PŮLNOČNÍ SLUNCE...TWILIGHT SÁGA

3. Fenomén

Ve skutečnosti jsem neměl hlad, ale i přesto jsem se rozhodl, že se v noci znovu vydám na lov. Trochu prevence, i když vím, že není dostatečná.

Carlisle šel se mnou, nebyli jsme spolu sami od té doby, co jsem se vrátil z Denali. Když jsme běželi přes tmavý les, slyšel jsem, jak přemýšlí o mém náhlém odchodu minulý týden.

V jeho myšlenkách jsem znovu viděl svojí tvář, zkřivenou bolestným zoufalstvím a zároveň jsem cítil jeho překvapení a náhlé obavy.

"Edwarde?"

"Musím odejít, Carlisle. Musím hned odejít."

"Co se stalo?"

"Nic. Zatím. Ale stane se, když tu zůstanu."

Natáhnul se pro moji ruku. Cítil jsem, jak ho zabolel, když jsem se odtáhnul.

"Nerozumím."

"Byl si už… Byla už někdy chvíle…."

Viděl jsem, jak se zhluboka nadechnul, viděl jsem divné světlo ve svých očích, které pronikalo skrz jeho starosti.

"Už ti někdy nějaká osoba voněla lépe než ostatní?" O moc lépe?"

"Oh."

Hrozně jsem se styděl, když jsem viděl, že pochopil. Natáhl se ke mně, ignoroval, že jsem se předtím odtáhl a chytil mě za ruce.

"Udělej, co musíš, synu. Budeš mi chybět. Na, vezmi si moje auto. Je rychlejší."

Teď přemýšlel nad tím, jestli tehdy udělal správnou věc, když mě poslal pryč. Jestli mě nezranil svým nedostatkem důvěry.

"Ne," zašeptal jsem, zatímco jsme běželi. "Potřeboval jsem to. Mohl jsem velmi lehce zradit tvojí důvěru, kdybys mi řekl, abych zůstal…“

"Je mi líto, že tak trpíš, Edwarde. Ale měl bys udělat vše proto, aby Swanova dcera žila. I když to bude znamenat, že náš znovu opustíš."

"Já vím, já vím."

"Proč ses vrátil? Víš, že jsem velmi šťastný, že jsi tu, ale jestli je to pro tebe příliš těžké …

"Nechci se cítit jako zbabělec" přiznal jsem.

Zpomalili jsme – teď už to bylo tempo rekreačního běhu.

"Bylo by to lepší, než ji vystavovat nebezpeční. Za rok nebo dva bude pryč."

"Máš pravdu, vím to." Ale přesně naopak - po jeho slovech jsem chtěl zůstat ještě víc. Dívka za rok nebo dva odejde …

Carlisle se zastavil a já s ním, obrátil se, aby viděl jak se tvářím.

Ale ty neodejdeš, že ne?

Potřásl jsem hlavou.

Je to kvůli hrdosti, Edwarde? Nemusíš se stydět, že…

"Ne, není to hrdost, co mě tu drží. Ne teď."

Nemáš kam jít?

Krátce jsem se zasmál.  "Ne. To by mě nezastavilo, když bych se rozhodl odejít."

"Půjdeme s tebou, jestli je to, co potřebuješ. Stačí požádat. Mohli bychom se přesunout jinam, nemusel, bys nám nic vysvětlovat. Nebudeme ti to mít za zlé."

Zdvihnul jsem jedno obočí.

Zasmál se. "Dobře. Rosalie možná, ale ona ti něco dluží. Kromě toho, je pro nás mnohem lepší odejít teď, dokud se ještě nic nestalo, než odejít až se něco stane. Až bude někdo zabit." Všechen jeho humor se na konci věty vytratil.

Trhnul jsem sebou při jeho slovech.

"Ano," souhlasil jsem chraplavým hlasem.

Ale neodcházíš?

Povzdechl jsem si. "Měl bych."

"Co tě tu drží, Edwarde? Neúspěšně se to snažím zjistit…“

"Nevím, jestli to dokážu vysvětlit." Dokonce ani mě to nedávalo smysl.

Dlouho zkoumal můj výraz.

Ne, netuším, o co jde. Ale budu respektovat tvoje soukromí, když to tak chceš.

"Děkuji. Je to od tebe velkorysé, když vezmu v úvahu, že v mém okolí nemá soukromí nikdo." Kromě jedné výjimky. A já jsem dělal, co jsem mohl, abych se jí zbavil, že?

Všichni máme svoje manýry. Opět se usmál. Můžeme?

Právě zachytil vůni malého stáda jelenů. Bylo těžké najít motivaci pro něco, co bylo i za nejlepších podmínek, stěží to, na co se mi právě sbíhaly sliny. Teď, když jsem si čerstvě pamatoval její vůni, se mi při pachu jelena obrátil žaludek.

Vzdychl jsem. "Pojďme na to," souhlasil jsem a věděl, že krev mi alespoň trochu pomůže utišit ten hlad.

Skrčili jsme se v lovecké pozici a nechali jsme se nalákat vůni potichu vpřed.

Když jsme se vrátili domů, bylo chladněji. Roztátý sníh zmrzl, zdálo se jako by vše pokrylo tenké sklo – všechny jehličnany, kapradí, každé stéblo trávy bylo pokryté ledem.

Když se Carlisle odešel převléct na svoji ranní službu, já jsem zůstal u řeky a čekal na východ slunce. Cítil jsem se, jako když se topím v množství krve, které jsem vypil. Ale věděl jsem, že to že teď nemám hlad, nebude znamenat vůbec nic, až si k ní zase sednu.

Seděl jsem tam chladně a nechybně jako kámen a sledoval jsem tmavou řeku, která se valila přes zmrzlé břehy, a snažil jsem se dívat se skrz ni

Carlisle měl pravdu. Měl bych odejít z Forks. Mohli by rozšířit nějaké historky, proč jsem odešel. Škola v Evropě, Návštěva vzdálených příbuzných. Teenagerský útěk. Nezáleželo na příběhu. Nikdo se nebude moc vyptávat.

Bude to na rok nebo dva, než ta dívka zmizí. Bude pokračovat ve svém životě – bude mít nějaký život. Půjde někam na vysokou, zestárne, začne pracovat, možná se vdá. Dokázal jsem si to představit  - viděl jsem ji oblečenou celou v bílém, jít pomalou, rozvážnou chůzí, ruku zaklesnutou do otcovy.

Cítil jsem zvláštní bolest, kterou mi tento obraz způsobil. Nerozuměl jsem tomu. Žárlil jsem, že bude mít budoucnost, kterou já nikdy mít nebudu? To nedávalo smysl. Každý člověk měl to něco – život – před sebou a ani jednomu z nich jsem nezáviděl.

Měl bych jí přenechat budoucnosti, kterou měla mít. Přestat riskovat její život. To by byla správná věc. Carlisle vždy zvolil správnou věc. Měl bych ho poslechnout.

Slunce začalo vycházet zpoza mraků a jemné světlo rozzářilo všechnu zmrzlou přírodu.

Už jen jeden den, rozhodl jsem se. Uvidím jí ještě jeden den. To zvládnu. Možná, že s ní budu mluvit o počasí, o mrazu, který dnes bude. Začal jsem si budovat příběh.

Bude to těžké – cítil jsem tu velkou neochotu, která mě přesvědčila, abych tu zůstal – abych prodloužil datum svého odchodu o den, dva, tři, čtyři,…Ale udělám správnou věc. Věděl jsem, že můžu věřit Carlisleově radě. A taky jsem věděl, že jsem příliš vnitřně rozpolcený, abych toto rozhodnutí udělal.

Vešel jsem do domu, abych se převlékl do školy.

Alice seděla na nejvyšším schodě třetího poschodí a čekala na mě.

Znova odcházíš, obvinila mě.

Vzdychl jsem si a přikývl.

Nevidím, kam půjdeš tentokrát.

"Ještě nevím, kam půjdu," zašeptal jsem.

Chci, abys zůstal.

Potřásl jsem hlavou.

Možná bychom mohli já a Jas jít s tebou?

" Bude Vás potřeba mnohem víc, když na Vás nebudu dávat pozor já. A mysli na Esme. Vzala bys jí najednou polovinu rodiny?"

Bude z toho velmi smutná.

"Vím, proto tady musíte zůstat."

Nebude to stejné, jako kdybys tu byl, a ty to víš.

"Ano, ale musím udělat to, co je správné"

Ale je hodně správných a nesprávných cest, víš to?

Na chvíli se jí zjevila jedna z jejích zvláštních vizí, sledoval jsem spolu s ní neurčitě obrazy. Viděl jsem je hodně ve stínu, nedaly se rozpoznat, měly nepřesné tvary. A potom, celkem náhle, se moje pokožka zatřpytila na přímém slunci malé mýtinky. Tohle místo jsem poznal. Na té louce byl kdosi se mnou, ale znovu bylo vše velmi neurčité, tu osobu nebylo možné rozpoznat. Obraz se zatřásl a zmizel, jako milióny malých možností, které znovu změnily budoucnost.  

" Moc jsem toho nezachytil," řekl jsem Alici, když vize zmizela.

Ani já. Tvoje budoucnost se tak často mění, že ani já ji nestíhám sledovat. Myslím si, že možná….

Zastavila se a prolistovala si v hlavě sbírku nedávných vizí. Ale všechny byly přesně stejné – zastřené a neurčité.

"Myslím, že se něco asi změní," řekla už nahlas. "Zdá se, že tvůj život se dostal na křižovatku.

Neradostně jsem se zasmál. "Všimla sis, že jsi právě zněla jako nefalšovaná cikánská věštkyně kdesi na pouti?"

Vyplázla na mě jazyk.

"Dnešek proběhne hladce, že?" Můj hlas zněl náhle znepokojeně.

"Nevidím, že bys dnes někoho zabil," ujistila mě.

"Díky, Alice."

"Tak už se jdi obléct. Nikomu nic neřeknu – řekneš jim to ty, až budeš připravený."

Postavila se a sešla schody se svěšenými rameny. Budeš mi chybět, opravdu.

Ano, i ona mi bude velmi chybět.

Cesta do školy proběhla v tichosti. Jasper tušil, že Alici něco rozrušilo, ale věděl, že pokud by se o tom chtěla bavit, řekla by mu to. Emmett a Rosalie si nás nevšímali, zaobírali se sami sebou – jeden druhému hleděli s obdivem do očí – bylo to dost nechutné sledovat – alespoň z mého pohledu. Všichni jsme moc dobře věděli, jak moc jsou do sebe zoufale zamilovaní. Ale možná jsem byl jen mrzutý, protože jsem byl z celé rodiny jediný sám. Některé dny pro mě byly velmi těžké, když jsem žil ve společnosti tří perfektních párů. Tohle byl jeden z nich.

Možná by byli všichni šťastnější, kdybych nebyl mrzutý a agresivní jako starej chlap.

Samozřejmě, první věc, kterou jsem udělal, když jsme přijeli ke škole, byla, že jsem se rozhlídnul. Jen jsem se připravoval.

Přesně.

Bylo trapné sledovat, jak bez ní můj svět náhle vypadal – prázdný – celá moje existence se soustředila víc na ní, než na mě.

Opravdu bylo velmi lehké této změně porozumět, po osmdesáti letech stále stejných dní a nocí se každá změna stala centrem mojí pozornosti.

Ještě nepřišla, ale v dálce jsem slyšel ohlušující řev jejího auta. Opřel jsem se o kapotu auta a čekal jsem. Alice zůstala se mnou, ostatní šli do třídy. Byli znudění mým zaujetím – bylo pro ně nepochopitelné, jak mě mohl nějaký člověk tak moc zaujmout a nezáleželo na tom, jak dobře voněla.

Pomalu se dostala do mého výhledu, oči soustředěně upřené na cestu a rukama pevně svírala volant. Trvalo mi jen chvíli, než jsem zjistil, co to něco bylo, proč mají všichni lidé dnes ten samý výraz. Ano, cesta byla pokryta ledem a všichni se snažili jezdit opatrně. Viděl jsem, že to bere velmi vážně.

Naprosto to odpovídalo tomu, co jsem se naučil o jejím charakteru. Přidal jsem si to na svůj seznam – byla zodpovědná.

Zaparkovala kousek ode mě, ale ještě si nevšimla, jak tu stojím a zírám na ní. Přemýšlel jsem, co by dělala, když by mě spatřila. Začervenala by se a odvrátila pohled? To byl můj první odhad. No možná mě překvapí. Možná si se mnou přijde popovídat.

Zhluboka jsem se nadechnul, jen pro případ.

Opatrně vystoupila z auta, testujíc hladkou zem, předtím než na ní naplno položila svoji váhu. Neotočila se a to mě frustrovalo. Možná bych měl jít já za ní …

Ne, to by nebylo správné.

Namísto toho, aby vyšla směrem ke škole, pohnula se tím opatrným, směšným krokem směrem zadku auta, křečovitě se ho přidržovala, jako kdyby nevěřila vlastním nohám. To mě rozesmálo a v tom momentě jsem pocítil Aliciny oči na své tváři.  Neposlouchal jsem její myšlenky, protože jsem se soustředil na děvče, na to jak sledovala sněhové řetězy. Vypadala, že brzy upadne, vypadala velice nemotorně. Nikdo jiný s tím neměl problémy – že by zaparkovala na nejhorším ledě?

U zádi auta se zastavila a upřeně se dívala na kola s divným výrazem na tváři. Byl … něžný? Jako kdyby ji něco na pneumatice… dojalo?

A zase mě zvědavost rozbolela tak příšerně jako hlad. Jako kdybych potřeboval vědět, co si myslí - jako kdyby na ničem jiném nezáleželo.

Půjdu za ní. Vypadala, že potřebuje pomoc, aspoň dokud byla na kluzkém povrchu. Jasně, já jsem jí ji nemohl nabídnout, ale co kdybych mohl? Zaváhal jsem. Byl jsem rozpolcený. Když byla znechucená sněhem, tak by asi těžko uvítala dotyk mojí ledově bílé ruky. Asi bych měl nosit rukavice …

"NE!" vykřikla nahlas Alice.

Okamžitě jsem se zaměřil na její myšlenky, i když bych to neměl dělat. Ale tentokrát to s ní nemělo nic společného.

Tyler Crowley se řítil na parkoviště nezodpovědně rychle. Jeho dodávka dostala na ledovém povrchu smyk …

Vize Alice se dostavila jen malou chvíli před realitou. Tylerova dodávka právě klouzala přes parkoviště, zatímco já jsem sledoval blížící se konec Aliciny vize. Vize, která ji přinutila zalapat po dechu.

Ne, tahle vize se mnou neměla nic společného a zároveň se mnou měla společné všechno, protože Tylerova dodávka – kola se právě dostala na led v tom nejhorším úhlu -  se právě chystala přeletět přes parkoviště a vrazit do dívky, která se tak nečekaně stala smyslem mého života.

I bez Aliciny předvídavosti bylo velmi lehké vidět trajektorii vozidla, které se vymklo kontrole.

Děvče, stojící na nejhorším místě před svým pickupem, se zmateně otočilo za hlasitým šepotem. Podívala se přímo do mojí vyděšené tváře, a potom se otočila směrem k přibližující se smrti.

Ona ne! Ta slova křičela uvnitř mé hlavy, jako by patřila někomu jinému

Byl jsem stále zaměřený na Aliciny myšlenky, takže jsem viděl, že se vize změnila, ale neměl jsem čas všimnout si, jak skončí.

Přeletěl jsem přes parkoviště a vrhnul se mezi smykající se auto a strachem ztuhlou dívku. Pohyboval jsem se tak rychle, že vše okolo mě bylo rozmazané, kromě objektu, na který jsem se zaměřil. Neviděla mě – žádné lidské oči nemohly sledovat můj běh – stále sledovala ten mohutný stroj, který jí chtěl rozmlátit.

Chytil jsem ji v pase, snažil jsem se být co nejvíce jemný. V setině vteřiny, mezi tím jak jsem srazil její jemnou postavu z cesty jasné smrti a tím, když jsem s ní v mé náruči spadl na ledovou zem, jsem si byl jasně vědom jejího křehkého těla v mém náručí.

Když jsem slyšel, jak narazila hlavou o ledovou zem, měl jsem pocit, že jsem se změnil také v led.

Ale neměl jsem ani sekundu, abych se ujistil jak jí je. Slyšel jsem dodávku skřípějící přímo za našimi zády, její pronikavý skřípavý zvuk, když narazila do pickupu. Tento náraz změnil směr dodávky a – jako by byla magnet – opět začala klouzat za námi.

„Zatraceně“, zasyčel jsem.

Už jsem toho udělal příliš mnoho. Když jsem téměř letěl vzduchem, abych ji strhnul z cesty, byl jsem si plně vědomý chyby, kterou právě dělám. A i když jsem věděl, že je to chyba, nezastavilo mě to. Nehleděl jsem na riziko, které jsem podstupoval, a to nejen pro sebe, ale i pro celou moji rodinu.

Prozrazení.

A toto tomu rozhodně nepomohlo, ale nemohl jsem nechat dodávku svým druhým pokusem jí vzít život.

Pustil jsem jí a vystřelil obě ruce, abych dodávku zastavil dříve, než se jí stihne dotknout. Ta síla mě odhodila do auta zaparkovaného hned vedle jejího pickupu a cítil jsem, jak se plech ohýbá pod mýma rukama. Dodávka se zatřásla pod mým pevným držením rukou a potom se zakolísala, nestabilně balancují jen na dvou předních kolech

Kdybych pohnul rukama, zadní dvě kola by jí spadla přímo na nohy.

Och, pro lásku všeho, co je mi je svaté, tahle katastrofa nikdy neskončí? Bylo tu ještě něco, co by se mohlo pokazit? Asi těžko jsem tu mohl jen tak sedět, držet dodávku ve vzduchu a čekat na pomoc. A ani jsem nemohl dodávku odhodit – vevnitř seděl člověk, jehož myšlenky byly zmatené panikou.

Se zasténáním jsem odtlačil dodávku, která se na chvíli zakymácela. Když letěla zpět ke mně, chytil jsem ji zespod pravou rukou a levou ruku jsem chytil Bellu okolo pasu a vytáhl ji zpod auta, přičemž jsem si ji přitiskl pevně k tělu. Její tělo se bezvládně pohnulo, když jsem si přehodil, a vyprostil jí nohy uvězněné pod dodávkou – byla si toho vědoma? Kolik bolesti jsem jí způsobil, když jsem se ji improvizovaně snažil zachránit?

Pustil jsem dodávku, teď už jsem jí nemohl poranit. Zřítila se na zem a všechny skla se jednohlasně roztříštily.

Vím, že jsem byl v centru krizové situace. Kolik toho viděla? Viděl mě ještě někdo, jak rychle jsem se objevil po jejím boku a potom žongloval s dodávkou a snažil se, z pod ní, vytáhnout její tělo. Tyto otázky by měly být moje největší starost.

Ale byl jsem příliš znepokojený, abych se teď zabýval hrozbou odhalení. Příliš jsem zpanikařil, když jsem si uvědomil, že jsem ji mohl zranit, když jsem se jí snažil zachránit. Příliš vystrašený, co se stane, až se nadechnu a ucítím její vůni. Příliš si vědomý tepla jejího jemného těla přitisknutého k mému – i přes dvě vrstvy větrovek jsem cítil tu horkost.

První strach byl ale ten největší. Když se okolo nás strhnul povyk, odtáhnul jsem se od ní, abych prozkoumal její tvář, abych se ujistil, že je při vědomí – intenzivně doufajíc, že nikde nekrvácí.  

Oči měla zeširoka otevřené a šokovaně se na mě dívala.

"Bello?" Zeptal jsem se … " Jsi v pořádku?"

"Jsem v pohodě." Automaticky odpověděla omráčeným hlasem.

Když jsem uslyšel její hlas, zavalila mě náhlá únava, až to bolelo. Nadechnul jsem se skrz ústa a nevšímal si ohně v mém krku. Skoro jsem ho přivítal.

Snažila se posadit, ale já jsem nebyl ještě připravený ji pustit. Cítil jsem se tak nějak…jistěji? Lépe určitě, když jsem jí měl takhle blízko.

"Buď opatrná," varoval jsem ji. „Myslím, že ses pořádně praštila do hlavy.“

Necítil jsem žádnou krev – naštěstí – ale to nevylučovalo riziko vnitřního zranění. Pocítil jsem neočekávanou tužbu dostat ji ke Carlisleovi a jeho rentgenu.

"Au," řekla překvapeně, když zjistila, že jsem měl pravdu.

„Myslel jsem si to.“ Ten pocit úlevy mi přišel zábavný.

" Jak ses…“ řekla slabým hlasem a zamrkala očima, „Jak ses sem dostal tak rychle?“

Úleva se rychle vytratila a moje vtipná nálada zmizela. Viděla toho příliš moc…

Když jsem zjistil, že je v pořádku, okamžitě jsem se začal strachovat o moji rodinu.  

„Stál jsem hned vedle tebe, Bello,“ Z mých zkušeností jsem věděl, že když hodně přesvědčivě lžu, většinou to vyvolá přesný opak.

Znovu se zkusila pohnout a teď už jsem jí to dovolil. Potřeboval jsem se nadechnout. Musel jsem se vzdálit od jejího žhavého těla, aby se to teplo náhodou nezkombinovalo s její vůní a nezaplavilo mě to úplně. Odtáhnul jsem se od ní, tak daleko, jak jsem jenom v omezeném prostoru mohl.

Podívala se na mě a já jsem její pohled opětoval. Jenom nezkušený lhář by odvrátil zrak jako první a to jsem já nebyl. Můj výraz byl takový jemný a nevinný. Jako kdybych ji zmátnul. A to bylo dobře.

Náhle nás obklopil dav lidí, hlavně studentů, kteří se tlačili jeden přes druhého, aby mohli vidět rozmlácená těla. Slyšel jsem je křičet, slyšel jsem změť jejich vystrašených myšlenek. Všechny jsem prošel, abych zjistil, jestli mě někdo nepodezřívá a potom jsem se otočil a soustředil jen na ni.

Nebyla nadšená celým tím zmatkem. Ohlížela se pořád dokola, stále omráčená a pokoušela se vstát.

Jemně jsem jí položil ruku na rameno, abych ji udržel na zemi.

"Ještě zůstaň v klidu." Zdála být se v pořádku, ale skutečně by měla hýbat hlavou? Opět jsem si přál, aby tu byl Carlisle. Moje roky teoretického studia medicíny byly nic oproti stoletím jeho praxe.  

"Ale je mi zima," stěžovala si.

Téměř ji zmasakrovalo auto a udělalo z ní doživotního mrzáka a ona si stěžovala na chlad. Zachechtal jsem se nad tím dřív, než jsem si stačil připomenout, že tahle situace vůbec nebyla vtipná. Bella zamžourala a potom se soustředila na mojí tvář.  „Tys byl tamhle.“

Okamžitě mě přešel smích.

Podívala se směrem na Jih, i když tam nebylo vidět nic, kromě poničené dodávky. „Stál jsi vedle svého auta.“

"Ne, nestál."

„Viděla jsem tě.“ Trvala na svém, její hlas byl jako hlas malého trucovitého dítěte. Vystrčila bradu.

„Bello, já jsem stál vedle tebe a stáhl jsem tě stranou.“

Zahleděl jsem se jí hluboko do očí a snažil se jí přinutit, aby uvěřila mojí verzi příběhu – té jediné možné, racionální.

Zaťala čelist. "Ne."

Snažil jsem se uklidnit a nepanikařit. Aspoň kdyby se mi podařilo ji na chvíli utišit, abych mohl zničit důkazy a podkopat její příběh s tím, že se musela hodně praštit do hlavy.

Nemělo by být lehké umlčet toto tiché tajnůstkářské děvče? Kdyby mi tak důvěřovala, aspoň na chvíli …

„Prosím tě, Bello.“ Můj hlas byl prosebný, protože jsem opravdu chtěl, aby mi věřila. Strašně jsem to chtěl a netýkalo se to jenom této nehody. Hloupé přání. Co by to pro ni znamenalo kdyby věřila mě?

"Proč?" zeptala se, stále chtěla odpověď.

"Věř mi," prosil jsem ji.

„Slibuješ, že mi všechno později vysvětlíš?“

Naštvalo mě, že jsem jí musel opět lhát, i když jsem si tak moc přál, abych si mohl nějak zasloužit její důvěru. Takže když jsem jí odpověděl, znělo to dost ostře.

"Fajn."

"Fajn," odpověděla mi stejným tónem.

Když se kolem nás rozběhla záchranná akce – přicházeli rodiče s učiteli, sirény v pozadí – snažil jsem se ji ignorovat a ujasnit si svoje priority. Procházel jsem každou mysl na parkovišti, svědky i ty, kteří přišli pozdě, ale nenašel jsem nic, co by naznačovalo nebezpečí. Mnozí z nich byli překvapení, když mě viděli u Belly, ale všichni se shodli na tom – také tu nebylo jiné rozumné vysvětlení – že si mě jednoduše před tou nehodou nevšimli stát vedle ní.

Ona byla jediná, která neuznávala tohle jednoduché vysvětlení, ale ona samozřejmě bude považována za nejméně důvěryhodného svědka. Byla vystrašená, traumatizovaná a samozřejmě nesmím zapomínat na úder do hlavy. Možná je i v šoku. Nejspíš si všichni budou myslet, že je zmatená. Nikdo jí nebude věřit, když tu bylo tolik diváků …

Trhnul jsem sebou, poté co jsem uslyšel myšlenky Rosalie, Jaspera a Emmetta, kteří se přišli podívat na parkoviště. Dnes večer bude doma horko.

Musel jsem srovnat otisky mých rukou v plechu auta, ale byla příliš blízko. Musím počkat, dokud se k nám někdo nedostane a nevezme jí odsud.

Bylo strašné jen tak čekat – dívalo se na mě příliš očí – dokud od nás lidi neodtáhnou dodávku. Mohl jsem jim pomoct to urychlit, ale byl jsem už dost namočený v problémech a ještě ke všemu mě sledovaly její vnímavé oči. Nakonec ji od nás odtáhli dost daleko na to, aby se k nám dostali s nosítky.

Viděl jsem starou známou tvář.

"Ahoj, Edwarde," řekl Brett Warner. Také byl záchranář, znal jsem ho z nemocnice. Bylo obrovské štěstí – aspoň nějaké – že se k nám dostal jako první. V jeho myšlenkách jsem působil ostražitě a rozvážně. "Jsi v pořádku, chlapče?"

"V pořádku, Brette. Auto se mě ani nedotklo. Ale bojím se, že Bella má asi otřes mozku. Dost si narazila hlavu, když jsem jí srazil z cesty …"