PŮLNOČNÍ SLUNCE...TWILIGHT SÁGA

"A Mary Kingová rovněž!" dodala Elizabeth. "Zachráněna před svazkem, který by nebyl zrovna moudrý vzhledem k její finanční situaci."
"Udělala velkou hloupost, že odjela, jestli ho měla ráda."
"Doufám, že nešlo o vážné city ani z jedné, ani z druhé strany," pravila Jane.
"Z jeho určitě ne. Vzala bych na to jed, že o ni nestál, ani co by se za nehet vešlo -- a kdo by taky stál o takovou hloupou pihovatou protivu?"
Elizabeth se zachvěla při pomyšlení, že by to sice nebyla schopna vyjádřit tak hrubými slovy, avšak že Lydiiny hrubé pocity se málo liší od těch, jež sama dříve chovala ve svém srdci a pokládala za nepředpojaté!
Jakmile se všechny najedly a starší sestry zaplatily, daly zavolat kočího a s vynaložením jistého důvtipu se celá společnost se všemi krabicemi, brašnami a balíčky i s nevítaným přívažkem Lydiiných a Kittyiných nákupů směstnala v kočáře.
"To jsme tu krásně nacpané," jásala Lydia. "Jsem ráda, že jsem si koupila ten čepec, když pro nic jiného tak pro tu legraci, že máme ještě jednu kulatou krabici! Tak, a teď se hezky pohodlně usadíme a budeme si povídat a smát se celou cestu až domů. Nejdřív nám musíte vylíčit, co všechno jste zažily za tu dobu, kdy jste byly pryč. Seznámily jste se s nějakými fešáky? Koketovaly jste? Tolik jsem se těšila, že aspoň jedna ulovíte manžela, než se vrátíte. Jane bude hnedle stará panna, vždyť už jí bude pomalu třiadvacet! Páni, to bych se styděla, kdybych se do třiadvaceti nevdala. Tetinka Philipsová by si tak přála, abyste se vdaly, to nemáte ani ponětí. Říká, že si Líza měla vzít pana Collinse, ale já si myslím, že by s ním nebyla žádná švanda. Páni! Já bych se tak ráda vdala dřív než vy! Pak bych vám všem mohla dělat gardedámu a vodit vás na plesy. Ach bože! Tuhle jsme se u Forsterových nasmáli! Kitty a já jsme k nim byly pozvané na celý den a paní plukovníková nám slíbila, že se večer bude tančit (mimochodem, paní Forsterová a já jsme se ohromně skamarádily!), a tak pozvala i obě Harringtonova děvčata, ale Harriet byla nemocná, takže Pen musela přijít sama, a hádejte, co jsme vymyslely! Ustrojily jsem Chamberlayna do ženských šatů, že se bude jako vydávat za dámu -- nedovedete si představit, jaká to byla legrace. Živá duše o tom nevěděla, jen plukovník Forster, jeho paní, Kitty a já, no a ještě tetička, protože jsme si od ní musely vypůjčit šaty; ale nedovedete si představit, jak mu to slušelo. Denny, Wickham a Pratt a ještě dva nebo tři důstojníci přišli a vůbec ho nepoznali. Páni! Já se tak nasmála! A paní Forsterová taky. Myslela jsem, že z toho budu mít smrt. Proto také začali mužští něco tušit a za chvíli uhádli, co je."
Takovými historkami a žertovnými kousky ze společenského života bavila Lydia, podporována Kittyinými narážkami a doplňky, své společnice cestou do Longbournu. Elizabeth se snažila ji neposlouchat, ale nemohla zabránit, aby každou chvíli nepadlo Wickhamovo jméno.
Doma se jim dostalo velmi milého přijetí. Paní Bennetová se radovala, že se Jane vrátila stejně krásná jako dřív, a během večeře prohlásil pan Bennet nejednou o své vůli k Elizabeth:
"Jsem rád, že už jsi zase doma, Lízinko."
V jídelně se shromáždila početná společnost, neboť se dostavili téměř všichni členové rodiny Lucasovy, aby přivítali Marii a vyslechli její zprávy. I byli zaujati velmi mnohostranně: Lady Lucasová se přes celý stůl Marie vyptávala na zdraví a slepice své nejstarší dcery; paní Bennetová byla v dvojím ohni, neboť z jedné strany sbírala informace o poslední módě od Jane, která seděla o hezký kus dál, a nabyté vědomosti předávala na druhou stranu mladším slečnám Lucasových; a Lydia hlasitěji než ostatní dohromady vypočítávala všechny radostné dopolední zážitky komukoli, kdo byl ochoten ji vyposlechnout.
"Ach Mary," pravila, "měla jsi jet s námi, to ti byla legrace! Cestou tam jsme stáhly s Kitty všechny záclonky a dělaly jsme, že v kočáru nikdo není. A byly bychom to tak nechaly celou cestu, kdyby se Kitty neudělalo špatně, a když jsme přijeli k Georgeovi, tak jsme se myslím zachovaly velice ušlechtile, protože jsme všechna tři děvčata pozvaly na báječnou studenou přesnídávku, a kdybys byla jela, byly bychom tě také pozvaly. Na zpáteční cestně jsme zažily takovou legraci! Myslela jsem, že se do toho kočáru v životě nenacpeme. Div jsem neumřela smíchy. A celou cestu domů jsme se báječně bavily! Povídaly jsme si a smály se tak hlasitě, že nás určitě bylo slyšet na deset mil."
Na to Mary s vážnou tváří odvětila: "Jsem daleka toho, drahá sestro, abych podceňovala takové zábavy. Většina ženských duší v nich nepochybně nalézá zalíbení. Přiznám se však, že mne by nezlákaly - nekonečně raději dám přednost knize."
Lydia však nevnímala ani slovo z této moudré odpovědi. Málokdy vydržela dávat pozor déle než půl minuty a Mary zásadně neposlouchala vůbec.
Odpoledne nutila Lydia ostatní dívky, aby zašly do Merytonu a poptaly se, co je nového, avšak Elizabeth se tomuto nápadu energicky vzepřela. Nechtěla, aby se říkalo, že slečny Bennetovy, sotva přijedou domů, už musí pronásledovat důstojníky. Bránila se tomu ještě z jiného důvodu. Hrozila se setkání s Wickhamem a hodlala je co nejvíc oddálit. Jakou pro ni znamenalo úlevu, že má pluk odtáhnout, to se nedalo slovy vyjádřit. Do čtrnácti dnů měli být pryč a ona doufala, že se po jejich odchodu už kvůli němu nebude muset trápit.
Nestrávila doma ještě příliš hodin a už poznala, že záměry ohledně Brightonu, o nichž se zmínila Lydia v hostinci, jsou častým námětem rozprav mezi rodiči. Elizabeth okamžitě odhadla, že otec vůbec nemíní ustoupit, ale přitom odpovídal tak neurčitě a dvojsmyslně, že matka, ač často sklíčena, se přece jen ještě nevzdala naděje, že ho nakonec umluví.
40
Elizabeth už to nevydržela, aby neobeznámila Jane s tím, co se přihodilo, a když si nejprve umínila, že zamlčí všechny okolnosti, které se sestry nějak týkaly, vybídla ji nazítří dopoledne, aby se přichystala na překvapení, a vylíčila jí v hlavních rysech, co se odehrálo mezi ní a panem Darcym.
Jane se brzy vzpamatovala z úžasu, neboť ve své upřímné sesterské náklonnosti byla přesvědčená, že Elizabeth není možno než obdivovat, a pak její překvapení ustoupilo jiným pocitům. Litovala pana Darcyho, že se jí vyznal ze svých citů způsobem, který mu sotva mohl získat obdiv; ale ještě více ji tížila představa, jak ho asi sestřino odmítnutí zkrušilo.
"Jistě nebylo správné, že si byl tak jist úspěchem," pravila, "to se nemělo stát, ale považ, oč krutější pak bylo jeho zklamání!"
"Máš pravdu," odvětila Elizabeth, "je mi ho upřímně líto; má však ještě jiné citové zdroje, které patrně brzy přehluší jeho vztah ke mně. Nevytýkáš mi ale, že jsem mu dala košem?"
"Jak bych mohla! Ach, ne ne."
"A vytkneš mi, že jsem hovořila tak zaníceně o Wickhamovi?"
"Ne, nevidím v tom nic špatného, žes mu to řekla."
"Hm, počkej, až se dozvíš, co se stalo hned druhý den."
Pověděla jí pak o dopise a opakovala jí obsah všeho, co se týkalo George Wickhama. To byla velká rána pro chudinku Jane, jež by byla ochotně prošla svět křížem krážem v dobré víře, že nenajde v celém lidském rodu tolik špatností, kolik se jí zde soustředilo v jediné osobě.
Že je Darcy očištěn, ji sice uspokojovalo, avšak sotva vyvážilo takové poznání. Snažila se ze všech sil dokázat, že jde o nedorozumění, aby mohla jednoho zprostit viny, aniž by tím přitížila druhému.
"To nepůjde," pravila Elizabeth, "rozhodně se ti nepovede nasadit svatozář oběma. Vyber si, ale jeden ti musí stačit. Máš k dispozici jen určité množství šlechetnosti, takže ti vystačí ke cti a chvále pouze jednoho. Já za svou osobu hlasuji spíš pro pana Darcyho, ty však si čiň, co ti libo."
Trvalo ale hezkou dobu, než vylákala úsměv na Janině tváři.
"Nevzpomínám si, že bych kdy slyšela něco tak otřesného," pravila. "Že by byl Wickham takový darebák! To se ani věřit nechce. Chudák pan Darcy. Jen považ, Lízinko, co všechno musel podstoupit! Zažít takové zklamání a přitom ještě zjistit, že o něm nemáš nejlepší mínění! A ještě být nucen k takovému doznání o vlastní sestře! To je opravdu přespříliš kruté. Jistě to sama cítíš také."
"Ani ne, lítost a soucit mě opouštějí, když vidím, jak tobě jimi srdce překypuje. Čém víc to s ním budeš s tak vřelou účastí prožívat ty, tím já budu mít čím dál větší chuť pustit ho z hlavy a už na něho nemyslet. Tvé výlevy mě toho ušetří, a budeš-li nad ním ještě dlouho lamentovat, odvrátím se od něho s lehkým srdcem."
"Ubohý Wickham! Tváří se vždy tak dobrosrdečně! A má tak upřímné a ušlechtilé způsoby!"
"S výchovou těchhle dvou mladíků muselo být rozhodně něco v nepořádku. Jeden je v míře vrchovaté nadán ušlechtilostí a druhý budí její zdání."
"Já jsem si nikdy nemyslela, že by pan Darcy takové zdání nebudil, jako předtím ty."
"A přitom jsem to považovala za projev mimořádného bystrozraku, když jsem k němu bezdůvodně pojala tak vyslovenou antipatii. V člověku to utvrdí víru ve vlastní genialitu a dá mu příležitost rozehrát vtip, pojme-li k někomu odpor. Někdo soustavně lamentuje na všechno možné a nedá se to poslouchat, ale nelze se vytrvale někomu vysmívat a nepřijít tu a tam na něco vtipného."
"Ale když jsi poprvé četla ten list, Lízinko, jistě jsi to nebrala tak jako teď."
"To vskutku ne. Bylo mi z něj dost trapně. A nejen trapně, byla jsem nešťastná. Přitom jsem si s nikým nemohla popovídat o tom, co mě tíží, žádná Jane mě nechlácholila a neříkala, že jsem se přece jen nechovala tak hrozně slabošsky a domýšlivě a pošetile, jak vím, že jsem se chovala. Ach! Jak jsi mi chyběla!"
"Škoda žes před Darcym mluvila o Wickhamovi tak nezaobaleně. Vždyť teď se zdá, že si vůbec žádné výtky nezaslouží."
"Jistěže ne. Obořila jsem se na něho tak nešťastně právě v důsledku předsudků, v nichž jsem si libovala. Potřebovala bych se s tebou poradit o jedné věci. Co myslíš, mám či nemám odhalit před našimi známými Wickhamovu skutečnou povahu?"
Jane Bennetová se zamyslela a pak odvětila: "Nemáme vlastně žádný důvod, proč bychom ho musely tak strašně pranýřovat. Jak se na to díváš ty?"
"Podle mne bychom se o to vůbec neměly pokoušet. Pan Darcy mě neoprávnil k tomu, abych jeho informace rozhlásila. Naopak mi dal najevo, že všechno, co se týká jeho sestry, je určeno jen pro mne, a kdybych se snažila vysvětlovat lidem po pravdě, jak se zachoval v tom ostatním, kdo by mi uvěřil? O panu Darcym panuje obecně tak předpojaté mínění, že by z toho naše dobré merytonské dušičky měly smrt, kdyby o něm měly začít smýšlet příznivěji. Nedokázala bych je přesvědčit. Wickham zanedlouho odjede, a tudíž může být každému jedno, co je to za člověka. Po čase to možná všechno vyjde najevo a pak se jim vysmějeme, že byli tak hloupí a neprokoukli ho dřív. Ale teď nebudu nikomu nic vykládat."
"Máš pravdu. Kdyby se o jeho prohřešcích lidé dozvěděli, mohlo by ho to nadobro zničit. Nesmíme ho dohnat k zoufalství."
Tento rozhovor uklidnil rozbouřenou hladinu Elizabethiny mysli. Zbavila se dvou tajemství, která ji už čtrnáct dní tížila, a měla jistotu, že ji Jane ochotně vyposlechne, kdykoli bude mít touhu si o jedné či druhé věci opět popovídat. Zbývalo ovšem ještě něco, co se jí z ohleduplnosti neodvážila vyjevit. Nemohla se odhodlat seznámit sestru s druhou půlkou Darcyho dopisu ani ji ujistit, jak upřímné city k ní choval jeho přítel. Tohle s ní nemohl nikdo sdílet a ona si uvědomovala, že by z ní obtížné tajemství mohlo být sňato jen tehdy, kdyby se oba mladí lidé domluvili.
"A pokud by tato nepravděpodobná situace nastala, mohla bych jí povědět jen to, co jí bude mnohem milejší vyslechnout od Bingleyho samého. Nemám právo přinést zprávy, dokud nepozbudou všeho smyslu!"
Když se teď opět usadila doma, mohla v klidu pozorovat sestřin duševní stav. Jane se trápila. Vzpomínala ještě stále něžně a láskyplně na Bingleyho. Než ho poznala, nikdy si ani nenamlouvala, že je zamilovaná; měl tedy její cit všechen žár prvního vzplanutí a vzhledem k jejímu věku a povaze větší stálost, než jakou se první lásky zpravidla vyznačují; tak vřele na něj vzpomínala a o tolik se jí zdál převyšovat ostatní muže, že v sobě musela vzburcovat všechnu moudrou rozvahu i ohled na své blízké, aby se nepoddávala lítosti, která by ohrožovala její zdraví a jejich klid.
"Poslyš, Lízinko," pravila paní Bennetová jednoho dne, "jakpak se ti teď jeví celá ta smutná Janina záležitost? Já za sebe jsem si umínila, že se o tom už nikomu ani slůvkem nezmíním, co živa budu. Tuhle jsem to povídala tetě Philipsové. Jen se pořád nemohu dovědět, jestli se s ním Jane v Londýně sešla. Každopádně se ukázal jako pěkný ptáček -- a zřejmě už není nejmenší naděje, že by ho Jane ještě dostala. Neproslýchá se nic o tom, že by sem na léto zase přijeli, a ptala jsem se každého, kdo by o tom mohl něco vědět."
"Nevěřím, že se ještě do Netherfieldu nastěhuje."
"Hm! Však je to jeho věc. Nikdo tu o něho nestojí, ale nepřestanu tvrdit, že se k mé dceři zachoval velice bezohledně, a na jejím místě bych mu to rozhodně netrpěla. Utěšuje mě jen to, že zlomené srdce sklátí Jane do hrobu, a pak teprve bude litovat, co způsobil!"
Jelikož se Elizabeth tímto předpokladem utěšit nedokázala, nic jí na to neodpověděla.
"Tak co, Lízinko," navázala matka krátce poté. "Collinsovým se to žije, viď? Ach, doufám, že jim to vydrží. A jakpak se u nich vaří? Troufám si tvrdit, že Charlotta se ukáže jako výborná hospodyně. Jestli je jen zpola tak šetrná jako matka Lucasová, dají si pěknou sumičku stranou. Ta nevede domácnost rozmařile, na to dám krk."
"Ne, to nevede."
"Výborná hospodyně, jak povídám. Ano, ano. Takoví si dají pozor, aby se nezadlužili. Takoví se jakživo neocitnou pro peníze v úzkých. No, ať jim to slouží ke zdraví! Taky si často asi povídají, jak bude Longbourn jejich, až náš tatínek umře, viď? Už teď se tu cítí jako páni, ne až k tomu jednou dojde."
"O tom se těžko mohli zmínit přede mnou."
"No, vždyť by to bylo do nebe volající, kdyby se zmínili, ale mezi sebou o tom často mluví, to vím určitě. Nu, když to přenesou přes srdce žít na panství, které jim zákonitě nepatří, tím líp. Já bych se styděla, kdyby mi připadlo jen nějakým ustanovením v poslední vůli."
41
První týden po jejich příjezdu brzy uplynul. Začal druhý. Regiment se chystal odtáhnou z Merytonu a mladé dámy široko daleko propadaly zoufalství. Chmurná nálada vládla téměř všude. Jen starší sestry Bennetovy byly stále ještě s to jíst, pít, spát a věnovat se své obvyklé činnosti. Přenešťastná Lydia a Kitty jim neustále vyčítaly takovou necitelnost, neboť nedovedly pochopit, jak někdo z rodiny může mít tak tvrdé srdce.
"Bože na nebesích! Co z nás bude? Co si počneme?" lamentovaly co chvíli ve svém hoři. "Jak se dokážeš tak usmívat, Lízo?"
Jejich milující matka to živě prožívala s nimi a vzpomínala, co sama protrpěla při podobné příležitosti před pětadvaceti lety.
"Pamatuju se," pravila, "jak jsem celé dva dny proplakala, když regiment plukovníka Millera odtáhl. Myslela jsem, že mi to zlomí srdce."
"Mně to zlomí srdce určitě," tvrdila Lydia.
"Kéž bychom mohli jet do Brightonu!" poznamenala paní Bennetová.
"Ach, ano! Kéž bychom mohli jet do Brightonu! Ale tatíček je tak zatvrzelý!"
"Slunce a moře by mi nadobro vrátily zdraví!"
"I tetinka Philipsová říká, že by mi to udělalo moc dobře," dodávala Kitty.
Takovéto nárážky zaznívaly bez ustání longbournským domem. Elizabeth se pokoušela brát to s humorem, ale veškerý smysl pro legraci potlačil stud. Znovu si uvědomovala, jak oprávněné jsou Darcyho výhrady. Avšak Lydiiny chmurné vyhlídky se zakrátko rozjasnily, neboť paní plukovníková Forsterová, choť velitele regimentu, ji pozvala, aby ji doprovodila do Brightonu. Tato nedocenitelná přítelkyně byla sama velmi mladá a teprve nedávno se vdávala. S Lydií ji sblížil humor a veselá nálada; přátelily se tři měsíce a z toho dva důvěrně.
Jak byla Lydia uchvácena, jak zbožňovala paní Forsterovou, jak to potěšilo paní Bennetovou a zdrtilo Kitty, lze sotva slovy vylíčit. Lydia poletovala po stavení v divokém vzrušení, nechala si od všech gratulovat a bez ohledu na sestřiny pocity se smála a brebentila ještě ztřeštěněji než jindy, zatímco zhrzená Kitty dál v saloně metala osudu v tvář obvinění stejně nelogická jako nerudná.
"Nedovedu pochopit, proč paní Forsterová nemůže vzít s sebou i mne, když už pozvala Lydii," naříkala. "Nejsme sice nejlepší přítelkyně, ale mám na to stejné právo jako ona, a ještě větší, protože jsem o dva roky starší."
Marně jí Elizabeth domlouvala, aby byla rozumná, a Jane, aby se s tím smířila. V Elizabeth vyvolalo toto pozvání pocity zcela odlišné než v její matce nebo Lydii; pro ni zvonil umíráček jakékoliv naděje, že Lydia jednou dostane rozum, a třebaže se takovým počinem vystavovala nenávisti, kdyby vyšel najevo, považovala za nezbytné potají poprosit otce, aby ji nikam nepouštěl. Vylíčila mu všechny nepřístojnosti, jichž se Lydia vůbec ve svém chování dopouští, poukázala na to, jak málo jí může být ku prospěchu přátelství s osobou, jako je paní Forsterová, a oč nerozvážněji si bude počínat po boku takové společnice v Brightonu, kde na ni číhají nebezpečnější pokušení než doma. Vyslechl ji pozorně a pak pravil: "Lydia nedá pokoj, dokud se tu či onde veřejně neznemožní, a není naděje, že by to dokázala laciněji a s menšími obtížemi pro celou rodinu než při této příležitosti."
"Kdybyste jen věděl," pravila Elizabeth, "jaké trampoty pro nás pro všechny z toho povstanou, až Lydiino neukázněné a nemoudré počínání vejde obecně ve známost -- ba, jaké už vznikly, pak byste o tom soudil jinak, o tom jsem přesvědčená."
"Jaké už vznikly?" opakoval pan Bennet. "Cože, zapudila ti snad některého ctitele? Chudinko malá! Ale nezoufej. Takový přeúzkostlivý mládeneček, který se nedokáže přenést přes trochu pošetilosti ve své přízni, nestojí ani za lítostivou slzičku. Pojď, ukaž mi seznam těch ubožáků, které odradila Lydiina zbrklost."
"Nikoli, mýlíte se. Nic takového jí nemohu vyčíst. Nebráním se tomu kvůli nějakému určitému případu, ale proto, že nám to obecně neprospívá. Lydiina divokost a prchlivost, sebejistota a neukázněnost, jimiž se vyznačuje její povaha, nemohou zůstat bez vlivu na naše postavení a pověst ve společnosti. Nehněvejte se na mne -- ale musím být upřímná. Nedáte-li si vy, drahý tatíčku, tu námahu a nezkrotíte její překypující temperament, neudělíte-li jí ponaučení, že jí její nynější zájmy nevystačí na celý život, bude brzy na jakoukoli nápravu pozdě. Dospěje a v šestnácti z ní vyroste nejlehkomyslnější koketa, jaká kdy sebe i svou rodinu znemožnila, a navíc koketa, která k tomu nemá než ty nejnižší a nejprimitivnější předpoklady, neoplývá jinými přednostmi než mládím a přijatelným zevnějškem a ve své hlouposti a povrchnosti ani trochu nebude s to čelit obecnému opovržení, jež vyvolá svou zuřivou honbou za pánskou pozorností a lichotkami. Tohle nebezpečí ohrožuje i Kitty. Ta půjde za Lydií třeba do pekla. Tyhle dvě marnivé, pošetilé, líné holky neznají žádné zábrany. A cožpak vy, drahý tatíčku, nepokládáte za pravděpodobné, že se jim vyhne a odsoudí je každý, kdo je pozná, a že to často nevztáhne i na jejich sestry?"
Pan Bennet viděl, že jí tato věc vskutku leží na srdci, vzal ji láskyplně za ruku a pravil: "Nesmíš si to tak brát, děvečko drahá. Kdo pozná tebe a Jane, bude si vás vážit a ctít; a neublíží vám ani to, že máte dvě -- nebo spíš tři sestry, které za nic nestojí. V Longbournu nezavládne klid, jestli Lydia do toho Brightonu nepojede. Ať je tedy po jejím. Plukovník Forster je rozumný člověk a uhlídá ji před nejhorším, a naštěstí je tak chudá, že jí sotvakdo bude klást nástrahy. V Brightonu se nebude moci svým koketováním tak prosazovat jako tady. Důstojníci tam najdou mnohem přitažlivější ženy. Doufejme tedy, že ji lázeňský pobyt poučí o její vlastní bezvýznamnosti. U ní se už na žádný pád nedá mnoho zkazit, jinak bychom ji museli dát doživotně pod zámek."
S touto odpovědí se Elizabeth musela spokojit; avšak v jejích názorech ji otec nezviklal a odcházela od něho nespokojená a zklamaná. Neměla však v povaze zveličovat jakékoli trápení dlouhými úvahami. Byla přesvědčena, že svou povinnost splnila, a aby se trápila nad nevyhnutelnými nepříjemnostmi a zhoršovala všechno předčasnými obavami, to neodpovídalo její nátuře.
Kdyby se Lydia s matkou Bennetovou dozvěděly obsah jejího rozhovoru s otcem, nedokázaly by vyjádřit své pobouření, ani kdyby se ve své výmluvnosti spojily. Pro Lydiinu dušičku představovala návštěva v Brightonu nejvyšší možné pozemské štěstí. Živá představivost jí vykreslila, jak po ulicích tohoto bujarého lázeňského města korzují davy důstojníků. Viděla, jak se kolem ní točí tří desítky a ještě víc dosud neznámých mužů. Viděla vojenské ležení v celé slávě -- jak se v jednotných řadách táhnou stany, překypující mládím a veselím a oslňující rudou barvou, a k dovršení všeho se viděla usazená pod stanovým plátnem, jak něžně flirtuje nejméně s šesti důstojníky najednou. Kdyby tušila, že se jí sestra pokusila překazit takovéto vyhlídky a očekávání, jak by se na to asi tvářila? Jen matka by ji pochopila, jen ta by sdílela podobné pocity. Lydiin odjezd do Brightonu bylo to jediné, co ji utěšovalo v smutném přesvědčení, že se tam s ní manžel v životě nevypraví.
Neměly však ani potuchy o tom, co se odehrálo mezi Elizabeth a otcem, a tak se oddávaly svému vytržení s krátkými pauzami až do toho dne, kdy Lydia opouštěla domov.
Elizabeth se měla nyní naposled setkat s panem Wickhamem. Vídala ho často od svého návratu, takže ji ta představa nevzrušovala, a z důvodů bývalé náklonnosti už vůbec ne. Dokázala dokonce odhalit právě v té jeho jemnosti, jež ji zprvu okouzlovala, stopy afektovanosti a unavující a znechucující stereotyp. Nadto se k ní nyní choval tak, že jí zavdal docela novou příčinu k nelibosti, neboť brzy dával najevo, že je hotov se jí dvořit tak jako tenkrát krátce po seznámení, čímž ji -- vzhledem k tomu, co se mezitím přihodilo -- jen popudil. Přestala s ním mít jakoukoli účast, když viděla, že si ji znovu vybral k povrchnímu a nezávaznému flirtování; soustavně se tomu bránila, a přitom si uvědomovala, jak malou úctu jí prokazuje svou domněnkou, že ji smí pomíjet jakkoli dlouho a z jakýchkoli důvodů, a přece se zavděčí její marnivosti a získá její sympatie, jakmile ji znovu poctí svou přízní.
Posledního dne, který prožíval pluk v Merytonu, večeřel spolu s jinými důstojníky v Longbournu; a Elizabeth měla tak málo chuti rozejít se s ním v dobrém, že když se jí dotázal, co dělala a jak se měla na návštěvě v Hunsfordu, zmínila se i o tom, že plukovník Fitzwilliam a pan Darcy strávili tři týdny na Rosingsu, a zeptala se ho, zná-li onoho druhého pána.
Zdál se nemile překvapen a znepokojen, ale za okamžik se vzpamatoval, oplatil jí úsměv a odvětil, že se s ním v dřívějších dobách často vídal; pak poznamenal, že je to noblesní člověk, a zeptal se jí, jak se jí zamlouval. Ve své odpovědi nešetřila vřelou chválou. S předstíranou lhostejností krátce nato dodal: "Jak dlouho jste to říkala, že byl na zámku?"
"Necelé tři neděle."
"A vídali jste se často?"
"Téměř denně."
"Chová se docela jinak než jeho bratranec."
"Ano, docela jinak. Avšak pan Darcy působí sympatičtěji při bližším seznámení."
"Skutečně?" zvolal Wickham a vrhl na ni pohled, který jí nemohl uniknout. "A smím se zeptat, pěkně prosím --" Ale zarazil se a dodal žertovně: "Hovoří pak přívětivěji? Ráčí snad přidat trochu na zdvořilosti? Neodvažuju se totiž doufat," pokračoval tišším a vážnějším hlasem, "že by se změnil v podstatě."
"Ne, to ne!" pravila Elizabeth. "Myslím, že v podstatě se nezměnil."
Při jejích slovech se Wickham zatvářil, jako by nevěděl, jestli je má přijmout s radostí nebo nedůvěřovat skrytému významu. Něco v jejím výraze ho přimělo naslouchat s nedůvěrou a úzkostnou pozorností, zatímco pokračovala: "Když jsem řekla, že působí sympatičtěji při bližším seznámení, nemyslela jsem to tak, že by se ve svém uvažování nebo chování nějak zdokonalil, ale že člověk lépe chápe jeho povahu, když ho blíže pozná."
Wickhamův neklid se nyní projevil ruměncem a poplašeným pohledem, na několik minut se odmlčel, ale pak setřásl rozpaky, znovu se k ní obrátil a pravil velice laskavě: "Vy, jež znáte tak dobře moje vztahy k panu Darcymu, si jistě dokážete snadno představit, jak upřímně se musím radovat, že si počíná tak moudře a zachovává aspoň zdání slušnosti. V tomto smyslu může být jeho pýcha užitečná -- když ne jemu, tedy mnohým ostatním, neboť mu musí zabránit v takových odsouzeníhodných proradnostech, jakými jsem trpěl já. Obávám se jen, že tato obezřetnost, o niž tu, jak se domnívám, jde, je vyhrazena jen pro návštěvu u paní tetinky, na jejímž dobrém mínění i názorech mu velmi záleží. Vím, že v její přítomnosti na něm vždy bylo patrné, jaký respekt k ní chová, a působí tu jistě i touha, aby získal ruku slečny de Bourghové, což mu ovšem zvlášť leží na srdci."
Elizabeth nedokázala potlačit úsměv, který v ní tato slova vyvolala, ale odvětila jen lehkou úklonou. Tušila, že jí chce zase vyprávět tu starou historku o svých křivdách, a ona neměla náladu ho trpělivě poslouchat. Po zbytek večera zachovával Wickham zdání obvyklé bezstarostnosti, ale vůbec se už nepokoušel vyznamenávat Elizabeth svou pozorností; rozloučili se s oboustrannou zdvořilostí, a snad i s oboustranným přáním, aby se už neshledali.
Když hosté odešli, vrátila se i Lydia s paní Forsterovou do Merytonu, odkud se měly nazítří časně ráno vydat na cestu. Rozžehnala se s rodinou spíš hlučně než dojemně. Jen Kitty prolévala slzy, byly to však slzy zlosti a závisti. Paní Bennetová se rozplývala přáním všeho nejlepšího a zvlášť kladla dceři na srdce, ať si nenechá ujít žádnou příležitost, aby se dobře pobavila -- že této rady do puntíku uposlechne, bylo víc než pravděpodobné; Lydia sama se loučila tak hlučně a radostně, že ani nezaslechla mírné pozdravy svých starších sester.
42
Kdyby Elizabeth soudila jen podle poměrů u nich doma, nemohla by si utvořit příliš lákavé představy o manželském štěstí a rodinné spokojenosti. Její otec se dal podmanit mládím a půvabem a zdáním dobrosrdečnosti, jež mládí a půvab obvykle vyzařují, a vzal si ženu, jejíž chabá inteligence a pošetilost v něm brzy po sňatku udusily všechnu lásku, kterou k ní měl. Úcta, vážnost i důvěra zmizely nadobro a jeho představy o rodinném štěstí přišly vniveč. Pan Bennet však nebyl z těch, kteří zklamaní z vlastní nerozvážnosti hledají útěchu v oněch radovánkách, jež jsou až příliš často útočištěm lidí nešťastných vinou své vlastní hlouposti nebo hříchů. Měl rád venkov a knihy a tyto záliby mu byly hlavním zdrojem potěšení. Své choti vděčil za pramálo, ledaže ho občas svou hloupostí pobavila. Jistě to není ta blaženost, za jakou si muž zpravidla přeje vděčit své ženě, kde se však nedostává schopnosti poskytovat jiné rozptýlení, vezme pravý filozof zavděk tím, co je.
Elizabeth si byla dobře vědoma toho, že se její otec jako manžel nechová zrovna nejlépe. Bolelo ji, když to viděla; vážila si však jeho schopností, byla mu vděčná za příchylnost, kterou jí projevoval, a tak se snažila nemyslet na to, co nemohla přehlédnout, a neuvažovala o tom, jak otec bez ohledu na povinnou úctu k manželce ji nechvályhodným způsobem vystavuje posměchu vlastních dětí. A nyní pociťovala naléhavěji než jindy, v jak nevýhodném postavení se ocitají děti z tak nerovného manželství, a uvědomovala si citlivěji než dřív, jaké zlo pochází ze schopností, jež jsou tak neuváženě uplatňovány; kdyby jich byl moudře používal, mohly si aspoň jeho dcery osvojit patřičné chování, třebaže by nedokázal přidat ženě na rozumu.
Když si Elizabeth odbyla radost z Wickhamova odjezdu, marně pátrala, jaké další výhody skýtá život bez regimentu. Večírky u známých nebyly tak zábavné jako dřív a doma měla matku a sestru, které svými ustavičnými nářky nad tím, jaká je tu strašná nuda, přivolaly skutečně chmurnou náladu na celou rodinu; u Kitty zůstávala naděje, že se jí časem vrátí zdravý rozum, když byla odstraněna příčina, která jí popletla hlavu, ale nejmladší sestra, od níž se vzhledem k její povaze mohli nadít horších věcí, bude patrně utvrzena ve svých nerozvážnostech a sebejistotě, neboť se ocitla v dvojnásob nebezpečném prostředí: v lázních a na manévrech. Celkem vzato tedy Elizabeth shledala, jak už to tak bývá, že událost, na niž se netrpělivě těšila, jí nepřinesla všechny výhody, které si od ní slibovala. Následkem toho bylo nutné, aby si stanovila nějaký další mezník jako počátek pravé blaženosti -- jiný bod, k němuž by se upínaly její tužby a naděje, neboť bude-li se na něco těšit, překoná zklamání, jež ji právě potkalo, a obrní se proti tomu, co ji čeká. Všechny její světlé myšlenky se tedy soustředily na prázdninovou cestu k jezerům; to byla největší útěcha v těch nepříjemných chvílích, které vinou matčiny i Kittyiny rozmrzelosti nevyhnutelně nastávaly; a kdyby mohla pojmout do svých plánů i Jane, nechybělo by jim nic na dokonalosti.
Vlastně je dobře, pomyslela si, že si mám ještě co přát. Kdyby mi nic nechybělo, dočkala bych se jistě zklamání. Tady mě však bude stále provázet lítost, že Jane není s sebou, a tak mohu doufat, že se mi s velkou pravděpodobností očekávané potěšení splní. Plány po všech stránkách dokonalé se neuskutečňují a nejlepší obrana proti zklamání je nějaký malý nemilý detail.
Když Lydia odjížděla, slibovala, že často a obšírně napíše matce a Kitty, ale dávala si se svými dopisy načas a všechny byly krátké. Matce nesdělovala nic jiného, než že se právě vrátila z knihovny, kam je doprovázeli ti a ti důstojníci, že viděla k zbláznění krásný vzorek, že má novou toaletu nebo nový slunečník, který by ráda popsala podrobněji, ale že už musí letět, neboť ji volá paní Forsterová, aby s ní šla do ležení; a z korespondence se sestrou také nikdo nic nezvěděl -- neboť dopisy Kitty, ač poněkud delší, obsahovaly tolik podtrhaných slov, že nebylo možno dát je kolovat.
Za čtrnáct dní či za tři neděle od jejího odjezdu se do Longbournu začaly pomalu opět vracet zdraví, veselá mysl a spokojenost. Všechno se jevilo v příznivějším světle. Přijížděly rodiny, které strávily zimu v Londýně, nastával čas letní parády a radovánek. Paní Bennetové se vrátilo její obvyklé hádavé rozpoložení a Kitty se do poloviny června zotavila natolik, že dokázala vejít do Merytonu, aniž se rozplakala, a vzhledem k tomuto nadějnému obratu se Elizabeth odvážila doufat, že by do Vánoc mohla být natolik rozumná a snesitelná, aby nemluvila o důstojnících častěji než jednou denně, ledaže by nějakým krutým a zlomyslným řízením osudu vyslalo ministerstvo války do Merytonu další regiment.
Stanovený počátek cesty na sever se rychle blížil a k datu odjezdu zbývalo jen čtrnáct dní, když tu přišel od paní Gardinerové dopis, který plánovaný výlet odložil a omezil. Panu Gardinerovi dovolí obchodní záležitosti opustit Londýn až o čtrnáct dní později -- v červenci -- a do měsíce se musí vrátit domů, takže jim zůstává příliš krátká doba na to, aby se vydali tak daleko a zhlédli toho tolik, jak původně zamýšleli, anebo by museli příliš pospíchat a neměli by takové pohodlí, jaké si přejí mít; jsou proto nuceni upustit od jezer a nahradit je méně náročnou cestou, a nemají tedy nyní v úmyslu zajet na sever dále než do Derbyshiru. V tomto hrabství je toho dost k vidění, aby se ty necelé tři neděle zabavili, a paní Gardinerová k němu má zvlášť vřelý vztah. Městečko, kde strávila několik roků a kde se měli na pár dní usídlit, ji patrně lákalo stejně mocně jako vyhlášené krásy Matlocku, Chatsworthu, Dovedalu nebo Peaku.
Elizabeth byla hluboce zklamaná; tolik se těšila, že uvidí proslulá skotská jezera, a měla dojem, že by i teď na to bylo času dost. Musela se však podřídit, a protože neměla v povaze se dlouho trápit, zklamání brzy překonala.
Zmínka o Derbyshiru v ní vyvolala řadu úvah. Nebylo možné slyšet to slovo a nevzpomenout si na pemberleyské panství a jeho majitele. Přece můžu beztrestně navštívit jeho kraj, říkala si, a uloupit tam nějakou vápencovou zkamenělinu, aniž mě postřehne.
Čas očekávání se tedy zdvojnásobil. Do strýčkova a tetiččina příjezdu zbývaly ještě čtyři neděle. I ty však uplynuly a manželé Gardinerovi se konečně objevili v Longbournu i se svými čtyřmi dětmi, šestiletou a osmiletou holčičkou a dvěma mladšími chlapci. Děti měly být svěřeny obětavé péči sestřenky Jane, kterou svorně milovaly a jejíž klidná rozvaha a laskavá povaha ideálně vyhovovala všem jejich potřebám: aby je někdo vychovával, hrál si s nimi a měl je rád.
Gardinerovi se zdrželi v Longbournu jen přes noc a nazítří ráno vyjeli s Elizabeth za poznáním a radovánkami. Jedno jim zaručovalo příjemnou cestu -- snášeli se navzájem výborně, čímž se rozumí, že jim zdraví i povahové sklony dovolovaly překonávat nepohodlí, že jim dobrá nálada zdvojnásobovala každý příjemný zážitek -- a že by si ho ve své moudrosti a laskavosti dokázali i sami připravit, kdyby je okolní svět zklamal. Toto vyprávění si neklade za cíl popsat Derbyshir ani žádné z těch pozoruhodných míst, která navštívili: Oxford, Blenheim, Warwick, Kenilworth, Birmingham atd. jsou dostatečně známé. Nás zajímá jen kousek derbyshirského hrabství.
Když si tedy probhlédli všechny hlavní místní pozoruhodnosti, zamířili do městečka Lambtonu, kde paní Gerdinerová dříve žila a kde, jak nedávno zjistila, ještě bydlí někteří její známí; a Elizabeth se od tetičky odzvěděla, že Pemberly leží pět mil od Lambtonu. Neměli to přímo na cestě, avšak nebyla to delší zajížďka než pár mil. Když se večer radili, kudy zítra pojedou, vyjádřila paní Gardinerová přání znovu se tam podívat. Pan Gardiner prohlásil, že proti tomu není, i obrátili se na Elizabeth, co tomu říká.
"Nechtěla bys vidět místo, o němž jsi už tolikrát slyšela, milunko?" pravila tetička. "Místo, které má spojitost s tolika tvými známými? Wickham tam prožil mládí, však víš."
Elizabeth byla zoufalá. Cítila, že nemá v Pemberly co pohledávat, a byla tedy nucena předstírat, že se jí tam nechce. Musí se přiznat, že ji panská sídla unavují, viděla jich tolik, že už ji vůbec nevzrušuje pohled na krásné koberce a saténové záclony.
Paní Gardinerová jí vytýkala, že je hloupá. "Kdyby to byla jen krásná stavba, bohatě zařízená," pravila, "sama bych o to nestála, ale Pemberley má kouzelé okolí. Patří k němu jedny z nejkrásnějších lesů v zemi." Elizabeth už nic nenamítala -- ale v duchu se s tím nemohla smířit. Okamžitě se jí vybavilo, že by ji mohl Darcy přistihnout, jak si prohlíží jeho panství. To by nepřežila! Pouhá představa jí vehnala krev do tváří a pomyslela si, že se raději otevřeně dozná tetince, než by to riskovala. Řada okolností však mluvila proti tomu, a tak se nakonec rozhodla, že to použije jako posledního prostředku, až si potají zjistí, jsou-li Darcyovi právě přítomni.
Jakmile se večer uchýlila do svého pokoje, hned se jala vyptávat pokojské, je-li pemberleyské panství pěkné, kdo je majitelem, a pak s nemalým rozechvěním, je-li panstvo teď v létě doma. Velmi vítaná záporná odpověď na poslední otázku ji zbavila obav, a mohla se tedy oddávat zvědavosti, jak to tam vypadá, a když na to nazítří znovu přišla řeč a znovu se jí dotázali, měla pohotově patřičně lhostejnou odpověď, že tedy dobře, proč ne. A tak se vypravili na Pemberley.
43
Už cestou vyhlížela Elizabeth s nepopiratelným rozechvěním pemberleyské lesy, a když konečně zahnuli do vrat, propadla velkému zmatku.
Zámek obklopoval rozsáhlý park, který obsahoval řadu různých pásem. Vjeli vchodem na jednom z nejblíže položených míst a hezkou chvíli je vedla cesta krásným lesem, který se táhl do velké dálky.
Elizabeth mlčela, neboť ji příliš zaměstnávaly vlastní myšlenky, avšak neušlo jí ani jedno pozoruhodné místo, kochala se každou vyhlídkou. Asi půl míle cesta pozvolna stoupala a pak se ocitli na vršku, kde les končil a okamžitě upoutal návštěvníkovu pozornost pemberleyský zámek na protějším svahu údolí, kam se cesta dosti prudce svažovala. Byla to rozlehlá kamenná rezidence, půvabně zasazená do svahu a vzadu ohraničená pásmem lesnatých vršků; vpředu se čirá přírodní říčka rozlévala do šíře, ale zřejmě bez umělého zásahu. Její břehy nebyly ani regulované, ani přehnaně zdobené. Elizabeth byla okouzlená. V životě neviděla scenérii, kterou by příroda obdařila štědřeji a byla tak ušetřená zásahů necitlivé lidské ruky. I ostatní dali průchod vřelému obdivu a v té chvíli měla pocit, že být paní na Pemberley by přece jen nebylo tak docela k zahození.
Sjeli z kopce a přes most se přiblžili ke vchodu, a zatímco si prohlíželi zámek zblízka, zmocnily se Elizabeth obavy, nesetká-li se tu přece jen s majitelem toho všeho. Hrozila se možnosti, že se pokojská zmýlila. Požádali, aby si směli zámek prohlédnout, a byli vpuštěni do vstupní síně, a než se dočkali hospodyně, měla Elizabeth dost času na úvahy, kde se to vlastě ocitla.
Přišla hospodyně: starší, na první pohled spořádaná žena, mnohem prostší a přívětivější, než se dalo čekat. Následovali ji do jídelny. Byla to velká, příjemně řešená síň, skvostně zařízená. Elizabeth ji letmo přelétla pohledem a přistoupila k oknu, aby se potěšila vyhlídkou. Lesy lemovaný kopec, odkud přijeli, získal z odstupu na majestátnosti a lahodil oku. Okolní pozemky skýtaly ve všech směrech vábný pohled a Elizabeth vnímala se zalíbením celé panoráma, říčku, stromy roztroušené podél jejích břehů, údolí táhnoucí se, kam jen oko dohlédlo. Jak procházeli ostatními pokoji, měnila se přírodní seskupení, ale z každého okna bylo možné spatřit něco krásného. Všechny pokoje byly vznosné a působivé, jejich zařízení odpovídalo zámožnosti majitele, ale Elizabeth obdivovala jeho vkus, že je nedal zařídit přehnaně honosně a vznešeně, takže působily méně ohromujícím, ale ve skutečnosti přitažlivějším dojmem než zařízení na Rosingsu.
A tady jsem mohla být paní, pomyslela si. Tyhle místnosti by mi byly důvěrně známé! Místo abych si je prohlížela jako cizí návštěvnice, mohla jsem se z nich těšit jako ze svého domova a strýčka s tetinkou tu uvítat coby své hosty. Ale ne --" vzpamatovala se -- "to by se nestalo, strýček s tetičkou by pro mne byli ztraceni, nesměla bych si je pozvat."
Dobře že si to uvědomila, zahnala tím něco velmi podobného lítosti. Byla by se moc ráda ujistila, je-li pán domu skutečně nepřítomen, ale neměla odvahu se na to hospodyně zeptat. Posléze však tu otázku vyslovil strýc; poplašeně se odvrátila, když paní Reynoldsová přitakala a dodala: "Čekáme ho však zítra a přiveze prý s sebou velkou společnost." Jak se Elizabeth zaradovala, že se jejich cesta shodou okolností nezdržela o ten den!
Tetička ji nyní upozornila na jistý obrázek. Přistoupila blíž a spatřila podobiznu pana Wickama, zavěšenou mezi několika jinými miniaturami nad krbovou římsou. Tetička se s úsměvem zeptala, jak se jí líbí. Hospodyně k nim přikročila a sdělila jim, že je to portrét jednoho mladého pána, jehož otec byl správcem panství za nebožtíka pana Darcyho, a ten mu dopřál vzdělání. "Dal se pak na vojnu," dodala, "ale bojím se, že se tam dočista zkazil."
Paní Gardinerová se na neteř usmála, ale Elizabeth jí nedokázala úsměv oplatit.
"A tohle," pravila paní Reynoldsová a ukázala na jinou miniaturu, "je náš pán -- jako živý. Oba portréty jsou ze stejné doby -- asi před osmi lety."
"Slyšela jsem už, že váš pán je hezký člověk," pravila paní Gardinerová, když si prohlédla podobiznu, "má zajímavou tvář. Ale vždyť ty nám můžeš povědět, Lízinko, jestli je to věrná podoba nebo ne."
Po tomto sdělení Elizabeth zřejmě stoupla v očích paní Reynoldsové.
"Slečna tedy pana Darcyho zná?"
Elizabeth zrudla a přikývla: "Ano, trochu."
"A vám se nezdá, že je to velký fešák, slečno?"
"Ale ano, jistěže je."
"Já tedy určitě většího fešáka neznám, ale v galerii nahoře uvidíte ještě lepší, větší jeho podobiznu. Nebožtík pán pobýval v tomto pokoji nejraději a tyhle mniniatury tu zůstaly, jako bývaly tenkrát. Měl je moc rád."
Teď Elizabeth pochopila, proč je mezi nimi i Wickham.
Paní Reynoldsová je upozornila na portrét slečny Darcyové jako osmileté holčičky.
"Je slečna Darcyová stejně přitažlivá jako její bratr?" zeptal se pan Gardiner.
"Ach, ano -- je to ta nejroztomilejší dívka na světě, a tak vzdělaná! Celý den jen hraje a zpívá. Však na ni vedle v pokoji čeká nové piano -- právě je přinesli -- koupil jí je náš pán. Slečna s ním zítra přijede."
Pan Gardiner, který se vždy choval přirozeně a přívětivě, s ní zapředl svými otázkami a poznámkami živý rozhovor: paní Reynoldsová buď z hrdosti, nebo z oddanosti zřejmě ráda povídala o zámeckém pánu a jeho sestře.
"Pobývá pan Darcy často na Pemberley během roku?"
"Ne tak často, jak bych si přála, pane, ale řekla bych, že tu bývá celkem dobrého půl roku, a slečna Darcyová sem jezdí vždycky na léto."
Ledaže se vypraví do Ramsgate, pomyslela si Elizabeth.
"Kdyby se váš pán oženil, měla byste ho tu častěji."
"Máte pravdu, pane, ale pámbůhví, kdy to bude. Nevím, která by byla pro něho dost dobrá."
Gardinerovi se usmívali. Elizabeth musela poznamenat: "To mu jistě slouží ke cti, že o něm tak smýšlíte."
"Říkám jen čistou pravdu a řekne vám ji každý, kdo ho zná," odvětila průvodkyně. Elizabeth si pomyslela, že to už zachází hezky daleko, a s rostoucím úžasem si vyposlechla, co ještě hospodyně dodala: "V životě jsem od něho neslyšela křivé slovo a jsem tady, co mu byly čtyři roky."
Tato uznalá slova jí připadala ze všech nejzvláštnější, nejvíc se vymykala jejím představám. Dosud byla pevně přesvědčená, že dobromyslnost není jeho silnou stránkou. Zpozorněla a byla by toho chtěla slyšet víc; strýček se jí zavděčil, když poznamenal:
"To se dá říct o málokom. Máte štěstí, že sloužíte takovému pánovi."
"Ano, však já to dobře vím, pane. Kdybych hledala se svíčkou ve dne, lepšího bych nenašla. Ale já tvrdím odjakživa, že z dobrosrdečných dětí vyrostou dobrosrdeční lidé, a on býval nejmilejší a nejlaskavější chlapeček na celém světě."
Elizabeth na ni zůstala koukat. To mluví o panu Darcym? nechápala.
"Jeho otec byl zlatý člověk," pravila paní Gardinerová.
"Máte pravdu, dámo, to byl a syn je po něm -- právě tak laskavý k chudým."
Elizabeth poslouchala, divila se, zapochybovala a netrpělivě čekala, co o něm paní Reynoldsová ještě napovídá. Ostatní ji nezajímalo. Zbytečně jí hospodyně vysvětlovala, co který obraz představuje, jak velké jsou pokoje, co stál nábytek. Pana Gardinera bavila její slepá úcta k zámeckému panstvu, jíž si vysvětloval nebetyčnou chválu nynějšího majitele, a tak na to opět brzy zavedl řeč; a zatímco stoupali po hlavním schodišti, vypočítávala se zaujetím všechny jeho četné přednosti.
"Chová se k nájemcům i ke služebnictvu jako nikdo druhý," pokračovala. "Ne jako ti dnešní bujní mladí páni, co nemyslí na nic než na vlastní zábavu. Ani jeden podruh, ani jeden sluha vám o něm nepoví nic špatného. Někteří lidé o něm říkají, že je pyšný, ale toho jsem si já nikdy nevšimla. Podle mého snad někdo může mít ten dojem, protože tak zbůhdarma neklábosí jako někteří mladí pánové."
Do jakého příznivého světla ho to staví! uvažovala Elizabeth.
"Tahle lichotivá podoba," zašeptala jí tetinka, když kráčeli dál, "je v rozporu s jeho chováním vůči našemu ubohému příteli."
"Snad jsme byly mylně informované."
"To sotva, náš zdroj byl přece spolehlivý."
Když dospěli do prostorné haly nahoře, uvedla je hospodyně do překrásného salonku, vybaveného s větším půvabem a lehkostí než dolní síně, a sdělila jim, že pan Darcy dal pokoj znovu zřídit, aby potěšil sestru, která tu ráda prodlévala, když posledně sídlila v Pemberley.
"Je k sestře velmi ohleduplný, to se mu musí přiznat," pravila Elizabeth a přistoupila k oknu.
Paní Reynoldsová si představovala, jak bude slečna Darcyová nadšena, až sem vejde.
"A to je celý on," dodala. "Jak může sestře udělat radost, neváhá ani na okamžik. Udělal by pro ni všechno na světě."
Zbývalo ještě prohlédnout si umělecké sbírky a dvě tři hlavní ložnice. V obrazárně visela řada dobrých obrazů. Elizabeth ale nerozuměla výtvarnému umění a po tom, co už zhlédla dole, se raději podívala na několik pastelů slečny Darcyové, jejichž náměty jí připadaly zajímavější a srozumitelnější. A tu ji konečně něco upoutalo -- uzřela věrnou podobiznu pana Darcyho, s úsměvem na tváři; takhle se na ni někdy díval. Stála několik minut před tímto portrétem ve vážném zamyšlení a vrátila se k němu ještě jednou, než opustili galerii. Paní Reynoldsová jim sdělila, že k němu seděl modelem ještě za života starého pána.
V této chvíli se Elizabeth cítila nakloněna modelu zmíněného portrétu příznivěji než za celou tu dobu, co se znali. Nemohla pominout chválu, jíž ho zahrnovala paní Reynoldsová. Což může být cennější uznání než úsudekí bystré služebné? Uvažovala, kolik lidí mu vděčí za svou spokojenost jakožto bratrovi, majiteli panství, chlebodárci, kolik radosti nebo utrpení může způsobit! -- kolik dobrých nebo špatných skutků může vykonat! Všechno, o čem hospodyně začala, svědčilo příznivě o jeho charakteru, a když teď Elizabeth stála před plátnem, na němž byl vypodobněn, a vystavila se jeho pohledu, vzpomínala na jeho náklonnost s hlubším pocitem vděčnosti než kdykoli předtím, a nepatřičný způsob, jakým ji vyjádřil, jí připadal méně důležitý.
Když si prohlédli část zámku zpřístupněnou veřejnosti, vrátili se dolů, rozloučili se s hospodyní a svěřili se zahradníkovi, který na ně čekal u vchodu.
Jak kráčeli přes trávník k řece, obrátila se Elizabeth a znovu se zadívala nazpět; strýček s tetičkou se pozdrželi, a zatímco dívka uvažovala, z které doby asi zámek pochází, objevil se nečekaně sám jeho majitel na cestě, která vzadu zatáčela ke konírně.
Ocitli se sotva na dvacet yardů od sebe a on se objevil tak náhle, že bylo nemožné, aby ji nespatřil. Jejich pohledy se okamžitě setkaly a tváře obou zrudly do krve. Zíral na ni strnule a na okamžik se zdálo, že překvapením není mocen pohybu, ale zakrátko se vzchopil, přistoupil blíž a oslovil Elizabeth, ne-li s dokonalým sebeovládáním, tedy aspoň s dokonalou zdvořilostí. Zprvu se bezděčně odvrátila, ale zůstala stát, když k ní přistoupil, a přijala jeho pozdravení s rozpaky, které nedokázala překonat. I kdyby jeho zjev a podoba s portrétem, jejž si před chvílí prohlíželi, zanechala manžele Gardinerovy na pochybách, koho mají před sebou, pak zahradníkovo překvapení nad tím, že vidí svého pána, tyto pochyby okamžitě odstranilo. Stáli kousek stranou, dokud hovořil s neteří, která ve svém překvapení a zmatku téměř nebyla s to pohlédnout mu do tváře a sotva věděla, co mu odpovídá na zdvořilé dotazy, jak se daří rodičům a sestrám. Nemohla se vzpamatovat z toho, jak se změnilo jeho vystupování od doby, co se minule rozloučili, každá věta, kterou pronesl, zvyšovala její rozpaky, neodbytně ji sužovalo vědomí, jak je to trapné, že ji tu zastihl, takže těch pár minut, jež spolu strávili, patřilo k nejhorším, jaké kdy prožila. Ani jemu zřejmě nebylo volno, nemluvil svým obvyklým tónem a opakoval dotazy, kdy opustila domov a proč zavítala do Derbyshiru, tak překotně a spěšně, že to jasně nasvědčovalo o zmatku v jeho hlavě.
Nakonec si už zřejmě nedokázal vůbec nic dalšího vymyslet; několik okamžiků stáli mlčky, pak se vzchopil a rozloučil se.
Ostatní se k ní přidali a hovořili s uznáním o jeho zjevu, ale Elizabeth z toho ze všeho neslyšela ani slůvko, a zcela zaujata vlastními dojmy je mlčky následovala. Stud a zoufalství ji docela překonaly. Že sem jenom chodila, vždyť to bylo to nejhorší a nejneuváženější, co mohla udělat! Musí mu to připadat zcela nevhodné, a do jak nelichotivého světla ji to staví v očích tak sebevědomého člověka! Snad usoudí, že se úmyslně snaží ho znovu na sebe upozornit! Ach, proč se sem jen vydala? A proč on přijel den předtím, než ho čekali! Kdyby se vypravili jen o deset minut dřív, nebyl by ji už zastihl, neboť zřejmě krátce předtím přijel -- seskočil z koně nebo z kočáru. Znovu a znovu se jí hrnula krev do tváří při pomyšlení na zlomyslnou náhodu, která je svedla dohromady. A jak se choval -- docela jinak než dřív -- co to má znamenat? Už to je udivující, že ji vůbec vzal na vědomí - a že k ní promlouval tak uctivě, že se jí dotazoval na rodiče! Ještě nikdy v životě ho neviděla tak nestrojeného, nikdy ji neoslovil tak vlídně jako při tomto nečekaném setkání. Jaký rozdíl proti jejich poslednímu rozhovoru v rosingském parku, kdy jí vložil do rukou onen dopis! Nevěděla, co si o tom má myslet, jak si to vysvětlit.
Dospěli právě k půvabné pěšině podél vody a každým krokem se před nimi otvíral úchvatnější pohled a přibližovala pěknější lesní partie, ale trvalo hezkou chvíli, než z toho Elizabeth dokázala něco vnímat, a třebaže automaticky odpovídala, když se na ni obrátil strýc nebo tetička, a zdánlivě spočívala pohledem na věcech, které jí ukazovali, nevnímala ze scenérie před sebou skoro nic. Dlela v duchu výhradně v oné místnosti pemberleyského zámku, ať už to byla kterákoli, kde teď právě byl pan Darcy. Moc ráda by věděla, nač asi zrovna myslí, jak se na ni dívá a jestli ji přese všechno stále ještě miluje. Snad k ní byl tak zdvořilý jen proto, že mu je všechno lhostejné, ale v jeho hlase se přece jen ozývalo něco, co nesvědčilo o lhostejnosti. Nemohla se rozhodnout, jestli mu setkání s ní připravilo víc radosti nebo utrpení, ale rozhodně nezůstal klidný.
Nakonec ji však vytrhly z úvah poznámky ostatních, kde že to duchem bloudí, a pak už se snažila zahnat zdání, že není ve své kůži.
Vešli do lesa, na chvíli opustili řeku a stoupali k vyvýšenině, odkud v průlinách mezi stromy mohl zrak bloudit po četných kouzelných vyhlídkách na údolí, protější vršky hojně zalesněné dlouhými pásy stromů, a tu a tam zachytit i záblesky říčky. Pan Gardiner vyjádřil přání obejít celý park, ale zároveň i obavy, že by to nespravila krátká procházka. Zahradník jim sdělil s vítězoslavným úsměvem, že obvod parku měří deset mil. Tím se to rozhodlo a oni pokračovali v obvyklém okruhu, který je po chvilce opět svedl dolů, a pod převislými větvemi dospěli na břeh říčky, v těchto místech nejužší. Přešli ji po jednoduchém můstku, který znamenitě odpovídal celkovému rázu tohoto místa; příroda tu byla méně přikrášlena než kdekoli jinde, údolí se tak zužovalo, že propouštělo jen vodní proud a úzkou pěšinku mezi přerostlým mlázím, které jej lemovalo. Elizabeth měla chuť prozkoumat její zákruty, ale když přešli most a odhadli vzdálenost od zámku, prohlásila paní Gardinerová, která nebyla právě zdatný chodec, že už nemůže, a soustředila se na to, aby se dostala co nejkratší cestou ke kočáru. Její neteř se samozřejmě musela přizpůsobit, a tak se vydali přímo k zámku na druhé straně řeky; postupovali však jen zvolna, neboť pan Gardiner byl vášnivý rybář, ač se tomuto sportu mohl zřídkakdy oddávat, a natolik ho zaujali pstruzi, kteří se občas ve vodě ukázali, a rozhovor s průvodcem na toto téma, že se téměř nehýbal z místa.
Na této zdlouhavé procházce je znovu překvapil -- a Elizabethin úžas nebyl podruhé o nic menší -- pan Darcy, jenž se náhle objevil kousek opodál. Elizabeth sice překvapil, ale přecce jen byla víc připravena na rozhovor než předtím, a tak si umiňovala, že se bude chovat i rozmlouvat docela klidně, má-li skutečně v úmyslu se s nimi střetnout. Na okamžik měla dojem, že zabočí na jinou pěšinku. Zmizel jim totiž v zákrutu z dohledu, ale když jej prošli, stál přímo před nimi. Na první pohled jí bylo zřejmé, že dosud neopustil své nové přívětivé způsoby, a aby se mu vyrovnala co do zdvořilosti, jala se okamžitě, jak se setkali, obdivovat krásu jeho sídla, ale sotva vyslovila slova "rozkošné" a "okouzlující", vpadly jí do toho jisté neblahé vzpomínky a ona si představila, jak by se to dalo zlomyslně vyložit, že právě ona chválí Pemberley. Zrudla a víc nic neříkala.
Paní Gardinerová kráčela kousek vzadu, a když se Elizabeth zastavila, zeptal se jí Darcy, zda by mu prokázala tu čest a představila ho svým přátelům. Na takovou ohleduplnost nebyla vůbec připravena, a sotva dokázala potlačit úsměv nad tím, že se chce seznámit právě s lidmi, proti nimž se bouřila jeho pýcha, když jí nabídl ruku. Ten bude překvapen, až se doví, kdo to je, pomyslela si. Zřejmě je pokládá za lidi z nejlepší společnosti.
Seznamovací obřad se konal bez prodlení, a když mu objasnila jejich příbuzenské vztahy, poočku na něho pohlédla, aby zjistila, jak se na to zatváří; očekávala téměř, že se co nejrychleji vzdálí z tak nevítané společnsti. Že ho jejich poměr překvapil, bylo zřejmé. Přijal to však odevzdaně, a nejenže se nevzdálil, ale naopak se s nimi vracel a zapředl rozhovor s panem Gardinerem. Elizabeth se nemohla neradovat a nepotlačit vítězoslávu. Těšilo ji, že pozná jedny její příbuzné, za které se nemusí červenat. Naslouchala pozorně, co se mluví, a jásala nad každým výrazem, nad každou strýčkovou větou, která svědčila o jeho moudrosti, taktu a vybraných způsobech.
V rozhovoru se brzy dostali na rybaření a ona slyšela, jak ho Darcy velmi přívětivě zve, aby si během svého zdejšího pobytu přišel zachytat, kdy jen bude mít chuť, nabízí se, že mu obstará udice, a upozorňuje ho, kde je na řece úspěch nejjistější. Paní Gardinerová, která se zavěsila do Elizabeth, na ni uděiveně pohlédla. Elizabeth nic neříkala, ale vrcholně ji to blažilo; věděla, že tahle poklona platí jen jí. Přesto však tonula ve velkém úžasu a znovu a znovu se v duchu ptala: Proč se tak změnil? Co je toho příčinou? Jistě to nedělá pro mne -- není možné, aby si kvůli mně osvojil tak milé způsoby. Přece by ho moje výtky v Hunsfordu nedokázaly tak změnit. Je vyloučené, aby mě ještě miloval.
Chvíli kráčeli tímto způsobem, obě dámy vpředu, oba páni vzadu, ale když sestoupili k říčce, aby si prohlédli nějakou zajímavou vodní rostlinu, udála se v seskupení malá změna. Způsobila ji paní Gardinerová, která unavená dopolední námahou shledala, že jí Elizabethino rámě není dostatečnou oporou, a dala proto přednost manželovu. Pan Darcy se tedy přidružil k její neteři a dál kráčeli spolu. Krátké mlčení první prolomila dáma. Musela mu svěřit, že se jí dostalo ujištění o jeho nepřítomnosti, než se rozhodla sem zavítat, a proto nejprve poznamenala, že asi přijel nečekaně, "neboť vaše hospodyně," dodala, "nám sdělila, že vás rozhodně nečeká dřív než zítra, a dokonce ještě než jsme odjížděli z Backwellu, nám bylo řečeno, že do zdejšího kraje asi hned tak nezavítáte." Potvrdil, že je to pravda, a vysvětlil jí, že musel něco vyřídit se správcem, a proto byl nucen vydat se na cestu o několik hodin dříve než společnost, která ho provází.
"Přibudou sem zítra zrána," pokračoval, "a někteří z nich se k vám budou hlásit jako staří známí -- pan Bingley se sestrami."
Elizabeth odpověděla pouze lehkou úklonou. V duchu se jí okamžitě vybavila scéna, kdy mezi nimi naposled padlo Bingleyho jméno, a pokud mohla soudit podle zabarvení jeho pleti, nedlel ani on myšlenkami jinde.
"Mezi zítřejšími příchozími je ještě někdo, kdo obzvlášť touží seznámit se s vámi," dodal po krátké odmlce. "Dovolila byste, anebo se osměluju žádat přespříliš, abych vám během vašeho zdejšího pobytu směl představit svou sestru?"
Tato žádost ji nesmírně překvapila; byla tak lichotivá, že ani nevěděla, čím si ji zasloužila. Okamžitě si však uvědomila, že přeje-li si slečna Darcyová ji poznat, musí to být dílem jejího bratra, a aniž to dále zkoumala, přijala to s uspokojením; blažilo ji vědomí, že přes všechny neshody o ní zřejmě nesmýšlí špatně.
Kráčeli dál mlčky, oba hluboce zamyšlení. Elizabeth nebylo volně u srdce, to bylo vyloučené, ale cítila se polichocena a měla z toho radost. Jeho přání seznámit jí se sestrou považovala za nejvyšší možnou poklonu. Brzy předešli ostatní o hezký kus, a když stanuli u kočáru, byl manželé Gardinerovi ještě dobré půl čtvrti míle daleko.
Pozval ji dovnitř, ale ona prohlásila, že není unavená, a zůstali spolu stát na trávníku. V takové chvíli mohlo být řečeno mnohé a mlčení bylo velmi trapné. Pokoušela se zapříst rozhovor, ale každý námět jako by narazil na nějaké tabu. Konečně si uvědomila, že byla na cestách, a tak se velmi pilně rozhovořili o Matlocku a Dovedalu. Leč čas i tetinka se vlekly kupředu tak pomalu, že jí už docházela trpělivost i nápady, než ono tete-a-tete pominulo. Když k nim došel pan Gardiner s chotí, dostalo se jim pozvání, aby šli dál a přijali nějaké občerstvení, odmítli však a obě strany se rozloučily s vybranou zdvořilostí. Pan Darcy pomohl dámám do kočáru a Elizabeth se za ním dívala, když odjížděli, jak kráčí zvolna k zámku.
Strýc s tetou se nyní začali svěřovat se svými dojmy a oba se shodli na tom, že pan Darcy daleko převyšuje všechna jejich očekávání. "Chová se jako dokonalý gentleman, je zdvořilý a přívětivý," pravil strýček.
"Je na něm něco trošku majestátního, to ano," odvětila tetinka, "ale to se týká jen jeho zjevu a docela se to k němu hodí. Potvrdila bych, co říkala hospodyně; i když ho někteří lidé pokládají za pyšného, já jsem to na něm nezpozorovala."
"Opravdu mě překvapilo, jak se k nám choval. Byl víc než zdvořilý, byl skutečně pozorný a neměl k tomu vlastně důvod. Zná se přece s Elizabeth jen povrchně."
"Řeknu ti tedy, Lízinko," pravila tetička, "že snad není takový fešák jako Wickham, nebo spíš nemá tak hezký obličej, protože jinak má docela příjemné rysy. Ale proč jsi mi vykládala, že je protivný?"
Elizabeth se vykrucovala, jak jen dovedla, tvrdila, že se jí zamlouval mnohem víc, když se setkali v Kentu, než předtím a že ho ještě nikdy neviděla tak přívětivého jako právě dnes.
"Snad je trochu náladový," poznamenal strýc. "U vzešených lidí se s tím často setkáváme, a proto ho nevezmu za slovo ohledně toho rybaření. Třeba si to rozmyslí a někdy jindy by mě ze svých pozemků klidně vykázal."
Elizabeth měla pocit, že ho vůbec nepochopili, ale neříkala nic.
"Když jsem ho teď viděla na vlastní oči," pokračovala paní Gardinerová, "nevěřila bych, že by se dokázal k někomu zachovat tak krutě jako k chudákovi Wickhamovi. Nedělá dojem špatného člověka. Naopak, má něco milého v rysech kolem úst, když mluví. A ve tváři se mu zračí důstojnost, která se nezdá svědčit o tvrdém srdci. Ale v očích té dobré ženy, která nás provázela po zámku, je prostě anděl. Někdy jsem měla co dělat, abych se nesmála. Nebude asi na služebnictvo přísný, a to váží u těch lidí víc než všechny ctnosti."
Elizabeth viděla, že je nutné, aby nějak ospravedlnila jeho počínání vůči Wickhamovi, a tak jim co nejopatrněji naznačila, že podle toho, co se doslechla od jeho kentských příbuzných, vypadá celá záležitost podstatně jinak, že se pan Darcy rozhodně nezachoval tak špatně a Wickham není tak bez viny, jak jim to líčil v Hertfordshiru.
Na dotvrzení svých slov jim popsala všechny peněžní transakce, které mezi nimi proběhly, a aniž přímo sdělila, odkud pocházejí tyto informace, ujistila je, že ze spolehlivého pramene.
To všechno sice paní Gardinerovou velice zajímalo a udivovalo, ale jelikož se právě blížili k místům, kde kdysi prožila tolik radostných chvil, milé vzpomínky zapudily všechno ostatní; ukazovala manželovi pozoruhodnosti v okolí a zaneprázdněna tím neměla na nic jiného ani pomyšlení. Dopolední procházka ji unavila a sotva pojedli, už se zase vypravila, aby vyhledala dřívější přátele a strávila krásný večer obnovováním vztahů, které byly po mnoho let zanedbávány.
Události onoho dne Elizabeth zaujaly tak cele, že novým známým nevěnovala mnoho pozornosti, nemohla myslet na nic než na pocty, které jim pan Darcy prokazoval, a hlavně na jeho přání seznámit ji se sestrou, a opětovně nad tím žasla.
44
Elizabeth se dohodla s panem Darcym, že jí přivede sestru hned nazítří po jejím příjezdu do Pemberley, a tak se chystala, že se to dopoledne z hostince nikam nevzdálí. Zmýlila se však ve svém předpokladu, neboť návštěva se dostavila hned po příjezdu panstva do Lambtonu. Gardinerovi a Elizabeth si vyšli s novými známými na procházku do okolí a právě se s onou rodinou vrátili do hostince, aby se převlékli k obědu, když tu je hrčení přivábilo k oknu a oni spatřili, že se po silnici blíží dvoukolka a v ní pán s dámou. Elizabeth okamžitě poznala jeho livrej, uhádla, co to znamená, a netajila před příbuznými, že ji to nemálo udivuje, když jim oznamovala, jakou poctu očekává. Strýček s tetičkou užasli a z jejích rozpačitých slov spolu s dnešní událostí a událostmi předchozího dne se jim celá záležitost začala jevit v novém světle. Dosud neměli důvod k takové domněnce, ale nyní jim připadalo, že velká pozornost z jeho strany se nedá vysvětlit jinak než něžnými city k jejich neteři. Zatímco se v duchu obírali těmito novými úvahami, zmocňovalo se Elizabeth čím dál tím větší rozčilení. Samotnou ji udivovalo, že ztrácí klid, ale ke všem ostatním důvodům, které k tomu měla, se přidružily i obavy, že ji ve svém zaujetí vylíčil sestře přespříliš příznivě, a protože jí víc než kdy jindy záleželo na tom, aby se zalíbila, měla přirozeně strach, že se jí to nezdaří.
Odstoupila od okna, aby ji nespatřili; přecházela po pokoji sem a tam a snažila se nabýt ztracenou rovnováhu, ale překvapení a zvědavost, s níž ji pozorovali strýc s tetičkou, k tomu nijak nepřispívaly.
Slečna Darcyová se dostavila v bratrově doprovodu a velkolepý obřad proběhl. Elizabeth shledala ke svému údivu, že její nová známá je přinejmenším stejně na rozpacích jako ona sama. Co byla v Lambtonu, slyšela už kolikrát, že slečna Darcyová je nesmírně pyšná, ale po několika minutách v její přítomnosti dospěla k přesvědčení, že je pouze velice plachá. Nebyla s to dostat z ní víc než jednoslabičná slůvka.
Slečna Darcyová byla vysoká a statnější než Elizabeth, a třebaže jí bylo sotva šestnáct, měla vyvinutou postavu, žensky půvabnou. Nebyla snad tak přitažlivá jako její bratr, ale ve tváři se jí zračil jasný rozum a přívětivá pohoda a měla nestrojené a jemné způsoby. Elizabeth, jež očekávala, že se slečna prokáže tak pronikavým a neúhybným bystrozrakem jako druhdy pan Darcy, se značně ulevilo, když u ní shledala tak odlišné povahové založení.
Zakrátko po příchodu jí Darcy sdělil, že ji přijde pozdravit i Bingley, a sotva stačila podotknout, že ji to těší, a připravit se na nového hosta, už zaslechla Bingleyho hbité kroky na schodech a za okamžik stanul v místnosti. Elizabeth se na něho už dávno nehněvala, ale i kdyby v ní bylo ještě trochu roztrpčení zůstalo, sotva mohlo obstát před nenucenou srdečností, s jakou vyjádřil radost nad opětovným setkáním. Vyptával se jí přátelsky, i když jen všeobecně, na její rodinu a vypadal a rozprávěl stejně upřímně a dobromyslně jako dřív.
Manžele Gardinerovy zajímal tento pán neméně než ji. Už dlouho si ho přáli poznat. Vlastně celá shromážděná společnost v nich vzbuzovala živou pozornost. Podezření, které právě pojali ohledně pana Darcyho a jejich neteře, je vedlo k tomu, že oba bedlivě, ale skrytě pozorovali, a z toho, co viděli, brzy usoudili, že aspoň jeden z obou ví, co je to láska. Jejími city si jisti nebyli, ale že on překypuje obdivem k ní, bylo nabíledni.
Elizabeth sama byla velice zaneprázdněná. Chtěla proniknout všem hostům do duše, sama se ovládat a být ke každému milá; v tom posledním, kde se nejvíc obávala nezdaru, měla nyní největší naději na úspěch, neboť ti, které si chtěla získat, jí byli předem příznivě naklonění. O Bingleyovi nebylo pochyb, Georgiana se snažila a Darcy nemohl jinak než ji obdivovat.
Jakmile spatřila Bingleyho, vzpomněla si přirozeně na sestru, a jak ráda by věděla, zda i jeho myšlenky k ní občas zabloudily. Chvílemi měla dojem, že je zamlklejší než dříve při podobných příležitostech, a párkrát s potěšením usoudila, že na ni hledí, jako by pátral po jisté podobě. V tom se snad mohla mýlit, ale rozhodně nezapochybovala o jeho vztahu k slečně Darcyové, která jim byla předhozena jako Janina sokyně. Nevyměnili spolu ani jeden něžný pohled. Nepřihodilo se nic, co by opravňovalo naděje Darcyho sestry. V tom ohledu se brzy upokojila, a než se rozloučili, měla ve své dychtivosti dvakrát nebo třikrát dojem, že mu nějaká zmínka připamatovala Jane a že na ni nevzpomíná bez něžnosti ani bez přání stočit rozhovor tak, aby na ni zavedl řeč, kdyby mu nechyběla odvaha. Jednu chvíli, kdy se ostatní bavili mezi sebou, k ní poznamenal hlasem, z něhož očividně zaznívala lítost, že "je to už hezky dávno, co se směl naposled těšit z její společnosti", a než mu mohla něco odpovědět, dodal: "Je tomu už přes osm měsíců. Setkali jsme se naposled 26. listopadu, kdy jsme tančili v Nethersfieldu."
Elizabeth potěšilo, že si to tak přesně pamatuje; a později si našel příležitost zeptat se jí, když je ostatní nerušili, zda jsou nyní všechny její sestry v Longbournu. Ta otázka sama o sobě mnoho neznamenala, právě tak jako předchozí poznámka, ale byly provázeny pohledem a vysloveny způsobem, který jim dával hlubší význam.
Nepodařilo se jí příliš často věnovat pozornost samému Darcymu, ale kdykoli se na něj přece jen zadívala, viděla, že se stále ještě tváří přívětivě, a všechno, co řekl, bylo nahony vzdálené jakékoli povýšenosti nebo opovržení vůči přítomným, že mohla s jistotou pokládat dokonalé způsoby, jichž byla včera svědkem, za něco aspoň trochu trvalejšího než chvilkový rozmar. Když přihlížela tomu, jak se snaží získat sympatie a dobré mínění lidí, s nimiž by před několika málo měsíci pokládal jakékoli styky za nevhodné -- když viděla, jak je pozorný nejen k ní, ale právě k těm příbuzným, jimiž tak otevřeně opovrhoval, a když si vzpomněla na jejich poslední bouřlivý výstup na hunsfordské faře -- byl to tak neuvěřitelný rozdíl a jeho proměna na ni udělala takový dojem, že sotva dokázala potlačit viditelný úžas. Nikdy, ani ve společnosti jeho drahých přátel v Netherfieldu, ani mezi vznešenými příbuznými na Rosingsu dosud nezažila, že by se tak snažil být milý, že by se tak dokázal oprostit od vědomí vlastní důležitosti a od své neochvějné přezíravosti jako nyní, kdy mu jeho snaha mohla sotva co důležitého vynést a kdy už jen ti noví známí, jimž věnoval takovou pozornost, by byli vzbudili úsměšky odsouzení jak netherfieldských, tak rosingských dam.
Návštěva se protáhla přes půl hodiny, a když se zvedli k odchodu, aby se rozloučili, vyzval pan Darcy sestru, aby podpořila jeho přání uvítat pana Gardinera s chotí a slečnu Bennetovou během jejich zdejšího pobytu v Pemberley na obědě. Slečna Darcyová sice s ostychem, který nasvědčoval, že není ještě příliš zvyklá zvát hosty, ale ochotně poslechla. Paní Gardinerová pohlédla na neteř, aby zvěděla, zda ona, jíž pozvání platilo především, by je chtěla přijmout, ale Elizabeth se dívala stranou. Paní Gardinerová však usoudila, že ten schválně vyhýbavý pohled svědčí spíš o okamžitých rozpacích než o odmítavém postoji, a když viděla, že její manžel, který miloval společnost, by pozvání ochotně přijal, prohlásila, že ráda přijde, a návštěva byla stanovena na pozítří.
Bingley vyjádřil radost nad tím, že má jistotu se s Elizabeth ještě shledat, neboť jí toho má mnoho co říci a musí se jí zeptat na leccos o společných hertfordshirských přátelích. Elizabeth si to všechno vyložila jako přání, aby od ní uslyšel něco o sestře, a to ji potěšilo: vzhledem k této okolnosti i kvůli některým jiným mohla po odchodu návštěvníků usoudit, že minulou půlhodinu nestrávila nejhůř, ač během té doby nezakoušela zvlášť radostné pocity. Dychtila po samotě a obávala se strýcova a tetina vyptávání nebo narážek, a tak se zdržela jen tak dlouho, aby vyslechla jejich uznalý úsudek o Bingleym, a pak spěchala se převléci.
Neměla však proč se obávat zvědavosti manželů Gardinerových; ti by byli ani nechtěli nutit ji ke zpovědi. Bylo jim zřejmé, že se zná s panem Darcym mnohem důvěrněji, než tušili, a uhádli, že on je do ní zamilovaný až po uši. Viděli toho dost, aby si to vyložili po svém, ale nic, co by je opravňovalo k vyptávání.
Nyní však měli snahu utvořit si o panu Darcym dobré mínění a od té doby, co se s ním seznámili, se nenaskytlo nic, co by tomu vyvracelo. Nemohli neocenit jeho ohleduplnost, a kdyby posuzovali jeho charakter jen podle vlastních zážitků a řečí jeho hospodyně a nebrali v úvahu jiné dojmy, byli by Hertfordshirští, kteří ho znali, sotva uvěřili svému sluchu. Teď měli zájem na tom uvěřit hospodyni a brzy si uvědomili, že názory služebné, která ho zná od čtyř let a dělá dojem slušné paní, není možné lehkovážně pominout. Ani mezi svými lambtonskými přáteli se nedozvěděli nic, co by ho podstatně znevažovalo.
Nikdo mu nemohl vytknout nic než pýchu, a snad i oprávněně, ne-li, pak by mu ji určitě přisoudili obyvatelé tržního městečka, kde se jeho rodina s nikým nestýkala. Bylo však obecně uznáváno, že je velkomyslný a že hodně pomáhá chudým.
Pokud jde o Wickhama, zjistili naši cestovatelé zakrátko, že se velké oblibě zrovna netěší, a třebaže nikdo vlastně neznal podstatu jeho rozepře se synem mecenáše, věděli moc dobře, že po sobě zanechal dluhů jako máku, když odjel z Derbyshiru, a že je pan Darcy později zaplatil.
Zatím Elizabeth zalétala v myšlenkách ještě častěji do Pemberley než včera, a třebaže jí s postupujícím časem večer připadal velmi dlouhý, přece nestačil na to, aby určila své vztahy k jednomu člověku v oné rezidenci, a tak ležela s očima otevřenýma ještě dobré dvě hodiny a snažila se vyznat sama v sobě. Určitě k němu nechová nenávist. Ne, nenávist dávno vyprchala a téměř stejně dlouho se už styděla, že k němu pociťovala antipatii, kterou tak neváhala nazvat. Vzbudil v ní úctu, když se přesvědčila o jeho ušlechtilých vlastnostech, a ač si to zprvu přiznávala neochotně, po čase už jí to nebylo tolik proti mysli; nyní se ta úcta vlivem navýsost lichotivé výpovědi a jeho přívětivosti, jaké se stala svědkem včera, změnila v něco ještě osobnějšího.