klaus v té době dostal třetí šanci, aby napravil křivdy. První jeho prohra byl jeho výrok coby ministra financí: není rozdílu mezi špinavými a čistými penězi! Druhá prohra: o jediný hlas z ODS neprošel zákon o restitucích (tím stále šermovali komunisté a čeřily vášně proti církvím. Jak dopadla třetí šance coby presidenta? Opět prohra: vyhlásil amnestii, takže velcí zloději dostali „volnou cestu“! A s tímto dědictvím v národě bojujeme v různých podobách stále (ANO atd.)    

Jak se změnil život kněží?

Demokracie je šance; svoboda je úžasná věc; ale zapomnělo se na výchovu a pěstování čistého svědomí; každá společnost MUSÍ mít řád; v latině se praví: Serve ordinem, et ordo servábit te! Zachovej řád a řád zachová tebe! Je to z hlediska kněží „boj s větrnými mlýny“. Ve školách bohužel chybí náboženská výchova. Teprve nyní se podařilo komunistům jejich dílo: víra v pravého Boha byla nahrazena vírou v pokrok, ve velikost rozumu, v sílu vůle a tak dále….. 

 Co to pro vás znamenalo?

Nezbývá, než věřit v sílu modlitby; věřit, že Bůh se nad naším národem smiluje; že nás nejrůznější těžkosti a problémy probudí a národ znovu najde cestu ke svému Stvořiteli, ke svému Zachránci a Spasiteli, ke svému Duchu pravdy, síly a skutečné moci.

Jak vnímáte svoji službu v komunismu s odstupem času?

Nebylo to marné; byla to tvrdá škola pro naději; ještě tvrdší zkouška víry; a nezničitelná škola lásky, která je vynalézavá, nikdy to nevzdá a nakonec všechno vydrží! Bůh žehnej každému kroku lidem dobré vůle.

P.S. Toto jsem napsal podle svého nejlepšího svědomí. Tak mi buď svědkem Bůh! Mons. Peter Fořt