2007 Hřebenem Malé Fatry aneb když nám došel RUM koupili jsme UM
Kolem května na netu padl návrh na setkání členů OF na Malé Fatře. Od té doby jsme pilovaly teorie a honily příspěvky. Jelikož Martině letos nezbyla dovolená a vynechali jsme tradiční podzimní hory, tak se mi to celkem hodilo a těšil jsem se. Martina se mnou jet nechtěla. Den „D“ se blížil. A najednou tu byl. Nejhorší je to s balením. Poněkolikáté musím balit na poslední chvíli, jelikož se vracím pozdě ze služebky ze Španělska. Nemám to rád.
13. 9. 2007 - čtvrtek
Balím, dobaluji a doufám, že na nic nezapomenu. Rozhoduji se co z batohu ještě vyndat, protože mi přijde docela velkej a těžkej. No, ale hodně tomu napomáhají ty láhve s rumem, colou, vodou a plechovky s pivem.
14. 9. 2007 - pátek
Ráno jedu do práce již oblečen ve sportovním a obut do pohorek. Vzbuzuji zájem. Nezvyklé oblečení do kanceláře. Jsem domluven s kolegyní, že mi odveze do Prahy. Během dne nastávají komplikace a ještě 15 minut co jsem už počítal, že budeme na cestě jsme v kanceláři. Jsem nervózní a musím Petru lehce popohnat. Vyhazuje mě na Zličíně a já se vydávám do metra, na skoro půlhodinovou cestu metrem na hlavák.
Na hlaváku si pro jistotu kupuji lístek na nedělní rychlík domů. Mám na přestup jen 15 minut, a i přestože ta bába na informacích neví odkud jede ušetřím nějakou minutu. Vybíhám schody na perón, odkud má jet náš vlak, náš rychlík Fatra. Tam ale nikdo, koho bych identifikoval jako spolucestujícího nebyl. Jdu prozkoumat vlak, zdali neuvidím známou tvář, nebo alespoň velké batohy. Nic. Je to v prdeli, mám nastoupit bez lístku, nebo se na to vyprdnout? Sakra, ale vždyť jsem se tolik těšil! Nastupuji do vlaku s tím, že si jízdenky zaplatím podruhé. Hlavou se mi honí všechno možné. Jsem ve vlaku a najednou zvoní mobil. „Čau Petře, tady Teoretik - Michal, kde jsi.“ Odpovídám, že jsem ve vlaku. „Kde jste vy“? „My taky“. Vyskakuji ven a vidím Michala koukat z okna ve vedlejším vagonu. Oddechuji si a přelézám. V kupé je taky Zbuddy - Zdeněk, který nám koupil a obstaral jízdenky a místenky. Seznamujeme se neboť vidím ho poprvé a to mi kupoval lístek.
Ve čtvrtek jsem se vrátil ze služební cesty ze Španělska, jen tak tak zabalil, pročetl fórum a šel spát. Další den jsem plánoval vytištění podrobností, jak už to bývá, zapomněl jsem. I cesta do Prahy byla na poslední chvíli, metro ze Zličína na hlavák trvalo kolem půl hodiny, orientace na nádraží, zakoupení jízdenky na neděli a do odlezdu EC Fatra zbývalo pár minut. V tu chvíli mi vůbec nenapadlo, že jsme měli sraz někde jinde. Než se mi Michal ozval zmateně jsem chodil od konce vlaku na začátek a zase zpět. Doufaje, že uvidím známou tvář Michala, nebo alespoň nějakou skupinu baťůžkářů. Když jsem se dotázal průvodčího na to kde jsou místenkové vlaky, od kterého vagonu se počítá čtvrtý, a pár dalších inteligentních dotazů litoval jsem jich okamžitě při první odpovědi. Když to beru kolem a dokola nejel jsem vlakem pěkných páááár let. Proto to zmatení.
Sedíme v kupé, máme lístky, máme místenky, představili jsme se navzájem, vyrovnali účty a už otevíráme prvou láhev rumu. Tedy tuzemáku. Ředíme to s kolou. A debatíme o fóru, o výletě atd. V Pardubicích nastupuje Klima - Aleš a Syrah - Marta, načínáme druhou láhev rumu. V Hranicích nastupuje Dena - Denisa a Tesil - Honza. Nenačímáme třetí láhev rumu, ale poslední jmenovaní přinesli 3 litry burčáku. Ten nepiju. Tím pádem jsme ve vlaku kompletní. Na hranicích má Zbuddy menší incident s celníkem. Ten po něm chce doklady a Zbuddy pořád něco brebentí, až nasral českýho celníka tak, že ho chtěl vyvést v želízkách. Situaci jsme uklidnili a pokračujeme.
Ani se nenadějeme a jsme v Žilině. Rychlík má 15 minut zpoždění a doufáme, že osobák do Strečna chytíme. Poklusem běžíme koupit jízdenky a poklusem hledáme správné nástupiště. Z okénka vlaku někdo mává, váhám asi dvě vteřiny a pak poznávám Noemi - Janu. Cpeme se do vagónu a zjišťujeme, že asi až na dva páry jej celý zabíráme my. Většinou se navzájem neznáme.
Po vystoupení z vlaku ve Strečně (360 m) teprve vidíme tu obrovskou skupinu. Po pár metrech se dělíme a vzniká přirozená skupinka, která spolu bude chodit zbývající dva dny. Skupinka je Noemi, Andy (Janina dcera), Tesil, Teoretik, Syrah, Klima, Dena a já. Tzv. silné jádro. Jdeme přes Váh do první hospody na něco k snědku a k pití. Větší skupina jde rovnou na chatu pod Suchým.
V sedm opouštíme hospodu, připravujeme čelovky, aby nás to po chvíli nezdržovalo, a jdeme po červené. Pozvolna začínáme stoupat. Po pár set metrech potkáváme Conny s přítelem Johnym. Stoupáme ještě víc. Po pravé ruce máme Váh a vidíme, že na silnici se tvoří kolona. Stoupáme, není to nic příjemného, ale dá se. Je samozřejmě tma a jdeme za svitu čelovek. Jdeme kolem zříceniny hradu, ale v té tmě nic nevidím. Za chvíli se k nám přibližují další čelovky to jde skupina silných pro Zbuddyho, který je indisponován z vlaku, a nemůže vyjít sám. Po cestě v pravidelných intervalech plašíme medvědy.
Vcházíme do chaty pod Suchým (1075 m) a tam je už narváno Tuso - Matůš, Pavproch, - Pavel, Patentík, atd., shazujeme bágly a objednáváme jakýsi to místní nápoj z chmele. Po chvíli Pavproch velí k zaplacení a nástupu na pokoj. Připravujeme ležení, převlíkáme se do suchého, ale jdeme zpět dolů. Na pokoji musím naprosto negentlemansky uhájit postel dole. Trochu na ni měla zálusk Dena. Ze shora se bojím, že bych spadl.
Dole otevírám svoji druhou půllitrovku Božkova. Kofila lítá vzduchem, nějaké to pivo k tomu a k zobání co si kdo donesl. Kofila, to je vlastně panák rumu do kterého se vmíchá lžička mleté kávy. Do pusy se vsype cukr, ze kterého se pomocí slin udělá kašička. Když je kašička akorát, vylije se obsah štamprdle do úst a rum s kávou se smíchá s cukrovou kašičkou. Výslednou chutí je stejná chuť jakou má žlutá čokoládová tyčinka Kofila. Mezitím dorazila i skupina „hadou“ z Dubnice. Rujir - Jura, Sherif - Michal a spol. ani si pořádně nevšímáme a okénko bufetu je zavřené. To jsou podnikatelé, o ochotě raději nepíšu. Ještě, že jsem pohled koupil včas. Ráno bych určitě zapomněl.
Kolem druhé jsem zmožen únavou a jdu spinkat. Silnější jedincí ještě zůstávají. Když bych to spočítal, tak je tu celkem asi kolem 30 lidí ať již přímo napojených na OF nebo přes někoho.
15. 9. 2007 - sobota
Ráno, co ráno, ještě za tmy nás vzbudil Klima. Dokud neusnul on, neusnuli jsme taky. No, prostě-sprostě chrápe. Ráno jsme zabalili a s nechutí pozorovali déšť venku. Při balení jsme se navzájem ještě jednou prohlédli, protože večer na to nebyl čas. Výborná vajíčka na slanině od nepříjemné babušky nás vyprovodila do mlhy. Nemělo cenu dál čekat, jestli se počasí umoudří a ztrácet tak drahocenný čas. Začali jsme stoupat, plíce se pomalu vzpamatovávali z toho šoku, nohy a ruce si nacházeli rytmus a do toho v polovině sjezdovky začalo lejt. Nasadili jsme pláštěnky na batoh a bundy na sebe. Po chvíli přestalo a mi jsme se vyhouply na Suchý (1468 m). Tady jsme udělali první vrcholové foto. Vítr začal nabírat na intenzitě a na řadu přišly rukavice a čepice. Nahoře bylo vidět jen na pár kroků. Po dalším stoupání se začala mlha pomalu trhat a v dálce jsme rozpoznali Váh a Strečno. Popisovat každý stoupání a klesání se mi nechce, tak se přenesu přes Biele skali, sedlo Vrata, Stratenec, sedlo Priehyb rovnou na Malý Kriváň (1671 m). Tahle to vypadá strašně jednoduše, ale celá cesta pár hodin zabrala. Nahoře jsme se nejprve před vichrem schovali do takovýho bunkru z kamení a po vrcholové štamprdli se skupinově nechali vyfotit. Hm, ta štamprdle byla kolikrát nejen na vrcholu! Ještě, že se ty mé dvě láhve vypily předtím. Z Malého Kriváně jsme přeběhli na Velký Kriváň (1709 m), sem jsme se dostali v podvečer a už tu byla pořádná kosa. Největší šok nás ale čekal na chatě pod Chlebom (1423 m), našem druhém nocování.
Po příchodu nás kolegové informovali, že už pro nás nemají postel, dlouho dopředu objednanou postel. Já měl jen letní spacák, žádnou karimatku a v batohu poskrovnu drtičů mrazu. Šok, zklamání, nasrání. Místo je na povale/půdě, kde to profukuje a asi by to moje záda druhý den nerozchodili. Máme chvíli čekat, jestli náhodou někdo neodřekne nebo nedojde. Naštěstí se za chvíli dozvídám, že někdo nedorazil a okamžitě jsem zabral první volnou postel, ta úleva. Vůbec se nestydím! Večer se nápadně podobá předchozímu. Káva, cukr, rum, bum, a zase dokola. Proloženo pivem a kofolou. Ovšem je třeba vyzdvihnout pána chatára Milana. Ten je super, na rozdíl od klubu neochotných žen ze včerejška.
Kolem desáté jsme vyhnáni z hlavní místnosti, která se mění ve spálňu. Lidé hlásí, že nám došel rum. I tak vydržel dlouho. V předsíni dososáme na chatě zakoupený, archivní, slovenský, dle označení ještě rum. Tak nějak se na něj moc lidí nesložilo. Dal jsem poslední peníze, ale ten kdo mi slíbil další den vrátit tak zapomněl….. nebyla to malá částka! V té době mi vůbec nedošlo, že nebudu mít už ani na autobus. Jinak na Slovensku se teď toto pitivo jmenuje „um“. Ostatní ještě juchají za tónu kytary, když se ubíráme spinkat.
16. 9. 2007 - neděle
Snídaňová polévka došla, no měl jsem vstát dříve. Nicméně výborná klobáska se uvelebila v žaludku společně s hořčicí a chlebem a zalitá půllitrem kofoly, pozor ne kofily. Zabalili jsme a pomalu se vydali na cestu, bo jsme tentokrát měli omezený čas. V 14:36 nám jel autobus ze Starých Dvorů. Rozloučili jsme se se všemi, které jsme znali, ale i s těmi které jsme neznali.
Naše skupinka se vydala na cestu po které jsme včera přišli a nás čekalo nastoupat a sejít dohromady téměř asi 1500 m. došli jsme do Snilovkého sedla (1524 m) k lanovce do Vrátné doliny, udělali společné foto a u kiosku jsme objednali cosi k pití. Tesil, který věděl, že webová kamera na budově lanovky snímá rohovou lavici v 10:10, nás na to upozornil a mi jsme čekali trpělivě na tento okamžik. Výsledek byl v tu chvíli nejistý. Ale později ve vlaku….. Posilněni čím? "posilněni rumem vole“ jsme se vydali stezkou mezi borůvčím neznámo kam. Teprve až když jsme došli k rozcestníku nám ukázali kam jdeme.
Nazval bych to čtyřikrát dolu - třikrát nahoru. Začínáme tedy klesat do sedla za Kraviarskym (1230 m) a záhy stoupat na Kraviarske (1360 m) odtud, jakož skoro odevšad, jsou skvělý výhledy. Počasí nám poslední den přeje víc než dost. Slunko svítí jen na vrcholcích drobet fouká. Klesáme do Velkého sedla (1193 m ) a stoupáme na Žitné (1264 m ). Tam tedy jdeme jen s teoretikem, ostatní jdou jakousi zkratkou. Odtud přes na Malé sedlo (1176 m ), kde najednou vidíme ostatní před námi, asi to opravdu bylo kratší, vystoupáme na Baraniarky (1269 m ). Nahoře se nás na malém placu tísní víc než dost, proto po posledním rumu scházíme. Slovo scházíme je hodně luxusní označení pro klouzání, padání, klopítání, popobíhání, brzdění a já nevím co ještě. Občas potkáme jedince jdoucí nahoru, jim to nejde o nic líp. Celá cesta dolů byla bahenní klouzačka. Dole v Sedle Príslop (916 m) čekáme na ostatní. Sundal jsem tu krysu ze zad o pokouším fotit kytičky. Po chvíli se přihrnou zablácení ostatní a razíme do vsi na autobus.
Rezerva cca. třicet minut se nám při tomto sestupu smrskla na nějakých pět minut, čili to ženeme co to jde. Naštěstí má přibližovalo pár minut zpoždění tak máme šanci dát pivo. Pivo zaplatil Zbuddy a autobus Michal. Dík. Zapomnětlivý kolega stále nic. Sedíme si pěkně v autobusu, tam už sedí Astrozy se Šípem, později přistupuje Poldík a Pavproch se synátorem, co bylo po cestě nevím, protože se probouzím až v Žilině. Někteří se loučí a mi jdeme na pizzu, prý výbornou.
V pizzerii objednáváme a jsme ujištěni, že osm pizz za třičtvrtě hodiny není problém udělat, nu dobrá. Kolem čtvrt na začínáme být nervózní. Nakonec pro jistotu platíme aniž máme pizzu, ale stále sedíme a čekáme. Po chvíli už raději někteří jdou na vlak a mi s teoretikem a tesilem čekáme na Noemi, která šla popohnat balení. Nakonec dobíháme k vlaku minutu před odjezdem. S úlevou usedáme do kupé a rozdáváme pizzi podle toho kdo jakou měl. Chyba, zděšení jedna chybí. Denina. Dělíme se. Cesta do Prahy utekla poměrně rychle i za přispění občerstvení z jídelního vozu. Tady se dalo nakoupit za české tak se aspoň revanšuji pitivem.
Mám štěstí a stíhám i rychlík na Plzeň na který už mám lístek. Trochu jsem se obával, protože jsme nabrali asi 15 minut zpoždění. V Rokycanech už na mne čeká odvoz. Trochu jsem se bál, že usnu a přejedu, ale nestalo se tak.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
SKY, Turistický průvodce
Malá Fatra,Chočské vrchy, vydáno 2002
KST, turistické mapy 1: 50 000
Malá Fatra - Vrátna, č. 110, vydáno 2006
Server:
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář