Hned druhý den jsem Adrastei předal velení, zaúkoloval ji, pořešil nějaké klanové problémy a vydal se do Prahy navštívit a informovat vedení upírských klanů v Čechách a na Moravě. Zřejmě jsme při akci narazili na hodně velkou a schopnou vlkodlačí komunitu. Možná to je nějaká jejich elitní smečka, protože rozprášit můj klan se zatím nikomu nepodařilo. Budu muset zažádat o nějaké posily. I když žádat o něco vedení může být docela sebevražda. Vzpomínám si, že tam jedou přišel velitel klanu od Budějovic, začal vykládat co všechno chce a co musí velení dělat a ani nestihl dohovořit. Sám jsem neviděl co přesně se stalo i když jsem tam byl, ale zbytky Budějovického velitele klanu byly všude kolem a bylo nově vymalováno. Na rudo.
Cesta vlakem byla téměř nekonečná. Hlavně dostat se do Olomouce bylo pro silné nervy. Z Olomouce už to byla pohodička. Vezl jsem si zadek v Pendolinu a proti tomu kodrcání do Olmiku to byla přímo slast. No jo, modernizace na Českých drahách bych před deseti lety vůbec nečekal. Většinou se tam rekonstruují staré přežité a rezivé zgarby z období Sovětského vazu. Tím samozřejmě nemyslím, že byly vyráběné v SSSR. ( Kromě Sergejů, to byla mašinka, která žrala moře nafty i když stála ).
Cesta proběhla bez problémů dokonce jsme dojeli na čas. Vylezl jsem z Pendolina na Hlavním nádraží a vletěl rovnou do Pražského metra. To už taková pohodička nebyla. Samý chuligán, opilec a feťák. Metro natřískané pomálu až na strop. Nechtěl jsem nějak zvlášť budit pozornost, tak jsem si stoupl tak, abych byl co nejvíc nenápadný. Zřejmě to asi nestačilo. Všiml si mě jeden zhulený samorost v kožené bundě. Měl něco málo pod dva metry a byl docela nabušený. Asi trávil hodně času v posilovně a potřeboval si nějakým způsobem dokázat jaký je chlap. „ Zavazíš mě !“ zařval. Prostor kolem mě se nějakým zázrakem vyklidil. Lidi kolem dělali, že se jich to netýká. Tradiční česká povaha …
Nechtěl jsem dělat problémy, tak jsem se posunul o kousek vedle aby zhulenec mohl projít. Ten však došel ke mně a znovu se do mě obul. „ Zavazíš mě hajzle !“ Změnil jsem názor. Budu dělat problémy.
Moje pravačka se mihla jako blesk. Síla úderu byla tak silná, že feťákovi rozdrtila čelist, vylámala zuby a přerazila nos. Chtěl něco říct, ale místo slov to krvavě zabublalo a ztratil vědomí.
Už jsem mu nezavazel …
Bohužel necestoval sám. Byli ještě tři. Naštvaně po mě vystartovali. Jednomu z nich se v ruce zableskl nůž. Takový malý vystřelovák to byl. S mou malou pomocí si ho zabodl do oka. Druhého jsem přerazil o sedačku a třetího prohodil oknem. Krásně se rozpleskl o zeď tunelu. Rozbitým oknem jsem vyskočil z jedoucího metra. Normální člověk by se zabil, ale já nejsem člověk. Proběhl jsem úzkou uličkou podzemím Pražského metra, pak další a další. Velení upírského klanu se ukrývá právě tam. Běžný člověk se tam nedostane, údržba taky ne a dokonce ani samotní upíři netuší, že velení se nachází právě tady. Samozřejmě mimo vůdců klanu. A jestli se ptáte, jak se to vybudovalo, tak to vám klidně můžu říct. Při stavbě tajných chodeb metra samozřejmě pracovali lidi. Žádný z nich to z bezpečnostních důvodů nepřežil. Podzemní chodby se odhadují na několik desítek kilometrů.
Občas se tam zatoulá nějaký bezdomovec, ale toho nikdo nehledá. Malá nečekaná svačinka nikdy není k zahození. Zvýšil jsem rychlost a po několika málo minutách jsem stanul před vstupní branou našeho vedení. Věděli o mě. Brána se tiše otevřela. Dva holohlaví upíři mě pokynuli abych vstoupil. Kdyby se do mě pustili, byl bych do pár vteřin mrtvý. No jsem rád, že proti mně nic nemají.
Vedli mě dlouhou chodbou po červeném koberci. Po stěnách vysely vzácné obrazy starých mistrů malířských. Kdysi jsem chtěl být taky malířem, ale všichni slavní malíři umřeli hlady a byli slavní až po smrti. Že by šance ? Hlady neumřu a mrtvý už jsem. Vstoupili jsme do velké podzemní místnosti, na jejímž konci se vyjímal velký zlatý trůn. Ani na chvíli jsem nepochyboval, že je z pravého zlata.
Trůn byl prázdný. „ Vítám tě Kreatore“ ozvalo se mě za zády. Jen hodně staří upíři se ke mně dokáží dostat tak, že si toho nevšimnu. „Zdravím vás můj pane,“ odpověděl jsem dle bontonu, který dává jasně najevo, kdo má jakou pozici v upířím žebříčku vlivných osobností. „ Velmi se omlouvám můj pane, že ruším váš drahocenný čas, ale přináším špatné, avšak velmi důležité informace ohledně vlkodlačí smečky z Moravy,“ spustil jsem hned po zdvořilostním uvítání. „Posaď se a občerstvi se,“ přerušil mě upíří představený. Pokynul na opodál stojícího sloužícího, který mě podal číši plnou krve.
Mé špičáky lačně vyjely z úst a začaly nasávat životadárnou tekutinu. „Skvělý ročník,“ řekl jsem uznale. Potěšeně se pousmál. „Ted spusť,“ pokynul.
A já jsem mu dopodrobna vylíčil, co všechno se stalo od začátku akce, jak jsme postupovali, jak jsme bojovali i to jak jsme utrpěli těžkou porážku a přišli o pár schopných upírů z klanu. Na závěr jsem poprosil o nějaké posily, se kterýma bych dokázal vlkodlačí smečku porazit.