PŮLNOČNÍ SLUNCE...TWILIGHT SÁGA

Stipendium

Tohle je nejdelší část, kterou jsem musela z Nového Měsíce vystřihnout. Je převážně ze šesté kapitoly, plus ještě sedm dalších krátkých scén, které protínají dějovou linii až do konce příběhu. Připadalo mi to  celé zábavné, ale moji vydavatelé s tím nesouhlasili. Nebylo to důležité, takže to bylo obětováno na oltáři úprav.

První scéna: Den poté, co byla Bela s Jassicou na zombie filmu:

            Ve výjimečných situacích mi stále chyběl Phoenix. Například teď, když jsem mířila do Forkské Federální Banky, abych tam vložila svůj výplatní šek. Dala bych nevím co za automatickou pokladnu. Nebo aspoň za anonymitu, když za stolem sedí někdo cizí.

            ,,Dobré odpoledne, Bello.“ Přivítala mě maminka Jessici.

            ,,Dobrý den, paní Stanleyová.“

            ,,Je tak pěkné, že jsi mohla jít včera večer s Jassicou ven. Bylo to už tak dlouho.“ Zaměřila svou řeš na mě a usmívala se, aby vytvořila přátelštější tón. Něco v mém výrazu muselo být špatně, protože její úsměv byl najednou strnulý, jak si nervózně rukou prohrábla vlasy, které se jí na chvíli slepily; její vlasy byly stejně kudrnaté jako Jassičiny a sesprejované do tuhého účesu z pevných prstýnků.

            Usmála jsem se na oplátku, i když jsem věděla, že už je pozdě. Moje duchapřítomnost byla značně zaostalá.

,,Jo.“ Řekla jsem tónem, který, jak jsem doufala, zněl společensky. ,,Neměla jsem moc času, znáte to. Škola…práce…“ Snažila jsem se v mysli najít něco dalšího, co bych dodala, ale bylo tam jen prázdno.

,,Jistě.“ Usmála se trochu vřeleji, pravděpodobně šťastná, že moje odpověď zněla docela normálně a přizpůsobivě.

Najednou mě napadlo, že možná tak moc nevtipkuju, když předstírám, že tohle je pravý důvod jejího úsměvu. Kdo ví, co jí Jassica řekla o minulé noci. Ať to bylo cokoliv, nebylo to zcela nepodložené. Jsem dcera Charlieho excentrické ex manželky, šílenství může být dědičné. Rychle jsem to přeskočila ustupujíc před minulostí. Pozůstatek nedávného stavu chodícího koma. Dospěla jsem k tomu, že je tu docela dobré vysvětlení pro moje bláznovství a to i bez hlasů, které jsem teď slyšela a doufala jsem, že přesně to paní Stanleyová myslela.

Musela vidět spekulace v mých očích. Rychle se podívala pryč, z okna za mnou.

,,Práce.“ Zopakovala jsem, abych znovu upoutala její pozornost, když jsem pokládala na pult svůj šek. ,,A to je samozřejmě to, proč jsem tady.“

Znovu se usmála. Jak den postupoval, její rtěnka už byla rozpraskaná, a bylo jasné, že si s ní maluje rty o dost větší, než jsou ve skutečnosti.

,,Jak to jde u Newtonových?“ zeptala se vesele.

,,Dobře. Je zrovna sezóna.“ Odpověděla jsem automaticky, přestože projížděla přes parkoviště obchodu několikrát denně. Musela vidět ta neznámá auta. Pravděpodobně toho věděla o dodávkách a úbytku batohů v obchodě víc než já.

Nepřítomně přikývla, jak něco vyťukávala do počítače před sebou. Moje oči bloudily po tmavě hnědém pultě ve stylu sedmdesátých let se světle oranžovými ozdobami na rozích. Zdi a koberec byly trochu lepší, v neutrálním odstínu šedé, ale pult dodával celé místnosti originální vzhled.

,,Hmmm,“ mumlání paní Stanleyové znělo v o něco vyšším tónu než obvykle. Ohlédla jsem se po ní jen s poloviční pozorností, přemýšlejíc, jestli to byl pavouk lezoucí po stole, co jí tak vyděsilo.

Ale její oči byly stále přilepené na obrazovku. Její prsty teď byly bez pohybu, její výraz překvapený a znepokojený. Čekala jsem, ale neřekla nic dalšího.

,,Je něco špatně?“ Pokusili se snad Newtonovy vypsat špatný šek?

,,Ne, ne.“ Zamumlala rychle a vzhlédla ke mně s nezvyklým zábleskem v očích. Zdálo se, že potlačuje nějaké vzrušení. Připomnělo mi to Jassicu, když má nějaké nové drby o které se musí nutně s někým podělit.

,,Budeš chtít vytisknout stav svého účtu?“ zeptala se dychtivě paní Stanleyová. To jsem neměla ve zvyku. Můj účet rostl tak pomalu a předvídatelně, že nebylo složité si to vypočítat v hlavě. Ale změna v jejím hlase mě přiměla ke zvědavosti. Co bylo na té obrazovce, že jí to tak fascinovalo?

,,Jistě,“ souhlasila jsem.

Stiskla jednu klávesu a tiskárna rychle vyplivla krátký dokument.

,,Tady to je.“ Se spěchem vytrhla papír, až ho roztrhla v půlce.

,,Jejda, omlouvám se.“ Oběhla stůl a vyhýbala se mému pohledu, dokud nenašla lepicí pásku. Slepila k sobě obě půlky a podala mi je.

,,Ehm, díky.“ zamumlala jsem. S papírem v ruce jsem se otočila a zmířila jsem k předním dveřím a mrkla jsem do výpisu,  jestli náhodou nezjistím, co měla paní Stanleyová za problém.

Počítala jsem s tím ,že moje úspory obsahují nanejvýš patnáct set a třicet pět dolarů. Spletla jsem se, bylo to třicet šest padesát spíš než třicet pět.

A také tam bylo dalších dvacet tisíc.

Zůstala jsem stát jako přimražená a snažila se pochopit ta čísla. Můj účet byl o dvacet tisíc vyšší než před mým dnešním vkladem, který už byl také započítán. Na malou chvíli jsem uvažovala o okamžitém uzavření účtu. Ale pak jsem se s povzdechem vrátila k pultu, kde na mě čekala paní Stanleyová s živým zájmem v očích.

,,To musí být nějaká chyba v počítači, paní Stanleyová.“ řekla jsem a podala jí zpátky ten výpis. ,,Mělo by to být jenom patnáct set třicet šest padesát.“

Zasmála se. ,,Myslela jsem si, že na tom bude něco divného.“

,,O tom si můžu nechat jenom zdát.“ Usmála jsem se zpátky, překvapujíc samu sebe lehkostí svého tónu.

Hbitě psala.

,,Našla jsem tady ten problém…vypadá to, že tu byl před třemi týdny převod z… hmmm, nějaké jiné banky. Nejspíš někdo špatně zapsal svoje číslo.“

,,Kolik problémů bych z toho měla, kdybych si ty peníze vyzvedla?“zavtipkovala jsem.

Nepřítomně se zasmála jak pokračovala v psaní.

,,Hmmm,“ zopakovala, čelo se jí stáhlo do tří hlubokých vrásek. ,,Vypadá to jako telegrafní převod. Moc takových tu nemáme. Víš co? Zeptám se paní Gerandyové, jestli by se na to nemohla podívat…“ Její hlas se vytrácel, jak se otáčela od počítače a natahovala krk do vedlejší místnosti. ,,Charlotte, máš práci?“zavolala.

Nepřišla žádná odpověď. Paní Stenleyová vzala zprávu a rychle prošla zadními dveřmi, za kterými byly pravděpodobně kanceláře.

Chvíli jsem se za ní dívala, ale neobjevila se. Otočila jsem se a nepřítomně jsem koukala z předního okna, pozorujíc jak po skle stéká déšť. Voda stékala v nepředvídatelných pramíncích, někdy se větrem stáčely do šikma. Na nic jsem se nesoustředila. Pokoušela jsem se nechat svou mysl volně plout, přemýšlejíc o ničem, ale nedokázala jsem se vrátit do toho stavu polovědomí. Nakonec jsem za sebou opět uslyšela hlasy. Otočila jsem se, abych viděla paní Stanleyovou a manželku pana Gerandyho vpadnout do přední místnosti s tím samým zdvořilým úsměvem na obou tvářích.

,,Omlouvám se za to, Bello,“řekla paní Gerandyová. ,,Měla bych být schopná to objasnit jedním krátkým telefonátem. Můžeš počkat, jestli chceš.“ Ukázala na řadu židlí podél zdi. Vypadaly, jako by patřily k něčímu jídelnímu stolu.

,,Dobře.“souhlasila jsem. Přešla jsem místnost a sedla si přesně do prostřední židle. Najednou jsem si přála mít knížku. Mimo školy jsem v poslední době nic nečetla. A i když součástí osnov bylo i několik směšných zamilovaných příběhů, pořád se to dalo nějak ošidit. Byla to úleva, že jsme zrovna pracovali na Zvířecí farmě. Ale byly tu i další bezpečné knížky. Politické thrillery. Záhadná úmrtí. Strašlivé vraždy nebyly žádný problém, dokud do nich nebyly zamotané zasněné romantické vedlejší zápletky.

Trvalo to dost dlouho na to, abych byla podrážděná. Unavovalo mě koukat na tu nudnou šedou místnost bez jediného obrazu, který by vyzdobil prázdné zdi. Nemohla jsem se koukat na paní Stanleyovou, jak se přehrabovala stohem papírů. Sem tam se zastavila, aby potvrdila něco v počítači. Jednou se na mě podívala a když se střetla s mým pohledem, vypadala znepokojeně a upustila nějaký dokument. Mohla jsem slyšet hlas paní Gerandyové, mdlé mumlání vycházející ze zadní místnost. Ale nebylo to dost jasné na to, abych se dozvěděla něco víc než jen to, že lhala o potřebné délce telefonátu. Trvalo to skoro tak dlouho, aby z toho každý úplně otupěl a kdyby to neskončilo o chvíli dřív, nedokázala bych si pomoct. Musela jsem přemýšlet. Skoro jsem panikařila, jak jsem se snažila přijít na nějaké bezpečné téma k zamyšlení.

Zachránil mě příchod paní Gerandyové. Vděčně jsem se na ní usmála. Když prostrčila hlavu dveřmi, jako první mě upoutaly její husté bílé vlasy.

,,Bello, nevadilo by ti připojit se ke mně?“zeptala se a já jsem si všimla, že má k uchu přitisknutý telefon.

,,Jistě.“zamumlala jsem, jak zase mizela.

Paní Stanleyová musela odemknout další dveře, abych mohla projít dovnitř. Její úsměv byl roztržitý, nesetkala se s mým pohledem. Byla jsem si jistá, že se chystá tajně poslouchat za dveřmi.

Moje mysl probírala případné možnost, když jsem spěchala dozadu do kanceláře. Někdo pere peníze přes můj účet. Nebo možná Charlie vzal úplatek a já ho mám krýt. Ale kdo by dal Charliemu takové peníze? Možná je Charlie ve zločinecké partě, bere úplatky a pere peníze přes můj účet. Ne, nedokážu si představit Charlieho ve zločinecké partě. Možná to byl Phil. Jak dobře vlastně Phila znám?

Paní Gerandyová byla pořád na telefonu a pobídla mě hlavou ke kovové židli u svého stolu. Ve spěchu něco čmárala na zadní stranu nějaké obálky. Sedla jsem si a uvažovala, jestli má Phil temnou minulost a jestli půjdu do vězení.

,,Děkuji Vám, ano. Dobře, myslím, že je to všechno. Ano, ano, moc Vám děkuji za vaší pomoc,“ Než zavěsila, vyplýtvala paní Gerandyov na sluchátko několik zbytečný úsměvů. Nevypadala naštvaně nebo pochmurně. Spíš vzrušeně a zmateně. Což mi připomnělo paní Stanleyovou v hale. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou vyskočit ze dveří a vystrašit ji.

Ale paní Gerandyová promluvila.

,,Tak tedy, myslím, že pro tebe mám skvělé zprávy… i když si nedovedu vysvětlit, že jsi o tom nebyla informovaná.“ Kriticky se na mě zadívala, jako by čekala, že svěsím hlavu a řeknu Aha, TĚHLE dvacet cisícovek! Úplně mi to vypadlo z hlavy!

,,Dobré zprávy?“ pobízela jsem ji. Ta slova naznačovala, že to byl pro ní až příliš komplikovaný problém, který nedokázala vyřešit a vyvolávala dojem, že jsem bohatší, než bych se před několika měsíci vůbec nadála.

,,No, jestli o tom opravdu nic nevíš… tak gratuluji! Bylo ti přiděleno stipendium z…“ podívala se dolů na své naškrábané poznámky. ,,Pacific Northwest Trust.“

,,Stipendium?“ zopakovala jsem nevěřícně.

,,Ano, není to vzrušující? Svatá dobroto, budeš moct jít na jakoukoliv školu budeš chtít.!“

Bylo to v tomto okamžiku, když mi šťastně osvětlila původ mého bohatství, kdy jsem si přesně uvědomila, odkud se ty peníze vzaly. Navzdory náhlému přívalu vzteku, podezření, potupy a bolesti, jsem se snažila mluvit klidně.

,,Stipendium, které obsahuje dvacet tisíc dolarů přímo na můj účet.“ Přikývla jsem. ,,Místo aby to zaplatili škole. Bez možnosti ujištění, na co jsem ty peníze vlastně použila.“

Moje slova ji frustrovala. Vypadalo to, že přechází do obrany.

,,Bylo by velmi nerozumné použít ty peníze na něco jiného, než jaký je jejich účel, Bello, drahoušku. Tohle je šance, kterou dostaneš jednou za život.“

,,Samozřejmě,“ řekla jsem nevrle. ,,A zmínila se ta Pacific Northewest Trust vůbec o tom, proč si vybrali právě mě?“

Znovu se podívala do svých poznámek s nepatrně zamračeným pohledem jako odměnou za můj tón.

,,Je to velmi prestižní – nenabízejí stipendium, jako je tohle, každý rok.“

,,To se vsadím.“

Podívala se na mě a opět se rychle odvrátila. ,,Banka v Seattlu, která to řídí, mě předala muži, který má na starost přidělení stipendií. Říkal, že tohle stipendium se udílí na základě zásluh, pohlaví a bydliště. Toto je určeno studentkám z malých měst, které nemají možnost dojíždět.“

Vypadalo to, že se tu někdo snažil být vtipný.

,,Zásluhy?“ zeptala jsem se s nesouhlasem. ,,Nemám nijak skvělé výsledky. Mohla bych jmenovat tři dívky z Forks, které mají lepší známky, než mám já, a jednou z nich je Jassica. Kromě toho – nikdy jsem o stipendium nepožádala.“

Teď byla velmi frustrovaná, zvedala svou tužku a zas jí pokládala na stůl a znepokojeně si pohrávala se svým přívěškem mezi palcem a ukazováčkem. Znovu se ponořila do svých poznámek.

,,O tomhle se nezmínil…“ upírala pohled stále na obálku a nebyla si jistá, co dělat s mým postojem. ,,Oni nepřijímají formuláře. Procházejí žádosti o jiná stipendia a vybírají si ty, kteří byly podle jejich mínění neoprávněně přehlédnuti. Získali tvé jméno z nějakého formuláře, který jsi poslala za základě svých výsledků na finanční výpomoc pro Washingtonské vysoké školy.“

Cítila jsem, jak je koutky mých úst stáčí dolů. Doteď jsem nevěděla, že mou žádost zamítli. Bylo to něco, co jsem vyplňovala už dávno, předtím než…

A ani jsem nepřemýšlela o jiných možnostech, nevšímala jsem si krajních termínů. Nezajímala jsem se o budoucnost. Ale universita ve Washingtonu byla jediné místo, které by mě udrželo blízko Forks a Charlieho.

,,Jak se dostanou k těm zamítnutým formulářům?“  zeptala jsem se monotónně.

,,Nejsem si jistá, drahoušku,“ paní Gerandyová byla nešťastná. Chtěla vzrušení a dostala nepřátelství. Přála jsem si, abych jí mohla vysvětlit, že ta negativita není směřovaná na ní. ,,Ale ten administrátor mi nechal svoje číslo, kdybych měla nějaké otázky – můžeš mu zavolat sama. Jsem si jistá, že tě může ujistit, že ty peníze jsou opravdu pro tebe.“

O tom jsem neměla pochyby. ,,Ráda si ho vezmu.“

Rychle ho napsala na útržek papíru. V duchu jsem si udělala poznámku, že do té banky pošlu anonymní dopis.

To číslo bylo hrozně dlouhé. ,,Předpokládám, že asi nenechal e-mailovou adresu?“ zeptala jsem se skepticky. Nechtěla jsem Charliemu příliš zvýšit účet za telefon.

,,Vlastně nechal,“ usmála se na mě, šťastná, že má něco, co nejspíš potřebuji. Oběhla stůl a připsala mi na papír další řádek.

,,Děkuju, pokusím se ho zkontaktovat hned jak dorazím domů.“ Ústa jsem měla stažená do pevné linky.

,,Zlato,“ řekla váhavě paní Gerandyová. ,,Měla bys zy to být šťastná. Je to skvělá příležitost.“

,,Nevezmu si jen tak dvacet tisíc dolarů, které jsem si nevydělala.“zopakovala se, snažíc se vymazat ze svého hlasu pobouření.

Stiskla rty a znovu se podívala dolů. Myslela si, že jsem blázen. No, chystala jsem se přimět jí vyslovit to nahlas.

,,Co?“ dožadovala jsem se.

,,Bello,“ odmlčela se a já jsem čekala se skřípějícími zuby. ,,Je to podstatně víc než dvacet tisíc dolarů.“

,,Promiňte,“vyhrkla jsem. ,,Víc?“

,,Těch dvacet tisíc je vlastně jenom počáteční platba. Od teď budeš dostávat každý měsíc pět tisíc dolarů po celou dobu tvého studia. Když se zapíšeš na další školu, stipendium se ti automaticky prodlouží!“ znovu jí přemohlo vzrušení, když mi tohle oznamovala.

Nejdřív jsem nemohla ani promluvit, byla jsem tak vzteklá. Pět tisíc dolarů každý měsíc na neurčitou dobu. Chtělo se mi něco rozbít.

,,Jak?“ podařilo se mi ze sebe dostat.

,,Nerozumím co tím myslíš.“

,,Jak můžu dostat pět tisíc dolarů každý měsíc?“

,,Budou ti je zasílat na účet.“ Odpověděla zmateně.

Následovala krátká chvíle ticha.

,,Chci ten účet hned zavřít.“ Řekla jsem plochým hlasem.

Zabralo to patnáct minut, než jsem jí přesvědčila, že mluvím vážně. Měla nekonečnou zásobu důvodů proč je to špatný nápad. Rozhořčeně jsem se bránila, dokud jsme se nedostali k vyplacení těch dvou tisíc dolarů. Můžou vůbec tolik peněz vydat jen tak na ruku?

,,Podívejte se, paní Gerandyová,“ uklidňovala jsem jí. ,,Chci si vybrat jenom svých patnáct set. Opravdu bych ocenila, kdybyste ty zbylé peníze poslala tam, odkud přišly. Já to s tímhle panem“-musela jsem se podívat na útržek papíru-,,Isaacem Randallem urovnám. Je to určitě nějaká chyba.“

Zdálo se, že jí to uklidnilo.

Zhruba o dvacet minut později jsem s úlevou unikla z banky s patnácti stovkami, jednou dvackou, desetidolarovkou, jednou dolarovkou a padesáti centy v kapse. Paní Stanleyová a paní Gerandyová mě bok po boku sledovaly zpoza pultu s doširoka otevřenýma očima.

* * * * *

Druhá scéna: Tu noc po zakoupení motorek a první návštěvě u Jacoba

Zabouchla jsem za sebou dveře a vytáhla z kapsy svůj vysokoškolský fond. Stočený na mé dlani vypadal dost chudě. Vsunula jsem ho zpátky do paty nepoužívané ponožky a tu jsem zastrčila do zásuvky se spodním prádlem. Pravděpodobně ne zrovna originální skrýš, ale říkala jsem si, že později přijdu na něco nápaditějšího.

V mé druhé kapse byl útržek papíru s telefonním číslem a e-mailovou adresou Isaaca Randalla. Vytáhla jsem ho a položila na klávesnici počítače. Stiskla jsem tlačítko pro zapínání a poklepávala jsem si nohou, zatímco se obrazovka probouzela k životu.

Když jsem byla připojená, otevřela jsem svou e-mailovou schránku. Musela jsem odstranit hromadu spamů, které se tu navršily od doby, kdy jsem naposledy psala Renee. Nakonec jsem byla hotová a otevřela jsem okno pro novou zprávu.

E-mailová adresa byla ,,irandal“, takže jsem předpokládala, že je to opravdu toho muže, kterého jsem potřebovala.

Vážený pane Randalle, psala jsem

Doufám že si vzpomínáte na rozhovor, který jste vedl dnes odpoledne s paní Gerandyovou ve Forkské Federální Bance. Moje jméno je Isabella Swanová a patrně jste pod dojmem, že mi bylo uděleno velmi velkorysé stipendium od společnosti Pacific Northwest Trust.

Omlouvám se, ale nemohu toto stipendium přijmout. Požádala jsem o převod peněz, které jsem již obdržela, zpátky odkud přišly a uzavřela své konto ve Forkské Federální Bance. Prosím, věnujte toto stipendium nějakému jinému kandidátovi.

Děkuji vám, I.Swanová

Chtělo to několik pokusů, než to znělo dobře – formálně, ale jasně. Dvakrát jsem si to po sobě přečetla, než jsem to konečně odeslala. Nevěděla jsem, jakou roli tenhle pan Randall hraje v ohledně mého nepravého stipendia, ale v mé odezvě nebylo nic protiprávního.

* * * * *

Třetí scéna: o několik dní později, těsně před Belliným a Jacobovým prvním ,,rande“ na motorkách

            Když jsem se dostala zpátky, po cestě dovnitř jsem popadla poštu. Probírala jsem se účty a reklamami, dokud jsem se nedostala k dopisu úplně vespod.

Byla to běžná obchodní obálka, adresovaná mě – mé jméno bylo psané ručně, což bylo neobvyklé. Se zájmem jsem se podívala na zpáteční adresu.

Zájem se rychle změnil v nervozitu a nevolnost. Ten dopis byl od Pacific Northwest Trust, Kancelář Udílení Stipendií. Pod tímto jménem nebyl žádný název ulice.

Bylo to pravděpodobně formální přijetí mého odmítnutí, říkala jsem si. Nebyl důvod být nervózní. Žádný důvod kromě toho malého detailu, že když budu podrobněji přemýšlet o jakékoliv části celé téhle záležitosti, může mě to poslat zpátky do stavu zombie. Jenom ten.

Hodila jsem ostatní poštu na Charlieho stůl, sesbírala jsem své knihy z podlahy v obývacím pokoji a spěchala nahoru. Když jsem byla ve svém pokoli, zamkla jsem dveře a trhnutím jsem otevřela obálku. Musela jsem si pamatovat, že mám zůstat naštvaná. Zlost byla nejdůležitější.

Drahá slečno Swanová

Dovolte mi upřímně Vám pogratulovat  k získání prestižního stipendia J. Nikollse z Pacific Northwest Trust. Toto stipendium se uděluje jen výjimečně, měla byste být hrdá, že ho výběrová komise přiřkla právě Vám.

Měli jsme pár drobných problému s doručením Vašich školních peněz, ale neznepokojujte se, prosím. Kdybyste měla jakékoli obtíže, beru všechno na sebe. V obálce najdete přiložený šek na dvacet pět tisíc dolarů; počáteční příděl plus první měsíční příspěvek.

Upřímně,

I. Randall

Vztek nebyl žádný problém.

Podívala jsem se do obálky, abych se ujistila, že je ten šek opravdu uvnitř.

,,Kdo jsou tihle lidé?“zavrčela jsem skrz zuby a jednou rukou jsem dopis zmačkala do tvrdé koule.

Zuřivě jsem vytáhla koš na odpadky a hledala telefonní číslo I. Randalla. Nestarala jsem se o to, že je to na dlouhou vzdálenost – bude to jen velmi krátký hovor.

,,Sakra.“ Zasyčela jsem. Koš byl prázdný. Charlie ho musel vysypat. Hodila jsem obálku i se šekem na postel a znovu jsem uhladila zmačkaný dopis. Byl na firemním papíře s tmavě zeleným logem Pacific Northwest Trust na horním okraji, ale nebyly tam žádné informace, žádná adresa, žádné telefonní číslo.

,,Do háje.“

Sesunula jsem se na kraj postele a snažila jsem se logicky uvažovat. Očividně se mě+ snaží ignorovat. Nedokázala jsem se uklidnit. Kdybych tam zavolala, pravděpodobně b se tím nic nezměnilo.

Takže se dalo udělat jen jedno.

Znovu jsem dopis zmuchlala, rozcupovala obálku i se šekem a odplížila jsem se dolů.

Charlie byl v obýváku a měl nahlas puštěnou televizi.

Došla jsem ke kuchyňskému dřezu a hodila jsem do něj cáry papíru. Potom jsem prohledávala zásuvku s všelijakým harampádím, dokud jsem nenašla krabičku sirek. Jednu jsem zapálila a přiložila k papíru. Škrtla jsem další a udělala to samé. Chtěla jsem použít i třetí, ale plamen už vesele poskakoval po papíru, takže to nebylo nutné.

,,Bello!“ Charlie se snažil překřičet zvuk z televize.

Rychle jsem otočila kohoutkem a pustila jsem do dřezu vodu. Cítila jsem náznak uspokojení, když síla vody uhasila plamen, po kterém zbyl jen prach a popel.

,,Ano, tati?“vrátila jsem zápalky do zásuvky a rychle jsem ji zavřela.

,,Necítíš kouř?“

,,Ne, tati.“

,,Hmmm.“

Vypláchla jsem dřez a ujistila jsem se, že se všechen popel spláchl do odpadu.

Vrátila jsem se do svého pokoje, už jsem se cítila trochu klidněji. Můžou mi poslad tolik šeků, kolik budou chtít, pomyslela jsem si. Můžu si koupit další zápalky, když mi tyhle dojdou.

* * * * *

Čtvrtá část: V době, kdy se jí Jacob vyhýbal…

            Na schodech byl balík. Zvědavě jsem ho zvedla očekávajíc zpáteční adresu z Floridy, ale bylo to poslané ze Seattlu. Na krabici nebyl uvedený žádný odesilatel.

            Bylo to adresované mě, ne Charliemu, tak jsem to odnesla na stůl a roztrhla lepenku na krabici.

            Jakmile jsem uviděla tmavě zelené logo Pacific Northwest Trust, cítila jsem se, jako by se mi vrátila ta střevní chřipka. Zhroutila jsem se na nejbližší židli, aniž bych se podívala na přiložený dopis, vztek ve mně zvolna narůstal.

            Přestože ten dopis nebyl dlouhý, nemohla jsem se přimět ke čtení. Vytáhla jsem ho, položila na stůl písmem dolů a neochotně jsem nahlédla do krabice, abych zjistila, co je vespod. Bála jsem se to otevřít, ale byla jsem příliš naštvaná, abych to nechala být.

            Rty jsem měla pevně stisknuté, když jsem zuřivě trhala papír aniž bych se obtěžovala normálně otevřít víko. Musela jsem to teď hned vyřešit. Nepotřebovala jsem žádnou připomínku nebo dráždění.

            Byla jsem šokovaná, ale přesto mě to nijak nepřekvapilo. Co by to mohlo být jiného – tři balíčky bankovek těsně převázaných gumičkou. Nemusela jsem se dívat na označení. Přesně jsem věděla, kolik se mi snaží doručit do rukou. Mělo by tam být třicet tisíc dolarů.

            Jak jsem vstávala, patrně jsem zvedla obálku a otočila jsem se, abych ji hodila do dřezu. Zápalky byly přímo na vrchu, přesně tam, kde jsem je minule nechala. Jednu jsem vyndala a škrtla.

            Jak jsem zírala na nenáviděnou obálku, dohořívala stále blíž a blíž k mým prstům. Nemohla jsem své prsty přimět hodit ji na papír. Zamávala jsem sirkou, než mě stihla popálit, na tváři zhnusený výraz.

            Popadla jsem ze stolu dopis, zmačkala ho a hodila do další mísy ve dřezu. Škrtla jsem další zápalku, přiložila jsem ji k papíru a se zadostiučiněním jsem sledovala, jak hoří. Rozehřálo mě to. Sáhla jsem pro další zápalku. Znovu jsem ji nechala hořet nad obálkou. Znovu dohořela skoro až k mým prstům, než jsem jí hodila do popela z dopisu. Nedokázala jsem jen tak spálit třicet tisíc dolarů.

            Takže co s tím udělám? Neznala jsem žádnou adresu, na kterou bych to mohla vrátit – byla jsem si jistá, že ta společnost ve skutečnosti ani neexistuje.

A pak mi došlo, že jednu adresu znám.

Vrátila jsem peníze zpátky do krabice, strhla jsem štítek, takže kdyby to někdo našel, nemohl by mi to vrátit a zamířila jsem zpátky do náklaďáčku, celo cestu nepřetržitě nabručená.Slíbila jsem sama sobě, že tento týden podniknu něco absolutně nezodpovědného se svou motorkou. Naučím se na ní i skákat, když budu muset.

            Nenáviděla jsem každý kousek té cesty vinoucí se skrz stinný les. Skřípala jsem zuby až mě bolela čelist. Noční můry budou dnes v noci nelítostné – tímhle jsem si o to přímo říkala. Stromy se rozevřely v cestu porostlou kapradím, po které jsem se rozjela. Nechávala jsem za sebou dvojitou stopu zmačkaného kapradí a drobného porostu zabořeného do bláta. Zastavila jsem před předními dveřmi a přeřadila na neutrál.

            Dům vypadal pořád stejně, bolestně prázdný, mrtvý. Věděla jsem, že na něj přenáším svou náladu, ale to nezměnilo můj pohled. Došla jsem k předním dveřím a dávala jsem si pozor, abych se nepodívala do oken. Zoufale jsem si přála být aspoň na chvíli znovu ta chodící mrtvola, ale ta otupělost už ze mě dávno vyprchala.

            Pečlivě jsem položila balík na práh opuštěného domu a otočila jsem se k odchodu.

            Zastavila jsem se na prvním schodě. Nemůžu přece jen tak nechat balík peněz před dveřmi. To bylo skoro stejné, jako bych je spálila.

            Se sklopenýma očima jsem se otočila zpátky a popadla obtěžující balíček. Možná bych ho mohla anonymně věnovat na dobrou věc. Charita pro lidi s onemocněním krve, nebo něco takového.

            Ale když jsem se vrátila do náklaďáčku, zatřásla jsem hlavou. Jsou to jeho peníze, a, sakra, taky si je nechá! Když to bude ukradeno z jeho verandy, je to jeho chyba, ne moje.

            Měla jsem otevřené okénko a než abych vystoupila, radši jsem ten balík prostě hodila tak silně, jak jsem dokázala k jeho dveřím.

            Nikdy jsem neměla dobrou mušku. Krabice hlučně proletěla skrz přední okno a nechala za sebou díru tak velkou, že to vypadalo, jako bych jím prohodila pračku.

            ,,Oh, kruci!“ zprudka jsem vydechla a skryla jsem obličej do dlaní.

            Měla jsem vědět, že cokoliv udělám, věci budou ještě horší.

            Motor naštěstí naskočil. Je to jeho chyba, připomínala jsem si. Já jsem jen vracela jeho majetek. Byl to jeho problém, že to bude muset dát opravit. Kromě toho, zvuk toho rozbíjeného skla byl uklidňující – bylo to zvrhlé, ale cítila jsem se o trochu lépe.

            Nedokázala jsem se o tom úplně přesvědčit, ale vyřadila jsem z neutrálu a bez jediného ohlédnutí jsem odjela. Tohle bylo nejdál, kam jsem mohla zajít ve snaze vrátit peníze odkud přišly. To samé udělám i s dodávkou na příští měsíc. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.

            Po příchodu domů jsem to všechno stokrát znovu promýšlela. Procházela jsem seznam telefonních čísel a hledala jsem nějaké sklenářství, ale nebyl tam nikdo cizí, kdo by mi mohl pomoct. Jak bych vysvětlila tu adresu? Zatkl by mě Charlie za vandalství?

* * * * *

Pátá scéna: první noc po Alicině návratu poté, co viděla Bellu ,,spáchat sebevraždu“

            ,,Jasper s tebou nechtěl přijet?

            ,,Neschvaloval, že se do toho pletu.“

            Odfrkla jsem si. ,,Nejsi jediná.“

            Také si odfrkla a pak se uvolnila. ,,Má to něco společného s dírou v předním okně mého domu a s balíkem stodolarových bankovek na podlaze v obývacím pokoji?“

            ,,Má.“řekla jsem rozzlobeně. ,,Omlouvám se za to okno. Byla to nehoda.“

            ,,To je u tebe obvyklé. Tak co udělal?“

            ,,Nějaká společnost zvaná Pacific Northwest Trust mi udělila velmi nezvyklé a trvalé stipendium. Nebylo to moc přesvědčivé přestrojení. Nedokážu si představit, že by chtěl, abych věděla, že je to od něj, ale snad si nemyslel, že jsem tak hloupá.

            ,,Teda, takový podvodník.“ Zamumlala Alice.

            ,,Přesně.“

            ,,A mě řekl, ať se nedívám.“zatřásla podrážděně hlavou.

* * * * *

Šestá scéna: s Edwardem po návratu z Itálie, v Bellině pokoji

            ,,Je nějaký důvod, proč se ti nebezpečí nedokáže vyhnout stejně jako já?“

            ,,Nebezpečí se o to nepokouší.“ Zamumlala jsem.

            ,,samozřejmě, to zní, jako bys ho aktivně vyhledávala. Na co jsi myslela, Bello? Viděl jsem v Charlieho hlavě, kolikrát jsi v poslední době byla na pohotovosti. Už jsem se zmínil, že jsem rozzuřený?“

            Jeho tichý hlas zněl spíš bolestně než rozzuřeně.

            ,,Proč, to není tvoje věc.“řekla jsem v rozpacích.

            ,,Vlastně si přesně pamatuji, že jsi slíbila, že nebudeš dělat nic nezodpovědného.“

            Moje obrana byla okamžitá. ,,A neslíbil jsi náhodou něco o nezasahování?“

            ,,I když jsi ty porušila pravidla.“ Pokračoval opatrně. ,,já svou stranu dohody dodržel.“

            ,,Och, vážně? Tři slova, Edwarde: Pacific. Northwest. Trust.“

            Zvedl hlavu, aby se na mě mohl podívat; jeho výraz byl plný zmatení a nevinnosti – příliš mnoho nevinnosti. Mohl by jí rozdávat. ,,Mělo by mi to něco připomínat?“

,,Tohle je skoro urážka.“stěžovala jsem si. ,,Jak hloupá si myslíš že jsem?“

            ,,Nemám ponětí, o čem to mluvíš.“řekl, oči doširoka otevřené.

            ,,Samozřejmě.“

* * * * *

Sedmá část, ukončení tohoto příběhu: ta samá noc/ráno, když dorazili do Cullenovic domu kvůli hlasování

            Najednou se světlo na verandě rozsvítilo a já jsem mohla vidět Esme stát ve dveřích. Vlnité karamelové vlasy měla stažené dozadu a v ruce držela něco jako lopatku.

            ,,Jsou všichni doma?“zeptala jsem se s nadějí, když jsme vyšli schody.

            ,,Ano, jsou.“ Jak mluvila, okna se najednou zaplnila světlem. Podívala jsem se do toho nejbližšího, abych zjistila, kdo nás zpozoroval, ale mé oči upoutala tlustá šedá deska na stoličce před ním. Koukala jsem na hladkou dokonalost skla a uvědomila jsem si, co to Esme dělá na verandě s tou lopatkou.

            ,,Oh, jejda, Esme! Opravdu se omlouvám za to okno. Chtěla jsem to-“

            ,,Tím se netrap,“přerušila mě se smíchem. ,,Alice mi o tom řekla a vím žes to neudělala schválně.“ Zamračila se na svého syna, který se zamračil na mě.

            Zvedla jsem jedno obočí. Podíval se jinam a zamumlal něco nezřetelného o darovaném koni.