2011 Československé opevnění - Brdy, Jordán - I
Zmíní-li se Brdy, tak se většině vybaví především vojenský újezd. Brdy ale nejsou jen tímto, běžnému občanu zapovězeným vojenským územím. Tradiční literatura, ale i moderní internet nemá zcela shodu ve vymezení tohoto území. Brdy jako pohoří či geomorfologický celek můžeme jednoduše posadit mezi Prahu a Plzeň. Z pohledu Plzně severovýchodně a z pohledu Prahy jihozápadně. Členitá vrchovina je ohraničena několika dalšími většími městy jako jsou Rokycany, Hořovice, Mníšek p. Brdy, Příbram, Jince a Rožmitál p. Třemšínem. Vojenský újezd je jen jeho součástí, byť většinovou. Brdskou vrchovinu lze členit na Příbramskou pahorkatinu, Hřebeny a Brdy. Brdy pak na jižní a střední. Nejvyšším vrcholem je Tok (865 m), v těsném závěsu je Praha (862 m).
Po sametové revoluci, ale zejména po profesionalizaci naší armády se stále častěji hovoří o tom, že armáda tento prostor hodlá opustit. První kroky byly učiněny někdy kolem roku 2007. Na jednu stranu je velmi lákavé mít možnost se do těchto dlouho nepřístupných území podívat, ale na druhou stranu mám obavu ze zničení takového skvostu. Letos se objevili spekulace o tom, že s tímto prostorem armáda do budoucna ve svých plánech nepočítá.
"Příští týden asi badminton nebude, když je ten svátek, mohli bychom jít na výlet?". Říká Lída po té, co mohutným lokem upíjí z pohárku kofolu. U stolu sedíme čtyři a souhlasně přikyvujeme. Říkám, že máme velkou chuť rovněž někam jet, ale že mám chuť jet někam na hory. Martina reaguje slovy, že na hory jet nechce, že už jsme byli během posledních třech měsíců čtyřikrát. Lída navrhuje navštívit obec Svatý Jan pod Skalou. Nápad je to pěkný, ale vzhledem k tomu, že musíme mít kočár, tak bychom se nahoru ke kříži těžko dostávali. Chtělo by to spíš nějakou procházku. Napadá mne jít se podívat do prostoru Brd. Domlouváme se, že to promyslíme a příští týden stanovíme náš cíl.
Čirou náhodou si pamatuji, že sv. Ludmila se považuje za naši vůbec první oficiální světici. No a poutník Ivan, který přebýval v jeskyni nacházející se v kostele ve Sv. Jana pod Skalou, se považuje za neoficiálního prvního světce. Že by zálusk na potvrzení prvenství?
V úterý večer si voláme a jako cíl se domlouváme navštívit navrhované Brdy. Zatím, ale bez pevně stanoveného cíle putování. Čas plynul a nám se v práci nedostávalo prostoru se domluvit. Nakonec tomu s Tondou dáváme ve čtvrtek vpodvečer prozatímní stopku. Asi za dvě hodiny volá Dušan a situace dostává opačný směr. Domluvili jsme se, že když nebude pršet, dáme si sraz v 11 hodin v Dolní Kváni. Půjdeme na Jordán k bunkrům. Informaci volám Tondovi.
Ráno probíhá potvrzující telefonický dispečink. Teplota se pohybuje kolem 10 °C a obloha je bez mraků. V 11 se sjíždíme v Dolní Kváni u místního obchodu. Celkem tu stojí 4 auta 3 značek 2 barev, celkem 13 lidiček. Počasí nám, jak se zdá bude přát. Vydáváme se po silnici nahoru k vojenskému prostoru. Míjíme cedule zakazující vstup a trochu se stydíme, že porušujeme předpisy. Stydíme se ale tak, že ani nezpomalujeme. Naopak dle počtu projíždějících vozidel si říkáme, jestli jsou cedule aktuální. My ale bohužel víme, že jsou. Stoupáme po silnici stále vzhůru až k odbočce k letišti pod Hejlákem. Kousek za odbočkou jsou další cedule upozorňující nás na přítomnost dopadové plochy. Přibližujíce se k letištní ploše cítíme jakousi vůni. Jakmile docházíme na letiště, tak víme odkud vítr fouká, fouká z navezených hald kůry stromů, která je na velké části plochy letiště. Někomu smrdí, ale většině voní. Křižně přicházíme letiště, z kterého měl údajně prezident Beneš v osmatřicátém odletět do exilu. Pokračujeme po úzké lesní asfaltové cestě. Míjíme místo, kde mi před takovými 12 léty kontroloval motorizovaný orgán zaparkovanou škodověnku, s kterou jsem dojel až sem. Dál nás čeká už německý hlídkový bunkr. Ten se klube hned za zatáčkou.
Bunkr je dozajista zajímavý, ale ještě úžasnější je pohled do otevřeného okolí. Všechno hraje barvami podzimu. Drtivě převládá žlutá, v zástupu jsou odstíny hnědé, místy blížící se k temně červené. Zelená je zřídka. Bunkr se od naší poslední návštěvy nezměnil. Pokud se ovšem během těch desetiletí vůbec změnil. Někteří se občerstvují, jiní odhazují vršky, neboť se cestou vedoucí doposud pouze do kopce orosili. Emča s Adélou něco zkoumají na vrchu bunkru a Otík se stále snaží být jim v závěsu. Při pohledu k vrcholu Houpáku (794 m) ční zvon zkušebního srubu. Sebíráme pobíhající děti a vyrážíme ztéci pěchotní srub a následně vrchol Houpáku. U Jordánu, správně zkušebního pěchotního srubu CE, cvakají spouště o 106. bohužel zjišťujeme, že ani jeden nemáme s sebou baterku (to se mi snad stalo poprvé!) a nemůžeme tak prozkoumat útroby bunkru. Zatímco ostatní pomalu stoupají k vrcholu, se Otík pokouší vylézt ke zvonu. Daří se mu to. Na horu s kočárem nemůžeme tak parkujeme opodál bunkru a jdeme pomalu po kamenité cestě vedoucí na Houpák. Na půl cesty jsou dvě, nejspíš cvičná pozorovací betonová stanoviště. Podle obnažené železné konstrukce místo schytalo nesčetně zásahů. O tom ostatně svědčí mnoho kráterů všude kolem i polámaných stromů. Na vrcholu fouká nepříjemný vítr, který podle tzv. windchill efektu posunuje teplotu k nule. Účastníci procházky se srocují na bunkru na nejvyšším místě. Baterku jsem si sice zapomněl, ale stativ mám. Bohužel zůstal v kočáru, úúúááá. No nic, dolů nikdo nepoběží a tak stavím dole pod kopečkem místo z kamínků, na které stavím foťák a snažím se jej naštelovat vzhůru. Fotky se jakž takž daří a tak rychle scházíme dolů. Nežli otočíme svoje kroky zpět, jdeme ještě k nedalekému pomníčku. Ten byl vystavěn na památku leteckého neštěstí v roce 2003, kdy zde havarovala Alka (L159). S pomocí ultrazoomu na foťáku koukáme na dopadovou plochu Jordán. Už z Houpáku nás tam zaujal bílý kruh s něčím uprostřed. Jsou to bíle natřené pneumatiky poskládané do kruhu a uprostřed je z toho samého hromada. Asi dopadový cíl. Kousek opodál je vidět snad vztyčená hlaveň děla?
Cestu zpět nám zpříjemňují probleskující paprsky podzimního slunka padající na stromy utvářející kýčové scenérie. Mezi srubem Jordánem a německýn bunkrem se po levé straně nachází další betonová stavba. Tentokrát pod povrchem okolního terénu. Jestli se jedná o nějaký ženijní objekt, nebo jen nějakou skrýš pozorovatelů při střelbách, nevíme. A ani nemáme chuť dolů sestupovat.
Procházka se podařila a my ji končíme pozdním obědem, nebo brzkou večeří v restauraci pod Kaštanem.
Tento článek nemá nabádat k porušování vstupu do prostoru. Mějme na paměti, že se stále jedná o nepřístupnou oblast, kde hrozí nebezpečí setkání s nevybuchlou municí!
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
KČT, turistické mapy 1:50 000
Brdy a Rokycansko, č. 34, vydáno 1997
Server:
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář