O čtyři roky později

Vzrušující. Přesně takové byly lovy. Museli jste být rychlí, pohotoví a chytří. Adrenalin koloval v žilách jako droga, která vás pohání kupředu. Naplňuje vás energií.

O to větší je zklamání, když se mág nakonec v klidu vzdá či jej dopadne někdo jiný. Co pak se vší tou přebytečnou energií?

Naštěstí pro Silase navrhl Armin jednu velmi příjemnou činnost, která ten problém řešila.

„Sejdeme se u mě,“ sdělil mu tiše a zmizel, zatímco Silas odstrojoval koně. To se mu povedlo v rekordním čase. Snažil se působit co nejklidněji a nehrát si s rukavicemi, které si cestou do Arminova pokoje sundal.

Otevřel dveře. Už tam na něj čekal a pral se s vlastní zbrojí. Silas zamkl a lačně se přisál na Arminova ústa. Ucítil vyzývavý dotek špičky jazyka na svém. Přitáhl si jej blíž k sobě a položil mu ruku na záda. Jakmile však uslyšel cinknutí a ucítil chladný kov pod rukou, došlo mu, že takhle to asi nepůjde. Neochotně se odtáhl od svého milence a pustil se do sundávání kyrysu.

„Ty zbroje udělali tak nedobytné schválně?“ zabručel po několika minutách svlékání.

Armin se zasmál, zatímco jeho nenechavé ruce navnaďovaly Silase na to, co jej čeká. Tedy pokud se mi někdy podaří tu zatracenou zbroj sundat, pomyslel si Silas netrpělivě. S každým dalším kusem plátu byl nedočkavější a nedočkavější. Zrovna teď se nacházel v rozpoložení, kdy by byl schopen z něj strhat šaty, to se však u kovové zbroje provádělo těžko.

Konečně se jim za hlasitého smíchu (a s několika přerušeními v podobě polibků) podařilo obě zbroje svléknout.

Silas se neubránil potěšenému úsměvu, když před sebou spatřil Arminovo nahé tělo. Muž byl o něco menší postavy než on sám, přesto měl stejně dobře vypracované tělo. Přitiskl tedy to pěkné tělo na své a spojil své rty s jeho ve vášnivém polibku.

Jeden by myslel, že po tom zdlouhavém svlékání jej přejde chuť, ale bylo tomu právě naopak. Vzrušení se jen stupňovalo.

Nasměroval Armina k dřevěné posteli a strčil jej na ni. Arminovy ruce se k němu vztáhly a on se nechal přitáhnout. Rukama bloudil po jeho těle přímo ke klínu. Uchopil ztvrdlý úd do ruky a několika zkušenými pohyby dokázal z Armina vyrazit roztoužené vzdechy. Pak ale Armin odstrčil jeho ruku, přetočil se nad něj a posadil se na jeho stehna.

„Žádný zdržování,“ zavrčel.

Silas se zvedl do sedu a nasměroval Armina na svůj ztopořený penis. Ten mu omotal nohy kolem boků a sám se začal pohybovat.

Žádné něžnosti se nekonaly. Tohle byl  syrový sex, způsob zbavení se přebytečného vzrušení. Pohyby byly rychlé a divoké. Silas zarýval prsty do Arminových půlek a tvrdě jej přirážel na svůj klín. V jednu chvíli se Armin neudržel a kousl Silase do ramena. Ten ho ještě víc stiskl a po několika dalších přírazech vyvrcholil. Když pak uspokojil i Armina, padli oba vedle sebe do peřin a ztěžka vydýchávali.

„To bylo fajn,“ usmál se Armin.

„Jo, to jo,“ přitakal Silas.

„Dáme opáčko?“

„Ty jsi nadřízený,“ ušklíbl se Silas. „Pokud je to rozkaz, asi nemohu jinak.“ Vyhoupl se nad Armina a uvěznil ho pod svým tělem. Sklonil hlavu, aby mu ukradl další polibek, když v tom někdo zabušil na dveře.

„Zatraceně,“ zaklel Armin a vyprostil se zpod Silase. Přehodil přes sebe župan a šel ke dveřím. Silas vytušil, že jeho milence nejspíš odvolají a tak se začal soukat zpět do své zbroje.

„Ukaž, pomůžu ti,“ nabídl se Armin, když se vrátil. Odložil list pergamenu na stůl a přikročil k němu.

„Co se děje?“

„Jsme na stopě skupině mágů, myslím, že dostaneme jejich vůdkyni.“

„Vůdkyni? Takže žena?“ zeptal se Silas a předstíral co nejmenší zájem.

„Jo, už nějakou dobu se snažíme přijít na to, kdo organizuje uprchlíky. Víme jen, že se jmenuje Evadine. Dnes jsme chytili jednoho z jejích poskoků. Nejvýš pár hodin výslechu a řekne nám, kde je tábor.“

„Dobrá práce,“ usmál se Silas uznale, ačkoli hruď mu stahoval strach. Varovat ji. Musí ji varovat.

„Chceš, abych tě přidal do skupiny, až pro ně pojedeme?“

Co nejdříve ji informovat. Musí vyrazit. „Vlastně jsem doufal, že bys mi mohl dát volno. Včera přišel list od matky. Není jí příliš dobře, proto bych ji chtěl navštívit.“

„Proč jsi nic neřekl?“

„Nějak jsem se k tomu nedostal,“ zalhal pohotově.

„Nebo víš, že jsem po sexu vždy svolnější k ústupkům,“ zasmál se Armin. „No dobrá, jeď za matkou. Však my to zvládneme i tak. Pokud by ses ale stihl vrátit, tak bych tvou pomoc uvítal. Jsem si vždy jistější, když mám po svém boku někoho, komu mohu věřit.“

***

Pobídl svého koně k větší rychlosti. Dřív, než zapadne slunce, musí se dostat k vykotlanému stromu, který s Evadine používali jako skrýš pro vzkazy. Nevěděl, kde mají mágové svůj tábor, a tak byla tohle jeho jediná naděje. Musí ji varovat, že každou chvílí mohou k ní do tábora vtrhnout desítky lovců. Silas nepochyboval o tom, že toto střetnutí by skončilo katastrofou pro obě strany.

Musel působit co nejnenápadněji, takže v klidu došel na svou ubikaci a převlékl se do tuniky a pláště. Lesy sice byly nebezpečné, ale oznámil, že jede navštívit matku. Vypadalo by více než podivně, kdyby se na návštěvu nemocné matky ozbrojil po zuby. Proto si přes tuniku vzal jen kožený kyrys a plášť. Runový štít zanechal v pevnosti, avšak vzal si Trn, svůj meč, jenž měl neustále při sobě.

Vytasil jej, když uslyšel podezřelé křupnutí. Jako by někdo šlápl na větvičku a zlomil ji tak. Silas se ostražitě rozhlížel po okolí a snažil se mezi stromy najít vetřelce. Jejich stíny však znemožňovaly vidět dál, než na pár kroků. Kůň zastříhal ušima a nervózně přešlapoval.

„Klid, hochu,“ snažil se jej utišit. Koňův neklid ho jen utvrzoval v jeho domněnce, že má společnost.

Ucítil, jak jej medailon na hrudi zahřál. Někdo se pokoušel o duševní magii. Takže čaroděj, pomyslel si. Jeden, nebo víc?

Snažil se útočícího mága najít, ale tma jej nechtěla propustit ze svého úkrytu. Musí na to tedy jinak. Musí toho čaroděje nebo čarodějku přesvědčit, že mu neublíží.

Zvedl nohu, aby sesedl z koně, avšak nepohnula se ani o píď. Ucítil, že je celé jeho tělo znehybněno. A pak se vše událo v takové rychlosti, že jen stěží stíhal události vnímat.

Kůň vycítil změnu, zařehtal a shodil jej ze sedla. Paralyzován nemohl Silas ani zmírnit svůj pád. S bolestí dopadl na zem. Cítil, že paralýza ustupuje. Pokusil se vstát tak, že se opřel o ruce, kterými už pomalu mohl hýbat. Hledal svůj meč. Než se však stihl pořádně rozkoukat, rozletěla se na něj sprška kamínků, které narážely do jeho těla jako dobře mířené šípy. Dva, nebo tři jej trefily do obličeje. Kolem zápěstí a kotníků se mu obmotaly šlahouny kořenů a pevně jej přikurtovaly k zemi.

Zoufale pohlédl na stranu. Kousek od jeho pravé ruky ležel Trn. Možná kdyby se mu podařilo se trochu natáhnout, mohl by na něj dosáhnout. Napnul svaly na ruce a prsty se snažil přiblížit k ostří, které by mohlo znamenat záchranu.

Ještě kousek, říkal si. Ještě malý kousíček. Prsty natahující se trávou se zlehka dotkly rukojeti. Konečně ucítil chladný dotek kovu na bříškách prstů. Už jen si jej přitáhnout…

Něčí noha dopadla na meč a Silas cítil, jak mu podrážka boty drtí prsty. Zatnul zuby, aby nevykřikl bolestí. Snažil se nevnímat drcenou dlaň.

Bota se zvedla a Silas schoval rozbolavělé prsty do pěsti. Uviděl, jak cizí ruka sahá po Trnu. Obličej, sklánějící se k jeho meči, patřil tmavovlasému mladíkovi. Jeho hnědé oči jej s nenávistí pozorovaly a Silas jen čekal, kdy ho kromě mužova pohledu propíchne i meč.

„Mus…“ snažil se vysvětlit, proč přijel. Musí vědět, že je s nimi. Přijel je varovat, ne jim ublížit.

„Sklapni,“ zavrčel černovlasý a namířil mu Trnem na krk. „Odpověz jen, když se tě ptám. Jsi tu sám?“

„Ano.“

„Jak to? Vždycky jezdíte v tlupách. Chtěl sis snad zalovit o samotě, co?“

„Já nelovím, chci…“

„Aha, takže ty nejsi Lovec, že? Ty znaky na plášti máš jen tak?“

„Jsem, ale…“

Hrot meče se opět přiblížil k jeho hrdlu. Silas zmlkl. Kdyby ho jen ten pitomec vyslechl. Kdyby jej nechal to vysvětlit.

„Co s ním chceš dělat, Caileane?“ oslovil mladíka nějaký jiný čaroděj.

Cailean potřeboval jen jedno slovo, aby odpověděl: „Zabít.“

„Neměli bychom to nejdřív probrat s vůdcem?“

„Je to Lovec. Přivede sem další, když to neuděláme. Musíme se ho zbavit.“

Cailean zvedl meč do výšky a napřáhl se k ráně. Nenávist v jeho očích vysílala k Silasovi jasný signál nemilosrdenství. Lovec využil poslední příležitosti a vykřikl: „Evadine!“

⇒ Kapitola 2