F2: Něco zapadlo a po čase se vynořilo.       Jako bohoslovci jsme přebírali zkušenosti a zážitky „těch starších“. Jedním z těchto tradovaných příběhů je tento: Josef Beran byl rektorem pražského kněžského semináře. Bohoslovci, studenti, slýchávali, jakým způsobem a hlasem telefonoval (KDO TAM?). Z bohoslovců se stali kněží, které i světil. Jednou telefonoval jednomu z nich na faru. Ze sluchátka se ozvalo z druhé strany: Kdo tam? Nato arcibiskup Beran vyhrkl: Inu, jsem tady, nebo tam? - protože slyšel sám sebe - napodobeninu svého hlasu z úst kněze, který ho uměl dobře parodovat. I tohle jistě bude stát v jeho spise ke svatořečení. Neboť Smutný svatý je smutný svatý!

Je smutné a s podivem, že se nikde v našem okolí nepřipomínají smutné události z okupace sovětskými a zde i východoněmeckými vojáky. Chtěli potlačit kontrarevoluci; nemuseli, žádná nebyla. Zbyla po nich jen hořkost a bolestné vzpomínky. Že bylo i pár mrtvých? To dnes už nikoho nezajímá – až na nás, kteří jsme tu dobu zažili na vlastní kůži. Na jednu stranu jsem rád, že se tu trapně nevzpomíná na třeba jen jednoho mrtvého, který ale skonal ne kulkou nebo po zranění zásahem tanku či vojenským vozidlem. Tak, jako v roce 1945 po osvobození Rudou armádou ve Zbiroze. Tam se celá léta dne 9. května vydával průvod soudruhů a milicionářů k pomníku padlého sovětského vojáka. Průvodu se říkalo: „Jdou k pitralonovému !“ Co za tím vězí? Ten voják se nestal obětí kontrarevolucionáře! Jak tedy padl? Inu, je to prosté: i sovětští vojáci mají rádi vodku. Blízko náměstí tehdy byla lékárna. Vtrhli tam a začali otevírat lahvičku po lahvičce. Dotyčný si všiml jedné, (česky neuměl), byl v ní pitralon. Nezaváhal a láhev vyprázdnil. Sedl na kolo, které tam stálo, a jel z kopce ke své jednotce na náměstí. Tam ale nedojel, spadl z kola a zabil se. Jistě mu pomohl i ten pitralon. Je s podivem, že to soudruhům nevadilo, chodili uctít památku „Hrdiny“. To se ví, že propaganda dělala, co mohla. Pravda však zůstala pravdou i po 50ti letech.

Co se dělo v Rotavě, kde řádily Revoluční gardy? To, co si nyní přečtete, nesvědčí o „naší“ dobré povaze ani náhodou. Revanšisté dostali své jméno od „revanše“ – odplaty. Jak ale nazvat činnost, která se přihodila knězi P. Reinholdu Fischerovi?  Dle svědectví děkana P. Feixe z Kraslic, který sem byl v té době poslán z Říčan, došlo ze strany Rudých gard k velkému omylu. V touze vrátit německým nacistům jejich krutost, mlátili P. Fischera tak dlouho, až málem zemřel. Byl odvezen do kraslické nemocnice, kde 4 měsíce bojoval o život. Jak se ale později ukázalo, byl první farář nově ustavené rotavské farnosti (předtím spadala jako filiální kostel pod Jindřichovice) celou duší antifašista. Kdo tedy udal, že místní farář byl „nácek“? Třeba se to někdy dozvíme, ale něco na tom pravdy bylo. Nebyl to P. Fischer, ale jeho kaplan. Nutno dodat, že snaha o nápravu tu byla: nechali na návrh P. Feixe přistavit celý vagon, do kterého si P. Reinhold do odsunu mohl vzít vše – i klavír! Že na něho tehdy v rozbitém poraženém Německu nikdo nečekal, je nám snad jasné. Vyprávěl mi o tom po letech u své sestry v Poing u Mnichova, kam byl internován k řeholním sestřičkám do školní budovy. Tím příběh nekončí. Mezi přáteli, kteří svým postojem budovali mosty mezi Čechy a Němci, byli také odsunutí rodáci, kteří se scházeli na různých místech, hlavně v Bavorsku. Na jedno takové setkání jsem byl pozván a vyrazil s Jindřichem Levem z Tisové u Kraslic. Vzal jsem sebou malé „štěně“ (25litrů piva) na přípitek po mši. Když jsme dorazili do Aschaffenburgu ke kostelu, kterému se říká Dóm ze Spessartu, stál tam malý kněz, který mi byl přestaven jako Mons. Ott. Byl i členem Bundestagu (parlamentu SRN), kariéru tedy udělal velikou. Tento kněžský spolubratr mě pozval do místního hotelu ke snídani. Poprosil jsem ho, zdali bychom kousek nešli stranou. Protože jsem toho o událostech na konci války na kraslicku přeci jen něco věděl, šlo mi o to, aby se dva kněží, kteří spolu působili v kostele mého patrona sv. Petra a Pavla, setkali. Zeptal jsem se ho otevřeně perfektní němčinou: Monsignore, byl jste kaplanem v Rotavě, kde byl farářem P. Reinhold Fischer? Překvapen řekl: Ano. Já: A víte o tom, že byl málem umlácen k smrti Revolučními gardami, protože byl fašista? Upřímně řekl: Ne! Opět já: Víte o tom, že to odnesl za někoho jiného? Za někoho, kdo šel na tamní kazatelnu v hnědém civilu s rukou vztyčenou? Udiveně se podíval, udělal tři kroky dozadu! V tom mu to došlo; řekl: Já to udělal kvůli mládeži! Já: Nikoho nesoudím, i já musel nějak jednat za komunistů. Jen se dovolím, promiňte, zeptat: Viděli jste se vy dva někdy od té doby? Zaslechl jsem: Ne. Nyní jsem konečně mohl prozradit, proč jsem tohle všechno vlastně říkal: Bylo by  hezké se ještě za života sejít. A dodal jsem: A platí ještě vaše pozvání na snídani? – Ano, jistě. Tak jsme i s jinými hezky poseděli. Zavedl jsem rozhovor na humorné scénky, které jsem na Rotavě a okolí zažil. I on nějaké měl. Naše setkání mělo ještě dohru přede mší sv. v kostele sv. Petra a Alexandra. Při oblékání do kněžských rouch, jsem před tamním farářem a děkanem (u nás vikářem) Peterem prohodil: Monsignore, slyšel jsem, že při vašich setkáních se svými krajany tvrdými slovy posuzujete tehdejší nespravedlivý odsun. Pocházím ze smíšeného manželství a tak trpím za každou nespravedlnost – ať je to na té či oné straně. Pokud to bude nutné, tak se i já ozvu. Dostanu snad malý prostor „něco říci“? zeptal jsem se P. Petera. Ten jen řekl: Jistě, samozřejmě. Po evangeliu jsem pozoroval překvapení v očích posluchačů. Nevěřili svým uším! Místo plamenné řeči, slyšeli otázky „na tělo“. Jako např.: „Chodí vaše děti do kostela? Dokázali jste jim odpustit, když šli cestou jinou? Po mši jsme do sálu s Jindrou přinesli „štěně“, majitel hotelu narazil a všichni si chodili pro „pěnu“! Vždyť jsme vezli pivo takovou dálku! Bylo to krásné setkání! Upřímnost se vyplatila. A oba kněží se setkali! Toto mi řekla neteř P. Reinholda. Do minulosti zasvitlo světlo Kristovo! Symbol vzkříšení a nového začátku.