Marine otevřela dveře. Jakmile uviděla příchozího, okamžitě rozevřela náruč a sevřela ho v ní. Vincent měl na chvíli obavy, že bude rozmačkán.

„Pane Vincente!“ rozzářila se. „Tak dlouho jsem Vás neviděla. Jak se máte? Prý teď máte práci v Londýně. Pan Jonathan říkal, že byste se mohl zastavit.“

„Mám se dobře, Marine. A vy? Jak bylo ve Francii?“

„Není nad to zavítat zase domů, slyšet rodnou řeč a tak.“

„To ano. Je Jonathan doma?“

„Ano, je, ale nepřeje si být rušen. Zase se zavřel v pracovně a zůstane tam nejspíš až do rána.“

„Pracuje hodně, že?“ vyptával se Vincent. Rád by se o současném Jonathanovi dozvěděl více i od jiných lidí.

„Och, ano. Bojím se, že to až přehání. Tedy chápu, že má na starost rodinný podnik, ale nic by se nemělo přehánět.“

„Tak to bych ho měl rozptýlit,“ mrkl na ni.

„Nevím, pane, jestli je to dobrý nápad. Co se týče práce, je velmi popudlivý.“

„Chvilka odpočinku ho snad nezabije,“ prohlásil, načež si to bez dalšího otálení napochodoval přímo do Jonathanovy pracovny.

„Marine, řekl jsem, že nechci…“ Jonathan se zarazil uprostřed věty, když spatřil Vincenta. „Co tu děláš? Nic jsme si nedomlouvali, nebo jsem snad na něco zapomněl?“

„Nedomlouvali, byl jsem jen poblíž, tak jsem se zastavil. Chtěl jsem být trochu impulzívní.“

„Impulzívnost si mohou dovolit leda lidé jako ty,“ zabručel Jonathan a sklonil se zpět ke svým papírům.

„Lidé jako já, hm? A to má být kdo?“

„Však víš, bez závazků a zodpovědnosti.“

„Aha, tak dobře, budu dělat, že jsem to neslyšel.“ Mávl nad celou událostí rukou Vincent. Kvůli jedné urážce si přece nezkazí večer. „Měl by sis dát na chvíli pauzu.“

„Nemůžu.“

„Chvilka tě nezabije.“ Přistoupil za něj, položil mu ruce na ramena a sklonil se k jeho krku.

Nathan se ošil. „Mám práci.“

„Jen chviličku. Měl by sis při práci dopřát alespoň krátkou pauzu. Práce přece není vše.“ S každým slovem mu vtiskl pusu na šíji.

„Ale je nutná,“ odsekl Jon a bylo znát, že mu dochází trpělivost.

„Neměl bys tolik pracovat,“ trval Vincent na svém a stále se snažil svést ho něžným laskáním.

„Někdo musí!“ zvýšil hlas Jon a odstrčil jej.

„Jak to myslíš?“ zamračil se Vincent.

„Každý se nemůže jen tak čmárat jako ty. Někteří musejí i doopravdy pracovat!“

„Tak promiň, že jsem obtěžoval!“ vykřikl Vinc a dal se na odchod. Jednu urážku ještě překousne, ale snášet to celou noc?

„Kam zas jdeš?“

„Čmárat!“ Zaslechl Jon těsně předtím, než třískly dveře.

„Tak si běž,“ sykl naštvaně a nalil si sklenku whiskey. Okamžitě ji do sebe hodil.

Co si o sobě vůbec myslí? Jen tak si sem napochoduje a domnívá se, že se bude věnovat jen jemu? Jako by měl čas jen na něj. Hlavně při všech těch starostech, co má poslední dobou s podnikem. A on ještě bude hrát uraženého, když mu říkal, že nemá čas. Ať si trhne…

O dva dny později

„Představte si,“ stěžovala si jedna z Oliviiných přítelkyň při odpoledním čaji. Jon se jich naštěstí účastnit nemusel, avšak náhodou šel kolem, když zaslechl útržek rozhovoru, „měli jsme s ním domluvené, že začne tento týden a on si klidně odjede zase do Francie. Prý se hluboce omlouvá, ale musí naléhavě odjet. K čemu mi jsou jeho hluboké omluvy, když neodvede svou práci? Hrozné, vskutku úděsné!“

Nemínil je dál poslouchat, a tak pokračoval do své ložnice. Ztěžka dosedl na postel. Takže odjel? Bez rozloučení? Pohádali se, to ano, ale nečekal by něco takového.

Tvář se mu stáhla do zmučeného výrazu. Ty jsi stejně pitomec, vynadal sám sobě. Akorát si na něm vylíval zlost ze špatného dne. Jako by Vincent snad mohl za zkažené účetnictví a neschopnost pracovníků. Je jeho jediným světlem v těchto dnech a on se k němu choval takhle. Ovšem nenapadlo jej, že to povede až k jeho odjezdu ze země.

O týden později

Společenská reputace byla tak otravná věc. Nejdřív plesy, teď divadlo s manželkou. Vůbec nikam se mu nechtělo. Nejdřív problémy v práci, do toho teď ještě Vincent. Od jejich hádky o sobě nedal vědět. Jonathan se vážně strachoval. Pak ale promluvila jeho žena: „Není to náhodou ten malíř?“ Ukázala kamsi do řad diváků.

Jonathan se zvědavě naklonil přes okraj lóže. Ano, byl to vážně on. Takže se ve Francii příliš nezdržel. Co tam jel dělat? Vyrazil si snad užít?

„Zábavná hra, že?“

„Ano, jistě,“ odvětil Jon automaticky. Pravdou bylo, že neměl ani ponětí, o čem se ve hře jednalo, jelikož celou dobu pozoroval Vincenta. Ale vtipné to nejspíš bylo, jelikož se často smál. „Omluvte mě, drahá, hned jsem zpátky.“

Proplétal se davem a natahoval krk pro lepší rozhled. Vincent tu někde je. Musí mu vysvětlit, proč odjel. To se přece nedělá, takhle zmizet.

„Vincente,“ oslovil jej, když ho konečně našel u šaten.

„Jone, co tu…?“

„Pojď se mnou,“ přikázal namísto odpovědi a zamířil k nejbližšímu opuštěnému místu.

„Co se děje?“ nechápal malíř.

„To jako vážně? Zmizel jsi, slyšel jsem, že jsi odjel do Francie.“

„Ano, ale jen na pár dní. Chtěl jsem něco zařídit.“

Jonathan zhluboka oddechl. „Bál jsem se, že už se nevrátíš.“

„To bych ti přece neudělal,“ usmál se druhý muž laskavě. „A už vůbec ne bez rozloučení.“

„Myslel jsem, že když jsme se pohádali… Já se tak moc omlouvám. Choval jsem se jako pitomec, jen to byl prostě hodně špatný den a... Můžeš mi odpustit?“

„Ale co, prosím tě?“ zavrtěl hlavou. „Vždyť to byla jen hloupá hádka. Tedy samozřejmě, naštval jsi mě a jak. Vlastně se ještě teď dost zlobím, ale doopravdy se domníváš, že bych tě kvůli takové prkotině opustil? Po tom všem, co už jsme prožili? Ale no tak, Jonathane, budeš se muset snažit víc, aby ses mě zbavil.“ Zasmál se a pohnul rukou, aby jej pohladil po tváři, ale pak si uvědomil, že jsou na veřejnosti, a pouze si uhladil oblek.

O tři měsíce později

„Vítejte, pane,“ přivítal jej majordomus. „Jaká byla cesta?“

„Byla v pořádku,“odpověděl Jon. Cítil se poněkud nervózní ohledně svého příjezdu na venkov. Důvodem jeho nervozity bylo jeden bláhový nápad jeho ženy.

Před nějakou dobou ji totiž napadlo, že když si všichni ostatní nechávají malovat portréty, měli by si také jeden pořídit. A kdo by pro tuto zakázku mohl být lepší, než jeho starý známý?

Tak se tedy stalo, že Vincent přijel k nim domů na venkov. Jon se těšil tomu, že budou moci trávit více času spolu, ale rozhodl se k opatrnosti. Před několika lety by se nedočkavě rozjel domů, teď však uvažoval racionálněji. Nechtěl vzbuzovat přílišnou pozornost. Přijel tedy týden po Vincentovi, předem svůj příjezd ohlásil a prostě se choval, jako by mu šlo o čas strávený s rodinou. Tedy jistě, na své děti se také těšil, na dny strávené s nimi. Ale noci, ty budou jen Vincentovy. Nejhlavnější je být opatrný.

„Tatííí!“ zavolal Thomas rozjařeně, jakmile jej spatřil. Pod vlivem nadšení, převrátil vázu, když k němu běžel, aby ho objal.

„Thomasi!“ okřikla jej Olivia a hned se obrátila na vychovatelku. „Jonesová, máte ty děti hlídat, proboha!“

„Vždyť se zas tak moc nestalo,“ odvětil Jon a pevně sevřel syna v náručí. Vyzdvihl ho pažemi do vzduchu a hravě s ním zatřásl, až se dítě rozesmálo. Pak jej znovu přivinul k sobě. Přivřel oči a usmál se. Ten malý uličník mu vážně chyběl.

„Vítejte, otče,“ pozdravila Evelyn slušně a předvedla dokonalé pukrlátko. Jonathan si v duchu povzdechl. Olivia a vychovatelka zřejmě zapracovaly. Vychovávaly z ní dámu dřív, než si vůbec stačila užít roli dítěte.

„Pojď sem, princezno,“ pobídl ji. Držel Thomase jednou rukou, zatímco druhou si přitáhl dcerku k sobě a alespoň náznakem ji objal. Krátce mu omotala ruce kolem nohou, ale hned je zase spustila a koutkem oka pomrkávala po matce. Viděl v Oliviině tváři, že se jí jeho hravost, kterou projevoval s dětmi, nelíbí. Přála si z nich mít dokonalé, tiché dětičky, co nikdy neječí a neodřou si koleno při hraní. Protože děti jejich společenské úrovně odřená kolena nemají.

„Jonesová,“ pokynula vychovatelce.

Ta pochopila. „Pojďte, ještě se musíme učit.“

Děti zklamaně odešly.

„Neměl byste s nimi tak dovádět, jsou pak moc rozjívené,“ poznamenala jeho žena.

„Jsou to děti, takové mají být,“ odsekl možná až moc zostra.

„Nejsou to žádní služebničtí frackové. Jednou budou vést odkaz naší rodiny.“

„A to má být jaký?“ sykl. Nastalo nepříjemné ticho. „Jdu si odpočinout po cestě. Uvidíme se u večeře, pokud již nic nemáte na srdci.“

„Ne, nic nemám.“

„Tak tedy dobrá,“ pokývl jí poněkud trhaně a vydal se do svých pokojů. Jakmile došel dovnitř, uvolnil si vázanku a rozplácl se na posteli. Zavřel oči. Čím to je, že stačí pár minut s Olivií v jedné místnosti a už ho začíná bolet hlava? Dřív se to dalo vydržet, ale v poslední době byly vztahy mezi nimi velmi napjaté.

Otevřel oči. Právě se někdo tiše proplížil dovnitř a zamkl. Otočil hlavu směrem ke dveřím a usmál se, když jeho ústa překryly měkké rty.

Schováváme se jako dva mladičtí milenci v tmavých koutech domu a zahrady. Odpoledne většinou pracuje na našem rodinném portrétu a to mi trochu připomíná staré časy, kdy jsem jej pozoroval při práci. Možná uplynulo téměř deset let, ale pořád má stejný výraz, pořád si prohrabuje vlasy. Vůbec se nezměnil. Mám pocit, že jakkoli se změní svět, on tu bude neustále. Neměnný bod v čase.

Ach ne, zase si připadám pateticky. Jiný už asi nebudu. Co se týče Vincenta, budu nejspíš vždy plný sentimentu. Ale to k tomu asi patří, ne?

Mimochodem, myslím, že to schválně protahuje. Viděl jsem ho malovat mnohokrát, ale nikdy mu žádný obraz netrval takhle dlouho. Ne, že bych se na něj zlobil. Občas mám pokušení obraz zničit a svést to třeba na jedno z dětí (i když to by samozřejmě nebylo správné). Jenže pak by musel začít znovu a to by možná zahladilo pocit viny.

Děti, ano, ty mi dělají starosti. Tedy Thomas ne, ten je v naprostém pořádku. Tajně ho učím všelijaké lumpárny. Olivia o ničem neví, jinak by tomu učinila přítrž. Ale já chci, aby mé dítě prožilo krásné dětství. Nechci, aby byl vychováván v bavlnce. Nechci, aby skončil jako já. Můj syn musí být jiný než já.

Starosti mi ale dělá Evelyn. Zdá se mi odtažitější a mluví tak hrozně formálně. Chvílemi mě děsí. Ani už nereaguje na moje snahy o zábavu. Raději si čte nebo vyšívá. Netuším, co se s ní děje.