E3 – Hlas Boží – hlas zpovědníka

Nevím, jak dlouho jsem mohl být vikářem, asi tak 3 týdny. Kolem 23:00 zazvonil na praskoleské faře telefon. Zvednu sluchátko a slyším: Jsi duchovně mrtvý! Zprvu jsem opravdu nevěděl, co si o tom myslet. Že by to byla StB? Měla své zvláštní metody i v noci: Jdeme si pro tebe, nebo: Chcípni, svi**! Že by změnila slovník? Jenže hlas se mi zdál být známý. Už to mám! To mi volal zpovědník; zapomněl jsem na měsíční sv. zpověď! Ráno jedu do Cerhovic, kde mne ve dveřích vítá Maruška, která se o pana děkana Františka Zdrálka starala. Pojďte zatím do kuchyně, pater je na zahradě, ještě ani nesnídal, řekla. Čekám pět, deset minut, stále nic. Pro tohoto kněze byla zahrada svět pro sebe. Konečně za sebou slyším hlas: Petře, řekni PUŠKA. Zprvu jsem se domníval: Naráží na to, že jako fořt sebou nemám brokovnici. Znovu se ozvalo totéž. Pan děkan míval v brázdě záhonu přikrytou basu s pivem. Že by si dal lahvičku navíc? Tak to řekněte, udělejte mu radost, řekla paní Maruška. Řekl jsem: PUŠKA. Ozvalo se: Vystřel! Teď mi to došlo: vždyť mu sedíš na místě! Pater byl originál ze Slezska; říkal: My máme „kratke zobaky“. Tak i mluvil. Na náhrobku místního hřbitova měl za živa nápis: Byl jsem také Otec váš! Pomodli se Otčenáš!

Hlas Boží – hlas kazatele a posluchače

Vráž, malá vesnička za Berounem, s kostelem sv. Bartoloměje. Při jedné pouti, se místní farář P. Bohumil Huml, při kázání z kazatelny rozohnil, jak nás nebezpečně svádí Zlý Odpůrce. Pater měl rád vše „po staru“. Oltář byl zahalen antipendiem, jakousi plachtou zahalující spodní část oltáře, u kterého sloužil mši „zády k lidu“. Ta se měnila podle liturgické barvy (červená, černá, zelená, bílá, fialová). Při slovech: Dejte si pozor na satana! Ozval se z první lavice hlas: Už je tady! Všichni se lekli! Co se stalo? Zpoza antipendia se dole ukázala obrovská hlava černého kocoura pana děkana. Ještě, že tak!  

Hlas Boží – hlas lidu – tenista

Jednou jsem jako vikář zastupoval P. Zdrálka při večerní mši sv. v kostele sv. Martina v Cerhovicích. Přijel jsem před kostel, kde zády ke mně stála skupinka místních věřících. Bylo vedro a já přijel, tehdy ještě štíhlý, celý v bílém. Krátké kalhoty, tenisky, tílko. Jak jsem míjel onu skupinku, ozvalo se: Co tady chce ten tenista? Vycítil jsem, že to bylo o mně. Když jsem se v sakristii oblékl do ornátu, šel jsem kolem první lavice, kde pan Jiří (kluci ministranti mi prozradili jeho jméno) říká: Jó, vy jste náš nový pan vikář? Buďte vítán! Dobře, nic ve zlém. Na konci mše jsem mu to oplatil: Pane Jiří, vidím, že jste musel být fešák; kdybyste byl knězem, ženské by vám pokoj nedaly. Později jsem se od „místních zpravodajců“ dozvěděl, že za mlada nedal pokoj ženským on.        

Hlas Boží – bumerang

Každý měsíc jsme se kromě vikariátní konference scházeli ještě navíc na některé faře. Ne všichni. Na jedno setkání tehdy nepřišel P. Miloslav Kněz, který díky svému příjmení byl knězem už od narození. Při prvním setkání jsem se optal: Proč jsi nepřijel? - Ale měl jsem hrozné hemeroidy. Já nato: Ty s tím naděláš, prosím tě! To jsem neměl říci, protože jsem do večera sám dostal takové, že jsem se celou noc vůbec nevyspal. Po letech jsem jako vikář stál u oltáře v Kraslicích a nemohl klekat ani při proměňování, na začátku ani na konci mše sv. Tehdy jsem v duchu troufale řekl: Hospodine, buď rád, že se aspoň ukláním, když už nemohu pokleknout. A to jsem říci neměl! Do večera jsem chytil „takového housera“, infekci nervu, že jsem v zoufalství řval: Hospodine, promiň, odvolávám, co jsem řekl, je mi to líto! A Pán se smiloval. Do třetice bych už nikdy podobně nejednal. Po pravdě se říká, že Hospodin malé hříchy trestá HNED. A to mohu potvrdit; na vlastní kůži jsem to zažil!

Hlas Boží – náhradní řešení – mše na hradě Točníku

Tento hrad, postavený králem Václavem IV., byl jediným hradem, kde nebyla kaple. Král k tomu měl důvod. Jeho vychovatelem byl na přání Otce vlasti císaře Karla IV. sám pozdější arcibiskup pražský Jan z Jenštejna. Byl to muž askeze, Václava vychovával přísně. To církvi Václav neodpustil, proto kapli na Točníku nepotřeboval. Hrad ale vyhořel a dlouho nebyl nikdo, kdo by ho opravil. Až místní věřící se ujali opravy hlavní budovy, kde se nacházel rytířský sál. Ten za odměnu směli o svátku sv. Bartoloměje používat k bohoslužbám. Za totality tyto aktivity ustaly ze známých důvodů. Jako vikář jsem se je pokusil znovu alespoň 1x za rok obnovit. Podařilo se! Přívěsem jsem dovezl nejen oltář, ale i skládací židle, ambon, varhánky atd. do rytířského sálu. Za rok jsem s tím vším přijel znovu, ale to už nás kastelán do hradu nepustil. Co teď? Před zavřenou hlavní bránou hradu byl ostroh, tzn. plošina, která vybíhá ze skály příkře dolů do krajiny. Zde jsem co nejvíce ke srázu postavil oltář, přede mnou pak ze skládacích židlí hledělo cca 50 věřících do krajiny. Do ní se nesl i náš společný zpěv, takže se o konané bohoslužbě dozvědělo daleko více obyvatel pod Točníkem, než v rytířském sále. Za rok už jsme opět slavili poutní mši sv. na hradě!

Hlas Boží – hlas lidu?

V Berouně se vedle polikliniky nacházel Dům okresního výboru KSČ. Před ním směrem k silnici stála rozkročená postava Lenina. Zepředu byla pozlacená. Po výzvě prezidenta Husáka, že komu se u nás nelíbí, může odejít, někdo tuto postavu Lenina v noci otočil směrem na západ, na záda dali ruksak čili baťoh. Navíc se ukázala část nepozlacené sochy. Výmluvné gesto! StB se ptalo kde koho, i mne. Jak by ne, kněží přece byli nepřátelé státu.