Silas ležel na zádech, ruce složené pod hlavou, a čekal, co se bude dít, když mu tvář zastínila vysoká postava, jež se nad ním tyčila. Medové vlasy zářily pod paprsky zapadajícího slunce, které na ně dopadaly.

„Vstávej, už je čas,“ oznámil mu Bryce.

Lovec se zvedl, ale ať se rozhlížel jakkoli, nikoho neviděl. „Nikdo tu není.“

„Ale každou chvíli bude. Už jsou blízko.“

„Magie,“ pronesl Silas chápavě.

„Magie,“ usmál se Bryce.

Opravdu netrvalo dlouho a objevila se početná skupina čarodějů. Ženy i muži rozličného věku. Mohlo jich být celkem kolem dvaceti. V jejich čele kráčela žena, jejíž oválný obličej lemovaly dlouhé, vlnité hnědé vlasy. Pohled šedomodrých očí byl pronikavý a inteligentní. Byla mladá, ale působila velmi důstojně a všichni ji očividně respektovali. Silas ji poznal na první pohled. Evadine.

Po jejích stranách kráčeli dva muži, oba v pozdních třiceti. Ten napravo měl orlí nos, černé a na uprchlické poměry i upravené vlasy a krátce zastřižené vousy. Tvářil se velmi vážně a díky jeho hranaté čelisti i trochu zastrašujíce. Naopak ten druhý měl koutky úst zdvižené, takže to vypadalo, že se neustále usmívá. Měl světle hnědé vlasy a jemně rýsované tváře hladce oholené. Silas by řekl, že je celkem pohledný.

„Co se to tu dělo?“ zamračil černovlasý muž na Bryce. Teď už nevypadal vážně, ale přímo hrozivě.

„Šli jsme na hlídku a našli jsme Lovce,“ vysvětlil mu mladík.

„A tak jste ho přivedli do tábora?“

 „Odvolával se na Evadine.“

„Říkal jsem, že ho máme zabít,“ sykl Cai.

„To bych vám tedy moc nepoděkovala,“ vložila se do rozhovoru Evadine.

„Ahoj, Evadine,“ pozdravil ji Silas, ruce ležérně složené na hrudi.

„Ahoj. Řeknu ti, že tedy umíš způsobit rozruch.“

„To jsem celý já,“ zazubil se.

„Víš, jaké máš štěstí, že tě nezabili?“

Stále ještě rozesmátý pokrčil rameny. „Musel jsem tě varovat.“

„A za to ti jsem vděčná. Kdybys to neudělal, pravděpodobně by nás chytili.“

„Zametli jste za sebou stopy?“

„Myslíš, že to dělám poprvé?“ odsekla uraženě.

„Musím tě hlídat. Máma by mi to nedarovala.“

„Ještě, že tě mám, bratříčku,“ ušklíbla se.

Tak moment, zarazil se Bryce. Slyšel dobře? Řekla… „Bratříčku?“ Ani si neuvědomil, že to vyslovil nahlas, dokud se k němu všichni neotočili.

„Ano, Silas je můj starší bratr,“ přitakala Evadine. „Vstoupil do řádu, aby mě mohl chránit. A když jsem se přidala k odboji, poskytoval nám informace, abychom nebyli chyceni.“

„Takže tohle je ten náš informátor?“ zeptal se černovlasý muž a zdál se už trochu uvolněnější.

„Přesně tak,“ přikývla. „Promiňte, ještě jsem vás nepředstavila. Tohle je Malcolm,“ pokynula k muži, „vede tenhle tábor. A tohle,“ ukázala na toho pohledného, „to je Sebastian. Prosím, můj bratr, Silas.“

„Těší mě,“ usmál se Sebastian okouzlujícím způsobem.

„Mě taky,“ opáčil Silas.

„Malcolm a Sebastian převáděli Sebastianovu skupinu přes hranice a zrovna se vrátili do mého tábora, když nás dostihla ta zpráva.“

„Jsem rád, že jste v pořádku.“

Evadine přikývla, zavěsila se do Silasovy paže a odváděla ho stranou. „Pověz mi, jak se daří matce?“

***

Zatímco Silas a Evadine doháněli ztracený čas, nařídil Malcolm příchozím, aby rozbili tábor. Pak se otočil k Bryceovi: „Doufám, že s ním bylo slušně zacházeno.“

„Neměli jsme tušení, že je to její bratr. Nic neřekl,“ bránil se Bryce.

„A i kdyby jo, tak bych mu nevěřil,“ ozval se Cai, stojící kousek od Bryce.

„Jistěže ne.“ Sebastian mu věnoval shovívavý úsměv. „Malcolme, ti chlapci dělali, co mohli, aby se ochránili. A Evadinin bratr byl v pořádku. Podle mne dokázali dobře posoudit situaci a napsat nám.“

„Bez urážky, Sebastiane, ale tohle není tvůj tábor.“

„Jistě.“ Sebastian protočil oči v sloup, když se Malcolm nedíval.

„Bryci, pojď, řekneš mi, co se tu dělo v mé nepřítomnosti,“ poručil Malcolm.

***

„Sakra,“ zaklel Silas, když vylezl ze stanu. Než si řekli vše nutné, slunce už dávno zmizelo za kopci a nad krajinu se snesla tma. „Doufal jsem, že se stihnu vrátit ještě dnes.“

„To nepřipadá v úvahu. Lesy dokážou být nebezpečný i přes den, natož v noci. Můžeš přespat tady.“

„Asi mi nic jiného nezbývá. Snad Armin nezačne vyšilovat, když tam nebudu.“

„Kdy jsi řekl, že se vrátíš?“

„Neřekl. Zalhal jsem, že se matka necítí dobře. Budu tvrdit, že jsem u ní musel zůstat. Když ráno vyjedu brzy, nestihnou si to vyjet ověřit.“

„Dobře. Já ještě zkontroluju ostatní a promluvím si s Malcolmem. Nějak se zabavíš, ne?“

Silas si všiml Bryce, který o kousek dál rozprávěl s pár chlapci, a pousmál se. „Něco si najdu.“

***

Bryce si konečně mohl vydechnout. Poté, co Malcolmovi o všem porozprávěl, zkontroloval stav zásob vzhledem k nově příchozím uprchlíkům a rozdělil hlídky. Jako Malcolmův zástupce se musel starat o chod jejich tábora, zatímco vedoucí řešili, co s Evadininým táborem. Bylo to dost vyčerpávající. Teď už ale bude jen odpočívat.

Svezl se na zem a opřel se o kládu. Naproti němu seděl Cai. Hleděl kamsi do dálky a nepřítomně hladil Stína po černém peří. Ze svého transu se vytrhl, až když zbystřil Silase. Předstíral, že si ho nevšímá, když si sedal vedle Bryce, ale koutkem oka ho sledoval.

Bryce otočil hlavu k nově příchozímu a Silas po něm bleskl lišáckým úsměvem.

„Takže, Evadinin bratr, hm?“ zvedl Bryce obočí. „Taky jsi to mohl říct.“

„A kdo by mi věřil?“ pokrčil Silas rameny. „Navíc, byla to docela sranda.“

„Sranda?! Mohli jsme tě zabít!“

„No jo, hádám, že tím by se ten vtip trochu pokazil.“

„Mluvíš vůbec někdy vážně?“

Silas se zamyslel. „Nevím, možná se mi to i někdy stalo.“

Bryce se ušklíbl. „Takže, jak se to stalo? Ty, Evadine…“

„No, to víš, když se mají maminka a tatínek hodně rádi, tak…“

„Vím, odkud se berou děti,“ povzdechl si Bryce.

„Jen jsem si nebyl jistý. Jsi dost mladý, tak o tom třeba ještě nic nevíš.“

„Vím o tom dost. Vlastně jsem v tom dost dobrý,“ provokoval ho mladík.

„Hm, vážně? Vzbuzuješ moji zvědavost.“ Silas si podepřel bradu rukou a uculil se. Cailen na druhé straně ohniště obracel oči v sloup.

„Tak jak se přihodila tahle věc s Lovcem, který pomáhá mágům?“ vrátil se Bryce ke své původní otázce.

„Upřímně, nebylo o čem přemýšlet. Jedna čarodějka nám pomáhala utéct z předchozího domova. Evadine se rozhodla, že chce zůstat s ní a pomáhat osvobodit mágy. Já a matka nemáme schopnosti, a tak jsme se přestěhovali sem, do Lashertu. Jak jsem byl dost starý, přihlásil jsem se k Lovcům, abych mohl získávat informace, případně pomoci při útěku.“

„Nevadilo jim, že tvá sestra je mág?“

„Nikdo to neví. Změnili jsme si příjmení, sestra s námi do Lashertu nikdy nepřišla, takže jsme tvrdili, že jsem jedináček. Formálně nemám žádné sourozence a můj otec byl řezbář.“

„A chytáš vůbec mágy?“

„Ano, většinou bohužel musím. Snažíme se tomu předejít, ale pokud cestují neorganizovaní a naše hlídky je odhalí, nemám jinou možnost.“

„Zabil jsi někdy někoho?“ zeptal se Bryce, i když sám moc dobře znal odpověď.

„Ano, bohužel i to se stalo.“

„Zasloužili si to?“

„Nikdo si nezaslouží zemřít,“ odvětil Silas nezvykle vážně. Jako by si náhle uvědomil, že ztratil svou rozjařivou masku, pokusil se vše zvrátit v lehkovážnou konverzaci: „Měl bys brzdit, hele. Známe se sotva jeden den a ty už na mě jdeš s takhle důvěrnejma otázkama. Co mi takhle k tomu nabídnout aspoň pohár vína?“

„Promiň, vínem zrovna neoplývám.“

„Tak pak bys měl zapracovat na našem seznámení. Když tě líp poznám, můžu ti poskytovat i takhle důvěrné informace.“

„Takže ty by ses chtěl seznamovat, jo?“ zasmál se Bryce pobaveně.

„Já? Ne. To ty tu přece pokládáš otázky.“

„Tak se mě ptej taky,“ nabídl Bryce.

„Hm, dobře. Jak ses sem dostal?“

„A tohle není osobní?“

„Ty sis začal. Jen ti oplácím.“

„No, tak dobře.“ Bryce se pustil do vyprávění. „Moji rodiče byli farmáři, bez schopností. Když mi bylo tak dvanáct, třináct objevila se u mě magie. Párkrát jsem něco omylem zmrazil, ale dařilo se mi to tajit, protože jsem věděl, že bych musel pryč. Nedokázal jsem svou moc ale ovládat. V patnácti na to rodiče přišli a rozhodli se mě předat úřadům, i když nechtěli. Tou dobou ale kolem cestovala čarodějka, která mi nabídla pomoc. Odešel jsem tedy s ní a dostal se až sem. Před rokem jsem se stal zástupcem.“

„Stýská se ti po rodičích?“

Pokrčil rameny. „Někdy. Ale když na to přišli, nebylo moc možností a při každé z nich bych je už stejně nikdy neviděl. Asi jsem se na to podvědomě připravoval od chvíle, kdy se projevila moje magie.“

„Kolik ti vůbec je? Na zástupce vypadáš mladě.“

„Devatenáct.“

„Takže nejsi až tak mladý, jak jsem si myslel. Vypadáš tak na sedmnáct.“

„Vzhled někdy mate. Je to snad špatný věk?“

„Ne, to vůbec ne,“ pousmál se Silas. „Naopak.“

Odmlčeli se. S lehkými úsměvy na tváři se na sebe dívali. Silas se nadechl, aby něco řekl a vykouzlil u toho svůj kolena podlamující úsměv, když tu je ale přerušil příchod Sebastiana.

„Máte tu volno, pánové?“ zubil se na ně.

Silas tedy obrátil svůj čarovný úsměv k němu, i když chlad v jeho očích mohl prozradit strojenost úsměvu. „Jistě.“

„Přivezl jsem ti ze Shwellu ty spisy, které jsi chtěl.“ Sebastian zvedl balíček ve své ruce a podal ho Brycovi.

„Páni, díky,“ zaradoval se mladík. Otočil se k Silasovi. „Uklidím to k sobě a hned se vrátím.“

Vstal a odběhl pryč. Zůstal jen Sebastian a Cai, který je ale zdánlivě ignoroval, takže jako by tu ani nebyl. Starší čaroděj se posunul blíž k Silasovi.

„Takže vy jste…“

„Evadinin bratr, ano. Už se mě na to ptáte asi jako pátý.“

„Chtěl jsem říct Lovec,“ usmál se Sebastian a Silas musel uznat, že je to hezký úsměv.

„Ano, jsem Lovec,“ opáčil také s úsměvem.

„Jaké to je?“

„No však víte. Pořád nějaké běhání. Vždyť to znáte, jen z druhé stránky.“

„To ano. Párkrát už jsem měl tu čest.“

„Ale jste tady.“

„Jsem dobrý mág,“ mrkl na něj Sebastian. V tu samou chvíli se z Cailanova směru ozvalo pohrdlivé odfrknutí. Silas si až teď uvědomil mladíkovu přítomnost a že zřejmě celou dobu poslouchal. Zdálo se, že Sebastian zvažuje, zda na to reagovat, ale nakonec pokračoval v hovoru jako by nic.

„Můžu se zeptat na něco delikátnějšího?“

„Zeptat se můžete, při nejhorším vám neodpovím.“

„Máte vůbec v řádu možnost se pobavit?“

„Často hrajeme karty,“ odpověděl Silas klidně.

„Já myslel…“

„Vím, jak jste to myslel,“ zarazil ho chladně. Líbilo se mu flirtování s Brycem, ale vedení podobné konverzace se Sebastianem, jakkoli dobře vypadal, mu bylo z nějakého důvodu nepříjemné.

„Jen jsem si říkal, že kdybyste se chtěl pobavit, můj stan je druhý nalevo od Evadinina.“

„Páni, jdete na to docela zhurta, co?“ ušklíbl se Silas.

„Dokážu ocenit pohledného muže. A nebojím se zeptat.“

„Ne, to tedy nebojíte,“ zasmál se Lovec. V tu chvíli Cai vyskočil a spěšným krokem odrázoval. „Co mu je?“

„Netuším,“ pokrčil Seb rameny. „On už je takový podivín.“

„Hm.“

„Ale zapomeňte na něj. Vraťme se raději k předchozímu tématu.“

„Víte co? Myslím, že už raději půjdu spát. Sám,“ pronesl odtažitě a vstal. „Těšilo mě.“

Zamířil do Evadinina stanu. Rád by čekal, až se Bryce vrátí, ale ne v přítomnosti toho muže. Byl sice velmi hezký a charismatický, ale Silasovi se na něm něco nezdálo. Možná mu jen přišel příliš dotěrný, možná se mu však jeho instinkt snažil něco napovědět. Ať to bylo jakkoli, nechtěl s ním mít nic společného.

Vlezl do stanu. Evadine už byla převlečená a chystala mu lůžko.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se.

„Ano. Tábor je zajištěný, všichni mají pro dnešek kde spát. Přečkáme tu pár dní, pak se uvidí, jestli se přestěhujeme jinam, nebo riskneme cestu k hranicím.“

„Dobře,“ přitakal Silas a začal si svlékat košili. „Hele, ten Sebastian, co je zač?“

„Jak to myslíš?“ Evadine se na něj udiveně zadívala.

„Já nevím, jen mi přijde divnej. Něco se mi na něm nezdá. Tak jsem chtěl vědět, jak dobře ho znáš.“

„Dalo by se asi říct, že jsme dobří známí. Dost jsme toho nacestovali, ale že bych ho znala nějak důvěrně, to ne. Ale nezdá se mi na něm nic podezřelého. Nebo snad udělal něco, co by svědčilo o opaku?“

„Kromě toho, že byl neuvěřitelně vlezlej, ne. Je to jen takovej pocit.“

„No, Sebastian mi nikdy nezavdal příčinu mu nedůvěřovat. Možná jsi až moc podezřívavý?“

„Možná,“ připustil Silas. „Třeba mi už ta práce leze na mozek.“

„Za nás ti mohu říct, že si teď trochu odpočineš. Tohle místo je dost daleko, aby sem zavítal Lovec.“

„Stejně buďte opatrní.“

„Samozřejmě. A ty bys už měl jít spát, jestli chceš vyrazit před úsvitem. Nařídila jsem hlídce, aby tě vzbudili.“

„Díky,“ usmál se Silas a líbnul sestru na tvář. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

⇒ Kapitola 6