„Bude mi to chybět. Tvůj byt, naše chvíle, ty…“ Jon nechtěl být smutný, ale začínal si zvykat, že není schopen ovládat své city rozumem.

„Nebylo to špatné, že?“ Opět ten Vincentův opojný úsměv, svůdnost v jeho očích.

„Je čas vrátit se do reality.“

„Zvládneš to,“ podpořil ho malíř. „Jen si občas dovol být sám sebou. Nenech se pozřít nátlakem ostatních.“

„Budu se snažit, ale u nás to nebude zrovna jednoduché.“

„Tak to asi budu muset přijet a ukázat ti, kdo jsi.“

„Ten nápad se mi líbí,“ zazubil se Jonathan. „Jen nevím, jak by na to reagovala má budoucí žena.“

„Nejspíš by omdlela,“ ušklíbl se Vinc.

„Nejspíš,“ souhlasil mladík. „Nechci odjet.“

„Musíš. Máš rodinu, která na tebe spoléhá. Máš své povinnosti.“

„Ano a před sebou padesát let s chladnou, děsivou ženskou.“

„Vlak do Calais odjíždí za pět minut, nastupovat!“ Hlas průvodčího je vyrušil. Jonathan měl chuť nacpat mu tu železničářskou čepici do krku, jen aby zmlknul. Nemusí mu připomínat, že za pět minut bude na cestě zpět do Anglie, vydán na nemilost otci a budoucímu sňatku, a už nikdy neuvidí Vincenta. Nikdy už nepocítí to mrazení z jeho přítomnosti, zatajený dech z jeho doteků, husí kůži když mu šeptá do ucha necudnosti. Nezjistí, co znamenají jeho city. Co vlastně cítí k tomuto okouzlujícímu cizinci. Jakmile se vlak vzdálí od nástupiště, všechny vzpomínky a pocity zůstanou zde a z něj se opět stane mladík, kterým býval. Ale on nechce. Chce si to ponechat. Vzpomínky. To jediné mu zbude.

Naposled se mu díval do očí, naposled si prohlížel jeho tvář, snažil se zapamatovat detaily. Kučery vlasů. Tmavé pronikavé oči. Jizva pod levou lopatkou, kterou si způsobil ještě v mladickém věku při jednom nerozumném milování na kamenném břehu potoka. Jednou večer mu o tom vyprávěl. Stalo se to, ještě než přišel do Paříže, stýkal se synem majitele hostince ve vesnici, kde vyrůstal. Jednou je chytili na hromadě sena. Hostinský popadl vidle, které tam byly zabodnuty ve stohu, a pronásledoval ho po celé vesnici. Nikdo se už nezajímal, že to hostinského syn svedl Vincenta a ne naopak. Vincent utekl z vesnice i od rodiny. Světlou stránku to však mělo v tom, že se přestěhoval do Paříže, kde zůstal a kde ho mohl Jonathan poznat.

„Ukončete nástup!“

„Otravný průvodčí,“ zaklel Jonathan a vystoupal po schůdcích. „Sbohem.“

Vincent vyskočil k němu na schůdky a v úkrytu chodbičky mu věnoval poslední polibek. „Na viděnou, mon coeur.“

Pak vystoupil a čekal, až průvodčí zavře dveře. Jonathan se stále nehýbal z místa. Přistoupil průvodčí a sáhl po zavírání dveří.

„Sbohem, pane Cavendishi,“ rozloučil se Vincent formálně a nazdvihl klobouk. Dveře se zabouchly a Jonathan sledoval, jak mu nádraží a Vincent mizejí v dáli.

Čím více se vzdalovaly, tím větší prázdnota zahalovala jeho srdce. Svobodný Jon zůstal v Paříži. Místo něj se do Londýna vrátil ctihodný mladý pan Cavendish.

Oxford, 2006

„Zápisky od příjezdu z Paříže zestručněly. Je to jen: Návrat na Cambridge… Přijel Alistair a měl nespočet otázek jako vždy… Profesor Remmington letos nevyučuje… Svatba bude v červnu, po promoci…

Někde zápisky dokonce chybějí i několik týdnů.“

„Možná mu nepřišlo důležité o tom psát. Nejspíš to nejdůležitější, co stálo za zmínku, už prostě nebylo poblíž.“ Napadlo Victorii. „Myslíte, že ho tenkrát miloval?“

„Možná, těžko říct. Nemáme žádné podklady pro toto tvrzení.“

Victoria si povzdechla. „Vy jste vážně vědec, co? Na lásku přece nepotřebujete podklady, stačí se do toho vcítit. Já si myslím, že ho miloval. Jen to možná nevěděl.“

„Možná.“ Adrien pokrčil rameny, ale o teorie slečny Craftwoodové nejevil nejmenší zájem. Dohady jsou k ničemu. Nezáleželo mu na nějakých smyšlenkách. Chtěl objevit skrytou část života Vincenta LeBeau.

Hodiny strávili pročítáním strohých poznámek v deníku, hledali zmínku o Beauovi. Nenašli však nic. Jako by na něj zapomněl. Jako by to léto skutečně vymazal ze vzpomínek. Tedy alespoň podle deníků. Nevěděli a ani nemohli vědět, co se mu skutečně honilo hlavou.

„Hele, tady něco je!“ upozornila Victoria, když se druhého dne dostali k záznamům z května. „Nemohu to již vydržet. Neustále mě nutí do plesů a koncertů, jen abych se ukázal s Olivií. Vím, že se ten den blíží. Dva měsíce svobody, a poté vzorný manžel a obchodník navždy.

Poslední dobou stále intenzivněji myslím na Vincenta. Jeden by čekal, že to bude naopak, že časem to vymizí. Ale čím víc doby uplyne, tím víc se moje myšlenky ubírají k němu. Moje tělo je v jednom ohni, když si vzpomenu na naše chvíle.

Mám strach. Nechci si ji vzít. Chci být v Paříži, s Ním. Napsal jsem mu o tom. Jsem pošetilý, vím. Jako by ho zajímali moje problémy. Jak jsme se to dohodli? Pár týdnů a poté zapomenout? Nepochybuji o tom, že on zapomněl a to rychle. Jeho postel dozajista nezůstane dlouho prázdná. A mně to může být ukradené. Ale proč mě to tedy tolik užírá?

A další delší zápisek je datován o dva týdny později: Napsal mi, abych si ji vzal, že mám na něj zapomenout… To je ten dopis, co jsme četli, že ano?“ Victoria pohlédla na Adriena.

„Nejspíš, vydržte.“ Adrien vytáhl dřevěnou krabičku, kam umístil dopisy, seřazené podle dat. „Ano, to bude ono, datum odpovídá.“

„...Je teď v Římě, alespoň podle adresy odesílatele. Mám si uvědomit své povinnosti. Jako bych si je neuvědomoval. To kvůli nim trčím stále ještě v Anglii. Kvůli otci, kvůli sestrám. Kdybych se neoženil, nejen že by naše rodina přišla o posledního mužského následovníka rodu, ale mé sestry by neměly šanci na slušný sňatek. Jen kvůli nim to podstupuji. Na majetku a obchodech rodiny mi nezáleží, ale sestrám bych to nemohl udělat. Nijak se mě nedotklo, že mi poradil se oženit, má totiž pravdu. Jen to ´sbohem´ mě zarazilo. Ani nevím proč, už to přeci skončilo. A přeci musím neustále myslet na to ´sbohem´. Když jsme se loučili na pařížském nádraží, řekl mi přeci ´Na viděnou. ´. Možná to je tím. Snad jsem nějak bláhově doufal, že se znovu shledáme. Ale to se nestane, vím.“

Londýn, červen 1900

Do svatby zbývalo jen velmi málo času. Mělo to být velkolepé. Bylo pozváno několik stovek lidí. Olivie si najala nejlepší švadlenu v Evropě. Přijela dokonce její sestra Anna, se kterou se neviděla již dva roky, jelikož se provdala do Belgie. Tvrdila však, že takovou důležitou událost, jakou svatba její mladší sestry bezpochyby je, si nemůže nechat ujít. Samozřejmě se také chtěla pochlubit svým manželem, belgickým šlechticem, jež měl velmi blízko ke králi, jak ráda každému prozradila.

Jonathanovi nebyla Anna příliš sympatická, příliš mluvila, ale musel uznat, že na rozdíl od Olivie alespoň mluvila s ním. Jeho budoucí žena totiž zamlkle seděla a jen občas zdvořile odpověděla tak, jak si to žádala společenská pravidla.

„Och, jen počkejte, pane Cavendishi, až mou sestru uvidíte ve svatebních šatech. Já dnes měla tu čest při zkoušce u švadleny a je prostě překrásná, jako princezna. Budete jistě ohromen. Jste velice šťastný muž, když si berete mou sestru.“

„To nepochybně,“ odvětil Jon slušně a vážně se velmi snažil, aby to nevyznělo ironicky, ale měl pocit, že mu to nevyšlo. Naštěstí to však nevypadalo, že by si toho někdo všiml.

Do místnosti vstoupil Annin manžel. Byl to mírně podsaditý osmačtyřicetiletý muž, vlasy už mu také trochu ustupovali, ale nebyl ošklivý. Většina mužů jeho věku, které Jon znal, vypadala hůř. Zdál se být i celkem příjemný, soudě dle té krátké doby, kterou Jonathan strávil na večeři u Lavenderů.

„Excusez-moi, ta pracovní záležitost trvala déle, než jsem očekával. Přeji všem dobrý večer.“

„Drahý, konečně jsi tu! Už jsem se začínala obávat.“

„Odpusť, mon coeur. Nechtěl jsem tě vyděsit.“

Tak počkat, co to řekl? „Promiňte,“ vložil se do hovoru Jonathan. Ta slova, která řekl Annin manžel, se mu zdála povědomá. Tak ho jednou či dvakrát oslovil Vincent. Předtím nad tím neuvažoval, ale teď si na to díky Belgičanovi vzpomněl. „Co to znamená, to monukúr, nebo jak jste to říkal?

„Mon coeur?“ podivil se muž s úsměvem.

„Ano, to je ono. Co to znamená, pokud Vám tedy nevadí, že se ptám?“

Společnost se mírně pozastavila nad Jonathanovým vyptáváním, ale Annin manžel neviděl na té otázce nic špatného. „Jak bych to přeložil do vaší řeči… To slovo… Ano, už vím. Je to ´moje srdce´. Je to takové oslovení pro zamilované.“

Moje srdce. Proč ho tak Vincent nazýval? Nečekal by od něj nějaké cukrování, jaké předváděli tihle dva. Ale přeci, znělo to tak důvěrně. Oslovení pro zamilované.

Mon coeur. Ta slova v něm vyvolávala asociace vzpomínek:

Poslední polibek v úkrytu vlaku. „Na viděnou.“

„Záleží mi na tobě, to jsi chtěl slyšet?“ - „A pak že jsem nic.“

„Také mi na tobě záleží.“ Jak moc mu na něm záleželo? Vzpomněl by si na něj ještě někdy, nebýt toho dopisu? Myslel na něj alespoň jednou tak, jako on na něj asi tisíckrát?

Přál by si to zjistit. Přál by si jet znovu do Paříže, jen na jediný den. Pouze ho ještě jednou vidět.

„Už máte plány pro svatební cestu?“ otázala se Jonova matka a tím jej vyrušila z jeho úvah.

„Vlastně jsme o tom příliš nemluvili,“ ozvala se Olivie, dnes neobvykle výřečná − toto byla její asi desátá věta. „Já bych navrhovala odjet někam na kontinent. Bylo by příjemné podívat se do jiných krajů. Naposledy jsem byla na nákupech v Milánu a to už je čtvrt roku.“

„Co takhle Řím?“ vyhrkl Jon bez přemýšlení.

„Řím je velmi krásné město,“ přitakala Anna.

„Jistě, proč ne?“ souhlasila Olivie.

Jonathanovi se po tváři rozlil úsměv. Teprve později, když ležel doma ve své posteli, uvědomil si, že ani neví, zda je Vincent stále v Římě. Přeci jen od dopisu uplynul už nějaký čas. Proto hned druhý den napsal Florentovi, aby to zjistil. On bude vědět, kde je Vincentovi konec.