Máme tu mága, tak zněla Arminova slova a Silas se musel přemáhat, aby se neohlédl po Bryceovi. Strach mu mrazil v žilách. Když chytí Bryce, chytí i jeho. Nemá však cenu předčasně panikařit. Když už nic jiného pak zatloukáním Lovce zdrží.

„Mága? Tady?“ otázal se Armina s předstíraným překvapením.

„Jo. Přímo tady, nám pod nosem,“ zavrčel kapitán naštvaně. „Obávám se, že jsi tu skončil.“

„Skončil?“ opáčil Silas.

„Budeme muset přerušit slavnost. Každého nahnat do jejich domovů. Máš u sebe odznak?“

„Mám.“ Všichni Lovci by je měli nosit neustále u sebe, a tak i on měl ten svůj v kapse. „Víme… ehm,“ odkašlal si, neboť jeho hlas ho zradil. „Víme, jak ten mág vypadá?“

„Blond,“ začal Armin, „kolem dvaceti.“

V Silasovi hrklo. Mají ještě nějakou naději na záchranu? Možná, kdyby měl meč, mohl by Bryceovi koupit čas, aby utekl. Ale jakou šanci měl neozbrojený?

„Obtloustlý,“ pokračoval velitel Lovců a Silasovi chvíli trvalo, než mu význam těch slov došel. Bryce byl štíhlý a vytáhlý, v žádném případě se nemohlo jednat o něj. Kdyby mohl, vydechl by Silas úlevou. Nějaký jiný mág se rozhodl udělat si nerozumný výlet do Lashertu. „Byli dva. Jednoho jsme chytli při kontrole, druhému se podařilo utéct. Je ale pořád někde tady ve městě. Už jsme uzavřeli všechny východy z města, teď ho musíme jen najít. Shromáždím naše muže; chci, abys vedl druhou skupinu.“

„Jasně,“ přikývl Silas. „Ale…“

„Co?“

„Mohl bych nejdřív odvést kluka domů?“

„Netrefí tam snad sám?“ odvětil Armin netrpělivě.

„Podívej na ten zmatek,“ přesvědčoval ho. Prvotní strach byl pryč a on se opět začal cítit jistě. „Je z venkova, ulice by pro něj byly matoucí i normálně, natož v tomhle chaosu. Jeho máma ho svěřila té mojí − nemůžu dovolit, aby se mu něco stalo.“

„Fajn,“ souhlasil kapitán. „Ale pospěš si.“

„Rozkaz,“ ujistil ho Silas s náznakem úsměvu a vrátil se k chlapci. Sotva se otočil, Armin se pustil do organizování svých mužů.

Silas přistoupil k Bryceovi, položil mu dlaň mezi lopatky a tlačil ho mezi pospíchajícím Lovci a strážemi pryč. Z kapsy vytáhl odznak a držel ho v ruce tak, aby jej všichni dobře viděli. Nikdo nezpochybňoval, zda není Bryce mág. Jakmile uniformovaní muži zahlédli znak Lovce, nechali je projít bez většího povšimnutí.

Za celou dobu nepromluvil a to Bryce trochu znepokojilo, protože to bylo poprvé, co Silas mlčel. Jejich loveckou výpravu nepočítal, protože tehdy mlčet museli. Tohle bylo jiné…

Mladý muž otevřel dveře malého domku a nešetrně čaroděje vtlačil dovnitř. Sotva zabouchl, vstříc jim vyšla asi pětačtyřicetiletá žena. Hnědé vlasy měla místy již trochu prošedivělé, přesto si zachovávala jistý půvab. Bryce by přísahal, že mu je nějak povědomá, a vzápětí se také dozvěděl proč − byla to Silasova a Evadinina matka.

„Silasi? Co se tam děje? A kdo je tohle?“

„Hledají mága,“ odpověděl její syn a sarkasticky dodal: „Můžeš hádat, kdo je tohle.“

„Jste od Evadine?“ vyzvídala dál Nessa.

„Tak nějak,“ přitakal mladík. „Patřím pod jiný tábor, ale znám ji docela dobře. Jsem Bryce, mimochodem.“

„Společenskou konverzaci teď odložíme, jo?“ zabručel Silas.

„Nebuď hrubý,“ napomenula ho Nessa.

„Promiň, mami, ale město teď pročesávají Lovci a budeme rádi, když tohohle pitomce nechytí.“

„Silasi,“ zopakovala přísně.

Zavrtěl hlavou a došel do svého pokoje pro opasek s mečem. „Ty,“ namířil prst na Bryce, „zůstaneš tady, dokud neřeknu jinak. Pokud se tě, mami, bude někdo ptát, je to syn tvojí přítelkyně z venkova.“

„Dobře,“ řekla Nessa a mladičký čaroděj přikývl.

„Musím jít,“ povzdechl si a postavil se do dveří.

„Dej na sebe pozor,“ rozloučila se s ním matka, než odešel. Silas jí pokynul a zmizel za dveřmi. Šel zpět směrem k náměstí, kde se naposledy viděl s Arminem, ale ještě jednou se otočil. Skupinka strážných se motala kolem matčina domu. Vrátil se dřív, než muži stihli zaklepat na vstupní dveře.

Ukázal jim odznak a pronesl: „Tady už jsem to kontroloval.“

„Není tu značka,“ vytkl mu strážný. „Všechny domy, které jsme prověřili, musíme označit křídou.“

„Jo,“ protáhl Silas. „Křída mi došla. Chtěl jsem pro nějakou dojít, a pak je označit. Vadilo by vám udělat to za mě?“

„Není problém,“ pokrčil rameny muž a nakreslil na dveře symbol, který měl dát vědět ostatním, že dům i jeho obyvatelé prošli prohlídkou.

„Díky,“ pousmál se Silas a pomalu se dal opět na odchod. Tentokrát však nikam nespěchal, aby se ujistil, že stráže dům skutečně minuli a pokračují dál.

***

Tisknouc ucho na dveře a vykukujíc mezerou mezi okenicemi, se Nessa snažila vypozorovat, co se venku děje. Bryce mezitím stál nejistě v pozadí. Tenhle večer rozhodně nevypadal tak, jak si představoval.

„Vypadá to, že jsou pryč,“ pronesla žena jeho směrem a odstoupila od dveří. Zadívala se zkoumavě na Bryce, pak se vlídně usmála a ukázala na židli. „Posaď se.“

Mladík uposlechl. Bylo to zvláštní − na opravdovém nábytku nesděl už roky. Byla to taková hloupost, a přesto… Zavrtěl se na židli. Měl z toho podivný pocit.

„Nemáš hlad?“ optala se.

„Ne, děkuji, madam.“

„Prosím, jsem Nessa.“

Žena se usadila naproti němu a začala ho zpovídat. Měla hodně otázek nejen o něm, ale samozřejmě i ohledně své dcery. Vyzařovala z ní přitom laskavost a mateřská přívětivost. Bryce až překvapilo, jak moc dobře a přirozeně se v její společnosti cítí. Z toho, jak zářila při zmínce svých dvou dětí, poznal, že je velmi miluje. A ačkoli své rodiče nikdy nevinil z toho, že se ho zbavili, napadlo jej, jaké má Evadine štěstí, že má matku, která by pro ni udělala první poslední.

Jejich rozhovor trval možná hodinu, když Nessa prohlásila, že je čas jít spát. Zavedla chlapce do malého pokojíčku, velmi skromného a téměř neobydleného. Neviděl žádné věci, které by zdobily stěny, ani šatníky plné oblečení. Jen postel, stolek s lavorem a malá skříňka. Pokoj byl prostý, protože jeho majitel v něm přebýval jen občas.

Nessa ze skříně vytáhla čistou košili a položila ji na postel, načež ho zanechala v místnosti samotného. Bryce si sundal oblečení a opláchl obličej a hrudník studenou vodou z lavoru. Navlékl se do nachystané košile a okamžitě poznal, že je Silasova, jelikož na něm volně visela, neboť postrádal Silasova široká svalnatá ramena a hrudník.

Sfouknuv svíčku, uložil se do postele a zachumlal se pod tenkou přikrývku. Zmocnil se ho stejný pocit, jako když usedl na židli. Byl tak zvyklý spát na chladné, tvrdé zemi, že i tahle slaměná matrace se mu zdála měkčí než nejluxusnější lůžkoviny.

Zavrtal hlavu do péřového polštáře a v nose jej pošimrala příjemná, pižmová vůně. Byla to Jeho vůně. Vyvolala představu jeho tváře; výrazné rysy, opálená kůže, kovově šedé oči. Objal polštář rukama a pevně jej stiskl, vdechuje dál jeho vůni. Byla to již druhá noc, co usínal s obrázkem Silase v mysli.

***

Silas dostal na starost menší oddíl několika Lovců, s kterými pátrali po druhém mágovi. Obcházeli dům po domě, prohledávali zapadlé uličky a výklenky, zkrátka všechna místa, kde by se mohl uprchlík schovávat. Strávili tou činností téměř celou noc, ale bez úspěchu. Byla to jiná skupinka, kdo mága objevil.

Nakonec byl za to celkem vděčný, neboť celou dobu stejně myslel jen na Bryce a matku. Doufal, že Lovci už je dál neobtěžovali. Stále ještě tedy musí vymyslet, jak ho dostane z města, ale to vyřeší ráno. Pokud ho tedy do té doby nezaškrtí za jeho neuváženost. Domníval se, že je mladík rozumnější. Očividně se spletl.

Druhou světlou stránkou toho, že hledaného nedopadl on, bylo, že nemusel zajatce dovézt do pevnosti Lovců. Armin ho po zbytek noci (nebo spíše rána) propustil ze služby, sám ale vězně doprovázel. Silas tak zůstal trčet uprostřed potemnělého města sám.

Vytušil, že matka nejspíš dala Bryceovi jeho postel, a tak navštívil Slepého rytíře, zda by se tam nenašla volná postel. Bohužel, náhlé uzavření města způsobilo, že všechny pokoje zde i v ostatních hostincích byly plně obsazeny. S nepořízenou se tedy vrátil domů. Potichu nahlédl do svého pokoje. Bryce spokojeně oddychoval v jeho posteli, přesně jak si myslel. Když jej tam viděl, vypadajícího ve spánku tak klidně a nevinně, jeho zlost ho trochu opustila. (Ale jen trochu; ráno mu to stejně spočítá.)

Stáhl z lavice ve světnici ovčí kůži a rozprostřel ji na zem. Na lavici byla také složená deka, zjevně pozornost od matky. Svlékl si svršek a stočil jej do koule, která mu sloužila jako nepříliš pohodlný, provizorní polštář. Ulehl na ovčinu, přihodil přes sebe přikrývku a snažil i přes všechny obtíže usnout.

***

Matka se kolem něj snažila našlapovat co nejtišeji, avšak Silasa stejně její přítomnost vzbudila. Rozespale otevřel oči a pravou rukou si promnul ztuhlé krční svalstvo. S mručením se pomalu zvedl z podlahy a protáhl si tělo, jež bylo celé rozlámané po nepohodlné noci.

„Dobré ráno,“ popřála mu Nessa s úsměvem a začala připravovat snídani. Silas se zmohl na pouhé „hm“. „Copak, nevyspal ses?“

„Do růžova,“ ucedil. Jen si pobaveně odfkla. „Včera všechno v pořádku?“

„Ano, vůbec sem nepřišli,“ ujistila ho. Nastala krátká odmlka, při které Silas pochodoval po místnosti, aby rozpohyboval končetiny, a Nessa míchala těsto na ovesné placky. Pak znovu promluvila. „Je to milý chlapec, ten Bryce.“

„Jo, to je,“ přitakal. „Pokud se teda zrovna nechová jako sebevražedný idiot a neplíží se do města plného lidí, co chytají takové jako on.“ Řekl to s nadhledem. Spánek odnesl prvotní záchvat vzteku, takže už nebyl tolik zaslepen a snáz se mu přemýšlelo. Až Bryce přizabije, bude to s chladnou hlavou.

Jako by mu četla myšlenky, zeptala se: „Co s ním budeš dělat?“

„Myslíš předtím nebo potom, co ho zaškrtím jako hada?“

Hovor utnulo otevření dveří pokojíku, odkud vylezl Bryce. Byl už oblečený a připravený vyrazit, avšak Nessa ho pozdravila dobrým ránem a přikázala posadit se k jídelnímu stolu. Silas k němu také přistoupil, ale nesedl si. Zůstal stát se založenýma rukama a hrozivě na Bryce shlížel.

„Dobré ráno?“ zkusil mladík.

Silas neodpověděl, jen se mračil. Chtěl Bryce trochu podusit, než si to s ním vyřídí.

Mladíka to doopravdy znervóznilo. Obvykle nemohl pusu zavřít a teď bude jen mlčet? Bylo mu jasné, že Silase včera rozhněval, ale doufal, že ho to do rána přejde. On přece věděl, co dělá, když sem šel. Nemůže to pochopit?

Alespoň jeho matka se dál chovala zdvořile. Dokonce mu i zabalila jídlo s sebou, ke kterému připojila dopis pro Evadine. Poté se s nimi rozloučila a vydala se do města.

„Budeš se mnou už mluvit?“ vyhrkl Bryce, jen co se za Nessou zaklaply dveře.

„A co ti mám říkat?“ opáčil Silas. „Jak jsi pitomej, že ses tu ukázal? Mám ti zopakovat, jak to bylo nezodpovědný, riskantní a prostě zatraceně hloupý?“

„Beru zpět. Nemůžeme se vrátit k tomu mlčení?“

„Ohoho, to teda nemůžeme. Co tě to vůbec popadlo? Všechno kvůli nějakýmu koláči?“

„Mám rád dýňový. A v lese zrovna nerostou, víš?“

„A kvůli tomu stojí za to nechat se zavřít?“ nevěřil Silas svým uším.

„Nedělám to přece poprvý,“ bránil se mladík. „Byl jsem tu už několikrát. Hlídaj hlavně brány, já se proplížil dírou ve zdi. Vím, kde se stráže nejvíc pohybujou. Znám únikový cesty. Vycházelo mi to dosud, tak proč ne teď?“

„Jo, a že ti to včera vyšlo, co?“ utrousil sarkasticky.

„Odkdy jsi takovej zodpovědnej bručoun?“ protočil Bryce oči.

„Tak promiň, že mi na tobě záleží,“ odsekl Lovec. „Jo, často vtipkuju. Ale víš proč? Protože život žádná sranda není! Nemůžeš si sem jen tak nakráčet a myslet si, že jsi nějak imunní vůči všemu nebezpečí. Protože nejsi. Takhle tě brzo chytěj a já ti nebudu schopnej nijak pomoc.“

„Záleží ti na mě?“ hlesl.

„Cože?“

„Řekls to.“

„To jediný si z toho odneseš? To jako vážně? Já tu mám skoro proslov a ty se chytíš tohohle?“

„Pořád se jen opakuješ, tohle byla novinka,“ opáčil chlapec.

Silas poraženecky spustil paže podél těla a povzdechl si. „Má vůbec cenu ti něco říkat?“

„Tuhle věc bych si poslechnul rád,“ naléhal Bryce.

„A já bych byl moc rád, kdybys zůstal v táboře. Asi nemůžeme mít všechno, že jo?“

„Hádám, že ne.“ Vzdal to. Očividně byl Silas pěkně tvrdohlavý. Bryce to bral tak, že se o něm alespoň dozvěděl něco nového. A jeho přiznání slyšel už napoprvé, takže ať to zapírá, jak chce, je to venku − záleží mu na něm. Stěží se ubránil potěšenému úsměvu. „Asi bych se měl vydat na cestu.“

„Jak to hodláš udělat? Potřebuješ s něčím pomoct?“

„No, předem jít nemůžu, takže se vrátím, kudy jsem přišel. Možná bys mohl pro jistotu hlídat, jestli někdo nejde. Za dne je to trochu riskantnější.“

„Jsem rád, že si něco takového ještě uvědomuješ,“ popíchnul ho Silas.

„Ty s tím nedáš pokoj, co?“

„To rozhodně ne,“ potvrdil.

Zanedlouho už bok po boku procházeli uličkami Lashertu. Po krátké chvilce dosáhli chátrající části města, zvané Popelavá čtvrť. Svůj název získala díky tomu, jak to zde vypadalo po požáru. Ten se sice odehrál před dávnými lety, ale čtvrť už po něm nikdo neobnovil. Dřívější obyvatelé odešli jinam a domy zchátraly. Představitelé města neměli finance ani snahu, aby to tu dali do kupy. Popelavá tedy vypadala od požáru prakticky stejně a z toho důvodu se jí většina lidí vyhýbala.

Bryce zavedl druhého muže ke hradbám za jedním z polorozbořených domů, pozorně se rozhlédl, a když si byl jistý, že ho nikdo nevidí, odsunul dřevěnou desku opřenou o kamennou zeď. Odkryl se tak ani ne metrový otvor, kterým by mohli vidět lesy na druhé straně, kdyby jim ve výhledu nebránila vysoká tráva.

„Tohle je ten tvůj supertajný východ?“ zeptal se Silas a nervózně se rozhlížel, zda se někdo neblíží.

„Problém?“

„Jen se divím, že ho tu nikdo neobjevil,“ pokrčil rameny.

„Asi je nezajímá další chátrající stavba. Pochybuju, že sem starosta chodí na procházky,“ zavtipkoval Bryce.

„Pravda,“ přitakal, načež shlédl na mladíka a znovu znejistěl. „Raději běž. Než sem na tu procházku fakt někdo přijde.“

„Jasně,“ dal mu za pravdu. Klekl na všechny čtyři a prolezl dírou v hradbách, což Silasovi poskytlo zajímavý výhled, který na okamžik odvedl jeho pozornost od strážení. Když byl venku, otočil se k němu Bryce čelem a z druhé strany otvoru na něj syknul. Silas byl nucen si kleknout na zem, neboť mu mladík zjevně potřeboval ještě něco povědět.

„Nemáš už pelášit?“ pobídl ho.

„Chci ti ještě něco říct, pojď blíž.“

Silas se tedy naklonil víc dopředu, takže jejich obličeje byly nezvykle blízko. „Co je tak naléhavého?“

„Musím se ti přiznat,“ začal Bryce. „Nešel sem do Lashertu jen kvůli koláči. Hrozně jsem doufal, že tě uvidím.“

Lovce to sdělení překvapilo. A ještě více ho překvapil nesmělý úsměv v Bryceově tváři a pohled jeho velkých očí, díky kterým v mladíkovi mohl číst jako v otevřené knize. Dával mu najevo své sympatie a naděje, otevíral se mu, nic před ním neskrýval. A přesně tyhle otevřené emoce Silase vyděsily tak, že se upnul ke své obvyklé strategii humoru: „To se ti rozhodně splnilo. Jestli se o to budeš pokoušet znovu − a já silně doufám, že ne − tak prosím bez náhlé lovecké pohotovosti.“

„Slibuju.“

„Tak jo, ale už bys měl vážně jít.“

Bryce ta reakce trochu zklamala, ale přesto se rozhodl vyslovit i tu druhou věc, kterou mu chtěl říct: „Když jsme u toho, myslím, že jsem ti nepoděkoval.“

„To je dobrý.“

„Ne, vážně. Děkuju ti za všechno,“ pronesl Bryce a než to Silas stihl postřehnout, předklonil se a vtiskl mu spěšný polibek do koutku úst. Stejně rychle, jako jej políbil, se i stáhl. „Tak jo, už jsem řekl vše. Uvidíme se.“

Silas se ani nestačil vzpamatovat a mladík už zmizel. Zmatený vycouval od mezery a vrátil desku na její místo. Nedal by na sobě nic, že ho to vyvedlo z míry, ale v hlavě mu splašeně běhalo tisíc různých myšlenek.

⇒ Kapitola 12