Londýn, podzim 1909

Kapky deště narážely do oken. Ťuk. Ťuk. Ťuk. Okenní tabulky už po chvíli pokrývaly neprohlédnutelné vodní cestičky. To počasí bylo ponuré stejně jako Jonova nálada. Je dobře, že žije v Londýně − žádné jiné město by jej nemohlo lépe vystihnout. Stal se cynickým, nudným patronem, pochmurným jako celé tohle město. Byl Londýnem. Londýn byl on.

Zaklepání. „Vstupte.“ Vešla služebná a donesla mu odpolední čaj se sušenkami. Dal jí souhlas k odchodu. Otočila se a, jak se jí zavířila suknice, zavanula jeho směrem povědomá vůně. Levandule. Znal tu vůni moc dobře. Tolikrát ji vdýchával při svých procházkách s Vincentem v Provence. Vincent. Je to již sedm let, co jej naposledy viděl. Co asi dělá? Vzpomene si na něj ještě? Nebo už na zakázané chvíle s anglickým mladíkem dávno zapomněl?

Ne, nejspíš na něj nemyslí. Nikdy se mu neozval. Od toho incidentu o něm neslyšel. Asi to tak bylo lepší. Nebo by aspoň mělo. Dnes už na něj sice tolik nemyslel, zakázal si to, ale když v něm nějaká asociace, jako třeba vůně levandule vyvolá záblesky vzpomínek, stále to bolí. Občas si říkal, co by se stalo, kdyby nepřijel dřív. Neviděl by ho s jiným mužem. Nejspíš by si spolu dál tajně užívali. O žádných jiných by neměl ponětí. I když přiznej si to, něco jsi tušil. V hloubi duše jsi musel vědět, že nedrží celibát. Tak na co si tu hraješ?

Vincent se o kontakt nesnažil a Jon také ne. Zpočátku se jej zmocňovalo pokušení nasednout na vlak, nebo alespoň napsat dopis, ale nikdy se k tomu neodvážil. A to nejen kvůli té obavě, že na něj muž zapomněl.

Změnil se. Snažil se vycházet s Olivií, i když to nebylo nejsnazší. V prvních letech manželství sice byla velmi vstřícná, avšak nejspíš cítila jeho nechuť a tak i ona rezignovala. Vedli velmi tichou domácnost, kdy se snažili vídat co nejméně a mluvit spolu co nejneosobněji. Nikdy s ní nevedl konverzace jako s Vincentem. Nesvěřoval se jí ani ona jemu, jejich rozhovory by mohly stejně tak být rozhovory dvou cizinců ve vlaku.

I přes jejich neosobní vztah však vytvořili rodinku k pohledání. Evelyn již bylo šest let a pomalu se proměňovala v roztomilou malou dámu. Zhruba rok a půl po Evelyn zplodili syna, Thomase. Jonův otec si konečně oddechl, že má vnuka. A i Jonathan si oddechl − po příchodu syna svět se již o další dítě nepokoušeli, a tak se vyvaroval nepříjemných chvil v ložnici.

Jestli z jeho odloučení s Vincentem vzniklo něco dobrého pak to, že konečně dokázal bez výčitek milovat svou dceru. Nebyl s nimi sice tak často, jak by si býval přál, ale své děti hluboce miloval. Mnoho času však trávil v Londýně kvůli obchodům, zatímco Olivia a děti žili v sídle na venkově.

Práce jej plně zaměstnávala. Stal se z něj již plnohodnotný obchodník a otec mu pomalu přenechával všechny povinnosti, aby se sám mohl odebrat na odpočinek.

Jonathan nechal čaj netknutý na stole a vydal se do klubu. Obvykle chodíval jinam, ale v blízkosti svého oblíbeného podniku posledně potkal blízké známé své rodiny. Nemohl si dovolit tam být znovu viděd. Stačí se jen správně dívat.

Vešel a rozhlížel se. Usedl k jednomu ze stolku v přítmí. Netrvalo dlouho a jeho zrak upoutal mladý muž. Mohlo mu být tak devatenáct let. Čišel z něj mladický elán, který jemu už docházel, ač nebyl o tolik starší.

Chlapec si všiml jeho upřeného pohledu a usmál se na něj. Hledej a najdeš. Jon se také pousmál. Zvedl se a vydal se směrem dozadu, kudy se dalo proklouznout do uličky, která vedla k jinému domu, kde již bylo dost soukromí. Ohlédl se a vyzval tak mladíka, aby jej po chvíli následoval. Co nejnenápadněji.

Sotva otevřel dveře do uličky, zarazil se. Byl tu už jiný pár. Znal toho staršího muže. Daniel Stairling, člen londýnské smetánky a jeden z partnerů právnické firmy Stairling a Gibson. Člověk tu potká zajímavé lidi, pomyslel si. Nikdy by byl neřekl, že má zrovna Stairling takovéto chutě. Ovšem jeho touhy zůstaly nenaplněny. Jakmile se pokusil s druhým mužem navázat fyzický kontakt, objevili se policisté.

Jon zacouval zpět dovnitř. Rychlým krokem prošel podnikem, mladíka, jehož si prve zálibně prohlížel, teď minul bez povšimnutí. Musel se dostat odtud. Nesmí ho spojovat s tímto místem. Zítra budou noviny plné zpráv o zatčení. Neměl v úmyslu na těch stránkách skončit také.

***

Tématům všech večírků a hostin vévodilo v poslední době zatčení Daniela Stairlinga. Některé tato událost přímo šokovala − „nikdy by nevěřili, že je takový“; jiní naopak tvrdili, že se jim na něm pořád něco nezdálo. Tušili samozřejmě, že s ním „něco není v pořádku“.

Jonathan se posilnil skleničkou alkoholu a připojil se ke své krásné ženě. Musel se k ní chovat co nejvřeleji, nechtěl, aby někdo pojal podezření. Sice jejich rodinka vypadala na povrchu dokonale, ale pod hledáčkem smetánky se teď mohl octnout kdokoli.

Ještě že se mu podařilo při Stairlingově zatčení z podniku vyklouznout. Rozhodně by mu nepomohlo, kdyby jej tam někdo spatřil.

Po večeři se pánové odebrali do salonku, kde si zapálili doutníky a hostitel, hrabě Westshire, jim nalil sklenku brandy.

Jon se připojil ke skupince mužů, kteří projednávali ekonomickou situaci. Konečně někdo, kdo nemluvil o Stairlingovi. Hovor ubíhal docela rychle a Jon se konečně uvolnil.

„Moje žena se teď naprosto zbláznila,“ prohodil Alfred Gibson, Stairlingův obchodní partner. Neustále mě uhání, abychom se nechali portrétovat, než náš chlapec půjde na internátní školu. Jako bych měl teď čas shánět malíře, když se ten pitomý Stairling nechal zatknout a má firma je v ohrožení!“

„Znám skvělého malíře,“ odvětil Jon bez přemýšlení. Teprve když se na něj muž se zaujetím podíval, uvědomil si, co řekl.

„Vážně?“

„Ano,“ pokračoval již poněkud rozvážněji. „Jmenuje se Vincent Paget, maluje skvělé portréty. Potkal jsem ho před lety při své cestě do Paříže. A není ani drahý.“

„To zní dobře. Dáte mi na něj kontakt?“

„Jistě,“ přitakal s křečovitým úsměvem. Teď ho Gibson pozve do Londýna. Proč o něm vlastně začal mluvit? To už úplně ztratil rozum? Je tou Stairlingovou kauzou? Nebo se nějak ozvaly jeho potlačované myšlenky? Anebo naprosto přesně věděl, co dělá, a hledal jen záminku pro setkání s Ním?