2008 Krkonoše - Špindlerův Mlýn
Tož jsme si naplánovali na podzim hory. Martina dostala v práci dobrovolně nařízenou dovolenou, tak jsem si ji nahlásil taky a zamluvil nám dva pokoje v privátu ve Špindlerově Mlýně. Že pojedeme do našich nejvyšších hor, o tom jsme přemýšleli max. pár minut. Původně soupeřili s Jeseníky, ale…výsledek je patrný již z nadpisu. Druhý pokoj jsem objednal pro Tondu a Danu. V podstatě jsme navázali na tradiční podzimní dovolenou na horách, bohužel přerušenou v roce minulém. Ani nevím proč! Podle průvodce a mapy jsem nám naplánoval něco kolem 120 km a opatrně o tom vysílal informace do okolí. V průměru to dělalo jen nějakých 20 denně. Samé krásné trasy, místa, která jsou téměř povinností navštívit. A my je bohužel ještě nenavštívili.
Termín se blížil, když tu nám doktor potvrdil, že jsme v očekávání. Paráda! Ale co naše hory? Chvíli jsme počkali, a když nám doktor nezakázal jet tak jsme jen zkrátili pobyt o tři dny. No stejně jsem měl v neděli odletět do Španěl. Samozřejmě denní dávky se smrskly a z túr se měli stát procházky.
15. 9. 2008 - pondělí
Podle domluvy jsme jeli až po práci. Není to tak daleko, ušetříme dovolenou a ráno budeme moct vyrazit. Domů jsem se z práce nedostal moc brzo a tradičně než jsme zabalili a odvezli Emču k rodičům uběhla spousta času. Trochu se to tedy protáhlo a vyjeli jsme až v šest. Ubytovatele jsme telefonicky informovali o pozdním dojezdu, byl naprosto v klidu. V Plískově jsme vyzvedli Tondu s Danou a namířili si to směr Praha, Jičín, Vrchlabí a Špindl. Protože jsme nevěděli, jestli bude vše v pořádku, a nebudeme muset třeba odejet dřív, jeli jsme raději dvěma auty.
Na ubytování jsme dojeli s několika čůracími přestávkami kolem půl desátý. Pršelo. Sakra to jsou vyhlídky. Majitel už na nás čekal. Zabydleli jsme se v přízemí v nově zrekonstruovaném pokoji. S sebou jsme si vezli dostatečnou zásobu ušlechtilého moku a první večer jsme gustovali u nás na pokoji. No, bylo potřeba pořádně prodiskutovat plány. Nakonec jsme se tedy spíš docela skously a nevymysleli nic.
16. 9. 2008 - úterý
Jako na potvoru ráno počasí nestojí za moc. Vydali jsme se tedy jen na pěší obhlídku do města a došli až k areálu sjezdovek Pláně. Na každým kroku je vidět, že na prvním místě je zde turismus. Po obědě v místní hospůdce jsme se dohodli, že vyrazíme na delší procházku směrem k přehradě. No, tady v horách je taky přehrada! Nakonec jsme si tu nezáživnou cestu dolů k přehradě zjednodušili a jeli autem. Taky, aby Martina nemusela zbytečně ťapat po silnici a potom byla hotová. No a taky jsme trochu změnili plány.
Auto jsme nechali až u značky zákaz vjezdu. Kolem hotelu Arnika jsme začali stoupat. Po nějaké chvíli jsme přišli k chaloupkám jak ze žurnálu. Taky byl odsud dobrý výhled na protější sjezdovky i dolů na Labskou přehradu. Vypadalo to, že půjdeme dolů zpátky. Naštěstí se šlo příjemně a nenuceným způsobem jsme se rozhodli zkusit dojít k Harrachově skále. Na lavičce u lesní studánky jsme si udělali piknik. Já měl v batohu croissant a Tonda ledovou kávu. Croasant jsme rozdělili na polovinu, z prázdné vypité petky jsem krátkým říznutím udělal dva kalíšky. Po cestě jsme našli asi tři houby a tak jsem je opatroval a schraňoval pro použití k večeři. Od Harrachovy skály jsme došli až k Horním Mísečkám. Dál už jsme raději neriskovali. Do Bedřichova a do Špindlu jsme sešli po červené. Martina už toho měla plný kecky.
Doma jsme sedli do Tondova auta a dojeli pro moje. Večer jsem houby předvařil v rychlovazné konvici a potom je použil do polívky. Druhý večer jsme pařili u Tondy v patře. Prázdné láhve přibývali.
17. 9. 2008 - středa
Ve zprávách hlásili zase deštivo, ráno pohledem z okna taky mrholilo tak jsem naplánoval kulturně-historický den. Hlavním cílem byl nedaleký hrad Pecka. Než jsme se k němu měli dostat, naplánoval jsem podobných zastávek několik.
První byla v Horní Branné. Místní zámek byl zavřen, ale měli jsme štěstí a dostali jsme se do hrobky Harrachovy. Před námi zde byl školní zájezd a mi se vetřeli dovnitř. Pána průvodce se nás asi zželelo a poskytl nám taky výklad. Hrobka je postavená v byzantském a renesančním stylu a tvoří ji dva osmiboké hranoly vsazené do sebe. V renesančním zámku, který vznikl z původní tvrze, je dnes expozice věnovaná Janu Ámosi Komenskému. Poslední zajímavostí obce je bývalý špitál, který leží naproti hrobce. Dnes dům pro seniory. Harrachové jej nechali postavit pro své přestárlé sloužící, aby o ně bylo postaráno i po ukončení jejich služby. Odtud jsme pokračovali za dalším zámkem do Jilemnice.
Sem jsme přijeli akorát na pauzu na oběd. „Milá“ paní nám dovolila jen tak tak koupit pohlednici. No i kvůli její ochotě jsme se rozhodli na prohlídku nečekat. Mohlo to být zajímavé, protože se v něm nachází Krkonošské muzeum. Původní tvrz byla přestavěna na renesanční zámek, který byl po požáru opraven v novorenesančním slohu. Vznikla tak patrová trojkřídlá budova se dvěma šestibokými věžemi. Ve městě jsme se naobědvali a jeli na Pecku.
Tady jsme si vystáli skoro hodinu do další prohlídky. Tu jsme strávili prohlídkou polorozpadlého nádvoří. Ještě bude dlouho trvat, než se podaří dát hrad do lepšího stavu. Hrad později přestavěný na zámek byl vybudován na skalnatém vyvýšeném ostrohu. Kromě polorozpadlých zdí se dochoval palác, který je přístupný. Ve Studenci jsem z auta vystoupil už jen já. Obešel jsem si místní zchátralý zámek, který před pár lety sloužil asi jako hotel. Soudím tak alespoň podle nápisu. Ostatní čekali v autě. Rovněž tato stavba vznikla přestavbou tvrze na pseudorenesanční zámeček.
Do cesty se nám ještě připletla zřícenina hradu Dolní Štěpanice. Úplně náhodou! Tady v autě zůstala jen Martina. Po lesní cestě podél potoka jsme se dostali za chvíli ke zřícenině. Rozlehlá zřícenina rozložená na ostrohu nad silnicí na Benecko skýtala ideální podmínky k obraně. Jsou zde vidět obrovské valy i zbytky zdí. Škoda jen, že bylo šero, to kvůli focení.
Definitivně poslední zastávkou bylo Vrchlabí. Pěkně opravené i upravené horské městečko. Hlavní tepna končící kostelem s vysokou věží a příjemným parkem se zámkem. Ten je účelově využit a nachází se v něm městské úřednictvo. Zámeček byl postaven přestavbou tvrze v renesančním stylu ve tvaru malé pevnosti. Je tvořen čtyřmi křídli v rozích spojenými čtyřmi věžemi a uprostřed tak vzniká nádvoří. Po celodenním trmácení jsme si naordinovali cukrárnu. Večer už ale byli trochu vyprodaní. V obchodě hned vedle jsme dokoupili poslední pečivo z regálu a jeli dom. Večer jsme popili pro změnu u nás.
18. 9. 2008 - čtvrtek
Dneska mělo být pěkně a podařilo se mi zbytek konečně přemluvit na větší procházku. Ráno jsme došli dolů na zastávku autobusu, který nás měl dovézt až ke Špindlerově boudě. U zastávky už bylo docela husto. Skoro to vypadalo, že si najmeme taxi. Ceny nám řekli ale úplně jiný než pán, kterého jsme se ptali první den. Museli bychom mu naplnit 6 míst. Nakonec přijely autobusy dva.
Nahoře jsme vystoupili do znatelně chladnějšího počasí s náznaky sněhu.
19. 9. 2008 - pátek
Poslední den Martina zůstala odpočívat a my šli sami na Labskou boudu a prameny Labe. Na Medvědín jsme se vyvezli lanovkou. Zbytečný by bylo šlapat pěšky. Po žluté jsme přes Svinské louže došli ke Šmídově vyhlídce. Tady se poprvé začaly trhat davy. Napojili jsme se na červenou, která nás vedla až k mohyle Hanče a Vrbaty. Tady jsme u kiosku potkali partu na horských kolech, byli zmrzlí jako fíci. Ono se totiž docela ochladilo. Kousek od mohyly je ještě Hančův pomník. K Labské boudě, ta už byla vidět, se jde kletí, ze které vykukuje sem tam bunkr. Pomalu přes Pančavský vodopád jsme došli k Labské boudě.
K pramenům Labe to už bylo asi jen kilometr, tak jsme to vzali rovnou. Tady byla opět zvýšená koncentrace tůristů tak jsme udělali pár fotek a šli na čaj do boudy. Odtud máme špatný dojem. Obsluha hrozná, ceny za vodovou polívku bez chuti a starej tvrdej chleba šílený a záchod na mince. To se nedá se včerejškem srovnat. Převlíkli jsme si mokrá trika a vydali se raději pryč. Ještě jsme sešli z trasy k Labskému vodopádu a potom už pokračovali k Labskému dolu.
Jestli cesta nahoru byla hezká tak cesta dolů ještě hezčí. Dokonce jsme slyšeli troubit jelena. Sešli jsme ke Špindlu zhruba v místech jako včera.
20. 9. 2008 - sobota
Ráno jsem po snídani nanosil bagáž do auta, rozloučili jsme se s domácím a vyrazili přes Prahu domů. Chtěli jsme vyjet brzy, protože v neděli v osm ráno už jsme měli předletový sraz v kanceláři. V Praze jsme se stavěli v Horních Počernicích v pizzerii na oběd. Volba jídla bohužel nebyla dobrá. Odpoledne jsme dojeli domů.
Při vyndávání poslední tašky z kufru auta mi trochu louplo. Louplo, to jako v zádech, ale nijak moc. Večer jsme po skoro týdnu jeli navštívit Emču. Když jsme se vraceli, ještě jsem dovindával nějaký věci z auta, u výtahu mi louplo znovu a bylo hotovo. Doma se to rozjelo a já měl jasno, že druhý den neodletím.
Večer jsem řešil s kolegy co a jak. Bohužel jsem došel k závěru, že musí odletět sami, beze mne. Na tom by nic nebylo, ale ani jeden z nich nevládl anglicky. Bohužel. Zkoušel jsem to vyležet, ale bohužel to vypadalo na návštěvu pohotovosti.
21. 9. 2008 - neděle
Ráno jsem se s bolestí nechal odvézt do kanceláře, kde jsem to oznámil jako hotovou věc. V tu chvíli všem padla brada a zmizel úsměv. Nicméně nebylo jiné volby. Po návštěvě pohotovosti jsem začal obvolávat změnu letenky. Nechal jsem si otevřenou možnost na odlet v pondělí nebo v úterý. Kufr jsem měl zabalený a v pohotovosti.
22. 9. 2008 - pondělí
Udělalo se mi líp. Injekce pomohla a drtil jsem prášky. Tak jsem se rozhodl to risknout a odletět odpoledne. Snad přežiju.
27. 9. 2008 - sobota
V pondělí jsem celkem v pohodě dorazil do Deby kde už na ne čekali kolegové. Celý pobyt jsem musel být opatrný a pohybovat se jako invalida.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
Soukup & David, Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku – zelená edice
Krkonoše - západ, svazek č. 11, vydáno 1996
Turistický průvodce Rother
Krkonoše a Jizerské hory, vydáno 2007
KČT, turistické mapy 1: 50 000
Podkrkonoší, č. 23, vydáno 2002
Krkonoše, č. 22, vydáno 2002
servery:
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář