PŮLNOČNÍ SLUNCE...TWILIGHT SÁGA

Jasper se zarazil, jako by si právě na něco vzpomněl. ,,Zavři oči,‘‘ rozkázal.

Zaváhala jsem. Rozhodl se mě přece jen zabít?

,,Dělej!‘‘

Zaskřípala jsem zuby a zavřela oči. Cítila jsem se dvakrát bezmocněji než předtím.

,,Jdi po mém hlasu a neotvírej oči. Podíváš se a je po tobě, jasný?‘‘

Přikývla jsem a přemýšlela, co asi nechtěl, abych viděla. Ulevilo se mi, že se snažil chránit nějaké

tajemství. Neměl by k tomu důvod, kdyby mě prostě měl v plánu zabít.

,,Tudy.‘‘

Pomalu jsem šla za ním, opatrně, abych mu nedala žádnou záminku. Vedl mě ohleduplně,

alespoň mě nenechal narážet do stromů. Slyšela jsem, jak se změnil zvuk, když jsme byli ven

z lesa; taky vítr byl cítit jinak a zápach mého hořícího klanu byl silnější. Cítila jsem, jak mi slunce

hřeje do obličeje a vnitřní strana mých víček byla jasnější, jak jsem se třpytila.

Vedl mě blíž a blíž k tlumenému praskotu plamenů, tak blízko, že jsem cítila, jak se mi kouř otírá o

kůži. Věděla jsem, že mě mohl zabít kdykoliv, ale ta blízkost ohně mě i tak znervózňovala.

,,Sedni se sem. Oči zavřené.‘‘

Země byla teplá od slunce a od ohně. Zůstala jsem velmi nehybná a soustředila se, abych

vypadala neškodně, ale pořád jsem cítila, jak na mě zírá a to mě pobuřovalo. I když jsem se nijak

nezlobila na tyhle upíry, kterým jsem věřila, že se jen bránili, cítila jsem ty nejpodivnější návaly

vzteku. Skoro jako by byly mimo mě, jako by to byly jen zbytky z boje, které se teď začaly

objevovat.

Vztek ze mě ale i přesto neudělal hlupáka, protože jsem byla až příliš smutná – bylo mi mizerně

skrz naskrz. Myslela jsem na Diega a nemohla jsem si pomoct od přemýšlení nad tím, jak musel

umřít.

Byla jsem si jistá, že by ani za nic Rileymu naše tajemství neřekl dobrovolně – tajemství, která mi

dala důvod věřit Rileymu, tak dlouho, než bylo pozdě. V hlavě jsem měla zase Rileyho tvář – ten

chladný, klidný výraz, který měl, když vyhrožoval potrestáním kohokoliv, kdo se nebude chovat

tak jak má. Znovu jsem slyšela jeho hrůzný a podivně detailní popis –

držet, zatím co ona vám utrne nohy a potom vám pomalu, pomalu bude upalovat prsty, uši, rty, jazyk

a všechny další postradatelné části těla jednu po druhé

Až teď jsem si uvědomila, že jsem ho slyšela popisovat Diegovu smrt.

Tu noc jsem si byla jistá, že Rileyho něco změnilo. Zabití Diega bylo to, co Rileyho změnilo, co ho

utvrdilo. Věřila jsem jen jedné věci, kterou mi kdy Riley řekl – cenil si Diega víc, než kohokoliv z nás

ostatních. Dokonce ho měl rád. A stejně se díval, jak mu naše stvořitelka ubližuje. Nepochybně jí

pomáhal. Zabil Diega spolu s ní.

Přemýšlela jsem, kolik bolesti by bylo potřeba, abych zradila Diega. Moje představa byla dost

vysoká. A byla jsem si jistá, že to muselo být minimálně tolik, aby Diego zradil mě.

Bylo mi hrozně. Chtěla jsem dostat obraz Diega křičícího v agonii z hlavy, ale nechtěl zmizet.

A potom se na louce ozval křik.

Zatřepala se mi víčka, ale Jasper zuřivě zavrčel a já je hned přimáčkla k sobě. Neviděla jsem nic

než těžký levandulový kouř.

Slyšela jsem křik a zvláštní divoké vytí. Bylo hlasité a bylo ho hodně. Nedokázala jsem si

představit, jak by se musel zkřivit obličej, aby vyprodukoval takový zvuk a nevědět to, dělalo ten

zvuk ještě děsivějším. Ti žlutoocí upíři byli tak jiní než my. Nebo jiní než

jsem byla jediná, kdo tu zbyl. Riley a naše stvořitelka už byli dávno pryč.

Slyšela jsem jména,

pokračovalo. Samozřejmě, že nám Riley lhal taky o jejich počtu.

Vytí se ztišovalo, dokud nezůstalo jednohlasné; jedno zoufalé nelidské vytí, které mě nutilo

skřípat zuby. Viděla jsem ve své hlavě Diega tak jasně, a ten zvuk byl jako by křičel on.

Slyšela jsem Carlisla jak mluví přes jiné hlasy a to skučení. Naléhal, aby se na něco mohl podívat.

,,Prosím, nechte mě se podívat. Dovolte mi prosím pomoct.‘‘ Neslyšela jsem nikoho, kdo by se

s ním hádal, ale z nějakého důvodu zněl jeho tón, jako by ten spor prohrával.

Potom vytí dosáhlo nové, ještě větší pronikavosti, a najednou říkal Carlisle vřele ‘děkuju‘ a přes

všechno to vytí bylo slyšet pohyb hodně těl. Mnoho blížících se těžkých kroků.

Poslouchala jsem pozorněji a slyšela jsem něco nečekaného a nemožného. Spolu s těžkým

oddychováním – a já nikdy nikoho z našeho klanu takhle dýchat neslyšela – bylo slyšet tucty

hlubokých bušivých zvuků. Skoro jako . . . tlukoty srdcí. Ale rozhodně ne lidských srdcí. Jejich zvuk

jsem znala dobře. Pořádně jsem se nadechla, ale vítr foukal z opačné strany a já cítila jen kouř.

Bez zvuku, který by mě nějak upozornil, se mě něco dotklo; pevně mě to sevřelo z obou stran na

hlavě.

Oči se mi začaly otevírat panikou, jak jsem sebou škubla a napjala se ve snaze vytrhnout se z toho

sevření, a okamžitě se setkaly s Jasperovým varovným pohledem asi pět centimetrů od mého

obličeje.

,,Nech toho,‘‘ obořil se na mě, a přitlačil mě zpátky na zadek. Slyšela jsem jen jeho a uvědomila

jsem si, že má ruce přitlačené těsně k mojí hlavě a úplně mi zakrývá uši.

,,Zavři oči,‘‘ nařídil znovu, pravděpodobně normální hlasitostí, ale pro mě tlumeně.

Snažila jsem se uklidnit a zase jsem zavřela oči. Nechtěli taky, abych něco slyšela. S tím jsem

mohla žít – pokud to mělo znamenat, že žít budu.

Na vteřinu jsem měla před zavřenými víčky Fredův obličej. Řekl, že bude čekat jeden den.

Přemýšlela jsem, jestli svoje slovo dodrží. Přála jsem si, abych mu mohla říct pravdu o těch

žlutookých, a kolik nejspíš bylo toho, co jsme nevěděli. Celý tenhle svět, o kterém jsme ve

skutečnosti nevěděli nic.

Bylo by zajímavé ten svět prozkoumat. Obzvlášť s někým, s kým jsem mohla být neviditelná a

v bezpečí.

Ale Diego byl pryč. Najít Freda se mnou nepůjde. To mi představy o budoucnosti poněkud

znechutilo.

Pořád jsem byla schopná slyšet něco z toho, co se dělo, ale bylo to jen vytí a pár hlasů. Ať už ty

zvláštní bušivé zvuky byly cokoliv, teď byly příliš utlumené na to, abych je mohla zkoumat.

Rozeznala jsem slova, když o pár minut později Carlisle řekl: ,,Musíte . . .‘‘ – jeho hlas se na chvíli

ztišil a potom – ,, . . . odteď. Kdybychom mohli pomoct, udělali bychom to, ale nemůžeme odejít.‘‘

Někdo zavrčel, ale bylo to podivně bezvýhružné. Z vytí se stalo tiché kňučení, které pomalu

mizelo, jako by se pohybovalo pryč ode mě.

Pár minut bylo ticho. Slyšela jsem tiché hlasy, mezi nimi Carlisla a Esme, ale taky nějaké, které

jsem neznala. Přála jsem si něco ucítit – slepota v kombinaci s utlumeným zvukem mě nutila

usilovně hledat nějaký zdroj smyslových informací. Ale všechno co jsem mohla cítit, byl ten

příšerně sladký kouř.

Bylo slyšet jeden hlas, vyšší a jasnější než ostatní, slyšela jsem ho nejsnadněji.

,,Ještě pět minut,‘‘ slyšela jsem říct kohokoli, kdo to byl. Byla jsem si jistá, že je to dívka, kdo

mluví. ,,A Bella otevře oči za třicet sedm sekund. Nepochybuju, že nás už slyší.‘‘

Pokusila jsem se to pochopit. Nutili ještě někoho, aby měl zavřené oči, jako mě? Nebo si myslela,

že se jmenuju Bella? Nikomu jsem svoje jméno neřekla. Zase jsem usilovala o to, abych něco

ucítila.

Další mumlání. Přišlo mi, že jeden hlas zní divně – neslyšela jsem v něm nic nám vlastního. Ale

nemohla jsem si být jistá, když mi Jasper držel ruce bezpečně na uších.

,,Tři minuty,‘‘ řekl ten vysoký jasný hlas.

Jasperovy ruce pustily mou hlavu.

,,Radši už otevři oči,‘‘ řekl mi z místa pár kroků ode mě. To, jak to řekl, mě vyděsilo. Rychle jsem

se kolem sebe rozhlédla, hledajíc to nebezpečí, které jeho hlas značil.

Celé jedno moje zorné pole bylo zahaleno tmavým kouřem. Poblíž se mračil Jasper. Skřípal zuby

a díval se na mě s výrazem, který byl skoro . . . vyděšený. Ne jako by se bál mě, ale jako by se bál

kvůli

zvaného Volturiovi. Zajímalo mě, co byli Volturiovi zač. Nedokázala jsem si představit, čeho by se

tenhle zjizvený upír mohl bát.

Za Jasperem byli zády ke mně rozestavění čtyři upíři do volné řady. Jedna z nich byla Esme. S ní

byla vysoká blondýna, maličká černovlasá dívka a tmavovlasý upír tak obrovský, že vypadal děsivě

jen na pohled – ten, co jsem ho viděla zabít Kevina. Na moment jsem si ho představila, jak drží

Raoula pod krkem. Byla to zvláštně příjemná představa.

Za tím velkým byli další tři upíři. Nemohla jsem vidět, co přesně dělali, protože mi stál v cestě.

Carlisle klečel na zemi a vedle něj byl upír s tmavě zrzavými vlasy. Na zemi ležela další postava, ale

moc jsem toho z ní neviděla, jen jeany a malé hnědé boty. Byla to buď žena, nebo mladý muž.

Přemýšlela jsem, jestli toho upíra dávají zase dohromady.

Takže celkem osm žlutookých upírů, plus všichni ti vyjící předtím, bůhví co

upírů; bylo slyšet nejmíň osm dalších hlasů. Celkem šestnáct, možná víc. Víc než dvakrát tolik, kolik

nám Riley řekl, abychom čekali.

Přistihla jsem se, jak zuřivě doufám, že ho ti černí opláštění upíři chytí a že bude pořádně

Ta upírka na zemi se začala pomalu stavět na nohy – pohybovala se podivně, skoro jako by to byl

nějaký nemotorný člověk.

Vítr změnil směr, foukl kouř na mě a na Jaspera. Na moment bylo kromě něj všechno neviditelné.

I když jsem nebyla tak slepá jako předtím, najednou jsem byla z nějakého důvodu mnohem

neklidnější. Jako bych cítila, jak ta úzkost přímo krvácí z upíra vedle mě.

Ten slabý větřík zavanul v další sekundě zpátky a já uviděla a ucítila všechno.

Jasper na mě vztekle zasyčel a shodil mě z mého přikrčení zpátky na zem.

Byla to ona – ten člověk, kterého jsem jen před pár minutami lovila. Ta vůně, na kterou se

soustředilo celé moje tělo. Ta sladká, vlhká vůně té nejlahodnější krve, kterou jsem kdy stopovala.

V puse a v krku jako by mi hořelo.

Šíleně jsem se snažila držet rozumu – zaměřit se na fakt, že Jasper jen čekal, než vyskočím znovu,

aby mě mohl zabít – ale zvládala to jen jedna moje část. Cítila jsem se, jako bych se měla rozpůlit,

ve snaze se tu udržet.

Ta lidská dívka jménem Bella na mě zírala udivenýma hnědýma očima. Pohled na ni to ještě

zhoršoval. Viděla jsem, jak krev proudí její pokožkou. Snažila jsem se dívat kamkoli jinam, ale moje

oči se v kruzích stále vracely k ní.

Ten zrzavý na ni tiše promluvil. ,,Vzdala se. To jsem ještě nikdy neviděl. Jen Carlisla by napadlo to

vůbec nabídnout. Jasper s tím nesouhlasí.‘‘

Carlisle mu to musel vysvětlit, když jsem měla zakryté uši.

Ten upír držel lidskou dívku oběma rukama, a ona obě ruce tiskla k jeho hrudi. Její hrdlo bylo jen

centimetry od jeho úst, ale ona vůbec nevypadala, že by ji to děsilo. A on nevypadal, jako by lovil.

Snažila jsem se pochopit myšlenku klanu, který by měl člověka jako mazlíčka, ale tohle se mojí

představě ani zdaleka nepodobalo. Kdyby to byla upírka, hádala bych, že jsou spolu.

,,Je Jasper v pořádku?‘‘ zašeptala ta lidská dívka.

,,Je v pohodě. Ten jed štípe,‘‘ řekl upír.

,,Pokousali ho?‘‘ zeptala se, šokovaná tou myšlenkou.

Kdo ta dívka byla? Proč jí ti upíři dovolili s nimi být? Proč ji ještě nezabili? Proč s nimi vypadala tak

klidně, jako by se jich nebála? Zdálo se, že byla součástí tohoto světa a přitom nerozuměla jeho

faktům. Samozřejmě že Jaspera pokousali. Právě bojoval – a vypořádal se – s celým mým klanem.

Věděla ta holka vůbec, co jsme?

Ugh, to pálení v krku bylo neskutečné! Snažila jsem se nemyslet na to, jak ho zaháním její krví, ale

vítr mi její vůni foukal přímo do obličeje! Bylo moc pozdě na zachování chladné hlavy – ucítila jsem

svou lovenou kořist a nijak se to už nedalo změnit.

,,Snažil se být všude zároveň,‘‘ řekl ten zrzek dívce. ,,Celkově se snažil zajistit, aby Alice nemusela

nic dělat.‘‘ Zavrtěl hlavou a podíval se na tu drobounkou černovlasou dívku. ,,Alice ničí pomoc

nepotřebuje.‘‘

Upírka jménem Alice střelila pohledem po Jasperovi. ,,Je až moc starostlivý, hlupáček,‘‘ řekla

svým čistým sopránem. Jasper jí pohled oplatil a napůl se usmíval, na vteřinu vypadal, jako by

zapomněl, že existuju.

Stěží jsem bojovala s instinktem, který chtěl, abych jeho výpadku zneužila a skočila na tu lidskou

holku. Trvalo by to míň než okamžik a potom by její teplá krev – krev, kterou jsem slyšela

pumpovat jejím srdcem – utišila ty plameny. Byla tak

Ten upír s tmavě rudými vlasy mi prudce a varovně pohlédl do očí, a já věděla, že bych umřela,

kdybych se o to pokusila, ale kvůli té bolesti v mém hrdle jsem se cítila, jako bych měla umřít, když

to neudělám. Bolelo to tolik, že jsem zničeně zakřičela nahlas.

Jasper na mě zavrčel a já se pokusila nehýbat, ale její vůně jako by byla obrovskou rukou, která

mě násilím zvedala ze země. Nikdy jsem se nepokoušela nezakousnout se, když jsem už začala

lovit. Zabořila jsem ruce do země ve snaze najít něco, čeho bych se mohla držet, ale nenašla jsem

nic. Jasper se přikrčil, a i když jsem věděla, že mám dvě sekundy před smrtí, nedokázala jsem

ovládnout své žíznivé myšlenky.

A najednou tam byl Carlisle s rukou na Jasperově paži. Podíval se na mě laskavýma, klidnýma

očima. ,,Rozmyslela sis to, malá?‘‘ zeptal se mě. ,,Nechceme tě zabít, ale uděláme to, pokud se

nedokážeš ovládnout.‘‘

,,Jak to můžete vystát?‘‘ zeptala jsem se, skoro žadoníc. Copak taky nehořel? ,,Já ji

jsem na ni a zoufale si přála, aby ta vzdálenost mezi námi zmizela. Moje prsty zbytečně

prohrabávaly kamenitou hlínu.

,,Musíš to vystát,‘‘ řekl Carlisle vážně. ,,Musíš cvičit sebekontrolu. Je to možné a je to taky jediná

věc, která tě teď zachrání.‘‘

Pokud byla mojí jedinou šancí na přežití taková tolerance k lidem, jakou zvládali tihle zvláštní

upíři, pak už jsem byla dávno odsouzená k záhubě. Nemohla jsem ten oheň vystát. Stejně jsem

byla z hlediska přežití dost nerozhodná. Nechtěla jsem umřít, nechtěla jsem bolest, ale k čemu by

mi to bylo? Všichni ostatní byli mrtví. Diego byl mrtvý už několik dní.

Měla jsem jeho jméno přímo na rtech. Skoro jsem ho zašeptala nahlas. Místo toho jsem se ale

oběma rukama popadla za hlavu a snažila se myslet na něco, co by nebolelo. Ne na tu dívku, a ne

na Diega. Moc dobře mi to nešlo.

,,Neměli bychom jít od ní dál?‘‘ zašeptala chraptivě ta lidská dívka a narušila mou koncentraci.

Mrskla jsem po ní pohledem. Měla tak tenkou a jemnou kůži. Viděla jsem jí na krku puls.

,,Musíme tu zůstat,‘‘ řekl upír, kterého se držela. ,, Přicházejí sem

mýtiny.‘‘

Oni? Letmo jsem pohlédla na sever, ale neviděla jsem nic než kouř. Myslel tím Rileyho a naši

stvořitelku? Pocítila jsem nový záchvěv paniky následovaný malým záchvěvem naděje. Ona a Riley

přece neměli šanci postavit se těmhle upírům, kteří nás zabili tolik, nebo ano? I když už byli pryč ti

vyjící, sám Jasper vypadal natolik schopný, aby se s těmi dvěma vypořádal.

Nebo myslel ty záhadné Volturiovi?

Vítr mi zase vanul do obličeje a trápil mě vůní té dívky, a moje myšlenky se rozsypaly. Žíznivě jsem

na ni hleděla.

Dívka mi pohled oplatila, ale její výraz byl o tolik jiný, než jaký by měl být. I když jsem cítila, že

mám rty ohrnuté nad zuby, i když jsem se třásla úsilím vynaloženým na to, abych na ni neskočila,

nevypadala, že by se mě bála. Místo toho vypadala fascinovaně. Skoro to vypadalo, jako by se

mnou chtěla mluvit – jako by se mě chtěla na něco zeptat.

Potom Carlisle a Jasper začali couvat od ohně – a ode mě – aby byli blíž ostatním a té dívce.

Všichni upírali pohledy do kouře za mnou, takže cokoliv, čeho se báli, muselo být blíž ke mně než

k nim. Schoulila jsem se blíž ke kouři i přes blízkost plamenů. Měla bych se pokoušet utéct? Byli

rozptýlení natolik, že bych stihla utéct? Kam bych ale šla? Za Fredem? Vlastní cestou? Najít Rileyho,

a donutit ho, aby zaplatil za to, co udělal Diegovi?

Jak jsem tak váhala, uchvácená tou poslední myšlenkou, moje chvíle vypršela. Slyšela jsem pohyb

ze severu a věděla jsem, že jsem přimáčknutá mezi těmi žlutookými a mezi čímkoliv, co přicházelo.

,,Hmm,‘‘ řekl mrtvolně hlas zpoza kouře.

Ta jediná slabika mi úplně přesně prozradila, kdo to byl, a kdybych nebyla naprosto přimražená

šílenou hrůzou, práskla bych do bot.

Byli to ti v tmavých pláštích.

Co to ale znamenalo? Že teď začne boj nanovo? Věděla jsem, že ti tmavě opláštění upíři chtěli,

aby moje tvůrkyně se zničením těch žlutookých uspěla. Ale moje stvořitelka očividně selhala.

Znamenalo to, že ji zabijí? Nebo místo ní zabijí Carlisla a Esme a ostatní tady? Kdyby to rozhodnutí

bylo na mě, věděla jsem, koho chci vidět mrtvého a nebyli to ti, co mě drželi v zajetí.

Tmavé pláště proklouzly mlhou, aby stanuli proti žlutookým. Nikdo z nich se nedíval mým

směrem. Byla jsem naprosto nehybná.

Byli jen čtyři, jako posledně. Ale nezáleželo na tom, že těch žlutookých bylo sedm. Viděla jsem, že

se před těmi v tmavých pláštích mají na pozoru úplně stejně jako Riley a moje stvořitelka. Bylo na

nich něco víc, než jsem mohla vidět, ale rozhodně jsem to

neprohrávali.

,,Vítej, Jane,‘‘ řekl žlutooký, který držel tu lidskou dívku.

Takže se znali. Ale hlas toho nazrzlého nebyl přátelský – nebyl ani slabý a podlézavý jako Rileyho

hlas, ani zuřivě vyděšený jako hlas mojí stvořitelky. Jeho hlas byl prostě chladný, zdvořilý a

nepřekvapený. Takže ti v těch tmavých pláštích byli tedy Volturiovi?

Malá upírka, která tmavé pláště vedla – zřejmě Jane – si pomalu prohlédla všech sedm upírů a

člověka a nakonec otočila hlavu ke mně. Až teď jsem jí poprvé uviděla do obličeje. Byla mladší než

já, ale taky mnohem starší, jak jsem vytušila. Její oči měly sametovou barvu tmavě rudých růží.

Věděla jsem, že na útěk už je pozdě a tak jsem sklonila hlavu a přikryla ji rukama. Možná, kdyby

věděla, že nechci bojovat, zacházela by se mnou Jane jako Carlisle. Moc jsem v to ale nedoufala.

,,Nerozumím.‘‘ Janein mrtvý hlas zradil náznak rozčilení.

,,Vzdala se,‘‘ vysvětlil ten zrzavý.

,,Vzdala?‘‘ odsekla Jane.

Vykoukla jsem nahoru a viděla, jak si opláštění vyměnili pohledy. Ten zrzek řekl, že ještě nikdy

nikoho neviděl se vzdát. Možná že ti v pláštích taky ne.

,,Carlisle jí dal tu možnost,‘‘ řekl zrzek. Zdálo se, že byl mluvčím těch žlutookých, i když jsem si

myslela, že vůdcem bude Carlisle.

,,Ti co porušují pravidla nemají žádné možnosti,‘‘ řekla Jane, už zase mrtvolným hlasem.

Kosti jako by mi zamrzly, ale paniku už jsem necítila. Všechno se teď zdálo být tak nevyhnutelné.

Carlisle odpověděl Jane mírným hlasem. ,,To je ve vašich rukou. Dokud byla ochotná přestat

útočit, neviděl jsem důvod ji zneškodnit. Nikdo ji nikdy neučil.‘‘

I když byla jeho slova neutrální, skoro jsem si myslela, že se mě zastává. Ale jak řekl, můj osud

neležel v jeho rukou.

,,To je irelevantní,‘‘ potvrdila Jane.

,,Jak si přejete.‘‘

Jane hleděla na Carlisla s napůl zmateným a napůl rozčarovaným výrazem. Zatřásla hlavou a její

obličej byl zase nečitelný.

,,Aro doufal, že se dostaneme dost daleko na západ, abychom tě viděli, Carlisle,‘‘ řekla. ,,Posílá

pozdravení.‘‘

,,Ocenil bych, kdybys mu předala moje,‘‘ odpověděl.

Jane se usmála. ,,Samozřejmě.‘‘ Potom se znovu podívala na mě, koutky jejích úst stále

v nepatrném úsměvu. ,,Zdá se, že jste za nás dnes udělali všechnu práci . . . z větší části. Jen tak

z profesionální zvědavosti, kolik jich tu bylo? V Seattlu po sobě nechali pěkný nepořádek.‘‘

Mluvila o práci a profesionalitě. Takže jsem měla pravdu, její profesí bylo trestat. A když

existovali trestající, musela existovat i pravidla. Carlisle předtím řekl ‘

taky ‘

příchodem těch v pláštích, těch Volturiových, vyděšení, ale ne tak docela překvapení. O těch

pravidlech věděli a taky věděli, že je porušují. Proč to neřekli nám? A Voturiových bylo víc než jen

tihle čtyři. Někdo jménem Aro a nejspíš spousta dalších. Muselo jich být hodně, když se jich všichni

tak obávali.

Carlisle zodpověděl otázku Jane. ,,I s touhle osmnáct.‘‘

Zachytila jsem sotva slyšitelné mumlání mezi těmi čtyřmi v tmavých pláštích.

,,Osmnáct?‘‘ zopakovala Jane, v jejím hlase náznak překvapení. Naše tvůrkyně Jane tehdy

neřekla, kolik nás vytvořila. Byla Jane vážně překvapená, nebo to jen hrála?

,,Všichni úplně noví,‘‘ řekl Carlisle. ,,Byli nezkušení.‘‘

Nezkušení a neinformovaní, díky Rileymu. Začínala jsem chápat, jak na nás tihle starší upíři

nahlíželi.

,,Všichni?‘‘ řekla prudce Jane. ,,Tak kdo je stvořil?‘‘

Jako by se už dávno neznali. Tahle Jane byla větší lhářka než Riley a byla v tom mnohem lepší než

on.

,,Jmenovala se Victoria,‘‘ odpověděl ten zrzavý.

Jak to mohl vědět, když jsem to nevěděla ani

někdo, kdo umí číst myšlenky. Proto to všechno věděli? Nebo to byla další z Rileyho lží?

,,Jmenovala?‘‘ zeptala se Jane.

Zrzek škubnul hlavou na východ jako by na něco ukazoval. Vzhlédla jsem a uviděla oblak hustého

šeříkového kouře stoupajícího ze strany hory.

Jmenovala

cupuje Raoula na kusy. Jenom mnohem, mnohem větší.

,,Tahle Victoria,‘‘ zeptala se Jane pomalu, ,,byla navíc k těm osmnácti tady?‘‘

,,Ano,‘‘ potvrdil zrzek. ,,Byl s ní jen jeden další. Nebyl tak mladý jako ta co je tady, ale ne starší než

rok.‘‘

Riley. Moje kruté potěšení ještě zesílilo. Pokud – dobře,

nezůstanou nevyřízené účty. Diego byl pomstěn. Skoro jsem se usmála.

,,Dvacet,‘‘ vydechla Jane. Buď to vážně bylo víc, než čekala, nebo byla vážně dobrá herečka.

,,Kdo se vypořádal s tou stvořitelkou?‘‘

,,Já,‘‘ řekl chladně ten zrzavý.

Ať už byl tenhle upír kdokoliv, ať už měl člověka jako mazlíčka nebo ne, byl to můj přítel. I kdyby

to byl nakonec on, kdo by mě zabil, stejně bych byla jeho dlužníkem.

Jane se na mě otočila se zúženýma očima.

,,Ty tam,‘‘ zavrčela. ,,Tvoje jméno.‘‘

Stejně jsem podle toho co řekla, byla mrtvá. Takže proč téhle prolhané upírce dávat cokoliv, co

chtěla? Prostě jsem na ni zůstala zírat.

Jane se na mě usmála zářivým, šťastným úsměvem nevinného dítěte a najednou jsem byla

v plamenech. Jako bych se vrátila v čase do té nejhorší noci mého života. Oheň byl v každé žilce

mého těla, pokrýval každý centimetr mojí kůže, prokousával se mi až do morku kostí. Jako bych

byla pohřbená uprostřed hranice z mého klanu, plameny ze všech stran. V mém těle nebyla jediná

buňka, která by nevzplanula tou nejhorší možnou bolestí, jaká se dala představit. Přes bolest

v uších jsem se skoro neslyšela křičet.

,,Tvoje jméno,‘‘ řekla Jane znovu, a jakmile promluvila, oheň zmizel. Jen tak, jako bych si ho jen

vymyslela.

,,Bree,‘‘ řekla jsem nejrychleji, jak jsem mohla, pořád lapajíc po dechu, i když bolest byla dávno

pryč.

Jane se zase usmála a oheň byl všude. Kolik bolesti by bylo potřeba, abych umřela? Zdálo se, jako

by ten křik už ani nevycházel ze mě. Proč mi nikdo ještě neutrhnul hlavu? Carlisle by byl natolik

laskavý, nebo ne? Nebo kdokoliv z nich, kdo uměl číst myšlenky. Nemohl to on nebo ona konečně

pochopit a

,,Řekne ti cokoliv, co budeš chtít,‘‘ zavrčel ten zrzek. ,,Nemusíš dělat tohle.‘‘

Bolest zase zmizela, jako by Jane cvaknula vypínačem. Ležela jsem tváří k zemi a supěla, jako

bych potřebovala vzduch.

,,Oh, to já vím,‘‘ slyšela jsem Jane říct vesele. ,,Bree?‘‘

Otřásla jsem se, když mě zavolala jménem, ale bolest znovu nezačala.

,,Je pravda, co říká?‘‘ zeptala se mě. ,,Bylo vás dvacet?‘‘

Slova mi z pusy přímo vyletěla. ,,Devatenáct nebo dvacet, možná víc, já nevím! Sara a ten co

nevím, jak se jmenoval, se začali rvát po cestě . . .‘‘

Čekala jsem, že mě bolest potrestá za to, že nemám nějakou lepší odpověď, ale místo toho Jane

zase promluvila.

,,A ta Victoria – stvořila tě?‘‘

,,Já nevím,‘‘ přiznala jsem bojácně. ,,Riley nikdy neřekl její jméno. Tu noc jsem nic neviděla . . .

byla tam taková tma a bolelo to!‘‘ Trhla jsem sebou. ,,Nechtěl, abychom na ni mohli myslet. Říkal,

že naše myšlenky nejsou bezpečné.‘‘

Jane střelila pohledem po tom zrzkovi a potom se zase podívala na mě.

,,Pověz mi o Rileym,‘‘ řekla Jane. ,,Proč vás sem přivedl?‘‘

Odrecitovala jsem Rileyho lži tak rychle, jak jen to šlo: ,,Riley nám řekl, že musíme zničit tady ty

podivné žlutooké. Říkal, že to bude snadné. Říkal, že je to město jejich, a že po nás půjdou. Řekl,

že až bude po nich, všechna krev bude patřit nám. Dal nám její vůni.‘‘ Ukázala jsem směrem

k lidské dívce. ,,Říkal, že je poznáme podle toho, že s nimi bude ona. Řekl, že bude patřit tomu,

kdo se k ní dostane první.‘‘

,,Vypadá to, že se Riley s tím, že to bude snadné spletl,‘‘ řekla Jane s náznakem škádlivosti.

Zdálo se, že byla Jane mým s příběhem spokojená. Najednou jsem pochopila, že se jí ulevilo, že

nám Riley neřekl nic o jejich malé návštěvě naší stvořitelky. Victorie. Tohle byla verze, kterou

chtěla, aby žlutoocí slyšeli – verze, která nezahrnovala Jane ani ostatní opláštěné Volturiovi. No,

mohla jsem to hrát s ní. Doufala jsem, že ten co uměl číst myšlenky, už pravdu věděl.

Fyzicky jsem se téhle zrůdě pomstít nemohla, ale mohla jsem těm žlutookým říct všechno

v myšlenkách. Doufejme.

Přikývla jsem, souhlasíc tak s vtípkem Jane, a posadila se, protože jsem chtěla zaujmout

pozornost toho, co četl myšlenky, ať už to byl kdokoli. Pokračovala jsem s verzí příběhu, kterou by

mohl říct kterýkoli jiný člen mého klanu. Předstírala jsem, že jsem Kevin. Blbá jako tágo a úplně

ignorantská.

,,Nevím, co se stalo.‘‘ Tahle část byla pravdivá. Ten zmatek na bitevním poli mi byl pořád

záhadou. Vůbec jsem neviděla nikoho ze skupiny Kristie. Dostali je ti tajní vyjící upíři? To tajemství

jsem pro ty žlutooké udržela. ,,Rozdělili jsme se, ale ostatní se vůbec nevrátili. A Riley od nás utekl

a nevrátil se nám pomoct, jak slíbil. A potom to bylo tak matoucí, a všichni byli na kusy.‘‘ Ucukla

jsem před vzpomínkou na torzo, které jsem přeskočila. ,,Měla jsem strach. Chtěla jsem utéct.‘‘

Kývla jsem na Carlisla. ,,Tamten mi řekl, že mi neublíží, když přestanu bojovat.‘‘

Tímhle jsem Carlisla nijak nezrazovala. Tolik už řekl Jane sám.

,,Ah, ale to nebyl dar, který by ti mohl nabídnout on, malá,‘‘ řekla Jane. Zněla, jako by si to

patřičně užívala. ,,Porušování pravidel má určité následky.‘‘

Stále jsem předstírala, že jsem Kevin, tak jsem na ni jen koukala, jako bych byla moc hloupá na to,

abych ji pochopila.

Jane se podívala na Carlisla. ,,Jste si jistí, že jste je dostali všechny? I tu druhou půlku co se

oddělila?‘‘

Carlisle přikývl. ,,Taky jsme se rozdělili.‘‘

Takže to

děsiví. Kristie si to zasloužila.

,,Nemůžu popřít, že jste na mě udělali dojem,‘‘ řekla Jane a zněla upřímně, a já hádala, že to

nejspíš byla pravda. Jane doufala, že je Victoriina armáda nějak poškodí a my jsme očividně selhali.

,,Ano,‘‘ souhlasili tiše všichni tři upíři za Jane.

,,Nikdy jsem neviděla klan, který by unikl tak velkému napadení a zůstal celý,‘‘ pokračovala Jane.

,,Víte co za tím bylo? Zdá se to být poněkud extrémním jednáním, vezmu li v úvahu způsob vašeho

života tady. A proč byla klíčová ta dívka?‘‘ Její oči sklouzly na moment na tu lidskou dívku.

,,Victoria byla proti Belle zaujatá,‘‘ řekl jí zrzek.

Takže ta strategie konečně dávala smysl. Riley prostě chtěl, abychom zabili tu holku a bylo mu

jedno, kolik z nás při tom přijde o život.

Jane se vesele zasmála. ,,Tahleta‘‘ – a usmála se na dívku tak, jako předtím a mě – ,,jak se zdá umí

mezi našinci vyvolat neobvykle silné reakce.‘‘

S dívkou se nic nestalo. Možná jí Jane nechtěla ublížit. Nebo její příšerný talent fungoval jenom

na upíry.

,,Mohla bys s tím prosím přestat?‘‘ zeptal se zrzek rozzuřeným hlasem, ale ovládal se.

Jane se znovu zasmála. ,,Jen zkouška. Nic se jí přece nestalo.‘‘

Snažila jsem se pořád tvářit Kevinovsky a neprozradit svoje zájmy. Takže Jane nemohla té holce

ubližovat tak, jako mně, a to pro Jane nebylo nic obvyklého. I když se tomu smála, viděla jsem, že

ji to dohání k šílenství. Proto tu dívku mohli ti žlutoocí snést? Ale když byla nějakým způsobem

výjimečná, proč ji prostě neproměnili na upíra?

,,No, zdá se, že nám tu nezbylo moc, co bychom mohli udělat,‘‘ řekla Jane, její hlas opět mrtvě

monotónní. ,,Zvláštní. Nejsme zvyklí být nepotřebnými. Jaká škoda, že jsme zmeškali ten boj.

Vypadá to, že to musela být zábavná podívaná.‘‘

,,Ano,‘‘ odseknul zrzek. ,,A přitom jste byli tak blízko. Škoda, že jste nepřišli jen o půl hodiny dřív.

Možná byste tu pak mohli naplnit svoje poslání.‘‘

Bojovala jsem s úsměvem. Takže myšlenky uměl číst ten zrzek a slyšel všechno, co jsem chtěla,

aby si poslechnul. Jane z toho nevyvázne tak snadno.

Jane zírala na čtenáře myšlenek a prázdným výrazem. ,,Ano. Naprostá škoda, že to vyšlo takhle,

že ano?‘‘

Ten, co četl myšlenky, přikývl a mě zajímalo, co musel slyšet v hlavě Jane.

Jane otočila svůj prázdný obličej ke mně. V jejích očích se nezračilo nic, ale já cítila, že můj čas

vypršel. Dostala ode mě co potřebovala. Nevěděla ale, že jsem tomu, co četl myšlenky, taky dala

všechno, co jsem mohla. A taky chránila tajemství jejich klanu. Dlužila jsem mu to. Potrestal za mě

Rileyho a Victorii.

Koutkem oka jsem na něj pohlédla a pomyslela si

,,Felixi?‘‘ řekla Jane líně.

,,Počkat,‘‘ řekl ten, co uměl číst myšlenky hlasitě.

Otočil se ke Carlislovi a rychle promluvil. ,,Mohli bychom té malé vysvětlit pravidla. Nezdá se, že

by byla neochotná se učit. Nevěděla, co dělá.‘‘

,,Samozřejmě,‘‘ řekl Carlisle horlivě, očima na Jane. ,,Byli bychom připraveni převzít za Bree

odpovědnost.‘‘

Obličej Jane vypadal, jako by si nebyla jistá, jestli si z ní dělají legraci, ale kdyby

vtipnější než za jaké je považovala.

Já, já byla z hloubi duše dojatá. Tihle upíři byli cizinci, ale pouštěli se kvůli mně do něčeho

nebezpečného. Dávno jsem věděla, že to nezabere, ale stejně.

,,My žádné výjimky neděláme,‘‘ řekla jim Jane pobaveně. ,,A nedáváme druhé šance. Škodí to

naší pověsti.‘‘

Jako by mluvila o někom jiném. Bylo mi jedno, že mluví o tom, že mě zabije. Věděla jsem, že ji ti

žlutoocí nemohli nijak zastavit. Byla to upíří policie. Ale i když tihle upíří poldové byli podlí – vážně

nečestní – takhle to aspoň ti žlutoocí věděli.

,,Což mi připomíná . . .‘‘ pokračovala Jane s očima na lidské dívce a širokým úsměvem. ,,Caius

bude mít určitě

navštívit.‘‘

Ještě

,,Už máme datum,‘‘ řekla ta malá upírka s krátkými černými vlasy a jasným hlasem. ,,Možná vás

za pár měsíců navštívíme sami.‘‘

Úsměv Jane zmizel, jako by ho někdo vymazal. Pokrčila rameny, aniž by se na černovlasou upírku

podívala, a já měla pocit, že tu lidskou dívku mohla nenávidět, jak chtěla, ale tuhle malou upírku

nenáviděla desetkrát víc.

Jane se otočila zpátky ke Carlislovi se stejným prázdným výrazem jako předtím. ,,Ráda jsem tě

poznala, Carlisle – myslela jsem, že Aro přehání. Tak nashledanou . . .‘‘

Takže tohle byl konec. Pořád jsem neměla strach. Jen jsem litovala, že jsem o tom nemohla

povědět víc Fredovi. Chystal se vejít do tohohle světa plného nebezpečného politikaření, špinavé

policie a tajných klanů skoro slepý. Ale Fred byl chytrý a opatrný a talentovaný. Co by mu mohli

udělat, když by nebyli schopní se na něj ani podívat? Možná se ti žlutoocí s Fredem jednou potkají.

Buďte na něj prosím hodní

,,Postarej se o to, Felixi,‘‘ řekla Jane lhostejně a kývla směrem ke mně. ,,Chci jít domů.‘‘

,,Nedívej se,‘‘ zašeptal ten zrzavý, co uměl číst myšlenky.

Zavřela jsem oči.