15. CULLENOVI

Ztlumené světlo dalšího zamračeného dne mě nakonec vzbudilo. Ležela jsem s paží přes oči, nejistá a jako omámená. Něco, sen, který se dožaduje, aby si ho člověk zapamatoval, se mi vtíralo do vědomí. Zasténala jsem a převrátila se na bok v naději, že se mi ještě podaří usnout. A pak se mi jako potopa vehnaly do vědomí vzpomínky na včerejší den.

„Ach!“ Posadila jsem se tak rychle, až se mi zatočila hlava.

„Tvoje vlasy vypadají jako stoh sena… ale mně se líbí.“ Jeho nevzrušený hlas se ozval z houpacího křesla v koutě.

„Edwarde! Tys tu zůstal!“ radovala jsem se a bezmyšlenkovitě se mu vrhla přes pokoj do náruče. V okamžiku, kdy mé myšlenky dostihly moje skutky, jsem ztuhla, šokovaná svou nekontrolovanou náruživostí. Podívala jsem se na něj v obavách, že jsem překročila mez.

Ale on se zasmál.

„Samozřejmě,“ odpověděl. Moje reakce ho trochu vyplašila, ale snad i potěšila. Hladil mě rukama po zádech.

Položila jsem si hlavu opatrně na jeho rameno a vdechovala vůni jeho kůže.

„Byla jsem si jistá, že je to sen.“

„Tak kreativní nejsi,“ poškleboval se.

„Charlie!“ vzpomněla jsem si, bez rozmýšlení jsem vyskočila a zamířila ke dveřím.

„Odešel před hodinou – když ti napřed v autě znovu zapojil kabely od baterky. Musím přiznat, že jsem byl zklamaný. Je to vážně všechno, co by udělal, aby tě zastavil, kdybys byla odhodlaná odejít?“

Přemýšlela jsem, kde jsem stála, hrozně jsem se k němu chtěla vrátit, ale bála jsem se, jestli mi není cítit z pusy.

„Obvykle nejsi po ránu takhle zmatená,“ poznamenal. Držel otevřenou náruč, abych se k němu vrátila. Pozvání téměř neodolatelné.

„Potřebuju chviličku na lidské záležitosti,“ přiznala jsem.

„Počkám.“

Se smíšenými pocity jsem vběhla do koupelny. Nepoznávala jsem se, uvnitř ani navenek. Obličej v zrcadle byl prakticky cizí – oči příliš jasné, hektické červené skvrny na lícních kostech. Když jsem si vyčistila zuby, snažila jsem se urovnat to vrabčí hnízdo, co jsem měla na hlavě. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a snažila se dýchat normálně, ovšem bez viditelného úspěchu. Zpátky do pokoje jsem div neběžela.

Zdálo se jako zázrak, že tam je, jeho paže na mě stále čekaly. Natáhl se ke mně a moje srdce se neklidně rozbušilo.

„Vítej zpátky,“ zašeptal a vzal mě do náruče.

Chvíli mě mlčky houpal, až jsem si všimla, že je převlečený a učesaný.

„Tys byl pryč?“ obvinila jsem ho a dotkla se límečku jeho čisté košile.

„Přece nemůžu odcházet v šatech, v kterých jsem přišel, co by si sousedi pomysleli?“

Našpulila jsem rty.

„Velmi hluboce jsi spala, o nic jsem nepřišel.“ Jeho oči zářily. „Mluvení přišlo dřív.“

Zasténala jsem. „Co jsi slyšel?“

Jeho zlaté oči byly velmi něžné. „Říkala jsi, že mě miluješ.“

„To už jsi věděl,“ připomněla jsem mu a sklopila hlavu.

„Ale přesto, bylo hezké to slyšet.“

Zabořila jsem mu tvář do ramene.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem.

„Teď jsi můj život,“ odpověděl prostě.

Pro tu chvíli nebylo víc co říct. Kolébal nás tam a zpátky, jak se v místnosti rozednívalo.

„Čas na snídani,“ řekl nakonec nenuceně – jsem si jistá, že chtěl dokázat, že si pamatuje všechny moje lidské křehkosti.

Sevřela jsem si krk oběma rukama a zírala na něj vykulenýma očima. Po tváři mu přejelo zděšení.

„Žertuju!“ zařehtala jsem se. „A tys říkal, že neumím hrát!“

Zamračil se znechuceně. „To nebylo legrační.“

„Bylo to moc legrační a ty to víš.“ Ale pečlivě jsem pátrala v jeho zlatých očích, abych se ujistila, že mi odpustil. Zjevně ano.

„Mám to upřesnit?“ zeptal se. „Čas na snídani pro lidi.“

„No dobře.“

Přehodil si mě přes svoje kamenné rameno, jemně, ale s rychlostí, která mi brala dech. Protestovala jsem, jak mě nesl zlehka po schodech, ale on mě ignoroval. Posadil mě správnou stranou na židli.

Kuchyně byla jasná, veselá, jako kdyby nasála mou náladu.

„Co je k snídani?“ zeptala jsem se mile.

To ho na chvíli vyvedlo z míry.

„No, to nevím. Co bys ráda?“ Jeho mramorové obočí se zkrabatilo.

Usmála jsem se a vyskočila.

„To je v pořádku, umím se o sebe postarat dost dobře. Dívej se, jak lovím já.“

Našla jsem si misku a krabici cereálií. Cítila jsem na sobě jeho oči, jak jsem si nalévala mléko a brala lžíci. Postavila jsem si jídlo na stůl a pak jsem se zarazila.

„Můžu ti něco nabídnout?“ zeptala jsem se ve snaze chovat se zdvořile.

Obrátil oči v sloup. „Jenom jez, Bello.“

Posadila jsem se ke stolu a dívala se na něj, zatímco jsem si vzala sousto. Zíral na mě, studoval každý můj pohyb. Byla jsem z toho nesvá. Odkašlala jsem si, abych promluvila, abych ho rozptýlila.

„Tak co je na programu dneska?“ zeptala jsem se.

„Hmmm…“ Dívala jsem se na něj, jak opatrně hledá slova pro svou odpověď. „Co bys tomu řekla, setkat se s mojí rodinou?“

Zalapala jsem po dechu.

„Teď se bojíš?“ Znělo to nadějně.

„Ano,“ přiznala jsem; jak bych to mohla popřít – viděl mi to na očích.

„Neboj,“ usmál se. „Já tě ochráním.“

„Já se nebojím jich,“ vysvětlila jsem. „Já se bojím, že se jim nebudu… líbit. Nebudou, no, překvapeni, že domů přivedeš někoho… jako jsem já… aby se s nimi seznámil? Vědí, že o nich vím?“

„Ach, ti už vědí všechno. Včera uzavírali sázky, víš,“ usmál se, ale hlas měl hrubý, „jestli tě přivedu zpátky – ačkoliv proč by měl někdo sázet proti Alici, to si nedovedu představit. Každopádně my v rodině nemáme mezi sebou tajemství. Ani to není možné, když já umím číst myšlenky a Alice vidí do budoucnosti a tak.“

„A Jasper ve vás všech může vyvolat pocit sdílnosti a podroušenosti, abyste kápli božskou, na to nezapomeň.“

„Dávala jsi pozor,“ usmál se uznale.

„To se o mně ví, to já čas od času dělám.“ Ušklíbla jsem se. „Takže Alice viděla, že přijdu?“

Jeho reakce byla zvláštní. „Něco takového,“ řekl vyhýbavě a otočil se pryč tak, abych mu neviděla do očí. Zírala jsem na něj zvědavě.

„Je to vůbec dobré?“ zeptal se, otočil se najednou zpátky ke mně a sledoval mou snídani s poťouchlým výrazem ve tváři. „Upřímně, nevypadá to zrovna lákavě.“

„No, není to žádný rozzuřený grizzly…“ zamumlala jsem a dělala, že nevidím, jak se nasupil. Pořád jsem přemítala, proč tak reagoval, když jsem se zmínila o Alici. Zamyšleně jsem do sebe házela cereálie.

Stál uprostřed kuchyně, znovu podobný soše Adonise a zíral nepřítomně ven zadními okny.

Pak se na mě zpátky podíval a usmál se svým srdcervoucím úsměvem.

„A ty bys mě taky měla představit svému otci, myslím.“

„On už tě zná,“ připomněla jsem mu.

„Myslím jako svého přítele.“

Zírala jsem na něj s podezřením. „Proč?“

„Není to zvykem?“ zeptal se nevinně.

„Já nevím,“ přiznala jsem. Moje chabé zkušenosti s kluky mi poskytovaly jen málo opěrných bodů, s kterými bych mohla pracovat. Ne že by se tady dala použít nějaká normální pravidla chození. „To není nutné, víš. Nečekám od tebe, že… Chci říct, nemusíš kvůli mně předstírat.“

Jeho úsměv byl trpělivý. „Já nepředstírám.“

Postrkovala jsem zbytky cereálií po krajích misky a kousala se do rtu.

„Povíš Charliemu, že jsem tvůj kluk, nebo ne?“ tázal se.

„A jsi?“ Potlačila jsem svůj vnitřní nepříjemný pocit při myšlence na Edwarda, Charlieho a slovo přítel, všechny najednou v jedné místnosti.

„Je to volný výklad slova ‚přítel‘, to připouštím.“

„Vlastně jsem měla dojem, že jsi něco víc,“ vyznala jsem a dívala se na stůl.

„No, nevím, jestli mu potřebujeme říkat všechny hrůzostrašné podrobnosti.“ Natáhl se přes stůl, aby mi zvedl bradu studeným, něžným prstem. „Ale bude potřebovat nějaké vysvětlení, proč jsem tady tak často. Nechci, aby na mě policejní ředitel Swan vydal zatykač.“

„A budeš tu?“ zeptala jsem se, najednou úzkostlivá. „Budeš tu opravdu?“

„Dokud mě budeš chtít,“ ujistil mě.

„Já tě budu chtít vždycky,“ varovala jsem ho. „Napořád.“

Přešel pomalu kolem stolu, zastavil se pár kroků ode mě a natáhl ruku, aby se konečky prstů dotkl mé tváře. Jeho výraz byl nevyzpytatelný.

„Jsi z toho smutný?“ zeptala jsem se.

Neodpověděl. Hrozně dlouho se mi díval do očí.

„Dojedla jsi?“ zeptal se nakonec.

Vyskočila jsem. „Ano.“

„Obleč se – počkám tady.“

Bylo těžké rozhodnout se, co si vzít na sebe. Pochybovala jsem, že existují nějaké knihy o etiketě, které by upřesňovaly, jak se obléknout, když vás váš upíří miláček bere domů, abyste se seznámili s jeho upíří rodinou. Byla to úleva, sama si to slovo myslet. Věděla jsem, že jsem se mu úmyslně bránila.

Nakonec jsem si vzala svou jedinou sukni, dlouhou, khaki zelenou, celkem neformální. Oblékla jsem si k ní tu tmavě modrou halenku, kterou mi jednou pochválil. Letmý pohled do zrcadla mi napověděl, že moje vlasy jsou naprosto nemožné, takže jsem je stáhla do ohonu.

„Dobře.“ Seběhla jsem po schodech. „Vypadám slušně.“

Čekal u prvního schodu, blíž, než bych si myslela, a já jsem padla přímo na něj. Zachytil mě, chviličku si mě podržel na délku paží a pak mě najednou přitáhl blíž.

„Zase se pleteš,“ zašeptal mi do ucha. „Jsi naprosto neslušná – nikdo by neměl vypadat tak svůdně, to není fér.“

„Jak svůdně?“ zeptala jsem se. „Můžu se převléknout…“

Povzdechl a zavrtěl hlavou. „Ty jsi tak pošetilá.“ Přitiskl své chladné rty jemně k mému čelu a místnost se zatočila. Vůně jeho dechu mi bránila myslet.

„Mám ti vysvětlit, jak mě svádíš?“ zeptal se. Byla to čistě řečnická otázka. Jeho prsty mi pomalu sjížděly po páteři, na kůži jsem cítila jeho zrychlený dech. Ruce se mi zplihle opíraly o jeho prsa a zmocňovala se mě závrať. Pomalu naklonil hlavu a podruhé mě zlehka a opatrně políbil pootevřenými chladnými rty.

A pak jsem se zhroutila.

„Bello?“ Hlas měl vyplašený, jak mě zachytil a zvedl.

„Kvůli tobě…. jsem… omdlela,“ obvinila jsem ho omámeně.

„Co s tebou mám dělat?“ zasténal zoufale. „Včera jsem tě políbil, a tys na mě zaútočila! Dneska na mě omdlíš!“

Slabě jsem se zasmála a nechala se podpírat jeho pažemi. Hlava se mi točila.

„Tak to bychom měli, pokud jde o to, že jsem ve všem dobrý,“ povzdechl si.

„To je problém,“ byla jsem stále omámená. „Ty jsi až moc dobrý. Moc, moc dobrý.“

„Je ti špatně?“ zeptal se; takhle už mě jednou viděl.

„Ne – to není jako tenkrát. Nevím, co se stalo.“ Zavrtěla jsem omluvně hlavou. „Myslím, že jsem zapomněla dýchat.“

„Takhle tě nemůžu nikam vzít.“

„Jsem v pohodě,“ trvala jsem na svém. „Tvoje rodina si stejně bude myslet, že jsem blázen, tak co?“

Chviličku si měřil můj výraz. „Mám slabost pro tuhle barvu, jde ti k pleti,“ pochválil mě zničehonic. Začervenala jsem se radostí a podívala se stranou.

„Hele, já se vážně moc snažím nemyslet na to, co mě teď čeká, takže můžeme už jít?“ zeptala jsem se.

„Ty nemáš těžkou hlavu z toho, že jdeš na návštěvu do domu plného upírů, ale z toho, že si myslíš, že se těm upírům nebudeš líbit, je to tak?“

„Je to tak,“ odpověděla jsem okamžitě a skryla svoje překvapení nad tím, jak to slovo používá nenuceně.

Zavrtěl hlavou. „Ty jsi neuvěřitelná.“

Když vyjížděl z hlavní části města, došlo mi, že vlastně nemám ponětí, kde bydlí. Přejeli jsme po mostě přes řeku Calawah, silnice se vinula na sever, domy, které letěly kolem nás, byly jeden od druhého vzdálenější a větší než v centru. A pak domy úplně přestaly a my jsme jeli mlžným lesem. Rozhodovala jsem se, jestli se ho zeptám, nebo jestli budu ještě trpělivá, když najednou zabočil na nevydlážděnou cestu. Byla neoznačená, sotva viditelná mezi kapradím. Po obou stranách byla lemovaná lesem, takže člověk z ní před sebou viděl vždycky jenom několik metrů, jak se hadovitě vinula kolem starých stromů.

A pak po pár kilometrech les trochu prořídl a my jsme se najednou octli na malé louce, nebo to měl být trávník? Lesní přítmí ovšem bylo i tady, protože tam stálo šest starobylých cedrů, které zastiňovaly celý akr baldachýnem širokých zkroucených větví. Stromy vrhaly svůj ochranný stín až ke zdem domu, který se tyčil mezi nimi, takže hluboká veranda, která se táhla kolem přízemí, musela být prakticky nepoužívaná.

Nevím, co jsem čekala, ale tohle to rozhodně nebylo. Dům byl nadčasový, elegantní a pravděpodobně sto let starý. Byl natřený měkkou, vybledlou bílou barvou, měl dvě poschodí, byl pravoúhlý a dobře rozvržený. Okna a dveře byly buďto ještě původní, nebo prošly dokonalou rekonstrukcí. Můj náklaďáček byl jediné auto, které bylo vidět. Slyšela jsem někde blízko řeku, skrytou v temnotě lesa.

„Páni.“

„Líbí se ti to?“ usmál se.

„Má to… jistý půvab.“

Zatahal mě za culík a zachichotal se.

„Připravená?“ zeptal se a otevřel mi dveře.

„Ani trošku – tak jdeme.“ Snažila jsem se smát, ale nějak se mi to zadrhlo v hrdle. Nervózně jsem si uhladila vlasy.

„Vypadáš rozkošně.“ Bez rozmýšlení mě zlehka vzal za ruku.

Šli jsme hlubokým stínem nahoru na verandu. Věděla jsem, že cítí moje napětí; palcem mi na hřbet ruky kreslil uklidňující kroužky.

Otevřel mi dveře.

Uvnitř to bylo ještě překvapivější, ještě nečekanější než zvenčí. Byla tam spousta světla a prostoru. Původně muselo být v přízemí několik místností, ale stěny byly většinou odstraněny, takže vznikl jeden rozlehlý prostor. Zadní, k jihu orientovaná strana byla celá nahrazena sklem a za stínem cedrů se prostíral holý trávník až k široké řece. Západní straně místnosti dominovalo masivní vyřezávané schodiště. Stěny, vysoké stropy s viditelnými trámy, dřevěné podlahy i tlusté koberce byly všechny v různých odstínech bílé.

Už tam čekali, aby se s námi přivítali. Stáli hned nalevo ode dveří, na zvýšeném pódiu vedle nádherného velkého piana – Edwardovi rodiče.

Už jsem doktora Cullena předtím viděla, samozřejmě, ale přesto jsem byla znovu ohromena jeho mládím, jeho neskutečnou dokonalostí. Po jeho boku stála Esme, jak jsem předpokládala, jediná z rodiny, kterou jsem dosud neviděla. Měla ty samé krásné bledé rysy jako ostatní. Něco v jejím srdcovitém obličeji, v měkkých vlnách jejích karamelově zbarvených vlasů mi připomnělo naivní dívky z éry němého filmu. Byla malá, štíhlá, neměla však tak ostře řezané rysy jako ostatní, ty její byly oblejší. Oba na sobě měli neformální, pohodlné oblečení ve světlých barvách, které ladilo s vnitřním zařízením domu. Usmívali se na uvítanou, ale neudělali žádný pohyb, aby se k nám přiblížili. Pochopila jsem, že se snaží, aby mě nevyděsili.

„Carlisle, Esme,“ prolomil krátké ticho Edwardův hlas, „tohle je Bella.“

„Moc tě u nás vítám, Bello.“ Carlisleův krok byl odměřený, opatrný, jak ke mně přistoupil. Zvedl váhavě ruku a já jsem udělala krok dopředu, abych si s ním potřásla.

„Ráda vás zase vidím, pane doktore.“

„Prosím tě, říkej mi Carlisle.“

„Carlisle.“ Usmála jsem se na něj, moje náhlá sebedůvěra mě překvapila. Cítila jsem, jak se Edwardovi vedle mě ulevilo.

Esme se usmála, také postoupila dopředu a natáhla se pro mou ruku. Její studené, kamenné sevření bylo takové, jak jsem očekávala.

„Moc ráda tě poznávám,“ řekla upřímně.

„Děkuju, já vás také.“ A byla to pravda. Bylo to jako setkat se s pohádkovou postavou – poznat živou Sněhurku.

„Kde jsou Alice a Jasper?“ zeptal se Edward, ale nikdo neodpověděl, protože ti dva se právě objevili na vrchu širokého schodiště.

„Ahoj, Edwarde!“ zavolala Alice nadšeně. Seběhla dolů po schodech, proud černých vlasů a bílé pleti, a přede mnou se náhle a půvabně zastavila. Carlisle a Esme po ní vystřelili varovné pohledy, ale mně se to líbilo. Bylo to přirozené – tedy pro ni.

„Ahoj, Bello!“ řekla Alice a poskočila dopředu, aby mě políbila na tvář. Jestli se Carlisle a Esme předtím tvářili obezřetně, teď byli ohromení. V mých očích byl také šok, ale měla jsem velkou radost z jejího upřímného přijetí. Byla jsem vyděšená, když jsem cítila, jak Edward po mém boku ztuhl. Pohlédla jsem mu do obličeje, ale jeho výraz byl nečitelný.

„Opravdu hezky voníš, nikdy předtím jsem si toho nevšimla,“ poznamenala. Uvedlo mě to do velikých rozpaků.

Nikdo z nás nevěděl moc co říct a pak se tam objevil Jasper – vysoký, podobající se lvu. Kolem mě se rozprostřel pocit uvolněnosti a já jsem byla najednou v pohodě, navzdory tomuhle místu. Edward se na Jaspera podíval a povytáhl obočí, a já jsem si vzpomněla, co Jasper umí.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě. Držel si odstup, nenapřáhl ke mně ruku k potřesení. Ale bylo nemožné cítit se vedle něj nepříjemně.

„Ahoj, Jaspere.“ Nesměle jsem se usmála napřed na něj, pak na ostatní. „Ráda vás všechny poznávám – máte moc krásný dům,“ dodala jsem zdvořile.

„Díky,“ řekla Esme. „Jsme tak rádi, že jsi přišla.“ Mluvila procítěně a já jsem si uvědomila, že si o mně myslí, že jsem statečná.

Také jsem si všimla, že Rosalii a Emmetta není nikde vidět a vzpomněla jsem si na Edwardovo příliš nevinné popření, když jsem se ho ptala, jestli mě ostatní nemají rádi.

Carlisle mě vyrušil z tohoto toku myšlenek, když vrhl po Edwardovi významný, naléhavý pohled. Koutkem oka jsem viděla, jak Edward přikývl.

Podívala jsem se stranou ve snaze chovat se zdvořile. Moje oči se znovu zatoulaly ke krásnému nástroji na pódiu vedle dveří. Najednou jsem si vzpomněla na svůj sen z dětství, že kdybych někdy vyhrála v loterii, koupila byl mamince velké piano. Nebyla nijak zvlášť dobrá pianistka, hrála jenom doma pro sebe na klavír z bazaru, ale já jsem se na ni při tom hrozně ráda dívala. Byla šťastná, hudba ji úplně pohltila – připadala mi tenkrát jako nějaká nová, tajemná bytost, najednou to nebyla ta maminka, kterou jsem znala. Samozřejmě mě nechala zapsat do hodin klavíru, ale jako většina dětí jsem kňourala tak dlouho, až mi dovolila toho nechat.

Esme si všimla, kam se dívám.

„Umíš hrát?“ zeptala se a naklonila hlavu k pianu.

Zavrtěla jsem hlavou. „Vůbec ne. Ale je tak krásné. To je vaše?“

„Ne,“ zasmála se. „Edward ti neřekl, že je muzikální?“

„Ne.“ Přimhouřenýma očima jsem se podívala na jeho najednou nevinný výraz. „Měla jsem to asi uhodnout.“

Esme zvedla zmateně jemné obočí.

„Edward totiž umí všechno, víte?“ vysvětlila jsem.

Jasper se uchichtl a Esme vrhla na Edwarda káravý pohled.

„Doufám, že ses nepředváděl – je to nevychované,“ zamračila se.

„Jenom trošku,“ zasmál se zlehka. Její obličej přitom zjihl a oba si vyměnili krátký pohled, kterému jsem nerozuměla, ačkoliv Esme se tvářila téměř uspokojeně.

„On je totiž moc skromný,“ upřesnila jsem.

„No, tak jí zahraj,“ povzbuzovala ho Esme.

„Zrovna jsi říkala, že se nemám předvádět, že je to nevychovanost,“ namítl.

„Každé pravidlo má výjimky,“ odpověděla.

„Ráda bych tě slyšela hrát,“ souhlasila jsem.

„Tak domluveno.“ Esme ho postrčila k pianu. Táhl mě s sebou, posadil mě na lavičku vedle sebe.

Věnoval mi dlouhý, zoufalý pohled, než se obrátil ke klaviatuře.

A pak se jeho prsty rychle rozběhly po slonovinových klávesách a místnost se zaplnila skladbou tak obtížnou, tak bohatou, že bylo nemožné uvěřit, že hraje jenom jeden pár rukou. Cítila jsem, jak mi klesla brada, pusa se mi otevřela úžasem a uslyšela jsem, jak se za mnou někdo tiše zahihňal, když viděl mou reakci.

Edward se na mě nenuceně podíval – hudba kolem nás nepřestávala proudit – a mrkl. „Líbí se ti to?“

„To jsi napsal ty?“ vydechla jsem, jak mi to najednou došlo.

Přikývl. „Esme má tuhle skladbu moc ráda.“

Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou.

„Co se děje?“

„Připadám si vedle tebe tak nicotná.“

Hudba zpomalila, ztišila se a zněžněla, a já jsem ke svému překvapení poznala za tou záplavou tónů melodii jeho ukolébavky.

„K téhle jsi mě inspirovala ty,“ řekl tiše. Hudba byla neuvěřitelně líbezná.

Nemohla jsem mluvit.

„Líbíš se jim, víš,“ prohodil jako by mimochodem. „Zvláště Esme.“

Pohlédla jsem za sebe, ale ta velká místnost teď byla prázdná.

„Kam šli?“

„Velmi nenápadně nám chtěli nechat trochu soukromí, předpokládám.“

Povzdechla jsem si. „Oni mě mají rádi. Ale Rosalie a Emmett…“ odmlčela jsem se, nebyla jsem si jistá, jak vyjádřit své pochybnosti.

Zamračil se. „Nedělej si kvůli Rosalii hlavu,“ řekl a jeho oči byly široké a přesvědčivé. „Ona se umoudří.“

Skepticky jsem našpulila rty. „Emmett?“

„No, on si myslí, že já jsem blázen, to je pravda, ale s tebou nemá problém. Snaží se vysvětlit to Rosalii.“

„Co ji tak rozčiluje?“ Nebyla jsem si jistá, jestli chci znát odpověď.

Zhluboka si povzdechl. „Rosalie se nejvíc pere s… s tím, co jsme. Je pro ni těžké mít tu někoho zvenčí, kdo zná pravdu. A je trochu žárlivá.“

„Rosalie žárlí na mě?“ zeptala jsem se nevěřícně. Snažila jsem se představit si vesmír, v kterém by si někdo tak úchvatný jako Rosalie dokázal najít důvod žárlit na někoho, jako jsem já.

„Ty jsi člověk.“ Pokrčil rameny. „To ti závidí.“

„Aha,“ zamumlala jsem, stále ohromená. „I Jasper, ovšem…“

„Za to můžu vážně já,“ řekl. „Říkal jsem ti, že on náš způsob života zkouší nejkratší dobu. Varoval jsem ho, aby si držel odstup.“

Vzpomněla jsem si, jaký je pro to důvod, a otřásla jsem se.

„Esme a Carlisle…?“ pokračovala jsem rychle, aby si toho nevšiml.

„Ti jsou šťastní, když vidí, že já jsem šťastný. Skutečně, Esme by nevadilo, kdybys měla třetí oko a na nohou plovací blány. Celou tu dobu si o mě dělala starosti, bála se, že v mé podstatě něco chybí, že jsem byl příliš mladý, když mě Carlisle proměnil… Je v sedmém nebi. Pokaždé, když se tě dotknu, se div nezalyká spokojeností.“

„Alice se zdá velmi… nadšená.“

„Alice má svůj vlastní způsob nazírání věcí,“ ucedil skrz zuby.

„A ty mi to nevysvětlíš, viď?“

Chvíli bylo ticho. Uvědomil si, že vím, že mi něco skrývá. Mně zase došlo, že mi neprozradí všechno. Ne teď.

„Co ti to Carlisle předtím říkal?“

Jeho obočí se stáhlo k sobě. „Ty sis toho všimla, viď?“

Pokrčila jsem rameny. „Přirozeně.“

Na pár vteřin se na mě zamyšleně podíval, než odpověděl. „Chtěl mi povědět nějaké novinky – nevěděl, jestli bych o tom před tebou chtěl mluvit.“

„A chtěl bys?“

„Budu muset, protože příštích pár dnů – nebo týdnů – tě budu muset trochu… víc chránit, a nechtěl bych, aby sis myslela, že jsem ve své podstatě nesnesitelný tyran.“

„Co se děje?“

„Zatím se neděje nic. Alice jenom viděla nějaké návštěvníky, kteří se tu brzy objeví. Vědí, že jsme tady, a jsou zvědaví.“

„Návštěvníci?“

„Ano… tedy, oni nejsou jako my, samozřejmě – myslím pokud jde o jejich lovecké zvyky. Pravděpodobně nepřijdou vůbec do města, ale já tě rozhodně nepustím z dohledu, dokud neodejdou.“

Zachvěla jsem se.

„Konečně rozumná reakce!“ zamumlal. „Už jsem si začínal myslet, že nemáš vůbec žádný pud sebezáchovy.“

Nechala jsem to bez odpovědi, dívala se stranou, moje oči znovu bloudily po prostorné místnosti.

Následoval můj pohled. „Něco takového jsi nečekala, viď?“ zeptal se samolibě.

„Ne,“ připustila jsem.

„Žádné rakve, hromady lebek v koutech; myslím, že ani nemáme pavučiny… jaké to pro tebe musí být zklamání,“ pokračoval uličnicky.

Ignorovala jsem jeho škádlení. „Je to tak světlé… tak otevřené.“

Byl vážnější, když odpovídal. „To je jediné místo, kde se nikdy nemusíme skrývat.“

Píseň, kterou stále hrál, moje píseň, dozněla do konce, závěrečné akordy se nesly v melancholičtější tónině. Poslední nota zůstala dojímavě viset v tichu.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Uvědomila jsem si, že mám v očích slzy. Rozpačitě jsem je setřela.

Dotkl se koutku mého oka a chytil jednu, která mi unikla. Zvedl prst a zamyšleně tu kapičku zkoumal. Pak – tak rychle, že jsem si nemohla být jistá, že to skutečně udělal – si strčil prst do pusy, aby ji ochutnal.

Tázavě jsem se na něj podívala a on se díval dlouho zpátky na mě, než se konečně usmál.

„Chceš si prohlédnout dům?“

„Nikde žádné rakve?“ ověřovala jsem si, ale sarkasmus v mém hlasu nedokázal tak úplně zakrýt lehkou, ale upřímnou úzkost, kterou jsem cítila.

Zasmál se, vzal mě za ruku a vedl mě pryč od piana.

„Nikde žádné rakve,“ slíbil.

Šli jsme po masivním schodišti, ruka mi klouzala po saténově hladkém madle. Vysoká hala v prvním patře byla obložena dřevem medové barvy, stejně jako podlaha.

„Rosaliin a Emmettův pokoj… Carlisleova pracovna… Alicin pokoj…“ ukazoval, jak mě vedl podle dveří.

Byl by pokračoval, ale já jsem se oněměle zastavila na konci haly a zírala jsem nevěřícně na předmět visící na stěně nad mou hlavou. Edward se zachechtal nad mým udiveným výrazem.

„Klidně se směj,“ řekl. „Je to tak trochu ironické.“

Nesmála jsem se. Moje ruka se automaticky zvedla, s prstem nataženým, jako kdyby se chtěla dotknout velkého dřevěného kříže, jeho temné patiny kontrastující se světlejším odstínem na zdi. Ale nedotkla jsem se ho, ačkoliv jsem byla zvědavá, jestli starobylé dřevo bude na dotyk tak hedvábné, jak vypadalo.

„Musí být velmi starý,“ hádala jsem.

Pokrčil rameny. „Počátek třicátých let sedmnáctého století, plus mínus.“

Odtrhla jsem oči od kříže a vykulila je na něj.

„Proč ho tady máte?“ podivila jsem se.

„Nostalgie. Patřil Carlisleovu otci.“

„On sbíral starožitnosti?“ namítla jsem pochybovačně.

„Ne. Sám ho vyřezal. Visel v kostele nad kazatelnou, ze které kázal.“

Nebyla jsem si jistá, jestli můj obličej prozrazuje, jak jsem šokovaná, ale raději jsem se otočila a dívala se na ten prostý starý kříž. Rychle jsem v duchu počítala; kříž byl přes tři sta sedmdesát let starý. Rozprostřelo se ticho, jak jsem se v duchu snažila představit si tu spoustu let.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně.

„Kolik je Carlisleovi?“ zeptala jsem se tiše s očima stále upřenýma vzhůru.

„Právě oslaví své tří sté šedesáté druhé narozeniny,“ odpověděl Edward. Podívala jsem se zpátky na něj, v očích milion otázek.

Pozorně mě sledoval, když začal vyprávět.

„Carlisle se narodil v Londýně, myslí si, že někdy na začátku čtyřicátých let sedmnáctého století. Obyčejní lidé tehdy nezaznamenávali čas tak přesně. Bylo to ovšem těsně před začátkem Cromwellovy vlády.“

Nepohnula jsem ani brvou, protože jsem věděla, že mě sleduje, a napjatě jsem poslouchala. Bylo to snadnější, když jsem se nesnažila tomu uvěřit.

„Byl jediným synem anglikánského pastora. Jeho matka zemřela při porodu. Jeho otec byl netolerantní člověk. Jak se k moci dostali protestanti, stal se nadšeným pronásledovatelem katolíků a vyznavačů ostatních náboženství. Také velmi silně věřil v existenci zla. Vedl hony na čarodějnice, vlkodlaky… a upíry.“ Ztuhla jsem při tom slově. Jsem si jistá, že si toho všiml, ale pokračoval bez přerušení.

„Upálili mnoho nevinných lidí – ti skuteční upíři se samozřejmě nedali tak snadno chytit.

Když pastor zestárl, pověřil hony svého poslušného syna. Zpočátku byl pro něj Carlisle zklamáním; odkládal obvinění, neviděl démony tam, kde neexistovali. Ale byl vytrvalý a chytřejší než jeho otec. Opravdu odhalil skupinu skutečných upírů, kteří žili schovaní v městských kanálech a vycházeli jenom v noci na lov. V těch dobách, kdy příšery nebyly jenom mýty a legendami, tak žili mnozí z nich.

Lidé samozřejmě popadli vidle a pochodně –“ jeho krátký smích byl teď zlověstnější – „a čekali na místě, které Carlisle označil, až příšery vyjdou na ulici. Nakonec se jeden upír objevil.“

Jeho hlas byl velmi tichý; natahovala jsem uši, abych slyšela slova.

„Musel být velmi starý a slabý hlady. Carlisle ho slyšel, jak latinsky zavolal na ostatní, když zachytil pach davu. Utíkal ulicemi a Carlisle – bylo mu třiadvacet a byl velmi rychlý – vedl stíhání. Ten tvor by jim dokázal snadno utéct, ale Carlisle si myslí, že měl příliš velký hlad, takže se otočil a zaútočil. Napřed napadl Carlislea, ale ostatní byli blízko za ním, tak se otočil, aby se bránil. Dva muže zabil a třetího odtáhl s sebou. Carlislea nechal krvácejícího ležet na ulici.“

Odmlčel se. Cítila jsem, že něco vynechává, že přede mnou něco tají.

„Carlisle věděl, co jeho otec udělá. Těla budou spálena – cokoliv infikované nestvůrou musí být zničeno. Carlisle instinktivně jednal tak, aby si zachránil vlastní život. Odplazil se z ulice, zatímco dav stíhal zloducha a jeho oběť. Tři dny se schovával ve sklepě, zahrabaný do hnijících brambor. Je zázrak, že dokázal být zticha, a zůstat tak neodhalený.

Pak bylo po všem, a on si uvědomil, čím se stal.“

Nejsem si jistá, co můj obličej prozrazoval, ale Edward se najednou odmlčel.

„Jak ti je?“ zeptal se.

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho. A ačkoliv jsem si váhavě kousala ret, musel vidět zvědavost, která mi žhnula z očí.

Usmál se. „Předpokládám, že pro mě máš pár dalších otázek.“

„Pár.“

Odhalil v úsměvu zářivé zuby. Pokračoval v cestě halou a táhl mě za ruku s sebou. „No tak pojď,“ povzbuzoval mě. „Něco ti ukážu.“