Bylo to v roce 1881, kdy poprvé bylo v Kraslickém týdeníku poukázáno na poškození starého kostela a kdy byl vysloven názor, že by bylo na čase myslet na novou stavbu. Říkalo se tomu tenkrát škarohlídství a myslelo se, že kostel bude stát ještě staletí. Následné události potvrdily, že ono varování nebylo bezdůvodné. A ještě v roce 1890, když už byly události kolem stavby v plném proudu, ozval se v tomtéž listu v sentimentálním vlasteneckém tónu hlas domnívající se, že bude přece škoda starého Kraslického kostela, jakmile podlehne demolici, “v ten samý den bude do hrobu nesen kus starých Kraslic, mnoho srdcí se zachvěje a poteče mnoho slz; tato smrt důstojného stánku Božího bude pociťována mnoha tisíci tak těžce, jako by šlo o rodinné neštěstí.” Nyní je dílo dokončeno, vznikl nový Boží chrám, staré ustoupilo novému a asi se nenajde nikdo, kdo by litoval. Naopak, až v den svěcení v rozlehlých prostorách novostavby poprvé zazní radostné Te Deum, tehdy potečou slzy, slzy radosti, že oběť byla přinesena, a tyto slzy, věřím, budou mít větší oprávnění než ty, které mohly být prolity při demolici starého kostela. Tu budou tisíce v srdci jásat, že jsou tak šťastní, že zažívají tento den a budou děkovat Bohu, Pomocníku ve všech potřebách, že při nich stál v tom těžkém podniku, a budou litovat ty, kteří chtěli vidět, co oni vidí, a neviděli, a chtěli zažít, co oni zažívají, a nezažili.