7. kapitola - Melodie
7. Melodie
Když jsem dorazil do školy, musel jsem ještě čekat. Poslední hodina ještě neskončila. To se mi hodilo, protože jsem musel o mnoha věcech popřemýšlet a potřeboval jsem být sám.
V autě zůstala její vůně. Okna jsem nechal zavřené, nechal jsem ji na mě útočit, snažil jsem se zvyknout na ten pocit, který mi schválně pálilo hrdlo.
Přitažlivost.
To byla ta sporná část na rozmyšlenou. Z tolika různých pohledů, tak mnoho různých významů a stupňů. Není to totéž, jako láska, ale je s ní neoddělitelně spjata.
Neměl jsem tušení, jestli Bellu přitahuju. (Bude její duševní ticho nějakým způsobem pokračovat a stále více mě ničit, dokud se nezblázním? Nebo nakonec přesáhnu nějakou hranici?)
Pokusil jsem se srovnat její fyzické reakce s reakcemi ostatních (tajemníčka a Jessiky Stanleyové), ale to srovnání bylo neprůkazné. Stejné znaky - změny srdečního tepu a dýchacího vzorce - mohly zcela jednoduše kromě zájmu znamenat i strach, šok nebo úzkost. Vypadalo nepravděpodobné, že by Bella mohla sdílet ten typ myšlenek, který většinou měla Jessika Stanleyová. Koneckonců Bella velmi dobře věděla, že se mnou něco není v pořádku, i kdyby zcela přesně nevěděla, co to je. Dotkla se mé ledové ruky a od toho chladu stáhla ruku pryč.
A přesto ... když jsem si vzpomněl na ty fantazie, které mi byly odporné, ale na Jessičiném místě jsem si představil Bellu ...
Dech se mi zrychlil a ten oheň mi drásal hrdlo.
Co kdyby si mě tak představovala Bella - s pažemi ovinuté kolem jejího křehkého těla? Cítil jsem, jak si ji pevně přitisknu k hrudi a dávám jí ruku pod bradu? Jak jí zčervenají líčka, jak odhrnuju tu těžkou oponu jejích hnědých vlasů? Jak špičkami prstů obkresluji tvar jejích plných rtů? Jak skláním hlavu blíže k té její, kde bych na ústech cítil teplo jejího dechu? Stále se přibližuji ...
Ale pak jsem z toho snění vycouvat a věděl - jako jsem věděl, když si tyto věci představovala Jessika - co by se stalo, kdybych se k ní dostal tak blízko.
Přitažlivost byla nemožné dilema, protože k Belle jsem již byl přitahován až příliš, a to mnohem horším způsobem.
Chtěl jsem, aby i ona byla přitahována ke mně, jako žena k muži?
To byla blbá otázka. Správně to mělo být - měl bych chtít, abych Bellu tak přitahoval - a ta odpověď byla ne. Protože já jsem nebyl lidský muž a to k ní nebylo fér.
Každým kousíčkem svého bytí jsem toužil být úplně obyčejný muž, jen abych ji mohl držet v náručí bez toho, abych riskoval její život. Jen abych si mohl svobodně vymýšlet vlastní fantazie, fantazie, které by končily s její krví na mých rukou a zářící v mých očích.
Moje touha po ni byla neobhájitelná. Jaký druh vztahu jsem jí já jen mohl nabídnout, když jsem nemohl riskovat a dotýkat se jí?
Celé to bylo ještě zmatenější, protože v celém svém životě jsem se ještě nikdy necítil takto lidsky - pokud si vzpomínám, tak dokonce ani tehdy, když jsem byl člověk. Když jsem byl člověk, všechny moje myšlenky se točil kolem vojenské slávy. Většinu mého dospívání ještě stále zuřila Velká válka (1. světová) a měl jsem jen devět měsíců do osmnáctky, když vypukla ta chřipka... Z těchto lidských let jsem měl jen mlhavé dojmy, zamlžené vzpomínky, které s každým dalším desetiletím stále více bledli. Nejjasnější jsem si pamatoval mámu - cítil jsem nějakou prastarou bolest, když jsem si připomínal její tvář. Matně jsem si vybavil jak velmi nenáviděla tu budoucnost, ke které jsem já dychtivě uháněl, každý večer se při večeři modlila, aby ta "hrozná válka" už konečně skončila ... Neměl jsem žádnou jinou vzpomínku na nějaký typ touhy. Kromě lásky mé matky tam nebyla žádná jiná láska, kvůli které bych si přál zůstat ...
To pro mě bylo úplně nové. Nic podobného jsem nezažil, s ničím jsem to nemohl srovnat.
Moje láska k Belle byla čirá, ale teď byly ty vody zakalené. Strašně jsem chtěl, abych se jí dokázal dotknout. Cítila to stejně?
Na tom nezáleželo - snažil jsem se přesvědčit sám sebe.
Civěl jsem na své bílé ruce, nenávidíc jejich tvrdost, jejich chlad, jejich nadlidskou sílu ...
Vyskočil jsem, když se otevřely dveře na straně spolujezdce.
Ha. Nachytat jsem tě. Zatím jednou, pomyslel si Emmet, když vklouzl na sedadlo. "Vsadím se, že si paní Goffová myslí, že na něčem fičíš, v poslední době si dost mimo. Kde jsi byl dnes? "
"Já ... dělal jsem dobré skutky."
Huh?
Zachichotal jsem se. "Přesněji - péče o nemocné."
To ho zmátlo ještě více, ale pak se nadechl a zachytil její vůni.
"Och. Zase ta dívka? "
Udělal jsem grimasu.
Toto začíná být divné.
"Řeknu ti o tom," zamumlal jsem.
Znovu se nadechnout. "Hmm, voní celkem pěkně, že?"
Ze rtů se mi vydralo zavrčení ještě dříve, než jsem jeho slova vůbec zaregistroval - automatická reakce.
"Klídek, kámo, jen kecám."
Dorazili ostatní. Rosalie ten pach zachytila okamžitě a zarazila se na mě, stále se přes ten svůj hněv nedostala. Zajímalo mě, co má za problém, ale slyšel jsem od ní jen nadávky.
Ani Jasperova reakce se mi nelíbila. Jako Emmet, i on si všiml Belliny žádanosti. Ne že by je oba ten pach lákal alespoň z tisíciny tak jako mě. Ale i tak jsem měl obavy, že se jim její krev zdála být sladká. Jasper měl špatnou sebekontrolu ...
Alice jen přiskočila k mé straně auta a nastavila ruku pro Bellin klíč od dodávky.
"Jen jsem se tam viděla," řekla - zmateně, přesně jak měla ve zvyku. "Budeš mi muset říct důvody."
"To ještě neznamená -"
"Vím. Vím. Počkám. Nebude to trvat dlouho. "
Vzdechl jsem si a dal jsem jí ten klíč.
Sledoval jsem ji až k Bellinu domu. Déšť padal jako milion malinký kladiv, tak nahlas, že možná Belliny lidské uši nedokázali slyšet ten rachot motoru jejího náklaďáčku. Sledoval jsem její okno, ale nevkoukla ven. Možná tam nebyla. Nebylo slyšet žádné myšlenky.
Zarmucovalo mě, že jsem neslyšel ani tolik, abych ji prověřil - ujistil se, že je šťastná, nebo alespoň v bezpečí.
Alice si vlezla dozadu a okamžitě jsem se vydali domů. Silnice byly prázdné, takže to trvalo jen pár minut. Nahrnuli jsme se do domu a šli si každý po svém.
Emmet s Jasper byly akorát uprostřed komplikované šachové partie, využívají osm spojených šachovnic - rozložených podél zadní skleněné stěny - a jejich vlastní komplikovanou sadu pravidel. Nedovolily by mi, zahrát si; jen Alice pro mne byla soupeř.
Alice šla za roh, ke svému počítači - slyšel jsem, jak se její zapnuly monitory. Pracovala na módním projektu pro Rosaliinu skříň, ale ta se k ní dnes nepřidala, aby dohlížela na střih a barvu, zatímco Aliciny ruce obcházeli dotykové obrazovky (s Carlislem jsme ten systém museli trochu upravit, aby alespoň většina z nich odpověděla na tu správnou teplotu ). Rosalie se dnes místo toho mrzutě rozvalovala na pohovce a dívala na plochou obrazovku, bez přestávky přelétávala dvacet programů za sekundu. Slyšel jsem, jak se pokouší rozhodnout, zda má jít do garáže znovu vylaďoval to svoje BMW nebo ne.
Esmé byla nahoře, dumala nad novou sadou modré tkaniny.
Alice po chvíli vystrčila hlavu zpoza stěny a naznačovala Jasperovi ústy Emmetovy další tahy, - Emmet seděl na zemi a byl k ní otočený zády - a on si udržel uhlazený výraz, když vyhazovat Emmetova oblíbeného koně.
No a já, poprvé po tak dlouhé době, kdy jsem se styděl, jsem si šel sednout za nádherný klavír, umístěný hned vedle vchodu.
Lehce jsem prsty proběhl po klávesách, analyzátory intonací. Naladěn byl stále perfektně.
Najednou, Esmé přerušila svou činnost a naklonila hlavu na stranu.
Začal jsem prvním řádkem té melodie, která mě napadla dnes v autě, potěšen, že to znělo ještě lépe, než jsem si představoval.
Edward znovu hraje, pomyslela si Esmé natěšeně a tvář se jí roztáhne do úsměvu. Vstala od svého stolu a potichoučku přiletěla navrch schodiště.
Přidal jsem harmonizující řádek a nechal hlavní melodii proplétat se s ním.
Esmé spokojeně zavzdychala, Zamířila na vrchní schod a opřela si hlavu o zábradlí. Nová píseň. Už je to tak dlouho. Jaká rozkošná melodie.
Nechal jsem tu melodii vést novým směrem, provázející ji basovým řádkem. Edward zase komponuje? pomyslela si Rosalie a prudkým odporem zaťala zuby.
V té chvíli jí myšlenky uklouzly a já jsem si mohl přečíst všechno to skryté pobouření. Viděl jsem, proč je ke mně taková chladná. Proč by vražda Isabelly Swanové vůbec netrápila její svědomí.
Pro Rosalii bylo vždy vše o marnivosti.
Hudba se nečekaně ukončila a dříve než jsem si mohl pomoci jsem se rozesmál - ostré vyštěknutí pobavení, které jsem rychle rukou přerušil.
Rosalie se otočila, aby se na mě zamračila, oči jí svítili smutnou zuřivostí.
I Emmet s Jasper se otočili a zírali na mě a já jsem slyšel Esmin zmatek. Bleskově byla dole a střídavě se dívala na mě a Rosalii.
"Nepřestávej, Edwarde," povzbudila mě po chvilce napětí.
Opět jsem začal hrát a otočil se k Rosalii zády a strašně se snažil kontrolovat ten úsměv, co se mi roztáhl na tváři. Postavila se a vypochodovala z místnosti, spíše naštvala než v rozpacích. Ale určitě dost zahanbená.
Pokud cokoliv řekneš, budu tě lovit jako psa.
Potlačil jsem další smích.
"Rose, co se děje?" Volal za ní Emmet. Rosalie se neotočila. Se zády dokonale rovnými pokračovala do garáže a zalezla pod svoje auto, jako by se tam mohla zahrabat.
"To mělo znamenat co?" Ptal se mě Emmet.
"Nemám potuchy," lhal jsem.
Emmet frustrovaně zavrčel.
"Hraj dál," naléhala Esmé. Ruce se mi zase zastavili.
Udělal jsem, jak chtěla a ona se postavila za mne a dala mi ruce na ramena.
Ta píseň byla podmanivá, ale neúplná. Hrál jsem se smutkem a nějak mi to nesedělo.
"Je okouzlující. Má název? "Zeptala se Esmé.
"Ještě ne."
"Je k ní nějaký příběh?" Zeptala se s úsměvem. Tohle jí dělalo velkou radost a já jsem se cítil vinen, že jsem svou hudbu tak dlouho přehlížet. Byl jsem sobecký.
"Je to ... ukolébavka, myslím." A v tu chvíli jsem měl ten můstek. Prostě mě vedl k dalšímu pohybu, přičemž na sebe bral svůj vlastní život.
"Ukolébavka," opakovala si pro sebe.
K této melodií byl i příběh a já jsem ho najednou uviděl, jeho útržky bez námahy zapadli na své místo. Ten příběh byl o spící dívce v její úzké posteli, husté tmavé vlasy divoce pokroucené jako mořské řasy rozložené na polštáři ...
Alice nechala Jaspera jeho vlastním plánem a přišla si ke mně sednout. Svým trylkujícím, vyzváněcím hlasem nastínila druhý hlas, dvě oktávy nad původní melodií.
"Líbí se mi to," zamumlal jsem. "A co takto?"
Přidal jsem jí řádek k té harmonii - ruce mi teď létány po klávesách, aby ty kousky poskládali dohromady - trochu je upravujíc, je vedla novým směrem ...
Chytila se a začala si ji prozpěvovat.
"Ano. Perfektní, "řekl jsem.
Esmé mi stlačila rameno.
Ale já jsem už viděl konec, jako Alicin hlas vedle té melodie vzrůstal a unášel ji do jiných sfér. Viděl jsem, jak ta píseň musí končit, protože ta spící dívka byla perfektní taková, jaká byla a i ta nejmenší změna by byla špatná, smutná. No a píseň směřovala k tomuto poznání, nyní pomaleji a tišeji. I Alicin hlas se ztišil a stal se čistným, takový tón patřil pod ozývající se klenby svíčkami osvětlené katedrály.
Zahrál jsem poslední notu a sklonil hlavu ke klávesám.
Esmé mě pohladila po vlasech. Bude to v pořádku, Edwarde. Takto to dopadne nejlépe. Ty si zasloužíš štěstí, synku. Osud ti ho dluží.
"Děkuji," řekl jsem, přejíc si, abych tomu mohl věřit.
Ne vždy k nám láska přichází na stříbrném podnose.
Krátce a smutně jsem se zasmál.
Ty máš pravděpodobně z celé planety ty nejlepší předpoklady pro to, aby si se dokázal potýkat s tak těžkým dilematem. Jsi z nás všech nejlepší a nejrozumnější.
Povzdechy jsem si. Toto si myslela o svém synovi každá matka.
Esmé byla stále nadšená, že se po tak dlouhé době konečně někdo dotknul mého srdce, nezáležalo jí na té potenciální tragédii. Myslela si, že budu navždy sám ...
I ona tě bude muset milovat, pomyslela si najednou, zaskočíc mě směrem svých myšlenek. Je to bystrá dívka. Usmála se. Ani si neumím představit někoho tak opožděného, aby si nevšiml, jaký si úlovek.
"Mami, Přestaň s tím, budu se červenat," podpichoval jsem. Její slova - i když nepravděpodobné - mě povzbudili.
Alice se zasmála a vybrala si pravou ruku ze "srdce a duše." Ušklíbl jsem se a hrál jsem jí druhou rukou. Pak jsem ji zahrál "hůlku."
Zachichotala se a pak si vzdychlat. "Chtěla bych, aby si mi řekl, proč si se Rose smál," řekla. "Ale vidím, že to neuděláš."
"Ani nápad."
Dala mi frčku do ucha.
"Alice, nebuď zvědavá," kárala ji Esmé. "Edward je gentleman."
"Ale já to chci vědět."
Jejímu kňučivému tónu jsem se zasmál. Pak jsem řekl "Pro tebe, Esmé," a začal jsem hrát její oblíbenou píseň - nepojmenovaný hold lásce mezi ní a Carlisleem, kterou jsem sledoval tolik let.
"Děkuji, zlato," opět mi stlačila rameno.
Na hru tohoto známého kousku jsem se nemusel soustředit. Místo toho jsem přemýšlet o Rosalii, která se ještě stále v garáži skrývala z ponížení.
Protože jsem právě sám na sobě objevil sílu žárlivosti, trošku jsem s ní soucítil. Byl to mizerný pocit. Samozřejmě, její žárlivost byla tisíckrát malichernější než moje. Jaký obrat v zaběhnutém scénáři.
Přemýšlel jsem, jestli by byl Rosaliin charakter i život jiný, kdyby nebyla vždy tou nejkrásnější. Byla by šťastnější, kdyby krása nebyla vždy jejím hlavním poznávacím znamením? Méně egocentrická? Soucitnější? No pravděpodobně bylo také tak zbytečné o tom uvažovat - minulost byla dána a ona vždy byla tou nejkrásnější. Dokonce i jako člověk vždy žila pod reflektorem vlastního roztomilosti. Ne že by jí to vadilo. Naopak - obdiv milovala téměř nadevše. A to se ani po ztrátě smrtelnosti nezměnilo.
Tedy nebylo žádným překvapením - přičemž tuto potřebu jako fakt - že se urazila, když jsem hned od začátku neuctíval její krásu tak, jak to od všech mužů očekávala. Ne že by mě jakýmkoli způsobem chtěla - ani zdaleka. Ale přesto ji štvalo, že nechci já ji. Byla zvyklá být žádaná.
S Jasper a Carlisleem to bylo jiné - oni už byli zamilovaní. Já jsem byl úplně svobodný a tak jsem jí tvrdohlavě odolával.
Myslel jsem si, že ta její stará zášť už byla pohřbena. Že ji už dávno překonala.
Byla pohřbena ... až do toho dne, když jsem konečně našel někoho, koho krása mě ohromila způsobem, jakým se to jí nikdy nepodařilo.
Rosalie byla přesvědčena, že pokud jsem nepovažoval její krásu za hodnou uctívání, pak na celém světě nemohla existovat krása, která by na mě zapůsobila. Byla rozzuřená už od toho momentu, než jsem Belle zachránil život, hádajíc - se svou perfektní ženskou intuicí - ten zájem, který jsem si ještě ani sám neuvědomoval.
Rosalie byla na smrt uražená, že jsem si o nějaké bezvýznamné dívce myslel, že je lákavější než ona.
Znovu jsem potlačoval nutkání smát se.
I tak mě nějak zvláštně otravoval způsob, jakým viděla Bellu. Rosalie ji vlastně považovala za prostou. Jak tomu mohla věřit? Bylo to pro mě nepochopitelné. Bezpochyby výplod žárlivosti.
"Oh," řekla náhle Alice. "Jasper, hádej co?"
Uviděl jsem, co právě viděla a ruce mi na klávesách zamrzli.
"Co?" Ptal se Jasper.
"Peter a Charlotte přijdou na příští týden na návštěvu! Budou zde v sousedství, no není to milé? "
"Co se děje, Edwarde?" Zeptala se mě Esmé, cítící to napětí v mých ramenech.
"Peter a Charlotte přijdou do Forks?" Zasyčel jsem na Alice.
Převrátila oči. "Edwarde, uklidni se. Nebude to jejich první návštěva. "
Zuby mi o sebe cvakli. Byla to jejich první návštěva, kdy přišla Bella se svou sladkou krví, která nelákala pouze mne.
Alice si při mém výrazu odfrkla. "Víš, že tu nikdy neloví."
Ale Jasperův takříkajíc bratr a ta malá upírka, kterou miluje, nebyly jako my; lovili tradičním způsobem. V blízkosti Belly se jim nedalo důvěřovat.
"Kdy?" Žádal jsem.
Nešťastně našpulila rty, ale řekla mi, co jsem potřeboval vědět. V pondělí ráno. Nikdo Belle neublíží.
"Ne," souhlasil jsem a odvrátil jsem se od ní. "Jsi připraven, Emmete?"
"Myslel jsem, že odcházíme až ráno."
"Vrátíme se v neděli o půlnoci. To už je na tobě, kdy chceš odejít. "
"OK. Dobře. Nech mě alespoň rozloučit se s Rose. "
"Jasně." S tou náladou, v jaké nyní Rosalie byla to bude krátké rozloučení.
Vážně si zblbl, Edwarde, pomyslel si, když kráčel k zadním dveřím.
"Myslím, že ano."
"Zahraj mi tu novou píseň ještě jednou," požádala Esmé.
"Pokud chceš," souhlasil jsem, i když jsem trochu váhal dovést tu melodii k jejímu nezbytnému konci - tomu konci, který mi způsoboval neznámou bolest. Chvíli jsem přemýšlet a pak jsem si z kapsy vyndal ti víčko a položil jsem ho na prázdný stojan na noty. To trochu pomohlo - moje malá vzpomínka na její ano.
Pro sebe jsem si přikývnout a začal jsem hrát.
Esmé a Alice si vyměnili letmý pohled, ale ani jedna se nic nezeptala.
"Ještě ti nikdo neřekl, že s jídlem se nehraje?" Zavolal jsem na Emmetta.
"Och, čau Edwarde!" Zavolal zpět – vykoukl a mával mi. Medvěd využil výhodu Emmetova rozptýlení a hrábl mu tlapou po hrudi. Ty ostré drápy mu roztrhali košili a zaskřípali o jeho kůži.
Medvěd pronikvě zavrčel.
Au do prdele tu košili mi dala Rose!
Emmet na to rozzuřené zvíře také zavrčel.
Povzdechl jsem si a sedl si na nejbližší z balvanů. To chvíli potrvá.
Ale Emmet již téměř skončil. Nechal toho medvěda pokusit se odtrhnout mu hlavu další ranou, smějící se, když se ten úder ohromnou silou obrátil proti němu. Medvěd zavrčel a Emmet přes smích také. Poté se vrhl na to zvíře, které stálo na zadních a bylo od něho o hlavu vyšší a jejich zauzlená těla padla na zem, strhávajíc s sebou i staré jedle. Medvědí vrčení přerušilo kloktání.
Emmet o pár minut příběhem k místu, kde jsem na něj čekal. Jeho košile byla zničena - potrhaná a krvavá, lepkavá od šťávy zachycené v srsti. Jeho tmavé vlnité vlasy na tom nebyly o moc lépe. Na tváři měl veliký úsměv.
"Ten byl silný. Téměř jsem to cítil, když po mně drapal. "
"Ty si takové děcko, Emmete."
Přeměřil si moje uhlazené, zcela čisté, bezchybné oblečení. "Neměl si náhodou stopovat pumu?"
"Samozřejmě, že ano. Jednoduše nejsem tak primitivní. "
Emmet se zasmál tím svým dunivým smíchem. "Chtěl bych, aby byly silnější. Byla by větší sranda. "
"Nikdo neřekl, že máš se svým jídlem bojovat."
"Jasné, ale s kým jiným si zabojujeme? Ty a Alice podvádíte, Rose si nikdy nechce zkazit účes a Esmé zuří, když se do toho s Jasperem vážně vložíme. "
"Ten život je ale těžký, co?"
Emmet se na mě ušklíbl, trochu přenesl váhu tak, že jsem najednou byl připraven na boj.
"No tak, Edwarde. Prostě to na minutu vypni a bojuj spravedlivě. "
"Nevypíná se to," připomněl jsem mu.
"Zajímalo by mě, co to dívka dělá, aby tě nepustila dovnitř," uvažoval Emmet. "Možná by mi mohla dát nějaké malé tipy."
Moje pobavení zmizelo. "Drž se od ní dál," Zavrčel jsem přes zuby.
"Netykavka, netykavá."
Vzdechl jsem si. Emmet si sedl na skálu vedle mě.
"Sorry. Vím, že si procházíš nepříjemnou šlamastikou. Vážně se snažím nebýt až takový necitlivý blb, ale je to pro mě nějakým způsobem přirozené ... "
Čekal, dokud se jeho vtipu zasměju a pak udělal grimasu.
Stále tak vážný. Co tě žere tentokrát?
"Myšlení na ni. No, vlastně znepokojuju se. "
"Co by tě mělo znepokojovat? Ty si tady, "nahlas se rozesmál.
Znovu jsem ignoroval jeho vtipkování, ale odpověděl jsem mu na otázku. "Pomyslel si někdy na to, jak jsou všichni křehcí? Kolik zlých věcí se takovému smrtelníkům může přihodit? "
"Ani ne. Ale myslím, že chápu, co tím myslíš. Ze začátku jsem pro medvěda nebyl bůhvíjaký soupeř, no ne? "
"Medvědi," zamumlal jsem, přidávajíc na tu hromadu další strach. "To by bylo zase to její štěstí, že? Ztracený medvěd v městečku. Samozřejmě, že by šel rovnou po Belle. "
Emmet se zachichotal. "Uvědomuješ si, že mluvíš jako blázen?"
"Proste si na chvilku představ, že Rosalie by byla člověk, Emmete. A mohla by narazit na medvěda ... nebo by ji srazilo auto ... nebo zmrzačilo ... spadla by dolů ze schodů ... nebo by se cítila špatně - ochořela by! "Ty slova ze mne prudce vypadli. Byla to úleva vyslovit je - nahlodávali mi mysl celý víkend. "Oheň, zemětřesení, tornáda! Ugh! Kdy si naposledy viděl zprávy? Viděl si všechny ty věci, které se jim stávají? Krádeže a vraždy ... "Zuby se mi zaťali a náhle jsem byl tak naštvaný myšlenkou, že by jí ublížil nějaký člověk, že jsem nemohl dýchat.
"Hou, hou! Brzdi, kámo. Žije ve Forks, nezapomněl si? Tady jen prší. "Pokrčil rameny.
"Myslím, že má nějakou skutečnou smůlu, Emmete, vážně. Podívej se na ten zjevný důkaz. Ze všech míst, kam mohla jít skončila právě ve městě, kde značnou část populace tvoří upíři.“
"Hej, ale my jsme vegetariáni. Tak není to spíše štěstí než smůla? "
"S její vůní? Stoprocentní smůla. No a ještě hůře, s její vůní pro mě. Zíral jsem si na ruce, opět jsem se nenáviděl.
"Až na to, že ty máš mnohem lepší sebekontrolu jako kdokoli z nás, kromě Carlislea. Znovu štěstí. "
"Ta dodávka?"
"To byla jen nehoda."
"Musel si vidět, jak to po ni jde, Emme, zas a znova. Přísahám, že to bylo, jako by v sobě měla nějaký magnet. "
"Ale byl si tam ty. To bylo štěstí. "
"Fakt? Není to ta nejhorší smůla, jakou kdy nějaký člověk mohl mít - že se do něj zamiloval upír? "
Emmet to chvíli v tichosti zvažoval. V hlavě si zobrazil tu dívku a ten obrázek považoval za neatraktivní. Upřímně, fakt nechápu tu přitažlivost.
"No, mě zase fakt neláká Rosalie," řekl jsem hrubě. Upřímně, vypadá nehodnotně jako kterákoli jiná pěkná tvář. "
Emmet se zachechtal. "Nepředpokládám, že mi řekneš ..."
"Nevím, co má za problém, Emmete," zklamal jsem s náhlým, širokým úsměvem.
Viděl jsem jeho záměr přitlačit na mne. Snažil se mě sundat z té skály a vyvolalo to hlasitý pukajúci zvuk, když se mezi námi v kameni vytvořila prasklina.
"Podvodník," zamumlal.
Čekal jsem, že to zkusí ještě jednou, ale jeho myšlenky se stočily novým směrem. Znovu si zobrazoval Bellinu tvář, ale představoval si ji bledší, s očima zářivě červenýma ...
"Ne," řekl jsem přiškrceným hlasem.
"Řeší to tvoje starosti s její smrtelností, ne? A pak by si ji ani nechtěl zabít. Není to tak nejlepší? "
"Pro mě? Nebo pro ni? "
"Pro tebe," odpověděl prosto. Jeho tón přidával samozřejmě.
Smutně jsem se zasmál. "Špatná odpověď."
"Mne by to až tak nevadilo," připomněl mi.
"Rosalii ano."
Povzdechl si. Oba jsme věděli, že Rosalie by udělala cokoliv, vzdala by se čehokoliv, kdyby to znamenalo, že by mohla být opět člověkem. Dokonce i Emmett.
"Hej, Rose ano," přitakal potichu.
"Nemůžu ... neměl bych ... nezničím Bellin život. Cítil by si to stejně, kdyby šlo o Rosalii? "
Emmet o tom chvíli přemýšlet. Ty ji fakt ... miluješ?
"Ani nedokážu popsat jak, Emmete. I když nečekaně, toto děvče je pro mě celý svět. Nevidím smysl zbytku světa, když tam není ona. "
Ale neproměníš ji? Nebude tu věčně, Edwarde.
"Já to vím," vydechl jsem.
No a jak si již poukázal, je trochu rozbitná.
"Věř mi - to vím také."
Emmet nebyl taktní člověk, choulostivé rozhovory nebyly jeho silná stránka. Nyní bojoval sám se sebou, strašně se snaží nebýt útočný.
Můžeš se jí alespoň dotknout? Myslím, pokud ji líbáš ... nechceš se jí, no, dotýkat ...?
Emmet a Rosalie sdílely intenzivní fyzickou lásku. Bylo pro něho těžko pochopitelné, jak by někdo vlastně mohl milovat i bez této stránky.
Povzdechy jsem si. "Ani o tom nemůžu uvažovat, Emmete."
Wow. Jaké jsou tedy tvé přání?
"Nevím," zašeptal jsem. "Pokouším se přijít na způsob jak ji ... opustit. Prostě nedokážu vymyslet, jak si mám od ní udržet odstup ... "
S hlubokým uspokojením jsem si najednou uvědomil, že bylo správné, abych zůstal - aspoň teď, když přijdou Peter a Charlotte. Zatím je pro ni bezpečnější, když jsem tu, jako kdybych tady nebyl. Na chvíli jsem mohl být jejím nevhodným ochráncem.
Ta myšlenka mě znepokojila; toužil jsem se vrátit, abych si tu roli mohl plnit co nejdéle.
Emmet si všiml té změnu v mém výrazu. O čem Přemýšlíš?
"Právě teď," pověděl jsem trochu ostýchavě, "umírám touhou utíkat zpět do Forks a dohlížet na ni. Nevím, zda to do té neděle vydržím. "
"Uh-uh! Nepůjdeš domů dřív. Ať se Rosalie trochu zchladí. Prosím! Kvůli mně. "
"Vynasnažím se," řekl jsem pochybovačně.
Emmet poklepal po mobile v mém kapse. "Alice by zavolala, kdyby byly nějaké důvody, kvůli kterým by jsem se měli obávat. Když jde o tu dívku, je stejně divná jako ty. "
Při tom jsem udělal grimasu. "Dobře. Ale ne déle než do neděle. "
"I tak nemá smysl pospíchat zpět - bude slunečno. Alice řekla, že se ulijeme až do středy. "
Přísně jsem zavrtěl hlavou.
"Peter a Charlotte se umí chovat."
"To mě vážně nezajímá, Emmete. S Bellinýn štěstím se půjde potulovat do lesa akorát v ten nesprávný čas a - "zasekl jsem se. "Peter není známý svou sebekontrolu. Vracím se v neděli. "
Emmet si vzdychat. Úplný blázen.
Bella klidně spala, když jsem k ní v pondělí brzy ráno vylezl. Tentokrát jsem pamatoval na olej a okno my z cesty uhnulo potichu.
Z jejích vlasů, které byly na polštáři hladce rozloženy, jsem usoudil, že měla méně neklidnou noc, jako když jsem tady byl naposledy. Ruce měla složené pod tváří jako malé dítě a ústa mírně pootevřené. Slyšel jsem, jak přes rty pomalu dýchá.
Byla úžasná úleva, být zde, moct ji znovu vidět. Uvědomil jsem si, že jsem nebyl opravdu v pohodě, pokud to tak nebylo. Nic nebylo správné, když jsem byl od ní pryč.
No i tak nebylo ani zcela správně, když jsem s ní byl. Povzdechl jsem si a nechal ten oheň žízně dráždit mi hrdlo. Byl jsem od ní pryč příliš dlouho. Čas strávený bez bolesti a pokušení ho teď ještě zesilovat. Bylo dost špatné, že jsem se bál kleknout si vedle její postele tak, abych si mohl přečíst názvy jejích knih. Chtěl jsem znát příběhy v její hlavě, ale ještě více jsem se bál své žízně, bál jsem se, že kdybych si dovolil být příliš blízko, chtěl bych být ještě blíž ...
Její rty vypadaly velmi hebké a teplé. Dokázal jsem si představit, jak se jejich špičkou prstu dotýkám. Jen jemně ...
To byl přesně ten typ chyby, které jsem se musel vyvarovat.
Moje oči neustále běhali po její tváři, zkoumali její změny. Smrtelníci se měnily stále - byl jsem smutný při myšlence, že mi cokoliv ujde ...
Pomyslel jsem si, že vypadá ... unaveně. Jakoby toho tento víkend mnoho nenaspala. Vyšla si ven?
Potichu a trpce jsem se zasmál nad tím, jak velmi mě to trápilo. No a co když ano? Nepatřila mi. Nebyla moje.
Ne, nebyla moje - a zase jsem byl smutný.
Jedna její ruka se strhla a já jsem si na spodku její dlaně všiml povrchového, ne zcela zahojeného škrábance. Byla zraněná? Přesto, že to zjevně nebylo vážné zranění, mě to rozrušilo. Když jsem posuzoval jeho umístění, rozhodl jsem, že musela zakopnout. Po zvážení všech okolností to znělo jako rozumné vysvětlení.
Bylo utěšujíce, že už nebudu muset navždy duma i nad takovými malými záhadami. Teď jsme byli přátelé - nebo jsme se o to alespoň pokusili. Mohl jsem se jí zeptat, co dělala o víkendu - na tu pláž a jakoukoli noční aktivitu, která způsobila, že vypadá tak unaveně. Mohl jsem se zeptat, co se jí stalo s rukama. A mohl jsem se trošku zasmát, kdyby potvrdila moji teorii.
Jemně jsem se usmál, když jsem přemýšlet, zda spadla do toho oceánu nebo ne. Zajímalo mě, zda se na tom výletě cítila příjemně. Zajímalo mě, jestli na mě vůbec myslela. Zda jsem jí chyběl alespoň kousíček z toho množství, jak ona chyběla mně.
Snažil jsem se, představit si ji na prosluněné pláži. I když ten obrázek byl neúplný, protože já sám jsem na té pláži nikdy nebyl. Poznal jsem ji jen z obrázků ...
Pocítil jsem mírný neklid, když jsem si pomyslel na důvod, proč jsem ani jednou nebyl na té pěkné pláži, která byla umístěna jen pár minut běhu od mého domova. Bella strávila den v La Push - místo, kde jsem měl podle smlouvy zákaz vstupu. Místo, kde si pár starých mužů stále pamatovalo příběhy o Cullenových - pamatovali a všřilo jim. Místo, kde poznali naše tajemství ...
Potřepal jsem hlavou. Neměl jsem se čeho obávat. I Quileuťané byly tou smlouvou vázáni. I kdyby Bella narazila na jednoho s těch starších, nemohli by nic prozradit. A proč by se do toho vlastně měla pouštět? Proč by Bella projevila svou zvědavost právě tam? Ne - Quileuťané byly pravděpodobně jedinou věcí, která mě nemusela trápit.
Když začalo vycházet slunce, byl jsem na něj naštvaný. Připomnělo mi, že pár následujících dnů svou zvědavost nebudu moci uspokojit. Proč si vybralo, že bude svítit zrovna teď?
S Povzdechy jsem uprchl jejím oknem dříve, než bylo dost světla na to, aby mě kdokoliv viděl. Chtěl jsem zůstat v hustém lese u jejího domu a pozorovat ji, jak jde do školy, ale když jsem se dostal mezi stromy, překvapila mě stopa její vůně, která přetrvávala na lesní cestě.
Rychle jsem tu vůni sledoval, zvědavý, stále ustaraný, když mě vedla hlouběji a hlouběji do tmy. Co Bella dělala tady?
Ta cesta náhle skončila, uprostřed ničeho zvláštního. Odebrala jen pár kroků mimo chodníku - do vějíře, kde se dotkla kmene spadlého stromu. Možná tam seděla ...
Posadil jsem se tam, kam ona a Rozhlédl jsem se. Vše co mohla vidět bylo kapradiny a les. Pravděpodobně pršelo - její vůně se vyplavovala, nikdy se úplně do toho stromu nevsákla.
Proč by Bella přišla sem, aby tu sama seděla - a bezpochyby byla sama - uprostřed vlhkého, temného lesa?
Nedávalo to smysl a, na rozdíl od jiných důvodů zvědavosti, jsem to asi těžko mohl vytáhnout v běžném rozhovoru.
Takže, Bello, sledoval jsem tvou vůni po lese po tom, co jsem odešel z tvé pokoje, kde jsem se díval jako spíš... Ano, to by určitě prolomilo ledy.
Nikdy se nedozvím, co tady dělala, o čem tu přemýšlela a z té frustrace jsem zatnul zuby. Ještě horší bylo to, že toto místo bylo příliš daleko, než v tom scénáři, který jsem nastínil Emmettovi - Bella potulujíc se sama v lese, kde by její vůně přivolala každého, kdo měl smysly na zachycení ...
Zavrčel jsem. Nejenže měla smůlu, ona si o to koledovala.
No, zatím má ochránce. Budu na ni dávat pozor, chránit ji před ublížením, dokud si to budu moci sám před sebou ospravedlnit.
Najednou jsem se nachytal při tom, jak si přeji, aby Peter a Charlotte prodloužili svou návštěvu.
