Červen 1910

„Okamžitě s tím přestaňte.“ Ta slova vyřkla jednoho dne Olivia zčistajasna. Jonathan na ni překvapeně zíral. Nechápal, o čem žena mluví.

„A s čím?“

„Nehrajte hloupého. Musíte okamžitě skončit s tou odporností, co provádíte.“

Přece to nemůže vědět, nebo ano? Ale dávali si přece pozor. Každopádně musí hrát nevědomého, dokud to jde. Nesmí se prozradit. „Pořád nerozumím.“

„Ihned skončete s těmi nechutnými věcmi, co provádíte s tím malířem.“ Zatvářila se nanejvýš znechuceně. „Ani nevíte, jak jste mi odporní. Vy i ten Francouz.“

„Jak jste se o tom dozvěděla?“ zeptal se Jon téměř bez dechu. Nemělo cenu zapírat. Zjevně už vše věděla.

„Pff! Myslíte, jak nejste chytří, co? Myslíte, jak jste nenápadní? Ale děláte hrozné chyby, drahý. Zapomínáte se hlídat. Ta kravata na plese u Gibsonových, viděla jsem u Vás takovou tenkrát v Římě. Tvrdil jste, že se ztratila při balení. A pak jsem vás spolu zahlédla v divadle, nic jste spolu nedělali, ale stačilo to, abych pojala podezření. Vážně si snad myslíte, že jsem ho k nám pozvala z dobré vůle? Ne, chtěla jsem mít jistotu. A teď ji mám. Je to vážně odporné.“

Byl rád, že sedí, jinak by se určitě zhroutil na zem, jak se mu udělalo slabo.

„Tak povězte mi, drahý, jak dlouho už ta nechutnost trvá?“

Chladně se na ni podíval. „Jedenáct let.“

Zdálo se, že tato informace překvapila i ji. „Chcete říct, že i když jsme byli spolu?“

„Ještě před svatbou.“ Dostal neskutečnou chuť jí to celé vmést do tváře. Pokračoval ledovým hlasem: „A víte co? Při našich líbánkách, bydlel přes chodbu. Chodil jsem tam každý večer.“ Obzvláště zdůraznil slovo ´každý´.

„Jste odporný!“

„To už jsem slyšel několikrát,“ zavrčel. „Co s tím chcete dělat?“

„Skončíte to.“

„Ne.“

„Prosím?!“ zamračila se.

„Říkám: ne!“ prohlásil pevně. „Jaký je Váš plán? Udat mě? Nechcete přeci, aby se o tom dozvěděla celá zatracená Británie, že ne?“

„Jste vážně…“

„Odporný, já vím. Proto se k sobě tak výborně hodíme, drahá. Víte, myslel jsem, že jste jen hloupá, povrchní slečinka, a i když jsem zas tak daleko od pravdy nebyl, nikdy by mě nenapadlo, že jste tak zákeřná. Ale mě nikdo vydírat nebude, tím méně Vy!“ Přeměřil si ji povýšeným pohledem, načež se otočil na podpatku a dal se na ochod.

„Kam jdete?!“ vykřikla rozzlobeně.

Otočil se a se zlomyslným úšklebkem odvětil: „Jdu za svým milencem, abychom spolu mohli mít nádherně odporný sex.“

Nevěděl, zda se tvářila více znechuceně nebo pohoršeně, nicméně se tím nemínil zabývat. Věděl, že to na něj nesmí říct, pokud se sama nechce ztrapnit před celým Londýnem. Proto si to s pocitem bezpečí a nabytého sebevědomí namířil přímo do svého Londýnského bytu.

Po minutách přecházení tam a zpátky se konečně usadil do křesla. Opřel si hlavu, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Prsty neklidně poklepával o sklenku whiskey, jíž držel v ruce. Prvotní nával adrenalinu zmizel a jemu teprve teď docházelo, co se stalo. Co to jen provedl? Takhle s ní mluvit? Co když se teď rozzuří a všechno řekne? Mohou ho zatknout. Může přijít o své děti. Možná je už nikdy neuvidí. Zachvátila jej úzkost jen z toho pomyšlení.

Zajímavé, jak se v průběhu času naprosto změní vaše priority. Stát se tohle před lety, nejspíš by mu nezbývalo než utéct a nechal by Olivii napospas zlomyslným řečem, které si přeci jen způsobila sama. Teď ale nemůže utéct. Zajisté se ta možnost nabízí, ale je odhodlán zůstat a bojovat o své děti, protože od těch se odtrhnout nenechá. Nechtěl by žít bez své malé princezny a uličníka.

„Pane Jonathane, je tu pan Vincent,“ oznámila mu Marine.

Chvatně odložil skleničku a vyskočil. „Ať jde dál.“

Za chvíli už jej Vincent pevně svíral v náručí. Jonathan se o něj s úlevou opřel. Jeho objetí ho uklidňovalo. Jako by říkal, že vše bude v pořádku.

„Přišel jsem hned, jak jsem dostal tvou zprávu.“

„Děkuju.“

„Co přesně se stalo?“

Odtáhl se. „Olivia…“ Hluboký nádech. Vzpamatuj se přece! O něco vyrovnaněji pokračoval. „Ona na to přišla. Dala si všechno dohromady.“

„Panebože,“ hlesl Vincent.

„Já vím. Páni, dost jsem ji podcenil.“ Vyrazil ze sebe téměř hysterické štěknutí. Jaká ironie, že o Olivii celou dobu smýšlel jako o přihlouplé povrchní dámičce, a přitom byla jediným člověkem, který si dal pět a pět dohromady.

„A co bude dál?“

"Nemám tušení. Pohádali jsme se. Vyhrožovala, že to řekne, tak jsem jí na to řekl, že to neudělá kvůli pověsti, ale nejsem si jistý.“ Protřel si oči, aby potlačil slzy, které se mu tam draly. „Nechci ztratit své děti, Vincente, prostě nechci.“ A pak už se doopravdy rozbrečel. Vincent jej tiskl k sobě a snažil se ho utišit. A té noci se Jonovi potvrdilo vše, co Vincent říkal. V minulosti mu vyznával lásku, ale tehdy nejvíce ta slova pocítil.

***

Žádná katastrofa nepřišla. Neobjevila se policie, aby ho zatkla, ani nic podobného. Ráno se jako obvykle dostavil do firmy a nezdálo se, že by někdo něco věděl. Den probíhal naprosto běžně.

Doma mu Marine připravila jídlo, a pak natažený na posteli čekal na Vincenta. Představoval pro něj teď oporu. Vyčítal mu sice, že se chová nezodpovědně, včera mu však dokázal, že se na něj může spolehnout. Kdykoli pohlédl na obraz od Vincenta, tělem se rozlilo uklidňující teplo. Když to, co k němu cítil tehdy, byla láska, co bylo tohle, ten pocit ještě stokrát silnější?

Znovu se podíval na ten obraz, stejně jako již tisíckrát předtím. Byli na něm oni dva v takové situaci, která by se do žádné slušné galerie nehodila, a tak byla ta dokonalost navždy nucena zůstat skryta před zraky veřejnosti. Byl to ten obraz, který si u něj objednal, jen aby ho donutil vzít si od něj peníze. Ten, který mu Vincent nechal v Provence a on ho tak nikdy neviděl. Vincent ho přivezl po jejich hádce, když byl ve Francii. Využil své návštěvy, aby ho vyzvedl. Chtěl mu ukázat výsledek své práce, kterou Jon při hádce tak hanil.

Velmi se mu ulevilo, když se Vincent ukázal. „Jsi v pořádku, mon couer?“

„Nevím. Mám pocit, že každou chvíli vyskočím z kůže. Čekám, když pro mě přijde policie, ale nic se neděje.“

„Možná bychom jí měli vyhovět,“ navrhl náhle Vinc.

„Ne!“ Bránil se Jon. „To ne! Jestli přijdu kromě všeho ostatního i o tebe, asi umřu.“

„To neříkej,“ zavrtěl hlavou starší z mužů.

„Je to pravda.“

„Mon couer, já jsem tady ten starý. Až někdo umře, tak před tebou budu mít rozhodně náskok,“ zažertoval Vincent.

„To není vtipné.“

„Já vím, promiň. Jen se snažím o trochu rozptýlení.“ Přisedl si vedle Jona. Vzal jeho ruku do dlaní a láskyplně ji sevřel. „Co chceš dělat?“

„Zjistím, co Olivia, a pokud uvidím, že nic nepodnikne, budu rád, když zůstaneš se mnou.“

„Jsi si jistý?“

„Naprosto.“

Olivia nic nepodnikla. Alespoň prozatím. Tvářila se stejně chladně a přezíravě jako obvykle. Když se zpětně dívám na ty události, měl jsem tušit, že to nebude jen tak.

Následujících pár měsíců bylo naprosto klidných. Užívali jsme si s Vincentem bez toho, abych musel vymýšlet výmluvy pro svou nepřítomnost. Olivii bylo jasné, kde trávím většinu času. Ale bylo to ticho před bouří.

Vážně jsem Olivii podcenil. Nejsem si jist, odkud se naučila být tak dobrou intrikářkou, nicméně v tom vynikala. Když mě nemohla zničit zvenčí, udělala to zevnitř.

Jak plynul čas, Evelyn byla stále odtažitější a svým chladem se podobala matce. Její pohledy byly plné výčitek a zášti. A pak to řekla: „Nenávidím tě.“ Pouhá dvě slova a dokážou člověka zasáhnout více než kulka. Když to vykřikla, věděl jsem, že to nejsou jen dětské řeči, které nemyslí vážně. Myslela to vážně. Tehdy se začal můj svět hroutit.